Sedloňův blog: Ostrov Elba (1/5) - Dlouhá cesta na perlu Toskánska

Tento italský ostrov patřící k Toskánsku jsem chtěl navštívit už v roce 2015 na kole. Letos se tam podívám se svou Jančou a pejskem Godym. Bude to naše první dovolená u moře autem. Je to sice trochu dál, ale my se většinou nespokojíme s málem. Co se týče ubytování, jsme trochu zaváhali a nakonec se domluvili, že s sebou vezmeme stan. Dokonce jsme si na to pořídili nový a větší. Na celou dovču máme k dispozici jedenáct dní. Jako závěrečný bonbónek bychom chtěli podniknout alpskou túru nad jezerem Achensee.

Naše nejdelší autocesta

Naše cesta začíná v neděli 18. srpna v 5:30. Čeká nás něco okolo 1200 km přes Bavorsko, Tyrolsko a třetinu Itálie. Vyjíždíme za deštivého počasí, které se postupem času zlepšuje. První zastávku děláme v Chebu, kde doplňujeme obě nádrže, jak benzínovou, tak LPG. Přes Arzberg jedeme na západ. Ještě před ním se napojuje na A9 od Ingolstadtu a ta vede do Mnichova. Kus za bavorskou metropolí jsme narazili na první zácpu. Šikovně jsme ji objeli a potom mohli vesele pokračovat po A8 vedoucí do Salzburgu. Před odbočkou na A 93 se tvoří další kolona a tu už si musíme ,,odhopsat“ také.

Po A93 už míříme na jih, do Rakouska mezi Alpy. Svět velehor se blíží a my se aspoň budeme mít čím kochat. Před vjezdem do Tyrolska máme dva úkoly. Koupit rakouskou dálniční známku a opět natankovat LPG, které mezitím došlo. Benzínka je jednosměrná a než se nadějeme, stanoviště s LPG míjíme. Vracet se nám nechce, tudíž stavíme o kus dále. Jdu aspoň koupit tu známku, za níž platím 9,20 EUR a snad se nám podaří dobrat plyn někde po cestě.

Projíždíme údolím Innu a kolem sebe máme pohoří Rofan vpravo a Kaisergebirge vlevo. Zkoušíme benzínku v městečku Hall in Tirol, kde by měli mít LPG a kterou nám doporučil kámoš Pavel Verner. Stojan na plyn zde však nenacházíme, ale mladík na pumpě nám radí, kde pořídíme jinde. Vracíme se o 3 km zpět, ale benzínku Esso nenacházíme. Zkoušíme tu na výjezdu Innsbruck-Ost, kde je situace stejná. Hošan nám podal špatné informace a tím nás zdržel. Hlavně to chce zachovat chladnou hlavu a být klidný. To se při pohledu na bělavé štíty Karwendelgebirge daří. Dokonce nám mladík na této benzínce řekl, že v Innsbrucku si plyn nenatankujeme nikde. Nezbývá než vyrazit směr Brennero a čekat, až se naskytne příležitost.

Volantu se chopím já, aby se Janina mohla kochat Zillertálskými a Stubaiskými Alpami, mezi nimiž projíždíme. Kromě zmíněné částky za desetidenní známku v Rakousku platíme ještě mýto za průjezd horskou silnicí na Brennero. Poplatek je 9,50. Nahoře jsme zhruba za 40 minut.

Vjíždíme do Itálie, kde nás čeká ještě něco kolem 500 km do toskánského Piombina, kam dnes ale nemáme v plánu dojet. V první řadě chceme sehnat konečně ten plyn. Proto sjíždíme u Vipitena do města. V Itálii se na dálnici platí mýto za projetý úsek, abychom se dostali do centra Vipitena musíme chtíce nechtíce projet krátkým úsekem dálnice a při sjezdu do města zaplatit 1,40. Benzínku na plyn nacházíme, ale stojan je mimo provoz. Když vidíme, že ,,čerpačka“ je samoobslužná, napadá nás, že je holt neděle, tak tu není obsluha. Plyn totiž většinou musí tankovat někdo z personálu.

