Großer a Kleiner Bärenstein

Neděle patří výletům! Tohle heslo jsme nyní splnili do puntíku. Rozhodli jsme se totiž jet spolu s Pavlem a Martinem do Saského Švýcarska na skalnatý Bärenstein.

Vyjíždíme časně zrána, tzn. před sedmou už sedáme do vlaku v Lounech a necháváme svá, ještě probouzející se těla, unášet po kolejích směr Děčín. Náš pátý do party, Gody, ještě chvíli dospává na podlaze pohupujícího se dopravního prostředku. Snídáme, povídáme a cesta ubíhá rychle.

V Lovosicích přestupujeme poprvé, v Děčíně podruhé a pak ještě jednou, ale to už v Německu, v Bad Schandau. Cílovou stanicí je pro nás Stadt Wehlen, který je potom už jen 20 minut jízdy po téměř čtyřech hodinách, uff. Všichni se už těšíme, až se pěkně chůzí protáhneme!

Je celkem pěkný podzimní den, dokonce i ta šedivá obloha se začíná protrhávat. A to ještě před pár dny hlásili sychravo…

Godýsek se nemůže dočkat, až se proběhne po německých lesích, a to ještě netuší, co ho čeká. My začínáme rovnou stoupat za kolejemi po červené. Výšlap se hodí, venku je oproti vlaku docela ,,kosa,“ aspoň se zahřejeme. Hafana pouštíme vzápětí navolno. Stejně je s ním na vodítku k nevydržení! 

Kousek před námi evidujeme německy mluvící skupinku turistů. Hned na první křižovatce se ale rozcházíme a jdeme jinudy, i přestože Gody už je v čele i téhle party. Vypadá to, že se ještě potkáme, nahoru vedou totiž dvě cesty.

Mezi skály se dostáváme co nevidět. Stezka nás ale zavede do zdá se slepé uličky, z které nás nakonec vyvede „Schlucht“ tedy soutěska, která je opravdu těsná! Sami bychom to ale asi neodhalili, poradili nám to oni zkušenější, jenž nás dohnali, zatímco jsme tápali kudy dál. Tato část cesty nám dává pěkně zabrat. Dokonce i ,,kamzík“ Godík má co dělat s kamennými vysokými schody. Divíme se, že tu není pomocné ocelové lano.

Potom už na sebe Bärenstein nenechá dlouho čekat a my se tak můžeme kochat výhledem z toho většího z nich. Studený vítr nám zatím ukazuje, jak umí foukat přesně měsíc před Vánoci jen ve 327 m n.m. Tady jsme skoro sami, ale co teprve potom!

Menší Barenstein zdoláváme hned po obědové pauze. Tu si dáváme v sedýlku, kde nás uvítá menší áčkový přístřešek s lavičkou. Na Kleiner Bärenstein není rozhodně takový klid, jako na Großer Bärenstein. Možná je to i tím, že odsud je fantastický pohled na již zmiňovaného bratra. Skalní masiv, který jsme dnes pokořili jako první je odtud jako na dlani. To bude asi proto, že jsme bez ohledu na název výš, a to ve 337 m n. m. Je to nádhera! Posuďte sami – viz. přední obal časopisu. Proto tady volíme i společné památeční foto. 

Dolů jdeme až potom, co si všichni přijdou na své. Když říkám všichni, myslím všichni! Tedy i Gody, který se těžce loučí se dvěma čtyřnohými dámami.

I zpátky pokračujeme po červené turistické značce až do lesa za Thürmsdorf, kde měníme barvu za žlutou a klesáme do městečka Königstein, odkud se nemůžeme vynadívat na stejnojmennou pevnost nad městem. 

Po rychlém občerstvení v podobě kebabu venku, což není dvakrát požitek, protože je fakt zima, jedeme zpátky domů plni fajn zážitků a příjemné únavy.

Text: Jana Mourková

 Stadt Wehlen

 Pod Bärensteiny

 Großer Bärenstein

 Pod Großer Bärensteinem

 Großer Bärenstein - výhled na jihovýchod

 Na Kleiner Bärenstein

 Kleiner Bärenstein - výhled na východ

 Do Thürmsdorfu

 Thürmsdorf

Königstein

Okruh kolem Prysku

Tento výlet se odehrál v okolí České Kamenice, kde je spousta vyhlídek. Jelikož nám s Jančou přišla neděle vhodnější na výlet, než slavit 17. listopad, vzali jsme i pejska Godyho a vydali se na 8 km dlouhý výšlap po vyhlídkách mezi Pryskem a údolím Kamenice, na pomezí Ústeckého a Libereckého kraje. Ten se neobešel bez aplikace mapy.cz a ,,gépéesky“ 

Auto parkujeme v Dolním Prysku pod penzionem Albena a nejprve jdeme 2 km po silnici směrem do Horního Prysku. Odbudeme si tak nudnou část okružní trasy hned na úvod a pak už se můžeme pouze kochat. Zas taková nuda to ale není, některá stavení zaslouží pochvalu. Mezi nimi se občas objeví Střední vrch, jeden z našich cílů. U autobusové zastávky Prysk, Horní Prysk, koloniál už odbočujeme do lesa a za chvíli míjíme zajímavý barák. Stojí na pozemku, k němuž patří i skála. V ní je vytesaný jakýsi sklep či garáž. 

,,To měl chlápek bez práce. Jenom upravil díru, vsadil dveře a má šikovnej prostor,“ přemýšlím nahlas nad tímto zajímavým řešením. 

