Lago di Garda (Desenzano, Sirmione, Malcesine), Verona

Po devíti letech se podívám opět do oblíbené Itálie. Nebude to nakonec do velehor na severu země, ale o něco níže, k největšímu italskému jezeru. Tentokrát jsem nikoho nesháněl, protože akce byla připravena moc narychlo. Kolo nechám doma a vše zajímavé si obejdu pěšky či objedu různými dopravními prostředky.

6.10. – Do Vídně na Bahnoramu

Je pondělí dopoledne a v Praze nastává drama. Jednou jsem zase zvolil cestu autobusem z Loun na Florenc, místo Dejvic a to jsem si zase dal! Zprvu jsem myslel, že ušetřím za metro, když se svezu až na Florenc, ale chyba lávky. Přišlo mi, že k ceně jízdenky na Florenc je přičtena i pražská MHD. Času jsem měl celkem dost, ale při nekonečném plazení přes Letnou se rychle krátil. Konečná půlhodina byla pro přesun na hlavní vlakové nádraží tak akorát. Takže mou poslední jízdou v životě na Florenc začala má cesta do Itálie. Váhal jsem mezi Dolomity a jezerem Garda a nakonec to vyhrálo největší italské jezero, hlavně kvůli lepší vlakové dostupnosti.

Přicházím na nádraží a jsem příjemně překvapen novou jednotku Railjet, která bude od příštího roku vozit cestující až do Grazu. V 10.40 opouštím hlavní město pln očekávání, jaký je rozdíl mezi naší a rakouskou jednotkou. Nepatrné rozdíly jsem našel. Naše Railjety budou oproti rakouským přepravovat kola, což je dobrá zpráva. Cestu polojasným, ale mlžným dnem, trávím nad knihou. Po 15. hodině brzdíme ve Vídni-Meidlingu, kde se ocitám opět po týdnu.
Vlak do Itálie odjíždí až v půl osmé a tak mám čas jít navštívit jednu z rozhleden ve Vídni. Rozhodl jsem se pro Donauturm, na levém břehu Dunaje. Tam musím jet kus vlakem, konkrétně do stanice Floridsdorf. Když však ujdu necelý kilometr, tak se mi zdá, že věž je příliš daleko a tak se vracím. Útěchou mi bude rozhledna u hlavního vídeňského nádraží, říkám si. Wien-Hauptbahnhof je kupodivu nové nádraží a není ještě ani hotové. Zatím fungují pouze 2 koleje, pro příměstské vlaky. Doposud byl středobodem veškeré dopravy Südbahnhof, čili jižní nádraží. To mělo nevýhodu, že nebylo průjezdné.
Věž Bahnorama stojí těsně u nádraží a i když to nevypadá, tak přesahuje okolní domy. Nicméně do mé sbírky rozhleden se hodí. Vchod je kavárnou a po zaplacení vstupného 2,50 EUR se vyvezete proskleným výtahem až na vyhlídkový ochoz. Prosklený výtah není nic moc pro mne a tak při jízdě nahoru koukám do zdi. No, spíše do plechového rohu. Výhled je překvapivě pěkný. Od jihu na západ se zdvihají kopce Vídeňského lesa a jako na dlani je hlavní nádraží. Největší vídeňské dominanty se soustřeďují na severozápadě a odsud je to k nim pěkně daleko. V půl šesté opouštím Bahnoramu a popojíždím zpět na Meidling, kde budu vyčkávat na noční vlak do Itálie.
Společnost mi dělá dvojice manželů z Lince, kteří cestují do Říma. Vlak, který přistavují pouhých 10 minut před odjezdem, je dvoudílný. První část, se mnou, pojede do Milána a druhá do Říma. Dělící stanice by měly být Benátky. Je všední den a říjen a tak není zas tak divné, že mám v kupé místenku sám. Zatím mám dvě spolucestující, ty ale vystupují ve Wiener Neustadtu. Zhasínám kupé a venku je občas vidět nějaké město. V Brucku nad Murou přistupuje chlapík s arabskými rysy. Dáváme se anglicky do řeči a říká, že je Pakistánec, žijící zde již přes 10 let. Opouští mne v Leobenu a to už zaujímám pozici ležícího střelce. V těchto šikovných rakouských vozech se dají sklápět sedadla tak, že máte skoro postel. 

