čtvrtek 13. dubna 2017

Görlitz a okolí

Zase jsme vyrazili s Lubošem na autovýlet do Saska. Tentokrát do "Trojzemí," jak se nazývá oblast při styku hranic ČR, Německa a Polska. My jsme se pohybovali většinou po Německu, v okolí Görlitzu, česky Zhořelec. Při celodenním výletu jsme navštívili postupně tato místa:

St. Marienthal

Klášterní komplex leží v údolí Lužické Nisy mezi Žitavou (Zittau) a Zhořelcem (Görlitz), konkrétně 2 km jižně od Ostritzu, při polské hranici. Je to nejstarší nepřetržitě existující konvent cisteriánek v Německu. Klášter Marienthal byl založen roku 1234 českou královnou Kunhutou Štaufskou, za podpory jejího manžela Václava I. Klášter přežil komunistický režim NDR a po roce 1989 prošel rekonstrukcí. V srpnu 2010 měla však katastrofální důsledky povodeň. Ne první, ale zatím poslední. Dnes to však na stavu objektu není znát, ten funguje dále.

 
 

Ostritz

Toto malé městečko, též při polské hranici a řece Nise jsme navštívili jen krátce. Prohlédli jsme si náměstí a kostel Nanebevzetí Panny Marie. Město má 2500 obyvatel a patří do okresu Görlitz.


Náměstí v Ostritzu

Görlitz

Toto okresní město (česky Zhořelec) leží v Sasku, konkrétně v Horní Lužici. Kdysi sto tisícové město má dnes 57 500 obyvatel. Po rozdělení do dvou států žije zbytek obyvatel v nynějším Polsku. Zgorzelec je s německým jmenovcem oddělen Lužickou Nisou. Zhořelec je nejvýchodnějším městem Německa.
První zmínka o osadě "Villa Göerlitz" je z roku 1071. O pět let později se osada stala českým územím a kníže Soběslav I. zde vybudoval hrad. Zhořelec je jedno z nejlépe zachovalých německých historických měst. Ani za války nebyl příliš poškozen.
Největší dominantou je Farní kostel sv. Petra a Pavla na ostrohu nad řekou. V tomto pětilodním halovém kostele se nacházejí slavné "Sluneční varhany." Na Horním náměstí (Obermarkt) stojí kostel sv. Trojice. Na Dolním náměstí (Untermarkt) můžete obdivovat radnici s věží a orlojem. Věž bývá otevřena pro veřejnost. Stejně tak i věž kostela sv. Petra a Pavla. Dále slouží k rozhlížení věže Dickerturm a Reichenbacherturm. Ne všechny však bývají otevřeny ve stejné dny. Více inforrmací naleznete na webu města.

Kostel sv. Petra a Pavla
Reichenbacher Turm
Výhled na Horní Náměstí
 Radnice
Dickerturm


Landeskrone

Jihozápadně od Görlitzu se vypíná 420 metrů vysoká hora Landeskrone. Je domovským vrcholem zhořelčanů a horopisně patří do Šluknovské pahorkatiny, v Německu nazývanou Lausitzer Bergland. Jeho tvar nezapře vulkanickou minulost. Na vrchol vede silnice a tudíž se tam nachází restaurace. Co by to bylo za německý příměstský kopec, kdyby tam nebyla rozhledna. Tato kamenná se však krčí vedle restaurace. Vstup na ní je volný a z jejího ochozu se otevírá kruhový výhled do tří států. Do polských rovin, domovského Německa i na hraniční vrcholy České republiky jako Lužické, Jizerské hory či Krkonoše. Při dobré viditelnosti České středohoří. 


Landeskrone od západu
Rozhledna
 Výhled na Görlitz
Hochstein

Severozápadním směrem od Zhořelce, 13 km daleko leží další vrchol s rozhlednou. Tentokrát Hochstein se svou výškou 406 m n.m. nedominuje krajině, ale za návštěvu určitě stojí. Řadí se do pohoří Königshainer Berge u stejnojmenné obce. Nahoře také najdete restauraci, čili i sem vede asfaltka. Na vrcholu je v lese pěkná skupina skal. Železná rozhledna je volně přístupná a nabízí podobný výhled jako Landeskrone.

