23.5. jsem vyrazil vstříc dobrodružství, ale z trochou obav z počasí. Náhodou jsme měli společnou cestu se světoběžníkem Martinem Bidmonem. Jejich tříčlenná parta (on, Helča a pes) šli pěšky hřebenovku Orlických hor. Jak dopadli se zeptejte jich.
Ve vlaku jsem zjistil, že pumpička místo dofukování kolo odfukuje. Ještě, že před nádražím v Náchodě byl cykloobchod. Odlehčil jsem si na ubytovně a šlo se do akce.
První den bylo polojasno, čili dobré na rozjezd. Kolečko jelo samo. Bodejť ne, vycentrované, namazané, nafouklé. Do Nového Města nad Metují jsem jel přes Bražec a Vrchoviny. Jméno sedí, od vsi byl pěkný pohled na přehradu Rozkoš a Podzvičinsko. Nové Město otevřelo svou náruč po hodince jízdy. Bylo nač se dívat. Pěkné náměstí, zámek se soškami trpaslíků od M. B. Brauna, neméně pěkná zámecká zahrada. Celé město přehlédnete ze zámecké věže, na kterou se může individuálně, bez prohlídky. Potěší pohled na Zvičinu a Krkonoše.
Úžasný pohled na město je od zříceniny Výrov, kde vznikla vyhlídka, na kterou se stoupá od řeky pod městem.
Dál jsem kola roztočil směrem do Slavoňova. Jasná věc, že se jelo do kopce. Zde je na hřbitově dřevěný kostel sv.Jana Křtitele, ten nesmíte minout při projížďce vsí. Rozhledna Sendraž a 618 m n.m., toť nejvyšší a následují cíl dnešní výpravy. Ze Slavoňova blízko a už ne tolik do kopce. Rozhledna je moderní, železná telekomunikační věž, stavěná podle šablony. To znamená, že takovýchto staveb i nerozhlednového účelu je u nás mnoho. Odsud jsem si to namířil do Nového Hrádku. Do cesty se mi však postavilo poutní místo Rokole, které čítá křížovou cestu, kostel a studánku.
Takže teď už ten Nový Hrádek. Náves obyčejná, hlavní atrakcí je zde totiž zřícenina hradu Frymburk.
"Jestli chcete na prohlídku, musíte přijít jindy, já teď odcházím na autobus."
"Dobrý, já si jenom vyfotim předek."
Rozhovor mezi mnou a klučinou, bydlícím v domě pod hradem byl krátký, jasný.
Z kopečka, z kopce. Tak nějak se jelo do údolí Pekla, kde se stýká Metuje z Olešenkou a kde stojí například Bartoňova útulna, mlýn, stánek z občerstvením nebo hotel Peklo. Prostě je zde krásně, hlavně, když je krásně, což dnes bylo.
Zpět do Náchoda se musí proti proudu Metuje. Nečekejte však prudký kopec, zde už řeka klesá pozvolna, takže je to pohodová jízda, jak ostatně naznačuje hustota rodičů s dětmi, všichni na kolech.
Dalo by se říct rozjezdová trasa, ale 50, 7 km a 739 nastoupaných metrů nejsou malá čísla.
Nové Město z Výrova, zámek, Slavoňov, Krkonoše ze Sendraže, Frymburk, Peklo
Góry Stolowe (24.5.)
