Rozhledna Kovářka

V tomto článku Vám představím rozhlednu Kovářku, severozápadně od Mladé Vožice na Táborsku. Ta zde, v obci Moraveč u Slapska, stojí od roku 2011. Nebýt však české byrokracie, stála by zde o osm let dříve.
Třináctimetrová rozhledna stojí ve výšce 495 m n.m. Od roku 1950 je teprve třetí kamennou rozhlednou v České republice. Na myšlenku postavit si na pozemku soukromou rozhlednu přišel místní kovář Ladislav Dobeš, který si zaslouží obdiv. Po osmiletých tahanicích s úřady trvala samotná stavba pouhých 36 dní! Dalších několik týdnů potom trvalo, než byla dodělána okna, dveře a vitríny, neboť rozhledna není jen na rozhlížení, ale také slouží jako kovářské muzeum. Pan Dobeš léta shromažďoval po celém kraji staré tovaryšské a výuční listy, staré fotografie z okolních (již zaniklých) kováren a kovářská nářadí. Sbírka umístěná ve věži i venku na malém nádvoří, je velmi obsáhlá a pestrá. Navíc o všem má pan Dobeš přehled a návštěvníkům o tom rád povypráví.
Z ochozu rozhledny se nabízí kruhový výhled. Lze zahlédnout třeba vysílač Mezivrata nebo rozhlednu na Velkém Blaníku.
Pres Moraveč nevede žádná turistická značka. Nejblíže je modrá vedoucí z Mladé Vožice do Votic. Obec i rozhledna však leží na silnici č. 124 mezi oběma zmiňovanými městy. Z Votic, kde je vlaková stanice, je to do Moraveče 14 km. Nejblíže na vlak je to do Mezna (11 km), ale tam každý nestaví.
Nejbližšími rozhlednami jsou: Šelmberk (5 km), Velký Blaník (11 km), Babina (20 km) a Hýlačka (22 km) u Tábora.

Slovinsko, Chorvatsko (4/4)

11.9. - Deštivý návrat domů

Hrůza, děs, zmar a panika! Tak by se dalo popsat pondělní ráno. Když jsme se do něj probudili, opět pršelo a situace už začínala být kritická. Musíme totiž ujet 100 kilometrů do Rijeky, odkud nám zítra v poledne jede vlak. Nestihnout ho znamená velké komplikace při návratu domů. Nejenom, že spojů z Rijeky jezdí málo, ale dále máme na vlaky ve Slovinsku a Rakousku místenky. Úplně hraniční to ještě není. Stačí, když se dnes dostaneme lodí na ostrov Krk, což znamená 50 km na trajekt do Meragu.
No, bylo to dlouhé a napínavé, avšak konce deště jsme se dočkali před desátou hodinou. Na nic nečekáme a hned vyjíždíme. Jenže se posuneme pouze o pár metrů. Mé zadní kolo je měkké. Patnáct minut práce to spraví. Ještě hodit pohled na poštu a můžeme se, ač neradi, loučit s Nerezine. Bylo to tu moc fajn, i když počasí nebylo zrovna výstavní.
Začíná stíhací jízda. "Pošušňání" bude hlavně výjezd do 350 m n.m. a bonbónkem sjezd do města Cres. A co nebe? Stále zatažené, musíme být pořád ve střehu. Sem tam totiž spadne kapka.
Kopcovitých 39 km do Cresu zvládáme ve slušném čase 2,5 hodiny. Ve městě koupíme šalvějový med, posvačíme a pokračujeme do nedalekého Meragu na trajekt jedoucí ve 14:30. Ukazatel píše 14 km, ale to se mi zdá hodně. Horší je ale profil trasy, pojedeme opět přes kopec, do 300 m n.m. Už mě to přestává bavit, obzvlášť když začíná pršet. Když už jsme klesli o 200 metrů níže, čeká nás ještě poslední stoupáček. To už jsem mírně nevrlý. Do přístavu sjíždíme za mírného deště a skutečně to bylo těch 14 km.
Kupujeme lístky na loď za ty samé ceny co naposledy. Chlápek v pokladně nás popohání, že loď odplouvá za 5 minut. To ale nemusí, kvůli dešti se popoháníme sami. Jen se divíme tomu času. Je totiž teprve 14 hodin.
Trajekt opravdu vyplouvá ve 14:10. Cestou míjíme jiný, zřejmě ten, co má plout v těch půl. Ve Valbisce, na ostrově Krk, jsme za 25 minut. Prší ale stále. Ukrýváme se pod střechou benzínky. Brzy nás doplní druhý cyklopár, který s námi jel z Meragu. Ti však po chvíli odcházejí k pokladně a kupují opět lístky. Že by se zase vraceli zpět? Nevíme. Navrhuji přesunout čekání do protější restaurace a dát si něco dobrého. Jdu to omrknout a rovnou prohodím pár slov s oněmi cyklisty. Jsou to Američané na čtyřměsíční dovolené. Lístky si kupovali na ostrov Pag. Jinak to z Cresu prý nejde. S Jaňulou jsme si dali zákusek s capuccinem. Sotva jsme jednou kousli, přestalo pršet. Hned se nám mlsá veseleji.

