Vrcholy Českého středohoří 17. - Strážný vrch

Strážný vrch u Merboltic (601 m) 

Merboltice najdeme v okrese Děčín, jižně od Benešova nad Ploučnicí. Nad ním se tyčí nevýrazný Strážný vrch, který je dobře identifikovatelný díky Mariině vyhlídce. Patří mezi významné vrcholy geomorfologického okrsku Bukovohorské středohoří. Jádro kopce tvoří hřbet ze sodalitického tefritu, z nějž vystupuje suk tvořený olivnickým bazaltem. Na svazích se nacházejí kamenná moře a na některých místech případy sloupcovité odlučnosti čediče. 

V roce 1893 zde byla postavena turistická chata a o osm let později k ní přibyla dřevěná rozhledna. Ta se dožila pouze do 1. světové války. Proto byla v roce 1925 postavena věž kamenná, vysoká 10 metrů. Zasloužilo se o to Sdružení přátel přírody. Tato věž vydržela do 60. let 20. sroletí, kdy po úderu blesku spadla. Do třetice se čekalo na rozhlednu až do roku 2006, přitom plány na stavbu byly hotovy už v roce 1999. Příčinou průtahů byly nedostatek financí a byrokracie. Nynější rozhledna je dřevěná, na betonovém podstavci.

Výhled z krytého ochozu je kruhový a daleký. Spatřit lze velkou část Českého středohoří, dokonce až Milešovku a Kletečnou. Na severu se tyčí kužely Lužických hor, na východě dominuje Ralsko, Bezděz i Ještěd. Při perfektní viditelnosti se za ním rýsují Jizerské hory. 

Z Merboltic vede na vrchol 1,5 km dlouhá trasa po modré značce. Z Velké Javorské je trasa sice delší o kilometr, ale pohodlnější, co se týče výstupu. Tudy vás provede nejprve zelená a později modrá značka. Tato trasa vede přes Havraní vrch (586 m), který je také zajímavým výhledovým místem, hlavně na sever. V jeho severním svahu kdysi byla obec Havraní. Dnes po ní zbyly jen ruiny některých domů.

 Strážný vrch z Havraního vrchu

 Mariina vyhlídka

 Mariina vyhlídka - výhled na východ a západ

 Zvonkový kámen pod vrcholem

 Merboltice s polodřevěnou zvonicí

Havraní vrch a výhled na severovýchod

Svatý Blažej, Trupelník

Při jednom říjnovém odpoledni jsem si vyjel za humna na cyklovýlet, poznat zase kus Českého středohoří. Mými hlavními cíly byly kaple sv. Blažeje u Lužice a vrchol Trupelník. Že vám tyto názvy nic neříkají? Tím spíš si sedněte, lehněte, klekněte, ale hlavně čtěte.

Počátek výletu je v Lounech, ale to hlavní se začalo dít až v Bečově, odkud začínám stoupat kolem kostela sv. Jiljí směr Skršín. Původně gotický kostel byl v 18. století zbarokizován podle projektu rakouského architekta Andrease Altomonta. Jde o jednolodní stavbu s půlkruhově zakončeným presbytářem. Zařízení svatyně pochází z první poloviny 18. století.

V Bedřichově Světci pokračuji k hlavní silnici. Obdivovatelé tvrzí si můžou k jedné zajet kilometřík do Bělušic. První písemná zmínka o tvrzi pochází z roku 1408, kdy ji vlastnili Vchyni z Bělušic. Do 16. století pak sloužila jako panské sídlo rodu Charvátů. Od 17. století pak byla majetkem rodu Chotků až do roku 1925.

Nad Skršínem je vlevo od silnice lokalita Vrbka. S tímto jménem se setkám na závěr výletu v bílinské cukrárně (Luboš). Tu si ale musím nejdřív zasloužit. Za Dobrčicemi si sjedu krpál, který jsem jel zatím dvakrát a pokaždé nahoru. Jednou v rámci amatérského závodu Tour de Křesín. Ten vede z Mostu do Levous a je dlouhý 50 km. Jezdí se začátkem června, pokud se tedy ještě jezdí.

Cestou z kopce míjím přírodní památku Lužické šipáky. Oblast prudkého svahu s četnými sesuvy půdy je chráněna díky výskytu dubu pýřitého šipáku. Ten je zde zastoupen v různých věkových třídách. Dále zde najdeme kavyl Ivanův, kozinec rakouský nebo lilii zlatohlavou.

