středa 28. srpna 2019

Rofan

Jednodenní výlet pohořím Rofan jsem plánoval už déle. Řada na něj přišla při návratu z dovolené na Elbě, kdy ještě večer nebylo jisté, zda se vůbec uskuteční. V šest ráno jsme teprve vyjížděli z benzínky nad italským Trentem, kde jsme večer předtím kvůli únavě museli skončit. Po dálnici přes Brennero a Innsbruck to však odsýpalo dobře a cítili jsme se dostatečně odpočatí. Do městečka Maurach jsme dorazili po osmé hodině.
Pohoří Rofan najdeme v Tyrolsku na hranicích s Bavorskem severovýchodně od Innsbrucku. Známé jezero Achensee ho odděluje od sousedního pohoří Karwendel. Nejvyšším vrcholem je Hochiss, který máme v plánu navštívit.
Na parkovišti u lanovky v Maurachu vaříme snídani a sledujeme, jak se postupně zaplňuje auty. Kabinovou lanovku použijeme pro výjezd z 950 do 1800 m n.m. Jízda jedním směrem stojí 18, zpáteční 21,50 EUR. Nakonec se rozhodujeme pro zpáteční jízdenku. Nejsme zrovna nejčerstvější a sestup 900 výškových metrů by mohl být namáhavý. Za pejska Godyho platíme jednorázové jízdné 7 EUR.
Startovním místem na okružní pochoďák přes nejvyšší vrchol Rofanu je chata Erfurter Hütte. Hned vedle je atrakce pro milovníky vzdušných zážitků s názvem Air Rofan. Až čtyři odvážlivci najednou se vyvezou na laně na vrchol Gschöllkopf a rázem se řítí zpět vysokou rychlostí vysoko nad terénem, to vše hlavou napřed.
Je po půl desáté a my vyrážíme na okruh po cestě č. 413. Kolem nás je vysoká stěna s několika vrcholy. Mezi nimi i Hochiss. I skrze tuto, na první pohled nepřístupnou hradbu, dokázali rakouští značkaři kdysi vyznačit turistické cesty, aby i jejich následovníci mohli obdivovat krásu zdejších hor. Za to jim i my děkujeme. Čeká nás něco kolem 500 výškových metrů na nejvyšší bod zdejšího pohoří a první metry jsou pohodové. Míjíme chatu Mauritzalm, nad námi sviští již několikátý odvážlivec na atrakci Air Rofan, vedle zase startuje paraglidistka. Bodejť ne, za krásného slunečného počasí to láká kde koho. I v těchto výškách je dnes vedro na tričko a kraťasy.
Podcházíme horu Spieljoch, na niž se dá také vylézt turistickou trasou. Zde už se cesta začala zvedat a stoupat po strmém svahu pod Hochiss. Obě chaty se ztrácejí hluboko pod námi a v pozadí začínají vynikat vrcholky Karwendelu i hraničních pohoří na hlavním alpském hřebeni. Těsně pod vrcholem Hochissu začíná ferrata, překonávající výšku 180 metrů. My obcházíme vrchol z jihu a pohodlnou cestou, odbočkou z trasy, zdoláváme vrchol půl hodiny po poledni. Je zde sice trochu těsno, ale ten blažený pocit nám nikdo nevezme. Chvíli po nás zdolává vrchol i parta Čechů z Krušných hor. Ti si vybrali tu těžší cestu po ferratě. Nejzdatnější fotograf z nich, který se sám určil, nám pořizuje památeční fotku s vysokým vrcholovým křížem. Potom se kocháme dechberoucím kruhovým výhledem. Severně se tyčí štíty Rofanu, východně se táhnou rozlehlé Kitzbühelské Alpy, za nimiž vystupuje pohoří Steinberge. Jihovýchodně se bělají vrcholy Vysokých Taur s výrazným Grossglocknerem a Grossvenedigerem. Jižně na Taury navazují Zillertálské Alpy s výrazným Hochfeilerem, v jehož svahu se třpytí ledovec Schlegeiskees. Před ním se nad Innem zdvihají Tuxské Alpy a dále na západ Stubaiské a Ötztálské Alpy. Jen to Achensee se skrývá pod kopci a je ho vidět pouze malá část.