Dnes máme hezké počasí, takže akorát pro výšlap do pohoří Góry Stolowe. Přeloženo do češtiny Stolové hory, které jsou vyhlášeny národním parkem. Že jde o hory celkem vysoké jsem věděl už dopředu. 919 m n.m. měří nejvyšší Szczeliniec Wielki, což už je slušná výška. Přes lázně Kudowa-Zdrój se budu vracet zpět, takže cestu do Polska (zapomněl jsem se zmínit, že oné hory jsou v Polsku, tak pardon, kdo to neví) jsem zvolil po cyklostezce č. 22 podél Metuje do Velkého Poříčí, kde odbočuje cyklostezka č. 4020 do Malé Čermné na kterou navazuje vesnička Czermna. Ano, to už jsme v Polsku. Zde se také už zvedá terén, ještě před tím však projedu kolem kostela sv. Bartoloměje a kostnice. Stále do kopce, již už ale lesem se stále stoupá do Pstraźne, kde už jsem 600 m n.m. Odsud už je sklon silnice k vrcholu Skalniak (Bor) vážný, musel jsem na chvíli slézt a tlačit. Vrchol Bor je můj dnešní první cíl. Před Bukowinou Klodzkou odbočuji doprava po Masarykovu okruhu na lesní cestu, která mne dovede na silničku, po níž je to na vrchol už jen kousek. Na vrcholu Boru ve výšce 853 m n.m. se nacházejí Bledne skaly (Bludné skály), kam se platí vstupné 6 zlotých nebo 50 Kč. Vstupné jsem zaplatil, zamkl kolo u kasy ke stromu a vyrazil vstříc skalní nádheře, kterou nikde u nás nenajdete. Ta nádhera stojí určitě za to. I 500 výškových metrů z Náchoda za to stálo. Stezka mezi skalami je místy krkolomná, podobná dětským prolézačkám. Cesta zpět vede kolem skal po hraně Boru, na níž vede dokonce i státní hranice. U jednoho patníku na hraně skály jsem se potěšil výhledem na Broumovsko. Mezitím mne dohnali turnovští turisté a prohodili jsme pár slov.
"Mladíku, je něco vidět?"
"Jojo, před chvilkou jsem viděl zrovna Tatry."
"Co povydáte, odsud?"
"No jo, před chvílí jely dvě tamhle po silnici."
Pak jsem pokračoval cestou po kamenech a kořenech ke vchodu, kde už na mne čekala má Merida.
Jet do Karlówa znamenalo klesnout do 650 m n.m. na křižovatku, po které se dojede pod Fort Karola, což je bývalá vojenská pevnůstka nacházející se na vrcholu kopce Ptak. Z té je pěkný výhled po Stolových horách.
A máme tu ten Karlów, ves pod Szczelincem Wielkim, česky Hejšovina, zde začalo přibývat mraků. Když jsem viděl majestátnou stolovou Hejšovinu, docela jsem uvítal, že se zas chvíli projdu. To znamenalo kolo opět zamknout a ze 750 m n.m. vystoupat po 665 schodech až na vrchol, kde se nachází horská chata a po vrcholu se dá procházet po značené stezce, opět za ten samý poplatek jako v Bludných skalách. Opět to byl pěkný zážitek.
Původně jsem chtěl i na vodopád Pośny, ale ten je docela nízko a už se mi nechtělo potom zase stoupat zpět, tak jsem zamířil rovnou ke skalním hřibům, které ležely asi 5 km na východ. Skalne grzyby byly posety po lese asi na 2 km čtverečních. Poté následovalo definitivní klesání do nížiny přes Batorów do Szczytné, z které jsem se chtěl dostat do lázní Kudowa-Zdrój. Cesta vedla podél tratě, která byla buď zrušená nebo je v rekonstrukci, jelikož koleje chyběly, ale po trati bylo dost strojů. Vlnitým terénem jsem se dostal přes Zlotno a Kulin Klodzki do Jeleniówa a záhy jsem brzdil v lázních. Lázně a park byly podobné ostatním co jsem již viděl jak u nás tak v Polsku. Po hlavní silnici a přes opuštěnou celnici jsem byl za chvíli v Náchodě, kde již začalo krápat.
Dnes to hodilo 69,3 km a 1109 nastoupaných metrů. Nakonec jsem nemusel až na vrchol Hejšoviny, takže nejvyšší místo dne bylo 842 m n.m. na Boru.
Bludné skály, Hejšovina, Broumovské stěny z Hejšoviny, Skalní hřiby, Kudowa-Zdrój
Z Opočna do Orlického podhůří a na Dobrošov (25.5.)
Třetí den výpravy jsem nakonec zahájil v obci Bolehošť, kam jsem z Náchoda dojel vlakem. Na rozhledně Osičina mají jen o víkendu. Dnes je slušně, i když opar, ale riskovat, že zítra bude ošklivo nebudu, proto start v Bolehošti.
