Přes Český les a Tepelskou vrchovinu

Tato akce bude navždy zapsána jako první cyklovýlet do Českého lesa bez Franty Anděla. Svou nerozvážností se zranil a připravil se o tuto jízdu, při níž mohl navštívit například nejvyšší vrchol Chebské pánve či Podčeskoleské pahorkatiny. To jsou totiž jediné cíle, které jsme v těchto místech ještě neviděli. Musí si člověk najít nějakou motivaci. Tomáš měl třeba lesní koupalistě v Halži.  

Trasa Českým lesem

Rušit se nám to nechtělo, když už bylo vše zařízené, vyrážíme pouze ve třech. Poprvé jedu s Jirkou Burešem, který je otřelý Evropou jako já. Ještě zvládnout výluku mezi Ostrovem a Karlovými Vary a můžeme vyrazit. 

V Chebu musíme po cykloobjíždce přejet na druhou stranu tratě, přes níž je uzavřen most. To jsem viděl prvně, že cykloobjíždka byla regulérně označena.

Kolem jesenické přehrady zkontrolujeme polozatopený most a brzdíme až v Doubravě. Nachází se zde totiž Rustlerův statek.

Jde o zachované a zrekonstruované hrázděné statky chebského typu, z nichž nejstarší je z roku 1751. Lokalita byla zařazena v roce 1996 mezi kulturní památky.

Nachází se zde expozice původního zemědělského nářadí, nástrojů a lidového nábytku Chebska z 18. - 20. století.

Mě však zajímá Doubravský vrch, jehož vrchol je 2 km odsud. Na něj jedu pochopitelně sám. Nadmořská výška se dotýká 527 m n.m. a jde o nevýrazný kopec. I když se zdá, že patří do Českého lesa, je nejvyšší v geomorfologickém celku (pohoří) Chebská pánev. Z jeho nejvyššího bodu, ležícího uprostřed pole, je kruhový výhled na Dyleň, Smrčiny, Krušné hory a Slavkovský les.

Ještě jedna obec v okolí má více hrazděných domů. Je jí Salajna, kterou projíždíme směrem do Dolního Žandova. Zde usedáme do již známé ,,Putyky Pod kostelem.'' Ptám se chlapců, zda se mnou pojedou do Vysoké, i když už předem znám odpověď. 

,,Do toho krpálu si jeď sám a sejdeme se v Chodově," praví Tomáš. 

On už tam byl a Jiřika zajímá spíš pivovar v Chodové Plané, než zřícený kostel. Tudíž se na pár hodin rozjíždíme.

Kopec to byl, to je pravda. Celých 120 metrů převýšení. Nejprve jsem jel na Chebský vršek.

Tento vrchol je nejvyšším v Podčeskoleské pahorkatině, což je kerná pahorkatina zabírajicí pokleslé uzemí chebsko-domažlického příkopu. Měří 679 m n.m. a je zalesněný. Ze severozápadního svahu je vidět na Chebsko a z východního na Slavkovský a Český les. 

Obec Vysoká je známa zříceninou kostela sv. Jana Křtitele. 

Kompletně zachována zůstala jen kostelní věž. Z kostela se zachovaly jen obvodové zdi. Doplatil na vystěhování sudetských Němců a následné uzavření hranic. Důsledkem toho bylo jeho chátrání a snad jenom zázrakem nebyl srovnán úplně se zemí. Po roce 1989 projevili o kostel zájem původní němečtí obyvatelé obce a z vlastních prostředků ho částečně opravili.

Ještě než se rozjedu lesem směr Broumov, zdržím se v osadě Háj, kde mě upoutá cedule s domácími mýdly. Jdu zkusit něco jiného, než znám z Rubensu na Děčínsku. Nakonec si vybírám dva kusy. 

Lesem se v tom vedru jede krásně. Ve Třech Sekerách omrknu kostel a svištím dál. V Broumově volám Tomášovi a domlouváme si sraz v Zadním Chodově.

Hodně se zvedla cykloturistika v Českém lese. Tolik odpočívadel nemají snad ani v Jizerkách. Povrchy stezek jsou také solidní.

Nedá mi to a jdu se v Broumově na doporučení místních podívat do Staré hospody. Před ní je cedule ,,otevřeno," beru tedy za kliku u vrat. Na nádvoří nikdo, pouze pes. Vcházím dovnitř a zdravím.

