středa 11. prosince 2013

Nevšední datum 11/12/13, po všední cyklostezce č. 2, Portou Bohemicou

Už jsem ani nedoufal, že se letos ještě svezu na kole, natož s mými kamarády. Já jsem dal námět, Franta scénář a režie se chopily přírodní vlivy. Náš štáb doplnil překvapivě Tomáš a tak jsme mohli testovat ve třech, co je nového na trase "Brána do Čech." Jen to počasí se oproti včerejšku zhoršilo. Polojasno se proměnilo v inverzi a sluníčka si tedy zřejmě neužijem.
Žalhostické nádraží je 171 m n.m. a to je naší výstupní stanicí. Ves leží pod vrchem Radobýlem, který obdivujeme pouze z kola, protože dnes je v plánu akce cyklistická, nikoliv lezecká. Po proudu Labe, což ostatně pojedeme celý den, vyrážíme k Žernosekům. Hned pod nádražím se napojujeme na cyklostezku č. 2, s názvem Labská. Ta nás po dvou kilometrech přivádí k Píšťanskému jezeru, které svírají Labe, Píšťany a Velké Žernoseky. V létě slouží jezero k rekreaci, dnes je tu pochmurno. Dokonce i Lovoš se schovala do inverzního mraku, ostatně jako všechny vrcholy kolem, měřící nad 500 m n.m.
Žernoseky jsou vinařskou obcí. Dělí se na 2 části. Malé a Velké, které od sebe rozděluje řeka Labe. Ve Velkým Žernosekách je zámek, z jehož vstupní haly lze projít do soustavy vinných sklepů, které jsou vytesány ve skále již od 13. století. Dále je vsi kostel svatého Mikuláše a přes řeku spojuje oboje Žernoseky přívoz.
Za Velkými Žernosekami nás čeká dosud nevídané. Povrch cyklostezky už není samá louže a kámen, ale je udělaný ze zámkové dlažby. Těžko říci, zda to vyšlo levněji než asfalt, každopádně 10 km úseku s tímto povrchem bych stavět nechtěl. O to méně, když je to precizní práce a nikde žádné drncání.
Úsek mezi Žernosekami a Střekovem nazval Tomáš "Přes 7 brodů," z toho byl "funkční" pouze jeden. Jde o vybetonované brůdky, jejichž hloubka ani nestojí za řeč. Při úvaze nad tímto obojím pomalu projíždíme pod Malou a Velkou Vendulou. Nejde o matku s dcerou, které si také vyjeli, nýbrž o kopce, jejichž svahy jsou pokryty vinicemi a po kterých následuje známá vyhlídka Kalvárie, s třemi kříži na vrcholu a mohutným valovým opevněním táhnoucím se v délce 500 metrů. Za Kalvárií následuje ona Porta Bohemica, čili Brána do Čech.
Jde o kaňonovité údolí řeky Labe, po proudu za Litoměřicemi. Horopisně lze vstup Labe do Brány Čech vymezit vrchy Hrádek a Kalvárie na pravém břehu a vrchem Dobrý na břehu levém. Břehy jsou v úseku dlouhém přibližně 4 km lemovány skalnatými svahy a strmými skalními stěnami, do kterých se po obou stranách zařezává železniční trať. Žernosecký úsek vystavěli v letech 1916 až 1917 italští váleční zajatci, jak připomíná pamětní deska na viaduktu s nápisem: LAVORI CONSTRUITI DAI PRIGIONIERI DI GUERRA ITALIANI MCMXVI. - VII.
Blížíme se k Libochovanům a na druhém břehu si nelze nevšimnout dálnice D 8, jejíž úsek zde protíná České Středohoří. O kus severněji se na druhém břehu zjevuje Dubický kostelík, od kterého je neuvěřitlný pohled na Labe. Nalevo od Dubiček je vidět radejčínská rozhledna. Vpravo nad námi se tyčí do výšky 459 m n.m. vrch Deblík. Jeho západní svah se časem proměnil v lom, kolem kterého projíždíme. Deblík objedeme ze tří světových stran,včetně obce Církvice a následuje Sebuzín. Což je ves a výstupní místo na vrchol Varhošť. Buď po silnici a žluté značce, přes Krkavčí skálu, či po zelené a žluté značce.
Vysoko nad druhým břehem se na kraji svahu nachází nějaké domy a co je to za obec nevíme. Víme však jistě, že bydlet tam bysme nechtěli. Později zjišťujeme, že jde o ves Chvalov. Že se blíží velkoměsto a tudíž civilizace pociťujeme, při příjezdu do Brné, což už je část Ústí. Vpravo nahoru se dojde k Průčelské rokli s dvěma vodopády, kam se ale podívám jindy.
Z Brné nám již chybí pár kilometrů do Střekova, kde nacházíme útulnou hospůdku, téměř pod hradem. Tachometr ukazuje skoro přesně 20 km. Na návsi je pěkná dřevěná zvonička s roubeným domem, odkud je mezi stromy vidět Vaňovský vodopád. Buď bystrým okem, či dalekohledem. Od paní v hospůdce se dozvídáme, jací hosté sem zabloudí. Od Poláků, přes Němce až po italské cykloturistky.
Posilnění přišlo vhod, cyklostezka pokračuje přes Masarykovo zdymadlo a kolo se musí vynášet a snášet. Potom už nás pohlcuje krajské město Ústí nad Labem, které propouváme celkem hravě. Míjíme i části Olšinky a Svádov, kde jsou další 2 malé vodopády.
Valtířov je další zajímavá obec. Stojí zde nad řekou kostel sv. Václava, ale hlavně zajímavá Chotkovská hrobka, postavená z červených cihel. Na druhém břehu se tyčí zajímavý a vyhlídkový Kozí vrch. Poté přichází Velké Březno, kde je docela známý zámek. Vede odsud i silnice do Zubrnic, kde lze navštívit skanzen a železniční muzeum. Počasí je neměnné a tak Bukovou horu nemáme šanci spatřit. Malé Březno projíždíme, aniž bych si všiml, že jde o Malé Březno a poté už přicházejí Těchlovice. Nejen, že už jsme blízko cíli, ale nad obcí se zvedá špičatý kopec Vrabinec a na něm zřícenina hradu.
Po zbytek cesty do Děčína se již nic zajímavého nedělo, jen jsme jeli kolem části tratě, která vede kus tunýlkem ve skále. Ve Starém Městě, pod děčínským zámkem se klene přes Ploučnici gotický kamenný most, ze 16. století. Atmosféru kazí muž, ležící na břehu řeky, s rozbitou hlavou a již v péči záchranářů. Podjíždíme pod zámkem a přes Tyršův most se dostáváme na druhý břeh, kde už definitivně míříme na nádraží, kde stihnem vlak v 15:28, ale ještě před tím nesmí chybět zastávka v restauraci.
Posledních 52 km tohoto roku proběhly v klidu, jak se předpokládalo. Šestitisícová meta mne nakonec přešla a já se spokojuji s číslem o 300 menším.