Po 16. hodině vyjíždíme. Po 53 km po Lošinji a Cresu pokračujeme na Krku. Není to taková podívaná jako na oněch dvou, ale zase je přijatelný terén. A myslím, že priority jsou dnes jiné než kochání. Od moře si vyšlápneme do pouhých 150 m n.m. Neděláme zajížďku přes město Krk a ani nejedeme přes Malinskou. Chceme hlavně najít nocoviště a pokud možno už nezmoknout. Brzdíme až po dvaceti kilometrech u obchoďáku na kraji Omišalje. Tam nakoupíme něco k jídlu a pojedeme omrknout místo, které jsme si vytipovali pro nocleh.
Z hlavní silnice odbočujeme na obec Pušća a hned za křižovatkou se pustíme doprava na kamenitou cestu. Ta nás vede dolů směrem k moři. Po dvou kilometrech přijíždíme na místo snů. Čekal bych leccos, ale travnatou plážičku ve stínu stromů tedy určitě ne. Jsme nadšeni. Naproti přes vodu je už vidět Rijeka. To už zítra zvládneme doufám bez problémů. Přes Rijeku totiž přechází dešťový mrak a je stále zataženo.
Z trasy jsme dnes ukrojili neuvěritelných 80 km a na zítřejší půlden nám zbývá něco přes 20.

Trasa:

Nerezine - Cres - Merag; Valbiska - Bajčići - Omišalj - Krčki most.  

82 km, 1214 m. př.



12.9. - Setkání v Rijece 

Celou noc nespadla ani kapka. Sotva však vstaneme a chystáme se balit, začne krápat. To už na mě jdou téměř mdloby. Naštěstí přestává, ale i tak snídani odkládáme a radši se přiblížíme Rijece, našemu cíli. Žaludky potěšíme aspoň broskví.
Brzy přijíždíme na "Krčki most," což je most mezi pevninou a ostrovem Krk. Most je 1,5 km dlouhý a platí na něm přísná hmotnostní pravidla. Jakmile je překročen stanovený limit, rozsvítí se červená, dokud se zatížení nevrátí do povolené normy. Zde jsme rádi nějakou minutu ztratili, jde o pěkné technické dílo.

Do obce Kraljevica si trochu zastoupáme. Přehoupneme se přes hřebínek a už pro změnu svištíme do Bakarace, který se skrývá v zátoce. Do Rijeky to nebude přímo a už vůbec ne po rovině. Opět stoupáme. Tentokrát objedeme záliv, v němž se choulí městečko Bakar a vystoupáme až do 150 m n.m., kde začíná opět neúnavný déšť. Už mě to fakt nebaví!

