Podkrkonoší 6/6: Česká Skalice

Trasa:
Šeřeč - Zlíč - Babiččino údolí - Ratibořice - Česká Skalice.
12,6 km; 77 m. př.

Co jsme viděli:
Česká Skalice - město působení Boženy Němcové. Původně renesanční radnice přestavěna v roce 1863 do nynější podoby.

Co jsme zažili:
Úplně jsme zapomněli poslat pohled z Babiččina údolí a tak se vracíme ještě jednou na toto pěkné místo. Druhým lákadlem byly koláče a buchty, které jsme včera oželeli.
V Babiččině údolí vše ožívá až před desátou hodinou a tak jsme si museli ještě chvíli počkat. Koláč ve tvaru srdce a jablečná buchta mi chutnali. Jančin frgál byl prý také dobrý, jen se jí nelíbil poměr těsto - mák.
Příjemnou projížďkou lesem do České Skalice jsme zakončili naše šesti denní putování Podkrkonoším. Počasí jako tradičně nezklamalo. Že pršelo třetí den? S nějakou kapkou se počítat musí a toto málo nám plány nezhatilo. Až na můj stojan, jsme neměli žádný defekt. Újma na majetku byla jedna moje ztracená bota. Nejhorším momentem pro nás bylo asi stanování na Břecštejně. Za šest dní jsme našlapali 243 km a že to nebyla žádná selanka. Podkrkonoší je totiž stejně kopcovité, jako jeho vyšší soused. Promítne se to hlavně v součtu nastoupaných metrů. Ty výhledy a scenérie ale za to určitě stojí.

 Naše nocoviště u Rozkoše

 Česká Skalice

 Na Markoušovickou rozhlednu

Pod Čápem

Podkrkonoší 5/6: Babiččino údolí

Trasa:
Kamenolom - U Devíti křížů, rozc. - Červený Kostelec - U Devíti křížů, rozc. - Vizmburk - Havlovice - Červená Hora, zříc. - Bílý most - Rýzmburk - Žernov - Bílý most - Ratibořice - Zlíč - Česká Skalice - Kleny - Šeřeč.
40,8 km; 385 m. př.

Co jsme viděli:
Vizmburk - zřícenina hradu nad Havlovicemi, jenž prochází velkou rekonstrukcí.
Červená Hora - zaniklý hrad nad řekou Úpou u stejnojmenné obce. V 19. století zanikla část hradu kvůli stavbě silnice. Dnes zde zbylo trochu zdiva.
Rýzmburk - třetí zřícenina nad Babiččiným údolím. Tato přestavěna na hotel.
Rozhledna Žernov - nová stavba 1 km od Rýzmburka. Výhled na Krkonoše, Jestřebí hory, Broumovsko, Babiččino údolí a Labskou nížinu.
Babiččino údolí - známá turistická destinace Náchodska. Místo děje románu Babička od Boženy Němcové. Z nejznámějších cílů lze připomenout pomník babičky s dětmi, Staré Bělidlo, zámek Ratibořice, Viktorčin splav, Ludrův mlýn či vodní mandl.

Co jsme zažili:
Po nejklidnější noci, jakou jsme kdy měli, jsme nejprve jeli navštívit Červený Kostelec - rodiště Boženy Němcové. Kromě jejího domku zde stojí za pozornost už jen kostel na náměstí. Původní plán byl dojet až na rozhlednu "Na Signálu," ale kvůli zajíždce a kamionovému provozu jsme to vzdali.
Zřícenina Vizmburk je pěkně položena v lese, ale kvůli rozsáhlému stavebnímu zásahu je nefotogenická. Lešení je všude, kam se podíváš.
Po všech těch kopcích následoval zasloužený relax Babiččiným údolím. Úplná rovina to sice nebyla, ale i přes horší kvalitu cesty jsme si to užívali. Ani odbočka na Rýzmburk a Žernov už nám tolik námahy nepřipravila. Rozhledna určitě není originál, ale vše vynahrazuje výhled.
Ten největší mumraj nastal, když jsme zabrzdili u Viktorčina splavu. Doslova hlava na hlavě, většinou rodiče s dětmi. My navštívili vodní mandl, kde dělal průvodce sympatický starší pán. Věděl o tom opravdu hodně, z čehož byla Janina nadšená. Posteskla si, že dnes už se to takto nedělá.
Když nadešel večer, měli jsme (jako vždy) dva úkoly. Sehnat něco k večeři a místo na spaní. Večeři jsme měli v podobě pizzy na náměstí v České Skalici a za noclehem zamířili k nádrži Rozkoš. Hned na první dobrou jsme našli bezva flek v malém zákoutí pod švestkami u vsi Šeřeč. Jen ta špinavá voda trochu kazila dojem. Když jsme viděli tolik rybářů kolem, bylo to fakt štěstí, že jsme mohli u vody postavit stan.