7.10. – Bevenuto in Italia

Když se budím, jsme již v Itálii. V klasické stanici, kde se pravidelně déle stojí. Tarvisio-Boscoverde je první italskou stanicí, na cestě z Rakouska, přes pohoří Karavanky. Zde přistupují 2 Italové, ale kde vystoupili, jsem ani nepostřehl. Venezia-Mestre a další prodleva. Tentokrát díky dělení vlaků. Definitivně se budím ve Veroně. Jakmile se rozjedeme, jsem ve střehu. Vidím staré známé domy a starou známou krajinu. Jsem opravdu už v Itálii. Ta mne však vítá stejným počasím jako u nás. Mlžný opar, ale předzvěst slunečna. V Peschieře ještě necháme předjet italský rychlovlak, který za 9 let změnil jméno z Eurostaru na Frecciabianca nebo Frecciarossa a potom už vstupuji na italskou půdu.
Jsem ve městě Desenzano del Garda a první kroky míří do nádražní kavárny. Ranní káva je vždy vítaným začátkem nového dne. Než si uvědomuji, že „un caffé“ je vlastně klasická italská káva, přistává přede mnou káva objemu našeho štamprlete. Když mumlám něco o „grande,“ paní mi připomíná, že musím chtít „Americano caffé.“ Ochotně mi malé kafe mění za velké, k tomu sladké pečivo a je mi dobře. Kupuji ještě „due francobolli“ na pohledy a jde se do města. Nad městem trůní hrad Castello Ricetto, který jdu omrknout jako první. Dnes je bohužel zavřený, tak si to namířím rovnou na Piazza Garibaldi. Tady je zajímavá pouze fontána a tak obracím kroky směrem k přístavu. Od hradu projdu malebnou a úzkou Via Castello a octnu se na náměstí Piazza Bagatta. Na jeho západním konci stojí Duomo Santa Maria Maddalena. Na náměstí stojí i galerie a za ní malý přístav. Na něj navazuje ulice Via Porto a větší přístav Desenzana. Bohužel celá ulice je jeden velký trh a to komplikuje hledání autobusové zastávky. Jdu podél pobřeží, až vyjdu na hlavní ulici, která vede z města. Tam se ptám děvčat a ty mne posílají rovně s tím, že za 15 minut bych měl k zastávce dorazit. To bude jen tak tak na odjezd autobusu. K zastávce přicházím po deseti minutách, ale zneklidňuje mne pohled na jízdní řád, podle kterého by na této zastávce bus stavět neměl. To by byla smůla. Autobus jede téměř na čas a na zastávce staví. To jsem rád, že nemusím šlapat takovou dálku do Sirmione pěšky. Po chvíli se snažím rozpovídat italsky a pochopil jsem, že trh tam je každé úterý. Takže jsem měl jen smůlu, že dnes zrovna úterý je. Pak jsme debatovali o fotbale a o práci. Když jsme projeli skoro celý úzký jezerní výběžek a přijeli do centra městečka Sirmione, musel jsem vystupovat. Výběžek z jižního břehu jezera Lago di Garda měří 4 km a většinu zabírá Sirmione. Sotva opustím autobus, hlásí se ke mne starší pán, že je také nádražák, ale už v penzi. Před lety byl vlakem v Praze. Asi k něčemu ta studie italštiny opravdu byla, když toto vše jsem pochopil. Po chvíli jsme se rozloučili a já šel do epicentra městečka, které také stráží hrad. Jmenuje se Rocca Scaligera a je štíhlejší, než ten v Desenzanu. Má také dominantnější věž a dokola vodní příkop. Hrad je přístupný turistům a z věže je pěkný pohled na město a okolí. Nebýt oparu, výhled by několikanásobně zkrášlovali okolní hory. Městečko Sirmione i dnes překypuje turisty a v typických úzkých uličkách je místo akorát na vyhnutí. Nejzajímavější dům stojí na náměstí Piazza Flaminia. Je pokrytý fialovým a žlutým kvítím a je cílem spousty fotografů, včetně mne. Na nejsevernějším cípu výběžku se nachází lokalita s názvem „Grotte di atullo.“ Jsou to pozůstatky římské vily, které má nyní pod ochranou archeologické muzeum v Sirmione. 
Před 13. hodinou vyplouvá jezerní trajekt do Gardy, kam se potřebuji dostat, kde mám zamluvené ubytování. 45 minutová jízda stojí 9,80 EUR. Mám jistotu, že nejsem na moři a tudíž nehrozí houpání ve vlnách. Cestou do Gardy jsou 2 zastávky a po půl druhé připlouváme do přístavu v Gardě. Přesnou mapu města nemám, ale mám napsané ulice, kudy se mám pustit k penzionu La Lanterna. Sice jsem trochu zabloudil a musel se zeptat, ale nakonec jsem na svou základnu dorazil. Jen od severu, místo od jihu. Přivítala mne mladá trojice. Majitel Francesco, jeho partnerka, coby servírka a ještě jedna dívčina, kterou jsem potom již neviděl. Vybrali mi pokoj s výhledem na horu Boschi della Rocca, na jejímž vrcholu je kostel sv. Jiří. Ten však z města vidět není. Pokoj byl celkem útulný a s balkónem. Postel ustlaná klasicky italsky. Podobný způsob se ale používá ve všech přímořských státech v Evropě. Po zabydlení jsem šel okouknout město. Mám štěstí, že nemusím pěšky. Dopoledne a odpoledne krouží po celém městě městský autobus, který je dokonce gratis. V centru Gardy už toho tolik zajímavého není. U hlavní silnice stojí kostel Panny Marie a po břehu, kolem přístavu musí být jistě pěkná procházka. Zpět na Laternu jsem se vydal před stmíváním. Na zastávce u autobusového nádraží jsem se potkal z jednou starší paní. Řekl jsem si s ní pár vět a nakonec měla stejnou výstupní stanici jako já. Večer jsem trávil sledováním televize. Obzvlášť mne zaujmula stanice Radio Italia TV, kde hrají jen italské písničky. Na zítra hlásili nejlepší počasí a sice polojasno, tak uvidíme ráno.

Desenzano - hrad, pohled na město, Via Castello, Přístav a Piazza Bagatta
Sirmione - hrad, výhled z věže na město, dům na Piazza Flaminia, jezerní tajekt
Garda - město s Bosci della Rocca, centrum města, přístavní promenáda, kostel Panny Marie

8.10. - Malcesine, nebbia sulla Monte Baldo

Vstávám kolem osmé hodiny a jdu se podívat, jak vypadá snídaně v penzionu La Lanterna. Takový menší „Švédský stůl,“ ale dalo se tam vybrat. Takové hody jako na Mallorce to ale nebyly. Počasí stejné jako včera a tak přemýšlím o náhradním programu za tůru po návrší Monte Baldo. Do oka mi padlo městečko Malcesine, ležící severně od Gardy, též na břehu jezera. Jízdenka stojí překvapivě nízkých 3,50 EUR a jízda trvá asi 45 minut. Vystupuji v centru města a pozoruji na protějším břehu, jak se rozpouští mlha, která pohltila okolní kopce. Nejhezčí pohled je na tuto scenérii z přístavu. Potom se propletu úzkými uličkami k místnímu hradu „Castello Scaligero.“ Je dominantnější než jeho „kolega“ v Sirmione. Je to hlavně tím, že je na nejvyšším místě ve městě. 

