Vrcholy Českého středohoří 8. - Oblík

Oblík (509 m) 
 

Oblík je kopec na jihu středohoří, který neodmyslitelně patří ke krajinnému panoramatu města Louny, jako Ještěd k Liberci nebo Vesuv k Neapoli. Jedna z těchto dvou hor je dokonce z Oblíku za daleké dohlednosti vidět. Vrchol je jižní bránou do Českého středohoří a spolu s Ranou jsou nejznámějšími vrcholy této části pohoří. Najdete ho severně od Loun, u vsi Mnichov.
Oblík je vysoký 509 m n.m. a má tvar podle jména - oblý. Je také bezlesý. Kopec byl utvořen čedičem a vděčí za svůj zrod vulkanické činnosti spadající do závěru třetihor. Současně s ním vznikly na jedné tektonické linii i sedlem oddělené vrchy Srdov a Brník, které se tyčí za Oblíkem v téměř dokonalém zákrytu a činí spolu s ním jednu z nejlepších ukázek lineární erupce v Českém středohoří. Tento liniovitý původ má vliv i na protáhlý tvar hory. Od severovýchodu však působí jako dokonalá špička.

O lidském osídlení Oblíku svědčí nález spony z keltského období. Kultovní význam nepozbyl ani v období středověku, o čemž vypovídá záznam z roku 1506 o vysvěcení kaple. Ta sice zanikla za třicetileté války, avšak již v roce 1667 zde byl vztyčen dřevěný kříž. K němu byly pravidelně pořádány svatojiřské poutě a tak stavba nové kaple, zasvěcené právě svatému Jiří, na sebe nenechala dlouho čekat. Její počátky jsou datovány rokem 1675 a doložena je zde ještě k roku 1787. Před polovinou 19. století však tato památka, jejíž základy můžeme na vrcholu pouze tušit, opět zanikla.
V roce 1967 byl prohlášen Oblík za národní přírodní rezervaci. Se sousedními vrchy Srdov a Brník je navíc zařazen i do soustavy Natura 2000 jako evropsky významná lokalita určená k ochraně stepních společenstev. Součástí jeho ochrany je i regulace porostu, zajišťovaná v minulosti přirozeným způsobem pastvou skotu a ovcí.
Z vrcholu se nabízejí daleká panoramata. Dokonalému kruhovému výhledu brání pár stromů, které přeci jen na vrcholu jsou. Na jihu jsou vidět Louny, před nimi Stříbrník a za nimi Džbán. Západně uvidíte Ranou, Milou, Doupovské a Krušné hory s Klínovcem. Ty spatříte i na severu společně s Dlouhou horou. Směrem na východ se na obzoru rýsuje Milešovské středohoří, Říp, Kokořínsko a na začátku zmiňovaný Ještěd.

 

 Pod Oblíkem od Mnichova

 Cesta na vrchol od Mnichova

 Na vrcholu

 Výhled na východ, západ a Louny

 Kaple v Mnichově

 

Vrcholy Českého středohoří 7. - Ostrý u Milešova

Ostrý u Milešova (535 m)