Rofan, německy Brandenberger Alpen, je doslova kapesní pohoří na severu Tyrolska. Řadí se k Severním vápencovým Alpám a jeho rozloha je 350 km2. Jižní hranici tvoří řeka Inn, odděluje Rofan od Kitzbühelských Alp a Kaisergebirge. Na západě je jezero Achensee, hraničící s pohořím Karwendel. Na severu sousedí s Rofanem Bavorské předhůří, přičemž hranice státní je současně hranicí mezi pohořími. Hory jsou většinou zalesněné, na západní straně převažují skalnaté vrcholy. Zde také leží nejvyšší z nich, Hochiss s 2299 m n.m. Pohoří je díky své vápencové stavbě poměrně chudé na vodu. Najdeme zde pouze dvě jezera. Zireiner See a Grubersee.
Je dokocháno a můžeme se vydat na další cestu. Michal Tučný zpívá o snídani v trávě, my si v ní dáme svačinu, podle času by se dalo říci i oběd. Jsme udiveni, že v těchto výškách roste zeleňoučká tráva. Dále po cestě si ani nevšimneme, že ,,štrejchneme“ vrchol Streichkopf. Za to si všímáme odbočky, která vede přes vrcholy Dalfazer Joch a Rotspitz po skalní hraně, kterou jsme obdivovali zdola. Jak jsme prudce vystoupali, tak nyní prudce klesneme. Otevírají se zase nové pohledy na západní stranu a přibývá volně se pasoucích krav. Z těch je Gody úplně vedle a téměř na každou štěká. Ony jsou naštěstí v klidu a žvýkají si dále trávu a kroutí ocasem.
Sestupujeme až do 1700 m n.m., kde nás vítá chata Dalfazalm plná turistů. Odsud jsem původně chtěl sestupovat kolem vodopádu Dalfazer Wasserfall, ale nakonec jsme trasu přehodnotili a místo toho si teď vystoupáme k Erfurter Hütte. Z toho nadšený nejsem, ale při pohledu na moučník, který si nese jeden mladík ke stolu, mé srdce zjihne. Místo objednaného capuccina mi sice servírují instantní kávu se šlehačkou, ale zřejmě jim to odpustím. Naše srdce opět plesají při pohledu na jezero Achensee a nad ním vrcholy Karwendelu. Vedro trochu mírní větřík a tak se ani nechce vstávat a pokračovat. Poslední lanovka jede v 17:30 a nyní je 16 hodin, chtě nechtě, vyrážíme.
Při chůzi k lanovce vedro mírní pro změnu lesík, což při chůzi do kopce přichází vhod. U Erfurter Hütte jsme za 45 minut a tudíž můžeme ještě chvíli sledovat paraglidisty, či pištící omladinu, řítící se střemhlav dolů na laně. Poté v klidu odjíždíme lanovkou kolem páté hodiny a vydařená túra plná nádherných výhledů a krásných zážitků je za námi. Nikoliv však dnešní pobyt u Achensee. Popojíždíme pár kilometrů severně za město a na chvíli se ,,plácnem“ u jezera a vyzkoušíme teplotu jeho vody. Ta rozhodně není taková, jako na Elbě a není divu. Jezero leží v 900 m n.m. a má tak okolo 18 °C, na osvěžení však ideální. Pejsek si ani tentokrát nezaplaval, asi na něj byl břeh moc prudký a tak se jen namočil a lehl si na deku. My jsme ho následovali zanedlouho.
Když se slunko schovalo za štíty Karwendelu, šli jsme na parkoviště uvařit večeři a vydali se ještě večer na cestu domů dlouhou 520 km. Objeli jsme pohoří Rofan a zamířili k Tegernsee. Tam se nám stala kuriozita s tankováním plynu. Obsluhující mladice neuměla plyn tankovat a nám podala bednu s osmi nástavci na pistoli, ať si jeden vybereme a obsloužíme se sami. Byli jsme mírně v šoku, protože dosud jsme si to pouze nechávali dělat a ono se to ani oficiálně nesmí. Měl jsem myšlenku, že se na to vyprdnu a zkusíme to jinde, ale už se nám nechtělo riskovat, nějak jsme se s tím poprali a plyn si úspěšně natankovali. Den tedy skončil úspěšně se vším všudy a my mohli dojet pozdě v noci domů, kdy už se nám klížila víčka.