Po prohlídce hradu mířím ke stanici lanovky na Monte Baldo a ptám dámy v pokladně, jaké je nahoře počasí. Odpověď „brutto“ a webkamera jak z prádelny, mluví za vše. Na Monte Baldo dokonce vyváží i kola. To by se mi také líbilo. Od stanice lanovky stoupám ulicemi nad město s tím, že odněkud se otevře pohled na město. Stalo se tak v horní partii ulice „Via Monti.“
Z kopců se stále páří, ale slunko se neukazuje. Pojedu se tedy podívat do městečka Torri del Benaco. Autobus jede akorát za pár minut, ale jízdenka je dražší, než jsem jel z Gardy až sem. Důvodem je zakoupení lístku u řidiče, místo v pokladně. V Torri del Benaco je zřícenina hradu, která se nachází vedle pěkného přístavu. Z něho je viděl na protilehlém břehu dominantní kopec Monte Pizzocolo Sera a vedle ní vpravo menší kopce Monte Castello di Gaino. Kdyby bylo bezmlží, to by byly panoramata. To je asi tak vše, co může Torri del Benaco nabídnout a jelikož je čas, vyrážím do Gardy pěšky. Jde se docela dlouho a teprve po tom, co obejdu Monte Luppia, se objeví Garda s místní dominantou, kopcem Rocca Vecchia.
Chvíli se ještě projdu po městě, abych se usadil v kavárně naproti kostelu a dal si „Americano café.“ Když čekám na autobus před nádražím, tak opět potkávám paní, co se mnou jela už včera a vystupuje na stejné zastávce. Dnes už se bavíme více. Než však stihnu pochytit její jméno, když se představuje, tak odletí neznámo kam. Říkám jí, že italsky se jmenuji Giuseppe. Zrovna tak se jmenuje její manžel. Dál už se dnes nic zajímavého nestalo a tak mne čeká poslední den ve slunné Itálii, ale tato pověst se zatím ani omylem nenaplňuje. Vlastně ano. Večer jsem měl v dole v restauraci půllitr piva Peroni, jehož cena 3,50 EUR mne zaskočila, ale nezrujnovala. Ještě předtím jsem si odestlal znovu dokonale ustlanou postel. Tentokrát jsem to ale tolik nepřeháněl.

Malcesine - město od východu, přístav, Porta Siresina, hrad a výhled na Malcesine a Lago di Garda,
Torri di Benaco - hrad, přístav, pohled na Monte Pizzocolo

9.10. - La cittá di Romeo é Giulietta

Sen o Monte Baldu se ve čtvrtek ráno definitivně rozplynul, po tom, co jsem koukl z okna. Pořád mlha, pořád opar. Takže náhradní plán byl navštívit hlavní město stejnojmenné provincie, Veronu. Ta leží v regionu Veneto, česky Benátsko. 

Snídaně byla téměř stejná jako včera a po ní nastalo loučení a odjezd městským autobusem. Franceskovi a spol. jsem vše patřičně pochválil a mohlo se vyrazit. Rozhodl jsem se, že do Verony pojedu celou cestu autobusem, že nepojedu do Peschiery a odsud vlakem. Cena lístku mne opět překvapila, tentokrát mile. 3,90 EUR. Ještě před odjezdem jsem se zapovídal s paní, tak lehce nad 50 let. Byla to Rakušanka, také na sólo pobytu v Gardě. Dokonce byla od Grazu, tak jsem jí vylíčil, jak jsme byli nedávno v Mixnitzu. Pochválila, že znám celkem její okolí. Tak řeka Mura se pamatuje lehce. Paní jela jen 2 zastávky, do muzea porcelánu. Tam nastoupili pro změnu 4 Skotky, žijící v Anglii, věkem už kolem 60 let. To je na tom cestování zajímavé. Ta pestrost. Obzvlášť v cizině.

Ani už nevím, jak dlouho jsme jeli do Verony, ale na čas jsme nepřijeli. Přes město se to táhlo. Co jsem nepochopil, proč jsme museli jet centrem. Nicméně prohlídka mohla začít. Nohy se mají nač těšit, i přes to, že jim odlehčím a krosnu nechám v úschovně. 6,90 EUR za 7 hodin není zrovna optimální cena. "Zlatý Oslo." Aspoň, že svítí sluníčko, které i přes opar slušně hřeje. Projdu kolem autobusového nádraží a první cíl v cestě je Porta Nuova (Nová brána). Jedna z bran bývalého opevnění města. Ulicí Corso Porta Nuova jsem vykročil směrem do centra. Cestou jsem potkal sympatickou... pekárnu a po chvíli došel na Piazza Pradaval. Celkem zelené náměstí, v němž stromy svírají fontánu se sousoším. Už z dálky jsem zahlédl nějakou velkou kamennou bránu. Jmenuje se Portoni della Bra a je branou na největší veronské náměstí Piazza Bra. V jeho prostředku stojí Arena di Verona. Je podobná římskému koloseu, ale není tak vysoká. Amfiteátr římské říše je symbolem města a v létě se zde koná známý operní festival. Dále se na náměstí nachází radnice - Palazzo Barbieri a Gran Guardia, budova pro úkryt vojáků za špatného počasí. Dnes však konečně vylezlo sluníčko a tak je hned veseleji.
Po ulici Via Roma se dostávám k hradu Castelvecchio. Ten sloužil k obraně města od řeky Adige. Leží na jejím pravém břehu a najdete v něm muzeum. Řeka Adige sem teče až z Ötztallských Alp, kde pramení. Dále protéká Bolzanem, Trentem a vlevo od jezera Garda se dostává do Pádské nížiny. Po 410 kilometrech, v Benátském zálivu končí v Jaderském moři. Je po Pádu 2. nejdelší řekou Itálie a s Pádem je spojena několika kanály.