 Skály na Hochsteinu
Rozhledna
 Výhled na jih

Vrcholy Českého středohoří 3. - Zlatník

Zlatník (522 m)
 
Kopec Zlatník se nejmenuje podle vzácného kovu, nýbrž podle obce České Zlatníky. Vrchol dominuje nejen nad touto obcí, ale i nad širším okolím. Jedná se o jeden z posledních kopců na západě Českého středohoří.
Zalesněný znělcový vrch je charakteristický svou severozápadní stěnou, kde se nacházejí skalní útvary, jejichž souvislý pás je narušen mohutnou erozivní rýhou. Ta je zarostlá stromy a keři. Pro své skály je Zlatník vyhledávaným horolozeckým místem regionálního významu. Na svém vrcholu má registrované startoviště pro paragliding. Vzhledem k přírodním hodnotám území byl Zlatník vyhlášen jako národní přírodní rezervace.
Nejsnažší přístup na vrchol je z Českých Zlatníků po polní cestě a později prudké lesní pěšině. Dá se dostat i z Obrnic přes Patokryje a přes okolní louky, kolem lesíka. Nejdelší přístup je ze Svinčic po polních cestách.
Výhled není kruhový, jak by se mohlo zdát, ale rozhodně je daleký. Od východu je vidět Oblík, Raná, Milá. Dále Krušné hory, Most s Hněvínem, většina měst v Mostecké pánvi, dokonce i Děčínský Sněžník a Lužické hory.

 Zlatník z Patokryjí
 Pod Zlatníkem


 Na vrcholu
 Výhled na severozápad (Ústecko, Lužické hory)
 Výhled na jihovýchod (Oblík, Milá)
 Výhled na Most s Hněvínem
 Bořeň z pole pod Zlatníkem

Vrcholy Českého středohoří 2. - Solanská hora

Solanská hora (638 m)
 
Solanská hora je vrchol v Českém středohoří. Leží na levo od Labe čili spadá do Milešovského středohoří. Jde o nevýraznou horu, severně nad Třebívlicemi a západně od zříceniny hradu Oltářík.
Na jižním svahu se nacházejí malé skalky a balvanové sutě. Většinu Solanské hory porůstají smrkové a dubové lesy. Místy se ale zachovalo bezlesé území s teplomilnou květenou. Nejlepší přístup na vrchol je ze sedla silnice Skalice - Děkovka, kde se odbočí po lesní cestě, která se pak mění v pěšinu s prudkým stoupáním.
Výhled z vrcholu je pouze jižním směrem. Od východu na západ lze postupně zahlédnout Kokořínsko, Říp, Hazmburk, Dolnooharskou tabuli, Oblík, Louny, Ranou, Milou, Doupovské a Krušné hory.

Solanská hora od jihu
Solanská hora od západu
Cesta na vrchol
Na vrcholu


Výhled z vrcholu na jih, jihozápad, západ
Výhled ze severního svahu na severovýchod

čtvrtek 6. dubna 2017

Vrcholy Českého středohoří 1. - Číčov, Líska

Číčov (477 m)
 

V Českém středohoří nad obcí Hořenec, mezi Libčevsí a Kozlami, se tyčí holý čedičový vrchol Číčov. Ze západní strany se jeví jako pravidelný kužel. Číčov byl původně troska sopečného tělesa, které se v době svého vzniku celé nacházelo pod zemí. Svahy kopce porůstá travnatá step. Stejnojmenná přírodní rezervace byla vyhlášena roku 1951 o výměře 7,2 ha. Jedná se o holou čedičovou kupu se stepními společenstvy a o naleziště aragonitu s mezinárodním významem.
Z jižního okraje Hořence vede na vrchol pěšina. Turistické značení zde chybí. Ze vsi je převýšení cca 70 metrů. Díky holému vrcholu se nabízí kruhový výhled. Západním směrem nelze přehlédnout město Most, dále severním směrem poslední kopce středohoří před Mosteckou pánví (Zlatník, Bořeň) a hradbu Krušných hor. Východně leží Libčeves a okolní kopce (Kamýk, Vraník). Za Křížovým vrchem lze pozorovat věže Hazmburku a vrchol Řípu. Ještě dále mělnickou elektrárnu a Kokořínské kopce (Vrátenská hora). Jižním směrem každý pozná Srdov, Oblík a Milou. Na obzoru pohoří Džbán. Jihozápadně mohou být vidět Doupovské hory.


 Číčov od Hořence
 Vrchol Číčova
 Výhled na jihovýchod
VVýhled na západ

Líska (534 m)
 

Druhý nejvyšší vrchol v okolí Libčevsi je Líska. Nejvyšší Hradišťko (bez výhledu) jí převyšuje o metr. Líska je také kuželovitou horou, ale zčásti zalesněnou. Tyčí se severně nad Lahovicemi a západně od Řisut. Ze silnice (úsek Měrunice – Řisuty) vede na jih polní cesta, která nejprve míjí Hradišťko a poté vede pod západním svahem Lísky, odkud se dá intuitivně dostat na vrchol. Výstup je dost strmý, ale krátký. Nastoupáte zhruba 100 metrů.
Výhled začneme na východní straně, kde je mezi stromy vidět vrchol Srbsko a hrad Košťálov. Jihozápadně je vidět Hazmburk s Řípem. Jižně se díváme na Srdov, Oblík, Ranou a Milou. V popředí dominuje Kamýk. Panorama uzavírají západně Vraník a Číčov. Severní svah je zalesněný, tudíž bez výhledu.