,,Jak jste se sem dostal? Dneska je zavříno," říká paní myjící okna.

,,Dveřma, byli votevřený," kontruju.

,,To máte stěstí, že vás nepokousal pes."

Toho jsem si dokonce hladil. 

,,V pondělí máme zavříno, je to tam napsaný."

,,Na ceduli bylo votevřeno."

,,Je to v okně."

To už jsme šli pomalu k vratům.

,,Já jdu po vás zamknout."

,,Tak si tu ceduli smažte, nebo něco," končím hovor.

Jo, pozdravil jsem ještě vlastně.

No nic, dal jsem si na benzínce kafe z automatu s polomáčenými sušenkami a popojel k další benzínce, do Zadního Chodova. Tam počkám na kluky. Ti tudy ještě určitě nejeli, zjištuji po dotazu lidí, kteří zrovna přijeli od Chodové Plané a potkali je cestou. 

Ze Zadního Chodova už jedeme zase společně. Po pivku v Chodském Újezdu nás chvíli skrápí deštík, což je celkem osvěžující. Mezi Březím a Ctiboří je luxusní cyklostezka. Ještě voní novotou.

V Halži jedeme na Tomovo vytoužené lesní koupaliště. Před osmi lety s Věrou to jistě bylo bezva koupálko, ale dnes je tu hnědá voda hemžící se různou havětí. Plavky ani nevyndavám. S Jirkou pouze fandíme Tomášovi. 

Po zabydlení v tradiční ubytovně U Planety si ještě sjedeme na jídlo do Svobodky a tím končí dnešní den.

Trasa:

Cheb - Lipová - Doubrava - Salajna - Dolní Žandov - Vysoká - Tři Sekery - Broumov - Zadní Chodov - Březí - Halže - Svobodka - Halže.
69 km

 Doubrava

 Doubravský vrch a výhled na Slavkovský les a Dyleň

 Salajna

 Chebský vršek a výhled na sever

 Kostel ve Vysoké

Trasa Tepelskou vrchovinou

Druhý den je v plánu trasa směrem na Konstantinovy Lázně, kam z Plané dojedeme už jenom s Tomem. Jiří se odpojí a pojede nejkratším směrem do Karlových Varů na vlak. 

Ráno jedeme stejnou cestou do Březí. Odsud se pustíme k Továrnímu rybníku a poté po silnici do Plané. Zde se ztenčíme o třetinu a dále pokračujeme s Tomem směr Konstantinovy Lázně. Tam je to 20 km.

,,Ale do kopce," ozývá se chlápek, který slyší náš hovor.

Vím však, že tak žhavé to nebude.

Nejprve se přehoupnene do bývalého Caltova ke Kosímu potoku, odkud musíme opět do kopce. Ve Vysokém Jamném už máme nejhorší za sebou, stavíme až v Lestkově u krámu. Odsud je to pod Krasíkov už jen pět kilometrů. 

Když přijíždíme pod hrad, zdržuje nás závod školáků. Znamená to i, že se s dětmi budeme mačkat na hradě. Naštěstí je tam velký plac.

Pod Krasíkovem se dělíme. Já chci na Ovčí vrch, Tomáš ne. Výjezd ke kapli Smrtelných úzkostí Kristových nebyl těžký, natož abych měl stejné úzkosti jako Kristus, ale výhled odsud nebyl. Kaple byla vystavěna v letech 1680 - 81 majitelkou panství Marií Františkou z Heissensteinu.

Za výhledy jsem musel na samotný vrchol, ale za moc to nestálo. Od altánku byly pouze dílčí výhledy, spíše na jihovýchod.

V ,,Konstantinkách" máme ještě čas a tudíž si vyjedeme k poslednímu cíli - Panna Maria ve skále. Jde o poutní místo mezi skalami, opředené legendou o zářicí ženě s malým chlapcem, kteří si hráli se ztracenou dcerou hajného. Rodiče nechali na místě postavit sochu Panny Marie, jako poděkování. Chodili se sem modlit lidé ze širokého okolí.

To bylo vše z našeho výletu, co se týče cykloturistiky. Cestou do Plzně jsme seděli s neukázněnými žákyněmi, kterým jsem říkal třikrát, ať si nedávají boty na sedačky, ale stejně mě měly na háku. Cestou z Plzně jsem zase poslouchal Toma, že po třiceti letech na dráze musí platit vlak, konkrétně GW train regio. 