Snažíme se před ním prchnout z kopce, ale nakonec nás provází celou Rijekou. Tam nás většinou kryjí stromy a my se snažíme už být na nádraží. V tom spěchu ale stíhám vnímat okolí. Při příjezdu do Rijeky jsem si připadal jako v Ústí nad Labem. Ty vysoké paneláky ve svahu mi ho silně připomínaly. Při průjezdu centrem jsem si rázem vzpomněl na město Most. Když jsme konečně zastavili u nádraží, můj dojem se potvrdil. Rijeka je ošklivé město. Jasný případ bolševického stylu.
Je krásných 10 hodin, 2 a půl hodiny času na vlak. Opravdu jsme to zvládli, i když to nebylo suchou nohou. Sotva jsem otřel kapky deště, orosilo se mi čelo. Do Lublaně je výluka!
"Zase tolik přeci nezlobíme," nenacházím už slov.
Naštěstí nám kola do autobusu vezmou. Cena nás taky potěšila. 9 € jízdenka do Lublaně a 5 € za každé kolo. Zbylý čas strávíme vytouženou snídaní a čekáním na odjezd. Jestě si ale odskočíme na tržnici pro nějaké ovoce. Kupujeme nakonec čtvrt velkého melouna. Půlku z toho spořádáme hned na místě.
Déšť zesílil, čili se radujeme z úspěchu. Nechce se mi rozbalovat vařič na vaření čaje, jdu poprosit výpravčího. Ten mi nabízí pouze horkou vodu z kohoutku. Takhle tady vaří čaj? To nemají ani blbou konvici? Musím ten vařič nakonec stejně rozbalit.
Když (si hezky) dojídám svačinku, přijíždí naším směrem další cyklista. Samo, že jede také do Lublaně. Zeptáme se ho, odkud je, pokračujeme v angličtině, ale rozhovor už končíme rodným jazykem. Podobný nadšenec jako my se jmenuje Vojta a je z Olomouce. Do Rijeky přijel na kole... z Olomouce. Dokonce s námi pojede až do Villachu. Osm dní neslyšel češtinu, teď si to může vynahradit.
Ani jsem nestačil vypít čaj a řidič dává pokyn k naložení kol do autobusu, konkrétně do kufru. Vojta tam cpe kolo i s bágly, já ty naše sundavám. Musíme sundat i přední kola. Nu což, hlavně že jedeme. Vyjíždíme na čas a za stálého deště.
Chvíli trvá, než se vymotáme z města. První stanicí je Opatija-Matulji, ležící o 200 výškových metrů výše. Ještě, že jsme nejeli do Illirské Bistrice, jak jsem původně myslel. Ty kotáry už stačily. Z Opatije vyjíždíme se zpožděním kvůli chytrákovi, který zaparkoval auto před nádražím a autobus nemohl projet. Naštěstí ho výpravčí našel v hospodě hned vedle.
Z poslední chorvatské stanice Sapjane už máme pouze pět minut zpoždění. Vystoupali jsme až do 400 m n.m. a to bychom si tedy dali do těla jet tudy. Ještě menší zdržení na hranicích kvůli pasové kontrole a můžeme vjet do nejvyspělejší země bývalé Jugoslávie.
V Illirské Bistrici přesedáme na vlak. S těmi koly a bágly je to samozřejmě o něco delší. Mám za to, že odjezd je ve 13:37, ale nikoliv. Ve 13:23.
"Hlavně, že do toho furt čumim," pokárám sám sebe za tento přehmat.
V teple vlaku se povezeme do slovinského hlavního města. Za okny pozorujeme deštivou krajinu. V Lublani brzdíme před 15. hodinou. Zde budeme mít půl hodiny na přestup do rakouského Villachu. Vojta musí za tu dobu sehnat lístky, pokud se chce s námi svézt. To se mu daří.
EC Sáva není výchozím vlakem, přijede z chorvatského Vinkovci. Na nástup budeme mít tři minuty, což je minuta na kolo. Kdybych nebyl znalý, název Beljak na odjezdové tabuli by mě zmátl. Je to totiž slovinsky Villach, což tam na střídačku píší také. Mému otci by se to však hodilo, když kdysi cestoval do Benátek a nemohl je na tabuli najít.
"Liberec, Brno, Venezia, Bratislava... A kde jsou ty Benátky?" Divil se nahlas.
Mírně zpožděný vlak sebou veze opět onen nepraktický prostor na kola. Těch se nakonec nakládá více. Když EC Sáva, tak samozřejmě údolím Sávy. Na poslední kus cesty si k nám přisedne pochybný týpek, co si říká Nik. Je to kluk z Ostravy typu "všude byl a od všeho má klíče." Zvědavi na něj moc nejsme, ale konverzace s ním není až tak hrozná. Všiml jsem si ho už dříve, jak poletuje po vlaku. Bůhví, zda má jízdenku a neschová se.
Přichází Villach, odchází déšť a s ním i Nik, krásná kombinace. Jen ta teplota by mohla být vyšší než 10 °C. Zahříváme se večeří, o níž se dělíme i s naším spolucestovatelem. Pršet přestalo téměř na minutu přesně, dle Vojtovy aplikace. Po něm se rozejdou mraky a objeví se pocukrované vrcholy Dobratsche a Karavanek. Krásná podívaná. My se však musíme podívat po nějakém noclehu. Jedeme společně i přesto, že se tu Vojta ještě zdrží.
 

Nocleh jedeme hledat směrem k soutoku Drávy a Gailu. Je po 18. hodině, teploměr ukazuje jednomístnou číslici a Janička nasazuje rukavice. K večeru se dokonce ukázalo i slunko a ozářilo pocukrované Karavanky. U soutoku žádné místo nenacházíme, popojedeme tedy ještě do vsi Maria Gail. Ta pěkně vyniká díky kostelu a horám. 

Před ní už by se možná kempovat dalo, ale zkusíme se ještě podívat dále. Ptáme se chlápka na kurtech, ten nás odkazuje na fotbalové hřiště. Tam je ale zamčeno, tak nevíme, co tím myslel.
 

Za vsí už žádný plac není a dál už se nám nechce, vrátíme se na prvotní místo. Tím je cestička v malém lesíku, ale poblíž silnice. Tu poslední noc to ale vydržíme. Budík řidíme na šestou, Vojta může vesele vyspávat, ten nikam nespěchá. My máme jízdenky na vlak v 7:16.

Trasa:

Pušća - Krčki most - Kraljevica -Bakarac - Rijeka.
31 km, 358 m. př.

13.9. - Od Vysokých Taur k Středohoří
 
V šest hodin je ještě šero, teploměr zůstal ma stejné číslici jako večer. Spolu se stanem balíme i půl kila vody, která se nachytala kvůli údolní mlze, a můžeme potichu opustit toto místo. Vojtu jsme nevzbudili, to jsme rádi. Kolem jezdící auta nás nakonec výrazně nerušila.
V 7:16 odjíždíme railjetem směr Linz. Je to paráda, že do hornorakouské metropole jedeme přímo. Většinou se musí přestupovat v Solnohradu. Mlha zatím trvá, takže jen tušíme nalevo Gailtálské a napravo Gurktálslé Alpy. Zatím se v klidu nasnídáme a pokocháme se údolím Drávy.

Mezitím vlak nabere cestujicí ve Spittalu nad Drávou. Poté se zvedneme nad údolí Mölltal a za chvíli se ocitneme nad mlhou. Hned je na co se koukat. Vrcholy Vysokých Taur se třpytí ve slunečním svitu. 