Pokračujeme mezi Dolomity a Sarentýnskými Alpami s vidinou, že u města Mezzocorona uspějeme. Nestalo se tak, tentokrát byla zavřená celá benzínka. Na benzín jsme nakonec najeli 250 km, než jsme konečně u Trenta narazili na otevřený stojan LPG, v Itálii značený jako GPL. Musíme si však vystát frontu šesti aut. To je u nás nevídaná věc.

I přesto, že jsme se dost zdrželi hledáním plynu, uděláme si odbočku k jezeru Garda. Nepojedeme ale z Trenta přes Sarché, ale sjedeme v Roveretu. Pavlovo varování o kolonách do Torbole se nepotvrdilo a tudíž to zabralo chvíli projet městečkem Loppio a z Naga spadnout k severnímu břehu Lago di Garda. Pro mě to byl úžasný pocit vrátit se sem po deseti měsících a pro Janču zase vidět to tu naživo. Bylo zde pěkné vedro a foukal silnější vítr. Při cestě podél jezera stavíme na kraji Malcesine, kde se koupeme. V Lazise je najednou už tma a my nemáme místo na spaní. Teď už tedy není kam spěchat a jdeme ochutnat místní zmrzlinu.

Dobré nocležiště jsme nakonec sehnali pod Peschierou v obci Salionze u řeky Mincio, která vytéká z Gardy. Stalo se ale, co jsem tušil. Nový stan se nedaří dobře postavit na první pokus. Očista probíhá v řece a my usínáme kolem 11. hodiny.

Lago di Garda a Monte Brione

Lago di Garda a Torbole

Torbole

Přes Apeniny na toskánský ostrov

Když se ráno budíme, po březích řeky už se vesele pohybují běžci i cyklisté. Sbalit stan už takový problém není, a tudíž kolem deváté můžeme vyjet. Plán trasy bude po silnici I. třídy dojet k Parmě a pak to ,,napálit“ po dálnici k Piombinu, z nějž jede trajekt na Elbu.

Kus za Mantovou objevujeme vesnickou benzínku s GPL a dokonce za 0,51 EUR! Nebudeme čekat na další a poloprázdnou nádrž plníme pro jistotu už teď. Před Parmou najíždíme na dálnici a čeká nás jízda skrz Ligurské Apeniny. Opět jsem vystřídal Janinu za volantem já, ale i přesto si tu podívanou užívám. Nejvíce při menší zácpě ještě při stoupání. Hodně žasneme v místě, kde se sbíhá více údolí a dálnice se kříží se silnicí I. třídy. Vyřešeno je to spoustou mostů a je to parádní podívaná. Jízda Apeninami končí před La Spezií, kde už se ocitáme v Ligurii. V ní ale nepobudeme dlouho, za chvíli se ocitáme v Toskánsku, kterým jsme už projížděli v Apeninách. Cestou nám Janinka ,,zabukovala“ lístky na trajekt na Elbu v půl šesté. Pauza v Pise bude tudíž více v klidu. Tam jsme v půl druhé, a co jiného může být v plánu než jedna z největších atrakcí Itálie – Šikmá věž.

Nejprve budeme muset sehnat nějaké parkování. Málem jsme uvěřili, že v centru Pisy seženeme parkování zdarma, ale jeden z černochů prodávajících klasické cetky nás trochu povodil za nos. Když jsme si ale od něj nic nekoupili, řekl nám, že si musíme vzít parkovací lístek. Jedeme o ulici dál, kde aspoň můžeme mít auto ve stínu. Parkovné je 1,50 EUR na hodinu. Mumraj lidí jsme čekali, vedro také. Nejvíce asi trpí pejsek Gody, ale snažíme se s ním jít ve stínu. Areál Dómského náměstí je krásné místo, kde strávíme něco přes hodinu. Více se zdržovat není třeba a stejně musíme pokračovat, abychom stihli loď. Jsem sice příznivec rozhleden a věží, ale 18 EUR se mi nechce dávat.