Ostrých je u nás celá řada. V každém pohoří najdeme minimálně jeden. V Českém středohoří jsou dokonce čtyři.
Ostrý o kterém je řeč nyní, se nachází nedaleko Milešova, při silnici do Vlastislavi. Vypíná se vlevo tímto směrem a od silnice vede na jeho vrchol modrá značka.
Ostrý je sopečného původu. Je zarostlý smíšeným lesem a na jeho vrcholu se tyčí zřícenina hradu stejného jména. Z geologického hlediska vrch představuje kuželovitý suk z olivinického bazaltu. Na příkrých svazích se vyskytují skály a mrazové sruby s hrubou sloupcovou odlučností, kamenná moře a balvanové proudy.
Hrad Ostrý řadíme k mladším hradům na českém území. Vybudován byl totiž až na sklonku husitských válek. Předpokládá se, že byl založen až někdy po roce 1432, kdy došlo k rozdělení společného majetku dvou bratrů z rodu Kaplířů ze Sulevic. Jméno hradu Ostrý, německy nazývaného Scharfenstein (Ostrý kámen), se v souvislosti s Václavem Kaplířem objevuje v písemných pramenech poprvé roku 1436. Jako pustý je uváděn od roku 1565, kdy už nevyhovoval tehdejším nárokům na bydlení.
Hrad byl vystavěn na skalnatém vrcholu, kolem kterého stoupala pozvolně přístupová cesta. Ta byla v západním svahu pod skalnatým hřebenem přehrazena první, dnes již nedochovanou branou. Hrad měl celkem čtyři brány, z nichž se dochovala pouze třetí.
Z vrcholu jsou daleké výhledy do kraje. Severně dominuje Milešovka s Kletečnou a za nimi se schovávají Krušné hory. Na východě je vidět Lovoš, Sedlo a Ronov. Nesmí chybět ani Říp a Hazmburk. Za daleké viditelnosti by možná byl vidět Ještěd.

 Ostrý od jihu

 Zříceniny hradu

 Výhled na sever...

 ...východ...

...jih

Vrcholy Českého středohoří 6. - Zvon

Zvon (653 m)

Takto pojmenovaný vrchol najdeme mezi Kostomlatami a Milešovem. Někdy je také uváděn jako Francká hora. Zvon je jedním z trachytových kopců centrálního Milešovského středohoří, se snadnou dostupností, přesto není tolik turisticky znám. Nevede na něj totiž turistická značka.Auto lze nechat na rozcestí Pod Březinou, nebo na něj dojet autobusem. Pěší výstup zahájit po cestě s názvem Okružní cesta, kterou kopíruje červená s modrou a později zelená značka. Na rozcestí pod vrcholem Malá Francka se lze vydat na vrchol po pěšině. Pod jménem Francká hora byl Zvon do roku 1993 veden jako SPR s tématem: Příkrá znělcová homole se suťovými lesy s lípou na svazích.Takto ho znají především horolezci. V úbočí a na vrcholu této hory se nacházejí zajímavé skalnaté útvary (mrazové sruby, kamenná moře, skalnaté výklenky včetně skalnaté věžky). K nejzajímavějším skalním útvarům patří mohutná jižní stěna - Hlavní masív, která je vysoká asi 30 metrů.

Údolí Žalanského potoka je dalším místem u nás, kde lze na jaře spatřit bledule.
Výhledy z vrcholu Zvonu jsou omezené. Na jednom místě se otevírá pohled na Milešovku a na jiném zase na jih. 
 

Zvon

 Cesta na vrchol

  Skály na vrcholu

Výhledy z vrcholu

Vrcholy Českého středohoří 5. - Libeš

Libeš (404 m)

Každého, kdo jede po silnici z Mostu do Lovosic, cvrkne do oka nápadný, avšak nevysoký, kopec u zatáčky před Želkovicemi. Je jím 404 m n.m. vysoký středohorský vrchol Libeš. Patří sice k neznámým vrcholům tohoto pohoří, ale to je pro mě naopak o to lákavější si na něj vylézt. Z opačného směru, od Lovosic, nelze přehlédnout na úpatí rotundu sv. Petra a Pavla na konci vsi.
Vrch Libeš je neovulkanického původu. Zalesněn je hlavně ze severní strany. Kopec leží izolovaně ve zdejších rozsáhlých sadech a tím je velice důležitým biocentrem, z něhož vycházejí dva biokoridory, které se vinou ve formě remízů zdejšími sady.
Nejcennějšími partiemi kopce jsou vrcholová stepní lysina na čedičovém podkladu, která se táhne jižním svahem a směrem k úpatí se nepatrně zvětšuje; dále bílé stráně na jižním úpatí. Lokalita je botanicky velice podobná Křížovým vrškům a Srdovu s Brníkem.
Výhled z vrcholové skály je na okolní kopce Českého Stredohoří, na Hazmburk a Říp.
Románská rotunda svatého Petra a Pavla je římskokatolický filiální kostel, pocházející zřejmě z roku 1230. Základem je rotunda s apsidou. Na rotundku navazuje novorománská plochostropá loď z let 1852 - 53. Po dostavbě lodi se z rotundy stal přesbytář. Před západním průčelím kostela stojí na reliéfem zdobeném soklu socha sv. Josefa z roku 1762. 