Poslední zastávkou na "slunečné straně Alp," jak bývají někdy nazývány Korutany, je Mallnitz. Následuje dlouhý tunel skrz hlavní hřeben Vysokých Taur, za nímž se vynoříme v Salcbursku, konkrétně v Bad Gastein. 

Když trať začne klesat, mlha opět zalije krajinu. Rozpustí se až před Salzburgem, mezi Berchtesgadenskými Alpami nalevo a Tennengebirge vpravo. Na druhé jmenované pohoří navazuje slavná Solná komora.
V Salzburgu stojíme 20 minut, jdu protáhnout tělo pro svačinu. Do Linzu už je to jen hodina jízdy nížinou, občas se vpravo objeví vrcholy Hornorakouského předhůří.
První dnešní přestupní stanice je Linz, kde máme krásných 20 minut. Anton Bruckner stojí na 1. nástupišti. Ne tedy onen rakouský skladatel, ale vlak, jenž je po něm pojmenován. Kdyby zde však rodák z blízkého Ansfeldenu stál, mohli jsme mu opožděně, o devět dní, blahopřát k narozeninám.
Již notoricky známou tratí z Linze do Prahy jsme opustili dunajskou nížinu a vystoupali do oblasti Mühlviertel. Po hodině jízdy už se ukázala Šumava a Novohradské hory. Domov volá! Cestou do Prahy se rozhodujeme, zda jet z Holešovic hned za tři minuty, nebo hodinu počkat a mít to v klídku. V tom přemýšlení jsem opět prošvihl Velký Blaník ve vlnité Benešovské pahorkatině. Nakonec přijíždíme dříve než tři minuty před odjezdem "pseudo spěšňáku." V klidu se tedy nalodíme na poslední vlak této dovolené.
Je to vždy přijemné, vracet se do naší lounské kotliny s jedinečným Českým středohořím. Taury to nejsou, ale nedám na něj dopustit.
 
Tuto dovolenou bych označil za naši nejpestřejší. Kolo, hory, moře. Byl to blažený pocit dojet si na svých kolech k moři, i když to bylo kus vlakem. Člověk si připadal, jako že si ho více zaslouží.
Nejdůležitější faktor počasí byl tentokrát rozpačitý. Ve Slovinsku jsme to čekali, ale ty poslední deštivé dny v Chorvatsku trochu zkazily celkový dojem. Nikdy bych neřekl, že v Chorvatsku takhle dokáže pršet.
Tři kilometry chyběly k celkové metě 500 ujetých kilometrů, což je slušná porce. Když se přičtou ty nastoupané metry, rozhodně nejde o žádnou selanku. Pokud jsi dočetl až jsem, tak to vlastně víš.

Slovinsko, Chorvatsko (3/4)

7.9. - Osor

První noc v posteli byla ve znamení bouřky, ale tentokrát nám to nevadilo. Byli jsme zachumláni pod dekou a hlavně pod střechou. Ráno sice neprší, ale je pod mrakem. Po snídani se přestěhujeme do nedalekého pokoje a poté se rozhodneme, co s načatým dnem.

Jelikož není žádný hic, vyjedeme si na nejvyšší horu Lošinje - Televrinu. Ta se tyčí nad Nerezine, odkud tam vede značená pěší cesta. Z mapy se však dozvídám, že z Osoru by šlo na vrchol vyjet na kole. Zkusíme to tudy. Nejprve si ale prohlédneme historické centrum Osoru, protože je tu na co koukat. Uličky jsou tak úzké, že máme co dělat vyhnout se na kolech s chodci. Radši tedy slézáme.

Když máme dokocháno, chceme potěšit naše žaludky. Obchod je však zavřený, zkusíme ten v kempu. Nejprve si ale trochu zajedeme, protože jsem spletl cestu. Potom konečně můžeme posvačit na nábřeží v Osoru.

Zahajujeme výjezd na Televrinu, ale terén není moc dobrý. Kamenitá polní cesta. Jasně, že už jsme po takových jeli, ale jen kousek. Zde by to znamenalo jet po ní až na vrchol. To se mi moc nechce. Rozhodujeme se tedy pro návrat a dobytí vrcholu v příštích dnech pěšky. 

Vracíme se do Nerezine. Nakoupíme a uvaříme večeři. Poté se chystáme koupat, ale teplota vzduchu nic moc.

"Jsme přece u moře, tak jdeme na to," říkám si a nesměle lezu do vody. Jaňula nechce zůstat pozadu a můžeme si tedy "odfajfkovat" první koupání v moři. Dále už se nic zvláštního nestalo, protože nás (zřejmě) ta chladná koupel uspala. Voda také nebyla kdoví jak teplá. Po létu jsem ji čekal teplejší.

Trasa:

Nerezine - Osor - Bijar - Nerezine.

17 km  

8.9. - Veli & Mali Lošinj

Druhá noc v Nerezine byla také bouřící. Ráno bylo ale opět hezky a my jsme si mohli dát běh s mořskou koupelí. Snídaně byla na terase s výhledem na moře. Prostě ideální ráno.