Ta byla poměrně nízko, takže mne čekalo do Nové Vsi stoupání přes les. Na Osičinu jsem dorazil po chvíli. Osičina je typ rozhledny podobný sendražské. Jediná změna byla, že v kase seděla sličná a výhled díky oparu byl opravdu slabý. Bohužel jsem si nemohl moc vybírat.
Aspoň, že do Dřízenského údolí vede odsud značka rovnou, že se nemusím vracet do Nové Vsi. Tak to vypadalo totiž podle mé mapy. Poutní místo Dřízna, překvapení dne, leží v údolí Vojenického potoka. Hezčí křížovou cestu jsem ještě neviděl a kaple, studánka a sluneční svit tomuto místu dodávají nádhernou atmosféru.
Tak dost bylo kochání, Opočno čeká. Předtím se však do cesty staví obec Přepychy. Do Opočna přijíždím v poledne, což znamená, že si musím počkat než otevřou pokladnu na zámku. Se mnou čeká i cyklistka z Kostelce nad Orlicí. Jak moc jsou nervózní její spolujezdci, kteří čekají zas na ní však netuším. Celé městečko Opočno je celkem hezké, takže detailní rozborka nějaké desítky minut trvá.
F. L. Věk se narodil a žil v Dobrušce, to ví každý, kdo viděl stejnojmenný seriál. Že Pepa Sedloň jsem přijede zrovna v době, kdy je na náměstí pouť a že si s foťákem ani neškrtne už vědí jen ti, kdo čtou tyto řádky. Ještě ke všemu začlo poprchávat. Mým úkrytem se stává cukrárna na náměstí.
Předvoj delšího deště trval asi 40 minut. Poté jsem zamířil do kopců pod Orlické hory. Bačetín a Bystré byly první vsi v cestě. To už začlo mírně kapat, aby tak pokračovalo střídavě něco přes hodinu. Za obcí Bystré v údolí Dědiny se člověk rázem ocitne jak v horském údolí posetým chatami po stráních a šumícím tokem říčky. Nad údolím je zaniklý hrad Dobřany, půjdu se na něj podívat. Moc toho tu z něj nebylo, ale když to bylo při cestě...
Z obce Dobřany klesám opět do údolí Dědiny, abych podél ní vystoupal do obce Sedloňov. Tak zde jsem doma! Déšť už ustal, vykouklo sluníčko, Orlické hory se ukázaly na obzoru, co více si přát. Směrem na Olešnici jedu kus s kolegou cyklistou, nad Sedloňovem ho ovšem opouštím, jelikož panorama Sedloňovského vrchu a Orlických hor je fascinující. Za nedlouho odbočuji z hlavní silnice doleva na tvrz Skutina. Sice je po zavíračce, ale ještě tu někdo je. Bunkr Sněžné už neexistuje, dozvídám se, takže mne čeká rovnou stejnojmenná obec. Malebná, podobná Sedloňovu. Roubené chaloupky a ves v kopci. Tentokrát pro mne však ve směru dolů. Dále mne čeká klesání pod Nový Hrádek, kde jsem byl ve čtvrtek, avšak dnes před Rokolí odbočuji na Rzy. To už jsem v údolí Olešenky a u Zelinkova mlýna ho zase opouštím, což značí kopec, a ne malý! Spojka do Borové po cyklostezce č. 22 je do prudkého kopce po špané cestě, čili následuje opět "tlačing." Před obcí Borová potkávám skupinu "bikerů." Z jedním se dávám do řeči. Můžeme řečnit i za jízdy jelikož do České Čermné je to stále z kopce. Před vsí kamsi odbočují a ztrácí se a mne náhle napadá, že to nebude žůžo jet tudy do Olešnice, jak jsem měl v plánu jednu z tras.
Z České Čermné následuje opět kopec, už však dnes poslední. K pevnosti Dobrošov dorážím před osmnáctou hodinou, což jsem už v Dobrušce nedoufal. Nad pevností je pěchotní srub Můstek, z něhož je pěkný rozhled, dnes obzvláště na Krkonoše po dešti. Dnešní poslední cíl je Jiráskova chata nedaleko. Na rozhlednu mne ještě pustí, to mam radost. Sice jsem tu už kdysi byl, ale opakování je matka moudrosti. Než jsem se však rozkoukal, tak Krkonoše zmizely v mracích.