Šikmá věž (Torre pendente) stojí v Pise na náměstí Piazza del Duomo. Společně s kruhovým baptisteriem a hřbitovem je součástí církevního areálu kolem městské katedrály. Její stavba začala v roce 1173, ale již za krátkou dobu se začala naklánět. Příčinou byly mělce ponořené základy v měkké hornině. Věž se původně nakláněla na druhou stranu a stavitelé se snažili náklon vyrovnat tím, že házeli základům kameny a větve. Věž se narovnat podařilo, ale později se začala naklánět znovu, tentokrát na nynější stranu. Když v roce 1185 dosáhla výšky tří pater, práce byly přerušeny. O 90 let později byla protažena ještě o jedno patro. Nový architekt stavěl další patra mírně nakloněná na druhou stranu, což zastavilo další naklánění, ale nejvyšší zvonicí své doby se pro jistotu nakonec nestala. V roce 1990 byla na čas pro veřejnost uzavřena, protože se vychýlila o více než pět metrů. Následovaly záchranné práce, například byla do země zapuštěna železná lana, nebo byla odsávána část měkkého podloží. Opětovně byla šikmá věž otevřena v roce 2001 a aktuální vychýlení je pouze čtyři metry.

Do Piombina zbývá 110 km, které zvládáme už bez dopravních nesnází. Ještě jednou potkáváme benzínku s GPL, tak pro jistotu tankujeme. Tam už taková fronta nebyla. Za Cecinou překvapivě končí placený úsek dálnice a je to hned znát. Stav silnice se zhoršil. V přístavu jsme hodinu před odplutím, v půl páté. Odbavení bude o páté hodině, takže musíme přečkat v tom vedru. Po páté se šikujeme k molu č. 1 a dozvídáme se, že loď má 45 minut zpoždění. Z toho moc radost nemáme, to vedro není moc příjemné a schovat se moc není kam. Náš pejsek už plazí jazyk, což je toho jasný důkaz.

Poprvé zkouším najet autem na trajekt a je to zajímavá zkušenost. Musím být neustále ve střehu, ale za pomoci regulovčíků to zvládám. Plavba trvá 45 minut a ty trávíme na horní palubě ve společnosti psího kámoše z Itálie. Portoferraio leží uprostřed ostrova, tudíž se můžeme pokochat pohledy na východní půlku Elby.

Po sedmé hodině stoupáme na pevninu ostrova. V Portoferraiu dominuje pevnost Forte Falcone. Tu my ale dnes vypustíme, chceme se nejprve vykoupat v blahodárném moři a potom se ohlédnout po nějakém nocovišti. Na severozápadním kraji města jsme našli pláž na ukojení chuti po slané vodě. Nocoviště jedeme hledat směrem k poloostrovu Enfola, kde chceme začít zítra prohlídku ostrova. Nejprve ale zjišťujeme, že na celém ostrově není pitná voda ve vodovodu. Když se zamyslíme, přijde nám to logické. Asi nechtěli na tak malém ostrově stavět čističku. Když vodu ochutnáváme, nepřijde nám špatná. Nocoviště nakonec nacházíme celkem snadno ve vísce Acquaviva (Živá Voda) u lesní cesty, po níž vede turistická značka na vrchol Le Cime. Volíme variantu pod širákem, protože už je opět tma. Čeká nás noc plná hvězd.

Plavba trajektem - Piombino

Plavba trajektem

Plavba trajektem - Portoferraio

Z Enfoly do Marciany

První noc na Elbě dopadla hezky, dokonce nás doprovázel i měsíc, který projasnil lesní cestu. Na ranní koupel a snídani se přemísťujeme na poloostrov Enfola. Před osmou hodinou už je zde celkem ruch. Koupačka je celkem fajn, až na kamenitou pláž. Lidem to ale nevadí, začínají se tu slušně hromadit.