 Erfurter Hütte
 Mauritzalm

 Na Hochiss
 Dapfalzer Joch
 Pod Hochissem


 Hochiss a výhled na východ a západ
 K chatě Dapfalzeralm
Dapfalzeralm a Achensee

Elba (5/5) - Kruh se uzavřel

Třetí noc u šumějícího moře, tak to je paráda, v niž jsme ani nedoufali. Ráno jsme jen pozdravili pár ranních ptáčat, která si nakonec tudy našla cestu na procházku. Po snídani, též s výhledem na Portoferraio, jsme se posunuli do onoho hlavního města ostrova, kde jsme si chtěli prohlédnout dvě pevnosti. Forte Falcone a Forte Stella jsou dominantami města a tudíž přitahují naši pozornost.
Auto jsme nechali u supermarketu Conad a vyrazili na pěší procházku městem. Slunce už sice žhnulo, ale musíme to vydržet, když chceme něco vidět. Pevnost Forte Falcone je opevněný komplex, stejně jako Forte Stella, postavený v roce 1548 podle projektu Giovanniho Cameriniho, který v té době pracoval i na dalších vojenských strukturách na ostrově. Neúplná stavba byla dokončena roku 1701.
Necelý půl kilometřík je to ke druhé pevnosti Forte Stella, která už moc pevnost nepřipomíná, ale je od ní hezčí výhled na město než z předchozí. Komplex má tvar hvězdy (stella) a je situován do nepravidelného pětiúhelníku. Na každém cípu vyniká bašta a na nejvýchodnějšímu bodě stojí Maják Portoferraio, postavený v roce 1789.
V brzkém odpoledni jsme sešli do města a jeli se na chvíli uchýlit na pláž pod Forte Falcone, kde jsme strávili cca dvě hodiny, pak se přesunuli k přístavu. Poslední koupačka na Elbě byla jako ta první. Kamenitá pláž, kde člověk musel dávat pozor kam šlape. Stín aby tady člověk také pohledal.
Portoferraio je hlavním městem Elby a největším přístavem, kam jezdí z pevniny nejvíce trajektů. Žije v něm přibližně 12 000 obyvatel a panuje tu středomořský klid a pohoda. V ulicích to tak mnohdy není, ale je to myšleno ve srovnání s minulostí, kdy odsud byla exportována železná ruda. Ještě dříve přístav využívali ligurští a etruští osadníci. Portoferraio svou slávu získalo díky Napoleonu Bonaparte, který je dosud nejslavnějším obyvatelem ostrova. Tento francouzský císař sem však nepřišel dobrovolně, nýbrž do nuceného exilu. Zdržel se sice pouze devět měsíců, ale výrazně se podílel na rozvoji města.
Před třetí hodinou jsme u přístavu a zjišťujeme, že tentokrát naše loď vypluje včas. Platíme poslední ,,osmdesáticent“ za hodinové parkování a usedáme do stejného podniku jako první den po příjezdu. Jako tečku si dáváme výbornou ledovou kávu se třemi kopečky zmrzliny, kterou jsem tu posledně vyzkoušel a osvědčila se. Před čtvrtou už se začínáme štosovat do fronty na loď. Tentokrát vjíždíme do trajektu v plné sestavě, nikdo Janču ani Godyho z auta nevykazoval. Opět probíhá hektické parkování v lodi, znovu bez ztráty kytičky.
A máme tu loučení s Elbou. Bylo nám tu hezky a vzpomínky budou pouze hezké. Ani exces s policisty v nás nezmění ten blažený pocit z příjemně strávené dovolené. Bylo to fajn poznávat ostrov a jeho krásy. Bylo fajn trávit noci pod hvězdami a chladit se v horkých dnech ve vlnách průzračného moře. Bylo také fajn na italském ostrově potkávat jen Italy a ne tlupy Němců. Výšlapy na kopce byly sice namáhavější díky vedrům, ale i tak to bylo fajn. Jsme rádi, že auto nám nebylo přítěží při shánění nocovišť, z čehož jsem měl trochu strach.
V půl šesté jsme v Piombinu, ale představte si desítky aut vyjíždějících z trajektu jedoucích na dálnici. Logicky to nemohlo odsýpat. Po zdržení při tankování plynu jsme vyjeli z města až v šest. K jezeru Achensee v Tyrolsku nás čeká 580 km a jsme velice zvědaví, v kolik a jestli vůbec tam dojedeme. Zprvu jedeme po neplacené, mírně neudržované dálnici, mýtná brána je až u Rosignana. První zaváhání nastává u Livorna, kde nás směrovka Firenze nepochopitelně vede na sever kolem Pisy, přitom je zde sjezd přímo na Florencii! Sjíždíme tedy před Livornem, kde opouštíme placený prostor. Později zjišťujeme, že ona zkratka do Florencie je neplacená. To je nám ale šumák, že ukazatel vede auta schválně po placeném úseku delší cestou, my tam chceme být co nejdřív!
Do placené zóny vjíždíme u Florencie a čeká nás opět cesta přes Apeniny, tentokrát východněji. My si ji ale dnes neužijeme, protože už se stmívá. Opět registrujeme, že v tunelech není snížená rychlost. Před Bolognou už jsme zase na rovině a pelášíme na Veronu a dále na Brennero. Mezitím ještě jednou natankujeme GPL.
Naše jízda nakonec končí nad Trentem, kde odbočuji na benzínku a její odpočívadlo. Janča s Godym už spí asi hodinu. Já se natáhnu v autě a když mi to nepůjde, rozložím si karimatku na trávu. Je 23 hodin a uvidíme kolik bude zítra sil na alpskou túru v pohoří Rofan, čímž jsme si chtěli zpestřit dovolenou na italském ostrově Elba, kterou hodnotíme jako povedenou. Naše první dovolená autem k moři se osvědčila a oba z ní máme hezký pocit. Snad se líbila i našemu pejskovi, který v těch vedrech asi nebyl nejspokojenější. Pěší túru jsme nakonec uskutečnili také a ještě ten večer se vydali na cestu domů, kam jsme dorazili v půl druhé v noci.

