Sedloňův blog: Z Korutan přes Nockberge do Salzburska (2/4)

Do srdce Nockberge

Do růžova vyspinkán se probouzím před sedmou a na obloze se honí zbytky mlhy, občas z ní zaprší. Pomalu se tedy balím a v 8 jsem na snídani, která právě začíná. Ta je formou švédských stolů, hodnotil bych ji tak za 3. Za tolik je zatím i počasí a tudíž nespěchám. Millstatt opouštím po deváté a stále nevím, kam dnes pojedu. Zda se spolehnu, že mlha se rozptýlí a zamířím do hor, či zvolím jistotu a objedu si jezero.

V půl desáté jsem v Döbriachu a rozhoduji se pro první variantu. Zaháním i myšlenky, zda není pozdě na 1300 výškových metrů na kole a dalších 500 pěšky na nejvyšší vrchol Nockberge. Millstattské jezero je v 600 m n.m. a v Radentheinu mám za sebou prvních 150 výškových metrů. Zde odbočuji na obec Kaning, kam je to dalších 250 metrů. Serpentina střídá serpentinu a pode mnou se otevírají pohledy do údolí Töplitzbachu, kde můžeme najít jezero Feldsee. V levém svahu stoupá silnice do Bad Kleinkirchheim, kde bych chtěl dnes skončit.

Nad Radentheinem odbočuji na silničku, kudy by to mělo být kratší k chatě Erlacher Bockhütte. Aspoň tak jsem to vyhodnotil. I chlápek, jehož jsem potkal se tomu diví, ale také potvrzuje, že je to jedna z možností. Že horší, zjišťuji až o něco později, ale ještě mám šanci to napravit. Sjíždím tedy po lesní pěšině zpět na silnici v místě, kde stojí Türkhaus.

Jsem v horské obci Kaning, kde je úžasný klídek. Pohled na kostelík v pozadí zdobí panorama ,,Knedlíkových hor,“ jak by se dal volně přeložit název Nockberge. Sluníčko už nějakou dobu hřeje, občas ho přikryje stoupající mlha z okolních kopců. Když vyšlápnu pár serpentin s 10 % sklonem nad ves, jsem už 1150 metrů vysoko. Na konci asfaltky začíná národní park Nockberge a také mýtná cesta, na níž auta platí 4 eura. Dnes je však závora zvednutá a automat nefunguje. Na ceduli je něco napsáno, ale na němčinu jsem chabý.

Vjíždím tedy do údolí Langalmtal, posetého horskými chatami. První je v 1280 metrech a jmenuje se Aichholzerhütte. Cesta má mírný sklon a slunce svítí tak půl na půl. Další chata Veidlhütte je opuštěná, živo je až u Petodnighütte ve 1480 m n.m. Zde už cítím úbytek sil a také by to chtělo svačinu, ale odpočívadlo nikde žádné. Zatím si dávám jeden řádek čokolády. Nakonec se rozhoduji, že posvačím u cesty. Nebyl to však dobrý nápad. Sotva vybalím svačinu, seběhnou se ke mně všechny krávy z okolí. Jsem z toho v šoku, ale nepanikařím. Balím všechno zpět a pomalu odcházím. Tur domácí se mě spíš bojí, ale pro jistotu jsem jim naházel dva krajíce chleba, kdyby si to rozmysleli. Nakonec svačím o tři zatáčky výše.

Svačina, ani další přísun čokolády mi nestačily. Silou vůle vyšlapu do 1630 metrů, kde stojí chata Erlacherhaus. Nad ní se vypíná impozantní a fotogenická hora. Nejprve myslím, že je to Rosennock, ale spíše to bude Predigerstuhl. První jmenovaný je nejvyšším vrcholem pohoří a mám v plánu si na něj vylézt. Vidina se však pomalu rozplývá, protože už mi dělá problém i tlačit. A to mi zbývá ještě 300 výškových metrů! U této chaty také končí cesta pro všechny motoristy, dále už musí každý po svých.

Nevím, co se to děje, takhle vyřízen jsem nikdy nebyl. Možná je to tím, že jsem dlouho nebyl na kole a také rapidním poklesem teploty. Odpočívám často a dlouho, odpočítávám každý metr. Vzdát to nechci, přeji si vydrápat se aspoň k chatě pod Predigerstuhlem, Rosennock definitivně zavrhuji.