 Červený Kostelec - rodný dům B. Němcové

 Vizmburk

 Červená Hora

 Rýzmburk

 Pohled z rozhledny Žernov na Góry Stolowe

Staré Bělidlo a ratibořický zámek

Podkrkonoší 4/6: Přes Čáp k Čapkům

Trasa:
Hrnčířské údolí - Adršpach - Teplice nad Metují - Skály - Čáp - Stárkov - Odolov - Malé Svatoňovice - Rtyně - Batňovice - Rtyně - Končiny - kamenolom u Devíti křížů.
46,6 km; 628 m. př., 724 m n.m.

Co jsme viděli :
Křížový vrch - krásný kopec s pěkným výhledem na Adršpach, Zdoňov a Javoří hory. Na vrchol vede zajímavá křížová cesta. Jednotlivé obrazy jsou vytesány do skály. Na skalní vyhlídce je kříž.
Teplice nad Metují - normální město, jehož popularita je založena na Teplických skalách, které každoročně navštíví spousta turistů.
Čáp - 786 m n.m. vysoká skalní vyhlídka, na které postavili novou rozhlednu. Jako nejvyšší bod Teplických skal je nejlepším výhledovým místem v širokém okolí. Výhled je od Krkonoš po Orlické hory.
Skály (Bischofstein) - takto se jmenuje osada i zaniklý hrad nad Teplicemi. Ze zámečku je restaurace a hotel. Na zříceninu vede turistická cesta a z upravené vyhlídky je místy daleký výhled.
Malé Svatoňovice - rodiště bratří Čapků a sympatické městečko pod Jestřebími horami.
Restaurace U Bulánka - příjemný podnik v obci Batňovice. Navštívili jsme jej jako jediný možný podobný podnik ve Rtyni a okolí.

Co jsme zažili:
Po dvou rušnějších nocích se dalo konečně klidně spát. Také tomu dopomohlo úžasné místo u kapličky a ve společnosti dvou lip. Hned ráno jsme si vyšlápli po dřevěných schodech a kolem křížové cesty na Křížový vrch. Pravděpodobně jsme zde byli dnes první návštěvníci. Až cestou dolů jsme potkávali další turisty.
Z Teplic jsme "vydupali" 200 výškových metrů do osady Skály a následně ještě kus pod Čáp. Cestou lesem jsem z batohu vytratil čouhající bagetu, na níž jsem měl takovou chuť. Janča se pro ni ochotně vrátila a tak jsme si ji mohli s chutí za chvíli dát. Na novou rozhlednu jsme totiž stoupali z krásných 724 m n.m. Jen to zatažené nebe trošku kazilo dojem při rozhlížení.
Fascinující jsou údolí v Podkrkonoší! Sjezd a výjezd do Stárkova, stoupání do Odolova - do sedla v Jestřebích horách - a nakonec pohled k Malým Svatoňovicím. To vše jsme si užívali při cestě do rodiště bratří Čapků. Bylo ale pondělí a v jejich muzeu bylo zavřeno. Byli jsme však zde ve správnou dobu na správném místě a zastihli paní, která zrovna vcházela dovnitř. Poprosili jsme jí tedy o pár suvenýrů.
Největší sranda ale byla, když jsem v kavárně Dášenka potkal kolegu nádražáka z Lounska. Byl tu na dovolené s manželkou a synem, které poslal napřed na vlak.
Po večeři v sympatické restauraci "U Bulánka" jsme se přes nezajímavou Rtyni odebrali směrem k Vizmburku hledat nocleh. Před kamenolomem jsme ale špatně odbočili a skončili u jeho vjezdu. Nakonec se nám v lese líbilo a zůstali tu přes noc. V temné noci byly vidět hvězdy a mezi stromy vysílač na Černé hoře v Krkonoších.