Přecházím most Ponte Scaligero a po levém břehu měním směr ke kostelu sv. Jiří. Odsud vynikám dominantnost hradu. Kostel sv. Jiří (San Giorgio) obklopují stromy parku Cesare Lombroso u ohybu řeky, která svírá historické centrum Verony. Já však odsud stoupám po schodech k hradu Castel San Pietro. Z jeho teras je krásný pohled na centrum Verony a obzvlášť vynikají věže kostelů a náměstí. Nebýt stále trvající opar, jistě i v pozadí města by se našla nějaká silueta kopce. Pod hradem je schované divadlo Teatro Romano, ale to je momentálně v rekonstrukci. Ponte Pietro přes řeku Adige a potom hned vpravo. Pak už dojdete k Veronské katedrále. Ta je bohužel také pod lešením. Počet lidí začíná houstnout, protože se blíží epicentrum Verony. Nejhustší je to na Piazza Erbe. Ještě více prostoru berou místa pro stánky. Jinak je to ale pěkné místo. Nad náměstím se zvedá vysoká věž Torre dei Lamberti. 84 metrů vysoká věž, slouží i k výhledu na město a okolí. Stojí tu už od roku 1172 a její 2 zvony se jmenují Marangona a Rengo. Ty ohlašovaly požár či nepřítele. Věž vyrůstá ze soudní budovy Palazzo della Ragione. Arche Scaligere je monumentální pohřební komplex v gotickém stylu, rodiny Scala. Leží vedle náměstí Piazza dei Signori, pár kroků od Piazza Erbe. Jak se tak kochám, tak najednou začíná pršet. To tu ještě tak scházelo. Odcházím tedy po Via Capello, směrem k řece. Najednou mi se mi do cesty postaví dům. Juliin dům. Vcházím dovnitř a nechápu, jak kolem toho můžou lidi tak blbnout. Vždyť příběh Romeo a Julie nebyl ani pravdivý! Krom toho je tu "přejaponcováno." Brána domu a průchod do atria jsou popsány miliony milostných vzkazů, monogramů a srdíček. Pod kamenným balkonkem stojí bronzová socha dívky, jejíž ňadra denně osahají stovky, možná tisíce lidí, spíše chlapů. Ve víře v nekonečnou lásku. Je čas pokračovat. Déšť neustává, tak vyndavám pláštěnku. Prší ještě asi tak půl hodiny. Nohy už mám také uchozené a vše podstatné už jsem vlastně viděl, tak se vracím na nádraží.

Vlak jede až za necelých 6 hodin, tak nejprve usednu do nádražního Mc Donald´s. Otevřu si k tomu knihu a ono to nějak uteče. Když se setmí a tlačí mne židle, projedu se trochu do Brescie. Jenže osobní vlaky tím směrem provozuje soukromá společnost a to s jízdenkami na FS není možná kombinace. Projedu se tedy aspoň do Vicenzy, abych nějak strávil čas.
Před nádražím začíná Viale Roma po které se odebírám do centra. Cestou potkávám na můj vkus dost černochů. V jednom z autobusů městské dopravy vidím za volantem ženu, také nezvyklé. Pomalou chůzí dokráčím na Piazza dei Signori a zpět na nádraží. Daří se mi dokonce slušné noční snímky. Když se vrátím zpět do Verony, zbývá jen hodina do odjezdu nočního vlaku do Vídně. Ten přijíždí před 23. hodinou. Když dorazím ke kupé, zírám. Kupé plné Arabů a vyznačené místenky jen dvě. Otráveně hledám jiné místo. Nakonec se usazuji v posledním, kde jsou dvě místenky, ale cestující jen jeden. Akorát nechápu systém místenek. Tak buď jsou povinné a nebo ne. A ne aby se do kupé nacpala arabská náplava a vesele si jela bez místenky. Cestující, mladík, nejprve hovoří anglicky, ale potom se představuje jako Francesco z Milána, jedoucí za holkou do Vídně. To však ještě není vše. Po chvíli si přisedá divná cestující. Ale má tepláky a dvě igelitky, tak snad brzy vystoupí. Kdepak chlapečku. Když s někým telefonuje, tak mluví německy. Když se jí ptám zda jede do Vídně, tak kouká jak kdyby právě přistála na Venuši a i po druhém dotazu nereaguje. Vypakuji jí tedy tašky ze sedačky a dělám si pohodlí ve stavu "ležmo." Sousedka si ustele taktéž a potom se směje, nikdo neví čemu. Ve Vicenze nás staví do pozoru průvodčí, která přišla usadit dva mladé Japončíky. Při následné kontrole jízdenek se mne, ptá, proč nesedím na svém místě. Podle mne docela hloupý dotaz, když musela kolem onoho kupé projít. Na mou odpověď kývne a nic neříká. Prostě bordel. Hůř je na tom naše "kámoška." I na průvodčí kouká jak "tydýt," když jí říká o jízdenku. Na druhou otázku už reaguje. Ale čert ví, co měla za jízdenku, když jí průvodčí říkala něco o Tarvisiu. Potom tak nějak usínám. Přijíždíme do Benátek a narušitelka odchází neznámo a nenávratně kamsi. Francesco si natáhne nohy naproti, Japonka se schoulí na sedačku, jejímu mladému klopím sedačku a sám se uvelebím na dvě sedačky. Takhle je nám dobře až do rána.

Verona - Porta Nuova, Portoni della Bra, Arena di Verona, Castelvecchio, panorama Verony,
Torre dei Lamberti, Piazza Erbe.
Noční Vicenza

10.10. - Voda, která utekla

Svítá, už den se probouzí... Kupodivu do jasně modrého rána. Údolní mlha sice zahaluje Neustadt, ale zde nahoře, v okolí Semmeringu je azuro, které nebylo ani tam, kde být mělo. V pozadí se tyčí masiv Schneebergu, kopce a hrady kolem trati se jasně třpytí od ranního slunce. Ve Wiener Neustadtu, jak jsem tušil, je po po srandě. Mlha všude kolem. Uteklo to jako voda, jak to tak bývá. Francesco se se mnou loučí slovy "Ciao Joseph" a každý si jdeme svou cestou. O přestupní prodlevu si jdu sehnat něco teplého do žaludku a potom pokračuji EC Vindobona až do Prahy, kde přestoupím na autobus. Je pátek a tak busy praskají ve švech, ale to už vydržím. Další návštěva Itálie nebude mít určitě již takovou prodlevu, jako bylo nyní, 9 let.