Libeš a vrcholová skála

Výhled z Libeše na východ a západ

 Rotunda sv. Petra a Pavla

Krušné hory (Čihadlo, Telčské údolí)

Nastal listopad a tak bych chtěl urvat trocha z Krušných hor. Asistovat mi při tom bude "Franz Endžl," jenž přes svou prvotní nechuť nakonec se mnou jel. Cílem má být nevýrazný vrchol poblíž Kalku. Zrovna jsme chytli z Mostu spoj, který už vyšel z módy, co se týče přepravy kol. Panter zůstal zřejmě někde v depu a nasazena byla souprava s dveřmi uprostřed vagónu. To je ještě méně praktické, než klasická souprava.
Podruhé jsem zavítal na přehradu Kamenička. Oproti loňskému létu tu logicky bylo méně lidí, přesněji řečeno jen my dva. Po prudkém stoupání jsme polkli chleba, udělali pár fotek a pokračovali vzhůru do hor.
Teplota se pohybovala kolem pěti stupňů, což sebou přineslo první sněhové vlaštovky. Po CT č. 3078 jsme vyjeli až ke Starému rybníku. Tam byly tak 2 cm sněhu. Dostali jsme se sice nad 800 m n.m., ale ještě si zastoupáme. Do Načetína totiž klesneme. Odsud pokračujeme kus podle státní hranice, polní cestou. Občas se musíme vyhnout louži, což je nakonec snazší, než překonávat padlé stromy. První se nám postavily do cesty pod Čihadlem. Nezabránily nám ale zdolat tento nevýrazný kopec.
Čihadlo je skalnatý, převážně zalesněný vrch, vysoký 842 m n. m.. Na vrcholové rulové skály je žulový patník geodetického bodu 2. řádu č. 84 saské triangulační sítě (Königlich-Sächsische Triangulation) z roku 1869. Výhledy nabízí Čihadlo především do Saska. Je vidět i Schwartenberg. Z české části lze spatřit Lesenskou pláň.
Stejnou cestou jedeme do Načetína, už veseleji, z kopce. Takto budeme pokračovat i nadále, podél Načetínského potoka. V Kalku přijíždíme k restauraci, která mívá otevřeno i pondělky. To by bylo bezva, kdyby zrovna to dnešní pondělí nebylo zavřeno. Bylo, škoda, mohl jsem ochutnat dančí guláš s brusinkami.
Údolím Načetínského potoka už jsem jednou jel. Dnes však nepojedeme až do Brandova, ale u Gabrieliny Hutě to stočíme do Telčského údolí. Zde protéká Telčský potok. Stejně se jmenuje i rozcestí, u kterého chvíli odpočíváme. Samo, že nás míjející turisté byli Němci. Usoudil jsem, že Načetínské údolí je hezčí Telčského. V obou jmenovaných jsme také museli překonávat spadlé stromy. Ono holt den po kalamitě nemůžeme chtít zázraky.
Do nížiny to budeme směřovat po cestě k prameništi Telčského potoka. Ta nás vyvede na silnici vedoucí z Kalku do Boleboře. Stejným směrem pojedeme i my. Potěšující zpráva je pro mě, že opravili silnici a tudíž do Boleboře se nebudu klepat jako posledně. Byla to super jízda. Tentokrát to ale byla super jízda přes Boleboř a Jindřišskou. Zabrzdili jsme až v Jirkově a odsud jsme už jeli vlakem domů. Šokující hodnotu ukázala číslice měřící nastoupané metry.