 Střední vrch z Prysku

Horní Prysk

Přicházíme k rozcestí U rybníčku, kde mě upoutává rozcestník a jeho nepřesná nadmořská výška 308 m n.m. Zde se značkaři ,,sekli“ o 120 metrů. O tolik jsme totiž ve skutečnosti výše. Ze 430 m n.m. se chceme dostat do necelých 600, na nejvyšší bod výletu. Tam nás dovede modrá značka. Na kraji louky a lesa se jde hezky, otevírají se první pohledy na okolní kopce. Ten, který nás nyní zajímá, už se k nám rychle přibližuje. Jeho skalnatý vrchol nás přitahuje jako kopeček italské zmrzliny v horkém odpoledni. Celou dobu jsme stoupali mírně, ale poslední pasáž je atletický výkon. Prudký kopec a cesta mezi kamením dává zabrat. Po ní nás čeká krásná podívaná na všechny strany. Vyhlídka je dokonce opatřena panoramatickou tabulí. 

Střední vrch měří 593 m n.m. a jde o čedičovou kupu v západní části Lužických hor nad obcí Prysk. Z jejího vrcholu vystupuje dominantní skála, podle níž se lidově nazývá Hranáč. Skála je tvořena čedičem, na němž je patrná sloupkovitá odlučnost. Zbytek svahů je pokryt suťovými poli na nichž se vyskytují vzácné druhy mechu a kapradí. Výhled ze Středního vrchu je kruhový a daleký. Na severu dominuje Studenec se Zlatým vrchem, východně se tyčí další kopce Lužických hor jako třeba Jedlová a Pěnkavčí vrch. Svou špičku také ukazuje Klíč. Od východu k jihu se táhne hřeben nejsevernější části Českého středohoří s vysílačem na vrcholu Klučky. Jižním směrem je vidět Kamenický Šenov a dále na západ Zámecký vrch s Kamenickým hradem. V dáli se rýsují stolové hory labských pískovců jako Děčínský Sněžník, Zschirnstein a severněji kopce kolem Bad Schandau. Naposledy bych zmínil hory Grosser Winterberg a Ungerberg.

Střední vrch a výhled na sever a jih

Chceme pokračovat i nadále po modré značce, ale dle mapy zjišťuji, že k rozcestí Herdstein vede zkratka v podobě cyklostezky. Vydáváme se tedy po ní, ale vůbec nám jako cesta pro kola nepřijde. Označení kamzičí stezka odpovídá. Jde se tu ,,blbě“ pěšky, natož na kole. Cesta je plná listí a tudíž jsme ve střehu. Přicházíme na rozcestí Herdstein. Takto je ale označeno pouze v mapách.cz, ve skutečnosti tu není ani rozcestí, ani odbočka k vyhlídce Herdstein, kam chceme my. To by mě zajímalo, odkud tyhle mylné informace chlápci z map.cz vzali. Jinak je tato aplikace ale úžasná a díky ní se na vyhlídku bez problémů dostaneme. Cesta nás zavede k osamocenému domu uprostřed lesa. Tipovali jsme ho na hájovnu, ale vzhledem na to nevypadal. Stojí tu opuštěn, tak to spíše bude příležitostně obýván dovolenkáři. 

Herdstein je nevelký čedičový vrch nad obcí Prysk. Vysoký je 471 m n.m. a je také hezkým příkladem sloupkovitého rozpadu čediče. V minulosti měl ještě dva názvy, Hausstein či Hadstein. Druhý název byl díky tomu, že zde bývalo čihadlo. Na louce v sedle pod vrcholem býval ve 30. letech minulého století dřevěný hostinec Herdsteinbaude. Dnes tu najdeme velký zděný dům. Výhled z Herdsteinu je severním směrem. O dost se k nám přiblížily Studenec a Zlatý vrch, Jedlové je vidět pouze špička. Daleký výhled je pouze na západ. Ten sahá až k Děčínské vrchovině, ale samotný Sněžník vidět není. Napravo od Růžovského vrchu se tyčí stolové hory kolem Bad Schandau. 

Herdstein a výhled na jihozápad

Stále následujeme modrou značku, po níž dojdeme k rozcestí Nad Riedlovou jeskyní. Za ním nás čeká poslední vyhlídka, v severním svahu Břidličného vrchu. K ní jdeme půl kilometru mírně do kopce a kousíček z kopce. Vyhlídka je však velice skromná a hůře dostupná. K dokonalému výhledu do údolí Kamenice brání stromy, jinak přímo naproti vidíme zaniklý hrad Pustý zámek. Vysoko nad ním ještě naposledy spatřujeme Studenec a Zlatý vrch. 

Vracíme se zpět k rozcestí a poslední, co navštívíme cestou do vsi je Riedlova jeskyně. Je ale bohužel nepřístupná, opatřena mříží. Pohledem dovnitř mi připomíná jeskyni Pusté kostely u Velenic, severně od České Lípy. Riedlova jeskyně vznikla po roce 1900 při těžbě pískovce. Jméno dostala po posledním majiteli Ernstu Riedlovi, za něj se zde těžilo až do roku 1940. Písek byl používám nejen jako stavební materiál, ale i místními skláři jako brusivo. Po těžbě zde zůstal prostor dlouhý 50 metrů, který podpírá 11 pilířů. Výška jeskyně dosahuje až 2,7 metru. Dříve do ní vedly tři vchody, dnes zůstal pouze jeden. Vyskytuje se zde několik chráněných druhů netopýrů.

Výlet nám zabral čtyři hodinky, ale i tak toho máme akorát. Po 14. hodině se vydáváme na cestu domů a necháváme za sebou hezký zážitek v podobě pochoďáku po čedičových vyhlídkách v okolí Prysku. Za celou cestu jsme nepotkali jediného človíčka, což v neděli je co říct. Nepotkali jsme ani žádnou zvěř, za níž by se náš ,,Šmudlifous“ rozeběhl. Měli jsme tudíž o starost méně.