Výlet se vydařil a snad letos podnikneme ještě něco dalšího.

Trasa:

Halže - Březí - Tovární rybník - Planá - Lestkov - Krasíkov - Ovčí vrch - Konstantinovy Lázně - Panna Maria ve skála - Konstantinovy Lázně, žst.
70 km 

 Náměstí v Plané

 Údolí Kosího potoka

 Krasíkov a výhled na západ

 Ovčí vrch

 Konstantinovy Lázně

Panna Maria ve skále

Vlčí kámen

Tento článek popisuje Vlčí kámen na Teplicku, konkrétně ve svahu Krušných hor, kus od Mikulova. Jde o skálu ve výšce 613 m n.m. s výhledem na Teplicko. Tato lokalita je významným krajinným prvkem budovaným z červeného křemencového poryfu typu Pramenáče. Dále zde můžete vidět mrazové sruby, úpatní haldy nebo balvanové proudy.
Na Vlčí kámen je odbočka z modré značky vedoucí mezi Mikulovem a Dubím. Po ní tam lze i dojet na kole. Já konkrétně jsem vystoupil z vlaku ve Střelné a po neznačených lesních cestách, podle GPS, jsem si to pěšky výrazně zkrátil. Výhled zabírá nejen teplickou pánev, ale i České středohoří. Opravdu je na co se dívat.

 

 

 

 

Pravým břehem Bránou do Čech

Že se nedá podniknout cyklovýlet po pravém břehu Labe mimo hlavní silnici? Není to až tak pravda. Zdůrazňuji výlet, ne polykat kilometry a hlídat si průměr. Na to stačí ,,Labská dvě.'' Výlet, jenž jsem absolvoval já, byl sice náročnější, ale stál za to. Nečekal jsem luxusní cesty ani terén, zato jsem čekal zážitky oku lahodící. Obojí také tak dopadlo. Na níže popisovanou trasu je nejlepší horské kolo. Já ho absolvoval na trekovém s ,,šestatřicítkami" pláštěmi.
Přes Vaňov jsem projel ulicí Čajkovského a pod Vrkočí se napojil na zelenou značku, později na CT č. 3091. Cesta vedla mírně do kopce, ponořila se do lesa, kde byly vedle cesty různé vyřezávané postavičky. Než jsem klesl do Dolních Zálezel, otevřel se přede mnou první dnešní výhled na kroutící se Labe. Naproti se choulil Sebuzín a nad ním se vlnily kopce kolem Varhoště.
Po hlavní silnici jsem musel opravdu jen kousek, než jsem odbočil na vedlejší do Prackovic. V Litochovicích jsem si opět namluvil zelenou značku a absolvoval nejtěžší úsek trasy. Znamenalo to, že jsem místy tlačil. Ale občasné výhledy mi nedovolily myslet na tu námahu. Po úzké cestě jsem dojel k další vyhlídce na Labe. Lepší je naplánovat si výlet na jaro, kdy ještě nejsou kopřivy.
Přijel jsem k úžasné skalní vyhlídce zhruba 100 metrů nad hladinou Labe. Naproti se tyčily tři kříže na Kalvárii. Měl jsem na dlani Portu Bohemicu.
Po cestě jsem dojel ke kapličce nad Malými Žernosekami. Odtud se dá od auta dojít k vyhlídce, je zde asfaltka pro zahrádkáře. Odsud už je to do Lovosic kousek a hlavně z kopce.
Do Loun jsem nakonec nedojel, v Čížkovicích mě chytl déšť a zrovna za chvíli jel vlak.

 

 Mezi Vaňovem a Chvalovem

 Pohádkový les

 Nad Chvalovem

 Mezi Prackovicemi a Litochovicemi

 Vyhlídka nad Portou Bohemicou

Západní Bregenzerwald

Je tu opět jaro a čas vyrazit s Pavlem Vernerem do Rakouska. Kvůli alpským kopcům jsme letos zvolili měsíc květen. I složení týmu se změnilo. Do čtveřice přibyl Marcel Horáček (otřískaný nejednou cestou do Maroka) a Tomáš Beran (už má také nějaké zkušenosti s cestováním po Evropě). 

