Vrcholy Českého středohoří 13. - Křížové vršky

Křížové vršky (386 m)

Oficiálně se takto jmenuje pouze jeden vrchol mezi Mnichovským Týncem a Charvatcemi nedaleko Loun. Je nejvyšší z trojice kuželovitých vrcholů jižně od Libčevsi. Neoficiálně se Křížové vršky říká celé této trojici podobných kopců. Doplňují ji Malý vrch (375 m) a Šibeník (344 m). Přes silnici ležící Mlýnský vrch už patří do Dolnooharské tabule. 

Křížové vršky jsou neovulkanické kužely na vypreparované augitové žíle s drobnými skalkami a mrazovými srázy se sloupcovitou odlučností čediče, se suťovým pláštěm porušeným sesuvy. Jsou to výrazné kupy, které vystupují ze zarovnaného povrchu na křídových horninách.

Sppolečně vytvářejí evropsky významnou lokalitu soustavy Natura 2000 a zařazenou do mezinárodního projektu LIFE +. Předmětem ochrany jsou suché trávníky a nízké teplomilné křoviny.

Na samotném vrcholu Křížových vršků byly natáčeny scény z filmového zpracování Máchova Máje. 

Přístup na vrchol je z obcí Charvatce či Mnichovský Týnec. Z polní cesty spojující obě vsi vede pod kopec odbočka. Na vrchol už je to poté kousek po svahu.

Kruhový, ničím nerušený, výhled nabízí zajímavý pohled na Srdov, Brník a Oblík. Za Ranou se táhnou Krušné hory a severní část výhledu patří okolí Milešovky. Na východě se špičatí Hazmburk a oblý Říp.

 Křížové vršky od Charvatců

 Na vrcholu

 Výhled na sever

 Výhled na jih

 Výhled na západ

Českosaské Švýcarsko (Schlossberg, Jetřichovice, Kamenický hrad)

Českosaské Švýcarsko je nepřeberné množství přírodních krás a turistických cílů. O třetím dubnovém víkendu jsme se ve složení JPG (Janča, Pepa, Gody) vydali ochutnat kousek tohoto pamlsku. Jako základnu jsme si na dvě noci zvolili Roubenku ve Všemilech.

Schlossberg, Růženka

Naši Fabii jsme rozpohybovali kolem 10. hodiny. Za dnešní program jsme si zvolili jediný cíl, stolovou horu Lillienstein.
Až do Děčína šlo vše hladce, ve městě už všechny objíždky znám z častého ježdění s Lubošem. Dále směrem na Hřensko nás však zdržely troje semafory. To by ještě tolik nevadilo, horší byla uzavírka mezi Bad Schandau a Rathmannsdorfem. Nejdříve jsme nepochodili, když jsme to chtěli objet horem, přes Rathmannsdorf. Když nebyla objížďka ani v Lichtenhainu, otočili jsme to. Objíždka vede asi až přes Sebnitz a to je nějakých kilometrů tam a zpět. Zvolili jsme náhradní variantu - Schloßberg nad Bad Schandau.
Auto jsme nechali na parkoviště u lokality Wustmanndörfell a vydali se na hradní kopec pěšky. Jde o pohodlnou kilometrovou procházku, nejprve mezi kvetoucími zahradami chatařů, a čerstvě olistěným lesem. Ta čerstvá zelená je prostě parádní! Na konci cesty nás čekala umělá hradní zřícenina Schomburg s hradní věží. Podobnost s Hamelikou nad Mariánkami srovnejte sami. Výhled z věže už je dost omezen. Město není vidět vůbec. Na východ je vidět Labe a nad jeho údolím Růžovský vrch. Na jihu prosvítají stolové hory na protějším břehu a na západě mezi stromy vykukují Königstein a Lillienstein.
Moc lidí jsme za dobu naší procházky nepotkali. Také stojí za pozornost úhlednost německých zahrádek.
Jedeme zpět do Hřenska a místo semaforů nás čeká úzká klikatící silnička do Janova. Jedeme navštívit mýdlárnu Rubens v Růžové. Vyrábějí a prodávají tam přírodní mýdla, šampony, mastičky, olejíčky i prášky na praní.
Dnes se nad Růžovou slavnostně otevírá rozhledna Růženka. Jelikož jsme se zatím takovéto akce ještě neúčastnili, jdeme tam. Jsme si vědomi, že tam bude "přeturistováno."
Krátký výšlap na Pastevní vrch je zakončen mírným zděšením. To co zde stojí, spíše připomína skafandr a ne rozhlednu. Potom si ale uvědomujeme, jak je to pěkné místo s dalekým kruhovým rozhledem. Ten tu byl i doposud. Když je zde člověk sám, musí to být balzám na nervy.
Dále nás pořadatelé potěšili razítkem (ne vždy totiž bývá vyrobeno současně s otevřením rozhledny) a pivem a buřtem zdarma. Nějaký příspěvek jsme jim ale do kasičky hodili.
Výhled nabízí spousty bodů. Třeba Jedlovou, Studenec, Sedlo, Bukovou horu, Děčínský Sněžník, Zschirnstein a další stolové hory Saska. Nejdominantněji působí Růžovský vrch.
Za dnešek jsme tedy stihli dva cíle místo jednoho, ale radši bych byl za ten Lillienstein. Příště je ale taky den.
Nyní se odebereme do Všemil, kde v klidné malebné vsi mezi skalami máme ubytování. Lepší jsme si přát nemohli v poměru kvalita a cena. Roubenku Všemily všem doporučujeme.

