Kolem Mrtvých hor přes Hallstatt
V sedm hodin ráno jsem vlezl do naší ledničky a zjistil jsem, že mrzne. Že to je logické? To jo, ale pokud vám jako lednička slouží střešní okap, není to vždy jistota. Značí to dvě věci, že pivko je hezky vychlazené a že přes den bude hezky. Obojí vydrželo i do odpoledne.
Dnes máme v plánu objet vlakem pohoří Mrtvé hory, což je alpské pohoří, německy Totes Gebirge. Cestou se zastavíme v profláklém městečku Hallstatt. Z Welsu vyjíždíme v půl osmé, ale musíme přestoupit v Attnachu. Tam nasedáme do neoblíbeného vlaku bez stolků a vydáváme se na jízdu dlouhou 75 minut. Cestu nám zpříjemňují tři mladé Turkyně, takže až tak neoblíbený tento vlak není. Dále nesmí ve vlaku chybět Japonci.
Blížíme se pod charakteristický vrchol Traunstein což znamená, že brzy se pod námi rozlije jezero Traunsee a objeví město Gmunden. Vlak sice není plný, ale otevřena jsou snad všechna okna, kromě záchodových. Každý chce totiž v ten nejvhodnější okamžik zachytit na svůj fotoaparát klidnou hladinu jezera, zubatý štít Traunsteinu, nebo i fotogenický kostelík.
Údolí řeky Traun odděluje pohoří Solná komora (Salzkammergut) nejprve od Hornorakouského předhůří (Oberösterreichische Voralpen) a později, za obcí Plankau, od Mrtvých hor (Totes Gebirge). Na jižním konci Traunsee je městečko Ebensee, ale své jezero nemá. Po necelé hodině jízdy přijíždíme do lázní, kde Franz Josef potkal Sissi. Město Bad Ischl zvedlo opět cestující ze sedadel. Poté už se všichni soustředili, kdy přijde vytoužený Hallstatt.
Stalo se tak v půl desáté. Zajímavostí je, že vlaková zastávka je na druhém břehu jezera Hallstätter See a do samotného města vozí cestující přívoz. Ten jezdí ke každému a od každého vlaku. Cesta stojí 3 eura jednosměrná a 6 zpáteční. Cesta lodí trvá deset minut.
Hallstatt je malé hornické městečko na jižním okraji Hallstattského jezera ve spolkové zemi Horní Rakousko. Je sevřené mezi pohoří Salzkammergut na západě, Totes Gebirge na východě a Dachstein na jihu. Žije zde kolem 1000 stálých obyvatel. Město je spjato s těžbou soli, solné doly jsou zde nejstarší na světě. První tuny tohoto nerostu se zde začaly těžit ve střední době bronzové kolem 1500 př. n. l. Štoly jsou přístupné veřejnosti a nacházejí se ve svahu hory Salzberg. Převážnou část převýšení návštěvníky vyveze panoramatický výtah. U jeho horní stanice je restaurace a upravená vyhlídka. Komu by se nechtělo platit vysoké jízdné, může si něco přes 300 výškových metrů vyjít pohodlnou cestou. Ve starší době železné se zde vytvořila ojedinělá kultura, historicky pojmenovaná halštatská kultura.
V centru města najdeme náměstíčko Marktplatz a na něm sloup sv. Trojice. Hezkou kulisu města obstarávají dva kostely. Mladší evangelický z roku 1785 a kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1520. Jedinou připomínkou předchozí o 200 let starší stavby je mohutná vysoká věž. U tohoto kostela se nachází malý hřbitov s tepanými i dřevěnými kříži. V kapli sv. Michaela najdeme kostnici, kde je na 610 pomalovaných lebek. Kvůli stísněnosti hřbitova se otevíraly hroby již po 10 – 15 letech, aby se uvolnilo místo pro další nebožtíky. Lebky byly vyčištěny a různě označeny. Dále můžeme po městě spatřit spousty měšťanských domů ze 16. století, část z nich byla postavena na kůlech.
Tak jsme opravdu tady, ve světoznámém Hallstattu. Nejprve se půjdeme podívat na vyhlídku nad městem, která je o 300 metrů výše. Japonce a ostatní pohodlné lidi tam vyveze pozemní lanovka za nemalý peníz. Něco pod 20 euro, to si necháme klidně zajít chuť. Aspoň si zasloužíme svačinu. První výstupová cesta je zavřená, tak jdeme zkusit druhou, což je zbytečná zacházka. Nakonec i tam nás čeká zákaz vstupu kvůli padajícímu kamení. Rozhodli jsme se zákaz porušit a vyrazili nahoru. Nakonec jsme si museli nechat zajít chuť i na onu vyhlídku. Ukázalo se, že překážkou nejsou kameny, ale popadané stromy. Tudy to opravdu nepůjde. Vracíme se tedy dolů a prohlédneme si aspoň město.