Za cíle jsme si vybrali dva vrcholy, jeden v Bregenzském lese a druhý v Ällgauských Alpách. Dále jednu soutěsku, Feldkirch, Bregenz a projíždku po Bodamském jezeře. První den se projedeme bývalou dráhou Franze Josefa a trochu projdeme Vídní. Na cestách budeme čtyři dny.

Bývalou dráhou Franze Josefa

Takto se jmenovala trať z Českých Velenic do Vídně na "císařovo" nádraží. My si z ní dnes uděláme malou odbočku, jelikož jsem si opět vymyslel rozhlednu. 

Z Prahy jedeme v půl osmé "budějičákem" do Veselí a Českých Velenic. Zde si dáme pochodový trénink v podobě přesunu na nádraží do Gmündu. Podle výluky mezi Novými Hrady a Velenicemi přijíždí autobus později než vlak a hrozí ujetí přípoje v Gmündu. Když jsme seděli udýchaní ve vlaku směr Wien - Franz-Josef Bahnhof, hlásili, že budeme na zpožděný vlak čekat. Nečekali jsme totiž, že v Rakousku bude čekat vlak na zpožděný vlak z Čech. Mají velké plus.

Cestou do Tullnu jsem tipoval nejhezčím městem Eggenburg, což se potvrdilo. Ještě předtím jsme jeli kolem mladé Rakouské Dyje, která nedaleko pramení. Ještě v Rakousku se stýká s Moravskou Dyjí a na naše území vstupuje už jako Dyje.

V Absdorfu musíme počkat 40 minut na vlak do Hadersdorfu. Zrovna zde není nic k vidění, tak si dáme na návsi aspoň zmrzku. 

Ona rozhledna, kterou jsem vyšťoural na internetu, je na kopci Gobelsberg. Je to nižší dřevěná stavba mezi vinicemi. Dost to tu připomíná jižní Moravu. Z nádraží v Hadersdorfu jsou to 3 km do mírného kopce. Jelikož je vedro, stejně z nás leje. Ale třeba se schladíme, od západu jdou mraky. Výhled ale není špatný. Na severu údolí řeky Kamp, město Langelois a rozhledna Kamptalwarte. Na jihu Guttensteinské a Ybbstálské Alpy (jednu z hor tipuji na Ötscher), na jihovýchodě klášter Göttweig, stojicí na kopci. Místy je vidět i Dunaj.

Mezitím se k rozhledně sjela omladina na motorkách. Za již zataženého počasí jdeme zpět na nádraží, kde půl hodinky počkáme na vlak do Vídně. 

Čeká nás hodinová cesta, na které potkáme přejezd Dunaje, záhy město Tulln a pak už svištíme na nádraží Franze Josefa. To je podzemním koncovým nádražím.

Je teprve pět hodin, tak to vezmeme na "hlavák" pěšky. 

Postupně jsme si prošli místa jako Rooseveltplatz s Votivním kostelem Božského Spasitele (Votivkirke), Rathausplatz s radnicí, zahradu Volksgarten, Maria-Theresien-Platz a zámek se zahradami Belvedere. Turistický ruch byl ucházejicí.

Na rohu ulic Wiedner Gürtel a Argentinierstraße jsme navštívili restauraci Böhmerwald (Český les), kde jsme si pochutnali na českých jídlech za rozumné ceny. Pochopitelně, že i personál byl český.

Před 23. hodinou konečně nasedáme do nightjetu směr Bregenz. Dokonce máme lehátko za 26 € na osobu. Maličká chybička byla pouze v tom, že naše šestičlenné kupé bylo plně obsazené, zatímco ve vedlejším jsem registroval pouze dvě rozestlané postele. To však bylo až ráno potom, co jsem se pokochal zasněženými štíty Verwallgruppe a Lechtálských Alp.

Milé také bylo, když nás steward probudil snídaní. To jsem nečekal.

 Rozhledna na Gobelsbergu a výhled na sever a jih

 Votivkirke

 Radnice na Rathausplatzu

 Heldenplatz

 Zámek Belvedere

Karren, Feldkirch

Vystupujeme v Bludenzu, jelikož máme v plánu vylézt na horu Karren. Ještě předtím však popojedeme autobusem k Rolls-Royce-Museum. Je to totiž výchozí bod do soutěsky Rappenlochschlucht. Kupodivu se zde neplatí vstupné, později zjišťuji proč. Očekával jsem stejnou parádu jako při minulých soutěskách, ale ta se nekonala. 