 Umělá zřícenina Schomberg a výhled k Bad Schandau

Rozhledna Růženka a výhled od severu k západu

Jetřichovické stěny

Druhý den je na programu túra Jetřichovickými stěnami. Na ni se vydáme v 9 hodin, kdy je v Jetřichovicích ještě klídek. Tomu se divíme, protože je neděle a pěkné počasí. Ale pro nás jedině dobře.
Už od začátku je nám teplo, začínáme totiž výstupem na Mariinu skálu. Nejde nám to s takovou lehkostí jako Godymu. Chládek mezi skalami střídá teplo vycházejícího slunce. To už hezky provoňuje les a to je balzám pro plíce. Mariiny skály dosahujeme před desátou hodinou i s Godym, kterého jsme museli trochu popohnat, aby vyběhl železné schody vedoucí do tmy. Tady nahoře nám aspoň nikam neuteče.
Mariina skála, my tři, slunko a ticho. To se v sezóně často nepodaří a tak si to vychutnáváme. Sice už slyšíme pod námi hlasy, ale tak rychle tu nebudou.
Mariina vyhlídka stojí na Mariině skále, což je skalnatý pískovcový kopec vysoký 428 m n.m. Z vrcholu je daleký kruhový výhled. Dřevěná vyhlídka tu stojí od roku 1856, kdy ji dal postavit Ferdinand Bonaventura. Nynější jméno získal vrchol v 19. století na počest Anny Marie Kinské. Do té doby se jmenoval Velký Ostrý. V roce 2005 stavba vinou nedbalých návštěvníků vyhořela, ale za rok byla nahrazena novou.
Než jsme pořídili poslední snímky výhledu, začli se trousit turisté.
Na další vyhlídku se jde přes Tetřevnu. Jde o velký skalní převis, který sloužil jako útulek pro lovce tetřevů. Na stěně jsou patrné nápisy ze třicetileté valky a 19. století.
Přicházíme na Vilemíninu stěnu; další vyhlídku na této trase, ve výšce 438 m n.m., pojmenovanou podle Vilemíny Kinské. Skála je opatřena zabradlím a je z ní podobný výhled jako z Mariiny skály. Je samozřejmé, že se potkáváme, a potkávat budeme, s lidmi z předešlé vyhlídky.
Červená značka pokračuje pohodlnou cestou lesem k rozcestí Purkartický les. Zde je odpočívadlo, tak si odpočinem. Aby se nám lépe stoupalo na Rudolfův kámen, odlehčujeme batoh od svačiny.
Na nejvyšší ze tří vyhlídek, ve 484 m n.m., vede nejtěžší výstupová cesta. Železné schody střídají žebříky a to už Gody musí do náruče. Úkolu se chopí Janča a pejsan poslušně drží.
Vrchol Ostroh, též zvaný Rudolfův kámen je podobná skála s podobnou stavbou. Po jakém jiném Rudolfu může být pojmenována, než po knížeti Kinském. Ten roku 1824 vrchol navštívil a nechal zde vybudovat přístřešek.
Dolů už se Godymu nechtělo tolik jako nahoru, když viděl tu hloubku. Nakonec jsme to všichni zvládli a sestoupili pod vrchol. Krásné místo ten Ostroh, ani jsme se tam moc nemačkali s lidmi a bylo nám dopřáno nikým nerušené společné foto.
Vše důležité jsme viděli a tudíž se budeme pomalu vracet. Ještě chvíli se budeme držet červené značky a pohodlně dojdeme na rozcestí Pohovka. Místo postele je tu pouze dřevěná lavice. Cestou po zelené značce do Jetřichovic se jde také pohodově. Trasa vede většinou lesem, kolem skalních útvarů Tuláček, Hezoun, Velké a Malé Žluté cimbuří, a když se objeví louka, otevřou se pohledy na Vilemíninu stěnu a Mariinu skálu.
Do Jetřichovic k parkovišti přicházíme kolem 14. hodiny a ještě usedáme do místního kiosku na nějakou mlsku. Auto nám zabarikádovali tak šikovně, že musím vyjet přes trávník. Ten je naštěstí obecní.
Den ještě nekončí. Ze základny ve Všemilech podnikneme krátkou procházku ke skalní kapli a převisu. Od Roubenky jdeme po modré, přes Chřibskou Kamenici a podle ukazatele. Projdeme kolem baráku a skály a ponoříme se do lesa. Tam celkem tápeme, než dojdeme ke kapli nad vsí. Ta není ale skalní. Ptáme se paní rovnou i na ten převis. Jdeme podle instrukcí a místo pod skálou nacházíme.
Převis Kůlna patří k největším u nás. Je 33 metrů dlouhý a 19 metrů hluboký. Dříve byl pod převisem dokonce postaven dům pocházející ze 16. století. Postupem času ale chátral a sloužil jen jako skladiště.
I tu skalní kapli jsme našli. Už jsme kolem ní totiž šli, ale nějakým záhadným způsobem jsme ji přehlídli. To asi jak nás vyrušil ten pes naproti ní.
Kaple sv. Ignáce je vytesána do pískovcové skály.
Historie kaple je spjata s epidemií neštovic a úplavice, která zasáhla Všemily v roce 1810.

