Sedloňův blog: Ostrov Elba (4/5) - Další výšlapový den

Severovýchodní cíp ostrova je plný zajímavých kopců. My navštívíme tři z nichž se zříceninami a výhledy. Po ještě hezčí noci plné hvězd a ráno i východu slunce, jsme během snídaňového rituálu potkali ještě více aut, než včera večer. Míjely nás cestou na zřejmě oblíbený kout této části ostrova.

Třetí a poslední město, odkud se dá dostat lodí na pevninu, je Cavo. To nám přišlo vyjímečně nezajímavé a pouze je projíždíme cestou za lepšími cíli. Prvním z nich je bezejmenný kopec o výšce 345 m n.m., na kterém stojí zřícenina Torre del Giove. Podle názvu by mělo jít o bývalou strážní věž. Vyjíždíme až do 230 m n.m., těsně pod kopec, kde necháváme auto ve stínu pod stromy.

Čeká nás kolem 120 výškových metrů, při jejichž zdolávání nám dělá společnost italská rodinka. Celou dobu se jde lesem, což velice vítáme. Po včerejším chladnějším dni to dnes opět peče.

Na vrcholu nalézáme mohutnou stavbu ve značné fázi zřícení. Je od ní ale úžasný kruhový rozhled. Na Cavo a Piombino, zbytek panoramatu dotváří modravé moře. Na opačnou stranu jsou vidět další naše dva cíle. Cima del Monte a hrad Volterraio. Pod nimi se choulí fotogenické město Rio nell´Elba. Věž zde stojí od roku 1459. Nechal ji postavit tehdejší vládce Jacopo III. Appiano pod názvem Fortezza del Giovo, aby měl kontrolu nad průplavem mezi ostrovem a Piombinem a také nad těžebním zázemím východní Elby. Věž byla napůl zničena v roce 1708 při útoku španělského guvernéra Mouroye del Pinela. Dále byla ponechána svému osudu a začala více chátrat. Dnes je volně přístupnou památkou bez vstupného.

Městečko Rio nell´Elba, jež jsme viděli z vrcholu, je naším dalším cílem. Auto necháváme na spodním parkovišti a do centra jdeme pěšky. Město čítá 780 obyvatel a podle toho to také vypadá. Opět máme centrum prochozené za hodinku, obzvlášť se nám líbí náměstíčko Piazza del Popolo, na němž se choulí kostelík. Poté se rozhodujeme, že dáme šanci vylepšit si reputaci místním pizzařům. Usedáme v jedné restauraci v ulici Via Cavour, kde se mimo jiné obsluhuje i přes ulici. Ještě než nám pizzu přinesou, shodujeme se, že záchody zde mají nejhezčí na ostrově. Aspoň teda ty, co jsme navštívili. I ta reputace pizzařů se zde zvedla. Pobyt v Riu uzavíráme odpočinkem na lavičkách ve stínu se zmrzlinou.

Odpočinek to chtělo, čeká nás další výstup. Popojedeme o pouhé tři kilometry a z parkoviště na průsmyku mezi Riem a Magazzini půjdeme na kopec Cima del Monte. Ze 320 vystoupáme do 515 m n.m., čili ani teď to nebude žádný krvák, pouze bude pálit slunce, protože cestou není žádný stín.

Nejprve je cesta mírná, ale při zdolávání vrcholu s kótou 470 m n.m. se terén dost zvedne. Následuje mělké sedlo a další prudký výšlap již na Cima del Monte. Celou cestu hledíme přes údolí na hrad Volterraio na vysoké skále. Dost nám připomíná Trosky a už se těšíme, až si na něj ještě dnes vylezeme. Cima del Monte zdobí několik vysílačů, ale hlavně daleký a kruhový výhled. Jde totiž o nejvyšší vrchol východní části Elby a možná by se dalo spekulovat, zda není rozsáhlejší než z Monte Capanne. Tato hora je samozřejmě odsud vidět také. Vidíme i ostrov Pianosa, Piombino a i předhůří Apenin. Jižním směrem Monte Mar di Capanna s mohutným křížem a pod ním Porto Azzurro. Východně hledíme na obě Ria a za nimi Torre del Giove. Za chvíli dochází na vrchol dva mládenci, nezávisle na sobě potom pokračují dále jižním směrem.