 Křížový vrch a výhled k Adršpachu

 Čáp a výhled na Ostaš

 Zámek Skály (Bischofstein)

 Zaniklý hrad Skály (Bischofstein)

 Stárkov

Malé Svatoňovice

Podkrkonoší 3/6: Přes Jestřebí hory k Adršpachu

Trasa:
Poříčí - Lhota - Markoušovická rozhledna - Paseka-Na Špici,rozc. - Slavětín - Radvanice - Jívka - Janovice - Liščí sedlo,rozc. - Adršpach - Zdoňov - Hrnčířské údolí.
31,4 km; 628 m.př.; 688 m n.m.

Co jsme viděli:
Markoušovická rozhledna - pěkná stavba na severním okraji Jestřebích hor. Naskytl se nám z ní "podešťový" výhled a nebyl vůbec marný. Sice nebyly vidět Krkonoše, ale na Javoří hory, Teplicko-adršpašské skály, či na Broumovské stěny byl nevšední pohled. Všude kolem stoupala z lesů mlha.
Zámek Adršpach - dlouho nepřístupná stavba slouží po rekonstrukci návštěvníkům.
Hrnčířské údolí - po žluté značce ze Zdoňova na Křížový vrch se prochází pěkným údolím, které zdobí kaple sv. Jana Nepomuckého a dvě lípy. Tu mimo nich chrání i dva kopce. Křížový vrch a Kopeček. Na druhém z nich stojí zřícenina kostela sv. Jana Nepomuckého.

Co jsme zažili:
Předpověď počasí se naplnila a dopolední déšť nám dovolil vyjet až po jedenácté hodině. Šli jsme poděkovat a rozloučit se s vedoucím, protože jsme si toho opravdu vážili, že nás nechal v suchu. Loučili se s námi i ostatní zaměstnanci, což na nás udělalo dojem.
Výjezd na Markoušovickou rozhlednu nám dal ke konci dost zabrat. Prudká šotolinová cesta ale nakonec byla pokořena.
V pozdním odpoledni jsme sháněli nějaké "obědiště." První do rány nám padl nápis na rohovém domě v Radvanicích "Restaurace Na Růžku." Chodíme okolo baráku, ale dveře do restaurace žádné. Po chvíli ze sousedního domu vyleze paní. "Hledáte někoho?"
"Ano, tu restauraci."
"Ta už tu není."
Překvapeni odjíždíme s nepořízenou a nechápeme, proč tam ten nápis tedy je.
V Janovicích už jsme uspěli. Zde pro změnu chtěl majitel "drobný poplatek" za dobití baterie do e-kola. První naše podobná zkušenost. Jelikož to nebylo nutné, neuskutečnilo se to.

 Markoušovická rozhledna a výhled na sever

 Nad Janovicemi

 Zámek Adršpach

 Zřícenina kostela na Kopečku

Kaple v Hrnčířském údolí

Podkrkonoší 2/6: Žacléř a okolí

Trasa:
Břecštejn - Peklo, kemp - Trutnov - Babí - Stachlberg - Žacléř - Růžový palouček - Lampertice - Křenov - Voletiny - Trutnov - Poříčí.
53 km, 546 m. př., 635 m n.m.

Co jsme viděli:
Rozhledna Eliška - nová rozhledna na vrchu Stachlberg u Žacléře. Daleký kruhový výhled nabízí lahůdky jako Rýchory, Žacléř, Vraní hory, Adršpašsko, Trutnov a Zvičinu. Pod rozhlednou tvrz Stachlberg, která byla součástí opevnění z roku 1937, ale k účelu nebyla nikdy použita. Dnes slouží turistům k prohlídkám.
Žacléř - pěkné, díky své poloze opomíjené, město na pomezí Krkonoš. Zajímavé trojúhelníkové náměstí a zámek Žacléřský hrad.
Růžový palouček - krásné a klidné místo na hranicích s Polskem, severně od Žacléře. Místo odchodu J. A. Komenského do Polska a poté do Amsterdamu. Do Čech se již nikdy nevrátil.
Mrtvé jezero - pod tímto jménem najdeme odkaliště u Voletin. V něm jsme se chtěli vykoupat, ale nakonec jsme tak neučinili.

