Sedloňův blog: Skalní útvary Litoměřického středohoří

Litoměřické středohoří s velkým L. Jde totiž o geomorfologický podcelek Verneřického středohoří. Sem jsem podnikl první letošní cyklovýlet. V půli dubna jsem vyrazil za "kamennými" cíli mezi Litoměřicemi a Děčínem. Tato dvě města na Labi byla mým startem i cílem.

Z horního nádraží odjíždím po desáté hodině směr Žitenice. Za městem vidím pěknou Kočku. Jmenuje se tak skalní útvar vlevo od silnice. K němu si zajedu někdy jindy, dnes mířím za jejími geologickými sourozenci. Panorama Křízové hory s žitenickým kostelem znám. Pěkná podívaná.

Prvních sto výškových metrů je za mnou, ale kopec mě čeká ještě dlouhý, do Skalice bude asfaltový. Tam se zdržuji u pěkné kaple. Je od ní výhled na Terezín. Za vsí končí asfalt a začíná žlutá značka. Po slušné lesní cestě vyjíždím na rozcestí Dlouhý vrch - hřeben, kde už jsem na nejvyšším bodu stoupání.

Stále po žluté značce se spouštím až pod vrchol Vrchovina. Zde koukám do mapy, jak daleko ještě zbývá k prvnímu skalnímu útvaru...

"Co to šustí? Ty bláho prasata, ale ňáký malý. Rychle pryč, než příde bachyně," říkal jsem si pro sebe.

Popojel jsem a v ohybu lesní cesty už jsem ho viděl nade mnou - Amtmanna.

Musel jsem ale vyšplhat po prudkém svahu plném listí, abych tento neznámý útvar nejen spatřil na vlastní oči, ale i si na něj sáhnul. Zespoda je menší, než jsem si myslel, ale když stojím před ním tváří v tvář, až tak malý není. Těžko však říci, kde má svou tvář, z každé strany vypadá jinak. Vysoký je kolem tří metrů, ani nepoznám z jaké je horniny. Nejsem sice znalec, ale tento druh nerostu jsem ještě neviděl.

Další, co jsem neuhodl je, že nestojí v hlubokém lese, ale jsou od něj, a především z nedaleké skály, výhledy na východ. Jako na dlani je vrch Sedlo a za ním výčet spousty vzdálených bodů - Vlhošť, Bezděz, Ralsko, Ještěd (a za ním se dokonce bělá sníh na vrcholech Krkonoš).

O kus výše je kóta 677 m n.m. s názvem Vrchovina a dle mapy by to měl být holý vrchol. Půjdu se podívat. Cesta mi zabere pět minut a potvrdí mou domněnku. Z holého návrší je parádní výhled na západ. Prakticky celé Milešovské středohoří nelze nechat bez povšimnutí. V Dolnooharské tabuli ční Hazmburk a za ním Džbán s Doupovskými horami. Rozlehlá náhorní plošina slouží k pastvě dobytka.

Nyní opustím žlutou značku a na cyklostezku č. 3057 sjedu po lesní cestě, kterou místy křižuje potůček. Po krásné asfaltce přijedu k samotě Ovčárna. V ještě neolistěném lese zahlédnu kapli Máří Magdalény, jedu se k ní podívat. Potom už sjíždím do Rýdeče. Kužel Panny už se vynořil na obzor a já přemýšlím, kudy na vrchol. Pojedu po zelené značce přes Rýdečský kamenný vrch. Cesta vede po trávě, ušlapatelným stoupáním. Pod vrcholem se rozhoduji objet Pannu zleva a po žluté značce na ni vyběhnu. Kolo strkám pod hrad až do míst, odkud půjde sjet v sedle.

V mapě je značka zříceniny, ale není zde ani cihla. Tento nedostatek kompenzují pěkné skály. Opět jde o sloupkovitý rozpad čediče. Úplně nejlepší je výhled. Kromě severu je vidět na všechny strany. Na vrcholu dnes slušně fouká.

Další zastávkou je Homole u Panny. Tam mě zajímá kostel sv. Pia V., což slyším vůbec prvně. Potom už stoupám po polní cestě na rozcestí Fráž, odkud se vydám na skalní hřib. Nad Suleticemi potkám chlápka s kolem a brašnami.

"Ahoj, taky jsi byl u skalní muchomůrky?" ptám se.

"Ne, já jsem byl sázet stromky," odpoví.

Asi mě nepochopil, ale to nevadí.

Od rozcestí Fráž to jde v sedle až pod Magnetovec. Na vrchol si vyběhnu pěšky a završím dnes trojici zdolaných kopců. Nahoře je vrcholový patník a mezi stromy je vidět Sněžník a Kozí vrch. Pěšky jdu i ke skalnímu hřibu. Z Magnetovce je to pěkný sešup. To znamená, že zpět se zapotím.

Vrchol Magnetovce a jeho okolí je přírodní památkou. Předmětem ochrany je skupina skalních útvarů. Nejzajímavější z nich je skalní hřib. Ten vytvořily dva vulkanické proudy. Spodní hornina je pórovitější a více podléhá erozi, tvoří tak užší "nohu" hřibu. Vrchní část je tvořena odolnější horninou. Výška hřibu je 8 metrů a stojí v prudkém svahu.

Ještě než se zapotím do kopce, potěším se rozhledem ze skalky ve svahu Magnetovce. Výhled zahrnuje údolí Homolského potoka, vrcholy Panna a Kukla, dále Ústí nad Labem s Ústeckým středohořím. Krása!

Lesní cestou sjíždím k "Panství Velichov," což je něco jako farma. Mají tu zvířata, ale i krátkou úzkorozchodnou trať. Když ji přejíždím, vítá mě slovenský čuvač. Tomu musí být v tom kožichu vedro.

Pak už mě čeká sjezd do Velkého Března a jízda podél Labe do Děčína. Tady se vždy jede dobře. Dnes je sice protivítr, ale v druhé půli cesty se řeka i cesta stočí a vítr je rázem v zádech.

Dnešní trasa je za mnou a hodnotil bych ji jako jednu z lepších, co jsem ve středohoří absolvoval. Výrazně k tomu přispěly Amtman a skalní hřib. Také jsem si "odškrtnul" další tři středohorské vrcholy.

Trasa:
Litoměřice – Žitenice – Skalka – Dlouhý vrch – Amtmann – Rýdeč – Panna – Homole – Fráž, rozc. – Magnetovec – Vojkovice – Velké Březno – Děčín.
48 km, 879 m. př.