My se po odpočinku ve stínu borovic vracíme zpět a při sestupech z obou kopců máme co dělat neuklouznout na kamení. Nečekali jsme, že to bude taková patálie, když nahoru to šlo celkem fajn. Náš pejsek využívá sebemenšího stínu k chvilkovému odpočinku. Ten pro nás nastává až ve stínu u odpočívadla. Dobrou hodinku jsme si v leže dali.

Popojíždíme o další kilometr na další parkoviště. Toto slouží pro návštěvníky hradu Volterraio a dnes je téměř celé zaplněné, což znamená pět aut. Z informační tabule se dočítáme, že hrad má otevírací dobu. Pro nás nezvyklou, od 17 do 20 hodin. Znamená to, že na strávenou noc u hradu či uvnitř to moc nevypadá. Domluvili jsme se, že se tam půjdeme podívat a potom bychom si šli kdyžtak pro věci.

Šlapeme sice na hrad, ale nejprve jdeme z kopce a potom zdoláváme zavěrečný krpál. Za tu dominantnost a krásu se holt platí, v tomto případě vlastním potem. Místy jsou v terénu vytesány schody, místy není po cestě ani památky. Ještě, že je značená. Ale myslím, že bychom zabloudit nemohli, strmý úsek šlapeme po skalnatém terénu. Těsně pod hradem potkáváme první Čechy, kteří nám sdělují užitečné informace ohledně prohlídky hradu. Díky tomu víme, že 8 euro za patnáctiminutový výklad na nádvoří hradu dávat nebudeme. Ono ani nejde jít do nějakých místností, protože hrad je malý a zbyly z něj více méně pouze zdi. Ale samotným zážitkem je ten výšlap a rozhled. My se namlsali obrázkem na pohledu, který jsme koupili v předešlých dnech. Přelézáme na sousední skálu, od níž je onen úžasný pohled na hrad se zapadajícím sluncem. Dopoledne by to jistě mělo také své kouzlo, kdyby slunce ozařovalo hrad, Portoferraio i masiv Monte Capanne.

Castello di Volterraio stojí na vysoké skále na stejnojmenném vrcholu s 394 m n.m. O původu jména se vedou pře. Jedna z teorií nabízí souvislost s městem Volterra, odkud pocházel architekt Vanni di Gherardo Rau, který přestavěl původní tvrz na hrad sloužící k obraným účelům. Původní tvrz je nejstarší pevností na Elbě, pocházející z raného středověku. Další funkce hradu byla signální a pozorovací. Největší nebezpečí hrozilo od saracénských pirátů, kteří ostrov opakovaně napadali ve 13. - 16. století. V roce 1798 došlo k povstání proti francouzské armádě, což vedlo k částečnému zničení hradu. Ten byl následně opuštěn a dále chátral. Dnes slouží jako turistická atrakce a skvělé výhledové místo.

Za celou dobu na Elbě jsme potkali pouze tři česká auta a dnes během dvou hodin potkáváme už druhé Čechy, tyto konkrétně kus před parkovištěm. Gody totiž zmerčil jejich psa a chtěl se jít družit.

,,Gody, ke mně!“ volá Janča.

,,Aha, to je českej pejsek, to je fajn.“ odpovídá chlápek.

Asi deset minut s nimi klábosíme a mimo jiné se dozvídáme, kolik i může stát trajekt pro čtyři lidi v campervanu. Při ceně přes 200 euro jdou na nás mrákoty. Dá se ale sehnat lístek za 90.

Z nocování na hradě sešlo. V první řadě se nám nechce trmácet zpět s tou bagáží. Sjedeme si do Magazzini a v okolí najdeme nějaký plac na poslední nocovačku na Elbě. Sad, který jsme si kus za vsí předem vyhlédli, si můžeme odškrtnout, je oplocený a nepřístupný. Pojedeme tedy do Magazzini na zmrzku a budeme přemýšlet o nějaké náhradě. U pláže jsme zaparkovali na velkém parkovišti a za pět minut už jsme plac měli. Zastrčená plážička u cesty, kam už nikdo v tuhle hodinu nepůjde. I tu zmrzku jsme dostali. V hotelu Mare (Moře) jsme si vybrali každý dvě chutě za dvě eura a zhodnotili jsme je velmi pozitivně. Dnes byla i příznivá teplota pro stan, který jsme kvůli komárům raději opět postavili. Přes moře jsme hleděli na osvětlené Portoferraio, kde zítra naši pouť po Elbě skončíme.