V obci Lužice mě zajímá kaple sv. Blažeje, přesněji řečeno to, co z ní zbylo. Stojí východně od vsi v lese. Na první dobrou netrefuji tu správnou odbočku, teprv po zeptání jedu dobře. Je to cesta ke sběrnému dvoru a poté dále do lesa dle instinktu. Kapli jsem našel ukrytou a zapomenutou v lese.

Poutní kaple sv. Blažeje byla vystavěna někdy v 16. století. Byla však zničena Švédy za třicetileté války. Roku 1778 byla postavena kaple nová. Nacházela se zde studánka s léčivou vodou. Toto místo bývalo dříve hojně navštěvováno poutníky a ještě na začátku 20. století sem každý rok putovalo na tisíc věřících. Kaple byla v období let 1945 - 89

zdevastována. V současnosti je téměř bez krytiny, chybí jí krov a v pravé stěně se nachází otvor velký metr čtvereční.

Mirošovickým lesem postupuji na silnici. Do vsi samotné se nevydám, ale aspoň se zmíním o místním zámku. Jeho současný charakter pochází z doby po roce 1668, kdy ho získali Lobkowiczové. Je dvoupatrovou dvoukřídlou budovou s věží a rozsáhlým hospodářským dvorem. V interiérech je dodnes zčásti zachovaná výzdoba v barokním slohu. V současnosti se o jeho záchranu snaží Sdružení Kampanila.

Přes Chouč, Hrobčice a Razice přijedu pod nenápadný vrchol se zajímavým jménem. Trupelník jsem si vybral jako druhý dnešní hlavní cíl. Na kole vyjíždím pouze k poli, zbytek zvládnu pěšky.

Trupelík s kótou 356 m n.m. se nachází několik set metrů východně od obce Kučlín, jižně od Bíliny. Leží na rozhraní Podkrušnohorské pánve a Lounského středohoří v blízkosti Dřínku. S podobnými rostlinnými společenstvy je považovaný za jeden z nejzákladnějších biocenter. Vrcholové partie kopce jsou tvořeny čedičovým výlevem, pod nímž jsou uloženy zbytky třetihorních sedimentů. Navazuje přímo na Radovesickou výsypku. Název Trupelník vznikl zkomolením německého názvu Trripelberg, který znamená triplitový vrch. Triplit, je starý odborný název pro rozsivkovou zeminu - leštivou břidlici. Ta byla na tomto kopci ještě v druhé polovině 20. století těžena. Trupelník má dva samostatné vrcholy, ve třetihorách zde došlo k rozlomení kry, a následnému poklesu její severní části asi o 15 metrů. Přírodní rezervace vyhlášena roku 2001 je mimo jiné významné naleziště zkamenělin členovců např. korýši, hmyz, obratlovci. Lokalita byla v minulosti využita jako náhrada pro výsadbu Inu žlutého. Péči o přírodní rezervaci zajišťuje Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství. Ještě zbývá dodat, že z Trupelníku jsou dílčí výhledy do kraje. Na sever se moc nerozhlédnete, ale jinak jsou vidět jednotlivé části Českého středohoří. Obzvlášť Bořeň odsud působí giganticky.

Má trasa končí v městě na řece Bílině zvané náhodou stejně, kde je sladké finále v cukrárně na náměstí. Pokud jste dočetli až sem, tak jste buď hledali nějakou chybu, která se může vloudit, nebo byla projížďka nejzápadnějším středohořím zajímavá.

Trasa:

Louny - Lenešice - Břvany - Bečov - Bedřichův Světec - Skršín - Dobrčice - Lužice - Sv. Blažej, zříc. - Chouč - Razice - Kučlín - Bílina.
33 km, 520 m. př.

 Sv. Blažej

 Mirošovice

 Chouč s Bořní

 Chouč se Želenickým vrchem a Zlatníkem

 Trupelník

Výhled z Trupelníku na západ a jihovýchod

Riva del Garda (6/6)

