Pivoňské hory (Pivoň, Herštejn, pramen Radbuzy, Pleš)
Zámek v Poběžovicích je z kategorie podudržovaných, ale přístupných veřejnosti. Dnes je zrovna ve městě nějaká slavnost, což nikdy rád nevidím. Za 3 roky, co jsem zde byl naposledy, se nic moc na interiéru zámku nezměnilo. V infocentru mne zaujala dívčina za pultem, konkrétně její jmenovka. Když jsem se jí ptal, co má společného s Jindřichem Šimonem Baarem, tam odpověděla, že jsou příbuzní přes pradědečka. To se taky jen tak nevidí.
Jižně od Poběžovic je Šitboř a v ní zřícenina kostela sv. Mikuláše. Tam jsem byl minule, tak dnes pojedu na západ, do Hory Sv. Václava. Tam ční na návrší pěkný kostel sv. Václava. Všude kolem je vyznačená trať závodu kolem Poběžovic, tak musím být ve střehu. Další cíl a jedna z hlavních taháků dneška Pivoň, leží odsud jižně a co se týče silnic, tak dost krkolomně. Nakonec volím variantu do Načetína. cestou se otevřou pohledy na Sedmihoří a na Lysou. Z Načetína jedu do Šibanova po trase, co mi poradila místní paní. Před Šibanovem je odbočka doleva, ale nejprve si nejsem jistý. Parta trempů mne sice posílá rovně, ale podle mapy je to doleva. Jedu tedy alejí do Sezemína a odtud pak přes pole do kopce směr Pivoň. Na samotné polní cestě, kterou jsem musel většinou tlačit by nebylo nic zvláštního, takových už jsem projel spousty. Ale zde vede značená cyklostezka! Toho blba, co tohle schválil bych tu nechal jezdit celé odpoledne nahoru a dolů! Hned jsem si tyto dojmy musel sdělit s pánem, který dělal pořadatele závodu a má v obci nějaké slovo. Naštěstí jsme byli naladěni na stejnou notu, takže jsem vydrželi povídat aspoň 10 minut. Mimo jiné je i pro záchranu místního klášter. Pak už jsem pokračoval dál, konkrétně ke zmiňovanému klášteru. Ten je ve schátralém stavu, ale jde o klasickou mystiku Českého lesa. Uvidíme, zda se ho podaří někdy vzkřísit.
Stoupám Pivoní až k Vranovu a kopec, co jsem myslel, že je Starý Herštejn, je Lysá. Později se ukazuje, že je větší dominantou, než Herštejn. Ten bude mým dalším cílem. Nejprve se ale pokochám pohledem z louky u Vranova a pak začne další stoupání. Zatím nezmiňované počasí se začalo lepšit, přitom hlásili opak. V zatáčce nad Vranovem jsem si všiml lesní cesty, z které by podle mapy měla odbočovat cesta pod vrchol Herštejna. V každém případě se dostanu pod vrchol na západní straně, kudy pak budu pokračovat dále. Jedu tedy do lesa a tam kde cestu přetíná potok Pivoňka, se dám horším terénem vzhůru. Je jasné, že budu muset opět tlačit. Narážím podle očekávání na červenou značku a to už jsem správně. Po červené se dostávám na rozcestí pod Herštejnem. Pak stačí zamknout kolo ke stromu a vydat se pěšky do prudšího kopce.
Starý Herštejn je vrchol s výškou 878 m n.m. a na něm jsou zbytky hradu ze 13. století. Hrad vystřídal spoustu majitelů až nakonec byl v roce 1510 rozmetán, jako sídlo loupežného rytíře Zdeňka Dobrohosta. Z vrcholu jsou dílčí výhledy do Německa, na Čerchov, Zvon a údolí Radbuzy. Na vrcholu pod hradem je informační tabule a ohniště.
Na louce pod vrcholem jsem potkal 2 spolucestující z vlaku, kteří zde byli na pěším výletu. Pak už jsem v sedle kola sjížděl do Herštejnských Chalup a na rozcestí Liščí domky. Zde mne čekala další atrakce v podobě pramenu Radbuzy. Turistická značka tam nevede, ale jde se k němu podle místních cedulí. U pramene jsem potkal pro změnu trempy, kteří mne chtěli poslat špatnou cestou do Pivoně. U zdejšího ohniště si udělali slušnou vývařovnu. Od západu registruji mraky, tak s nimi neklábosím moc dlouho.
Radbuza je jediná plzeňská řeka, která protéká napříč městem. Po soutoku s řekou Mže, vzniká Berounka. Radbuza je ze všech čtyř plzeňských řek s délkou 112 metrů nejdelší. Její pramen je označen a je u něj altán pro turisty. Radbuza vyvěrá z otvoru ve svahu a po chvíli mizí v lese. První obcí na její cestě je Rybník. Další významná města jsou Bělá, Horšovský Týn, Staňkov, Holýšov a Stod.
