Sedloňův blog: Západní Bregenzerwald

Je tu opět jaro a čas vyrazit s Pavlem Vernerem do Rakouska. Kvůli alpským kopcům jsme letos zvolili měsíc květen. I složení týmu se změnilo. Do čtveřice přibyl Marcel Horáček (otřískaný nejednou cestou do Maroka) a Tomáš Beran (už má také nějaké zkušenosti s cestováním po Evropě).

Za cíle jsme si vybrali dva vrcholy, jeden v Bregenzském lese a druhý v Ällgauských Alpách. Dále jednu soutěsku, Feldkirch, Bregenz a projíždku po Bodamském jezeře. První den se projedeme bývalou dráhou Franze Josefa a trochu projdeme Vídní. Na cestách budeme čtyři dny.

Bývalou dráhou Franze Josefa

Takto se jmenovala trať z Českých Velenic do Vídně na "císařovo" nádraží. My si z ní dnes uděláme malou odbočku, jelikož jsem si opět vymyslel rozhlednu.

Z Prahy jedeme v půl osmé "budějičákem" do Veselí a Českých Velenic. Zde si dáme pochodový trénink v podobě přesunu na nádraží do Gmündu. Podle výluky mezi Novými Hrady a Velenicemi přijíždí autobus později než vlak a hrozí ujetí přípoje v Gmündu. Když jsme seděli udýchaní ve vlaku směr Wien - Franz-Josef Bahnhof, hlásili, že budeme na zpožděný vlak čekat. Nečekali jsme totiž, že v Rakousku bude čekat vlak na zpožděný vlak z Čech. Mají velké plus.

Cestou do Tullnu jsem tipoval nejhezčím městem Eggenburg, což se potvrdilo. Ještě předtím jsme jeli kolem mladé Rakouské Dyje, která nedaleko pramení. Ještě v Rakousku se stýká s Moravskou Dyjí a na naše území vstupuje už jako Dyje.

V Absdorfu musíme počkat 40 minut na vlak do Hadersdorfu. Zrovna zde není nic k vidění, tak si dáme na návsi aspoň zmrzku.

Ona rozhledna, kterou jsem vyšťoural na internetu, je na kopci Gobelsberg. Je to nižší dřevěná stavba mezi vinicemi. Dost to tu připomíná jižní Moravu. Z nádraží v Hadersdorfu jsou to 3 km do mírného kopce. Jelikož je vedro, stejně z nás leje. Ale třeba se schladíme, od západu jdou mraky. Výhled ale není špatný. Na severu údolí řeky Kamp, město Langelois a rozhledna Kamptalwarte. Na jihu Guttensteinské a Ybbstálské Alpy (jednu z hor tipuji na Ötscher), na jihovýchodě klášter Göttweig, stojicí na kopci. Místy je vidět i Dunaj.

Mezitím se k rozhledně sjela omladina na motorkách. Za již zataženého počasí jdeme zpět na nádraží, kde půl hodinky počkáme na vlak do Vídně.

Čeká nás hodinová cesta, na které potkáme přejezd Dunaje, záhy město Tulln a pak už svištíme na nádraží Franze Josefa. To je podzemním koncovým nádražím.

Je teprve pět hodin, tak to vezmeme na "hlavák" pěšky.

Postupně jsme si prošli místa jako Rooseveltplatz s Votivním kostelem Božského Spasitele (Votivkirke), Rathausplatz s radnicí, zahradu Volksgarten, Maria-Theresien-Platz a zámek se zahradami Belvedere. Turistický ruch byl ucházejicí.

Na rohu ulic Wiedner Gürtel a Argentinierstraße jsme navštívili restauraci Böhmerwald (Český les), kde jsme si pochutnali na českých jídlech za rozumné ceny. Pochopitelně, že i personál byl český.

Před 23. hodinou konečně nasedáme do nightjetu směr Bregenz. Dokonce máme lehátko za 26 € na osobu. Maličká chybička byla pouze v tom, že naše šestičlenné kupé bylo plně obsazené, zatímco ve vedlejším jsem registroval pouze dvě rozestlané postele. To však bylo až ráno potom, co jsem se pokochal zasněženými štíty Verwallgruppe a Lechtálských Alp.

Milé také bylo, když nás steward probudil snídaní. To jsem nečekal.