 Mariina skála a výhled na východ a jih

 

  Vilemínina stěna a výhled na jih

 Rudolfův kámen a výhled na východ a západ

  Skalní útvar Tuláček

  Všemily - skalní převis

  Všemily - skalní kaple

Falkenštejn, Křížový vrch, kamenický hrad

Poslední den výletu se ještě na chvíli přesuneme do Jetřichovic. Prvním cílem bude v sobotu také otevřený Falkenštejn.
Jde o zaniklý skalní hrad půl kilometru po žluté z Jetřichovic. Od ní zvelebili přístupovou cestu pod hrad, kde jsme museli nechat pejska u stromu. Na samotný hrad totiž vedou strmé kovové schody. To by bylo ještě v pohodě, ale to, co udělali na hradě samotném, je hrůza! Proč nestačí schody nahoru, proč zde musí být železné rošty po celém prostoru hradu, kde se dá chodit i bez nich!?
"Pěkně to tu zprasili," říkám Janče.
Ta souhlasí.
Jedeme si spravit chuť k Rynarticím. Koukneme se na Trpasličí skálu, kde napočítáme sedm trpaslíků vyrytých a vybarvených ve skále. Jen ta Sněhurka chybí.
O kus výše zanedlouho zdoláváme Křížový vrch. Nenápadný kopec s krásným výhledem. Navíc se tu pěkně odpočívá pod kvetoucími stromy. Lidi tu také moc nepotkáte. Doporučujeme.
Cestu k domovu jsme zvolili přes Českou Kamenici. Tam jedeme vyhlídkovou jízdou přes Studený. Dokonce jsme svezli upovídaného stopaře. Názory neměl špatné, ale až do Loun bych s ním jet nechtěl.
Auto parkujeme kus od nádraží a vyšlápneme si na poslední cíl výletu - Kamenický hrad. Od západu registrujeme černočerné mraky, jdeme i přesto. Slunce definitivně zalézá kus před hradem, slunečné fotky tedy nebudou. Jaňula je příjemně překvapená dřevěnou vyhlídkovou nástavbou. Jen pejsek Gody se chvíli rozmýšlí.
Velice šikovně provedená vyhlídková nástavba, díky níž si může návštěvník užít daleký kruhový výhled po Českém středohoří, Lužických horách i Českosaském Švýcarsku. Nyní ovšem daleko vidět není, blíží se ty mraky...
Dolů to bereme svižněji a jsme rádi, že k autu přicházíme suchou nohou. Dokonce si stihneme dát v cukrárně pišingr s nápojem. Cestou domů zjišťujeme, kudy jde dešťová vlna. Po Ploučnici. Před Žandovem to začalo, chvílemi to nepobíraly ani stěrače. Klid po bouři je až v Litoměřicích.

