pátek 21. března 2014

Od Berounky a k Berounce (Liblín, Zvíkovec)

Je první jarní den a ten nemůže být už hezčí. Já se vydal po delší době navštívit řeku Oty Pavla, Berounku a při tom jsem chtěl navštívit 2 známá městečka, 1 vyhlídku a 3 vodopády, z nichž poslední má název, publikovatelný až po desáté večer. Brzy ráno jsem vyjel z Loun vlakem, abych přestoupil na „sólo kufr“ a jako nejhezčí člen jeho posádky, se nechal odvézt do Čisté. Celou cestu jsem si užíval motoráček sám pro sebe.
Do pedálů šlapu už před osmou a čeká mne trasa nelehkého profilu. Frantův Garmin by vykouzil graf podobný vlnám rozbouřeného Atlantiku. První kilometry nemusím moc šlapat, jelikož se pomalu klesá k Javornici a Angerbachu, zřícenině, kde nenajdete nic. „Ani cihlu? Cihla by bylo něco, ale tady není nic.“ Čekalo mne tedy první dnešní stoupání. Následovalo město Kožlany, kde jsem odbočil doleva směrem na Kozojedy. Kolem obce Dřevec, kterou jsem projel záhy, se otvíraly pěkné pohledy, obzvláště vynikal vrch Radeč, též zvaný Brno, s výškou 721 m n.m. Jde o nejvyšší vrchol Křivoklátské vrchoviny. Na vrcholu se tyčí charakteristická telekomunikační věž. Za Kozojedami už nekompromisně klesám k Berounce a z již mírně zarostlé vyhlídky si fotím první známou obec na Berounce dnešního dne, Liblín.
Místní náměstíčko nacházím až na druhý pokus, stojí zde sloup a kostel sv. Jana Nepomuckého. Zámek dnes slouží jako ústav sociální péče. Nic naplat, čeká mne zase cesta do kopce. Míjím odbočku na zříceninu Libštejn, kde jsem loni byl s Věroušem a po chvíli se otevírá pěkný výhled do údolí Berounky a na Libštejn. Před samotou Zavadilka, odbočuji doleva opět klesám. Tentokrát k Novému Mlýnu v údolí Radnického potoka. Mne zde zajímají dva malé vodopády, které jsem nedávno objevil na webu vodopady.cz. První je přímo na Radnickém potoce, před mlýnem a vypadá zajímavě. Je vysoký asi metr a půl. Druhý zkusím hledat dále po proudu, ale nejdříve se musím přebrodit na druhý břeh. Vody je málo, odvahy více a operace se zdařila. Ovšem ještě se nesměji, pojedu tudy i zpět. Prohlížím si částečně zrenovovaný Nový mlýn, který dnes zřejmě zeje prázdnotou a po pohodové polní cestě pokračuji romantickým údolím až narazím na první přítok, který by měl být ten, co hledám. Přítok nacházím, opírám kolo o strom, přeskakuji Radnický potok a vydávám se do divočiny. Tak to totiž v údolí bezejmenného levostranného přítoku Radnického potoka vypadá. Po pár minutách se mi daří najít, co jsem chtěl. Cestou dlouhou asi 200 metrů korytem potoka nacházím 3 ucházející vodopády, výškou kolem metru. Potok se tu prodírá mezi skalami a vypadá to velmi pěkně. Když už jsem skoro zpět u mlýna, registruji chybějící brýle a musím se vracet. Brýle nacházím u cesty.
Stejně jako z Liblína musím ze 300 m n.m. vystoupat do 450 metrů. V té výšce se nachází obec Svinná, které dominuje zámek, dřívější tvrz. Začal foukat vítr, ale naštěstí správným směrem, do zad. Následují Hlohovice, Skoupý a Prašný Újezd, za mírného stoupání. Další atrakcí je vyhlídka u vsi Chlum, kam se z hlavní silnice odbočuje doleva, mírně do kopce. Ves Chlum, na úpatí Chlumské stráně, která padá k Berounce a je vyhlášená jako NPR, mě velmi překvapila. Člověk si tu připadá jak v udržované Jihočeské vsi. Na vyhlídku „Na plazu“ vede červená značka. Je to skála, opatřená zábradlím, lavicí a návštěvní knihou. Dnes není opar, tak je pěkný výhled na Berounku a Kralovicko. Dole na louce si všímám zříceniny kostela sv. Petra a Pavla, ale kostel mi nepřipadá jako zřícenina.
K vyhlídce to bylo z kopce, tak musím zpět do vsi spíš tlačit. Do Zvíkovce zkusím použít zkratku a vyklubala se z ní pěkná asfaltka, mírně z kopce. Stejný profil má silnice až přímo do městyse Zvíkovec. Ale ještě před ním je však pár serpentin. Další pěkné náměstíčko s rybníčkem a kostelem. Potom už naposledy klesám k Berounce. Dolní část Zvíkovce se jmenuje Kalinova Ves, říká rozcestník u mostu. Ještě, než však naberu kurs Rakovník, zkusím se podívat, jestli na webu nelhali a na prvním pravostranném přítoku od mostu je opravdu vodopád s názvem „Na Čůráčkách.“ Potok nacházím, je schovaný mezi chatami, tak se proti proudu vydávám i já. Kde končí chaty, začíná další divoké údolí. Potok se jmenuje Podmokelský a o sto metrů výše opravdu skromný vodopád nacházím. Je velice zvláštní, protože si přes kameny našlo spousty cest.
Poslední, co jsem chtěl dnes vidět, jsem viděl, tak vzhůru a to doslova, směr Rakovník. Za Zvíkovcem se projedu poslední serpentinou dneška a pomalu stoupám nad údolím Javornice, které je po levé straně. Projížďka jejím údolím je prý také pěkná. Cestou je spousta brodů, ale je to lepší jet ze shora. V obci Kostelík se zastavuji na chvíli u kostela sv. Máří Magdaleny. Stoupání nekončí a následuje obec Modřejovice. Za kostelem ve Slabcích už mne dnes kopce přestávají bavit, ale ještě chvíli se jich nezbavím. Navíc se mi zdá, že vítr mírně změnil směr a trochu mi vadí. Nicméně přichází Panoší Újezd, ale kopců se definitivně zbavuji až za Pavlíkovem. Sjezd k Rakovníku trochu brzdí vítr a já zatínám zuby do posledního kopce před Rakovníkem.
V Rakovníku jsem po 14. hodině, takže mám skoro hodinu čas, než nasednu na vlak. Ten není tolik plný, jak jsem čekal, na to, že je dnes pátek. Zatím nejdelší trasa letoška měřila 70 km a 8metrů scházelo k dosažení 1000 nastoupaných metrů. 

