Frýdlantsko 3/3: Trojzemím přes Lužické hory

4.9.

Trasa:

Arnoltice - Bulovský potok, rozc. - Kunratice - Bogatynia - Opolno Zdrój - Václavice - Grabštejn - Hrádek nad Nisou - Kopaczów - Trojzemí - Kristýna - Hartau - Carlsfried - Lückendorf - Petrovice - Jablonné v Podještědí.

Vstávám v šest hodin, bez budíku a tak vyjíždím o hodinu dříve oproti plánu. Třeba se rezerva bude hodit. I dnes se projedu podél Bulovského potoka, ale před Višňovou odbočím do Minkovic a Kunratic. Odsud se stočím do Polska, konkrétně do Bogatyny. Tam jsem se zrovna trefil do jediné pěkně ulice. Staré hrázděné domy kolem potoka dávaly tomuto místu pěknou atmosféru.

Další v cestě jsou bývalé lázně Opolno - Zdrój. Dnes však tady bylo mrtvo. Jediné, kde se něco dělo byl kostel. Po pár kilometrech Polskem přejíždím po polní cestě do Čech a nestačím se divit. Co vše dokáže "polskej dobytek" vyhodit do lesa je neuvěřitelné!

Ve Václavicích se po delší době svezu z kopce. Výšlap přichází až na hrad Grabštejn. Na ten se kvůli armádě musí složitě po cestě. Mezi hradem a parkovištěm stojí totiž vojenský objekt. Na Grabštejně si neplánovaně vylezu na věž a rozhlédnu se do kraje. Hezky je vidět Zittau, Lužické a Jizerské hory, jen Ještěd zakrývá Velký Vápenný.

Sjíždím k Nise a podél ní šlapu do Hrádku. Zde nic k vidění není, tak se pojedu podívat naposledy k Polákům. Oldřichov s Kopaczówem dělí státní hranice a potůček. Podél hranic jedu k silničnímu přechodu a za chvíli brzdím u Trojzemí. ČR, Německo a Polsko se stýkají tam, kde Lužická Nisa a Oldřichovský potok. Místo je pěkně upraveno. Abych si ho mohl vyfotit i z německé strany, zouvám boty a brodím Nisu. Ještě dlouho potom se mé nohy cítí svěže.

Kolem jezera Kristýna přejíždím hranici do Hartau a zbývá mi už jen přejet Lužické hory a dostat se do Jablonného. Čeká mě 200 metrů převýšení. Cestou se stavím ještě na dvou cílech. Prvním je bývalý skalní hrad Karlsfried. Jeho zbytky stojí nedaleko od silnice na vrcholu skály. Po červené ho objedu a vylezu si na něj z druhé strany. Hezčím cílem je vyhlídka Fuchskanzel (Liščí kazatelna). Od hrádku pokračuji po značce kousek na kole, kousek pěšky. Výšlap se vyplatil. Z upravené vyhlídky je výhled na Hrádek, Zittau a částečné Jizerské hory.

Ještě mě čeká trochu stoupání, ale do horního Lückendorfu už se jen vezu. Tímto stylem to vydržím ještě do Petrovic. Do Jablonného jsem sice musel párkrát šlápnout, ale už to není žádná divočina.

Můžu tak v pohodě odjet vlakem ve tři hodiny a déšť, co slibovali tak pozorovat pouze za okny.

 Kunratice

 Bogatynia

 Hradní věž na Grabštejně a výhled na Jizerské hory

 Zittau

 Trojzemí

 Karlsfried

Liščí kazatelna a výhled do Německa

Frýdlantsko 2/3: Frýdlantským výběžkem

3.9.

Trasa:
Arnoltice - Bulovský potok, rozc. - Višňová - Pohanské kameny - Černousy - Habartice - Zawidów - Arnoltice - Bulovka - Dolní Řasnice - Jindřichovice - Andělský vrch - Nové Město p. Smrkem - Hejnice - Frýdlant - Frýdlantská rozhledna - Bulovský potok, rozc. - Arnoltice.

91 km, 572 m n.m.

Dnes bude na programu detailnější průzkum frýdlantského výběžku. Pravděpodobně tu bude panovat podobná atmosféra jako v sousedním, šluknovském.

Vyjíždím za zataženého počasí, podél Bulovského potoka. Jede se hezky, mírně z kopce a lesem. Kromě dvou kopečků jsem se do Višňové téměř nezapotil. To se však změnilo, když jsem stoupal k Pohanským kamenům. Údajně jde o místo pohanských slavností slunovratu. Na vrcholu skalního seskupení je železná plošina - zřejmě vyhlídka. Výhled však zarostl stromy.

