Sedloňův blog: Rofan

Jednodenní výlet pohořím Rofan jsem plánoval už déle. Řada na něj přišla při návratu z dovolené na Elbě, kdy ještě večer nebylo jisté, zda se vůbec uskuteční. V šest ráno jsme teprve vyjížděli z benzínky nad italským Trentem, kde jsme večer předtím kvůli únavě museli skončit. Po dálnici přes Brennero a Innsbruck to však odsýpalo dobře a cítili jsme se dostatečně odpočatí. Do městečka Maurach jsme dorazili po osmé hodině.
Pohoří Rofan najdeme v Tyrolsku na hranicích s Bavorskem severovýchodně od Innsbrucku. Známé jezero Achensee ho odděluje od sousedního pohoří Karwendel. Nejvyšším vrcholem je Hochiss, který máme v plánu navštívit.
Na parkovišti u lanovky v Maurachu vaříme snídani a sledujeme, jak se postupně zaplňuje auty. Kabinovou lanovku použijeme pro výjezd z 950 do 1800 m n.m. Jízda jedním směrem stojí 18, zpáteční 21,50 EUR. Nakonec se rozhodujeme pro zpáteční jízdenku. Nejsme zrovna nejčerstvější a sestup 900 výškových metrů by mohl být namáhavý. Za pejska Godyho platíme jednorázové jízdné 7 EUR.
Startovním místem na okružní pochoďák přes nejvyšší vrchol Rofanu je chata Erfurter Hütte. Hned vedle je atrakce pro milovníky vzdušných zážitků s názvem Air Rofan. Až čtyři odvážlivci najednou se vyvezou na laně na vrchol Gschöllkopf a rázem se řítí zpět vysokou rychlostí vysoko nad terénem, to vše hlavou napřed.

Je po půl desáté a my vyrážíme na okruh po cestě č. 413. Kolem nás je vysoká stěna s několika vrcholy. Mezi nimi i Hochiss. I skrze tuto, na první pohled nepřístupnou hradbu, dokázali rakouští značkaři kdysi vyznačit turistické cesty, aby i jejich následovníci mohli obdivovat krásu zdejších hor. Za to jim i my děkujeme. Čeká nás něco kolem 500 výškových metrů na nejvyšší bod zdejšího pohoří a první metry jsou pohodové. Míjíme chatu Mauritzalm, nad námi sviští již několikátý odvážlivec na atrakci Air Rofan, vedle zase startuje paraglidistka. Bodejť ne, za krásného slunečného počasí to láká kde koho. I v těchto výškách je dnes vedro na tričko a kraťasy.

Podcházíme horu Spieljoch, na niž se dá také vylézt turistickou trasou. Zde už se cesta začala zvedat a stoupat po strmém svahu pod Hochiss. Obě chaty se ztrácejí hluboko pod námi a v pozadí začínají vynikat vrcholky Karwendelu i hraničních pohoří na hlavním alpském hřebeni. Těsně pod vrcholem Hochissu začíná ferrata, překonávající výšku 180 metrů. My obcházíme vrchol z jihu a pohodlnou cestou, odbočkou z trasy, zdoláváme vrchol půl hodiny po poledni. Je zde sice trochu těsno, ale ten blažený pocit nám nikdo nevezme. Chvíli po nás zdolává vrchol i parta Čechů z Krušných hor. Ti si vybrali tu těžší cestu po ferratě. Nejzdatnější fotograf z nich, který se sám určil, nám pořizuje památeční fotku s vysokým vrcholovým křížem. Potom se kocháme dechberoucím kruhovým výhledem. Severně se tyčí štíty Rofanu, východně se táhnou rozlehlé Kitzbühelské Alpy, za nimiž vystupuje pohoří Steinberge. Jihovýchodně se bělají vrcholy Vysokých Taur s výrazným Grossglocknerem a Grossvenedigerem. Jižně na Taury navazují Zillertálské Alpy s výrazným Hochfeilerem, v jehož svahu se třpytí ledovec Schlegeiskees. Před ním se nad Innem zdvihají Tuxské Alpy a dále na západ Stubaiské a Ötztálské Alpy. Jen to Achensee se skrývá pod kopci a je ho vidět pouze malá část.