Co jsme zažili:
Ráno jsme sjížděli z úpatí vrchu Havran ke kempu Peklo. Podobná byla i samotná jízda po lesní cestě.
Snídani jsme měli až v trutnovské cukrárně v Hornické ulici. Překvapili nás nízké ceny a kvalita zákusků.
Konečně jsem se podíval po dvou letech do Žacléře. Město dýchá klidnou atmosférou na to, že je pod Krkonošemi. Obzvlášť pěkný pohled je na něj z rozhledny Eliška. Dominantní polohu nad Prkenným dolem umocňuje zámek. K němu si vyjela Janička sama. V restauraci Korálek jsme si dali výborného pstruha, v příjemném prostředí venkovního posezení. Jen ten účet nás trochu zaskočil. Nevšimli jsme si, že ta krásná cena za pstruha je za sto gramů.
Z Růžového paloučku byl pěkný pohled na Vraní hory a jeho dominantu, Královecký Špičák. Původně jsem si chtěl na něj vyjet, ale váha našich naložených kol versus prudký kopec jsou neslučitelné vlastnosti. Na opačnou stranu je mezi kopci vidět Sněžka.
Úsek cyklostezky mezi Křenovem a Libečí byl pro nás příjemným překvapením. Sice zpevněná cesta ale při "piánkovém" tempu je to krásná projížďka údolím Líčné. Idylku trochu kazili motokrosaři.
Navečer už jsme sháněli nějaké koupání. Zatopený lom u Voletin nás nenadchl, tak jsme vyrazili k Mrtvému jezeru. Tam se však také nedalo koupat. Voda byla kalná a břeh připomínal tekuté písky.
Jelikož na noc a ráno hlásili déšť, sháněli jsme v Trutnově ubytování. To však v době hudebního festivalu byl nadlidský výkon. Když už se to povedlo, tak byla neúnosná cena. Poslední možností byl Penzion Poříčí, kde bylo také draho a obsazeno. Zeptali jsme se tedy majitele zda by nešlo přespat někde pod střechou ve spacáku. Vzal nás do bývalého sálu, nynějšího skladu. My ale byli šťastni, že máme střechu nad hlavou. Protože tu měl převlékárnu personál, měli jsme k dispozici i sprchu. No co více si přát.

 Eliška a výhled na východ

 Žacléř - hrad a náměstí

 Růžový palouček a pohled na Vraní hory

 Mrtvé jezero

Nocoviště v Penzionu Poříčí

Podkrkonoší 1/6: Sladkým krajem K. J. Erbena

Trasa:

Hořice - Miletín - Krkonošská vyhlídka - Pecka - Horní Brusnice - Hostinné - Čermná - Vlčice - Břecštejn.

59,3 km, 883 m. př., 532 m n.m.

Co jsme viděli:

Hořice - dali jsme si Hořické trubičky a pokochali se pěkným náměstím.

Miletín - ochutnali jsme výborné Miletínské modlitbičky a navštívili rodný dům K. J. Erbena.

Krkonošská vyhlídka - z jednoduché stavby u obce Arnoštov je krásný výhled na Krkonoše, Kumburk, Tábor, Kozákov, Ještěd a další vrcholy.

Pecka - sympatické vsi, poseté v údolí i ve svahu dominuje zřícenina hradu. Je možno zakoupit suvenýr "Pecky z Pecky."

Hostinné - krásná radnice na místním náměstí, kterou zdobí sochy obrů.

Čermná - zajímavá ves s koupalištěm. Voda byla čistá, ale studená.

Břecštejn - zřícenina hradu u Vlčic, která byla naším nocovištěm.

Co jsme zažili:

V Hořicích jsem vyřídil pozdrav hodináři od jeho známého z Loun. Ústní pozdravy jsou v dnešní době vzácností a to pán ocenil. Zároveň byl rád že si na něj někdo vzpomněl.