Přes centrum Višňové mířím k Černousům. Zde se zastavím na poslední vlakové zastávce u nás a vyšlápnu si do horní části obce. Zde mě překvapuje pěkná kaple a opravený zámek. Z něj je nyní hotel. Zkratkou po lesní cestě přijíždím do hraniční obce Habartice, na níž navazuje polský Zawidów. Tam mají dva kostely. Jeden krásný gotický a druhý zřícený. Respektive z něj zbyla pouze věž. V našich Habarticích není nic a tak jedu zpět do Arnoltic.

Druhá a náročnější část dneška začíná v Bulovce. Přes kopec a po špatné silnici se ocitám v Krásném Lese. V Dolní Řasnici se chvíli zastavím u již nefungující kovárny. Zde jsou obce roztahané a většinou navazují jedna na druhou. To vím ze svého působení v Hejnicích.

Po delší době se dostávám na horizont, který zdobí větrná elektrárna. Pak následují Jindřichovice pod Smrkem. Největší atrakcí je na kraji ležící "Žijící skanzen." K němu náleží i větrný mlýn. Ještě stojí za zmínku historická budova školy v centru obce.

Před Dětřichovcem nelze přehlédnout u silnice stojící zříceninu kostela sv. Jakuba. Zachovala se pouze obvodová zeď. Následuje nemilosrdné stoupání pod Andělský vrch. O něm jsem před hodinou dočetl, že je nejvyšším vrcholem Frýdlantské pahorkatiny, takže je jasné co bude následovat. Podle mapy a instinktu nebylo těžké vrchol najít, ani vystoupat na něj. Je to totiž téměř plochý kopec na hranicích s Polskem. Nadmořská výška je 572 metrů. Jinak na vrcholu není nic. Do Nového Města to byl pohodový sjezd a jelikož mě zde nic neupoutalo, pokračoval jsem do Libverdy. Zde už registruji zvýšený počet bikerů, kteří se vydali na "Singl trek pod Smrkem."

V Ludvíkovicích mě čeká opět stoupání. Vydechuji až na vyhlídce Pekelné sázky. Název díky krásnému pohledu do údolí Peklo. O kus dále stojí další zajímavost - Obří sud. V něm je restaurace a od něj pěkný pohled na západní Jizerské hory. Já mám na toto místo neblahé vzpomínky. Když jsme zde byli se základní školou na výletě, jaksi mi v restauraci zapomněli vrátit drobné. Když jsem jim to po pěti minutách čekání připomněl, dělali zapomnětlivce. Později se ukázalo, že jsem nebyl sám, kdo byl opomenut. Většina z nich však utrpěla újmu. Další důvod, proč jsem rychle odsud prchl, byla nezdravá koncentrace lidí.

Lázně Libverda, krásné to místo. Nádherně upravená kolonáda v centru obce, to si nechám líbit. Občas vykouknuvší slunko ještě přikrášlý atmosféru.

Pak to přišlo! Z kopce jsem se snesl do Hejnic. Městečko pod Jizerskými horami, kterému dominuje klášterní komplex. Vjel jsem do města, kde jsem byl naposledy před pěti lety, ale důležité momenty jsem prožil před 21 lety. To jsem opustil zdejší lesnické učiliště s výučním listem v kapse. Bylo to fajn zavzpomínat na studijní léta. V areálu učiliště se zase tolik nezměnilo, ale v centru ano. Navštívil jsem cukrárnu Jana, kterou vlastní bývalý kuchař z učiliště. Ne, že bych ho poznal, jen jsem se rozpovídal. Tak jsem se trochu poptal.

Všechny atrakce už mám za sebou, tak zbývá dojet na základnu. Podél Smědé do Frýdlantu je to sranda. Z města si vyjedu na rozhlednu, což je o sto výškových metrů. V chatě se sice točí a vaří o celý hřebík, ale rozhledna je již přes půl hodiny zavřená. Nechápu. Naštěstí už jsem zde byl, takže to není taková újma.

Do Arnoltic nejedu po hlavní, nýbrž opět přes Bulovský potok. Tady je to prostě krásné!

 Bulovský potok

 Pohanské kameny

 Kaple v Černousech

 Gotický kostel v Zawidóvě

 Skanzen v Jindřichovicích

 Zřícenina kostela v Dětřichovci

 Andělský vrch

 Vyhlídka Pekelné sázky

 Lázně Libverda

Hejnice

Frýdlanstko 1/3: Chrastava, Heřmanice, Frýdlant

Začalo září a já se rozhodl vyrazit do kraje mých studentských let. V Hejnicích jsem se učil na lesnickém učilišti a do jejich okolí jsme vyráželi na praxi do lesa. Nemálo případů bylo, že se "vejtřaska" cestou porouchala a my ten den neuřízli ani větvičku. V Jizerských horách jsem byl před pěti lety a nyní ve třech dnech prozkoumám frýdlantský výběžek.