Po 14. hodině přišel konec mého trápení a já stál před chatou Erlacher Bockhütte v 1930 m n.m. Grosser Rosennock je pocukrovaný špetkou sněhu, ona fotogenická hora je Predigerstuhl. Hned ulehám vysílením na lavici u chaty a odpočívám. Přímo před chatou sedí dva páry turistů, nepatřících k sobě. Asi tak na čtvrt hodiny usínám, vzbouzí mě lehký deštík. Z mraků, které se nahromadily z páry z okolních hor, jemně prší. Netrvá to však dlouho. Na povzbuzení si dávám horkou čokoládu a nějaký moučník, který bych přirovnal k vánočce. Apfelstrudlem zde nedisponují, škoda.

Tak jak to zatím vždy bylo, síly se mi vrátily a já přemýšlím, na jaký kopec si vylezu. Vítězí Predigerstuhl, kam je to od chaty 50 minut chůze. Jde se dobře, únava je přiměřená, nohy trochu bolí. Za prvním rozcestím se musím vyhýbat potůčkům vody, razící cestu všude možně. Potom přichází strmější část výstupu svahem, který zanedlouho pohltí stín. Ani jsem se nenadál a jsem těsně pod vrcholem, odkud mi připomíná Vysokou holi v Jeseníkách. Vrcholový kříž je na jižní hraně hory, ale pokud mě oko neklame, tak vrchol by měl být uprostřed, kde nyní stojím. Je zde mohyla z kamenů. No nic, jdu tedy až ke kříži. Ten je asi přes tři metry vysoký a je od něj impozantní výhled jižním směrem. Erlacher Bockhütte se jeví jako krabička zápalek, pod ní padá Langalmtal, kterým jsem se vydrápal nahoru. Jižně se tyčí zbytek Gurktalských Alp, za nimiž jsou vidět ostré zuby Karavanek. Západněji vykukují Gailtalské Alpy a přímo přede mnou se kulatí Grosser Rosennock s 2440 m n.m. Škoda, že jsem ho nepokořil, ale třeba zde nejsem naposledy. Za Rosennockem se bělají štíty Vysokých Taur, konkrétně Reisseckgruppe a severněji Hafnergruppe. Obě patří do podskupiny Ankogelgruppe, která je Vysokým Taurám podřazená. Díky dvoudenním dešťům se pokryly sněhovou dekou a já abych zvažoval výjezd na Hochtor. Severně a východně výhled zpestřují samé ,,noky.“ Plattnock, Pfannock, Mallnock a Klomnock, to je výčet těch nejvýraznějších.

Před pátou hodinou mám dokocháno a zahajuji sestup. Ten mi trvá 25 minut. Poté se loučím s paní domácí a čeká mě dlouhatánský sjezd. Rozhodl jsem se sjet zpět do Döbriachu, kde přespím a zítra si dám kolečko kolem jezera. Po tom dnešním mi instinkt říká: ,,zejtra se šetři, zajeď se podivat na Someregg, klášter Millstatt a do těla si dej zase pozejtří.“ Ano, se svým instinktem si tykáme.

Rozhodl jsem se ho poslechnout. U chaty Erlacherhaus zjišťuji, že odsud je to na Rosennock 2,5 hodiny, přitom z hořejší chaty časově ušetřím pouze 15 minut. Tak aspoň sem někdy vezmu Janču s Godym a dáme si to odsud.

Cestou dolů se předjíždíme se suzuki s SPZ Spittalu. Nejprve mě pustí, když vidí, že jedu po šotolině rychleji. Mě předjíždí již nad Kaningem, když si fotím horu Mirnock a poté mě ještě pouští v prudkých ulicích. Naposledy se míjíme na silnici do Radentheinu. V něm musím projet hodně serpentin, abych se dostal na silnici k jezeru. Tam už je to pohodička, při níž musím občas šlápnout.

Jsem v Döbriachu a je čas se poohlédnout po spaní. Nejdříve okouknu, kolik stojí zdejší kempy. Je jich tu šest! V prvním chtějí 12 euro, což je ještě únosná cena. V druhém je prázdno, mrtvo. Pár aut tu stojí, ale jejich majitele nevidím. Zde by to teoreticky šlo, uvidíme dál. Ve druhém kempu na mě vyhrkne chlapík cenu 34 euro!

