Sedloňův blog: Z Korutan přes Nockberge do Salzburska (1/4)

Je září 2019 a to je ideální doba vyrazit opět na kole do rakouských alp trochu potrápit tělo a potěšit oko i duši. Hlavním bodem programu bude méně známé pohoří Gurktálské Alpy, konkrétně jeho podskupina Nockberge. Dále se podle počasí vydám přes Vysoké či Nízké Taury k Salzburgu. Společnost nebudu mít žádnou a spaní si povezu po delší době sebou. Akce se kvůli počasí scvrkla z deseti dnů na osm a to ještě počítám s jedním deštivým dnem. Uvidíme tedy, jaká bude skutečnost.

Den první: Zpomalený přesun přes Salzburg

Budík zvoní před čtvrtou, protože odjíždím z Lovosic rychlíkem v 5 hodin na Prahu. Loučím se s Janičkou, která byla tak hodná a odvezla mě do Lovosic. V Praze mám dvacet minut na přestup a poté už frčím do Českých Budějovic. Díky neukázněnému kamioňákovi ze Srbska je omezená doprava v Uhříněvsi, kde se zdržíme přes deset minut. Po jeho vjezdu na přejezd a následnému střetu s vlakem zůstaly na přejezdu zlomené závory a ostatní spoušť.

Venku dnes vládne deštivé počasí, které má být i v celém Rakousku a má trvat do zítra. Mezitím jsme nečekaně dohnali zpoždění a v Českých Budějovicích jsme na čas, v 9 hodin. Mám zde tedy celou hodinu, než se posunu dále na jih. Mezitím si jdu koupit místenky na kolo do rakouských vlaků, ale tam nastává komplikace. Ze Salzburgu je volná kapacita až v 18:12, což znamená čtyři hodiny čekání v Mozartově městě. Co se dá dělat, aspoň se do něj konečně podívám.

Do Lince přijíždí vlak zpožděný, a jelikož se točí zpět, vyjíždíme také s deseti minutami, které si vesele vezeme celou cestu.

,,Ten alois z mezinárodky mi prodal místenku bez kola na ten railjet z Lince!“ říkám si potom, co se podívám jaký vůz a místo mám.

No nic, zajdu si v Linci pro ,,hot chocolate“ a pojedu do Salzburgu osobákem. Stejně tam budu ,,čumákovat“ do šesti hodin. Tak se také stalo a já si užívám kochací jízdu, trvající přes dvě hodiny. V hlavním městě Salcburska budu po třetí hodině a zkusím zajít do pokladny, zda náhodou po čtvrté hodině nebude přeci jen jedno volné místečko.

Nebylo, a tudíž jsem vyrazil do města, konkrétně k zámku Mirabell. Tam bylo slušně ,,přejaponcováno“ a také tam bylo dost ,,přičmoudlíků“ posedávajících po lavičkách. Zámek samotný je docela hezký, ale hezčí je nádvoří plné zeleně a květin.

Zámek Mirabell je neoklasicistní palác s přilehlými zahradami, je součástí historického centra Salzburgu a je zapsán na seznamu UNESCO. Přepychový zámek dal postavit v roce 1606 knížecí arcibiskup Wolf Dietrich pro svou milenku Salome Altovou podle francouzského a italského vzoru. V roce 1710 byl zámek barokně přestavěn a dostal své současné jméno. Nynější neoklasicistní vzhled je z roku 1818, kdy byl obnoven po požáru. Zámecká zahrada je formována geometricky. Od italského sochaře Ottavia Mosta jsou zde čtyři skupiny soch z roku 1690. Z roku 1730 pocházejí další skulptury se starořeckými mytologickými náměty.

Krásně je také u řeky Salzach, odkud jsou hezké pohledy na pevnost Hohensalzburg, Kapuzinerkloster, Amalie-Redlich-Turm a okolní hory, z nichž stoupá podešťová pára. Obzvláště vynikají Gaisberg a k Berchtesgadenským Alpám patřící Salzburger Hochthron. Projížďka kolem řeky byla také fajn, řekl bych, že jsem užitečně strávil dvě hodiny čekání a mohl si připsat prvních deset kilometrů dovolené.