Podél Sarcy pod Brentskými Dolomity

Další den bez mráčku hodlám strávit potrápením těla v horách. Na programu bude jízda podél řeky Sarca, pod Brentskými Dolomity a návrat do Rivy přes malý průsmyk a kolem jezera Tenno. Objedu přitom horský hřeben Gardských hor, kde dominují hory Monte Misone a Monte Casale. Od tohoto výletu si slibuji hodně.
Z Rivy nabírám směr Arco, jehož hrad si můžu vychutnat ze tří světových stran. Tempo nepolevuje ani podél řeky Sarca přesto, že se nade mnou zdvihají mohutné hradby Gardských hor. Vlevo zmiňovaný hřeben a vpravo masiv Monte Stivo. Cyklostezka opět nezklamala, jede se úžasně. Projíždím obcemi Ceniga a Dró. Vpravo přede mnou už vidím svůj první cíl dneška, hrad Drena.
V obci Dró jsem o pouhých 50 metrů výše než v Rivě. Zanedlouho odbočuji na Drenu, kam to má být 300 výškových metrů, čili nějaká kapka potu ze mne spadne. Odolejte ale, když vás hradní věž vábí k návštěvě.
Tak nevím, co to bylo za vábení, protože hrad je zavřený. Asi to byly halucinace. Od chlápka, co bydlí pod hradem se dozvídám, že se utrhl kus zdi a čeká se na opravu. Italským ,,piano" stylem jsem zvědav, kdy to bude. Rozhodl jsem se zákaz porušit, ale záhy zjišťuji, že hrad má bránu a ta je zavřená. Podobně naříkají i starší manželé z Lince. Nevzdal jsem to a vnikl do objektu přes zeď, která se zřítila. Pochopil jsem, že hrad má normálně otevírací dobu. Je vidět, že se tu něco dělá. Momentálně tu není ani noha, což vítám. Ale zase by třeba byla otevřená brána a mohl bych dovnitř také.
Hrad Drena je opravdu hezký. Nejvíc se mi líbí věž. Z ní musí být skvělý výhled. Ta je také zavřená, a sem už se fakt nedostanu. To bych musel být Spiderman, nebo rytíř Vilém z Brtníku. I tak jsou z hradu hezké výhledy do údolí Sarcy, na Gardské hory a Brentské Dolomity.
Cestou dolů je mi kolem poledne ještě zima. Zahřeju se až mírným výšlapem k jezeru Lago di Cavedine. Cestou k němu projíždím zajímavou krajinou. Všude kolem jsou rozesety balvany. Od malých až po obrovské, o velikosti snad slona. Záhy míjím ceduli ,,Biotopo Marocche di Dró." Jde o chráněnou oblast o ploše 251 ha. Založena byla v roce 1989 a jedná se o jeden z mála chráněných biotopů nazývaných suchá zóna a ne mokřad. Šutry jsou pozůstatky ústupu ledovce.
Lago di Cavedine je klidným jezerem ve 250 m n.m. Zrcadlí se v něm protější masiv Monte Casale. Kupodivu toto jezero není na Sarce, ale jejím tokem je řeka Rimone. Ta potom z jezera ústí kanálem do Sarcy. Podél Rimone jedu do Pietramuraty a dále do Sarché, kde končí prozatím veškerá sranda.
Podařilo se mi dobrat životodárnou vodu a můžu začít stoupat velmi úzkým a hlubokým údolím řeky Sarcy. Sotva projedu dvě serpentiny, brzdí mě poutač u restaurace.
,,Panorama restaurant, capuccino + apfelstrudel - 3,50 €."
Tomu se nedá odolat, půjdu dovnitř. No jo, to si nechám líbit. Siesta s pohledem na jezero Lago di Toblino, udolí Sarcy a okolní hory je neopakovatelná! Obzvlášť, když jsem na terase nejhezčí a mohu ,,vyhodit kopyta."
Ze sna mě probouzí motorkáři, jak jinak než němečtí. Stejně už mám všechno nádobí prázdné, vydám se tedy na cestu. Čím stoupám výš, tím je impozantnější kaňon Sarcy pode mnou. Sice není ona sranda, ale zase je to nebetyčná romantika. Před tunelem se cyklostezka odklání od silnice a vede po hraně skály, kde vedla kdysi zřejmě stará silnice. Vpravo nade mnou už vládnou Dolomiti di Brenta, kde je nejvyšší Cima Tosa s 3173 m n.m. Sarca pode mnou burácí jako koktejl v mixéru. To musí být krásná podívaná tam dole, ale vybudovat pěší stezku by byl asi nadlidský výkon.
Sjíždím do Ponte Arche a cestou obdivuji pěkný most nad stále hlubokým údolím Sarcy. Přes něj bych se dostal třeba k jezeru Molveno. V centru města registruji dvě změny. Sarca je zde klidným tokem a scenérii doplňují vísky roztroušené po svazích hor. Do toho uhlazené lázeňské město, opět jsem nadšen. Dokonce tu mají přes řeku hezký krytý dřevěný most, podobný těm na Ohři.
Odsud, ze 400 m n.m., mě čeká poslední výšlap. Konkrétně do sedla Passo del Ballino v 750 m n.m. Cestou se podívám na hrad Campo. První kilometry se opět kochám. Ponte Arche pode mnou a hory nade mnou. Zda je vidět Cima Tosa netuším.
Castel Campo je vidět už ze silničky. Je také patrné, že je na ostrohu nad potokem. Z cedule se dočtu, že je přístupný jen na telefonickou domluvu. Nakonec si ho fotím pouze ze silnice. Dovnitř jít nechci a nejasnou cestou jet také ne.
Složitě po turistické stezce se kolem kravína dostávám do vsi Stumiaga. Za Fiavé ještě mírně klesnu, než dosáhnu vrcholu stoupání. Údolí se zužuje, což znamená, že přibývá stínu. Teď, když dřu do kopce, mi to zatím nevadí.
Passo del Ballino v 750 m n.m. je pouze označeno cedulí, nic víc zde nemůžu čekat, když v Itálii jsou mnohem vyšší průsmyky. Odsud až do Rivy budu pouze klesat. Čeká mě téměř 700 metrů dolů. Oblékám bundu a můžu se nechat unášet.
V obci Ballino jenom ,,vyblejsknu" kostel a pokračuji. Blízký vodopád není zase až tak blízko. Déle se zdržuji až u jezera Lago di Tenno. To je ještě ozářeno sluncem a vyniká tak jeho tyrkysová barva.
Pod jezerem je stejnojmenné městečko i hrad. Ten už ve stínu je. Dokonce se do něj ani nepodívám, je soukromý. Působí ale dominantně. Kus pod ním je vyhlídka do hlubokého údolí, kde se modrá jezero Garda.
Až do Varone je silnice samá serpentina a jedno panorama střídá druhé. Zajímavé pohledy jsou na Arco s hradem a Nago nad hranou údolí. Před šestou hodinou mám hotovo a usazuji se v jedné z mnoha restaurací v centru Rivy, abych okusil místní spaghetti carbonara. Proč oni ke všem těstovinám dávají pečivo...? Tak více je někdy lepší než méně. Stejně jako dnešní výlet, který předčil mé očekávání.
Skončil výlet, skončil pobyt v Rivě. Že to ale bylo bezvadné. Čtyři dny nebe téměř bez mráčku. Avšak do třetice hrozil přesun mezi ubytováním a vlakem v deštivém počasí. Asi je to se mnou marné, když si nedám říci a zamlouvám si ubytování ve městech, kde není vlaková zastávka. Ale v případě Rivy to ani jinak vyřešit nešlo. Naštěstí je tu štěstěna a ta mě opět políbila na čelo. Při návratu do Rovereta jsem nachytal pouze pár kapek, které ani nestály za řeč. Ovšem za řeč stálo zpoždění 40 minut, které jsme měli už z Rovereta.