,,Za 35 euro jsem měl dneska penzion se snídaní!“ povídám mu s údivem v tváři.

,,Aha, za jednu osobu, tak to by bylo za 22,“ odpovídá.

Stejně je to hodně, loučím se s ním a jedu do čtvrtého. Tam chtějí 15 ,,vočí.“

Další postup bude takový, že se pojedu podívat na dvě odpočívadla u jezera a když budou nevyhovující, půjdu si ustlat do prázdného kempu. Kdyby náhodou jsem se tam bál, nebo mě někdo vyhodil, šel bych se podívat ještě do dvou dalších kempů. Vyjel jsem tedy k jezeru a obě odpočívadla jsem shledal jako nevyhovující. U toho prvního jsem se aspoň vykoupal. Voda byla osvěžující a určitě to bylo lepší, než mýt se v onom prázdném kempu pod kohoutkem. Sprchy a umývárny jsou tam samozřejmě zamčené.

Místo mám tedy vybrané a můžu vařit večeři. Vhodné místo na to je před jedním obchodem. Potom přijíždím do kempu a nic se oproti večeru nezměnilo. Vybírám si tedy nejméně nápadné místo a již za tmy stavím stan. Nakonec se tedy dnešní den povedl, i když to vypadalo hodně špatně. Usínám za hvězdné, ale chladné noci.

Trasa:

Millstatt – Döbriach – Radenthein – Kaning – Erlacher Bockhütte – Kaning – Radenthein – Döbriach.

58,8 km, 1362 m. př.

Do Kanningu

Kanning

Na Erlacher Bockhütte

Erlacher Bockhütte a Predigerstuhl

Predigerstuhl a výhled na východ, jih a západ (Rosennock)

Nockalmstraße

Velice chladné ráno o čtyřech stupních, tolik ukazuje můj teploměr. Navíc jsem se často budil. A to mě dnes čeká nejnáročnější trasa, konkrétně po tzv. Nockalmstraße. Balím mokrý stan a vyrážím na trasu s tím, že na prvním možném odpočívadle si dám snídani. Ve stínu bych se načekal, než by mi stan uschnul, udělám to někde na trase.

Snídacím místem se stala autobusová zastávka v Patergassenu. Akorát začalo vycházet slunce zpoza kopce a hned jsem odložil čepici. V protějším směru čeká nějaký mladík na autobus, na můj vkus moc dlouho. Třeba měl bus zpoždění. V této obci mají dokonce i Billu. To bude asi tím, že leží na křižovatce hlavních silnic. Dělám zde menší nákup a dokonce mě prodavačky pouštějí na svůj soukromý záchod.

Přijel jsem do údolí řeky Gurk, podle níž se jmenuje tato část Alp. V Gurktalských Alpách také pramení a klikatou cestou teče na východ od Klagenfurtu, kde se vlévá do Drávy. Do Ebene-Reichenau je to rovinka, stoupání mě čeká až odsud. Gurk se odkloní na východ, odkud přitéká, a já mířím na sever, kde začíná ona Nockalmstraße. Ta odbočuje z hlavní silnice vedoucí na výšinu Turracher Höhe, kterou jsem měl původně také v plánu. Děje se tak v 1100 m n.m., což je slušný základ. Hned se začíná silnice zvedat a nestydí se ani za svých 10%. Za chvíli se objeví krásný pohled na svah, v němž stoupá silnice na Turracher Höhe. Za další chvíli už se objeví oblé vrcholy Nockberge.

Další, co se objevuje je mýtná brána. Jsem ve 1300 m n.m. Koukám na ceny a nestačím se divit, za auto je poplatek 19 euro.

,,To stojí tolik? To je víc než na Brenneru,“ říkám paní v budce, když zrovna nemá, koho by skásla.

,,Silnice je hezčí a delší než na Brenner a je soukromá,“ odpovídá na mou námitku.

Pokračuji se přesvědčit, zda je to pravda. Záhy vjíždím do národního parku Nockberge, který byl vyhlášen 1.1.1987 o velikosti 183 km². Od července 2012 je také biosférickou rezervací UNESCO.