Liblín, Berounka s Libštejnem, vodopády - na Radnickém potoce, na levém přítoku,
Radeč, Chlum, pohled z vyhlídky Na plazu, Zvíkovec, vodopád Na Čůráčkách










úterý 18. března 2014

Na Dyleň a po okolí

Dnes je Vlastimila a můj nápad, jet se podívat po delší době na Dyleň se stal skutečností. Jak by ne, když se zmíníte Frantovi Andělovi, tak to jde pak samo. Poprvé od Slovinska jsem byl na výletě s Martinem Bidmonem. Takže v téhle trojici jsme vyrazili v půl 8 rychlíkem z Mostu do Chebu, kde jsme přestoupili Do Mariánských Lázní.
Zapínáme bundy, Martin nasazuje slávistické rukavice a vyjíždíme za zatím zataženého počasí směrem do centra, přičemž jsem myslel, že pojedeme jinudy, ale podle hesla "tudy je to sice dál, ale zato ošklivější cesta," jsme jeli směrem na Velkou Hleďsebe, po hlavní silnici, místo zkratkou přes Hamrníky. Aspoň jsme si mohli dát u Kauflandu Gyros a Pizzu. Před Drmoulí už se nám zjevila Panská rozhledna na stejnojmenném vrchu. Po projetí obce, jsme začali poprvé stoupat. Silnice zde byli v perfektním stavu, tak to ubíhalo rychle. Ve výšce 649 m n.m., což je zhruba o 100 metrů výše, než naše dnešní místo startu, stojí telekomunikační stožár, který má ve výšce 40 metrů vyhlídkovou plošinu. Nic pro lidi, co se bojí výšek. Schody a plošina jsou, jako všude na těchto věžích z roštových podlah. Pro nás, co už se bojíme méně je výhled z Panské rozhledny pohlazení na duši. Na jih pohled na místa, kde kdysi lítaly kulky nad hlavami (Český les s Dylení, Přimdou atd.) a na severu kraj, kde se nikdy moc nespěchalo a relaxovalo (Mariánské Lázně, Slavkovský les). Tyto dvě oblasti odděluje Tachovská brázda (Chodová Planá, Planá).
Dále projíždíme obec Tři Sekery a odbočujeme na Tachovskou Huť. Odsud budeme pokračovat po žluté značce k rybníku Kajetán, po slušné cestě. Rybník se jmenuje podle pravnuka posledního potomka rodu Haimhausenů a sloužil k pohonu pil. Po válce tudy lidé utíkali za svobodou a dnes slouží ke sportovnímu rybolovu. Tichý lesní rybník za slunečního svitu, který nám byl dopřán, je zde krásně. Pro kochání zde slouží zastřešené odpočívadlo s informační tabulí. K rybníku jsme klesali, tak teď stoupáme. Jak jinak, v Českém lese, obzvlášť blízko hranice, kde se to jen hemží signálkami. Po Kajetánské cestě a cyklostezce č. 2137 se dostáváme k jedné z mnoha zaniklých vsí, konkrétně Slatina. Dříve zvaná Finkenschlag a Lochhäuser. 11 let po odstřelení posledních domů, bylo poblíž nalezeno bohaté ložisko uranu. Během 27 let se v uranovém dole Dyleň vytěžilo 1100 tun uranu, ve dvou šachtách hlubokých 1003 a 1257 metrů.
Důl Dyleň je naším dalším cílem. Přijeli jsme na menší plácek, kde nebylo nic. Franta udělal kolečko a se slovy "to je všechno," jsme se jeli podívat na haldy, které se nahromadily během těžby. Za ty léta z toho vznikl slušný kopec. Pohled na již blízkou Dyleň dobrý, ale já chtěl vidět díru, jámu, otvor. Prostě něco, co připomíná důl. "Pepku nekecej a vyfoť si tu haldu," dostal jsem odpověď, když jsem projevil známku nespokojenosti. Kromě zbytečného kilometříku jinak o nic vážného nejde.