Trasa:
Riva del Garda - Arco - Dro - Drena - Lago di Cavedine - Pietramurata - Sarché - Ponte Arche - Fiave - Tenno - Riva del Garda.
67 km, 883 m. př.

 Hrad Drena a výhled do údolí Sarcy

 Lago di Cavedine

 Sarché

 Ponte Arche

 Lago di Tenno

Riva od Tenna

Riva del Garda (5/6)

Okolí Rivy

Po horské túře se nyní podíváme, jaké zajímavosti jsou v okolí Rivy. Ve dvou dnech jsem jich tu projel pět a jedna byla zajímavější než druhá. V obou dnech bylo opět katalogové počasí.

První den jsem i s kolem chtěl vyzkoušet, jak se pluje na trajektech po Gardském jezeře. Ještě předtím jsem se však těšil, že si nacpu bachor vydatnou snídaní. K mému překvapení však byl lokál zavřen. Stejně tak si mohou nechat o snídani zdát i polští turisté. Šel jsem tedy posnídat do nedalekého bistra a později se dozvěděl, že ve středu snídaně nedělají. Zřejmě to v podmínkách ubytování bylo, ale koho by to napadlo. Mým prvním cílem bylo Limone sul Garda, kam jsem plul spojem přes Torbole. Zaplatil jsem 5 euro za sebe a 3,50 za kolo. V tomto městě, které má za symbol citrón, se potvrdila slova kamaráda Pavla, který ho hodnotí jako jedno z nejhezčích měst na jezeře. Uličky Limone jsou navíc vyzdobeny květinami a vypadá to moc hezky.

Z Limone jsem nabral směr Riva del Garda, abych vyzkoušel kus nové cyklostezky, která má v budoucnu vést kolem celého jezera. Má to být nejhezčí cyklostezka Evropy, ale druhá strana tvrdí, že výstavbou utrpí příroda. Navíc je cyklostezka, která je zavěšena nad vodní hladinou, společná pro chodce. Úsek z Limone končí zatím u hranic autonomních oblastí Trentino a Lombardie.