Trasa:
Chomutov-město, žst. - Bezručovo údolí - Kamenička, přehr. - Nový Dům - Jindřichova Ves - Načetín - Čihadlo - Načetín - Kalek - Gabrielina Huť - Telčský potok, rozc. - Pod Blahutove, rozc. - Boleboř - Jirkov.
56 km, 974 m. př.

 Na Kameničku

 Přehrada Kamenička

 K Novému Domu

 Kaplička v Jindřichově Vsi a pohled na ves od severu

 Čihadlo a výhled na severovýchod

 Kalek

 Údolí Načetínského potoka

 Přehrada nad Gabrielinou Hutí

Mladoboleslavsko (Baba & Dědek, Zvířetice)

Druhý čtvrtek v říjnu jsem na kole vyrazil za poznáním krás Mladé Boleslavi a hlavně jejího okolí. Nedlouhá trasa nabídla spoustu zajímavých míst, o nichž teď něco málo napíši. Myslím si totiž, že stojí za návštěvu. Postupně jsem navštívil níže zmíněná místa.

Káčov 

Vrch Káčov najdeme nad soutokem Jizery s Mohelkou, u obce Mohelnice nad Jizerou. Za řekou se odbočí doleva a dojede se do osady Sychrov. Odsud je Káčov už nadohled. Na jeho vrcholu se nachází vypreparovaná čedičová žíla. Tento jedinečný geomorfologický útvar je chráněn jako přírodní památka.
K patě tohoto útvaru se dá dojít po krátké, středně těžké cestě. Jsou i tací, co si vylezou na vrchol žíly. Já nemusím mít vše a tak mi stačí výhled od paty. Je vidět Ještěd, Jizerské hory a dominanty Českého ráje.

 
Zásadka

Zřícenina zámku Zásadka stojí pod osadou Sychrov na skále nad řekou Jizerou. Od silnice je vzdálena jen pár metrů. Ke zřícenině se dá dostat i z Mohelnice nad Jizerou po zelené značce.
Původně tvrz, založená koncem 14.století pravděpodobně pány ze Zásady. Později byla upravena na hrad, který byl v 2. polovině 16. století přestavěn na renesanční zámek. Zříceninou se stal v 18. století, kdy vyhořel. V sezóně se může stát, že na jinak volně přístupné zřícenině, bude otevřen stánek s občerstvením. 

Baba a Dědek

Tato čedičová vyvýšenina se nachází nad obcí Horní Stakory. V krajině významný vrch je tvořen vypreparovanými neovulkanickými komíny Baby (363 m n. m.) a Dědka (358 m n. m.). Žhnoucí magma zde sytilo explodující povrchový vulkán, který se stylem erupcí podobal dnešní sopce Stromboli v Itálii. Z čedičového vulkánu se však bohužel vlivem následné eroze skoro nic nezachovalo. Oba vrcholy jsou narušeny jednak mnoha trhlinami, jednak starou těžbou. Význačné jsou četné sesuvy.
Přírodní rezervace Vrch Baba u Kosmonos byla vyhlášena roku 1950 o rozloze 243 ha. Důvodem ochrany je komplex lesních a nelesních přírodě blízkých ekosystémů s koncentrací významných typů biotopů.
Vrch Dědek nabízí pro změnu výhled do kraje. Je zde vybudována vyhlídka. Ta je známa výhledem na Český ráj a jeho dominanty jako Kozákov, Tábor, Trosky či Valečov. Při daleké viditelnosti lze spatřit Ještěd, Jizerské hory či Krkonoše.
A jakže přišlo toto místo ke svému jménu? Černé a tvrdé čedičové horniny jsou v okolním geografickém prostoru velmi vzácné, takže přitahovaly odedávna pozornost lidí. Lidová fantazie si původ černého kamene vysvětlovala po svém a nabídla zajímavou pověst související až s Krakonošem. Podle pověsti se jistá bába kořenářka z Bakova nad Jizerou vypravila potajmu se svým dědkem na byliny do Krakonošovy zahrádky, za což sklidili Krakonošův hněv. Utíkali před ním domů, co jim nohy stačily, těsně před řekou Jizerou, kde končila Krakonošova moc, však uslyšeli: "Ať je z vás černý kámen!" Vzápětí se jim začal kalit zrak, nohy těžkly a přestaly se hýbat. Vrostli do země, kde se pozvolna proměnili v beztvarý kopec budovaný černým kamenem.