Dnes máme v plánu dojet nejjižněji na naší výpravě. Až za hlavní město ostrova, Mali Lošinj. Ještě 2 km za ním leží Veli Lošinj, kde je agentura provozující plavby za delfíny. To je hlavní důvod, proč jsme si z celého Chorvatska vybrali právě tento ostrov. Dozvěděli jsme se o tom z vyprávění Jaroslava Duška. 

Ani do obou Lošinjů to nebude úplně po rovině. Nejvyšší bod na cestě je v 80 m n.m., což je legrace oproti minulým trasám. Díky štíhlosti ostrova se kocháme výhledy na obě strany. Na severovýchod je vidět jih ostrova Cres a za ním pevnina s Velikou Kapelou.

Na západě potom z moře vyčnívá ostrov Unije.

Po krátké jízdě po cyklostezce podél pobřeží, prolétneme centrum Malého Lošinje a rovnou míříme do Velkého. Usoudil jsem, že bude lepší nechat si hlavní město na potom. 

Veli Lošinj je útulné městečko s pěkným přístavem. My zde hledáme "Plavi Svijet" a uvidíme, jak pochodíme. Agentura "Modrý svět" jako taková plavby nepořadá. Odkazují nás do turistického centra kus od přístavu. Tam se dozvídáme, že volno mají dnes pouze za 40 minut a jen pro jednoho. Další volné místo je pozítří, také jedno. Musíme se rozhodovat rychle, což není Janči přednost, ale nakonec ji posílám samotnou. Ona se na to hlavně těšila. Akce bude trvat maximálně tři hodiny, ve kterých se nějak už zabavím. Chvilku žila naděje, že bych jel také, ale dvě volná místa na dvanáctimístné lodi se nakonec zaplnila opozdilci.

První hodinu trávím psaním tohoto článku a kocháním na centrum města s kostelem. Potom beru kolo a chci se jet někam vykoupat. Než však něco najdu, píše Jaňula, že už se vrací. To si to moc neužili, říkám si. Ale budiž. Po hodině a půl se shledávám se svou rozzářenou polovičkou. Delfínů viděli spousty a proto se vrátili tak brzy. Chodí to tak, že když se delfíni objeví, pozorují se zhruba půl hodiny. Déle by se neměla tyto úžasná zvířata obtěžovat. V opačném případě se jezdí po moři, dokud se neobjeví, nejdéle však tři hodiny. 

Dalším bodem programu bude ochutnávka místní zmrzliny. Je stejně výborná jako ty ostatní. Ještě si vyfotíme pár panoramat a přesuneme se do Malého Lošinje. Tato dvě města jsou kuriózní. Mali Lošinj je ve skutečnosti větší než Veli Lošinj. Je epicentrem ostrova a jeho centrum soustředěné kolem přístavu má své kouzlo. Nás zde zastihla přeháňka, kterou přečkáme pod slunečníkem jednoho ze stánků, momentálně mimo provoz. Když bylo po dešti,  ještě jsme se nechystali odjet. Domluvili jsme se nakonec, že zde i povečeříme. Čevapčiči i šopák byly vynikající. Snad se nám s plnými břichy pojede dobře. 

Jelo. Celkem jsme to švihali a za necelou hodinku byli na baráku.

Sedíme si takhle na našem oblíbeném místě, na terase nad malou pláží. Najednou zahlédneme mezi stromy něco kulatého zářícího. Západ slunce to přeci není, to nesouhlasí. Pak nám to došlo. Mazal jsem pro foťák abysme mohli vyfotit náš první východ měsíce v životě. Po chvíli sice zalezl za mrak, ale moment to byl úžasný. Pěkný bonus na závěr dne.

Trasa:

Nerezine - Veli Lošinj - Mali Lošinj - Nerezine.

45 km, 458 m. př.  

9.9. - Velké nicnedělání

Sobotní den jsme prožili jako většina návštěvníků u moře. Válení, koupání, jídlo, slunko. Jediná naše aktivita byl ranní běh s koupačkou. Celkem jsme to tu praktikovali třikrát. Jinak jsme nehnuli ani prstem a nebýt jízdy do města pro snídani, tak ani kolem. 

Za jediný den na sluníčku, kdy jsme se vyloženě opalovali, jsme stihli chytit dost bronzu. To nás překvapilo a zároveň potěšilo. Ne, že bychom byli do teď jak "sejr," ale jít do podzimu opáleni není jistě na škodu.

 

Večer jsme šli nasát noční atmosféru Nerezine. Není tu takové rušno jako v obou Lošinjích, nebo Cresu ve dne. Přitom je Nerezine dost velké. Aspoň si užijeme poklidnou atmosféru. Z něčeho malého na zub se nakonec staly slušně zaplněné žaludky. Mé dvě palačinky jsem dorazil zbytkem Jančina sendviče, který byl překvapivě velký a sytý.

10.9. - Televrina

Na poslední den v Nerezine jsme si naplánovali výstup  na nejvyšší kopec ostrova Lošinj - Televrinu. Její vrchol vzhlíží z 588 m n.m., avšak momentálně je zahalen do mlhy. Jelikož jsme zde poslední den, půjdeme i přesto.