Před chatou oslovuji chlápka, který mi přišel do rány. Z fota před rozhlednou se vyklube rozhovor na téma cykloturistika tuzemská i zahraniční. Končí to tím, že domlouváme pivko na zítra, protože bysme mohli hovořit až do rána a večer dávají finále ligy mistrů a Pepův vnuk musí domů.
Do Náchoda už se jen klesalo a klesalo.
Nejdelší trasa týdne byla 76,8 km, 1257 nast. m., 733 m n.m.
Osičina, Dřízna, Opočno, Sedloňov, srub Můstek
Adršpašské skály a Horní Metuje (26.5.)
Je neděle, venku nízká oblačnost a řada tedy přišla na Adršpach a řeku Metuji, čili jel jsem si zavzpomínat na rok 2008, kdy jsem v Teplicích strávil neuvěřitelný týden. Luďa Munzarů při hledání pramene řeky Metuje stál u jakési skály, zřejmě v Adršpašských skalách, kde měl být pramen řeky. Ostatní zdroje však popisují pramen na louce pod Hodkovicemi u Trutnova nad Adršpašskými skalami, vydám se tedy tam.
Použil jsem opět vlak, ale pouze do stanice Adršpach. Do Hodkovic a Trutnova dál nepokračoval. Vyjel jsem tedy ze stanice směr na Horní Adršpach, cestou mne zaujal místní zámeček. Od nádraží jsem jel stále do kopce a ten se za odbočkou ze silnici a následně za tratí ještě více zvedl, navíc povrch cesty se zhoršil na neudržovanou asfaltku. Po namáhavém výšlapu jsem vjel po červené značce do lesa pod Zámecký vrch. Odsud vede odbočka na zříceninu hradu Adršpach. Minule jsem o něm ani nevěděl, tak se na něj vydám nyní. Kolo jsem nechal u rozcestníku a vyrazil opět do kopce, ale hrádek byl pěkný. I výhled nebyl zas tak marný, na to, že byly nízko mraky. Je vidět celé skalní město, Javoří, Vraní hory a možná i Krkonoše.
Dále jsem pokračoval ještě kus do kopce na rozcestí Kalousy. Zde odbočuje z cesty turistické lesní cesta polní, po ní jsem správně instinktivně dojel k rybníčku uprostřed louky. Rybníček je na Metuji, která nedaleko pramení. K prameni to bylo asi tak půl kilometru vzhůru po louce porostlé vysokou, mokrou travou. Pramen poslední, třetí řeky, které se stékají v Jaroměři jsem tedy našel a mohlo se vyrazit do skal. Do lesa a skal Metuje vpluje asi po kilometru toku. Mne se však podél ní nechtělo pokračovat s vidinou neprůchodného terénu dále mezi skalami a také strážci skal by mne jistě nepochválili, byť bych jenom strkal. Vrátil jsem se tedy stejnou cestou do Adršpachu, zamkl kolo, zaplatil 70 Kč a vyrazildo skalního města.
Byla neděle, ale díky počasí se naštěstí s turisty pytel neroztrhl. První atrakcí je pískovna, kolem které vede okružní trasa. Té se ale dnes nezúčastním. Po zelené se dojde k malému vodopádu a odsud po žluté přes schody nahoru a dolů k jezírku. Kdo chce se povozit po jezírku na lodičce, přitlačí dalších 50 Kč. Ono jezírko je na Metuji, která sem přitéká Vlčím dolem. Vydat se po jejím proudu, znamená míjet pod jezírkem Velký a Malý Adršpašský vodopád, proplétat se spolu s říčkou mezi skalami a skalními útvary zajímavých názvů (Čertův most, Krakonošova rukavice, Sloní náměstí, Homole cukru) a tvarů. Ona pískovna překvapivě na Metuji není. Tenkrát v létě se v ní neukáznění Němci přes zákaz koupali. Dnes by si však připadali jak ztroskotanci z Titanicu v Atlantickém oceánu, jelikož teploměr ukazoval celých 7 stupňů.