Flotila s Kalvárií, Libochovany, Dubický kostelík, Střekov - náves, u zdymadla,
Valtířov,  na CT č. 2 před Děčínem.







sobota 16. listopadu 2013

(Pod) zimní Klínovec a nevětrná Meluzína

Tak nám konečně opravili rozhlednu na Klínovci, což se vleklo od roku 2007. Dnes je ideální den se tam vypravit. Je sice listopad, ale se zimními doplňky a s heslem Milana Silného, "Kdo je připraven, není překvapen," by to myslím mohlo jít.
S očekáváním inverzní situace, vyjíždím v 6:30 z Loun do Chomutova. Když se po 8. hodině solo motorák rozjede směrem na Vejprty, je jasné, že kamarád Martin se nakonec nezůčastní. Ze tří čtvrtin zaplněný vlak se vznáší do hor a v Křimově vystupuje nejpočetnější skupina. Mou konečnou je Kovářská.
Zde nahoře vládne slunečné počasí, ale teplota je pouze 3 stupně. Ze začátku mne stejně čeká zahřívací stoupání, takže zatím se zimou třást nemusím. Vyjíždím směrem na České Hamry a na křižovatce u mostu přes trať odbočuji na Loučnou. Nejprve stoupám pomalu a kochám se sluncem, které skrz stromy propouští paprsky k silnici. Všude kolem se válejí úryvky sněhu. Ten je i na stromech, ale jak svítí slunko, tak je až vidět, jak taje přímo před očima.
Po menším serpentinovém intermezzu jsem se ocitl nad obcí Háj a přede mnou se zjevuje Fichtelberg, král pohoří Erzgebirge, což jsou německy a německé Krušné hory. Sjíždím do Háje a za panoramatem Klínovce a Fichtelbergu si musím vylézt kus na louku, což dělám rád. Jestli tohle je opravdový Háj, tak se do něj rád nechám poslat aspoň jednou denně.
Z Háje vystoupám na hlavní silnici č. 223, které se budu držet až pod Klínovec. Odsud je to 200 výškových metrů, což není už taková hrůza. Pomalu stoupám kolem Ski areálu Klínovec. Značka upozorňuje na tunel. Zprvu jsem se zarazil, ale pak jsem viděl mini tunel pod lanovkou. Proplul jsem i druhý tunýlek a stínem stoupal na křižovatku pod Klínovcem. Silnice ve stínu byla trochu kluzká. Jet z kopce a dupnout na brzdu by bylo nemilé. Ale pomalu do kopce se jelo dobře. Na nebi ani mráček, mlha se drží v údolí, z úryvků sněhu se staly celé verše a já zastavuji na křižovatce, kde odbočím doleva, na vrchol Klínovce.
Po půl kilometru přijíždím na vrchol, kde už je pár cm sněhu, ale nic, co bych na kole nezvládl. Je sobota a tak je zde rušno. Po třech návštěvách Klínovce v letech 2007 - 09, jsem zde od té doby nebyl. Dnes jsem přijel kvůli opravené rozhledně, která vypadá pěkně, ale chátrající hotel v pozadí kazí celkový dojem. Snad se na něj také někdy dostane. Rozhledna ještě voní novotou. Vstupné je 25 Kč a dovnitř se dostanete turniketem. Otevřeno mají denně. V místnosti na vrcholu je interaktivní průvodce okolí a na ochozu mapy s výhledy. Dnes je ale vidět pouze Fichtelberg a špičky Meluzíny a Božidarského Špičáku. Všude kolem totiž vládne inverzní situace, dnes mimořádně vysoká. Být pár set metrů niže, byly by to hezčí pohledy, ale i tam jsem okouzlen.
Klínovec je nejvyšší vrchol celých Krušných hor s 1244 m n.m. Na vrcholové plošině se nachází v současnosti uzavřený hotel, 24 metrů vysoká rozhledna a telekomunikační věž vysoká 80 metrů. Z Jáchymova vede k vrcholu lanovka. Klínovec patří katastrálně k Božímu Daru (4 km západně), ale jeho vrcholem prochází hranice mezi Karlovarským (okres Karlovy Vary) a Ústeckým (okres Chomutov) krajem. Pod severními svahy se rozkládá německé lázeňské město Oberwiesenthal, nad ním se tyčí masiv hory Fichtelberg, která je jen o 30 metrů nižší než Klínovec. V roce 1817 postavilo město Jáchymov na vrcholu vyhlídkovou věž, která v roce 1868 shořela. Tuto první vyhlídkovou věž navštěvovali často i lázeňští hosté z Karlových Varů. V roce 1883 začal krušnohorský spolek z Jáchymova se stavbou kamenné rozhledny. Ta byla v srpnu následujícího roku pod názvem „Kaiser-Franz-Josephs-Turm“ slavnostně otevřena. Věž vysoká 24 metrů, která už poslední desetiletí nesloužila návštěvníkům, nahrazena novou, otevřenou 28.10.2013.