Dále mírně stoupáme k Novému Mohelnu, kde je rozcestí. Cestou přejíždíme říčku, která pramení o kus výše, teče do Německa a za Waldsassenem se vrací do Čech. Napájí přehradu Jesenice a u Mostova ústí do Ohře. Jde o Odravu, německy Wondreb. Čtu si infotabuli o Mohelnu a kde se vzalo, tu se vzalo osobní auto s třemi podezřelými pasažery. Ty pak naštěstí zařadili jedničku a do prudkého kopce, kam jsem myslel, že pojedeme také, za sebou nechali jen dým. Aspoň to tak tipuji, že na vyšší stupeň by to nevyjeli. Z Mohelna kupodivu nestoupáme po červené, ale jedeme po CT č. 2023, mírně z kopce, což mi přijde divné. Když dorazíme k rozcestí se zelenou a pozoruji Frantův údiv, je to jasné. Sice zde honil dezertéry, ale mapa se občas hodí i zkušeným borcům. Takže po zelené šup do kopce. Stoupání jistě přes 10 % a po lesní cestě. Konečně jsme na té správné stopě a 100 metrů pod vrcholem. Zbytek cesty je už co se týče povrchu i stoupání v pohodě.
Poslední má návštěva Dyleně se datuje na květen 2009 a dnes jsem zde potřetí. Zatím pokaždé bylo zataženo, jen dnes občas vykouklo slunko. Viditelnost také pokaždé stejná, Schneeberg, vzdálený 50 km jsem zatím odsud neviděl. Ten Schneeberg, který je králem pohoří Smrčiny v Německu.
Dyleň je druhá nejvyšší hora Českého lesa po Čerchovu a moře přesahuje o 940 metrů. Na vrcholu je věž. Za komunistů sloužila jako pozorovací vojenská věž, po revoluci jako rozhledna a dnes zde sídlí rádio Egrensis a tak je věž turistům nepřístupná. Dříve byla součástí strážního systému železné opony společně s vrcholy Zvon, Havran, Čerchov a Poledník. Ze skalky na vrcholy jsou dílčí výhledy a je zde i vrcholová kniha, kterou otvíráme a taky něco přidáváme. Psi, kteří v době našeho příjezdu byli na verandě se najednou jdou podívat na dnešní první návštěvníky, aspoň podle knihy. Nejdříve jsou v klidu, ale časem štěkají jak za dob železné opony.
Nakonec na můj popud jedem navštívit ještě opuštěnou rotu Dyleň, které je nedaleko pod vrcholem a kde sloužil náš kolega a kamarád Jirka Svoboda, zvaný George Freedom. Budova stále stojí, ale větší devastaci a schátralost jsem ještě neviděl. Být zde sám, asi bych se dovnitř bál, ale dnes jsem šel.
Další kilometry byly pouze a jenom z kopce. Od rozcestí U Alexe, brzdíme až ve Vysoké, kde je zřícenina kostela sv. Jana Křtitele. Kostel je trochu opravený a vypadá moc zajímavě. Dále necháme kolo pouštět do obce Dolní Žandov, která je většinou logicky, pod Horním, který jsme také projeli. Na návsi u kostela je hospůdka a tam právě usedáme. Bernarda, Dršťková a utopenec si necháme líbit. Dojezd do Kynšperka proti větru zamítáme a na vlak se nakládáme už zde. Moderní nádraží na koridoru nám umožňuje vjet na kolech až na nástupiště. Takhle by to mohlo vypadat na všech nádražích. Kola nakládáme do klasické soupravy, která nás doveze až do Karlových Varů, kde přesedneme na Sharka. Pobyt v Chebu využíváme pro doplnění cukrů.
Na to, že jsme jeli tak daleko, jsme ujeli jenom 46,6 km, ale při 913 nastoupaných metrech je to i tak porce.

