Sedloňův blog: Ostrov Elba (2/5) - Na krále Elby (pochoďák na Monte Capanne)

Nejhorší noc pod širákem skončila a my jsme se přesunuli do Poggia. Kromě návštěvy policistů mě v noci pořád někde svědilo a často jsem se budil. My jsme však již naladěni na zdolání nejvyšší hory ostrova, zvanou Monte Capanne s 1019 m n.m. Auto necháme v Poggiu na parkovišti, kde také vaříme snídani. Vycházet budeme z 300 m n.m., což by pro nás měla být středně těžká túra.

Poggio je půvabné městečko položené na kopci, to je v Itálii běžná věc. Je takové dvojče nedaleké Marciany, z níž se na Capannu vychází nejčastěji. Jezdí odtamtud i lanovka.

Na miniaturním náměstíčku se osvěžujeme ve fontáně a sledujeme, jak místní snídají. Stolek a židle mají před domem, což je kousek od kašny. Vypadá to hodně zajímavě.

Je po deváté hodině a my velmi úzkou uličkou začínáme stoupat na vrchol Monte Capanne. Ze začátku to vypadá, jako kdybychom šli k někomu na návštěvu. Po celé Itálii, a i v některých alpských zemích, je jednotná turistická značka. Dva červené pruhy doplňuje bílý pruh uprostřed. Trasy se liší pouze podle čísel. Vzdálenost se udává časově.

K prvnímu rozcestí jdeme převážně lesem, takže vedro nám zatím není. I pejsek Gody běhá jak čamrda. Nad druhým rozcestím už převažuje bezlesí terén, ale zase se otevírají krásné výhledy na Poggio, Marcianu a jejího sourozence na mořském břehu, Marcianu Marinu. Vidět je až na italskou pevninu. To už Godíček často hledá stín s jazykem na vestě a my se začínáme potit. Druhé rozcestí je už v 750 m n.m. a v mapě je zde vyznačená zřícenina Antico caprile in pietra. My tu nacházíme pouze pár kamenů a hezký plac na svačinu pod stromem.

Z Poggia jdeme sami, protože ostatní chodí z Marciany. Právě na tomto rozcestí se všichni scházíme a na vrchol již pokračujeme stejnou cestou. Tedy aspoň jsme si to mysleli. Když se mi zdá, že jdeme dlouho po rovině, kouknu do mapy a zjišťuji, že jdeme špatně. Vracet se nám nechce, takže si aspoň vyzkoušíme, jak se leze po ferratě na elbský způsob. Další kdo zabloudil, je jeden mladý pár. Ti si ale tudy netroufají, a tak se vracejí. Cesta v mapě značená žebříkem znamená strmý výstup po hladké skále za pomoci lana. To zvládáme celkem snadno, až nás to překvapuje. Gody si počíná jako zkušený horolezec. Vrchol už se nezadržitelně blíží. S námi stoupá starší chlápek a také si nevede špatně.

Vrchol dobýváme kolem poledne a následuje delší odpočinek spojený s kochandou snad v jediném stínu, co tu je. A že je čím se kochat. Monte Capanne je nejvyšší vrchol Elby s 1019 m n.m. Je jedinou tisícovkou ostrova. V blízkém okolí najdeme pět devítistovek, které tvoří jeden masiv společně s touto horou. Její horninou je převážně monzogranit. Na vrcholu stojí vysílače a horská chata. Je zde dokonce i přistávací plocha pro vrtulník. Z městečka Marciana vozí na vrchol turisty lanovka. Doba jízdy je 18 minut, za nichž se zdolá převýšení 620 metrů. Tento typ lanovky jsme dosud neviděli. Maximálně dva lidé jsou přepravováni ve stoje jako v kleci ptáka Ohniváka. Za toto si zde účtují 18 euro směrem nahoru!

Na některých místech ostrova se vytvořila mlha, ta přikrášluje již tak hezké pohledy. Dnes je příznivá viditelnost až do Piombina a na okolní ostrovy Capraia a Pianosa. Ještě by to chtělo tu Korsiku. Nakonec usedáme na terase horské chaty a neodoláme kombinaci capuccino + il dolce (sladkost, zákusek).

Kolem půl druhé zahajujeme sestup, již po správné cestě k rozcestí se zříceninou. Nožky už jsou cítit, ale aspoň to máme jako trénink na Rofan. Další výhodou cesty dolů jsou neustálé pohledy na krásná horská městečka Poggio a Marciana. Vypadá to, že dnes ještě stihneme prohlídku druhého jmenovaného.

Naše auto již dávno nestojí ve stínu, a tak ho musíme nejprve vychladit, než si do něj sedneme. Díky Bohu za klimatizaci! Mezitím vylijeme guláš, který sic zavařený, ale nápor vedra nevydržel. Posouváme se do Marciany, kde nejprve ochutnáme místní spaghetti carbonara, a poté si prohlédneme městečko. Oboje je hezké zakončení túry na Monte Capanne. Posezení s výhledem do nížiny a na moře se člověk jen tak nenabaží. Stejně tak procházky úzkými uličkami ,,horského“ městečka. I když se nejedná o závratnou nadmořskou výšku, charakter tomuto označení odpovídá.

Je čas popojet ze severní části ostrova na jižní. Cestou často stavíme díky dalším panoramatům. Třeba takové městečko Chiessi je hodně fotogenické. Nad ním si při západu slunce vaříme večeři.

Naší dnešní konečnou je sousední Pomonte, kde jsme si vyhlédli nocoviště u cesty vedoucí k bývalým lomům. Údolí je sevřené kopci a cesta lemovaná bambusy. Místo se nám na první pohled zalíbilo. Na dnešní noc rozděláme pouze horní část stanu, abychom měli nějaký ,,luft.“ Po náročném dni usínáme za šumu rákosí a svitu hvězd.