Přicházím na nástupiště a vlak do Spittalu je už přistaven. Ani jsem nepostřehl, že zde začíná, tím lépe. Čeká nás jízda kolem Berchtesgadenských Alp, poté dechberoucím úzkým údolím řeky Salzach, kdy se z jedné strany tyčí výše zmiňované pohoří a z druhé vápencový masiv Tennegebirge. Vše končí dominantním hradem Hohenwerfen na levé straně řeky. To už se ale kvůli nízké oblačnosti začíná stmívat a tak se s panoramaty pomalu loučím. Pomalu se také loučím s cestujícími, kteří posupně vystupují. Nejvíce jich opouští vlak v St. Veitu, kde přestupují na Zell am See. Odsud stoupáme do údolí Gasteinertal a rázem je Salzach hluboko pod námi, také hezký pohled. Naposledy mě ze sedadla zdvihá pohled na již osvětlené město Bad Gastein na horním konci údolí. Poté vjíždíme do tunelu a tím překonáváme hlavní alpský hřeben, a zároveň Vysoké Taury. Pak už klesáme do údolí Mölltal, které je zalito nízkou oblačností.

Přichází vytoužený Spittal an der Drau, kde má jízda vlakem končí. Bohužel nekončí déšť a to už je vážná situace. Naštěstí kemp není tak daleko, vydám se tedy do něj. Ale vůbec nemám radost z toho, že budu rozdělávat stan v dešti. Ale co, s Jančou jsme hned první noc v Lesce u Bledu také stavěli stan za deště. Loni v srpnu, při pobytu v Loferu druhý den také pršelo a v Rivě na Gardě to samé. V obou případech jsem měl sice ubytování, ale do Rivy jsem se musel přesunout z Rovereta.

Vlítnu do kempu a vidím prostorný přístřešek, pod nímž vegetí mladý pár cykloturistů. Najednou je optimismu na rozdávání. Během chvíle mě napadlo ustlat si pod střechou na lavici a také je povzbuzující vidět, že v tom nejsem dnes sám. Navíc to jsou Angličané, takže si s nimi můžu poklábosit. Jedou z rodného Londýna do Benátek. Stylem ,,lážo plážo“ jezdí kolem 50 km za den, po čemž není divu, že na to potřebují šest týdnů. Ale což, klidně bych se takhle coural, když by to bylo na kole a nemusel bych do práce.

Poprvé na svých cestách si vařím lečo a během toho se pevně rozhoduji, že přespím na lavici pod střechou. Pokud je to jen trochu možné, nechce se mi rozbalovat stan v mokru, a to i jen třeba po dešti. I Londýňanovi se to zdá jako ,,good idea,“ jenže oni už mají rozdělaný stan a jsou zabydlení. Navíc je kemp skromný a o nějakém hluku se nedá mluvit, natož aby toto někomu vadilo. Ulehám po půl jedenácté, pozdě v noci mě budí nějaký šramot. Něco mezi liškou a vlkem se přišlo podívat, zda v igelitce Angličanů není něco dobrého. Stačilo se na lišku upřeně zahledět, zatleskat a byla fuč.

,,To by sis holka stejně nepomohla“ říkám si a raději dávám igelitku s varnou konvicí na stůl.

Zámek Mirabell

Nábřeží Salzachu

Nábřeží Salzachu, pevnost Hohensalzburg

Plačící oblaka nad Millstättským jezerem

Čekal jsem už po šesté ranní ruch v kempu, avšak první lidé se začali probouzet až k sedmé hodině a to ještě moji noví známí z Londýna. Přibližně hodinku mírně prší a poté dokonce vylézá slunko. Tak to by byla senzace, kdyby jim ta předpověď nevyšla a místo 0,5 mm srážek by bylo aspoň skoro zataženo.

Odjíždím po deváté, kdy slunko sice není, ale neprší. Jelikož mám dnes nenáročnou trasu do Döbriachu, odkud chci zítra vyjíždět do hor, zajedu si k soutoku Drávy a Lieseru. Jedu po proudu Drávy, přes obec Schüttbach a poté přes most proti proudu. Podle stavu vody na soutoku mají asi i zde s ní problém. Koryto není zaplněné celé. A nebo je vymleté z jarního tání sněhu. V mapách.cz je značený vodopád, přitom se jedná pouze o splav. To se tedy autoři aplikace těžce netrefili.

Přijíždím do centra Spittalu, kde je hezký renesanční zámek Porcia, postavený v 16. století ve stylu italského palazza. Název pochází od šlechtické rodiny Porcia, která zámek koupila v roce 1662. Až do roku 1918 zde pobýval princ Johann Ferdinand z Porcie, ministr Leopolda I. a jeho 13 potomků. V roce 1930 získalo město Spittal zámeckou zahradu a v roce 1951 i budovu. Dnes je v zámku muzeum lidové kultury.

Hlavní náměstí Hauptplatz je spíše ulice, náměstí se podobá pouze Neuerplatz. Zde má být největší modelová železnice v Rakousku, ale na vyhledané adrese nic není a google píše, že je trvale uzavřené. No nic, aspoň můžu vyrazit dále po trase.