 Schody na Falkenštejn od cesty do Jetřichovic

  Falkenštejn

  Trpasličí skála

  Křížový vrch

 Kamenický hrad a výhled na západ

To je vše, co se událo ve třech dubnových dnech na Děčínsku. Pár much to mělo, ale hlavně vyšlo počasí. To, že v Německu byla objížďka, že se nám nelíbila Růženka a že "zprasili" Falkenštejn nejsou tak zásadní vady.

Skalní útvary Litoměřického středohoří

Litoměřické středohoří s velkým L. Jde totiž o geomorfologický podcelek Verneřického středohoří. Sem jsem podnikl první letošní cyklovýlet. V půli dubna jsem vyrazil za "kamennými" cíli mezi Litoměřicemi a Děčínem. Tato dvě města na Labi byla mým startem i cílem.

Z horního nádraží odjíždím po desáté hodině směr Žitenice. Za městem vidím pěknou Kočku. Jmenuje se tak skalní útvar vlevo od silnice. K němu si zajedu někdy jindy, dnes mířím za jejími geologickými sourozenci. Panorama Křízové hory s žitenickým kostelem znám. Pěkná podívaná. 

Prvních sto výškových metrů je za mnou, ale kopec mě čeká ještě dlouhý, do Skalice bude asfaltový. Tam se zdržuji u pěkné kaple. Je od ní výhled na Terezín. Za vsí končí asfalt a začíná žlutá značka. Po slušné lesní cestě vyjíždím na rozcestí Dlouhý vrch - hřeben, kde už jsem na nejvyšším bodu stoupání. 

Stále po žluté značce se spouštím až pod vrchol Vrchovina. Zde koukám do mapy, jak daleko ještě zbývá k prvnímu skalnímu útvaru...

"Co to šustí? Ty bláho prasata, ale ňáký malý. Rychle pryč, než příde bachyně," říkal jsem si pro sebe. 

Popojel jsem a v ohybu lesní cesty už jsem ho viděl nade mnou - Amtmanna.

Musel jsem ale vyšplhat po prudkém svahu plném listí, abych tento neznámý útvar nejen spatřil na vlastní oči, ale i si na něj sáhnul. Zespoda je menší, než jsem si myslel, ale když stojím před ním tváří v tvář, až tak malý není. Těžko však říci, kde má svou tvář, z každé strany vypadá jinak. Vysoký je kolem tří metrů, ani nepoznám z jaké je horniny. Nejsem sice znalec, ale tento druh nerostu jsem ještě neviděl. 

Další, co jsem neuhodl je, že nestojí v hlubokém lese, ale jsou od něj, a především z nedaleké skály, výhledy na východ. Jako na dlani je vrch Sedlo a za ním výčet spousty vzdálených bodů - Vlhošť, Bezděz, Ralsko, Ještěd (a za ním se dokonce bělá sníh na vrcholech Krkonoš). 

O kus výše je kóta 677 m n.m. s názvem Vrchovina a dle mapy by to měl být holý vrchol. Půjdu se podívat. Cesta mi zabere pět minut a potvrdí mou domněnku. Z holého návrší je parádní výhled na západ. Prakticky celé Milešovské středohoří nelze nechat bez povšimnutí. V Dolnooharské tabuli ční Hazmburk a za ním Džbán s Doupovskými horami. Rozlehlá náhorní plošina slouží k pastvě dobytka.