Výstup zahajujeme v 10 hodin z výšky 5 m.n.m., čili bude to těžší výstup než třeba na Milešovku. A to je královna Středohoří vyšší. Volíme kratší, ale strmější cestu. Ta by měla trvat dle rozcestníku dvě hodiny. Doprovázet nás bude turistická značka bílé a červené barvy. Buď bílý kruh s červenou tečkou, nebo bílé pruhy s červenou uprostřed. Na to, že jde o prudší výstup, se jde dobře. Terén cesty se střídá, což vítáme. Není to stereotypní. Nejprve jdeme lesíkem podél zídky, za chvíli prudší kamenitou cestou. Místy se objevují výhledy na Lošinj a Cres.

Na rozcestí pod vrcholem jsme v půl dvanácté, máme půl hodiny k dobru. Tu využijeme k výstupu na nejvyšší bod Televriny, který je ozdoben vysílačem. Mlha se bohužel nerozpustila, čili výhledy se nekonají. 

Půjdeme se ještě kouknout na vedlejší vrchol, kde stojí kostelík sv. Mikuláše. Cestou k němu se přece jen trochu odhalil výhled. Registrujeme ostrovy Unije a Veli a Mali Srakane. O něco později pro změnu ostrov Susak a jih Lošinje. 

Sveti Nikola je chorvatský název kostelíku na úžasném místě. Jde sice o vedlejši vrchol Televriny, ale urcitě je zde krásněji, než pod vysílačem. Kupodivu tu nejsme sami. Dvojice mladých lidí s propocenými tričky si také vychutnává pomalu se odkrývající výhled. Kromě výše zmíněného vidíme Nerezine, jih Cresu i chorvatskou pevninu. 

Delší cestou to má být do Nerezine rovněž dvě hodiny, o čemž také pochybuji. To mě však přešlo, když jsem viděl, kudy vede značka. Ostré velké kameny na hřebeni. Tady by měl co dělat i kamzík. Samozřejmě, že takovýto terén nebude celou cestu, ale sranda to nebude. Půl hodiny nám zabrala cesta po hřebeni. Další hodinu zbytek cesty, ten už byl podobný té výstupové. Na penzionu jsme naměřili čas 90 minut.

Úžasné tyto ostrovy Cres a Lošinj, co se týče přírodních darů. Poprvé jsme mohli ochutnat fíky přímo ze stromu. Další, co nám vyrazilo dech, bylo spousta keřů bobkového listu. Dále jsme narazili na majoránku a rozmarýn.

Ve 2 hodiny jdeme obědvat a po 4. hodině se chceme vydat na cestu. Jenže ve 3 začíná pršet a nevypadá to na přeháňku. Navíc jsme dávno měli opustit pokoj, ale díky benevolenci domácích jsme mohli zůstat do odpoledne. 

Nastala 17. hodina a stále pršelo! Dávat 40 € za další nocleh se nám už nechce a jet v tom dešti už teprve ne. Máme kdyžtak záložní plán. Postavíme stan v blízkém borovicovém lesíku. Prošel kolem pan domácí a viděl naše naložená kola. 

"Vy chcete jet, když je takhle? Kde budete spát?" 

"Ve stanu." To byla naše stručná odpověď.

"Trajekty do Brestové nejezdí kvůli větru, na Krk ale jo." 

Aspoň nějakou dobrou zprávu slyšíme.

My si však přejeme maličkost, ať přestane pršet. 

Po půl hodině přišel domácí znovu, tentokrát převtělen do spásného anděla. Sděluje nám, že má pršet až do večera, že nás s manželkou do toho počasí nepustí. Můžeme ještě noc zůstat a nemusíme jim platit. Najednou jsme byli tak lehcí. To nebylo však celé. Po půl hodině přišla ještě paní a donesla nám kousek koláče, housku a nějakou místní klobásu. Byli jsme dojatí. 

Ne, že bychom těch 40 € neměli... Vlastně neměli. Chybělo nám pár drobných. Bankomat dává pouze kuny a ubytování se platí jen v eurech. Ale tuto informaci jsme si nepotvrdili osobně.

Pršet nakonec přestalo v 7 hodin, ale to nemělo již cenu vyjíždět. Za hodinu se stmívá a počasí je stále nejisté. Jeli jsme do města pro nějakou pozornost našim ubytovatelům za jejich laskavost. Nakonec jsme vybrali dva hrnky s cyklistou. Když je nebudou chtít, můžou je nechat aspoň hostům na pokoji. Uleháme v 9 hodin, abychom mohli brzy vstát a odjet

Slovinsko, Chorvatsko (2/4)

5.9. - Tisíc výškových metrů Istrií

Jsme v Chorvatsku, konkrétně ve svahu masivu Čariča. Pod námi hluboká propast, v níž dominuje město Buzet, do kterého se za chvíli podíváme. Nejprve však ta samá pasová kontrola jako v Rakitovci. Stojí zde přípojný vlak do Puly na jihu poloostrova Istrie, kam je to dvě hodiny jízdy.

Ještě než se pustíme o 300 výškových metrů níže, uděláme malou instruktáž o Jančině e-biku nádražnímu a policejnímu personálu. Město Buzet jsem chtěl vidět hned, když jsem plánoval trasu. Nyní ta chvíle nastala. Centrum starého města je však na kopci, takže jedeme vzhůru. 

