Sedloňův blog: Horní Sázava

Už dlouho jsem si nedal žádnou,,říční cykloturistiku,“ což v mém případě znamená sjet řeku na kole od pramene k soutoku. Buď najednou či na několikrát. V případě Sázavy, kdy jsou k dispozici pouze dva dny volna, lze uvažovat jen s druhou variantou. To by mělo stačit k poznání úseku od pramene do Havlíčkova Brodu. Jediný dvoudenní cyklovýlet o prázdninách roku 2019 jsem podnikl koncem července za tropických teplot.

Od Doubravy k Sázavě

Ano, název neklame. Výlet k Sázavě začnu na řece Doubravě, konkrétně ve Ždírci. Tam jsem se přesunul vlakem z Loun na dva přestupy. V 10:30 už pěkně pere sluníčko a to jsem v 550 m n.m. Vypadá to, že slibovaných 25°C dnes nebude.

První zastávku mám na vyhlídkové věži na kraji města. Bývalý vodojem nabízí výhled pouze na okolní lesy a na město jen přes elektrické dráty. Má ale svou vizitku, kterou kupuji v místním infocentru. Dříve byl součástí ždíreckého vodovodu, který se začal budovat v roce 1947. Vodojem samotný byl dokončen o dva roky později. Svůj účel přestal plnit v roce 1993, kdy byl postaven objemnější.

Ještě jsem nic neujel a už se zajímám, kde bych poobědval. V Krucemburku U rytíře Střely mají zahrádku, ale nelze si tam vzít kolo. Popojedu tedy do Vojnova Městce. Tam sice je hospoda se zahrádkou, ale nevaří tam. Kupuji si tedy v ,,sámošce“ klobásu a svačím v altánku u potoka.

Z Vojnova Městce sleduji modrou značku, která mě vyvede až do osady Nová Huť. Cesta vede polem i lesem, kamením i šotolinou. Kopec je místy prudký, což mi způsobuje nejen orosené čelo. Teď by bodl ale orosený půllitr. K dispozici však bude pouze ledová voda Sázavy, pokud bude pitná. Z Nové Hutě už musím lesními cestami, podle orientace a GPS. Asi tak kilometr před pramenem se orosuji znovu, když vidím před sebou partu cyklistů.

,,To si děláš prdel, že ani tady nebudu mít klid!“ Říkám si pro sebe při vidině, že u pramene Sázavy bude hlava na hlavě.

Nedávno jsem si u Popovského kříže nad Jáchymovem také užil partu Moraváků, přitom jsem si představoval, jak tam budu v klídku rozjímat. U posledního rozcestí se všichni sjíždíme a já suverénně mířím do kopce po horší cestě.

,,Kam vede tahle cesta?“ Ptá se mě jedna paní.

,,K prameni Sázavy,“ odpovím rozpačitě.

,,Tam je pramen Sázavy? Jak daleko? My chceme do Cikháje.“

,,To mě podrž. Já si je tam nakonec nalákám sám!“ Hledám pro sebe adekvátní označení.

Jedu raději napřed, abych si tam aspoň chvíli užil samoty, ale nakonec se dav důchodců za mnou nevydává.

Ze zpevněné lesní cesty odbočuje pěšina mezi stromky a to je ten správný směr k místu, kde počíná svůj tok řeka Sázava. V aplikaci mapy.cz symbol je, ale turistické značky sem ještě nevedou, což mi přijde jako jeden z největších nedostatků značkařů KČT! O prameny ostatních známých vodáckých řek se nám starají německy mluvící země a my sami nejsme schopni přilákat turisty k prameni oblíbené Sázavy. U pramene jsou dva hrnky, což značí, že je pitný. Ochutnávám také a mohu to jen potvrdit.

Sázava pramení pod Šindelným vrchem ve výšce 760 m n.m. v pohoří Žďárské vrchy. Odsud urazí 226 km, než se v Davli vlije do Vltavy. Najdeme na ní taková města jako Žďár, Havlíčkův Brod, Ledeč, Zruč, nebo hrad Český Šternberk či klášter Sázava. Vodáci mohou využívat 208 km této krásné řeky, kterou si zamiloval i spisovatel Jaroslav Foglar a napsal z jejího prostředí nejednu knihu.