Když jsem jako jediný přijel na vrchol na kole, možná jsem byl atrakce, ale když chvíli po mne přijela čtyřčlenná cykloparta, tak už to možná nevypadalo tak šíleně. Dále chci pokračovat k Meluzíně. Zkusím to po červené, po sjezdovce a pak po cyklostezce. Jenže trefuji špatnou červenou a po ní sjíždím po cyklo a lyžařské stezce na Boží Dar. Naštěstí se dostávám k odbočce, na cyklostezku č. 2005, po které jsem chtěl stejně jet. Pak stejně zjišťuji, že po sjezdovce by to bylo "Kamikadze." Asfaltka je lehce posněžená. Mlha se začíná rozpouštět a zjevuje se údolí Polavy. Hned vytahuji aparát. Více méně z kopce a poté do kopce po silničce, kde slušně orientující se turista nezabloudí, přijíždím na rozcestí pod vrchol Meluzína. Na vrchol je to opravdu kousek a tak schovávám kolo do křoví a vyrážím na vrchol.
Meluzína je skalnatý vrchol v Krušných horách. S 1097 m n.m. jde o čtvrtou nejvyšší horu české části Krušných hor. Leží asi 2 km východně od Klínovce blízko silnice z Božího Daru do Měděnce. Nejvyšším místem Meluzíny je dvojvrcholová eklogitová skalka uprostřed rozlehlé vrcholové plošiny. Vrchol je skalnatý a odlesněný, takže poskytuje kruhové rozhledy, za kterými se musí na jednotlivé hrany vrcholu.
Mlha už trochu ustoupila a je vidět i Ostrov a okolí Klášterce. Mlha odhalila Klínovec a okolí Přísečnice, tak je na co koukat. Cestou z vrcholu potkávám partu lidí, včetně dvou dědulů se slušným fotoarsenálem, o kterém jsme diskutovali již na Klínovci. Nasedám na kolo a další směr cesty bude do Měděnce. Na rozcestí Pod Meluzínou ještě posvačím a šlápnu do pedálů.
Vlnitým terénem, spíše z kopce přijíždím do Horní Halže, přes kterou vede silnice č. 223, u hrany Krušných hor. Tím se otevírají parádní výhledy do údolí Ohře a na Doupovské hory. Následuje Měděnec s kopcem Mědníkem. Zde stavím v restauraci pro suvenýry a v ní potkávám čtyři cyklisty z Klínovce. Jsou z Chebska a zde jsou na víkendu. Dále klesám k začátku přehrady Přísečnice, za níž se tyčí Jelení hora. Jedna z těch, kterou bych chtěl někdy navštívit, kvůli pěknému výhledu. Ze 750 m n.m. musím kolem zaniklé vsi Rusová, vystoupat až na Lysou horu, o 120 metrů výš. Za mnou se žene mlha, která opět pohlcuje údolí a připomíná mi hodně zpomalenou tlakovou vlnu po výbuchu. Obec Výslunní je charakteristická svým z dáli viditelným kostelem sv. Václava. Dnes k němu přijíždím i já. Za Výslunním má být víska Kýšovice, ale ceduli nenacházím. Poté už klesám pod Celnou, k Prunéřovskému potoku, abych vystoupal do Celné. Odsud už to dojedu do Chomutova. Na 12 km mám 40 minut, což by mělo jít. Beru to nejkratší a zároveň klidnější cestou. Po silnici přes Křimov a Krásnou Lípu, která byla kdysi hlavní, na cestě do Německa. I lehčích děvčat ubylo, ale některé jsou zde k vidění. Žádné krasavice to ale nejsou. V Křimově dokonce v klubu Afrodita sedí dvě ve výkladní skříni. To už je i na mne moc.
Rychlostí 69 km/h se řítím z Krásné Lípy do Chomutova a v 15:15 přijíždím na nádraží. Krásný čas. Myslel jsem si, že v tuto roční dobu mne nemůže nic překvapit, ale zase to byl pěkný zážitek v podobě výhledu z Klínovce. Všechny zimní doplňky, například šálu, jsem ani nevyužil, což jsem vítal. Při sluníčku odpoledne bylo dokonce 8 stupňů.
Při 58,9 km, jsem nastoupal 819 nast. m., z toho polovinu cestou na Klínovec, který byl nejvyšším místem dnešní krasojízdy.