V Miletíně jsme si prohlédli rodný dům K. J. Erbena pouze z venku, protože jsme nechtěli vláčet paní přes celé město jen kvůli razítku. V domku není stálá otevírací doba, jen na telefonické domluvě. V cukrárně na náměstí se jedné zakaznici nelíbilo, že kolem modlitbiček poletují vosy a dala to nahlas najevo. Nakonec si je nekoupila. My jsme si mysleli své a na místní specialitě si pochutnali.

Krkonošská vyhlídka byla dnešním nejvyšším místem. Z Bukoviny po modré značce je tam cesta sjízdná na horském kole. Sjezd do Pecky jsme absolvovali po neznačené polní cestě na silnici, jenž vedla přímo pod hrad. Polní cesta byla ke konci prudká.

Z Pecky jsme vyjížděli s tím, že za 45 minut chceme dojet do Hostinného do IC. Vzdálenost 15 km a profil trasy tomu moc do karet nehrály, ale šli jsme do toho. Kopcovitým terénem přes Horní Brusnici a Mostek jsme přijeli do Hostinného v 17:15. Sotva jsme zastavili v podloubí, vyšla z infocentra slečna. Poprosili jsme jí o razítka a vizitky. Byli jsme rádi, že nám vyhověla. Za to jí děkujeme.

Pod hradem Břecštejnem jsme si našli pěkný plácek na stan a kolem desáté v klidu usínáme. Jenže! Kolem půlnoci přichází parta lid. Nejprve rozdělají oheň a potom začne dětský bobřík odvahy. Samozřejmě, že si neodpustí poznámky i k nám, my děláme spící. Celá estráda trvá asi hodinu a půl. "Městská policie Trutnov, co ten stan tady." Ozvalo se zvenku. Chvíli jsme zkoprněli, Janička více, než nám došlo, že jde o vtip. Ani tak jsme se neozvali. Pak už jsme spali konečně až do rána.

 Miletín - náměstí a rodný dům K.J.Erbena

 Krkonošská vyhlídka a výhled na Krkonoše

 Pecka

 Hostinné

Břecštejn

Úslava

Z výčtu čtyř plzeňských řek mi zbývá poznat poslední a nejjižnější, Úslavu. Budu ve dvou dnech putovat od jejího pramene, a pokud to čas a počasí dovolí, k soutoku. Ten je v podstatě už na konci Plzně. Pod kostelem sv. Jiří se zde Úslava vlévá do Berounky.

10.8. - Od pramene k Nepomuku 

Předpověď počasí nevypadala růžově. Nakonec se to vyplnilo, i když s jinými časovými intervaly, než předpovídali. Už cestou vlakem se to různě měnilo. První kapky se objevily v Klatovech, odkud jsem jel ještě čtyřicet minut do Kolince, kde jsem začal trasu. Zvlněná krajina na hranici Středočeské pahorkatiny a Šumavského podhůří byla zahalena do dešťových mraků, které pomalu přestaly s dopoledním přídělem deště, abych mohl popojet aspoň kousek po trase.

Kolinec je obyčejná obec, čili pokračuji do Mlázov. Tam je celkem živo na tak malou ves a počasí. Stále pokračuji do kopce, přes Boříkovy. Jedu totiž na nejvyšší kopec pohoří. Za vsí Boříkovy odbočuji směrem k motokrosové dráze. Ta je ve svahu Drkolné, která je mým prvním cílem. Na její 729 m vysoký vrchol ale musím dle mapy a instinktu. Ponořím se tedy do lesa a po kamenité cestě tlačím kolo do kopce. Jenže podle mapy je to jiná cesta. Logicky však pořád do kopce a dle popisu na internetu nakonec vrcholu dosahuji. Kolo nechávám u stromku a těch pár metrů už zvládám pěšky mokrou trávou. Vrcholový patník nalézám bez problémů ale jinak se zabloudivší poutník nedozví, že je na nejvyšším vrcholu Středočeské pahorkatiny, na Drkolné, v 729 m n.m. Mám už z nejvyšších kopců vrcholová fota bez kola, ale zde hrozí, že nebude žádné. Nakonec ho pořizuji s pomocí větve smrku.