Jak se mi doposud déšť vyhýbal, tak zásilka, co se žene nyní vypadá, že už mne to nemine. Tak sjíždím do Závisti a širokým údolím do vsi Rybník. Údolí je široké, ale okolní dominanty Herštejn, Zvon či Ebene vidět nejsou. Už vidím avizovaný déšť, takže zamykám kolo pod střechou a vcházím do místní restaurace, rekreačního areálu. Dám si polévku a pivo a uvidíme co dál.
Pršelo jen necelou hodinku a tak jsem se rozhodl, že dnešní putování ještě nekončí. V zaniklé obci Mostek je pěkný most přes Radbuzu a pomník. Vylezlo opět slunko a je teprve půl páté. Ideální situace vyjet si na Pleš. Znamená to vyšplhat se o více než 200 výškových metrů kolem vrchu Zvon. Ten vůbec nevím, zda ho někdy navštívím. Vojenská věž, přístupná do nedávna jednou ročně turistům je nyní zavřená natrvalo. Velká škoda pro milovníky výhledů. Když jsem vystoupal na hraniční hřeben Českého lesa, první co se mi postavilo do cesty, byla bývalá rota Václav, se stejnojmennou zaniklou vsí. V opuštěných a bortících se kasárnách je mystično až hrůza. A to je slunný den, navečer bych se tu snad i bál.
Nejhezčí dnešní bonus přichází záhy. Jsem v místech, kde dříve byla železná opona, tak se to tu jen hemží zaniklými obcemi. Další z nich je Pleš, kde stojí pouze penzion a kus kostela. Po debatě s majitelkou penzionu, zde mají asi přes léto rušno. O kus dál je rozcestí Náměstí přírody, ale kostel nikde nevidím. Ptám se dvou cyklistů, které jsem tu potkal, ale od těch jsem se toho moc nedozvěděl. Jedu tedy směrem na Železnou, ale stále nic. Tak jsem musel zavolat mým kámošům a ti mi to vysvětlili. Rozhodně se mi nechtělo zpět dolů k rozcestí a pak nahoru. Tady vede cesta na pole, tak zkusím tu. Nakonec jsem se přes pole a elektrický ohradník ke kostelu dostal. Přesněji řečeno jde o základy kostela, vedle místního hřbitova. Další parádní místo. Jsem rád, že jsem o něj nepřišel.
Dále mám namířeno do Waldorfu, ale stále z kopce ještě pořád nejedu. Už mne dost bolí nohy od těch nastoupaných metrů, ale už není kam couvnout. Bývalý Waldorf a pěkná pohled na Zvon, tentokrát ze severní strany. Pak už jen zbývá sjet přes Karlovu Huť na silnici od Rybníka a za chvíli jsem v Bělé nad Radbuzou, kde mám dnes padla. Jedna z nejhezčích tras Českým lesem byla dlouhá 54 km a 1115 nast. m.
Zámek Poběžovice, Hora Sv. Václava, Pivoňský klášter, Pivoň od Vranova,
Starý Herštejn a výhled do údolí Radbuzy,pramen Radbuzy, Radbuza v Mostku, Velký Zvon,
kostel v Pleši, most přes Radbuzu v Bělé
Podél Radbuzy do Staňkova
Už minule jsem psal o klasických ránech v Českém lese. Mlha, chladno, pochmurno. Tak bylo i dnes ráno a chvilku i poprchávalo. To nejsou moc dobré vyhlídky, ale uvidíme za hodinu. V 9 hodin už neprší, ale jinak žádná změna. Vyrážím tedy podle plánu. Po silnici podél Radbuzy a tratě. První v cestě stojí Újezd Sv. Kříže, kde je stejnojmenný kostel. Projíždím Svržno a zastavuji až ve Štítarech, kde je oprýskaný kostel sv. Judy Tadeáše. Sjíždím k řece, přes kterou vede zajímavá přístupová cesta ke Starému Mlýnu. Něco jako panelová lávka vedoucí zprvu podél řeky a poté přes ní. Jelikož je Starý Mlýn i penzion, tak tu musí být i jiná příjezdová cesta. Dále se Radbuza kroutí pod Tasnovickým hradištěm a kostelem sv. Vavřince. Dále je v Tasnovicích zbytek tvrze, ale na to si musím zavolat na pomoc specialistu, kamaráda Tomáše. Nakonec ji nacházím u plotu areálu zemědělského družstva. Dostat se k ní, znamená brodit se kopřivami.
Z Tasnovic jedu na hlavní po modré značce, kterou pak ztrácím, tak musím přes pole. Cestou přes Srby se objevuje další kostelík na vrcholu kopce. Kouknu do mapy a vidím, že je to Svatá Anna. Po chvíli pak vjíždím do Horšovského Týna. Tam se jdu podívat na jedinou atrakci, kterou jsem minule vynechal. Je to věž kostela sv. Jakuba na náměstí. Ta je přístupná jako vyhlídka a je z ní kruhový výhled, především na město a okolí. Počasí už se zlepšilo a tak jsou vidět kopce Českého lesa, ale díky nízké poloze věže, jsou vidět jen zřídka a jejich vrcholy.