Klínovec od Háje, rozhledna na Klínovci s výhledem na Fichtelberg a Špičák, 
Meluzína s výhledem na sever, Klášterecko od Horní Halže, přehrada Přísečnice, Výslunní










neděle 10. listopadu 2013

Úhošť - repete

Původně jsme chtěl na Medvědí vodopády v Bezručově údolí, ale cestou tam jsem se rozhodl, že když je dnes tak pěkně vidět a obstojné počasí, tak bych mohl zopakovat Úhošť, z které jsem odjížděl s tím, že se sem ještě vrátím, za lepším výhledem, jezírky a zaniklou vsí. Že opakování je matka moudrosti jsem se tedy přesvědčil dříve, než jsem čekal.
"Plzeňákem" se vezu pouze do Chomutova a dále už musím po svých. Tak daleko Kadaň není, abych musel čekat na chebský rychlík, který může být ještě zpožděný. Že pojedu proti větru jsem čekal, ale kdo se bojí, nesmí do lesa.
Z Chomutova jsem vyrazil po hlavní silnici a kromě úseku po cyklostezce v Nových Spořicích jsem z ní nesjel. Prostě se mi nechtělo zdržovat a dnes tolik aut nejezdí. Za Spořicemi jsem se dostal do výšky kolem 400 m n.m. a držel se jí až do Prunéřova. Cestou jsem projížděl Málkovem, nad kterým vykukuje rozhledna na Skřivánčím vrchu, potkal jsem lehkou děvu u Blahuňova a pokochal se monstry elektrárny Prunéřov. Neodbočil jsem na silnici k nádraží, ale až na velké křižovatce o kus dál. Silnice mne donesla přímo do centra Kadaně. Centrum jsem ale vynechal a rovnou zamířil k Ohři.
Dnes to vezmu přes Úhošťany, jelikož je to lepší terén na vyjetí k vrcholu Úhoště. Ze 300 m n.m. jsem se vyškrábal do Kadaňské Jeseně a Úhošťan, které jsou o 100 metrů výše. 14. hodina už je za námi, tak žádné lelkování. Ještě kus po silnici a ocitám se na polní cestě, pod vrcholem. Jet se dá k první informační tabuli, pak kus strkám. Když se svah zmírní nasedám a skoro celý zbytek stoupání vyjíždím.
Tam, kde se červená ohýbá na nejvyšší místo, já pokračuji po poli severně a po chvíli se potápím do lesa. Po cestě klesám a po chvíli přijíždím k ruinám zaniklé obce. Jsem rád, že jsem ji našel dříve, než bych čekal. Jestlipak budu mít takové štěstí i při hledání dvou malých jezírek. Jedu po cestě dále, ale cestou necestou přijíždím ke schodům, kudy jsme lezli s Frantou minule. Pro zatím nevadí, objedu si kolečko po vrcholu a pak budu hledat dál. Nejdříve se ptám na jezírka mladíka, který jde kolem, ale také nemá moc tušení, kde jsou. Oproti minule je na co koukat. Na východě vidím Žatec a Louny, mé osudové města. Za nimi v dáli dokonce legendární Říp. Kopečky daleko a severněji by mohli být Lužické hory. Mostecká pánev a díry po uhlí jsou jako na dlani. Dnes se kochám i Klínovcem. Plyšový králíček, který zde byl už minule má amputovanou hlavu, jinak se nic nezměnilo. Slunce už atakuje vrcholy Doupovských hor, tak budou záběry zase trochu jiné. Zdá se mi to, nebo mám měkké kolo? Podívám se potom. Od rozcestníku, který je na nejvyšším místě Úhoště jedu po červené k místu, kde jsem se od červené odpojil. Stejně mladý muž mi radí, že jezírka jsou u zaniklé vsi, jen lépe hledat. Dávám na jeho radu a jedu ke vsi znovu a dostavuje se úspěch. Jezírka jsem našel. Jsou opravdu kousek od zaniklé vsi, přibližně západním směrem.
Máme 16 hodin, což znamená brzký soumrak. Po červené klesám zpět na silnici,kde zjišťuji, že kolo je opravdu měkké. Napumpuji ho a uvidíme. Prolétnu Úhošťany a s tím, že dojedu do Žatce na vlak nasazuji celkem kvapík. Trochu mne zdržuje kopec za Roklí, ale pak už to svištím více méně z kopce k Žatci. Libocké údolí s Vintířovským vrchem už jsem viděl mockrát, ale při soumraku je to něco nového a zajímavého. Lidé zatopili a kouř se usazuje nad jejich domy v údolí, což stojí za pokochání. Když přejíždím žaboklický přejezd je už tma, ale moje přední světlo mele z posledního. Vypadá to, že vlak nestihnu, tak budu muset koupit baterky, abych vůbec dojel.
U Kauflandu už je to jisté, že budu muset šlapat až domu. Baterky i pití koupím, ale duše se mi měnit tedy nechce. Před Lidlem tedy podruhé dofukuji duši a náhradní triko neměním, nýbrž si ho oblékám. Teplota totiž logicky klesla, konkrétně na 7 stupňů. Chutí 100, ale do další jízdy ani jedna. Ale co, aspoň ukrojím dalších 20 km v honbě za 6000 km. Po trase Žatec - Trnovany - Stekník - Hradiště - Strkovice (poslední dofouknutí duše) - Skupice - Březno - Louny, jsem se konečně dočkal.
80,3 km, 786 nast. m., 593 m n.m. značí na listopad náročnou trasu a podle toho jsem se cítil i já. Ale důležité je, že to stálo za to.