Je zde opravdu na co koukat. I ze schodů nad městem jsou hezké pohledy na Hallstatt, pohled zkrášlují jak oba kostely, tak okolní zasněžené hory. Nad jižním okrajem jezera se zvedají stěny pohoří Dachstein a na jeho vrcholu Krippenstein můžeme spatřit známou vyhlídku Pět prstů (Five Fingers). Úzké uličky, malé zahrádky, dřevěné domky, to vše charakterizuje Hallstatt. Cestou nábřežím evidujeme zvýšenou koncentraci turistů ze Země vycházejícího slunce.
,,Všichni se vychrápali, navobědvali a teď vyrážej do města,“ prohodil Pavel.
Je před dvanáctou hodinou, takže něco na tom jistě bude. Nás to ale nerozhází, už jsme si své prohlédli a na společné foto nám také zbylo místo. Určitě zde nejsem naposledy a pro příště vím, že se sem vydám po ránu.
Ve 12:45 se vracíme lodí na zastávku, kde ještě počkáme půl hodinky na vlak do Stainachu. Ten má nakonec 6 minut zpoždění, které máme ve Stainachu akorát na přestup. Tentokrát se noříme mezi stěny Totes Gebirge a Dachsteinu. Údolí je místy tak úzké, že nevidíme ani vrcholky hor. Řeka Traun začíná divočit a občas se prodírá nějakou soutěskou. Přesně takhle jsme si tu vlakovou turistiku představovali. V Bad Aussee se krajina trochu rozevře a tudíž můžeme rozpoznat rozhlednu na vrcholu Tressenstein (1201 m).
Kolem Bad Mittendorfu jsme nejvýš na trati, což je kolem 800 m n.m. a na okolní krajině je to znát. Všude je ještě spousty sněhu. Za Bad Aussee opouštíme řeku Traun a také Horní Rakousko. Na východě se před námi vynořil mohutný Grimming (2351 m), patřící ještě k Dachsteinu. Tauplitz je štýrské horské středisko pod svahy Totes Gebirge. Když ho opustíme, nemůžeme nevidět sněhobílé štíty Nízkých Taur. To však nevidí Martin, který duní jak bizon. Přiznám se, že po těch dvou dnech chození nejsem také nejčerstvější.
Přichází Stainach-Irdning a současně s námi vjíždí do stanice EC do Grazu, který chceme stihnout. Dnes slouží zřejmě chytří výpravčí, protože oba vlaky berou na stejné nástupiště. Nebo se to tu zde dělá automaticky. Stačí tedy jen přeskočit do plného vlaku a můžeme pokračovat. Bodejť ne, je neděle, ve vlaku sedí většinou lyžaři nebo studenti.
Jak jsem již psal v minulých článcích, tak v Rakousku nádražáci za vlaky vyšší kvality připlácí 10 euro na dva dny. My tento vlak použijeme pouze dvě zastávky a tak doufáme, že budeme ušetřeni. S Pavlem jsme domluveni, že to zkusí ,,ukecat“ kdyby někdo přišel. To víte, že přišel. Martin byl mezitím s pískem, tak se toho nezúčastnil. Pavel nejen, že změkl, ale ještě průvodčímu příplatek připomněl. Spustil jsem tedy svou angličtinou a pomohlo to. Kolega to pochopil a nic po nás nechtěl.
Další drobné jsme ušetřili v Selzthalu, protože v tak velké uzlové stanici není ani výpravčí, natož nějaká pekárna či kavárna. Pauzu 40 minut jsme vyplnili pochodem do vsi, jestli třeba tam neuspějeme. Selzthal totiž připomíná Starkoč u Náchoda. Velký železniční uzel v malé vesnici. Nakonec jsem se musel spokojit s kávou z automatu a miňonkami.
Za Selzthalem opouštíme řeku Enns a Nízké Taury. Za Ardningem vjíždíme do Bosruckého tunelu dlouhého 5 km. Vedle si razí cestu dálniční tunel, dlouhý ještě o další půl kilometr. Tunely se jmenují podle hory Bosruck (1992 m), který je nejzápadnějším vrcholem Ennstálských Alp. Na druhé straně hor projíždíme městem Spital am Pyhrn a známým střediskem Hinterstoder, respektive zastávkou. Samotná obec je nějaký kilometr jižně. Za námi se objevují jižní svahy Mrtvých hor a před námi nejvyšší patrie Hornorakouského předhůří. Někde tam bude i nejvyšší hora Hoher Nock. Kolem Kirchdorfu registruji pár kostelíků na kopci, jinak už se v okolí dále není moc čím kochat.
Po 17. hodině jsme v Linci a vlak do Welsu chytáme opět v 17:50. Tentokrát už jede delší souprava než včera. Večeřet jdeme do stejného lokálu jako včera, ale na fešnou servírku si dnes musíme nechat zajít chuť, má zřejmě jiný rajón. Taky jsem se těšil, že si dám to, co měl včera Pavel, ale nabídka se změnila. Kluci si nakonec dali řízek alá sloní ucho.
Traunsee a Traunstein
Hallstätter See
Hallstätter See a Hallstatt
Hallstatt
Totes Gebirge z vlaku
