"Plzeňákem" se vezu pouze do Chomutova a dále už musím po svých. Tak daleko Kadaň není, abych musel čekat na chebský rychlík, který může být ještě zpožděný. Že pojedu proti větru jsem čekal, ale kdo se bojí, nesmí do lesa.
Z Chomutova jsem vyrazil po hlavní silnici a kromě úseku po cyklostezce v Nových Spořicích jsem z ní nesjel. Prostě se mi nechtělo zdržovat a dnes tolik aut nejezdí. Za Spořicemi jsem se dostal do výšky kolem 400 m n.m. a držel se jí až do Prunéřova. Cestou jsem projížděl Málkovem, nad kterým vykukuje rozhledna na Skřivánčím vrchu, potkal jsem lehkou děvu u Blahuňova a pokochal se monstry elektrárny Prunéřov. Neodbočil jsem na silnici k nádraží, ale až na velké křižovatce o kus dál. Silnice mne donesla přímo do centra Kadaně. Centrum jsem ale vynechal a rovnou zamířil k Ohři.
Dnes to vezmu přes Úhošťany, jelikož je to lepší terén na vyjetí k vrcholu Úhoště. Ze 300 m n.m. jsem se vyškrábal do Kadaňské Jeseně a Úhošťan, které jsou o 100 metrů výše. 14. hodina už je za námi, tak žádné lelkování. Ještě kus po silnici a ocitám se na polní cestě, pod vrcholem. Jet se dá k první informační tabuli, pak kus strkám. Když se svah zmírní nasedám a skoro celý zbytek stoupání vyjíždím.
Tam, kde se červená ohýbá na nejvyšší místo, já pokračuji po poli severně a po chvíli se potápím do lesa. Po cestě klesám a po chvíli přijíždím k ruinám zaniklé obce. Jsem rád, že jsem ji našel dříve, než bych čekal. Jestlipak budu mít takové štěstí i při hledání dvou malých jezírek. Jedu po cestě dále, ale cestou necestou přijíždím ke schodům, kudy jsme lezli s Frantou minule. Pro zatím nevadí, objedu si kolečko po vrcholu a pak budu hledat dál. Nejdříve se ptám na jezírka mladíka, který jde kolem, ale také nemá moc tušení, kde jsou. Oproti minule je na co koukat. Na východě vidím Žatec a Louny, mé osudové města. Za nimi v dáli dokonce legendární Říp. Kopečky daleko a severněji by mohli být Lužické hory. Mostecká pánev a díry po uhlí jsou jako na dlani. Dnes se kochám i Klínovcem. Plyšový králíček, který zde byl už minule má amputovanou hlavu, jinak se nic nezměnilo. Slunce už atakuje vrcholy Doupovských hor, tak budou záběry zase trochu jiné. Zdá se mi to, nebo mám měkké kolo? Podívám se potom. Od rozcestníku, který je na nejvyšším místě Úhoště jedu po červené k místu, kde jsem se od červené odpojil. Stejně mladý muž mi radí, že jezírka jsou u zaniklé vsi, jen lépe hledat. Dávám na jeho radu a jedu ke vsi znovu a dostavuje se úspěch. Jezírka jsem našel. Jsou opravdu kousek od zaniklé vsi, přibližně západním směrem.
Máme 16 hodin, což znamená brzký soumrak. Po červené klesám zpět na silnici,kde zjišťuji, že kolo je opravdu měkké. Napumpuji ho a uvidíme. Prolétnu Úhošťany a s tím, že dojedu do Žatce na vlak nasazuji celkem kvapík. Trochu mne zdržuje kopec za Roklí, ale pak už to svištím více méně z kopce k Žatci. Libocké údolí s Vintířovským vrchem už jsem viděl mockrát, ale při soumraku je to něco nového a zajímavého. Lidé zatopili a kouř se usazuje nad jejich domy v údolí, což stojí za pokochání. Když přejíždím žaboklický přejezd je už tma, ale moje přední světlo mele z posledního. Vypadá to, že vlak nestihnu, tak budu muset koupit baterky, abych vůbec dojel.
U Kauflandu už je to jisté, že budu muset šlapat až domu. Baterky i pití koupím, ale duše se mi měnit tedy nechce. Před Lidlem tedy podruhé dofukuji duši a náhradní triko neměním, nýbrž si ho oblékám. Teplota totiž logicky klesla, konkrétně na 7 stupňů. Chutí 100, ale do další jízdy ani jedna. Ale co, aspoň ukrojím dalších 20 km v honbě za 6000 km. Po trase Žatec - Trnovany - Stekník - Hradiště - Strkovice (poslední dofouknutí duše) - Skupice - Březno - Louny, jsem se konečně dočkal.
80,3 km, 786 nast. m., 593 m n.m. značí na listopad náročnou trasu a podle toho jsem se cítil i já. Ale důležité je, že to stálo za to.
Zaniklá ves, jezírko, pohled na Žatec, Kadaň, Klášterec a Klínovec
Žádné komentáře:
Okomentovat