Po hlavní silnici do Seebodenu se mi nechce a tak sjíždím k řece, přejíždím most a za chvíli zjišťuji, že cesta po druhé straně řeky je pro pěší a pro kolo není zrovna vhodná. Vracet se mi nechce a tak těch pár kilometrů vydržím. Chvíli jdu, chvíli jedu, přitom se zvedám vysoko nad řeku. Ta je ale vidět pouze na jednom místě. Trápení končí na křižovatce pod dálničním mostem.

Přijíždím do části Seebodenu s názvem Seespitz a skutečně zde najdeme špičku jezera. To je stále zahaleno nízkými mraky a o pohledu s okolními kopci nemůže být zatím ani řeč. Když se zde usazuji a svačím, začíná dokonce opět pršet. Schován pod stromy sleduji, jak na východní straně jezera prosvítá sluníčko. Za chvíli přestává pršet a já už netrpělivě očekávám zlepšení počasí. Teplota se pohybuje kolem 15 stupňů. Voda v jezeře není takové kafe, jak jsem čekal. Bude mít tak kolem 20 stupňů.

Millsttatské jezero (Millstätter See) je druhé největší jezero Korutan o rozloze 13,28 km². Je dlouhé 11,5 km a dosahuje maximální hloubky 141 metrů. Název jezera pochází z latinského ,,mille statuae,“ (tisíc soch) protože vévoda Domicián Korutanský nechal po svém přijetí křesťanství naházet do jezera sochy pohanských idolů. Jezero vzniklo údolním ledovcem ve Würmském období. Vlévá se do něj na třicet potoků, z nichž největší je Riegenbach. Jediným odtokem je Seebach, který je přítokem Lieseru.

Pokračuji do Millstattu, kde mám v plánu omrknout klášter. Během čtyř kilometrů jízdy sem se plány razantně mění, opět začíná pršet. Schovávám se na autobusové zastávce, ale není mi zrovna nejtepleji a brzy vychladnu. Navíc déšť zesiluje a nehodlá jen tak polevit. Oblékám si tedy pláštěnku a pojedu se ohřát do nějakého podniku. Vyhrává Café Columbia, kde si poroučím krásně vypadající zákusek s horkou čokoládou. Servírka vidí, jak jsem zmrzlý a tak mi zapaluje aspoň svíčku.

Po dvou hodinách už mě nebavilo v lokále sedět a tak jsem odjel, přestože venku stále prší. Zajel jsem si pod přístřešek v parku a usoudil, že by se zde dalo přenocovat. Než dotelefonuji se svou polovičkou, zavřou mi Billu. Jediná otevřená Billa v Korutanech (snad) a já si ji nechám zavřít. Ale nutné to nebylo, spíš jsem se chtěl ohřát. Napadá mě, že bych mohl zkusit nějaký penzion. Vydávám se směrem k radnici, za níž spatřuji nenápadný Gasthof Nockalmwirt. Cyklisté jsou zde vítáni a dokonce mají nocleh od 30 euro se snídaní, no to mě podrž. Jdu dovnitř, kde mě vítá starší chlápek s manželkou, oblečenou do hezkého (asi místního) kroje. Sdělují mi dvě dobré zprávy. Mají volno a ubytují mě za 35 euro, což beru všemi 20, protože i prsty na nohou mám studené. Dostávám útulný jednolůžkový pokoj s terasou, kterou zřejmě nevyužiji, ale to vůbec nevadí. Mé srdce plesá!

No, co se nestane před devátou hodinou. Ano, přestává pršet a mraky se trhají. Ale což, musel bych jet do kempu potmě, stavit stan v mokru a cítím, že tělo se potřebuje zahřát. Tím skončil den, kdy jsem ujel závratných 21 kilometrů.

Trasa:
Draufluss Camping – Schüttbach - Spittal an der Drau – Seebach – Seeboden – Millstatt.
21 km, 215 m. př.

Spittal - Brückenstaße

Spittal - Neuer Platz

Spittal - zámek Porcia

Soutok Drávy a Lieseru

Lieser nad Spittalem

Cesta kolem jezera

Po výjezdu do srdce Nockberge jsem se usídlil v kempu a další den měl v plánu pohodovější trasu kolem jezera. Noc v kempu proběhla bez problémů a tudíž ho mohu v klídku opustit. U jakési hlavní budovy jsou opět zaparkovaná auta a line se odtud vůně vaření. Jídelna tedy funguje zřejmě i tak.