 Ráno v Magazzini
  Portoferraio z Magazzini
 Forte Falcone
 Pohled od Forte Falcone

 Forte Stella a pohled na město
Piazza Cavour

Ostrov Elba (4/5) - Další výšlapový den


Severovýchodní cíp ostrova je plný zajímavých kopců. My navštívíme tři z nichž se zříceninami a výhledy. Po ještě hezčí noci plné hvězd a ráno i východu slunce, jsme během snídaňového rituálu potkali ještě více aut, než včera večer. Míjely nás cestou na zřejmě oblíbený kout této části ostrova.

Třetí a poslední město, odkud se dá dostat lodí na pevninu, je Cavo. To nám přišlo vyjímečně nezajímavé a pouze je projíždíme cestou za lepšími cíli. Prvním z nich je bezejmenný kopec o výšce 345 m n.m., na kterém stojí zřícenina Torre del Giove. Podle názvu by mělo jít o bývalou strážní věž. Vyjíždíme až do 230 m n.m., těsně pod kopec, kde necháváme auto ve stínu pod stromy.
Čeká nás kolem 120 výškových metrů, při jejichž zdolávání nám dělá společnost italská rodinka. Celou dobu se jde lesem, což velice vítáme. Po včerejším chladnějším dni to dnes opět peče.
Na vrcholu nalézáme mohutnou stavbu ve značné fázi zřícení. Je od ní ale úžasný kruhový rozhled. Na Cavo a Piombino, zbytek panoramatu dotváří modravé moře. Na opačnou stranu jsou vidět další naše dva cíle. Cima del Monte a hrad Volterraio. Pod nimi se choulí fotogenické město Rio nell´Elba. Věž zde stojí od roku 1459. Nechal ji postavit tehdejší vládce Jacopo III. Appiano pod názvem Fortezza del Giovo, aby měl kontrolu nad průplavem mezi ostrovem a Piombinem a také nad těžebním zázemím východní Elby. Věž byla napůl zničena v roce 1708 při útoku španělského guvernéra Mouroye del Pinela. Dále byla ponechána svému osudu a začala více chátrat. Dnes je volně přístupnou památkou bez vstupného.
Městečko Rio nell´Elba, jež jsme viděli z vrcholu, je naším dalším cílem. Auto necháváme na spodním parkovišti a do centra jdeme pěšky. Město čítá 780 obyvatel a podle toho to také vypadá. Opět máme centrum prochozené za hodinku, obzvlášť se nám líbí náměstíčko Piazza del Popolo, na němž se choulí kostelík. Poté se rozhodujeme, že dáme šanci vylepšit si reputaci místním pizzařům. Usedáme v jedné restauraci v ulici Via Cavour, kde se mimo jiné obsluhuje i přes ulici. Ještě než nám pizzu přinesou, shodujeme se, že záchody zde mají nejhezčí na ostrově. Aspoň teda ty, co jsme navštívili. I ta reputace pizzařů se zde zvedla. Pobyt v Riu uzavíráme odpočinkem na lavičkách ve stínu se zmrzlinou.
Odpočinek to chtělo, čeká nás další výstup. Popojedeme o pouhé tři kilometry a z parkoviště na průsmyku mezi Riem a Magazzini půjdeme na kopec Cima del Monte. Ze 320 vystoupáme do 515 m n.m., čili ani teď to nebude žádný krvák, pouze bude pálit slunce, protože cestou není žádný stín.
Nejprve je cesta mírná, ale při zdolávání vrcholu s kótou 470 m n.m. se terén dost zvedne. Následuje mělké sedlo a další prudký výšlap již na Cima del Monte. Celou cestu hledíme přes údolí na hrad Volterraio na vysoké skále. Dost nám připomíná Trosky a už se těšíme, až si na něj ještě dnes vylezeme. Cima del Monte zdobí několik vysílačů, ale hlavně daleký a kruhový výhled. Jde totiž o nejvyšší vrchol východní části Elby a možná by se dalo spekulovat, zda není rozsáhlejší než z Monte Capanne. Tato hora je samozřejmě odsud vidět také. Vidíme i ostrov Pianosa, Piombino a i předhůří Apenin. Jižním směrem Monte Mar di Capanna s mohutným křížem a pod ním Porto Azzurro. Východně hledíme na obě Ria a za nimi Torre del Giove. Za chvíli dochází na vrchol dva mládenci, nezávisle na sobě potom pokračují dále jižním směrem.