Rofan, německy Brandenberger Alpen, je doslova kapesní pohoří na severu Tyrolska. Řadí se k Severním vápencovým Alpám a jeho rozloha je 350 km2. Jižní hranici tvoří řeka Inn, odděluje Rofan od Kitzbühelských Alp a Kaisergebirge. Na západě je jezero Achensee, hraničící s pohořím Karwendel. Na severu sousedí s Rofanem Bavorské předhůří, přičemž hranice státní je současně hranicí mezi pohořími. Hory jsou většinou zalesněné, na západní straně převažují skalnaté vrcholy. Zde také leží nejvyšší z nich, Hochiss s 2299 m n.m. Pohoří je díky své vápencové stavbě poměrně chudé na vodu. Najdeme zde pouze dvě jezera. Zireiner See a Grubersee.

Je dokocháno a můžeme se vydat na další cestu. Michal Tučný zpívá o snídani v trávě, my si v ní dáme svačinu, podle času by se dalo říci i oběd. Jsme udiveni, že v těchto výškách roste zeleňoučká tráva. Dále po cestě si ani nevšimneme, že ,,štrejchneme“ vrchol Streichkopf. Za to si všímáme odbočky, která vede přes vrcholy Dalfazer Joch a Rotspitz po skalní hraně, kterou jsme obdivovali zdola. Jak jsme prudce vystoupali, tak nyní prudce klesneme. Otevírají se zase nové pohledy na západní stranu a přibývá volně se pasoucích krav. Z těch je Gody úplně vedle a téměř na každou štěká. Ony jsou naštěstí v klidu a žvýkají si dále trávu a kroutí ocasem.

Sestupujeme až do 1700 m n.m., kde nás vítá chata Dalfazalm plná turistů. Odsud jsem původně chtěl sestupovat kolem vodopádu Dalfazer Wasserfall, ale nakonec jsme trasu přehodnotili a místo toho si teď vystoupáme k Erfurter Hütte. Z toho nadšený nejsem, ale při pohledu na moučník, který si nese jeden mladík ke stolu, mé srdce zjihne. Místo objednaného capuccina mi sice servírují instantní kávu se šlehačkou, ale zřejmě jim to odpustím. Naše srdce opět plesají při pohledu na jezero Achensee a nad ním vrcholy Karwendelu. Vedro trochu mírní větřík a tak se ani nechce vstávat a pokračovat. Poslední lanovka jede v 17:30 a nyní je 16 hodin, chtě nechtě, vyrážíme.

Při chůzi k lanovce vedro mírní pro změnu lesík, což při chůzi do kopce přichází vhod. U Erfurter Hütte jsme za 45 minut a tudíž můžeme ještě chvíli sledovat paraglidisty, či pištící omladinu, řítící se střemhlav dolů na laně. Poté v klidu odjíždíme lanovkou kolem páté hodiny a vydařená túra plná nádherných výhledů a krásných zážitků je za námi. Nikoliv však dnešní pobyt u Achensee. Popojíždíme pár kilometrů severně za město a na chvíli se ,,plácnem“ u jezera a vyzkoušíme teplotu jeho vody. Ta rozhodně není taková, jako na Elbě a není divu. Jezero leží v 900 m n.m. a má tak okolo 18 °C, na osvěžení však ideální. Pejsek si ani tentokrát nezaplaval, asi na něj byl břeh moc prudký a tak se jen namočil a lehl si na deku. My jsme ho následovali zanedlouho.

Když se slunko schovalo za štíty Karwendelu, šli jsme na parkoviště uvařit večeři a vydali se ještě večer na cestu domů dlouhou 520 km. Objeli jsme pohoří Rofan a zamířili k Tegernsee. Tam se nám stala kuriozita s tankováním plynu. Obsluhující mladice neuměla plyn tankovat a nám podala bednu s osmi nástavci na pistoli, ať si jeden vybereme a obsloužíme se sami. Byli jsme mírně v šoku, protože dosud jsme si to pouze nechávali dělat a ono se to ani oficiálně nesmí. Měl jsem myšlenku, že se na to vyprdnu a zkusíme to jinde, ale už se nám nechtělo riskovat, nějak jsme se s tím poprali a plyn si úspěšně natankovali. Den tedy skončil úspěšně se vším všudy a my mohli dojet pozdě v noci domů, kdy už se nám klížila víčka.