Rozhledna na Gobelsbergu a výhled na sever a jih

Votivkirke

Radnice na Rathausplatzu

Heldenplatz

Zámek Belvedere

Karren, Feldkirch

Vystupujeme v Bludenzu, jelikož máme v plánu vylézt na horu Karren. Ještě předtím však popojedeme autobusem k Rolls-Royce-Museum. Je to totiž výchozí bod do soutěsky Rappenlochschlucht. Kupodivu se zde neplatí vstupné, později zjišťuji proč. Očekával jsem stejnou parádu jako při minulých soutěskách, ale ta se nekonala.

Přecházíme silnici a začíná výstup na Karren. Tato alpská hora nedosahuje ani 1000 metrů, takže žádný krvák to nebude. Navíc jdeme lesem, o to je to snazší. Zhruba do 900 m n.m. roste všude kolem česnek medvědí, to teda zírám. U nás už je dávno odrostlý.

Výstup na Karren byl podobně dlouhý jako třeba na Milešovku. Jen ty výhledy a zázemí jsou trochu jiné.

Karren měří 973 m n.m. a je jedním z nejžádanějších vrcholů pohoří Bregenzský les (Bregenzerwald). Na jeho vrchol vede kabinová lanovka, jejíž dolní stanice je kus pod muzeem Rolls Royce. Na vrcholu je panoramatická restaurace, která je přímo napojena na horní stanici lanovky. Výhled však kruhový není. Na jihu jsou vidět Glarnské Alpy, východně Appenzellské Alpy s nejvyšším vrcholem Säntis. Přímo pod námi teče Rýn, oddělující Západní Alpy od Východních. Co ale nelze přehlédnout je Bodamské jezero.

Po krátkém odpočinku se vydáváme pěšky dolů, k dolní stanici lanovky, odkud nám pojede bus zpět k nádraží. Místy je cesta pěkně prudká, ale jinak se nejde špatně. Přes existenci lanovky potkáváme překvapivě hodně pěších turistů mířících nahoru. Ono holt to vrcholové mlsání si musí člověk zasouložit.

Odpoledne je teprve mladé a tudíž se přesuneme do Feldkirchu, kde si projdeme město s hradem. Na něj vedou naše kroky nejdříve. Cesta k němu trvá 10 minut.

Hrad Schattenburg byl založen kolem roku 1200 hrabětem Hugem I. Montfortem, který je zároveň považován za zakladatele Feldkirchu. V současnosti je hrad přístupný veřejnosti a je v něm vlastivědné muzeum. To si šli prohlédnout pouze Pavel s Tomášem. Mě stačilo vidět hrad zvenčí, nadvoří a také výhled od něj. Čekání jsme si s Marcelem krátili na lavičce. Já se na ni na chvíli natáhl, což se prý nelíbilo jednomu důchodci. To na mě mohl mluvit jak chtěl, když mu nerozumím. To asi musel nést těžce, když jsem nereagoval. Potom se prý přišel podívat ještě jednou a pak se skupinou odešel s nepořízenou.

Centrum Feldkirchu není velké. Krom pár kostelů mě zaujala pouze Churská brána (Churer Tor).

Z nádraží jsme popojeli jednu zastávku a museli pak dojít 2 km pěšky na ubytování. To bylo na pomezí Feldkirchu a Brederisu, vedle Intersparu. Tam jsme vyrazili záhy, protože jsme si nebyli jisti zavírací hodinou. Nakonec jsme si stihli nakoupit i se pořádně nadlábnout. V restauraci v patře mají od 16 hodin všechna jídla za polovic. Funguje to jako samoobslužná restaurace. Za 4,50 "plnej kotel rejže" s omáčkou a masem jsem si nechal líbit.

Tímto jsme uzavřeli dnešní úspěšný den a doufáme, že na zítřek se povede i spánek.

Rappenlochschlucht

Karren a výhled na západní stranu

Hrad ve Feldkrichu

Nábřeží ve Feldkrichu

Wasserburg, Pfänder

Třetí den na cestách nás také vítá pěkné počasí. Snídani máme na osmou, ale přicházíme dřív. Co kdyby náhodou už byla připravená. Stalo se. Chceme totiž z Bregenzu stihnout po desáté loď do Wasserburgu.

Na nádraží do Rankweilu je to zhruba stejně daleko jako ze včerejší zastávky. Vlak po deváté však stíháme v pohodě.