Medvědí soutěska (Bärenschützklamm)

Když jsme loni jeli ze Slovinska přes Rakousko, zaujala mne krajina kolem Semmeringu, kde se trať neskutečně kroutí a klesá. Už ze shora se před cestujícími otevře úchvatný pohled do údolí kolem Gloggnitzu, do kterého po pár minutách vlak sjíždí a pokračuje k Vídni. Tento úsek je na koridoru Vídeň – Villach. Parádní podívanou dotváří hrady a kopce. Na dvou z nich jsem spatřil rozhledny. Když jsem později doma brouzdal po mapě a zabrousil k Brucku nad Murou, padla mi do oka soutěska u městečka Pernegg, v údolí řeky Mury. Ta mimochodem pramení v Taurech a přes Rakousko míří do Slovinska a přes chorvatskou hranici. na chorvatsko-maďarské hranici u Legradu poté splyne s Drávou. Soutěska Bärenschützklamm, pod českým názvem Medvědí, má výchozí bod v Mixnitzu, kde je vlaková zastávka osobních vlaků. Spočítal jsem si, že se sem dá podniknout jednodenní výlet. Takhle podobně se rodí nápady na výlety.
Rozhodil jsem sítě a v nich uvízli další čtyři členové výpravy, jejíž datum jsme stanovili na první říjnový den. Největší radost jsem měl z toho, že se sešla po devíti letech naše stará tříčlenná parta z cest do zahraničí, já a dva ostřílení cestovatelé. Kolega Karel a expert na Korfu, Vašek z Kralup. Jako čtvrtý se přidal Marek, již prověřený z cesty po Norsku a poslední člen kvintetu byl Vláďa z Ostrova, který je zase Vaškův známý. Trasa by měla měřit 13 km a po zdolání soutěsky se vrátíme přes kopec Rote Wand, který přesahuje 1500 m n.m.
Všichni jsme se shodli na tom, že pojedeme nočním vlakem „Metropol“ do Vídně. Tam jsme byli v 6.17 a za čtvrt hodiny jsme měli přípoj v podobě IC směr Benátky. S ním jsme po 8. hodině v Brucku nad Murou, kde je akorát půl hodiny čas zajít do pekárny a po ránu potěšit žaludek horkou kávou. Elektrická souprava bez vlakové čety vyjíždí kolem 8.39 a má konečnou v Grazu. My vystupujeme na 2. zastávce, Mixnitz–Bärenschützklamm. Nebe je zatažené a vzdálenější vyšší kopce se do něj noří. Mixnitz je sevřený v údolí Mury skalnatými, ale lesnatými kopci, jejichž výška nedosahuje ani 2000 m n.m. Procházíme vesnicí a po chvíli odbočujeme vlevo k rozcestníku, odkud je to do soutěsky hodinu a půl chůze. I v Rakousku platí nesmyslný systém vzdáleností časově, místo kilometrově. Procházíme malebnou ulicí, kde stojí pěkný dům, s kamenným přízemím a dřevěným patrem. Před ním stojí socha medvěda. Ten je prvním cílem našich foťáků. Ulice nás vyvádí z Mixnitzu. Nejprve vede po rovince a sem tam kolem domů. Asi tak po kilometru se začne zvedat. Na začátku lesíka stojí Bräuner Mühle, kde jsou propagační materiály, hlavně o soutěsce. Když se jdeme podívat dovnitř, tak nás chlápek, zřejmě majitel, vykazuje. Aspoň tak nám to líčil Vláďa, který umí nejlépe z nás německy. Už cestou sem dostal cejch největšího baviče. Míjíme první osvěžovnu na trase a za chvíli začíná vodní divadlo. Nejníže položený vodopád na Mixnitzbachu se jmenuje Kaskadenfall. V již žloutnoucím listí se vyjímá velmi pěkně. Překonáváme první lávku, nad kterou je nejhezčí vodopád spodní čísti soutěsky. Pak se prudce zatočíme do kopce a přicházíme k vyhlídce, s obrázkem svaté, možná Panny Marie. Z ní je pohled do údolí a na nejbližší štíty. Potok zůstal hluboko pod námi a my si říkáme, kde je nějaká ta pokladna, když vodopády už byly tři. Potom jdeme dlouho úsekem, kde se nic neděje. Náhle se napojujeme na lesní cestu. Před námi se odkryje špičatý vrchol Hartenkogel, osada Bauer im Burgstall a horní Mixnitz.