Slavkovský les z Panské rozhledny, rybník Kajetán, Slatina, Dyleň - vrchol, rota, kostel ve Vysoké







středa 12. března 2014

Na Janovskou rozhlednu

Není řeč o nešťastné čtvti Litvínova, ale o sympatické vsi na hraně Labských pískovců, nad Hřenskem. V zimě tu otevřeli novou rozhlednu, tak jsem chtěl doplnit sbírku rozhleden Ústeckého kraje, aby byla opět kompletní. Přálo tomu i jarní počasí s menším oparem. Startovní místo je hlavní nádraží v Děčíně, které je zhruba 130 m n m. Oproti rozhledně je to víc jak tříset metrový rozdíl, ale bylo a bude i hůř. Například z Kynžvartu na Dyleň.
Přejíždím Tyršův most, projíždím Masarykovo náměstí a za ním už začíná stoupání. Z města se vymotám Komenského náměstím a Riegrovou ulicí a už mám za sebou první desítky výškových metrů. Po pěti kilometrech přichází odbočka do Ludvíkovic, kde už bude klidnější provoz. Chvíli odpočívám při menším klesáním skrz celkem pěknou ves. Na jejím konci ukazuje tachometr 300 m n.m., čili teoreticky zbývá jen pár výškových metrů. Další odbočka doleva a vjíždím do vsi Kámen. Zde už jsem na náhorní plošině Růžového hřebenu, což je podřazená geomorfologická jednotka Děčínské vrchoviny. Což je mimochodem v podstatě České Švýcarsko a Tisá s okolím a nejvyšším vrcholem je Děčínský Sněžník. Za obcí Bynovec jsem dokonce skoro 400 m n.m., což už je výš, než rozhledna. V obci Arnoltice je pěkná kulisa kostela s roubenými domky, které potvrzují, že jsem opravdu v okolí Hřenska. Za vsí klesám do údolí Janovského potoka, z čehož nemám radost. Čekal jsem krasojízdu po náhorní plošině, místo toho je to jak na houpačce. No nic, do Janova si tedy ještě šlápnu. Vítá mne téměř kýčovitý pohled rybníčka s chalupami v pozadí. Rozhledna. Ta stojí na nejvyšším místě obce, na kraji údolí řeky Kamenice. Přímo pod námi jsou soutěsky s lodičkami, které nejsou ovšem vidět. Za to je zde vidět všude kolem golfové hřiště.
40 metrů vysoká rozhledna, která nabízí pohled z výšky 30 metrů je ocelový stožár, některého z operátorů, stavěná podle šablony. Ale výhled je pěkný a za vyfoukaného počasí to musí být nádhera!
Jestli pak je odsud vidět i Ještěd. Já poznávám Studenec, Jedlovou, Sněžník a většinu stolových hor v Německu, od Zschirnsteinu po Lillienstein. Přímo naproti přes údolí se tyčí majestátní Grosser Winterberg.
Celé stoupání z Děčína jsem absolvoval bez bundy, takové bylo teplo. A pokračoval jsem tak i zpět, již vychladlý. Holt jaro už je tady. 16 km byla dlouhá cesta sem, tak si jí trochu prodloužím. Ve vsi odbočuji na Růžovou, kterou přeci nemohu na Růžovém hřebeni vynechat. Zde stojí větrný mlýn, který však už je součástí zástavby a musí se hledat. Stejně je tomu i v Arnolticích. Na křižovatce vlevo se odbočí na Kamenickou Stráň a Dolský mlýn. Já jedu rovně, do Srbské Kamenice. Nejvyšší vrchol NP České Švýcarsko, Růžovský vrch je tak blízko, že je skr holé stromy vidět svah a vrchol, přes který vede i turistická značka. Pak přichází dlouhý sjezd do Srbské Kamenice, kde se nezdržuji a odbočuji na Olešku. To už zase mírně stoupám. Konkrétně podél Bynoveckého potoka, který sleduji i po projetí Nové Olešky. Po delší jízdě lesem přichází křižovatka u Kamene, zde už jsem jel, takže už nic překvapivého.
Ludvíkovice, křižovatka, hlavní silnice z České Kamenice a jsem zpět v Děčíně. Sjezd byl parádní. Nakonec jsem vyzkoušel kvalitu asfaltu na Růžovsku v délce 39,5 km a nastoupal nečekaných 625 metrů.

Arnoltice, Janov, rozhledna s výhledem na Růžovský vrch a stolové hory v Sasku, Růžová