Zaniklá ves, jezírko, pohled na Žatec, Kadaň, Klášterec a Klínovec







pátek 1. listopadu 2013

Úhošť a Perštejnská vyhlídka

Vzpomněl jsem si, že už se blíží konec sezóny a ještě jsem nebyl na Úhošti, což je čedičová, plochá hora u Kadaně. Obvolal jsem své nejčastější spolujezdce, ale chytil se pouze Franta, který trasu protáhl do Perštejna, s čímž jsem souhlasil. Sraz byl v 8 hodin na nádraží v Mostě.
Zatažené počasí nás nechávalo prozatím v klidu a my se "nalodili" do Regionovy, místo očekávaného "Žraloka," a ta nás dovezla do Kadaně - Prunéřova, kde vysedáme a dál pojedeme po svých. Zkoušíme přece jen Tomáše zvednout z gauče, ale vypadá to beznadějně.
Míříme do Kadaně, kde se nejdřív občerstvíme a pak teprve přijdou nějaké výkony. Po kávě na stojáka v Kauflandu přejíždíme most a odbočujeme na Pokutice, odkud vede na vrchol Úhoště červená značka. Vydáme se tedy po ní. Nejdřív se dá ještě jet až pod vrchol, kde začíná prudká cesta a naučná stezka. Franta prohrál souboj nervů a volá Tomášovi, ale dnes to vypadá, že ho nedostaneme z domova ani pásákem. My pokračujeme již pěšky o 100 výškových metrů na náhorní plošinu Úhoště. Tam se dá opět už jet. Cesty jsou slušně sjízdné a je čas i na "kaskadérské" kousky. Po chvíli přijíždíme k mohyle na západním kraji vrcholu, odkud bývají pěkné výhledy. Dnes to moc neplatí, jelikož počasí je neměnné, ale není to zas nejhorší. Nejvyšší místo, 593 m n.m., se nachází na jižním okraji vrcholu. Kousek před ním jsou pěkné skalky, u kterých pořizujeme společné foto, které potom vypadá, jak někde ze Šumavy. Pak už náš čeká 200 výškových metrů z kopce, téměř k Ohři.
Úhošť je tabulovitý čedičový kopec v Doupovských horách s výškou 593 m n.m. Leží u Kadaně a na svazích se nachází stejnojmenná národní přírodní rezervace. Na vrcholu jsou dvě jezírka a zbytky zaniklé vesnice Úhošť. Na náhorní plošině o velikosti 80 hektarů bývalo kdysi hradiště z doby bronzové a osídlení Kelty. Je zde významné archeologické naleziště.
 Zvrcholu svištíme dolů po červené, po které pokračujeme přes osadu Meziříčí do Zásady. Už jsme se pokochali, je čas se nadlábnout. K tomu však ještě nějaký kilometr chybí. Po trase Suchý Důl, Rašovice, Klášterec, konkrétně lázně Evženie, se dostáváme k Ohři. V lázních je už mrtvo, listí spadané a my jen proplujeme po cyklostezce č. 6 mezi chatami, abychom se vynořili na louce pod Šumburkem a vystoupali k již profláklé vyhlídky v Černýši, kde ani nezastavujeme. Je 12 hodin a my brzdíme u restaurace Slunce, kde jsem byl nedávno, při cestě z Karlových Varů. Domlouváme další plán cesty a tím je vyhlídka nad Perštejnem.
Oběd v nás zmizel jak Dědeček Hříbeček Ivánkovi v lese a stoupáme pomalu, ale jistě do Perštejna. Stavíme u nového pivovaru, který vypadá pěkně a ještě lépe uvnitř. Nad ním je už vidět vyhlídka. Výška je to pěkná, ale neměla by to být zabijárna. Po silnici vedoucí na Údolíčko vystoupáme do výšky 425 m n.m., kde je zřetelná odbočka doprava. Od pivovaru je to málo přes kilometr. Po dalším vystoupání po této cestě už nemůžete vyhlídku minout. Ta se nachází ve svahu kopce Nad Perštejnem (638 m), ve výšce 475 m n.m. a jde o dřevěnou stavbičku na kamenné podezdívce. Od cesty vede 22 kamenných schodů na ochoz, kde je lavice a stůl. Výhled je do údolí Ohře za Perštejnem, Perštejn a svahy Doupovských a Krušných hor.
Pokračujeme po cestě, která nejprve klesá a poté prudce stoupá. Končí na louce a my se dostáváme po neudržované silnici do Klášterecké Jeseně, kde jsem viděl zatím nejvíc štěkajících psů najednou. Odsud pojedeme po cyklostezce č. 35 až do Klášterce, což znamená už pouze z kopce.
Za celý den jsme viděli slunko jen chvilku v Kadani a v restauraci, v podobě názvu, jinak vládlo šedivé počasí. Klášterec projíždíme elegantně, bez kopce od zámku a zakončujeme dnešek v cukrárně u autobusového nádraží.
772 nast. m. na 39,7 km je slušná porce. Nejvýše jsme byli na Úhošti, 593 m n.m.

Úhošť od jihu, mohyla a skály na vrcholu,  pohled na Kadaň, foto alá Šumava,
Stromolezec a Skokan, Perštejnská vyhlídka pohled na Perštejn









úterý 29. října 2013

Po vyhlídkách napravo od Labe (Schrammsteine, Růžový hřeben)

Máme konec října a jako loni touto dobou nastal čas objevit další krásy severních Čech a Saska. Kolo tentokrát nechávám doma a z Jetřichovic se tentokrát přesouváme na nejnižší místo naší vlasti, do Hřenska, kde již z prověřenou turistkou podnikneme dvoudenní průzkum vyhlídek na pravém břehu Labe. Aby to bylo spravedlivé, tak výlet rozdělíme do obou států. Nejprve přijde na řadu Saské Švýcarsko (Sächsische Schweiz) a druhý den České Švýcarsko. Jediný společný faktor bude pohoří Labské pískovce (Elbsandsteingebirge).