Ve 1450 m n.m. projíždím první zatáčkou, označenou číslem 52. Tolik mě jich tedy čeká na třiceti kilometrech Nockalmstraße. O 250 metrů výše leží první chata, Priesshütte. To už ubývá lesa a panoramata začínají nabírat na kráse. Potkávám auto s pražskou značkou, staršího chlápka pozdravím. Ptá se mě, zda jedu až nahoru. Nevím, co čekal, ale odpovím mu normálně, že jo. Drží mi palce a po chvíli mě předjíždí.

Co se týče profilu, i dnes sklon atakuje 10 % hranici a místy se nestydím ani tlačit. Celkem jsem strkal dvakrát po padesáti výškových metrech. Nejsem tak vyčerpán jako předevčírem, ale nohy tedy cítím. Ono se také jinak šlape na asfaltu, než po šotolině. Cyklisty jsem potkal pouze dva.

Těsně pod vrcholem, v 1900 m n.m., je krásné jezírko Windebensee. Je u něj i parkoviště, momentálně celkem plné. Kolem jezírka vede cesta, u níž jsou i odpočívadla. Škoda, že vítr čeří hladinu a že se v něm neodráží okolní hory. K prvnímu průsmyku zbývá 120 metrů. Těsně pod ním potkávám starší cyklistku jedoucí také na těžko. Má zajímavou bagáž, přijde mi, jako když naházela na kolo všechny možné batohy, co doma měla a vyrazila. Bydlí v německém Freiburgu a sem vyrazila také na pár dní na cykloturistiku. Chvíli spolu debatujeme a přitom mi ukazuje své mapy. Má celkem čtyři a všechny byly pravděpodobně vyrobeny před jejím narozením.

Schiestelscharte je první ze dvou průsmyků na Nockalmstraße ve výšce 2024 m n.m. Toto místo je ale spíše známé pod pojmem Glockenhütte, podle stejnojmenné chaty. Ta zase dostala jméno podle zvoničky, pod níž stojí. Wunschglocke, neboli Zvon přání, je symbolem Nockalmstraße. Překlad jsem si našel až později a tudíž už se nedivím, že si každý na zvon zazvonil. Mě spíše zaujal výhled od ní, který sahal až k Vysokým a Nízkým Taurám, ale určitě by nebylo od věci si zazvonit, aby mi zbytek dovolené neubývalo hezkého počasí ani sil. V kiosku u chaty jsem si nechal dát razítko, které si paní hlídala jako oko v hlavě. Byla z toho nějaká nervózní, že chci po ní razítko dvakrát. V chatě mají můj oblíbený apfelstrudel, nechám se zlákat a trochu si u něj odpočinu. Když jsem si ho objednával, servírka na mě vrhala divné pohledy. Nakonec jsme se ale domluvili.

Je před 13. hodinou a já se chystám na sjezd o 500 výškových metrů níže. Zrovna se jako na potvoru zatáhlo, beru si tedy druhé triko a bundu. U potoka Leobenbach to zase svlékám, protože to co jsem si sjel, si zase vystoupám. Čeká mě druhý dnešní cíl, který je v podobné výšce jako předchozí. Když vidím, jak vysoko silnice je, jdou na mě mrákoty, ale ono to nějak půjde. Společně se mnou stoupají dva cykloturisté, o něco mladší než já. Ti však nejsou tak naložení a tudíž jim to jede rychleji. Cestou nahoru se otevírají zase jiné pohledy, obzvlášť na klikatící silnici, kterou už mám za sebou. Těsně pod vrcholem míjím zaparkovaný autobus s celým zájezdem. Před busem mají pěknou občerstvovací stanici. Vedoucí mi tleská a nabízí mi kávu.

,,Díky, ale už jsem měl na Glockenhütte,“ odpovídám.

,,Ale bábovku bych si dal,“ si říkám už jen pro sebe.

Té asi nemají na rozdávání.

Je po třetí hodině a já konečně přijíždím na průsmyk Eisentalhöhe ve 2042 m n.m., který je nejvyšším bodem Nockalmstraße. Stojí na něm chata a je východiskem pěších túr do okolí. Také si jednu kraťoučkou udělám, ale nejprve si musím odpočinout a nabrat síly. Chata Eisentalhöhe není tak vybavená a navštěvovaná jako předešlá, ale rozhodně je od ní hezčí výhled. Oproti Glockenhütte není tolik sevřená horami ani zahlcena lidmi.

