Na Janovskou rozhlednu

Není řeč o nešťastné čtvti Litvínova, ale o sympatické vsi na hraně Labských pískovců, nad Hřenskem. V zimě tu otevřeli novou rozhlednu, tak jsem chtěl doplnit sbírku rozhleden Ústeckého kraje, aby byla opět kompletní. Přálo tomu i jarní počasí s menším oparem. Startovní místo je hlavní nádraží v Děčíně, které je zhruba 130 m n m. Oproti rozhledně je to víc jak tříset metrový rozdíl, ale bylo a bude i hůř. Například z Kynžvartu na Dyleň.
Přejíždím Tyršův most, projíždím Masarykovo náměstí a za ním už začíná stoupání. Z města se vymotám Komenského náměstím a Riegrovou ulicí a už mám za sebou první desítky výškových metrů. Po pěti kilometrech přichází odbočka do Ludvíkovic, kde už bude klidnější provoz. Chvíli odpočívám při menším klesáním skrz celkem pěknou ves. Na jejím konci ukazuje tachometr 300 m n.m., čili teoreticky zbývá jen pár výškových metrů. Další odbočka doleva a vjíždím do vsi Kámen. Zde už jsem na náhorní plošině Růžového hřebenu, což je podřazená geomorfologická jednotka Děčínské vrchoviny. Což je mimochodem v podstatě České Švýcarsko a Tisá s okolím a nejvyšším vrcholem je Děčínský Sněžník. Za obcí Bynovec jsem dokonce skoro 400 m n.m., což už je výš, než rozhledna. V obci Arnoltice je pěkná kulisa kostela s roubenými domky, které potvrzují, že jsem opravdu v okolí Hřenska. Za vsí klesám do údolí Janovského potoka, z čehož nemám radost. Čekal jsem krasojízdu po náhorní plošině, místo toho je to jak na houpačce. No nic, do Janova si tedy ještě šlápnu. Vítá mne téměř kýčovitý pohled rybníčka s chalupami v pozadí. Rozhledna. Ta stojí na nejvyšším místě obce, na kraji údolí řeky Kamenice. Přímo pod námi jsou soutěsky s lodičkami, které nejsou ovšem vidět. Za to je zde vidět všude kolem golfové hřiště.
40 metrů vysoká rozhledna, která nabízí pohled z výšky 30 metrů je ocelový stožár, některého z operátorů, stavěná podle šablony. Ale výhled je pěkný a za vyfoukaného počasí to musí být nádhera!
Jestli pak je odsud vidět i Ještěd. Já poznávám Studenec, Jedlovou, Sněžník a většinu stolových hor v Německu, od Zschirnsteinu po Lillienstein. Přímo naproti přes údolí se tyčí majestátní Grosser Winterberg.
Celé stoupání z Děčína jsem absolvoval bez bundy, takové bylo teplo. A pokračoval jsem tak i zpět, již vychladlý. Holt jaro už je tady. 16 km byla dlouhá cesta sem, tak si jí trochu prodloužím. Ve vsi odbočuji na Růžovou, kterou přeci nemohu na Růžovém hřebeni vynechat. Zde stojí větrný mlýn, který však už je součástí zástavby a musí se hledat. Stejně je tomu i v Arnolticích. Na křižovatce vlevo se odbočí na Kamenickou Stráň a Dolský mlýn. Já jedu rovně, do Srbské Kamenice. Nejvyšší vrchol NP České Švýcarsko, Růžovský vrch je tak blízko, že je skr holé stromy vidět svah a vrchol, přes který vede i turistická značka. Pak přichází dlouhý sjezd do Srbské Kamenice, kde se nezdržuji a odbočuji na Olešku. To už zase mírně stoupám. Konkrétně podél Bynoveckého potoka, který sleduji i po projetí Nové Olešky. Po delší jízdě lesem přichází křižovatka u Kamene, zde už jsem jel, takže už nic překvapivého.
Ludvíkovice, křižovatka, hlavní silnice z České Kamenice a jsem zpět v Děčíně. Sjezd byl parádní. Nakonec jsem vyzkoušel kvalitu asfaltu na Růžovsku v délce 39,5 km a nastoupal nečekaných 625 metrů.

Arnoltice, Janov, rozhledna s výhledem na Růžovský vrch a stolové hory v Sasku, Růžová