Vracet se mi nechtělo, tak jsem přehodil kolo přes zábradlí a pokračoval po silnici do Rivy. Odtamtud jsem si vystoupal na Bastione, což je bývalá strážní věž, od níž je hezký výhled do okolí a v níž je restaurace. Zde jsem potkal dva páry mladých cykloturistů mluvících divnou řečí. Nedalo mi to a zeptal jsem se. Byli to Lotyši.

Do Varone jsem to vzal přes kostelík svaté Máří Magdaleny a zadělal jsem si na pěknou terénní vložku. Nejen, že jsem z kostela moc neměl, byl za plotem a zarůstal keři a stromy, ale do osady Foci jsem musel po schodech, čili jsem bafnul kolo do ,,teplejch" a musel ho snést. Když už jsem byl na silnici a myslel, že mám vyhráno, zkrátil jsem si to přes vinici, kde čekala zavřená vrata. Ještě, že byla nízká zídka a já mohl za pomoci jednoho Holanďana kolo přehodit a poté přelézt i sám.

Ve Varone jsem navštívil jeskyni s vodopádem a botanickou zahradou, vše v jednom. Strávil jsem tu příjemnou hodinku. Ta nebyla ale asi příjemná pro můj nikon. Vítr proudící jeskyní dělal z padající vody osvěžující sprchu. Neměl jsem tudíž tolik klidu na focení, ale nějakou momentku jsem pořídil.

Sjezd do Rivy podél říčky Varone jsem si nechal líbit. To bylo vše co jsem viděl na první trase v okolí Rivy.

Limone sul Garda

Přestože je Limone slavné díky pěstování citrónů (limone - italsky citrón), je název městečka zřejmě odvozeno od starobylého lemos nebo limes, což latinsky znamená hranici. Důvodem byla zřejmě poloha města na kraji provincie Brescia. V letech 1863 - 1905 název zněl Limone San Giovanni. Ve městě žije přes 1100 obyvatel. Dominantou je kostel sv. Benedikta. Dále zde najdeme Rybářské muzeum, k němuž náleží park plný stromů a květin. Přímořskou atmosféru lze nasát na promenádě Lungolago Marconi.

V roce 1979 vědci objevili, že řada obyvatel Limone má v krvi přítomnou zmutovanou formu apolipoproteinu, která, znamená nižší riziko aterosklerózy a ostatních kardiovaskulárních nemocí. Tato bílkovina má za výsledek, že je zde častá dlouhověkost – věk dvanácti místním obyvatelů přesahuje 100 let.

Bastione

Nad Rivou del Garda na úpatí hory Rocchetta stojí jeden ze symbolů města. Hradební věž Riva sloužila v minulosti jako ochrana Rivy. Byla postavena na počátku 16. století, když skončila benátská nadvláda nad Rivou, pro větší bezpečnost města. Stavebním prvkem byl šedý až okrový kámen. Nedávno byla věž opravena a byla zde zřízena restaurace. K ní náleží terasa s úžasným výhledem na město, jezero a okolní hory včetně Monte Balda.

Parco Grotta Cascata Varone

Když ke konci doby ledové ustupoval ze severní části jezera ledovec, zanechal po sobě křivolakou erozní průrvu. Tu voda společně s horninou místy rozšířila tak, že se podobá jeskyni. V ní najdeme 98 metrů vysoký vodopád, který sem z údolí Tenno-Ballino přivádí říčka Torrente Magnone. Ta po proplutí jeskyní mění jméno na Varone, podle obce jíž protéká. Stejně se jmenuje i zajímavá atrakce, kde najdete botanickou zahradu, jeskyni a v ní vodopád. Ten si můžete prohlédnout ze dvou úrovní. Dolní a Horní jeskyni od sebe dělí 70 výškových metrů a skrz obě proudí vzduch, což znamená, že suchý zevnitř neodejdete vy ani váš foťák. Hřmící divadlo je doplněno barevnými efekty. Burácející vodopád ukrajuje ročně 2 mm ze zdejší skály, což je z geologického hlediska celkem fofr.

Co se týče botanické zahrady, najdeme zde na malém prostoru všechny rostliny rostoucí v okolí Rivy. Všechny jsou pečlivě označeny. Čas se zde nikomu nepočítá a tudíž můžou návštěvníci využít jedno z mnoha odpočívadel. Všechna tato paráda stojí aktuálně 6 €. První návštěvníci sem zavítali v červnu 1874 a tuto atrakci si nenechal ujít ani sám císař František Josef I. nebo Franz Kafka.