Po hodině a tři čtvrtě přicházíme teprve ke vchodu Medvědí soutěsky. Je zde velký plac a roztomilá Hans-Kerrlhütte, která je zároveň pokladnou. Parametry soutěsky jsou: délka 1400 metrů, převýšení 350 metrů, celkem 164 žebříků, ať už horizontálních, či vertikálních. Zvládnout by se soutěska měla za 90 minut. Že soutěska vznikla a v roce 1978 byla vyhlášena za chráněnou přírodní památku má na svědomí Rakouský alpský spolek, sekce Mixnitz. Vstupné jsme zaplatili 3,50 EUR a šlo se na věc.
Pak teprve začla ta pravá paráda. Nejprve jsme míjeli nenápadné kaskády a posléze vystoupali po dřevěných schůdkách, zasazených do země. Pak už nás čekala nemilosrdná cesta, těžkým terénem. Nejpve se šlo po žebřících mezi stromy, mírně nad tokem potoka. Pak stromy zmizely a všude kolem byly jen skály a voda. Terén, který následoval by zvládl pouze trénovaný horolezec. Všem ostatním je tu k dispozici turistická stezka. Když jsem viděl, jak se před námi zvedají žebříky, které mnohdy atakovaly sklon 90 stupňů, musel jsem se pořádně nadechnout. Procházeli jsme i takovými úseky, kde byla skála široká 2 metry. Kus výše jsme pro změnu prolézali pod převisem skály. Vše bylo ozdobeno spousty vodopády. Místy se pod námi odkrývala hluboká propast soutěsky a úseky, které jsme už měli za sebou. Euforii začal trochu brzdit déšť, který se přece jen spustil, podle předpovědi, těsně pod chatou Diensthütte. To už jsme byli v 990 m n.m. a všichni jsme byli rádi, že si můžeme oddechnout a posvačit. Chata byla sice zavřená, ale aspoň tu byly lavičky.
Pak následovala ještě krátká pasáž mezi skalami, již za mírného deště. Na ten jsme byli ale připraveni. Poslední výškové metry nás ještě dost zahřály, šlo se po prudkých žebřících. Ty byla jedinou slabinou, jinak parádního zážitku. Místo plochých stupňů, byly zatlučeny dvě oválná dřívka, na které se muselo místy dávat pozor, aby člověk nešlápl blbě. Horizontální byly ještě horší. Nepochopil jsem, proč na lávkách byly zatlučeny stupně, když se šlo vlastně vodorovně.
Když cedule na stromě hlásila, že Jausenstation je 10 minut, už jsme se těšili, že se chvíli schováme pod střechu. Jausenstation je horská chata, ve výšce 1209 m n.m. Tam jsme na chvíli zavítali a dali si polévku a pivo. V chatě bylo velmi útulno a tak se nám ani nechtělo do toho deště, který neustával, ale nic jiného nám nezbývalo.
Bylo jasné, že na Rote Wand se dnes nepodíváme. Cestu zpět jsme zvolili po značce, která by nás podle rozcestníku měla dovést na parkoviště v Mixnitzu za 1:45 hod. Jelikož už pršelo hodinu, bylo mokro a nesnadný terén, který serpentinovitě klesal severně nad soutěskou, tomu také nepřidal. Místy se muselo jít opatrně. Byly jsme hodně rádi, že jsme byli zpět na nádraží v Mixnitzu a vlakem v půl sedmé nastoupili cestu k domovu. Po přestupu do Railjetu v Brucku, jsme usušili mokré věci a bylo nám zase dobře.
Po příjezdu na Wien–Meidling jsme měli spoustu času do odjezdu zpátečního nočního vlaku do Prahy, tak jsme popojeli na Wien–Westbahnhof, kde jsme brouzdali po obchodech a poté zabrali dobré fleky ve vlaku. Měli jsme velké štěstí, že cestující, zakoupivší místenky do našeho kupé je nechali klidně propadnout a nedostavili se. Tím jsme získali více prostoru a lépe se v noci spalo. Za Prahou jsme zůstali opět sami s Karlem a přes Ústí nad Labem byli v půl osmé v Lounech. Tam skončil náš vydařený výlet,který mírně pokazil déšť, ale zavládla celková spokojenost.