První zastávka na cestě od pramene je nad osadou Nová Huť, kde Sázava batole přijímá přítok od studánky U Mokré cesty a kde podtéká silničku. Hrají si zde dva chlapci a ptají se mě, zda jsem se taky přijel podívat na vodní mlýnky. Jsou tu dva, ale možná k nim přibyde v budoucnu další. Pak nastává zajímavá komunikace, kterou začíná asi pětiletý Vojta.

,,Pane, vy ste novinář?“ Reaguje na můj foťák.

,,Ne, sem jenom cykloturista. Sem tam něco napíšu, ale žádná sláva to není,“ odpovím.

,,Nás ale nepište, my nejsme žádný herci,“ kouzlí úsměv na mých rtech malý Vojta.

Rád bych mu splnil jeho přání, ale uznejte sami, není to roztomilé?

Za závorou se loučíme. Chlapci jedou na chatu do Nové Hutě a já směrem k Velkému Dářku. Konkrétně po cestě, kde se do něj Sázava vlévá. Je to tiché a hezké místo rušené jen vřískotem koupajících se dětí někde v dáli. Cesta podél rybníka není vůbec snadná. Jízdu stěžují kořeny stromů. Za to jsem ale našel hezké místo na koupání. Taková mikroplážička s pískem, jenže i 50 metrů od břehu mám vodu nad pás. Navíc je dost teplá. Popojíždím o kus blíže k hrázi, kde už přibývají lidé. Lezu do vody podruhé a tentokrát se dá i plavat. Do třetice se ve Velkém Dářku koupu u kempu poblíž hráze.

Velké Dářko je největší rybník v Českomoravské vrchovině i v kraji Vysočina. Leží v 610 m n.m. a má rozlohu 206 ha. Rybník vznikl v 15. století zásluhou Viktorína z Kunštátu a jeho název je odvozen zřejmě od zaniklé osady Darov, na jejímž území leží. Vodní plocha slouží k rekreačním účelům.

Následují rybníky Nový, Železný, Kamenný a Stříbrný. U Hamerského rybníka potkávám ony důchodce, s nimiž jsem nechtěl sdílet pramen Sázavy. Mají také namířeno do místní cukrárny U Klečků. Mě však výběr nenadchl, tak pokračuji podél Pilské přehrady, kde se naposledy koupu. Voda je chladnější, což je nejspíš příčina toho, že je hlubší než Velké Dářko. Největší mumraj je také u hráze, kde je rekreační středisko Pilák.

Vodní nádrž Pilská byla vybudována v letech 1959 – 62 na řece Sázavě z důvodu zásobování strojírenského průmyslu ve Žďáru. Nyní slouží k rekreaci, rybolovu a jako ochrana před povodněmi. Zemní hráz leží ve výšce 583 m n.n. a zadržuje vodu o rozloze 58 ha. Přehrada leží na historické hranici Čech a Moravy.

Ještě před Žďárem narážím na dva rybníky, Bránský a Konventský. Druhý jmenovaný leží ještě na Stržském potoce. Mezi nimi stojí žďárský zámek, kde se připravuje nějaká akce. Je to celkem hezká stavba, nejvíce se mi na ní líbí kavárna, která je společně s muzeem.

V roce 1784 zanikl zdejší cisterciácký klášter a areál byl přestavěn na zámek. Ten byl původně gotický, později přestavěn na barokní za přispění Jana Blažeje Santiniho-Aichla. V současnosti je zde několik expozic, věnovaných právě jemu, rodu Kinských či žďárskému baroku. Dále zde najdeme muzeum místního hasičského sboru.

Největším trhákem Žďáru je nedaleký kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Postaven byl ve 20. letech 18. století a vysvěcen v září 1722. Je jedním z nejvýznamnějších staveb Jana Blažeje Santiniho-Aichla, známého barokního stavitele. V roce 1784 vyhořel a o osm let později bylo uděleno povolení k jeho obnově. Podmínkou však bylo, že kostel již nebude poutní a bude sem přemístěn žďárský hřbitov. Konstrukce svatyně vychází z geometrie kruhu, přičemž mnohokrát opakuje číslo pět. Kolem kostela je na půdorysu prstenec ambitů, složený z deseti úseků kružnic. Ten je pročleněn pětiúhelnými kaplemi a pěti branami. V roce 1994 byl tento komplex zapsán na seznam UNESCO.