Dalši den byl skromnější, zbývalo navštívit dvě atrakce. Za první jsem popojel mezi Rivu a Torbole. Tam se tyčí Monte Brione (376 m) prošpikovaná pevnostmi jako bůček česnekem. Stoupal jsem pomalu, cestu mi zpříjemňovaly výhledy na Rivu choulící se pod štíty Gardských hor. Postupně jsem navštívil pevnosti Forte Garda a Forte Sant'Alessandro, obojí s úžasnými výhledy a vrcholový bod Monte Brione. Z něj jsem také obdivoval panoramata. Jako poslední byl bunkr Batteria di Mezzo.

Do Arca se jelo po nakloněné rovině, takže žádný drasťák. Ten přišel až při výjezdu na hrad Arco. Moc prudších kopců jsem zatím nejel, popřípadě nestrkal. Když jsem zamkl kolo u brány a šel na prohlídku hradu za 4 eura, neměl jsem ještě od kopců pokoj. Celý areál byl ve svahu, jen škoda, že horní věž není upravená pro rozhlížení. Takhle se musím spokojit pouze s dílčími výhledy. Na sever se táhne údolí Sarcy, ohraničené Gardskými horami a Brentskými Dolomity. Jižně se tyčí Monte Brione a za ním se modrá hladina jezera Garda.

Ještě jsem se zdržel v Arcu na oběd. Snad prvně jsem měl v Itálii hotovku. I zde se stane, že po 13. hodině už některou nemají.

Po cyklostezce podél Sarcy jsem jel do Torbole, kde jsem chtěl zkusit teplotu vody. Než jsem tam však stačil dojet, zatáhlo se a bylo po chuti. Na co mi však chuť zůstala, byla nějaká dobrota v podniku Pasticceria Copat v Rivě. Celkem hezké zakončení výletu.

Monte Brione

Mezi městy Riva del Garda a Torbole se tyčí vrchol Monte Brione s 376 m n.m. Sice se krčí pod vyššími štíty Gardských hor, ale v okolí Rivy je dominantou. Představuje jakýsi skalnatý blok, který se na západě mírně svažuje dolů, kdežto na východě končí útesem, v některých místech až 250 metrů vysokým. Monte Brione je druh skalnatého klínu s názvem monadnok. Nachází se uprostřed široké roviny zvané Basso Sarca, čili v nízině řeky Sarca.

Na hoře je mnoho pevností postavených rakousko-uherskou armádou v letech 1862 - 1911. Nejníže položená z nich se jmenuje Forte San Nicoló a leží na břehu Gardského jezera. Měla dvojí funkci, blokování cest a pobřežní stráž. Přímo nad ní stojí Forte Garda. Tato pevnost byla charakterizována moderním stavebním konceptem, postaveným hlavně ve stlačeném betonu podepřeném ocelovými nosníky, s výraznou výzbrojí , ale s naprostou absencí dekorativních prvků. Stavba bývá přístupná veřejnosti. Batteria di Mezzo je největší z pevností na Monte Brione a podle habsburských vojenských plánů měla být schopna odolat útoku dva týdny. Úkolem pevnosti bylo bránit oblast východně od Monte Brione a města Nago, Torbole a ústí řeky Sarca do jezera. Nejvýše položenou pevností je Forte Sant'Alessandro. Postavena byla v letech 1880 - 1881 na vrcholu hory. Na severu a východě je chráněna skalními stěnami, zatímco pro ochranu přístupných stran byla vybudována roklina. Těsně před 1. světovou válkou byla částečně modernizována, mimo jiné byla vybavena radiotelegrafickou stanicí. Úkolem pevnosti bylo střežit okolí města Arco.

Dále stojí na vrcholu hory dva telekomunikační stožáry. Že jsou z vrcholu Monte Brione pěkné výhledy je díky pevnostím logické, stačí jen si najít ten nejhezčí.

 Batteria di Mezzo

Arco

Tento stručný název patří sedmnáctitisícovému městu 5 km severně od Rivy. Charakteristické je díky dominantnímu hradu, který se tyčí nad centrem. V něm najdeme českou stopu. Místní kolegiální kostel Santa Maria Assunta ze 17. století navrhl císařský dvorní architekt Giovanni Maria Filippi. Ano ten, co žil v letech 1602 - 16 v Praze a jenž byl stavitelem Rudolfa II. Významně se podílel na Španělském sálu Pražského hradu a dalších stavbách u nás. Dalšími památkami Arca jsou palác Marchetti (zachoval si podobu ze 16. století), radnice (někdejší Palazzo di San Pietro) a kostel sv. Anny.