S mokrými botami pokračuji dále po cestě, i když jsem se původně chtěl vracet. Dovede mě k samotě, kde se ptám paní kudy k prameni Úslavy. Posílá mě zpět a kamsi doleva. Hned se mi to zdá divné a po chvíli se v tom utvrzuji. Jedu tedy podle sebe a mapy, a úspěch se dostavuje. Vedle cesty, pod stromy, u louky je označený pramen řeky Úslavy. Je tu nápis na kameni i na ceduli, ještě od Luďka Munzara z televizního pořadu "Zpět k pramenům." Pramen vyvěrá z trubky a "říčka novorozeně" pokračuje lesem k obci Lukoviště.

Do oné obce mířím i já a pojedu odsud do Číhaně. Ta je první obcí, jíž protéká Úslava. Počasí vypadá, že se zlepší, tak vesele vpřed.

Mezi Číhaní a Hnačovem je to samý rybník. Cestou tam jsem v osadě Plánička objevil pěknou kapličku. Bradavský rybník přetíná hlavní silnice a poté už následuje největší z rybníků, Hnačovský.

Do Plánice jsou to pěkné hupy a na samotné náměstí také. Navíc vítr žene černé mraky, které mě varují na náměstí párem kapek. No, párem. Neuposlechl jsem a vyrazil směr Újezd. Ty čtyři kilometry byly celkem dlouhé, protože na půli cestě začalo pršet. V Újezdu jsem zaplul pod střechu u restaurace a aspoň se nasvačil. Dnes bych klidně užil i rukavice!

Po dešti pokračuji podél řeky Úslavy, po vedlejších silnicích k Žinkovům. Jedu například přes Mlýnské Struhadlo. V Žinkovech je krásný, ale nepřístupný zámek. Když přijíždím mezi rybníky Žinkovský a Labuť, cedule zakazuje vstup i do areálu. Jedu tedy zpět a do vsi přijíždím po silnici.

Dále Úslava putuje přes Kokořov, Prádlo a pod Zelenou horu, do Kláštera. Tam opravdu klášter byl. Zbytky cisterciáckého kláštera najdete na návsi. Zde na chvíli vykouklo slunko, aby za ním připluly opět dešťové mraky. Upaluji těch pár kilometrů do Vrčně, kde mám dnes nocleh v místním penzionu. Tam přijíždím za slabého deště. Když ustane a já jsem zabydlený na pokoji, jdu se podívat do muzea modelové železnice. Zde jsem strávil krásnou půlhodinu s pánem který ač není nádražák, zná vše dokonale.

Penzion nebyl nic extra, ale mým potřebám stačil. A i když jsem se bál nočního ruchu, nakonec to bylo v pohodě.

Trasa:

Kolinec - Mlázovy - Boříkovy - Drkolná - pramen Úslavy - Lukoviště - Číhán - Plánička - Hnačov - Plánice - Újezd - Žinkovy - Prádlo - Vrčeň.

59 km, 841 m. př.

 Drkolná a vrchol

 pramen Úslavy

 Číháň

 Plánice

 Žinkovy

 Klášter se Zelenou horou

Železniční muzeum ve Vrčni

11.8. - Od Nepomuku k soutoku

Ráno se mi penzion líbil více než večer. Asi to bylo tou velkou snídaní. Nelíbilo se mi však počasí. Deset stupňů a mlha. Ta se jistě časem rozplyne, ale záleží jakým časem.

Mlha se nerozplynula, prostě skončila za vsí Srby. Ze Ždírce jsem si to hezky vyfotil a pak nehezky odbočil k řece. K té jsem se nedostal a tak jsem musel po polní cestě na tu správnou silnici. Úslava si hezky meandruje vedle silnice, které se občas přiblíží.

Přicházejí Blovice a první zastávka dneška. Tou je zámek Hradiště na kraji města. Ten pěkně vyniká na ranním slunci. Před desátou pokračuji do Zdemyslic, kde se rozhoduji zda si vyjet na Vlčtejn, ale nakonec ho nechávám na jindy. Sjedu si na jinou atrakci. Tou je vyhlídková skála Baba nad údolím Úslavy. Z návsi tam dojedu po žluté značce, kterou za posledním barákem opustím a přes louku a lávku vklouznu do lesa. Nechám kolo u stromu a cestičkou podél řeky se přiblížím pod Babu. Výstup na ní je strmý, ale nenáročný. Odměnou mi je pěkný výhled na údolí Úslavy, Blovice a Vlčtejn.