Schrammsteine, Grosse Winterberg (27.10.)

Do Děčína se přesouváme vlakem a odsud do Hřenska volíme nejrychlejší možnost, autobus. Dnešní program je tedy jasný, skalní seskupení Schrammsteine, od západu na východ. S možnou prodlouženou na Grosser Winterberg, pro mne zakletou horou.
Znamená to ještě 7 km do Postelwitzu, kde se dáme po silnici, směrem na Ostrau. Počasí zatím zamračené, ale doufáme v lepší, i když předpověď také moc optimistická nebyla. Po chvíli se objeví chata Schrammsteinbaude. Od ní už nastupujeme trasu po modré značce, do světa skal, vyhlídek a schodů. Nejprve se terén zvedá mírně, občas se projde mezi skalami, jinak pohoda. Počasí se lepší, objevuje se slunko a až do večera vydrží polojasné počasí. Mezi stromy se na chvíli objeví skalní, pěšky nedobytný hrad Falkenstein. Přicházíme k prvnímu rozcestí, kde modrá potká žlutou a ruku v ruce jdou k rozcestí dalšímu, které je pod skalními stěnami Schrammsteinů. Modrá opět osiřela a my se proplétáme mezi skalami, vysokými kolem sta metrů. To už jsme se dostali ze 110 m n.m. od Labe, nad 300 metrů. Na dalším rozcestí je odbočka na Schrammsteinaussicht, což je nejznámější vyhlídka Schrammsteinů.
Schrammsteine, česky Zjizvené kameny, jsou skalní seskupení nad pravým břehem Labe, mezi Bad Schandau a Schmilkou, v Národním parku Saské Švýcarsko. Stezky skrz masiv vedou rozeklanými skalami se strmými žebříky a jedinečnými výhledy, z nichž nejznámější jsou Schrammsteinaussicht (417 m) a Carolafelsen (452 m). Schůdků je údajně po celém masivu 903. Skály jsou také vyhledávaným cílem pro horolezce.
Šplháme se tedy na Schrammsteinskou vyhlídku a po chvíli je jasné, že největší porce schodů si odbydeme zde. Ale mezi skalami se stoupá velmi příjemně. Vylezli jsme na "shlučiště" turistů a na vyhlídku zbývá jen pár schodů. Turistický ruch je přiměřený, takže dlouhé "vyhýbací" fronty provoz nezdržují. Vyhlídka je opatřena zábradlím a dvěma lavicemi. Hezčí kamennou a obyčejnou dřevěnou. Počasí polojasné, vzduch vyfoukaný, co více si přát. Kocháme se dlouho. Vidět je od severu: v těsné blízkosti hrad Falkenstein a vrch Hohe Liebe, dále Unger s rozhlednou, Tanečnice, Sebnitz, Grosser Winterberg, Růžovský vrch, Kaňon Labe, dále království stolových hor s Kaiserkrone, Zirkelsteinem, Zschirnsteinem, za ním Sněžník, Papststein, Königstein a Lilienstein.
Jedinečná podívaná skončila a můžeme pokračovat. Jsme velmi rádi, že nemusíme slézat schody zpět, ale že směr Grosser Winterberg je odsud dále po modré. Nejdříve následuje další série schodů a žebříků, až teprve poté vede cesta po náhorní plošině. Místy jsou dílčí výhledy a dále se dostáváme k vyhlídce Breite Kluft. Zde je také "liduplno," ale místa dost pro volnější pohyb po výhlídkové skále. Výhled je od části Grosser Winterbergu, přes Kaňon Labe, po část Zschirnsteinu. Další, ale již skromnější vyhlídka přichází po 1,5 km. Nejlépe je odsud vidět Grosser Winterberg, která je už dost blízko. Vypadá to, že na vrchol Winterbergu je to po náhorní plošině, tak se rozhodujeme, že se na ní podíváme. U rozcestí Heilige Steige přicházíme na poslední velkou vyhlídku, jak prostorem, tak úhlem výhledu. Jmenuje se Carolafelsen a výhled je totožný jako na Breite Kluft.
Na rozcestí pod Winterbergem vede cesta krásně po rovině, širokou a dobrou cestou, mezi břízami. Přicházíme na poslední rozcestí na této cestě, kde se les změnil na bukový a už jsme opravdu blízko. Na vrchol je to už jen kousek, mírně do kopce. Listí už je většinou spadané, tak je restaurace, rozhledna a vysílač viditelný z větší dálky. Do třetice všeho dobrého platí i zde. Konečně se rozhlédnu z rozhledny na Grosser Winterbergu.
Nejmohutnější třetihorní elevace a 2. nejvyšší vrchol Saského Švýcarska se zvedá do výšky 556 m n.m. Nachází se u hranic s ČR, nad obcí Schmilka, odkud vede na vrchol asfaltová silnice, sloužící pouze pro zásobování. Na vrcholu stojí restaurace s hotelem a rozhlednou a vysílač. Budova ve švýcarském stylu byla postavena roku 1848, původně jako lovecký zámeček. Rozhledna prošla koncem minulého desetiletí rekonstrukcí. Z ní jsou krásné a daleké výhledy. Kromě všeho jmenovaného již na Breite Kluft, lze spatřit Kamenický hrad, Kamenický Šenov a Ještěd, mezi vrcholky Lužických hor. Zakletá hora zlomila své prokletí a já odcházím spokojen. Poprvé na podzim roku 2006 jsem zde byl ještě na mém starém kole, Libertě a rozhledna byla v rekonstrukci a ještě bylo mlhavé počasí. "Repete" v roce 2008 skončilo stejně, jen se přidal déšť. Jak jsme pospíchal z kopce dolů, tak jsem se kus pod vrcholem vyboural, před Děčínem jsem zmokl a ještě mi ujel vlak.
Nemohl jsem si nevzpomenout na Kipphornaussicht, což je vyhlídka pod vrcholem. Ze skály je parádní pohled na Labe a okolí Schmilky. Společnost nám dělá početná rodina, složená ze sympatické paní, jejího nezodpovědného manžela a čtyř dětí, z nichž 2 lezou po nezajištěných skalách. Potkáváme je i cestou do Schmilky, kam scházíme nejprve po silnici, která v zatáčkách atakuje českou hranici a po žluté značce. Před Schmilkou se ještě otevřou výhledy na Labe a Schrammsteiny nad ním. Procházíme malebnou uličkou, jejíž cesta vede na Grosser Winterberg a konečně se ocitáme u řeky. Do penzionu Na Suché Kamenici nám zbývá 3,5 km.
Do penzionu přicházíme již za tmy. Ten sem svým stylem dokonale pasuje, je útulný, personál je milý, takže spokojenost.
Dnešní trasa měřila úctyhodných 22 km. Měřeno na online mapě, jelikož v Německu, jak je známo se udává zvdálenost časově.