Zvířetice

Další zříceninu zámku na Mladoboleslavsku nejdeme nad pravým břehem Jizery, u Bakova.
Hrad Zvířetice byl postaven kolem roku 1300 nejvyšším purkrabím Zdislavem z Lemberka. V 16. století byl nejprve pozdně goticky upraven a poté renesančně přestavěn na zámek. Po požáru v roce 1720 byl opuštěn.
Jedna z nejzachovalejších částí zámku je věž. Ta v současnosti slouží k výhledu. Zvířetice jsou volně přístupné. V sezóně je možnost placené prohlídky s průvodcem. Pod zříceninou v obci Podhradí je infocentrum, které funguje i mimo sezónu.
Stanice Bakov nad Jizerou lze využít jako výstupní stanici a dát se po modré značce přes Podhradí na Zvířetice. 

Kosmonosy

Kosmonosy přímo sousedí s Mladou Boleslaví. Najdeme zde dvě historické památky. Klášter piaristů a Loretu.
Po třicetileté válce byla země poznamenána duchovním, materiálním i mravním úpadkem. Na to konto nechal hrabě Jakub Černín z Chudenic zřídit klášterní školu, konkrétně piaristické gymnázium. Chtěl tím umožnit vzdělání mládeži z Kosmonos. Autorem návrhu jednopatrové čtyřkřídlé budovy byl Giovanni Maderna. Výstavba klástera proběhla v letech 1688 - 94.
Daleko významnější stavbou je nedaleká Loreta. Architektonický skvost Kosmonos navrhl také Giovanni, tentokrát Alliprandi. Postavena byla v letech 1702 - 08 na místě dřevěného kostelíka sv. Martina.
Jejím vzorem byla první stavba tohoto typu v italském městě Loretto, která byla schránkou pro domek, v němž údajně žila Panna Maria a který byl do Loretta převezen ve 13. století.
Otevírací doba s průvodcem bývá od dubna do října. 

Mladá Boleslav

Okresní město na řece Jizeře zná každý díky automobilce Škoda. Mladá Boleslav je druhým největším městem Středočeského kraje, ale je spíše průmyslovým městem, než že by překypovalo památkami. Ve 44 tisícovém městě stojí za zmínku více méně náměstí a hrad. Oboje leží vysoko nad řekou.
Staroměstské náměstí je podlouhlého trojúhelníkového tvaru. Domy jsou na něm většinou renesanční, různě přestavěné. Na východní straně je zachovaná velká část podloubí. Vedle náměstí stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Mladoboleslavský hrad bylo původně přemyslovské hradiště. Roku 1350 bylo přestavěno na gotický hrad a v roce 1555, po požáru, na renesanční zámek. Od roku 1970 v něm sídlí Muzeum Mladoboleslavska. 

Moje trasa dále pokračovala přes Vinec, po cyklostezce Greenway Jizera. Za touto obcí jsem musel absolvovat jízdu rozježděnou cestou plnou bahna. Na svědomí to měly zřejmě těžké stroje opravujicí železniční mostek. Do Krnska, mého cíle, jsem tedy přijel z řádně zabahněným kolem. Škoda, takhle ke konci.