Nyní opustím žlutou značku a na cyklostezku č. 3057 sjedu po lesní cestě, kterou místy křižuje potůček. Po krásné asfaltce přijedu k samotě Ovčárna. V ještě neolistěném lese zahlédnu kapli Máří Magdalény, jedu se k ní podívat. Potom už sjíždím do Rýdeče. Kužel Panny už se vynořil na obzor a já přemýšlím, kudy na vrchol. Pojedu po zelené značce přes Rýdečský kamenný vrch. Cesta vede po trávě, ušlapatelným stoupáním. Pod vrcholem se rozhoduji objet Pannu zleva a po žluté značce na ni vyběhnu. Kolo strkám pod hrad až do míst, odkud půjde sjet v sedle.

V mapě je značka zříceniny, ale není zde ani cihla. Tento nedostatek kompenzují pěkné skály. Opět jde o sloupkovitý rozpad čediče. Úplně nejlepší je výhled. Kromě severu je vidět na všechny strany. Na vrcholu dnes slušně fouká. 

Další zastávkou je Homole u Panny. Tam mě zajímá kostel sv. Pia V., což slyším vůbec prvně. Potom už stoupám po polní cestě na rozcestí Fráž, odkud se vydám na skalní hřib. Nad Suleticemi potkám chlápka s kolem a brašnami.

"Ahoj, taky jsi byl u skalní muchomůrky?" ptám se.

"Ne, já jsem byl sázet stromky," odpoví.

Asi mě nepochopil, ale to nevadí. 

Od rozcestí Fráž to jde v sedle až pod Magnetovec. Na vrchol si vyběhnu pěšky a završím dnes trojici zdolaných kopců. Nahoře je vrcholový patník a mezi stromy je vidět Sněžník a Kozí vrch. Pěšky jdu i ke skalnímu hřibu. Z Magnetovce je to pěkný sešup. To znamená, že zpět se zapotím.

Vrchol Magnetovce a jeho okolí je přírodní památkou. Předmětem ochrany je skupina skalních útvarů. Nejzajímavější z nich je skalní hřib. Ten vytvořily dva vulkanické proudy. Spodní hornina je pórovitější a více podléhá erozi, tvoří tak užší "nohu" hřibu. Vrchní část je tvořena odolnější horninou. Výška hřibu je 8 metrů a stojí v prudkém svahu.

Ještě než se zapotím do kopce, potěším se rozhledem ze skalky ve svahu Magnetovce. Výhled zahrnuje údolí Homolského potoka, vrcholy Panna a Kukla, dále Ústí nad Labem s Ústeckým středohořím. Krása!

Lesní cestou sjíždím k "Panství Velichov," což je něco jako farma. Mají tu zvířata, ale i krátkou úzkorozchodnou trať. Když ji přejíždím, vítá mě slovenský čuvač. Tomu musí být v tom kožichu vedro. 

Pak už mě čeká sjezd do Velkého Března a jízda podél Labe do Děčína. Tady se vždy jede dobře. Dnes je sice protivítr, ale v druhé půli cesty se řeka i cesta stočí a vítr je rázem v zádech. 

Dnešní trasa je za mnou a hodnotil bych ji jako jednu z lepších, co jsem ve středohoří absolvoval. Výrazně k tomu přispěly Amtman a skalní hřib. Také jsem si "odškrtnul" další tři středohorské vrcholy.

 
Trasa: 
Litoměřice – Žitenice – Skalka – Dlouhý vrch – Amtmann – Rýdeč – Panna – Homole – Fráž, rozc. – Magnetovec – Vojkovice – Velké Březno – Děčín. 
48 km, 879 m. př.

 Kaple ve Skalce

 Amtmann

 Výhled od Amtmanna na východ

 Panna od východu a vrchol

 Výhled z Panny na jih

 Homole pod Pannou - kostel sv. Pia V.

 Skalní hřib na Magnetovci

 Výhled na západ ze svahu Magnetovce