 Hradišťko od jihu
 Líska od západu
 Vrchol Lísky
 Výhled na východ
Výhled na jih

neděle 2. dubna 2017

Do San Marina nejen na fotbal (4/4)



28.3. - Končí další italská epizoda



Do Innsbrucku přijíždíme čtvrt hodiny před půlnocí. Netušili jsme, že za oněch 15 minut zavřou vše, co zbylo otevřené. Já musel přestřihnout kabel na zachodcích a kluci nestihli vypít plechovku v jedné putice. Vrcholem všeho byli dva strážci, kteří nás odkázali z nádražní haly. V Rakousku jsme po xté, ale o zákazu pití na nádraží jsme neměli ponětí. Když jeden z chlápků zjistil, že jsme Češi, zbytek nám vysvětlil svou mateřskou slovenštinou. Je za to dokonce pokuta 180 €. Vše se ale odehrálo v klidu. Venku kluci dali každý poslední dva loky a šli jsme zpět.
V 0:40 přijíždí noční vlak z Bregenzu do Vídně. My se s ním svezeme čtyři hodiny do Lince a já doufám, že to bude v leže. Jak jsme si přáli a tušili, vlak je poloprázdný. Po dvou zabíráme dvě kupé a není co řešit. Na chvíli procitnu v Solnohradu a definitivně mě budí mobil ve 4:35. Jelikož se mi zdá že ještě nejsme před Linzem, ještě si lehám. Budí nás až kluci, kteří spali o tři kupé dále. Před pátou vystupujeme z vlaku a za chvíli zrovna otevírají obchody. To se hodí, aspoň vyplníme čas i žaludky. Usedáme do pekárny vedle Sparu a nejprve se nasnídáme. Potom následují klasické Markovy nákupy.
Vlak do Prahy odjíždí v půl sedmé a my v něm nechybíme. O sedačku dále sedí další Japonec samotář. Nejprve si hraje z mobilem a poté s cirkulárkou. Pěkně to totiž řeže. Copak se mu asi zdá?
No nic, končíme. Ještě si v jedné stanicí vyfotím panorama ranních Alp a můžeme začít hodnotit. Kromě menšího zádrhelu na trati za Bolognou šlo vše jak má. Nejvíce nás nadchlo město San Marino a hned v závěsu Innsbruck. Lehce oslabený Mára to nakonec také zvládl.

Rimini - Arco d´Augusto
Rimini - Piazza Tre Martiri
Bologna - Piazza 20 settembre
Bologna - Piazza 20 settembre
Panorama Alp od zastávky St. Oswald

Do San Marina nejen na fotbal (3/4)