Přecházíme silnici a začíná výstup na Karren. Tato alpská hora nedosahuje ani 1000 metrů, takže žádný krvák to nebude. Navíc jdeme lesem, o to je to snazší. Zhruba do 900 m n.m. roste všude kolem česnek medvědí, to teda zírám. U nás už je dávno odrostlý. 

Výstup na Karren byl podobně dlouhý jako třeba na Milešovku. Jen ty výhledy a zázemí jsou trochu jiné. 

Karren měří 973 m n.m. a je jedním z nejžádanějších vrcholů pohoří Bregenzský les (Bregenzerwald). Na jeho vrchol vede kabinová lanovka, jejíž dolní stanice je kus pod muzeem Rolls Royce. Na vrcholu je panoramatická restaurace, která je přímo napojena na horní stanici lanovky. Výhled však kruhový není. Na jihu jsou vidět Glarnské Alpy, východně Appenzellské Alpy s nejvyšším vrcholem Säntis. Přímo pod námi teče Rýn, oddělující Západní Alpy od Východních. Co ale nelze přehlédnout je Bodamské jezero. 

Po krátkém odpočinku se vydáváme pěšky dolů, k dolní stanici lanovky, odkud nám pojede bus zpět k nádraží. Místy je cesta pěkně prudká, ale jinak se nejde špatně. Přes existenci lanovky potkáváme překvapivě hodně pěších turistů mířících nahoru. Ono holt to vrcholové mlsání si musí člověk zasouložit. 

Odpoledne je teprve mladé a tudíž se přesuneme do Feldkirchu, kde si projdeme město s hradem. Na něj vedou naše kroky nejdříve. Cesta k němu trvá 10 minut.

Hrad Schattenburg byl založen kolem roku 1200 hrabětem Hugem I. Montfortem, který je zároveň považován za zakladatele Feldkirchu. V současnosti je hrad přístupný veřejnosti a je v něm vlastivědné muzeum. To si šli prohlédnout pouze Pavel s Tomášem. Mě stačilo vidět hrad zvenčí, nadvoří a také výhled od něj. Čekání jsme si s Marcelem krátili na lavičce. Já se na ni na chvíli natáhl, což se prý nelíbilo jednomu důchodci. To na mě mohl mluvit jak chtěl, když mu nerozumím. To asi musel nést těžce, když jsem nereagoval. Potom se prý přišel podívat ještě jednou a pak se skupinou odešel s nepořízenou. 

Centrum Feldkirchu není velké. Krom pár kostelů mě zaujala pouze Churská brána (Churer Tor).

Z nádraží jsme popojeli jednu zastávku a museli pak dojít 2 km pěšky na ubytování. To bylo na pomezí Feldkirchu a Brederisu, vedle Intersparu. Tam jsme vyrazili záhy, protože jsme si nebyli jisti zavírací hodinou. Nakonec jsme si stihli nakoupit i se pořádně nadlábnout. V restauraci v patře mají od 16 hodin všechna jídla za polovic. Funguje to jako samoobslužná restaurace. Za 4,50 "plnej kotel rejže" s omáčkou a masem jsem si nechal líbit.

Tímto jsme uzavřeli dnešní úspěšný den a doufáme, že na zítřek se povede i spánek.

 Rappenlochschlucht

 Karren a výhled na západní stranu

 Hrad ve Feldkrichu

Nábřeží ve Feldkrichu

Wasserburg, Pfänder

Třetí den na cestách nás také vítá pěkné počasí. Snídani máme na osmou, ale přicházíme dřív. Co kdyby náhodou už byla připravená. Stalo se. Chceme totiž z Bregenzu stihnout po desáté loď do Wasserburgu. 

Na nádraží do Rankweilu je to zhruba stejně daleko jako ze včerejší zastávky. Vlak po deváté však stíháme v pohodě. 

Fronta v přístavu na loď plující v 10:10 hodin je slušná. Je hezky a je sobota, tak není divu. Na plavidlo plující až do Kostnice se však v pohodě vejdeme. Naše cesta bude dlouhá 50 minut a během ní se zastavíme v Lindau. 

