Zapínáme bundy, Martin nasazuje slávistické rukavice a vyjíždíme za zatím zataženého počasí směrem do centra, přičemž jsem myslel, že pojedeme jinudy, ale podle hesla "tudy je to sice dál, ale zato ošklivější cesta," jsme jeli směrem na Velkou Hleďsebe, po hlavní silnici, místo zkratkou přes Hamrníky. Aspoň jsme si mohli dát u Kauflandu Gyros a Pizzu. Před Drmoulí už se nám zjevila Panská rozhledna na stejnojmenném vrchu. Po projetí obce, jsme začali poprvé stoupat. Silnice zde byli v perfektním stavu, tak to ubíhalo rychle. Ve výšce 649 m n.m., což je zhruba o 100 metrů výše, než naše dnešní místo startu, stojí telekomunikační stožár, který má ve výšce 40 metrů vyhlídkovou plošinu. Nic pro lidi, co se bojí výšek. Schody a plošina jsou, jako všude na těchto věžích z roštových podlah. Pro nás, co už se bojíme méně je výhled z Panské rozhledny pohlazení na duši. Na jih pohled na místa, kde kdysi lítaly kulky nad hlavami (Český les s Dylení, Přimdou atd.) a na severu kraj, kde se nikdy moc nespěchalo a relaxovalo (Mariánské Lázně, Slavkovský les). Tyto dvě oblasti odděluje Tachovská brázda (Chodová Planá, Planá).
Dále projíždíme obec Tři Sekery a odbočujeme na Tachovskou Huť. Odsud budeme pokračovat po žluté značce k rybníku Kajetán, po slušné cestě. Rybník se jmenuje podle pravnuka posledního potomka rodu Haimhausenů a sloužil k pohonu pil. Po válce tudy lidé utíkali za svobodou a dnes slouží ke sportovnímu rybolovu. Tichý lesní rybník za slunečního svitu, který nám byl dopřán, je zde krásně. Pro kochání zde slouží zastřešené odpočívadlo s informační tabulí. K rybníku jsme klesali, tak teď stoupáme. Jak jinak, v Českém lese, obzvlášť blízko hranice, kde se to jen hemží signálkami. Po Kajetánské cestě a cyklostezce č. 2137 se dostáváme k jedné z mnoha zaniklých vsí, konkrétně Slatina. Dříve zvaná Finkenschlag a Lochhäuser. 11 let po odstřelení posledních domů, bylo poblíž nalezeno bohaté ložisko uranu. Během 27 let se v uranovém dole Dyleň vytěžilo 1100 tun uranu, ve dvou šachtách hlubokých 1003 a 1257 metrů.
Důl Dyleň je naším dalším cílem. Přijeli jsme na menší plácek, kde nebylo nic. Franta udělal kolečko a se slovy "to je všechno," jsme se jeli podívat na haldy, které se nahromadily během těžby. Za ty léta z toho vznikl slušný kopec. Pohled na již blízkou Dyleň dobrý, ale já chtěl vidět díru, jámu, otvor. Prostě něco, co připomíná důl. "Pepku nekecej a vyfoť si tu haldu," dostal jsem odpověď, když jsem projevil známku nespokojenosti. Kromě zbytečného kilometříku jinak o nic vážného nejde.
Dále mírně stoupáme k Novému Mohelnu, kde je rozcestí. Cestou přejíždíme říčku, která pramení o kus výše, teče do Německa a za Waldsassenem se vrací do Čech. Napájí přehradu Jesenice a u Mostova ústí do Ohře. Jde o Odravu, německy Wondreb. Čtu si infotabuli o Mohelnu a kde se vzalo, tu se vzalo osobní auto s třemi podezřelými pasažery. Ty pak naštěstí zařadili jedničku a do prudkého kopce, kam jsem myslel, že pojedeme také, za sebou nechali jen dým. Aspoň to tak tipuji, že na vyšší stupeň by to nevyjeli. Z Mohelna kupodivu nestoupáme po červené, ale jedeme po CT č. 2023, mírně z kopce, což mi přijde divné. Když dorazíme k rozcestí se zelenou a pozoruji Frantův údiv, je to jasné. Sice zde honil dezertéry, ale mapa se občas hodí i zkušeným borcům. Takže po zelené šup do kopce. Stoupání jistě přes 10 % a po lesní cestě. Konečně jsme na té správné stopě a 100 metrů pod vrcholem. Zbytek cesty je už co se týče povrchu i stoupání v pohodě.
Poslední má návštěva Dyleně se datuje na květen 2009 a dnes jsem zde potřetí. Zatím pokaždé bylo zataženo, jen dnes občas vykouklo slunko. Viditelnost také pokaždé stejná, Schneeberg, vzdálený 50 km jsem zatím odsud neviděl. Ten Schneeberg, který je králem pohoří Smrčiny v Německu.
Dyleň je druhá nejvyšší hora Českého lesa po Čerchovu a moře přesahuje o 940 metrů. Na vrcholu je věž. Za komunistů sloužila jako pozorovací vojenská věž, po revoluci jako rozhledna a dnes zde sídlí rádio Egrensis a tak je věž turistům nepřístupná. Dříve byla součástí strážního systému železné opony společně s vrcholy Zvon, Havran, Čerchov a Poledník. Ze skalky na vrcholy jsou dílčí výhledy a je zde i vrcholová kniha, kterou otvíráme a taky něco přidáváme. Psi, kteří v době našeho příjezdu byli na verandě se najednou jdou podívat na dnešní první návštěvníky, aspoň podle knihy. Nejdříve jsou v klidu, ale časem štěkají jak za dob železné opony.
Nakonec na můj popud jedem navštívit ještě opuštěnou rotu Dyleň, které je nedaleko pod vrcholem a kde sloužil náš kolega a kamarád Jirka Svoboda, zvaný George Freedom. Budova stále stojí, ale větší devastaci a schátralost jsem ještě neviděl. Být zde sám, asi bych se dovnitř bál, ale dnes jsem šel.
Další kilometry byly pouze a jenom z kopce. Od rozcestí U Alexe, brzdíme až ve Vysoké, kde je zřícenina kostela sv. Jana Křtitele. Kostel je trochu opravený a vypadá moc zajímavě. Dále necháme kolo pouštět do obce Dolní Žandov, která je většinou logicky, pod Horním, který jsme také projeli. Na návsi u kostela je hospůdka a tam právě usedáme. Bernarda, Dršťková a utopenec si necháme líbit. Dojezd do Kynšperka proti větru zamítáme a na vlak se nakládáme už zde. Moderní nádraží na koridoru nám umožňuje vjet na kolech až na nástupiště. Takhle by to mohlo vypadat na všech nádražích. Kola nakládáme do klasické soupravy, která nás doveze až do Karlových Varů, kde přesedneme na Sharka. Pobyt v Chebu využíváme pro doplnění cukrů.
Na to, že jsme jeli tak daleko, jsme ujeli jenom 46,6 km, ale při 913 nastoupaných metrech je to i tak porce.
Slavkovský les z Panské rozhledny, rybník Kajetán, Slatina, Dyleň - vrchol, rota, kostel ve Vysoké
Žádné komentáře:
Okomentovat