Hrad Arco existoval zřejmě už kolem roku 1000, ale nejsou o tom žádné spolehlivé informace. Hrabata z Arca jsou prvně zmiňována až v roce 1124 a tudíž existuje teorie, že hrad postavili jako pevnost lidé z vesnice pod ním a majetkem šlechty se stal až poté. Na přelomu 16. a 17. století vystřídali hrabata z Arca Habsburkové. Po obléhání francouzskými vojsky v roce 1703 byl hrad definitivně opuštěn.

Hradu dominují tři věže. Největší Torre Grande, nejvýše stojící Torre Renghera a Torre di Guarda verso Laghel, která byla v minulosti strategickou pozorovatelnou. Aktuálně se na hrad platí vstupné 4 € a prohlídka je individuální.

Riva del Garda (4/6)

Passo Tremalzo

Je slunné ráno a přede mnou první den v cyklistickém ráji, jak někdy píší v průvodcích o této oblasti. Zřejmě je to myšleno okolní přírodou, protože o lehkých trasách zde nemůže být moc řeč. Po rovině se zde dá jezdit jenom podle jezera nebo řeky Sarcy.

Jak jsem hanil ubytování, tak snídani musím pochválit. Hezky jsem se nafutroval. A ještě jsem si popovídal se servírkou, která bydlí na okraji Rivy a jejímž největším zájmem je zahrádka, předpokládám, že její.

Teď se budu ale věnovat mému zájmu a tím je cykloturistika. A pokud jde o kopce a hory, ty jsou jejím kořením. A že dnes to bude kořeněné hodně. Čeká mě Passo Tremalzo, bez jehož zdolání správný cyklista nemůže odjet z Gardy. Ve skutečnosti si myslím, že tento průsmyk třetina návštěvníků nezná a další procento nechává chladnými.

V půl deváté se vydávám na trasu a v podstatě hned za městem začínám stoupat. Prvních 200 výškových metrů zdolávám po kamenité cestě, která byla dříve vojenskou. Vytesaná ve skále vede často tunelem. Jsou z ní hezké výhledy na jezero Garda, i na Rivu a Torbole, samou nádherou zapomenete na tu dřinu.

Na rozcestí Belvedere mám za sebou 6 km trasy a nyní odbočím do údolí Ledro, které je prudší, než bych čekal. Po staré silnici, nyní už horší asfaltce, se ale kroutím serpentinami jak na zubařském křesle. Pod obcí Biacesa vjíždím na hlavní silnici z Rivy. Ta zde opouští dlouhý tunel. Za Biacesou už to valím opět po cyklostezce.

Když není kocour doma, mají myši pré. Toto pořekadlo mě napadlo při průjezdu obcí Pré di Ledro, ale těžko říct, zda vzniklo zde. V prudších serpentinách však myslím na jiné věci, ale nakonec výjezd do 600 m n.m. celkem utekl.

Molina di Ledro leží na východním břehu jezera Lago di Ledro. Čítá 550 obyvatel, avšak do roku 2009 jich měla skoro trojnásobek, protože k ní náležely další tři obce. Najdeme zde infocentrum, kostel sv. Vigilia a památku prvořadého významu, kterou jsou pozůstatky pravěké vesnice skládající se z kůlových staveb. Il Museo delle Palafitte je od roku 2011 součástí souboru 111 podobných nalezišť na seznamu UNESCO.

Cyklostezka pokračuje po jižní straně jezera, já ale jedu po silnici po druhém břehu, jelikož je to kratší. Při cestě do Pieve projíždím obcí Mezzolago.

Pieve di Ledro je hlavním centrem oblasti Val di Ledro. Žije zde kolem 620 obyvatel. U obce proběhla 18. července 1866 jedna z bitev II. války za nezávislost Itálie mezi Rakousko-uherskou monarchií a Italským královstvím. V květnu 1915 byli obyvatelé Pieve a okolních obcí evakuováni do vnitrozemí Rakouska-Uherska, často i do Čech. V místě pak probíhaly boje 1. světové války, během nichž byla obec částečně zničena. Obyvatelé se do svých domovů vraceli až v průběhu roku 1919 a jako dík za český azyl pojmenovali některé ulice podle českých měst.

Nedávno jsem se v časopise Lidé a země dočetl o ještě jedné zajímavosti. O pivovaru Birrificio Leder, kde vaří pivo ze žateckého chmele. Pivař sice nejsem, ale zajímá mě to jako žateckého rodáka.