Ze Zdemyslic pokračuji do Žákavy, kde se mi při svačině v altánku stala příhoda s nevrlým vnoučkem. Si takhle svačím a blíží se ke mě babička hlídající vnuka, ještě s jednou paní. Paní jednoznačně nestíhala tempu hyperaktivního kloučka, který se přiřítil do altánku. Než jsme se stačili všichni nadát, tak už byl blonďáček zakousnutý v mém rohlíku. Paní se bála mu rohlík vzít, jako by měla uchopit hada, a tak řekla mně, jestli bych mu tu špičku neulomil. Za chvíli měl hošík aspoň co zobat. Za další chvíli všichni odcházejí a já můžu jist v klidu dál.

Další důležité rozhodnutí mě čeká v Nezvěsticích. Zda to do Šťáhlavic objet po silnici, či to vzít zkratkou přes pole kolem trati. Volím variantu B, protože mi to přijde rychlejší tak či tak. Čeho jsem se ale obával nepřichází. Cesta je sice mokřejší, ale jede se dobře. Za patnáct minut můžu tedy vstoupit do areálu zámku Kozel. Lopatský rybník, pojmenovaný paradoxně podle blízké zříceniny, je zrovna zahalen do stínu. Než však vyjde slunko, jsem na cestě do Starého Plzence. Zde čekám deset minut na třináctou hodinu. V tolik končí v IC pauza. Pět minut před jednou zjišťuji, že je otevřeno. Sranda, no. Paní je z daleka, tak si pauzu nedělala.

Nejvíce mě v Plzenci zajímá rotunda sv. Petra a Pavla na návrší nad městem. Cesta k ní je prudká, čili zamykám kolo u okapu v ulici a vyběhnu k ní po svých. Zabere to deset minut. Od stavby podobné té Na Řípu je výhled opět do údolí Úslavy, dále na hrad Radyni, Plzeň. V dáli dokonce vidím Přimdu, Vlčí horu a Podhorní vrch.

Z Plzence se přehoupnu do Koterova, kde mě překvapuje pěkná náves a ještě více IC zřízené ve stavební buňce. Slečna je zalezlá vevnitř, přitom je venku tak pěkně. Radí mi, že po naučné stezce podél řeky se na kole jet dá. Za pár minut jí dávám za pravdu a aspoň je vidět, že tam je něco platná.

Dnešní trasa by se mohla jmenovat "Krajem lihu." V Plzenci jsem jel kolem výrobny Bohemia sektu, nyní projíždím Božkovem a Plzeň netřeba komentovat. Propletu se již hustou dopravou až do Doubravky, kde Úslava končí po 96 kilometrech svou cestu. Já se všemi zajížďkami mám o něco více. Přijíždím k prvnímu soutoku pod kostelem. Dosud jsem jich viděl dost ale toto je má premiéra. Kostel sv. Jiří stojí nad soutokem Berounky a Úslavy. Celé místo je balzám na nervy. A to je na kraji velkoměsta, co potom někde mimo civilizaci.

Dvoudenní výlet podél nejjižnější plzeňské řeky končím na nádraží Plzeň-Doubravka a přes Beroun se budu vracet domů. Už se pracuje na tunelu, který povede skrz kopec Chlum. Ten zkrátí jízdu do Berouna o nějakou minutu. Ale ono těch změn na této trase bude třeba více.

Trasa:

Vrčeň - Srby - Blovice - Zdemyslice - Nezvěstice - Kozel, zám. - Kozel, háj. - Šťáhlavy - Straý Plzenec - Koterov - Božkov - Plzeň-Doubravka.

48 km, 561 m. př.

Zámek Hradiště v Blovicích

 Sklaní útvar Baba a výhled na jih

 Španělsko uprostřed Čech

 Rotunda nad Plzencem a pohled na Radyni

 Zámek Kozel a Lopatský rybník

 Koterov

 Soutok Berounky a Úslavy

Kostel nad soutokem