27.3. - Do města San Marino

Ještě během zbytku výletu se Mára zmínil na Pavlovu adresu, že nemohl spát. Myslím ale, že potom fungoval dobře. Asi si osladil život při snídani, kde nebylo v podstatě nic slaného. A to byly švédské stoly.
Ráno po dešti ani památky a slunce se chystá na pořádnou dávku vitamínu D. V 8:45 už "stepujeme" na zastávce a za 5 minut přijíždí autobus. Ten nás vyveze z Borgo Maggiore do středobodu tohoto ministátu, do Cittá di San Marino. Hlavní město druhého ministátu v Itálii postavili na svazích hory Monte Titano a na jejím vrcholu tři strážní hrady. Od Borga je to neskutečná stěna, z druhé strany nemohu posoudit.
Autobus má konečnou na Piazzale Nazioni Uniti, která je ještě 100 výškových metrů pod vrcholem Titana. Do města vycházíme branou Portanova. Úžasné uličky, úžasné stavby. Většina města je postavena, že světlých pravidelných kamenných kvádrů. Přicházíme na vyhlídkovou plošinu u horní stanice lanovky (dolní je v Borgo Maggiore). Parádní výhledy na zvlněnou krajinu všude kolem. Lanovka je momentálně v rekonstrukci. Na Piazza della Libertá obdivujeme radnici. Je malá a přitom elegantní. Chci se jít dovnitř zeptat na razítko na památku. Strážný mi sděluje, že dnes je zavřeno, koná se tu nějaký sjezd. Razítko mi prý dají v infocentru u lanovky. Tam jsem si žádného nevšiml. No nic, půjdu tam tudy zpět.
Další dominantou centra je Basilica del Santo. Tísní se na malé Piazzale Domus Plebis. Poté už stoupáme k prvnímu hradu. Včera nás upozorňovali, že v San Marinu žije dost Čechů. Že ale i místní umí česky jsme se dozvěděli až dnes, v jednom krámku. Bylo to příjemné. Do Rimini jezdí spousta Čechů a spousta z nich si udělá na toto úžasné místo výlet. Není se tedy čemu divit. Nejvíce zaperlil Marek, shánivší fotbalový dres San Marina, když jsme se blížili k jednomu z mnoha stánků.
"Tady maj samý šunty, který nejsou originály," říká.
"To máte pravdu, protože originál za 60 € bych tu neprodal," odpoví stánkař rodilou češtinou.
Vzal to tedy sportovně. Chvíli se s ním bavíme. Žije 18 let v Itálii a zde dokonce hrál fotbal.
První hrad se jmenuje La Rocca o Guaita a je veřejnosti nepřístupný. Vyfotíme si ho pouze a pokračujeme po krásných kamenných schodech dolů. Z nich je vidět druhý hrad v pořadí - La Cesta o Fratta. K němu vede široká kamenná cesta. Na ten už se podíváme. Vstupné je 4,50 €, ale neplatí na něj slevová karta "Tuttosanmarino Card," kterou jsme obdrželi na hostelu. Součástí hradu je i Muzeum starých zbraní.
Hrad stojí na nejvyšším bodu hory Monte Titano, která měří 750 m n.m. a je nejvyšším vrcholem San Marina. Je teprve mým druhým nejvyšším vrcholem určitého státu. První je samozřejmě Sněžka. Muzeum zabírá celé druhé patro o rozloze mého bytu. Výše už je pouze terasa a nad ní věž. Ta je nepřístupná. Nevím ale zdá krátkodobě či trvale. Ale i z terasy je fantastický výhled. Na východ až k moři a na ostatní strany jsou samé hory. Ty vyšší už jsou Apeniny. Nádherná zvlněná krajina.
Jdeme i ke třetí stavbě, která je vlastně pouze věží. Il Montale tu stojí osamocená, vzhlíží do kraje a my vzhlížíme na ni. Odsud se vracíme stejnou cestou zpět. Vše turistické jsme si užili a teď nás čeká gastronomická část. Chlapci jdou na oběd do panoramatické restaurace a já usedám na jednu ze slunných laviček, protože jsem to přehnal s proviantem na cestu. Potom si zajdu do obchodu s víny. Chlápek za pultem také umí solidně česky. Dává mi ochutnat ze tří místních vín a nakonec kupuji červené. Hoši ještě obědvají a mají k tomu pivo Malá Strana! Že to pivo neznáte? Je totiž pouze vývozní.
Mára si stěžuje na italské záchody. Že nebylo prkýnko ve vlaku není nic zvláštního, ale že nebylo ani zde v restauraci už je divné. Konat "velkou" potřebu v polostoje jistě nebyl med.
Jdu napřed přes infocentrum, abych si dal ono razítko. K mému překvapení ho dávají pouze jako vízum, škoda. Pobyt v San Marinu uzavřeme zmrzlinou a jdeme čekat na autobus, který odjíždí ve 14:15. Zpět jede ale jinudy než sem. Obkrouží Monte Titano a v Borgu se vrací na svou původní trasu. Asi by se špatně vyhýbaly. V Rimini vystupujeme o zastávku dříve a jdeme se ještě "cournout" do města. I zde mají oblouk. Arco d'Agosto. Po 300 metrech se dojde na Piazza Tre Martiri s pěknou radnicí. Přes Piazza Cavour to vezmeme na Piazza Ferrari. Tam je Domus del Chirurgo, jehož zbytky jsou zastřešeny a mají zřejmě svou otevírací dobu. To je vše, co jsme stihli za 40 minut z tohoto města.
Před čtvrtou odjíždíme směr Bologna po trati, rovné jako pravítko. Takových 120 km/h určitě pojedeme. Mimochodem nejdelší úsek rovné trati mají v jižní Austrálii. Délka je něco přes 3000 km. podobně to tam je i se silnicí.

I v Boloni se na chvíli projdeme. Přes Piazza XX. Settembre dojdeme na Piazza VIII. Agosto. Tam se dělíme a já to beru zpět přes přilehlý park, který je útočištěm afrických migrantů, ale naštěstí si hledí svého. Z Bologna Centrale pojedeme až na rakouské hranice. Míjíme místní letiště, později nejdelší italskou řeku Pád (Po) a ještě si odskočíme ve Veroně pro něco k snědku. "Mekáč" je ale zrušený a pivo také není k sehnání. Hlady ani žízní však nezhyneme. Za Veronou už se stmívá, takže údolí řeky Isarco si zase neužijeme za světla. V Brenneru přestoupíme na rakouský vlak a před půlnocí jsme v Innsbrucku.

 Výhled od hostelu
 Monte Titano
 Výhled od lanovky na severozápad
 Basilica del Santo
 Radnice
 La Rocca o Guaita

 La Cesta o Fratta
 La Cesta o Fratta a výhledy



 Il Montale