Opouštím Horšovský Týn a začínám pomalu sledovat, jak mi to vyjde do Staňkova na vlak. Stavuji se v Křenovech u zajímavé kaple a jelikož mám ještě čas, sjedu se podívat do Puclic, kde má být také tvrz. Než však do Puclic sjedu, tak musím nejprve do kopce. Počasí už je definitivně slunečné a opar také zmizel. Na vrcholu stoupání se nalevo u cesty náhle zjevuje nějaká vyhlídka. V tu chvíli si uvědomuji, že na Domažlicku pár takových staveb vzniklo. Mile překvapen jedu nejprve do Puclic. Tvrz je opravená a dnes slouží jako obecní úřad, knihovna a školka. Puclická vyhlídka je 5 metrů vysoká, dřevěná stavba. Výhled je z ní na Švihovskou pahorkatinu a na některé vrcholy Českého lesa.
Pak už následuje Staňkov, odkud mi jede vlak na Plzeň. Nakonec jsem se rozhodl, že ještě neskončím dnešní cestu a že si ještě vyšlápnu na Křížový vrch u Stodu. Kdy se sem zase dostanu o víkendu a při hezkém počasí. Přes týden se totiž z Křížového vrchu nerozhlédnete ani o prázdniny.
Ze Stodu nejedu hned po červené, ale přes Radbuzu a Merklínku, Bezručovou ulicí, se dostanu nad Nový Mlýn, kde se teprve napojím na červenou značku. Po ní pomalým stoupáním po polních a lesních cestách až ke Křížové cestě. Odsud už je cesta prudká až na vrchol.
Křížový vrch je vysoký 487 m n.m. a své okolí převyšuje něco málo, přes 100 výškových metrů. Původní název poutního místa byl Vrabina, od 18. stol. se označuje jménem Křížový vrch. Na vrcholu stál původně dřevěný kříž a v r. 1755 byl na vrchu dostavěn poutní chrám, který dal zřídit chotěšovský probošt P. Krištof Schmiedl. Neblaze místo poznamenalo vojsko, které celý prostor zabralo r. 1967 - z oblasti se stal pro veřejnost na dlouhá léta nepřístupný vojenský prostor a když místo armáda opustila v r. 1995, zanechala pozůstalé budovy v dosti zbědovaném stavu. V r. 2004 se se podařilo kompletně kostel opravit a pro veřejnost zpřístupnit rozhlednu. Všechny ostatní budovy kromě kostela, které byly v dezolátním stavu, byly strženy. Po vystoupání na vyhlídkový ochoz jsem dnes měl štěstí na dalekou viditelnost i přesto, že ráno byla "rákosníčkovská" mlha. Byla vidět Šumava s Ostrým, většina Českého lesa, Švihovská pahorkatina, Tepelská vrchovina a samozřejmě i Radyně a ostatní známé kopce kolem Plzně. Ta svítila velmi výrazně, díky slunečnému počasí. Pokladníka dnes dělal starší, velmi hovorný pán. Také se rozhovořil, když neukázněná omladina vyjela až na vrchol v autech a ještě při odchodu byli drzí. Kdyby ty auta nechali aspoň kus dole, kde na ně není vidět. Když to tu tak znají jak tvrdili, musí o zákazu vědět.
Mám ještě relativně čas a zpět do Stodu se mi nechce, tak to vezmu do Dobřan. Sjíždím na rozcestí pod Křížovou cestou a chci jet po naučné stezce do Černotína. Jenže podle mapy, turistické značky nesouhlasí. Vydám se tedy na jih po zelené a červené a při nejbližší odbočce, zahnu doleva. Odbočka v podobě lesní cesty přichází a tak se po ní vydávám. Skupinka dospělých a dětí mi potvrzuje správný směr. Chvíli vtipkujeme a já pokračuji z mírného kopce. Z Černotína jedu nejkratší cestou do Dobřan, což je po vedlejší silnici. Tam se dočítám, že do Plzně je to pouze 14 km. Jelikož mám hodinu a půl čas, tak bych to měl s přehledem stihnout. Šlapu tedy do pedálů. Přejedu Radbuzu a podél jejího toku se vydám pod dálnicí do Lhoty. Dále přes Valchu a nalevo podél přehrady České údolí. To už jsem na kraji Plzně a po chvíli přijíždím po Klatovské třídě do centra, odkud je to na nádraží 10 minut.
Takže zatím to bylo 82 km a 605 nast. m. Jelikož odjíždím z Plzně opět v 18 hodin, čeká mne ještě 21 km ze Žatce do Loun, takže celkem to dnes dělá 103 km, což letos moc často nebylo. Důležitá věc však je, že už mám konečně odšktrlý ten Křížový vrch.
Starý Mlýn ve Štítarech, tasnovické hradiště a tvrz, kostel v Horšovském Týně a výhled z věže,
kaple v Křenovech, Puclice - tvrz a vyhlídka, Křížový vrch - výhled na Plzeň a Šumavu