Zamykáme kola za branou a na prohlídku města jdeme pěšky. V IC si bereme plánek nevelkého historického centra. Ne, že bychom se báli bloudění, ale člověk je rád v obraze. Procházíme uličkami různých délek a šířek. 

Hradby nabízejí pěkné výhledy do okolí, na hřeben Čariča a pohoří Učka s nejvyšším vrcholem Istrie Vojakem (1396 m).

Nocoviště jedeme hledat k řece Mirna, o níž jsem se dočetl, že se v ní dá koupat. No jo, to by ale nesměla být vyschlá. Stan nakonec rozděláváme na kraji jednoho políčka u lesíka. Buzet máme na dohled. Po prvních 18 km v Chorvatsku nás zde čeká i první noc pod stanem.

Dopadla úspěšně a my se probouzíme do skoro jasného rána. Jen ten stan ne a ne uschnout. Posnažíme se po cestě.
Čeká nás 130 km dlouhá cesta přes ostrov Cres na Lošinj. Nejprve ale musíme projet polovinu trasy po Istrii, což nebude nejlehčí.
Průzkumnice Janka šla omrknout zkratku po lesních cestách a přišla s dobrou zprávou. Dostaneme se tudy na silnici a nemusíme to objíždět. Po deseti minutách se opravdu vezeme nad Buzet, směrem na jihovýchod. Začínáme počítat první výškové metry po Istrii z celkového počtu tisíc, jak to vypočítal server mapy.cz. Když jsem tuto cifru viděl, vůbec jsem ji neuvěřil. Zdála se mi přehnaná.

Pod obcí Roč odbočujeme na vedlejší silnici a přes Brnobiči se serpentinami vyšplháme do Humu. 

Ten je pro mě na naší trase atrakcí největšího významu. Hum je totiž oficiálně nejmenší město na světě. Čítá celých 21 obyvatel a je opravdu malinké. Zrovna je tu nějaký školní zájezd, ale děcka toto moc nezajímá. Radši ve stínu honí mobily přes "wifinu," kterou tu mají v rámci obce. Nebo už mají městečko prohlédnuté. Nebylo by divu, nám prohlídka trvá kolem půl hodinky. V krámku se suvenýry jsme málem naletěli. Chtěli jsme magnetku s Humem, ale město na jedné magnetce se nám zdálo větší, než Hum. Když jsme se optali prodavačky, řekla nám, že je tam chyba, město na obrázku je Motovun. Tak proč tuto vadnou magnetku prodávají? Nevíme. I Hum je městem na kopci, ale nejsou z něj tak daleké vyhledy jako z Buzetu.

Jízdou houpavou pokračujeme na Borut a Cerovlje. Místy jsou to pěkné krpály. Například jsme klesli hluboko pod dálniční most a záhy jsme vystoupali nad dálnici. Docela nám to ubírá síly i šťávu na e-biku, což je horší. Záchrana přichází v poslední chvíli v podobě železniční stanice Borut. Baterku elektrokola strkáme do zásuvky v čekárně a mobil nám dobíjí výpravčí. Poté rozbalujeme vařič a vybalujeme vlhké věci, což jsou téměř všechny. Uschnout potřebuje i náš stan. Ten jsem postavil nešetrně na posekané trávě. Také její majitel divně koukal. Dokonce to byl také výpravčí bydlící na nádraží.
Po hodině a půl pokračujeme podél trati, čili rozumným terénem, do Cerovlje a dále přes Gologorici. Zde se stavujeme na sympatické návsi obdivovat kostel. 

Nyní dostanou prostor naše brzdy. Z Gologorice klesneme do údolí řeky Karbuna. Ze 400 m n.m. se dostaneme na pouhých 100. Takhle jsme nebrzdili ani z Vršiče. 

Za obcí Potpičan přejedeme zrušenou a zarostlou trať, abychom se dostali do Kršanu. Zde je další svačící pauza u obchodu.
Teď už zbývá jen dojet přes Vozliči a Plomin na trajekt do Brestové. Když stoupáme do Plominu, potěší naše oko pohled na město samotné. Jeho poloha nad zálivem nás nemůže nechat chladnými. 

Další pěkný výhledový bod je u ohybu silnice před restaurací Flanona. Vidět je záliv s Rijekou a ostrovy Cres s Lošinjem. Mají tu dokonce panoramatickou tabuli. 

  
K přístavu klesneme z 250 m n.m., což si užíváme. Cesta je samá serpentina, takže se můžeme i kochat. U pokladny zjišťujeme, že loď nám jede za 50 minut. Lístky stojí 18 KN za osobu a 23 KN za kolo, což nás překvapuje. V 18:20 připlouvá trajekt z Cresu a po otevření vrat to vypadá, jako kdyby někdo odstartoval závod F1. Náš hovor nechává klidným motorkáře s plzeňskou SPZ vedle nás. My se mu také nevtíráme. Spíš si myslíme, že dělá neslyšícího. Třeba se jen nechce bavit. Nalodění začíná v 18:25 a za 10 minut vyplouváme. Jaňula jde na palubu číhat s foťákem na delfíny, já usedám do restaurace ke capuccinu a mufinu.  