Pivoňské hory, Radbuza

Letos podruhé jsem se vypravil na Chodsko, Domažlicko, do Českého lesa. Toto mystické pohoří mám prostě rád a je tu stále co objevovat. Pivoňské hory jsou jeho podřadnou geomorfologickou jednotkou, v oblasti prameniště řeky Radbuzy. Tentokrát vyšlo volno na víkend uprostřed srpna, tak jsem využil lokálku ze Staňkova do Poběžovic. Tam jsem vystoupil kolem půl desáté a jako první bod programu byla prohlídka zámku.

Pivoňské hory (Pivoň, Herštejn, pramen Radbuzy, Pleš)

Zámek v Poběžovicích je z kategorie podudržovaných, ale přístupných veřejnosti. Dnes je zrovna ve městě nějaká slavnost, což nikdy rád nevidím. Za 3 roky, co jsem zde byl naposledy, se nic moc na interiéru zámku nezměnilo. V infocentru mne zaujala dívčina za pultem, konkrétně její jmenovka. Když jsem se jí ptal, co má společného s Jindřichem Šimonem Baarem, tam odpověděla, že jsou příbuzní přes pradědečka. To se taky jen tak nevidí.
Jižně od Poběžovic je Šitboř a v ní zřícenina kostela sv. Mikuláše. Tam jsem byl minule, tak dnes pojedu na západ, do Hory Sv. Václava. Tam ční na návrší pěkný kostel sv. Václava. Všude kolem je vyznačená trať závodu kolem Poběžovic, tak musím být ve střehu. Další cíl a jedna z hlavních taháků dneška Pivoň, leží odsud jižně a co se týče silnic, tak dost krkolomně. Nakonec volím variantu do Načetína. cestou se otevřou pohledy na Sedmihoří a na Lysou. Z Načetína jedu do Šibanova po trase, co mi poradila místní paní. Před Šibanovem je odbočka doleva, ale nejprve si nejsem jistý. Parta trempů mne sice posílá rovně, ale podle mapy je to doleva. Jedu tedy alejí do Sezemína a odtud pak přes pole do kopce směr Pivoň. Na samotné polní cestě, kterou jsem musel většinou tlačit by nebylo nic zvláštního, takových už jsem projel spousty. Ale zde vede značená cyklostezka! Toho blba, co tohle schválil bych tu nechal jezdit celé odpoledne nahoru a dolů! Hned jsem si tyto dojmy musel sdělit s pánem, který dělal pořadatele závodu a má v obci nějaké slovo. Naštěstí jsme byli naladěni na stejnou notu, takže jsem vydrželi povídat aspoň 10 minut. Mimo jiné je i pro záchranu místního klášter. Pak už jsem pokračoval dál, konkrétně ke zmiňovanému klášteru. Ten je ve schátralém stavu, ale jde o klasickou mystiku Českého lesa. Uvidíme, zda se ho podaří někdy vzkřísit.
Stoupám Pivoní až k Vranovu a kopec, co jsem myslel, že je Starý Herštejn, je Lysá. Později se ukazuje, že je větší dominantou, než Herštejn. Ten bude mým dalším cílem. Nejprve se ale pokochám pohledem z louky u Vranova a pak začne další stoupání. Zatím nezmiňované počasí se začalo lepšit, přitom hlásili opak. V zatáčce nad Vranovem jsem si všiml lesní cesty, z které by podle mapy měla odbočovat cesta pod vrchol Herštejna. V každém případě se dostanu pod vrchol na západní straně, kudy pak budu pokračovat dále. Jedu tedy do lesa a tam kde cestu přetíná potok Pivoňka, se dám horším terénem vzhůru. Je jasné, že budu muset opět tlačit. Narážím podle očekávání na červenou značku a to už jsem správně. Po červené se dostávám na rozcestí pod Herštejnem. Pak stačí zamknout kolo ke stromu a vydat se pěšky do prudšího kopce.
Starý Herštejn je vrchol s výškou 878 m n.m. a na něm jsou zbytky hradu ze 13. století. Hrad vystřídal spoustu majitelů až nakonec byl v roce 1510 rozmetán, jako sídlo loupežného rytíře Zdeňka Dobrohosta. Z vrcholu jsou dílčí výhledy do Německa, na Čerchov, Zvon a údolí Radbuzy. Na vrcholu pod hradem je informační tabule a ohniště.
Na louce pod vrcholem jsem potkal 2 spolucestující z vlaku, kteří zde byli na pěším výletu. Pak už jsem v sedle kola sjížděl do Herštejnských Chalup a na rozcestí Liščí domky. Zde mne čekala další atrakce v podobě pramenu Radbuzy. Turistická značka tam nevede, ale jde se k němu podle místních cedulí. U pramene jsem potkal pro změnu trempy, kteří mne chtěli poslat špatnou cestou do Pivoně. U zdejšího ohniště si udělali slušnou vývařovnu. Od západu registruji mraky, tak s nimi neklábosím moc dlouho.
Radbuza je jediná plzeňská řeka, která protéká napříč městem. Po soutoku s řekou Mže, vzniká Berounka. Radbuza je ze všech čtyř plzeňských řek s délkou 112 metrů nejdelší. Její pramen je označen a je u něj altán pro turisty. Radbuza vyvěrá z otvoru ve svahu a po chvíli mizí v lese. První obcí na její cestě je Rybník. Další významná města jsou Bělá, Horšovský Týn, Staňkov, Holýšov a Stod.
Jak se mi doposud déšť vyhýbal, tak zásilka, co se žene nyní vypadá, že už mne to nemine. Tak sjíždím do Závisti a širokým údolím do vsi Rybník. Údolí je široké, ale okolní dominanty Herštejn, Zvon či Ebene vidět nejsou. Už vidím avizovaný déšť, takže zamykám kolo pod střechou a vcházím do místní restaurace, rekreačního areálu. Dám si polévku a pivo a uvidíme co dál.
Pršelo jen necelou hodinku a tak jsem se rozhodl, že dnešní putování ještě nekončí. V zaniklé obci Mostek je pěkný most přes Radbuzu a pomník. Vylezlo opět slunko a je teprve půl páté. Ideální situace vyjet si na Pleš. Znamená to vyšplhat se o více než 200 výškových metrů kolem vrchu Zvon. Ten vůbec nevím, zda ho někdy navštívím. Vojenská věž, přístupná do nedávna jednou ročně turistům je nyní zavřená natrvalo. Velká škoda pro milovníky výhledů. Když jsem vystoupal na hraniční hřeben Českého lesa, první co se mi postavilo do cesty, byla bývalá rota Václav, se stejnojmennou zaniklou vsí. V opuštěných a bortících se kasárnách je mystično až hrůza. A to je slunný den, navečer bych se tu snad i bál.
Nejhezčí dnešní bonus přichází záhy. Jsem v místech, kde dříve byla železná opona, tak se to tu jen hemží zaniklými obcemi. Další z nich je Pleš, kde stojí pouze penzion a kus kostela. Po debatě s majitelkou penzionu, zde mají asi přes léto rušno. O kus dál je rozcestí Náměstí přírody, ale kostel nikde nevidím. Ptám se dvou cyklistů, které jsem tu potkal, ale od těch jsem se toho moc nedozvěděl. Jedu tedy směrem na Železnou, ale stále nic. Tak jsem musel zavolat mým kámošům a ti mi to vysvětlili. Rozhodně se mi nechtělo zpět dolů k rozcestí a pak nahoru. Tady vede cesta na pole, tak zkusím tu. Nakonec jsem se přes pole a elektrický ohradník ke kostelu dostal. Přesněji řečeno jde o základy kostela, vedle místního hřbitova. Další parádní místo. Jsem rád, že jsem o něj nepřišel.
Dále mám namířeno do Waldorfu, ale stále z kopce ještě pořád nejedu. Už mne dost bolí nohy od těch nastoupaných metrů, ale už není kam couvnout. Bývalý Waldorf a pěkná pohled na Zvon, tentokrát ze severní strany. Pak už jen zbývá sjet přes Karlovu Huť na silnici od Rybníka a za chvíli jsem v Bělé nad Radbuzou, kde mám dnes padla. Jedna z nejhezčích tras Českým lesem byla dlouhá 54 km a 1115 nast. m.

Zámek Poběžovice, Hora Sv. Václava, Pivoňský klášter, Pivoň od Vranova,
Starý Herštejn a výhled do údolí Radbuzy,pramen Radbuzy, Radbuza v Mostku, Velký Zvon,
kostel v Pleši, most přes Radbuzu v Bělé