Schrammsteine ze Schmilky, cesta a schody na Schrammsteine a výhled z nich,
Grosse Winterberg s výhledem, Labe z vyhlídky Kipphornaussicht












Růžový hřeben 28.10.

Je vyspinkáno do růžova, ale počasí šedé. Nicméně doufajíc v lepší zítřky, v tomto případě odpoledne a vyrážíme podle plánu do terénu a to doslova. Dnes se vydáme po hřebeni na pravém břehu Labe, plným vyhlídek, směrem na Děčín, kde bysme rádi zakončili dvoudenní putování bez ztráty kytičky a suchou nohou. Před penzionem je zastávka autobusu a staví zde ten samý autobus, kterým jsme přijeli včera, o zastávku dále.
Hned za penzionem stopujeme červenou značku, která vede údolím Suché kamenice. Jméno má díky minimální vodnatosti. V korytě je více balvanů, než vody. Možná při tání je tomu jinak, ale dnes je říjen. Po chvíli potkáváme párek turistů, mířící stejným směrem, čili vzhůru. Celý svah Růžového hřebene je chráněn jako NPR Kaňon Labe. Proplétáme se mezi kameny a po cestě až potkáváme osamělého chodce, sdílného, zvědavého a také radílka. Asi si potřebuje s někým popvídat. Před námi totiž zpovídal německé turisty, které jsme poté "předjeli." V místě, kde už Suchá Kamenice změnila koryto, dáváme na rady nápisů na stromě a krátíme si cestu do Labské Stráně. Po kilometru chůze do kopce se zpět napojujeme na červenou značku. Když se les změnil v louku, přicházíme do obce Labská Stráň. Je znát, že jsme na hřebeni, fouká studený vítr.
Máme za sebou 5 km dneška a před námi dnešní první cíl, čímž je vyhlídka Belveder. Musím se spokojit s fotkami se zataženou oblohou, ale barevné listí atmosféru krášlí i tak., Vyhlídka Belveder je stupňovitá terasa, se sallou terenou (v podobě umělé jeskyně) s vysokou arkádou a s erbovním znakem Clary-Aldringen, umístěná na vysoké pískovcové skále, trčí do výšky 160 metrů nad Labem. Poblíž byl zbudován šlechtický letohrádek. Vyhlídka je vystavena v počátečním romantickém období turistiky na počátku 18. století. V roce 1841 byla postavena skromná dřevění hospoda, která byla v letech 1888 – 1889 nahrazena kamennou budovou, dnes Hotel Belveder. Vidět je údolí Labe v okolí Dolního Žlebu.
Další cíl je 6 km vzdálená Růžová vyhlídka. Následujeme stále červenou značku, po které občas mírně klesneme, či stoupneme. Celkem nezáživný úsek cesty utekl poměrně rychle, ale už začínám cítit nohy. Slunce mezitím vykouklo a místo, ke kterému jsme přišli, mne uchvátilo.
Růžová vyhlídka je skalní vyhlídka v nadmořské výšce 432 m, na Růžovém hřebeni nad údolím Labe. Je upravená, opatřená zábradlím a lavičkou. Pohledy od Sokolího vrchu, přes České středohoří s Bukovou horu a Milešovkou, Labem, Děčínem, Sněžníkem a Zschirnsteinem, jsou nezapomenutelné.
Dále nás červená značka vede prudce z kopce, aby jsme záhy vystoupali na vrch Spálenisko, od kterého je také něco málo vidět. Dále nás značka vede ze 400 metrů do 300, k rozcestí Nad Loubím. Dále míjíme hřbitov a kopírujeme tok Loubského potoka, který zde teče romantickým skalnatým údolím. Cesta nás vede jižním okrajem Ludvíkovic a poté se noříme opět do lesa. Přicházíme k nějakému altánku.
Vyhlídka Labská stráž, jež je dnes v dezolátním stavu, byla součástí Císařské promenády na Leopoldově výšině. Z vyhlídky je vidět Labe, Přípeř, Sněžník a Horní Žleb. O kus dál se nachází Sněžnická vyhlídka, ale ta je zarostlá. Poslední cíl dneška je nedaleko a jde o Stoličnou horu. Když přicházíme na vrchol, je opět zataženo.
Stoličná hora, nazývaná též Kvádrberk, je stolová hora v nadmořské výšce 289 m na pravém břehu Labe na severním okraji Děčína. Původní název "Quadeberg", či česky Kvádrberk, je odvozen od germánského kmene Kvádů. Správný název hory tedy zní "Kvádský vrch." Na vrcholu se nalézá obelisk vztyčený v roce 1879 u příležitosti stříbrné svatby císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty. Z vyhlídkové plošiny je vidět údolí Ploučnice v Březinách, Velký i Malý Chlum, Děčín se zámkem i Patýřskou stěnou a Sněžník.
Pak už stačí jen sejít po posledních schodech výpravy a zamířit k nádraží. Na silnici v ulici Loubská poutá ještě pozornost zřícenina Pravoslavného kostela, který chátrá od roku 1989, kdy vyhořel.
Dnes jsme nachodili 20 km. Počasí vydrželo i dnes bez kapky, i přesto, že že se střídalo slunko s mraky. Opět se potvrdilo, že Děčínsko je prostě "Krása na dosah ruky."