Je čas vyrazit na vrchol Königstuhl. Předtím však na zábradlí rozvěsím stan, aby uschnul, než se vrátím. Dnes je však více mraků, tak uvidíme, jak to půjde. Časově by to mělo být nahoru 1,5 hodiny, ale myslím si, že to zvládnu za méně. Nejprve si trochu zastoupám. Ze sedýlka už vidím, kolik cesty mě ještě čeká. Vypadá to jako dálka, ale čas a vzdálenost hovoří jasně, není čeho se bát. Jdu dlouho po rovině, nepotkávám téměř žádné lidi. V cestě mi stojí ohrady a také pár potůčků, z nichž se dá pít. Dobře jsem to tedy odhadl, že nemá cenu sebou tahat láhev s vodou. V Alpách je výhoda, že se můžu kochat panoramaty i za chůze. Líp ta chůze ubíhá a člověk se nemusí zdržovat na vrcholu tak dlouho.

Tak jsem to spočítal dobře, že na Königstuhlu u kříže budu za hodinu. Stojím na třetím nejvyšším vrcholu Gurktalských Alp a zbylé dva mám na dohled. Východně Eisenhut (2441 m) a západně Rosennock (2440 m), částečně přikrytý Predigerstuhlem, na němž jsem byl předevčírem. Samotný Königstuhl je vysoký 2336 m n.m. a zajímavý tím, že leží na trojmezí Korutan, Salcburska a Štýrska. Krajinu zahalily mraky, i tak je výhled úžasný. Od západu na sever se schovávají v mracích Vysoké Taury, na něž navazují Taury Nízké. Od Gurktalských Alp je odděluje řeka Mura. Výhledu od východu na jih vévodí Gurktalské Alpy s oblými horami. Za nimi vykukují štíty Karavanek. Je zde kromě vrcholové knihy i razítko, ale ve značném rozkladu. Při troše šikovnosti ale jde otisknout. Nejenom, že jsem tu celou dobu sám, ale ani nikoho nevidím přicházet. Strávil jsem tu velice záživnou půlhodinu.

Cestou dolů jsem přeci jen potkal dva turisty, nezávisle na sobě. Ten první se asi dočká na vrcholu trochu sluníčka, budiž mu to přáno. Asi si může dovolit jít na Königstuhl takhle pozdě, když je tu autem a má ubytování jisté. To mě nyní čeká jeho hledání, ale nebojím se neúspěchu. Snad to bude se suchým stanem, který vidím stále viset na zábradlí. Nakonec se to povedlo tak na 70%.

Nabírám plné flašky vody a zahajuji sjezd o zhruba 1100 metrů níže do obce Kremsbrücke, kde budu shánět místo na nocleh. Samozřejmě, že mi není nejtepleji. V patnácti stupních a vychladlý, to jen tak někomu není hej. Nakonec to byl celkem hezký sjezd. V Kremsbrücke je docela klid, ale údolí je celkem úzké, uvidíme, jak dlouho budu ,,flek“ na spaní hledat. Zkusím sjet do Leobenu o tři kilometry níže. Tam narážím na ceduli ,,camping – 3 km,“ bezva! Jedu mírně do kopce po silničce, která by mě vynesla zpět na Nockalmstraße a cestou sleduji, kde by se dalo přenocovat, kdyby kemp selhal. Přijíždím k ceduli kemp, šipka ukazuje na plac, kde není zhola nic a nikdo. To mi vůbec nevadí, hlavně, když mám kde rozdělat stan. Jdu se koupat do řeky, dokud jsem ještě trochu rozehřátý, stan stavím až potom, ještě za světla. Večeři vařím už potmě.

Den v Nockberge na Nockalmstraße mohu zhodnotit jako velmi vydařený. Nebyla to už taková dřina, jako předevčírem a hlavně jsem si užil krásné a daleké výhledy. Tuto silnici bych doporučil každému milovníku cyklistiky a hor. Ještě není tak známá a brázděná davy motorkářů či motoristů. Usínám za silného svitu měsíce, který zanedlouho přejde v úplněk.

Trasa:

Bad Kleinkirchheim – Patergassen – Ebene Reichenau – Glockenhütte – Eisentalhöhe – Innerkrems – Kremsbrücke – Leoben.

61,5 km, 1522 m.př.