Podél Radbuzy do Staňkova

Už minule jsem psal o klasických ránech v Českém lese. Mlha, chladno, pochmurno. Tak bylo i dnes ráno a chvilku i poprchávalo. To nejsou moc dobré vyhlídky, ale uvidíme za hodinu. V 9 hodin už neprší, ale jinak žádná změna. Vyrážím tedy podle plánu. Po silnici podél Radbuzy a tratě. První v cestě stojí Újezd Sv. Kříže, kde je stejnojmenný kostel. Projíždím Svržno a zastavuji až ve Štítarech, kde je oprýskaný kostel sv. Judy Tadeáše. Sjíždím k řece, přes kterou vede zajímavá přístupová cesta ke Starému Mlýnu. Něco jako panelová lávka vedoucí zprvu podél řeky a poté přes ní. Jelikož je Starý Mlýn i penzion, tak tu musí být i jiná příjezdová cesta. Dále se Radbuza kroutí pod Tasnovickým hradištěm a kostelem sv. Vavřince. Dále je v Tasnovicích zbytek tvrze, ale na to si musím zavolat na pomoc specialistu, kamaráda Tomáše. Nakonec ji nacházím u plotu areálu zemědělského družstva. Dostat se k ní, znamená brodit se kopřivami.
Z Tasnovic jedu na hlavní po modré značce, kterou pak ztrácím, tak musím přes pole. Cestou přes Srby se objevuje další kostelík na vrcholu kopce. Kouknu do mapy a vidím, že je to Svatá Anna. Po chvíli pak vjíždím do Horšovského Týna. Tam se jdu podívat na jedinou atrakci, kterou jsem minule vynechal. Je to věž kostela sv. Jakuba na náměstí. Ta je přístupná jako vyhlídka a je z ní kruhový výhled, především na město a okolí. Počasí už se zlepšilo a tak jsou vidět kopce Českého lesa, ale díky nízké poloze věže, jsou vidět jen zřídka a jejich vrcholy.
Opouštím Horšovský Týn a začínám pomalu sledovat, jak mi to vyjde do Staňkova na vlak. Stavuji se v Křenovech u zajímavé kaple a jelikož mám ještě čas, sjedu se podívat do Puclic, kde má být také tvrz. Než však do Puclic sjedu, tak musím nejprve do kopce. Počasí už je definitivně slunečné a opar také zmizel. Na vrcholu stoupání se nalevo u cesty náhle zjevuje nějaká vyhlídka. V tu chvíli si uvědomuji, že na Domažlicku pár takových staveb vzniklo. Mile překvapen jedu nejprve do Puclic. Tvrz je opravená a dnes slouží jako obecní úřad, knihovna a školka. Puclická vyhlídka je 5 metrů vysoká, dřevěná stavba. Výhled je z ní na Švihovskou pahorkatinu a na některé vrcholy Českého lesa.
Pak už následuje Staňkov, odkud mi jede vlak na Plzeň. Nakonec jsem se rozhodl, že ještě neskončím dnešní cestu a že si ještě vyšlápnu na Křížový vrch u Stodu. Kdy se sem zase dostanu o víkendu a při hezkém počasí. Přes týden se totiž z Křížového vrchu nerozhlédnete ani o prázdniny.
Ze Stodu nejedu hned po červené, ale přes Radbuzu a Merklínku, Bezručovou ulicí, se dostanu nad Nový Mlýn, kde se teprve napojím na červenou značku. Po ní pomalým stoupáním po polních a lesních cestách až ke Křížové cestě. Odsud už je cesta prudká až na vrchol.
Křížový vrch je vysoký 487 m n.m. a své okolí převyšuje něco málo, přes 100 výškových metrů. Původní název poutního místa byl Vrabina, od 18. stol. se označuje jménem Křížový vrch. Na vrcholu stál původně dřevěný kříž a v  r. 1755 byl na vrchu dostavěn poutní chrám, který dal zřídit chotěšovský probošt P. Krištof Schmiedl. Neblaze místo poznamenalo vojsko, které celý prostor zabralo r. 1967 - z oblasti se stal pro veřejnost na dlouhá léta nepřístupný vojenský prostor a když místo armáda opustila v r. 1995, zanechala pozůstalé budovy v dosti zbědovaném stavu. V r. 2004 se se podařilo kompletně kostel opravit a pro veřejnost zpřístupnit rozhlednu. Všechny ostatní budovy kromě kostela, které byly v dezolátním stavu, byly strženy. Po vystoupání na vyhlídkový ochoz jsem dnes měl štěstí na dalekou viditelnost i přesto, že ráno byla "rákosníčkovská" mlha. Byla vidět Šumava s Ostrým, většina Českého lesa, Švihovská pahorkatina, Tepelská vrchovina a samozřejmě i Radyně a ostatní známé kopce kolem Plzně. Ta svítila velmi výrazně, díky slunečnému počasí. Pokladníka dnes dělal starší, velmi hovorný pán. Také se rozhovořil, když neukázněná omladina vyjela až na vrchol v autech a ještě při odchodu byli drzí. Kdyby ty auta nechali aspoň kus dole, kde na ně není vidět. Když to tu tak znají jak tvrdili, musí o zákazu vědět.
Mám ještě relativně čas a zpět do Stodu se mi nechce, tak to vezmu do Dobřan. Sjíždím na rozcestí pod Křížovou cestou a chci jet po naučné stezce do Černotína. Jenže podle mapy, turistické značky nesouhlasí. Vydám se tedy na jih po zelené a červené a při nejbližší odbočce, zahnu doleva. Odbočka v podobě lesní cesty přichází a tak se po ní vydávám. Skupinka dospělých a dětí mi potvrzuje správný směr. Chvíli vtipkujeme a já pokračuji z mírného kopce. Z Černotína jedu nejkratší cestou do Dobřan, což je po vedlejší silnici. Tam se dočítám, že do Plzně je to pouze 14 km. Jelikož mám hodinu a půl čas, tak bych to měl s přehledem stihnout. Šlapu tedy do pedálů. Přejedu Radbuzu a podél jejího toku se vydám pod dálnicí do Lhoty. Dále přes Valchu a nalevo podél přehrady České údolí. To už jsem na kraji Plzně a po chvíli přijíždím po Klatovské třídě do centra, odkud je to na nádraží 10 minut.
Takže zatím to bylo 82 km a 605 nast. m. Jelikož odjíždím z Plzně opět v 18 hodin, čeká mne ještě 21 km ze Žatce do Loun, takže celkem to dnes dělá 103 km, což letos moc často nebylo. Důležitá věc však je, že už mám konečně odšktrlý ten Křížový vrch.

 Starý Mlýn ve Štítarech, tasnovické hradiště a tvrz, kostel v Horšovském Týně a výhled z věže,
kaple v Křenovech, Puclice - tvrz a vyhlídka, Křížový vrch - výhled na Plzeň a Šumavu