Od Bránského rybníka mě provede Žďárem pěkná cyklostezka podél Sázavy. Ve městě samotném toho až tolik pěkného není. Náměstí republiky při hlavní silnici, kaple sv. Barbory a kostel sv. Prokopa s příležitostně přístupnou vyhlídkovou věží. V blízké tvrzi dnes sídlí regionální muzeum a knihovna. To je zhruba vše co nabízí toto okresní město.

Zde ve městě mám sice ubytování, ale mám dost času a tudíž si projedu ještě kus cyklostezky podél toku Sázavy. Nejprve jedu podél řeky, až v Hamrech mě silnice vynese vysoko nad ní. V Najdku sjíždím k řece a poté už se vracím do Žďáru po cestě vedoucí po náspu bývalé tratě. Tam se mi však nejede nejlépe.

Před osmou hodinou přijíždím do penzionu v severní části města v ulici Na úvoze. Tentokrát na mě opravdu čeká pokojíček, z kterého mě přechází zrak. Takovou parádu jsem nečekal. Navíc v příjemném prostředí rodinného domu s pěknou zahrádkou. Dnešek tedy končí skvěle, ale totéž by se dalo říct o celém dnešním výletu.

Trasa:

Ždírec nad Doubravou – Vojnův Městec – Nová Huť – pramen Sázavy – Nová Huť – Velké Dářko, ryb. - Polnička – v. n. Pilská – Zámek Žďár nad Sázavou – kostel sv. Jana Nepomuckého - Žďár nad Sázavou – Hamry - Žďár nad Sázavou.

54,7 km, 513 m. př.

Vyhlídka Ždírec n. Doubravou

Pramen Sázavy

Velké Dářko

Přehrada Pilská

Barokní most u zámku ve Žďáru

Žďár - zámek

Kaple sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře

Mezi Žďárem a Havlbrodem

Probouzím se před sedmou do spíše zataženého rána. Po snídani na dvorku, což je krásná záležitost, jsem se vydal na nádraží, odkud jsem popojel do obce Sázava a zde dnes začnu svou trasu. V Hamrech už jsem byl a mezi nimi a Sázavou jsem neshledal nic zajímavého.

V osm vystupuji z vlaku a hned si dám ,,zahřívačku“ do kopce, čeká mě 160 výškových metrů. Mým prvním cílem je rozhledna Rosička. Je pod mrakem a teplota se pohybuje nad dvacítkou. Nejprve projíždím vískou Rosička, poté mi zbývá kousek na vrchol Rosička, na níž stojí rozhledna Rosička. Jsem na nejvyšším místě dneška v 645 m n.m.

Rozhledna Rosička je 24 metrů vysoká věž sloužící zároveň jako telekomunikační stožár. Po zdolání 140 schodů se naskýtá výhled na horní Posázaví, vrchol Melechov, hrad v Lipnici, kostel na Zelené hoře u Žďáru a pohoří Hornosvratecká či Křižanovská vrchovina. Rozhledna je volně přístupná a vstupné se neplatí. U rozhledny je kryté odpočívadlo.

Nyní mě čeká 10 km cyklistické poezie. Svezu se po cyklostezce do Přibyslavi, která vede po náspu bývalé železnice Praha – Brno, respektive po její malé části. Záhy mě čekala podívaná v podobě železničního viaduktu přes Sázavu. V Přibyslavi jsem usoudil, že to byla opravdu spanilá jízda. Nejhezčí byly úseky, kdy stezka vedla skrz vysekanou skálu, což se málo kdy při jízdě na kole vidí.

Přibyslav je město o 4 000 obyvatelích. Jeho centrum najdeme nad řekou Sázavou a za jeho dominanty můžeme označit zámek a kostel sv. Jana Křtitele, které jsou z dáli viditelné. Zámek byl původně hradem a dnes v něm najdeme muzeum s názvem Centrum hasičského hnutí.