Po půl hodinové plavbě vysedáme v Porožině a čeká nás nelehký úkol. Najít místo na stan v okolí silnice. Ta stoupá až do 350 m n.m. ve svahu ostrova. Nakonec po třech kilometrech nacházíme úžasné místo. A dokonce je skryto před světly aut. Určitě zatím nejhezčí nocoviště a to nejen díky hvězdné obloze.
Těch výškových metrů bylo nakonec více než 1000. Těch 150 co jsme nastoupali už na ostrově Cres, máme na zítřek k dobru.

Trasa:   
Buzet - Čititež - Hum - Borut - Cerovlje - Gologorica - Dupljak - Potpićan - Kršan - Vozlići - Brestova; Porozina - Filozići. 
70 km, 1163 m. př., 392 m n.m.

6.9. - Napříč ostrovem Cres
 

V noci teplo, přímořské klima. To vše mělo za důsledek suchou noc, při níž jsme se ale moc nevyspali. Jestli to měl za následek úplněk? Na snídani jsme vypotřebovali všechnu vodu a tudíž v nejbližší vsi klepeme hned u prvního domu. Hlavně kvůli tomu, že ves Dragozetići je z kopce. V č.p. 1 nám otevírá klasická venkovská stařenka, kterou za chvíli následuje její dcera, ještě v pyžamu.
Nejvyššího bodu ostrova Cres, ve 480 m n.m., dosahujeme kolem 9. hodiny. Zde teprve jdeme snídat, protože se Jaňule nechtělo do kopce s plným břichem. Během snídaně projíždí dost cyklistů, nás nejvíce zaujala parta Italů od Boloně. Do kopce byla znát různá výkonnost jedinců. Jeli hodně roztahaní.
Už od Dragozetići si všímáme zajímavých zdí podél silnice. Jsou zhruba metr vysoké, kamenné, ale nedrží je pohromadě ani kapka malty. Kameny jsou precizně poskládány na sebe. Musela to být pečlivá a dlouhá práce.

Za nejvyšším bodem trasy následuje hezčí úsek cesty. Nejen, že jedeme spíše z kopce, ale otevírají se výhledy na obě strany ostrova. Nejhezčí výhled je od křižovatky na vísku Beli. Vidět je ostrov Krk a za ním chorvatská pevnina s pohořím Velika Kapela, na druhou stranu Istrie a nad námi nejvyšší vrchol ostrova - Gorice (639 m). Dokonce je vidět i cesta na vrchol. 

 

Za dalších 10 km už vidíme pod námi hlavní město ostrova - stejnojmenný Cres. Ten také hodláme navštívit. Jde o pěkné historické město na břehu moře. Přijíždíme do něj po 12. hodině a slunce už pěkně peče. Usedáme do jedné restaurace na náměstí a pod slunečníkem poobědváme. Náměstí se jmenuje Trg Frane Petrića a spolu s přístavem jde o pěkné místo k posezení i pokochání. Specialitou Cresu je šalvějový med, který se zde vyrábí.
 

Před 14. hodinou pokračujeme v krasojízdě do cíle, jímž je Nerezine, něco přes 40 km daleko. Musíme ovšem opět do kopce. Zprvu se stoupá příjemně, otevírají se výhledy na město Cres a záliv. 

Další kilometry už tak záživné nebyly. Veseleji bylo ve 350 m n.m., to už jsme byli na hraně stoupání a dále budeme definitivně spíše klesat.
Konečně se vedle nás zjevilo Vransko jezero u obce Vrana. Klesli jsme do Hrasty, kde nás neskutečně lákaly hrozny vína rostoucí u baráku. I přestože nikdo nebyl doma (chtěli jsme vodu), zkrotili jsme vášně a pokračovali dále. 

Vystoupali jsme na další horizont a už spatřili nepřehlédnutelnou Televrinu - královnu Lošinje. V Osoru jsme překonali otočný most, který odděluje Cres a Lošinj. Úžina byla sice vybudována uměle, aby si mohli lodě zkracovat cestu, ale bylo tomu již dávno. Od té doby jsou zde oficiálně dva ostrovy.
Do Nerezine zbývají tři kilometry a my jsme se konečně dočkali. Ještě ale nebylo vyhráno. Sehnat apartmán nebyla ani teď v září sranda. Buď chtějí hodně nebo bylo obsazeno. Nakonec se nám po hodině hledání podařilo sehnat vytoužený pokoj. Bude sice volný od zítra, ale dnes nám je nabídnuto přespat v karavanu což s radostí přijímáme. Už se nám nechce nikde hledat ani stavět stan. Navíc rano se přestěhujeme pouze o 20 metrů dále do pokoje po Češích. Pokoj nás bude stát 40 € za noc pro oba, což je nakonec dobrá cena. Sice jsme si dali strop 30, ale i zde se za ta léta zdražilo.
A proč zrovna Nerezine? Janička se dočetla, že je zde šance vidět delfíny. Snad se nám to poštěstí.

Trasa:
Filozići - Vodice - Cres - Hrasta - Osor - Nerezine.
65 km, 864 m. př., 427 m n.m.