Po snídani vyrážíme na menší pochoďák na kopeček tohoto cípu ostrova. Vede tam značená cesta, která by měla nabízet panoramata do okolí. Je to zde asi velmi oblíbené místo na procházky, potkáváme dost lidí. Kolem vrcholu nevysokého kopce (130 m n.m.) vede okružní cesta, z níž se opravdu nabízejí občasné výhledy na Elbu, ale i na pevninu. Zbytek výhledů doplňuje pochopitelně moře. Jsou zde i pozůstatky po těžební činnosti v podobě štol. Co se tu ale těžilo, jsme nezjistili.

Kolem 11. hodiny opouštíme Enfolu a míříme do Portoferraia, kde nakupujeme a sháníme benzínku s GPL. Bohužel není žádná zde, ani nikde na ostrově. Na pobřeží parkujeme za 0,80 EUR na hodinu. U přístavu zjišťujeme nějaký trajekt zpátky na 26.8. Nakonec kupujeme lístky za 41 EUR na 16:30 hodin. Je to trochu později, než jsem si představoval, ale cena byla víc než lákavá. Prohlídku dvou pevností nad městem necháváme na den odjezdu a ještě na chvíli usedáme v jednom z mnoha podniků v pasáži před přístavem. Zde jsem ochutnal výtečnou ledovou kávu. Pokud se vám zdá cena 6,50 hodně, tak vězte, že v ní byly tři kopečky zmrzliny!

Vyrážíme na okružní jízdu kolem ostrova, směr Marciana Marina. Hlavní silnice vede chvíli podél pobřeží, chvíli lesem. Nadmořská výška se také často mění. Výsledkem jsou ale hezké výhledy, kvůli nimž často stavíme. Marciana Marina bude naší poslední dnešní zastávkou. Ještě předtím jsme si byli vyhlédnout nějaké místo na nocleh, ale našli jsme pouze lesní cestu u kapličky naproti jednomu domu. Příště už dopředu nic hledat nebudeme, necháme to osudu, zněla dohoda.

V Marcianě není snadné sehnat parkovací místo, ale na to si v příštích dnech zvykneme. Nakonec je nacházíme na prašném parkovišti nad hřbitovem. Procházíme se po nábřeží, nasáváme podvečerní atmosféru a jíme zde náš první elbský meloun. Byli jsme překvapeni, že prodavačka u stánku nám ukrojila z jiného celého melouna, přitom na pultě ještě dvě čtvrtky měla. To u nás by asi neprošlo.

Chýlí se večer a je čas jet hledat nocoviště. Jedeme směr Poggio, před nímž uhýbáme vlevo. Tam máme vytipovanou silničku, která se nám zdála jako dost zastrčená. Jak tak po ní jedeme, míjíme jedno ucházející místo, potom restauraci a nakonec přijíždíme k onomu místu s kaplí a lesní cestou, kde už jsme dnes byli. Tak nakonec nás sem osud stejně dovedl. Rozhodli jsme se zde zůstat, ale starost nám dělá štěkající pes u domu vedle silnice.

,,Zdřímneme v autě a až pudou všichni spát, rozložíme karimatky před auto,“ zněl verdikt.

To se však dlouho nedělo. Jednou šla dokonce paní z domu před vrata s baterkou, protože se jí zdál štěkot jejich psa nadměrný. Nás ale neviděla. Občasný štěkot pokračoval asi do 23 hodin, když v tom slyšíme za námi auto. Když jsme zahlédli modrá světla, hrklo v nás. Ano ano, přijeli nás navštívit policisté. Tušil jsem ,,průser,“ protože jsem občas zahlédl cedule se zákazem kempování mimo kemp. Nejprve chtěli vidět doklady naše i od auta. Přitom na mě jeden policista svítil a já nesměl vystupovat z auta. Z našeho krátkého rozhovoru jsem pochopil, že jde pouze o kontrolu. Nakonec to dopadlo tak, že nám doklady vrátili a ještě popřáli ,,bouna notte!“ Tak to jsme si oddechli! Po odjezdu policie jsme vynesli před auto karimatky, a dále pokračovali ve spánku v leže. Zavolat je mohla paní z domu nebo někdo z projíždějících aut, protože tolik schovaní jsme zase nebyli.