Plujeme asi dost rychle, když to fouká tolik, že musíme oblékat bundu. Bylo také hezké vidět známé Lindau z jiného pohledu. 

Wasserburg je v překladu vodní hrad, ale místo něj zde mají zámek. Kostel sv. Jiří je viditelný už z dálky. Na prohlídku malého městečka máme hodinu a půl. Přijeli jsme v 11 a zpět poplujeme v půl jedné. Nakonec zjišťujeme, že kromě kostela a zámku tu nic zajímavého není. 

Po přijezdu do Bregenzu se potvrdily moje domněnky. Pavlovi se na Pfänder nechce kvůli bolavým nohám ze včerejšího pochoďáku na Karren. To i přesto, že se nahoru vyvezeme lanovkou, což jsme plánovali. Vedoucí na nás počká ve městě. 

Kluci si kupují zpáteční jizdenku za 13 €, já jednosměrnou za 7, což jsem měl taky v plánu. Chci se dolů totiž projít a navštívit klášter Marienberg. Nahoře nás čeká mnoho turistů, ale i úchvatné výhledy. Na východní straně rakouské alpské skupiny Bregenzerwald, Lechtaler Alpen, Silvretta, Ällgauer Alpen a možná i další. Na západ švýcarské skupiny Glarner Alpen a Appenzeller Alpen spolu s Bodamským jezerem. Více toho je vidět paradoxně od lanovky, než z vrcholu
Tato alpská hora se nachází v Rakousku nad Bodamským jezerem. Přestože se tyčí nad městem Bregenz, nepatří do Bregenzského lesa, ale do Ällgauských Alp. Je jednou z nejzápadnějších vrcholů tohoto pohoří. Dále už je údolí Rýna, kudy probíhá hranice mezi Východními a Západními Alpami. Pfänder je vysoký 1064 m n.m. a je domovskou horou obyvatel hlavního města Vorarlberska, přestože se nachází v katastru městečka Lochau. 

Vyrážím tedy na pěší pochod. Nabral jsem směr Walserstadel a Fluh, přičemž do druhého jmenovaného jsem nedošel. Ke klášteru vedly jiné zkratky. Cestou lesem se občas otevřely i výhledy. 

Villa Raczyński a klášter Marienberg mě moc nenadchly, zato kostel st. Galluse stál za to. Jen se tísnil na úzkém prostoru a zrovna tu probíhala svatba, při níž polovinu zastupovali svatebčané z blízkého východu. 

Ještě o něco hezčí bylo Staré město (Altenstadt). Ta poloha na vyvýšenině, hradby a Stará radnice byly hodně fotogenické. Nakonec jsem došel k věži Martinsturm, dominujicí Starému městu. Překvapivě tu na mě čekal Marcel s Tomášem. Lanovkou jeli dolů původně, aby si stihli nakoupit, ale ještě tak neučinili. To klidně mohli jít se mnou. Výhled ale nebyl až tak úžasný. Za prvé už je věž dost nízko nad městem a za druhé přes zavřená okna a silné zdi nic moc focení. 

Kluci jdou konečně do onoho obchodu a já vyrážím na nábřeží najít Pavla. Později jdeme všichni společně na jedno "nej." Bregenz se může pyšnit největším plovoucím jevištěm na světě. Z klidu a rozjímání nad tímto unikátem nás ruší další svatba občanů z blízkého východu. Nebo, že by to byla pořád ta samá. 

Čas odjezdu nočního vlaku se blíží a my se přesunujeme na nádraží. Tentokrát lehátka nemáme. Pavel usoudil, že do Linzu to nemá cenu, já se obávám, aby v sobotu nebylo narváno. Zdaleka nebylo, v pohodě jsme se každý natáhl na jednu sedačku a takto jsme vydrželi až do Linzu. Jen Pavel zůstal v sedě a tak se jim tam nakvartýrovala starší paní. 

Dále to byla klasika. Snídaně v pekárně a odjezd prvním vlakem směr Praha. Tomáš s Pavlem jsou rádi, že na podruhé jim vyšel Bregenz bez deště. Za to počasí jsem rád i já, ostatně jako vždycky.

 Lindau

 Wasserburg

 Pfänder s výhledem na východ a západ

Bregenz - Martinsturm a největší plovoucí jeviště světa