My se po odpočinku ve stínu borovic vracíme zpět a při sestupech z obou kopců máme co dělat neuklouznout na kamení. Nečekali jsme, že to bude taková patálie, když nahoru to šlo celkem fajn. Náš pejsek využívá sebemenšího stínu k chvilkovému odpočinku. Ten pro nás nastává až ve stínu u odpočívadla. Dobrou hodinku jsme si v leže dali.
Popojíždíme o další kilometr na další parkoviště. Toto slouží pro návštěvníky hradu Volterraio a dnes je téměř celé zaplněné, což znamená pět aut. Z informační tabule se dočítáme, že hrad má otevírací dobu. Pro nás nezvyklou, od 17 do 20 hodin. Znamená to, že na strávenou noc u hradu či uvnitř to moc nevypadá. Domluvili jsme se, že se tam půjdeme podívat a potom bychom si šli kdyžtak pro věci.
Šlapeme sice na hrad, ale nejprve jdeme z kopce a potom zdoláváme zavěrečný krpál. Za tu dominantnost a krásu se holt platí, v tomto případě vlastním potem. Místy jsou v terénu vytesány schody, místy není po cestě ani památky. Ještě, že je značená. Ale myslím, že bychom zabloudit nemohli, strmý úsek šlapeme po skalnatém terénu. Těsně pod hradem potkáváme první Čechy, kteří nám sdělují užitečné informace ohledně prohlídky hradu. Díky tomu víme, že 8 euro za patnáctiminutový výklad na nádvoří hradu dávat nebudeme. Ono ani nejde jít do nějakých místností, protože hrad je malý a zbyly z něj více méně pouze zdi. Ale samotným zážitkem je ten výšlap a rozhled. My se namlsali obrázkem na pohledu, který jsme koupili v předešlých dnech. Přelézáme na sousední skálu, od níž je onen úžasný pohled na hrad se zapadajícím sluncem. Dopoledne by to jistě mělo také své kouzlo, kdyby slunce ozařovalo hrad, Portoferraio i masiv Monte Capanne.
Castello di Volterraio stojí na vysoké skále na stejnojmenném vrcholu s 394 m n.m. O původu jména se vedou pře. Jedna z teorií nabízí souvislost s městem Volterra, odkud pocházel architekt Vanni di Gherardo Rau, který přestavěl původní tvrz na hrad sloužící k obraným účelům. Původní tvrz je nejstarší pevností na Elbě, pocházející z raného středověku. Další funkce hradu byla signální a pozorovací. Největší nebezpečí hrozilo od saracénských pirátů, kteří ostrov opakovaně napadali ve 13. - 16. století. V roce 1798 došlo k povstání proti francouzské armádě, což vedlo k částečnému zničení hradu. Ten byl následně opuštěn a dále chátral. Dnes slouží jako turistická atrakce a skvělé výhledové místo.
Za celou dobu na Elbě jsme potkali pouze tři česká auta a dnes během dvou hodin potkáváme už druhé Čechy, tyto konkrétně kus před parkovištěm. Gody totiž zmerčil jejich psa a chtěl se jít družit.
,,Gody, ke mně!“ volá Janča.
,,Aha, to je českej pejsek, to je fajn.“ odpovídá chlápek.
Asi deset minut s nimi klábosíme a mimo jiné se dozvídáme, kolik i může stát trajekt pro čtyři lidi v campervanu. Při ceně přes 200 euro jdou na nás mrákoty. Dá se ale sehnat lístek za 90.
Z nocování na hradě sešlo. V první řadě se nám nechce trmácet zpět s tou bagáží. Sjedeme si do Magazzini a v okolí najdeme nějaký plac na poslední nocovačku na Elbě. Sad, který jsme si kus za vsí předem vyhlédli, si můžeme odškrtnout, je oplocený a nepřístupný. Pojedeme tedy do Magazzini na zmrzku a budeme přemýšlet o nějaké náhradě. U pláže jsme zaparkovali na velkém parkovišti a za pět minut už jsme plac měli. Zastrčená plážička u cesty, kam už nikdo v tuhle hodinu nepůjde. I tu zmrzku jsme dostali. V hotelu Mare (Moře) jsme si vybrali každý dvě chutě za dvě eura a zhodnotili jsme je velmi pozitivně. Dnes byla i příznivá teplota pro stan, který jsme kvůli komárům raději opět postavili. Přes moře jsme hleděli na osvětlené Portoferraio, kde zítra naši pouť po Elbě skončíme.