Já se snažil být pořád v pohybu, což znamenalo, že jsem hned nasedl na kolo a už dále pokračoval na něm. V Teplicích bylo zastavení pouze v Infocentru, nic jiného totiž město nenabízí. Z Teplic je to pěkných pár kilometrů souběh silnice, tratě a řeky Metuje,což ostatně potrzuje obec Česká Metuje, následující za obcemi Javor a Dědov. Odsud je to 3 km na stolovou horu Ostaš, ale my jsme v údolí a mraky stejně nízko. Z trati byl na údolí v Javoru a České Metuji pěkný pohled, silnice však vede dole v údolí.
Za Českou Metují zůstává řeka osamocená a do Maršova se musí po lesní cestě. Jízda je však ucházející terénu i počasí. Dosud jen chvíli mrholilo. Po silnici bych se do Maršova a pak následně do Petrovic pěkně zapotil, takhle z malebného Maršova pokračuji dále lesní cestou. Jiná je v tom, že už jí sleduje zelená značka a řeku křižuje pár lávek. Před tunelem pod tratí studuji kudy nejlépe na zaniklý hrad Vlčinec. Nakonec cestu nacházím. Je to velice podobné jako včerejší Dobřany, prudký kopec a na místě hradu jen pár kamenů a obranné valy.
Zpátky na silnici se ocitám ve Velkých Petrovicích. Nade mnou Police nad Metují a já mířím po silnici po proudu řeky k Náchodu, vypadá to, že stihnu dojet až tam a vlaku nebude již dnes třeba. Po chvíli projíždím obec Žabokrky, za níž následuje Hronov, tam se však ještě podívám, takže ho pouze projíždím. Pepa píše, že pivo dnes nestíhá, takže nemusím spěchat.
Do Náchoda dorážím z 52,2 km v nohách a 516 nastoupanými metry. 664 m n.m. bylo rozcetí Před Zvětralým vrchem.
Hrad Adršpach, pramen Metuje, Malý Adršpašský vodopád, Čertův most, Jarov
Broumov a okolí Hronova (27.5.)
Poslední plánovaná trasa měla být do Orlických hor. Jenže Sedloň míní a pánbůh mění, respektive mi dnes počasí na to nedopřeje, je stejně jako včera. Dnes tedy budu muset změnit plán a zřejmě tu zůstat o den déle, což není problém, rezervu mám vždy. Inu zajedu se tedy po pěti letech podívat i do Broumova a prohlédnu si ten Hronov, jak jsem zmiňoval včera.
Do třetice jsem použil vlak, tentokrát i s upovídaným vlakvedoucím. Z Náchoda do Broumova je hodinová taktovka přes Meziměstí, odkud se musí do Broumova úvratí. Dále pak do Otovic už jezdí pouze autobus, což je nepochopitelné, když je to jen jedna stanice. A z Meziměstí do Mieroszówa? "Tam je to tuplem zabitý." Zní odpověď.
Broumovsko to je krásný kraj posetý stolovými horami (Ostaš), skalními stěnami (Broumovské stěny) i útvary (Teplicko-adršpašské skály), pohraničními horami (Javoří hory, Mieroszówské stěny), zřícenin hradů, dalekých výhledů a jiných krás. Asi i proto zdejší kraj byl vyhlášen roku 1991 jako CHKO o rozloze 41 000 ha. Já být Jenda Kraus, tak jsem v Suchém Dole minimálně ob týden :-D
V Broumově vystupuji po hodině jízdy a prohlídka města zabere přibližně stejný čas. Minule tu bylo krásné léto, dnes je pod mrakem, ale zase dnes jsem si prohlédl dřevěný kostel u hřbitova, který jsem minule vůbec neznal. Mimo to je tu pár kostelů, zajímavé náměstí a největší tahák v podobě Benediktinského kláštera.