Barokní kostel byl postaven v letech 1750 - 3 a stejný rok i vysvěcen. V roce 1767 vyhořel, ale záhy byl obnoven. Na hlavním oltáři najdeme obraz s výjevem narození sv. Jana Křtitele. Ke kostelu přiléhá věž, která nyní slouží jako vyhlídková. Po zaplacení vstupného jsem vystoupal na ochoz mezi zvony a mohl se rozhlédnout do kraje. K dispozici jsou výhledy pouze na sever a jih. Ze severního okna lze spatřit centrum Přibyslavi a z jižního údolí Sázavy a v pozadí rozhlednu Rosičku.

Hesovskou ulicí mířím do Hesova, kam je to přes kopec. Tudy protéká Sázava a pokračuje ke Stříbrným Horám. Silnice tam vede přes Utín, který je na kopci. Ještě, že není vedro, jinak by ze mě slušně lilo. Od zastávky ve Stříbrných Horách to risknu po červené značce. Prvotní úsek plný trávy a kopřiv střídá lesní, kde je to samý kámen a kořen, obojí z prudkého kopce. Potom už se jede podél Sázavy a celkem to ujde. Přichází chatová oblast, což je dobrá zpráva, protože chataři sem jezdí auty a tudíž cesta bude sjízdná. Je to přímo luxus. A proto si ještě střihnu úsek z obce Simtany do Pohledu.

Pohled byl už od 18. století vyhledávaným poutním místem. Najdeme zde cisterciácký klášter přestavěný na zámek, který je ale dnes v žalostném stavu. Dále je zde kaple Panny Marie s hrobkou rodiny Silvia-Tarouců Unwerth a raně gotický kostel sv. Ondřeje. Na svátek sv. Anny se zde každoročně konají církevní obřady.

Po mírném dešti jsem si ještě vyjel k dalšímu poutnímu místu, kapli sv. Anny severně nad obcí. Vede k ní žlutá značka, která vás provede lipovou alejí starou více jak sto let. Bohužel jsem si toto místo nevychutnal, protože se zde konala Annenská pouť a s davy lidí se tu tedy mačkat nechci. Tudíž jsem nemohl obdivovat rokokovou kapli z 18. století obestavěnou zděnými zastávkami křížové cesty. V těsné blízkosti kaple je pramen léčivé vody.

Koukám na předpověď a ta nevypadá dobře, po 13. hodině má spadnout kolem 4 mm deště. Jedu tedy po hlavní silnici do Havlíčkova Brodu, kde bude konečná mé dnešní trasy. Za Albertem se dám doleva a kolem rybníku Kafíčko se dostávám opět k Sázavě. Cestou jsem minul Vymazlenou kavárnu, ale mazlit jsem se nemohl, měli dovolenou. U jednoho z mostů se rozhoduji, že si dám krátkou sázavskou koupel. Přeci jen jsem se zapotil, tak nebude na škodu, když se trochu svlažím. Nahrává tomu také absence lidí. Včera jsem si stěžoval na mělká vodní díla u Žďáru, tak dnes to mám zase naopak. Takovou hloubku bych v Havlíčkově Brodě nečekal. Každopádně koupel přišla vhod a já mohl usednout v kavárně U mostu, která je asi tak dvě minuty na kole od nádraží. Vzhledem k avizovanému dešti je to akurátní vzdálenost. Pršet začalo ve 13:15 a žádný deštíček to rozhodně nebyl. Venku jsme seděli celkem tři, ale v suchu pod slunečníky. Opilec, vydávající nesrozumitelné zvuky radši zalezl dovnitř. Také jsem při odchodu slečnu za pultem patřičně politoval. Na nádraží už jsem jel suchou nohou, pršelo tak 25 minut.

Z řeky Sázavy jsem za dva dny ukrojil 62 říčních kilometrů a budu se těšit na pokračování, které zatím nevím, kdy bude. Vím pouze, že s jízdou podél řeky se moc často setkávat nebudu, ale ono to nějak půjde.

Trasa:

Sázava – Havlíčkův Brod.

41 km, 436 m. př.