 Východ slunce na Ripabiance
 Torre del Giove

 Torre del Giove a výhled na sever

 Rio ne´ll Elba
 Na Cima del Monte
 Na Cima del Monte

 Cima del Monte a výhled na východ



Hrad Volterraio a výhled na západ

Ostrov Elba (3/5) - jižní částí ostrova

Písečný ráj 


Večer jsme zde nepotkali živáčka, ale ráno to tu docela žije. Nejprve přijel chlápek na zahradu, poté projel zase jiný s multikárou. Balíme fidlátka, stavujeme se ve vsi v obchodech a na dalším odpočívadle s výhledem na moře děláme snídani. 
Dnes nás čekají písečné pláže na jižní části ostrova. První z nich zkoušíme v obci Seccheto. Zde trávíme příjemné dvě hodiny. Pejsek Gody se moc nekoupe. Vždy se jen na chvilku naloží do vody a poté se jde hřát na slunce. V plavání mu asi vadí ty vlny. 
Další horské městečko se jmenuje San Piero in Campo. Od kostela sv. Mikuláše je krásný pohled na známé letovisko Marina di Campo. Jelikož jsme zde kolem poledne, dáme si oběd v podobě pizzy. Poslouží nám k tomu podnik, který má také terasu s výhledem. Od pizzy v Itálii jsme zvyklí na vysoký standard, tato nás mírně zklamala. Nebyla tak bohatá na ingredience, ale chuťově jsme nestrádali. 
Marina di Campo je nejvyhledávanější letovisko Elby. Důvodem je nejdelší písečná pláž ostrova. Na ní jsme chvíli pobyli i my, ale žádná romantika to pro nás nebyla. Každý decimetr pláže patřil nějakému hotelu a všude byla hlava na hlavě. Jen tak tak jsme našli místečko i pro nás. Ale jinak bylo příjemné, nemuset dávat pozor na kameny či kamínky. Na druhou stranu jsme měli plavky plné písku. 
A máme tu zase konec dne a koukáme do mapy, kde bychom složili hlavu dnes. Horkým favoritem je poloostrůvek u městečka Lacona. Na ten se nám ale nedaří dostat, na obou cestách jsou zákazy. Nakonec si najdeme místo v jednom sadě poblíž kostela Madonna della Lacona. Je už tma, ale kvůli zvýšenému výskytu komárů stavíme stan. V něm je celkem vedro, usnout se zprvu moc nedaří. Čeká nás další teplá noc. 