Po hlavní vyrážím směr Police nad Metují, ale že mne silnice kolem Honského špičáku vynese až do výšky 590 m n.m. bych tedy nečekal. Odsud je to na vrchol jen 60 výškových metrů, ale dnes je stejně neviditelnost. Jediný zajímavý jev je, jak se Broumovské stěny zvedají do mraků. V tuto dobu je na zmíněné silnici zrovna uzavírka, ale cyklistické pravidlo zní, že na kole se většinou projet dá a silničáři také neřekli jediné slovo, a že jich po cestě bylo.
Cestou do Police bych si za normálních podmínek vychutnával sjezd, ale v sedmi stupních je to tak na hraně. Nad Pěkovem potkávám mnohočlenný, zřejmě školní cyklovýlet.
"Chudáci žáci, do kopce je honěj, ještě je zima..."
"Copak já, já jsme zvyklý," říkám si.
V Polici nad Metují najdete také klášter, zajímavou radnici a muzeum Merkuru. Ano, je to ta stavebnice, kterou každý z nás někdy měl. Kolem muzea z kopce jsem opět jako včera ve Velkých Pavlovicích. Stejnou cestou jedu přes Žabokrky k Hronovu. Zde se rozmyslím, že bych mohl pro dostatek času vyšlápnout na Turov a Jírovou horu. Zde jsem 380 m n.m. a Turov má 602 m, to asi zas bude něco, ale i přes to vyrážím. Přes Rokytník je to mírně do kopce a nad vsí, kde přichází odbočka jsem pouze 450 m n.m. Teď by měl následovat prudký kopec a také, že ano. Dnes poprvé si procvičuji tlačení kola. Čím je Turov zajímavý? Na vrcholu stojí opuštěná, "nehorsky" vypadající Jiráskova chata, ze svahů jsou pěkné výhledy do kraje, vrchol má přezdívku Blaník Jiráskova kraje a je prý opředen pověstmi.
Nejsnazší cesta na Jírovu horu je přes rozcestí Na Chlívci a Maternice. Po 4,5 km po lesních zpevněných či bahnitých cestách jsem na rozcestí U Jírovy hory. Odsud do Hronova jde třemi způsoby. Po modré přes Rokytník, tam už jsem jel. Po červené rovnou do města, tam je bahno. Tak si vyberu neznačenou po trávě do Zbečníku. Z prudkého kopce jsou stejně všechny. Nejprve si lebedím, jak jsem si dobře vybral, ovšem než se mi do cesty staví ohrada s krávami. Když dostávám elektrickou pecku od ohradníku (jak Otík jsem ale neskákal a neječel), musím vše opatrně podlézt abych se konečně dostal na cestu, která vede do vsi.
V Hronově jsem po 15. hodině a zrovna začíná krápat, aby se tak dělo přes půl hodiny. Tolik totiž času jsem strávil v místní cukrárně. Město Hronov je rodištěm Aloise Jiráska, kde má i svůj rodný domek. Kousek nad ním je kostel s pěknou zvonicí. Náměstí vévodí okrová budova měšťanské školy, Jiráskovo divadlo a sloup Panny Marie.
Je dokocháno a můžu vyrazit po cyklostezce č. 22 do Náchoda. Cestou ještě odbočuji ve Velkém Poříčí ke kostelu, od kterého je pěkný pohled na Poříčí a údolí Metuje. Za Malým Poříčím se řeka nebezpečně přibižuje k polským hranicím, ale mi jim tentokrát nedáme ani píď naší Metuje. Po nové cyklostece se podjede hraniční přechod do lázní Kudowa-Zdrój a ta mne dovede k centru Náchoda, kde dnešní projížďka končí.
Na pivo se ani dnes nepůjde, ale my jsme si to vynahradili nakonec v Lounech.
62,9 km, 676 nast. m., 602 m n.m.
Broumov, Broumovské stěny v mracích, Police, Hronov - náměstí, rodný dům A. Jiráska
Večerní předpověď není valná a v úterý ráno prší jak o život. Znamená to dvě věci. Že tu déle nezůstanu a Deštné, Velkou Deštnou, ovšem za sluníčka, si budu muset nechat na jindy.
Nashledanou, Náchode. Celkem jsem našlapal 315 km a vystoupal 4297 výškových metrů.
Žádné komentáře:
Okomentovat