Fronta v přístavu na loď plující v 10:10 hodin je slušná. Je hezky a je sobota, tak není divu. Na plavidlo plující až do Kostnice se však v pohodě vejdeme. Naše cesta bude dlouhá 50 minut a během ní se zastavíme v Lindau.

Plujeme asi dost rychle, když to fouká tolik, že musíme oblékat bundu. Bylo také hezké vidět známé Lindau z jiného pohledu.

Wasserburg je v překladu vodní hrad, ale místo něj zde mají zámek. Kostel sv. Jiří je viditelný už z dálky. Na prohlídku malého městečka máme hodinu a půl. Přijeli jsme v 11 a zpět poplujeme v půl jedné. Nakonec zjišťujeme, že kromě kostela a zámku tu nic zajímavého není.

Po přijezdu do Bregenzu se potvrdily moje domněnky. Pavlovi se na Pfänder nechce kvůli bolavým nohám ze včerejšího pochoďáku na Karren. To i přesto, že se nahoru vyvezeme lanovkou, což jsme plánovali. Vedoucí na nás počká ve městě.

Kluci si kupují zpáteční jizdenku za 13 €, já jednosměrnou za 7, což jsem měl taky v plánu. Chci se dolů totiž projít a navštívit klášter Marienberg. Nahoře nás čeká mnoho turistů, ale i úchvatné výhledy. Na východní straně rakouské alpské skupiny Bregenzerwald, Lechtaler Alpen, Silvretta, Ällgauer Alpen a možná i další. Na západ švýcarské skupiny Glarner Alpen a Appenzeller Alpen spolu s Bodamským jezerem. Více toho je vidět paradoxně od lanovky, než z vrcholu
Tato alpská hora se nachází v Rakousku nad Bodamským jezerem. Přestože se tyčí nad městem Bregenz, nepatří do Bregenzského lesa, ale do Ällgauských Alp. Je jednou z nejzápadnějších vrcholů tohoto pohoří. Dále už je údolí Rýna, kudy probíhá hranice mezi Východními a Západními Alpami. Pfänder je vysoký 1064 m n.m. a je domovskou horou obyvatel hlavního města Vorarlberska, přestože se nachází v katastru městečka Lochau.

Vyrážím tedy na pěší pochod. Nabral jsem směr Walserstadel a Fluh, přičemž do druhého jmenovaného jsem nedošel. Ke klášteru vedly jiné zkratky. Cestou lesem se občas otevřely i výhledy.

Villa Raczyński a klášter Marienberg mě moc nenadchly, zato kostel st. Galluse stál za to. Jen se tísnil na úzkém prostoru a zrovna tu probíhala svatba, při níž polovinu zastupovali svatebčané z blízkého východu.

Ještě o něco hezčí bylo Staré město (Altenstadt). Ta poloha na vyvýšenině, hradby a Stará radnice byly hodně fotogenické. Nakonec jsem došel k věži Martinsturm, dominujicí Starému městu. Překvapivě tu na mě čekal Marcel s Tomášem. Lanovkou jeli dolů původně, aby si stihli nakoupit, ale ještě tak neučinili. To klidně mohli jít se mnou. Výhled ale nebyl až tak úžasný. Za prvé už je věž dost nízko nad městem a za druhé přes zavřená okna a silné zdi nic moc focení.

Kluci jdou konečně do onoho obchodu a já vyrážím na nábřeží najít Pavla. Později jdeme všichni společně na jedno "nej." Bregenz se může pyšnit největším plovoucím jevištěm na světě. Z klidu a rozjímání nad tímto unikátem nás ruší další svatba občanů z blízkého východu. Nebo, že by to byla pořád ta samá.

Čas odjezdu nočního vlaku se blíží a my se přesunujeme na nádraží. Tentokrát lehátka nemáme. Pavel usoudil, že do Linzu to nemá cenu, já se obávám, aby v sobotu nebylo narváno. Zdaleka nebylo, v pohodě jsme se každý natáhl na jednu sedačku a takto jsme vydrželi až do Linzu. Jen Pavel zůstal v sedě a tak se jim tam nakvartýrovala starší paní.

Dále to byla klasika. Snídaně v pekárně a odjezd prvním vlakem směr Praha. Tomáš s Pavlem jsou rádi, že na podruhé jim vyšel Bregenz bez deště. Za to počasí jsem rád i já, ostatně jako vždycky.