 Chiessi
 Nocoviště u Pomonte
 San Pietro in Campo
 San Pietro in Campo - pevnost
 San Pietro in Campo - pohled na Marinu di Campo
Cestou do Capoliveri

Deštivý den v Capoliveri 

Domluva zněla, za svítání opustit stanoviště a tak se také stalo. Moc se nám ale nechtělo vstávat před šestou. Písčitou pláž v Laconě jsme měli téměř celou pro sebe. Asi tak deset minut, než se tam začali scházet pejskaři, bežci a ranní plavci. Aspoň měl Gody na chvíli nějaké kámoše. Dnes je sice zataženo, ale voda je jako čajíček. 
Prvním cílem dopoledne bude město Capoliveri, které ční na kopci na poloostrově v jihovýchodní části Elby. Než však stihneme navštívit supermarket Coop, začne pršet. Tak to je hezké osvěžení v horkých dnech. Déšť trvá až do brzkého odpoledne, poté vyrážíme do uliček města. Je to opět hezká podívaná. Úzkou uličkou zdobenou klenby vcházíme na Via Roma a po ní na náměstí Piazza Matteotti. Pohledu z terasy dominuje kostel Maria Assunta, doplněný červenými střechami domů. V rohu náměstí mlsáme zmrzlinu u usměvavého chlapíka. Ten pak dává kousek kornoutu i našemu čtyřnohému miláčkovi. Skvělý dojem z tohoto města jdeme potvrdit do kavárny kousek pod Coop. I její terasa je výhledová a my už vzhlížíme k městu Porto Azzurro, které bude v pořadí zítra. 
Odpoledne už je v plném proudu a my bychom dále chtěli projet po silničkách pod Monte Calamita k málo známé atrakci Laghetto di Sassi Neri. Tudy je však cesta neprůjezdná, brání tomu zákaz vjezdu. Na Monte Calamitu si tedy necháváme zajít chuť a jedeme aspoň k jezírku. Místo kopce se zajedeme podívat k pevnosti Forte Focardo na výběžku naproti Portu Azzurru. Objekt je však obsazen armádou, takže dovnitř se nedostaneme. Zato jsme ale objevili zajímavou pláž pod pevností, která se nám jeví velice vhodná pro nocleh, po němž tolik toužíme. Nejprve se pojedeme podívat k jezírku a pokud nenajdeme vhodnější místo, vrátíme se sem. 
Nabíráme směr Straccoligno a Calanova, kam nás dovedou úzké silničky. Calanova je miniaturní středisko s restaurací, kde naše cesta autem končí. Dále je závora a to my radši pokoušet nebudeme a ten ,,kilák a půl“ už dojdeme pěšky. Z druhé strany poloostrova sem jezdí mikrobus, což nás překvapuje. Místo asfaltky je zde totiž pouze zpevněná cesta. Auto tudy také občas nějaké projede. 
Laghetto di Sassi Neri objevila Janča v mapě. Jezírko černých kamenů, jak by se dal název přeložit, je bývalý lom zatopený sladkou vodou. Od moře ho dělí nízký hřebínek, ale prochází tudy spojovací cesta. Sestup k jezírku není zrovna komfortní, ale koupel v něm je skvělá. I zde je vodička jako čajíček. K moři nepůjdeme, toho máme dostatek jindy. Při návratu do Calanovy se dozvídáme, že za závoru nesmíme, tam mohou pouze ubytovaní v této lokalitě. Na pláži u restaurace se nám nocovat nechce a tudíž vyhrává minipláž pod pevností. 
Na místo přicházíme po osmé, kdy už slunko zapadlo a neregistrujeme zde ani nohu. Ještě nějakého opozdilce jsem čekal, ale toto je samozřejmě příjemnější. Čeká nás tedy noc pod širým nebem na pláži. Jak romantické. Jen doufáme, že předpověď nezklame a ze skoro zataženého nebe už nic nespadne. Uvidíme, jak se to bude zamlouvat našemu pejskovi.