2.9.

Trasa:
Kryštofovo Údolí - Chrastava - Vítkov - Curia Vítkov - Lysý vrch - Heřmanice - Dětřichov - Frýdlant - Harta - Meandr Smědé - Bulovský potok, rozc. - Arnoltice.
52,8 km; 777 m.př.; 621 m n.m.

Kryštofovo Údolí je krásná obec pod Ještědským hřebenem. Ta se pro dnešek stala mou výstupní zastávkou. Do vsi samotné jsem musel ještě z kopce. Kostel i orloj už jsem viděl dvakrát a tak jsem sjížděl k Lužické Nise. Tu jsem potkal až v Chrastavě, kam to bylo přes kopec. Zde se do ní vlévá říčka Jeřice, která v roce 2010 udělala pěknou paseku.

Zdržel jsem se pouze v IC a už jsem pelášil k Vítkovu. To mi ale dlouho nevydrželo, za chvíli se silnice začala zvedat. Celým Vítkovem jsem nakonec vystoupal z 300 m n.m. do 500. Vlevo se točily větrníky na Lysém vrchu. Nejprve jsem si zajel k místu zvaném Curia Vítkov. Ten je volně inspirovanou replikou velmožského dvora z 12. století. Dvorec se skládá z opevněné "nobility" na návrší a přilehlé osady řemeslníků.

Místo jsem si prohlédl i přesto, že dnes nebyl návštěvní den. Podlezl jsem závoru, protože jsem myslel, že je proti autům, a nerušeně dojel zhruba 200 metrů k bráně. Když už jsem zde byl, po areálu jsem se podíval. Pak jsem musel vystoupat sto metrů k bývalé obci Vysoký a na nejvyšší bod dneška - Lysý vrch. Na něm stojí dva stožáry, pár větrníků a zřícenina větrného mlýna. Ten mě zajímal nejvíce. Z vrcholu jsou i dílčí výhledy.

Nejsnáze do Heřmanic je to po modré značce. Ta sice vede lesem ale celou dobu se klesá, takže jde se na to. Cesta je překvapivě dobrá. Po kilometru se dokonce přidá i cyklostezka. V Heřmanicích mě zajímá rozhledna z roku 2012. Měla být ve tvaru penisu, ale díky nedostatku financí připomíná "pouze" okurku. Výhled je kruhový a daleký. Nejdominantnější jsou Jizerské hory. Na západě poznávám Hvozd a tudíž Lužické hory. Severně je polská nížina.

Ještě než se vydám na cestu do Dětřichova, zastavím se u Kodešovy skály, která má znaky sloupkovitého rozpadu čediče. Přes Dětřichov a Větrov klesám do Frýdlantu. Na zámku už jsem byl a tak mířím rovnou na náměstí. Tam stojí krásná radnice. Jako vždy mě honí mlsná a já si vybírám útulnou kavárničku v Kostelní ulici. Jde o neobyčejný podnik, protože zde mají bezlepkové zákusky. Celou dobu mého pobytu se zde zdržuje i paní v historických šatech. Dozvídám se, že peče v Dolní Oldříši chleba. To by mě docela zajímalo a tak uvidím, zda mi zítra vyjde čas.

Ještě není tolik hodin, pojedu se ještě podívat na Hartu. Tam vede zelená značka a po ní se pustím i já. Nejprve podél Smědé, poté po poli a nakonec do pěkného krpálu. To jsem si zase jednou vybral cestu. Kolo jsem musel doslova vynést. Pojmem Harta je pojmenován skalnatý břeh, který řeka obtéká ze tří stran. Okružní trasa je vyznačena žlutou značkou. Místo na mě působilo malebně a klidně.

Bytná z ubytovny v Arnolticích už mě shání, tak musím šlápnout do pedálů. Po zelené značce dojedu až k rozcestí Bulovský potok. Až na jedno místo, kdy jsem přednášel kolo přes potok, to nebyla špatná jízda. Bulovský potok a okolí, to je krása! Tudy se někdy projeďte. Dále po zelené už to bylo do Arnoltic kousek, ale přes kopec. Tam jsem „vyfásnul“ chatku v areálu turistické ubytovny a dnešek byl u konce.

 Curia Vítkov

 Větrný mlýn na Lysém vrchu

 Heřmanická rozhledna a výhled na východ

 Frýdlantská radnice

Harta