Při průjezdu městem jsem však podnik nenašel, zkusím to cestou zpátky. Stoupám do vsi Bezzecca a za sebou nechávám klidnou hladinu jezera Ledro a nad ním výraznou horu Cima d'Oro. Před sebou naopak mám poslední obce, Tiarno di Sotto a Tiarno di Sopra, což je Dolní a Horní Tiarno. Před jezerem Lago dell'Ampola už začíná nemilosrdné stoupání do Gardských hor. Jezero jsem nakonec neviděl, bylo vyschlé jako hrdlo alkoholika po ránu. Mně ale hrdlo vysychalo také. Čekalo mě ještě 800 výškových metrů do vytouženého cíle.

U kostela Svatého Kříže chvíli odpočívám a dobírám vodu ze studánky. Hezké místo v 1150 m n.m. V těchto výšinách již řídne les a otevírají se výhledy na okolní hory. Na severozápadě se bělají vrcholy horské skupiny Adamello-Presanella a s modrým nebem je to pastva pro oči.

První horská chata přichází v 1500 m n.m. a jmenuje se Rifugio Garibaldi. Je sice zavřená, ale pustit nějaké euro jsem zde stejně neměl v úmyslu, to si nechám jako vrcholovou prémii. Chtěl jsem pouze ,,timbro" do svého deníčku. Snad budou mít razítko aspoň na Tremalzu. Na posledních 200 metrech potkávam ještě jednu restauraci, kde mají lákavou nabídku hotovek.

Je 14 hodin a mému trápení v sedle je konec! Jsem na vysněném průsmyku Passo Tremalzo ve výšce 1686 m n.m. Není tu kdoví jaké rušno. Jsou tu lidé na všech možných strojích. Radost mi udělali němečtí motorkáři tím, že tu nejsou. Respektive jsou zde v minimálním počtu.

Při 20°C a stále azurovém nebi usedám na terasu horské chaty Albergo Garda. Bude vrcholová odměna s výhledem na masiv Monte Balda. Ani při té kráse nevnímám, jak do mě padá capuccino a štrůdl. Chvílemi to prokládám rozhovorem s párem z Bolzana.

Po úžasné svačince ještě není konec námahy. Ještě si chci vyběhnout na Monte Tremalzo ve výšce 1973 m n.m. Nahoře jsem byl za 35 minut, což je o deset méně, než píší na rozcestníku. A to jsem často odpočíval, protože nohy už jsou fakt unavené.

Monte Tremalzo je součástí Gardských hor. Na jeho vrcholu stojí vysílač a prostoru je tu tak 6x6 metrů, prostě akorát na vrcholové selfie. Výhled je dnes grandiózní. Na severu se tyčí pocukrované štíty Dolomiti di Brenta, v údolí jezero Ledro a nad ním Gardské hory s nejvyšší horou Monte Cadria (2250 m). Severovýchodně jsou vidět Dolomity, východně Vicetinské Alpy, masiv Monte Baldo, na jihu hory klesají do Pádské nížiny a na západě ukazuje svou krásu pohoří Adamello-Presanella.

Je 16:15 a začíná zasloužený sjezd. Zpět pojedu stejnou cestou, protože už nechci vystoupat ani metr navíc a také chci najít v Pieve ten pivovar. Oblékám na sebe vše co mám včetně rukavic. Sjezd si užívám a prvně zastavuji až v Tiarnu. Pivovar Birrificio Leder v Pieve di Ledro jsem nakonec našel, ale kdo o něm neví, těžko ho v boční ulici najde. Venku tu opravdu roste pár vzorků chmele a doufám, že je skutečně ze Žatce.

Z Moliny k tunelu už jedu po silnici a další zastávka je Restaurace Belvedere. Když jsem jel nahoru, přehlédl jsem totiž hezký vodopád.

Zpět v Rivě jsem po 18. hodině a jsem nesmírně nadšen a naplněn. Tento náročný cyklovýlet bych hodnotil jako nejlepší v roce 2018.

Trasa:

Riva del Garda - Belvedere - Molina di Ledro - Pieve di Ledro - Tiano di Sopra - Passo Tremalzo a celé zpět.

73 km, 1646 m.př.

 Cyklostezka k jezeru Ledro a výhled na Rivu

 Lago di Ledro

 Tiano di Sopra

 Nad chatou Rifugio Garibaldi

 Passo Tremalzo, Monte Tremalzo

 Monte Tremalzo a výhled na sever a východ

 Birrificio Leder v Piave di Ledro

Vodopád pod rozcestím Belvedere