Capoliveri

Laghetto di Sassi Neri
Pláž pod Forte Focardo
Forte Focardo

Mezi Portem a Riem 

Pejsek Gody akorát jednou uprostřed noci běžel štěkat na něco, či někoho, jinak bylo vše v poklidu. Zatažené ráno znamenalo absenci východu slunce, ale to nic nezměnilo na hezkém pocitu z noci na pláži pod pevností Forte Focardo. 
Snídaně proběhla na velkém parkovišti pod centrem v Capoliveri, protože jinudy se pokračovat v trase nedalo. Dále nás čeká severovýchodní cíp ostrova, kde leží města Porto Azzurro a Rio nell´Elba. Do prvního jmenovaného přijíždíme brzy dopoledne. Nad městem dominuje bývalý hrad, dnes komplex pod názvem Casa di reclusione Pasquale De Santis. Maličké centrum máme proběhlé za chvíli, spíše se zdržujeme v krámcích. 
I dnes bude jezírko, tentokrát známější, které jsme objevili v průvodci. Jmenuje se Laghetto di Terranara a cesta autem k němu z Porta Azzurra trvá deset minut. Stejnou dobu i cesta pěšky z parkoviště. ,,Černozemní jezírko“ je také u moře, od něj je odděleno pouze břehem a tudíž není divu, že voda v něm je slaná. Stejně jako na většině pláží, i zde trávíme tak dvě hodiny a poté pokračujeme v trase. 
Nejprve se vyvezeme k Rio nell´Elba a poté spadneme do jednoho ze tří trajektových přístavů, Rio Marina. Takhle je to na Elbě normálka. Ustavičně nahoru a dolů. Na jednu stranu jsem rád, že jsem se dostal na Elbu až teď s autem, než v minulosti s kolem. Ze zdejšího přístavu jezdí trajekty společnosti Torremar do Piombina. Cesta trvá o pět minut méně než z Portoferraia. 
Další, co chceme ochutnat na Elbě, jsou palačinky anglicky zvané crepes. Řada na ně došla dnes odpoledne v jednom občerstvení u přístavu a celkem jsme si pochutnali. Co nás na Elbě také překvapilo, byl šlapací systém u umyvadel na záchodech. Někde měli šlapadlo na teplou i studenou vodu. Co nám však vysloveně vadilo, byly záchody bez prkýnka. Nebyly úplně všude, ale na několik jsme narazili. 
Ještě večer jsme se vydali do města Cavo, ale nakonec jsme do něj nedojeli. Do oka nám padl zajímavý plac u moře, kde by se také dalo nocovat. Ani bych toto místo nenazýval pláží, protože všude byly kameny, jenom na dvou místech byl plac opravdu jen pro dva lidi naležato. Za necelou hodinku odešla většina lidí z pláže, přes níž se muselo jet a potom jsme se teprve přemístili na ono místo. Chtěli jsme hlavně nepotkat jiné auto a složitě se s ním vyhýbat. Když už jsme mysleli, že nikdo nepřijede, projela během půl hodiny dvě auta plná psů. Jejich činnost nám tedy byla jasná, ale my se nevzrušovali a dál vařili večeři. Ta auta zaparkovala až na konci cesty asi o 300 metrů dál. 
Tak skončil náš další den na tomto krásném ostrově a my jsme očekávali hezčí noc než včera, protože bylo jasno. Čekal jsem i nějaký osvětlený trajekt, ale do našeho usnutí jsem žádný neviděl.



 Porto Azzurro

 Laghetto di Terranera


Rio Marina