Údolí Suché Kamenice, Belveder s výhledem na Žleb, Růžová vyhlídka s výhledem na Sněžník,
Stoličná hora a Děčín







úterý 22. října 2013

Podzimní Jeřabina

Je podzimní úterý a doba inverzí. Sedím dopoledne za oknem a přemýšlím, jestli vyjet a kam. Loni jsem přece byl na Bouřňáku a byly to nádherné scenérie. Slunko svítilo a pode mnou bílá poklice. Podle webových kamer by to mohlo být dnes stejné. Třeba z takové Jeřabiny. Po 12. hodině vyjedu a uvidíme. Jeřabina je opravená rozhledna nad Litvínovem v Krušných horách.
Nakonec nasedám do vlaku až ve 13.30 a výstupní stanice bude Litvínov. Jenže již před Mostem se zjevuje slunko, takže je jasné, že bílá poklice dnes asi nebude, ale mohlo by nahoře být daleko viditelno.
Ze zastávky Litvínov město se vymotám z města přes Chudeřín a Hamr. Projíždím Janov a přesto, že už déle svítí slunko, zde je stále "zataženo." Už ať jsem v tom lese. Co jsem chtěl, to mám. Nad Janovem začíná nemilosdrné stoupání, z výšky 300 m n.m. Po několika serpentinách se celkem rychle ocitám o 200 metrů výš a za rozestoupeným lese už mne čeká ves Křižatky. Kus nad ní je odbočka k vodní nádrži Janov, na říčce Loupnici. Já stoupám o dalších pár serpentin a o 200 metrů výš, kde dojíždím cyklistu. Ten zřejmě šlape až do Mníšku. Nad hranicí 700 m n.m. se již objevuje rozhledna mezi stromy a to znamená opustit silnici a pokračovat necelý kilometr po lesní cestě. Po chvíli však tlačím a tak se dostávám až k rozhledně, do výšky 788 m n.m.
První dřevěnou vyhlídkovou věž zde otevřel německý mostecký turistický spolek roku 1884. Jednalo se o 3 metry vysokou kamennou podezdívku, na které stála 11 metrů vysoká dřevěná nástavba s krytým ochozem. Věž v roce 1908 poničila větrná bouře a po válce se spolek rozhodl rozhlednu obnovit. Nová stavba byla otevřena v září 1929. Po 2. světové válce rozhledna opět zanikla, takže po ní zůstaly pouze původní základy, do nedávna ponechány svému osudu. Na jaře 2009 byla zahájena obnova rozhledny, do podoby vyhlídkové věže z roku 1929. Slavnostní znovuotevření rozhledny proběhlo 28. června 2009. Rozhledna je volně přístupná.
Vystoupal jsem na ochoz, ale výhled nic moc. Opar je dnes vyšší, než Jeřabina a mlha v údolí už se také rozpustila. Účel sice nesplněn, ale já si připisuji třetí zářez na jeřabinské pažbě. První byl ještě na torzu, v roce 2008.
Je dokocháno a je čas vyrazit. Pod rozhlednou potkávám mladý pár, který mne zde vystřídá a po překonání mnoha kořenů, se ocitám opět na silnici. Zpět bych rád jel přes Novou Ves a lesem je zkratka po cestě, že si nemusím zajet do Mníšku. Volím lesní cestu naproti cestě z Jeřabiny. Měla by se stáčet doprava, což se chvílema děje. Pak se ale přestávám orientovat a po deseti minutách jízdy mi dochází, že je něco špatně. Když se ocitám v údolí potoka, je rozhodnuto. Přes Novou Ves se nepojede. Teď jen počkám, kde mne cesta necesta vyplivne. Plivanec dopadl na okraj Křižatek. No nic, snaha byla, jede se holt zpět do Janova. Ještě jednou tedy projedu neveselým místem a stočím to na Horní Jiřetín. Tam se jede nečekaně a nevítaně do kopce. Nicméně jsem se tam doplazil. Pak už opravdu letím jen z kopce.  Míjím poštu, kostel s viaduktem zrušené trati a opouštím Jiřetín směrem na Komořany. Dnes to asi nevypadá, že by se mi chtělo až domů a tak volím variantu přes nezáživný úsek Zálužím a kolem chemičky. Až když jsem pod Hněvínem a koukám na hodinky, tak polevuji v tempu. Na nádraží přijíždím dokonce půl hodiny před 18. hodinou, kdy odjíždí vlak do Loun.
 37,3 km, 636 nast. m., 780 m n.m. stačilo dnes bohatě.