Odjíždím snídat k odpočívadlu, u nějž jsem se včera koupal. Náramně se mi tu líbí. Občas pozoruji, jak se mlha povaluje po vrcholech Vysokých Taur či Nockberge. Fidlátka balím před desátou a jedu si užít jízdu podél Millstatterského jezera. Ta však po jižním břehu rozhodně není po rovině. Poprvé se vyvezu ke Gasthofu Laggerhof, odkud je hezký výhled na Döbriach a okolní hory, jako třeba Mirnock. Následuje sjezd lesem a výjezd opět vyhlídkovému místu. Je jím komplex Strandbad Spittal. Odtud je zase jako na dlani Millstatt. Následuje ještě krátký výjezd a poté více méně už jen sjíždím do Seebodenu, kde už to znám. Půjdu si tedy nakoupit a další bod programu bude výjezd na hrad Sommeregg.

Stoupám silnicí na Schlossau, kde se onen hrad nachází. Zanedlouho je také vidět. Nebyla to zrovna pohodička, musel jsem vystoupat 160 metrů. Snad to bude stát za to. Kolo parkuji pod hradem a na nádvoří je to jen pár schodů. Na nich potkávám zajímavé chlápky z Grazu. Jeden z nich má úžasnou aplikaci Peak finder. Nastavíte mobil jako na focení a na displeji se objeví siluety a názvy hor či kopců. No úžasné! Hradní nádvoří i vyhlídková věž jsou kupodivu zadarmo, platí se jen 6,50 euro do muzea. Výhled z věže je kruhový a většinou daleký. Na severu se blízko zvedá masiv Nockberge, kde vévodí Hochpalfennock. Východně jsou vidět hory Mirnock, Wöllaner Nock, Döbriach a Millstatterské jezero. Na jihu vykukuje hora Goldeck a za ní se táhnou Karavanky. Na západě se tyčí již sněhem pocukrované Vysoké Taury, přesněji jejich podskupina Ankogelgruppe.

Hrad Sommeregg je poprvé zmíněn v roce 1187. V době feudalismu a nevolnictví byl sídlem svrchovaných pánů ze Sommereggu. Dále byl v minulosti sídlem dynastií Graben a Khevenhüller. Dnes zde najdeme mučírenské muzeum.

Sjíždím do Seebodenu a pokračuji do Millstattu. O hodně sympatičtější je vidět město ozářené slunce, místo skrápěné deštěm. Mohu se tedy podívat do místního skvostu, jímž je klášter. Ten patří mezi nejreprezentativnější románské stavby v Korutanech. Založen byl zřejmě roku 1070 Benediktiny. V roce 1469 převzal klášter Řád rytířů sv. Jiří a v roce 1598 přešel do rukou jezuitů. K definitivnímu zrušení došlo za Josefa II. v roce 1773. Dnes je zde klášterní muzeum.

Potom se na chvíli plácnu na nábřeží, kde si zároveň usuším stan. Dva lidi se mě ptali, zda-li zde budu stanovat, musel jsem je rozesmutnit. Ono by snad nevadilo, či co? Přemýšlím i o koupeli, ale do vody je od kola daleko, zkusím to v Döbriachu. Tam jsem kolem páté hodiny a po delším hledání nakonec místo na koupel najdu. Jedná se však o krátký proces, čeká mě ještě cesta do kopce se zástavkou v Radenthenu.

Prvních 150 výškových metrů ze 400 mám za sebou a v centru Radenthenu se stavuji v kavárně doplnit kalorie. Tady se mlsá parádně oproti Belgii, tam aby takovýhle podnik člověk pohledal. Odjíždím přesně v 18 hodin, kdy zavírají. Nabírám směr Bad Kleinkirchheim, kde bude má dnešní konečná. Vedle silnice vede cyklostezka, což je bezva. Brzy se otevře výhled na Lunz am See s jezerem. Za další chvíli potkávám slovenský pár, prý tu pracují. Poznal jsem je ale jenom podle auta.

Před sedmou hodinou mě vítá roztahané lázeňské město Bad Kleinkirchheim, kde je mimo jiné i krásný dřevěný evangelický kostel. Nastává historická chvíle, jelikož zde není žádný kemp, ani opuštěný, budu poprvé spát sám za městem či v přírodě. Nevím, kdy se to ve mně zlomilo, ale to, čeho jsem se donedávna bál, je pro mě najednou samozřejmost. Po delším hledání jsem našel vhodné místo kus od fotbalového hřiště u potoka. Bez náznaku strachu jsem rozdělal stan a mohlo se jít spát.

Trasa:
Döbriach – Seeboden – Sommeregg, hrad – Seeboden – Millstatt – Döbriach – Radenthen – Bad Kleinkirchheim.
51,7 km, 982 m. př.