Od ledovců k palmám 2/11: Hranicí mezi Západními a Východními Alpami

1.7.

Budík máme na pátou, protože kolem vede cyklostezka i pěší trasa a spoléhat, že zrovna dnes se nikomu po ránu nebude chtít běhat nechceme. Ještě ale chvíli poleháváme. Za půl hodiny nás však ze spacáků vyhání přijíždějící auto. V něm přijel majitel kiosku a nás udivuje, že už je tu takhle brzy. Když nás spatří, ještě se nám omlouvá, že musí v šest otevřít. Nevídané.

Takhle brzy jsme ještě s Jančou na trase nebyli. V parku u jezera snídáme a je to pěkná ranní idylka. Chceme se jet podívat na místo Grüner Damm, kde značí vyhlídku. Cesta je podmáčená, takže to vzdáváme. Po moderním pěkném mostě přejíždíme Bregenzer Ache. Myslel jsem, že půjde o malou říčku, ale místo ní pod námi burácí horský tok, který po pár metrech končí v Bodensee. O kus dál do něj ústí i Rýn, ale tam by bylo složité se dostat.

Projíždíme Hardem a zároveň se budeme schovávat pod štíty Bregenzerského lesa (Bregenzerwald), což je severozápadní hranice Východních Alp. Řeka Rýn zde totiž odděluje Východní Alpy od Západních. Hranice vede podél toku Rýna a končí u jezera Como. Po pravé straně budeme mít Appenzellské Alpy s dominantním Hoher Kastenem s vysílačem na vrcholu. Obcí zatím neprojíždíme žádnou. Kromě hranic mezi Alpami ještě kopírujeme švýcarsko-rakouskou hranici, též vedoucí tokem Rýna. Po čtyřiceti kilometrech přejíždíme do Švýcarska a na jednom z mnoha odpočívadel si dáváme delší pauzu.

Pokračujeme dále Rakouskem a za chvíli jsme u soutoku s řekou Ill. Následuje trojmezí Švýcarska, Rakouska a Lichtenštejnska. To leží také někde uprostřed řeky. Naše první cyklo kilometry malým knížectvím nejsou odlišné od těch předchozích. V městečku Bendern dobíráme vodu a mažeme dále po cyklostezce. Ta je vedena po náspu nad řekou Rýn a je po obou březích. Bregenzerwald vystřídalo pohoří Rätikon, jehož štíty patří právě Lichtenštejnsku.

Míjíme největší město knížectví Schaan. To poznáme podle charakteristického kostela. Následuje hlavní město Vadúz. To ale nemá ještě status města, takže je vlastně hlavní vesnicí. Každopádně mu dominuje Vadúzský hrad, sídlo knížete. Jedinou zastávkou v Lichtenštejnsku bude jiný hrad. Guttenberg nad městem Balzers. Není tak vysoko jako vadùzský, ale i přesto je nepřehlédnutelný. Nejprve obdivujeme kostel, poté se nenápadnou cestičkou vydáme na hrad. Nádvoří je volně přístupné, ale hrad zavřený. Jak je to s otevírací dobou se nedočítáme. Pokocháme se aspoň výhledem z hradeb a dojmy jdeme strávit společně se svačinou do parčíku před obchod. Přibližujeme se k Bad Ragaz a současně budeme hledat nějaké nocoviště. Tentokrát jedeme podél Rýna po levé straně a za chvíli se v něm i koupeme v rámci večerní očisty. Řeka je logicky ledová, ale na to umytí to stačí. Rýn má zde za sebou desítky kilometrů a už je širokou řekou. I tímto se pozná budoucí veletok. Ještě před Bad Ragaz nás cyklostezka vede zpět na druhý břeh, a do vsi Fläsch odbočujeme po jedné její větvi. Tam mají rozsáhlé vinice a borový les. Jako dnešní "noclehárnu" volíme první variantu. Vybíráme co nejzastrčenější místo, pod štíty Rätikonu. Už od minulé návštěvy mě upoutal dvojvrchol Schwarzhorn s Glegghornem, připomínající velrybí ocas. Místo máme tak jen povečeřet u jedné chatky, počkat až koňský povoz odveze děcka a můžeme rozdělat stan. Usínáme za šumu aut, občas proloženým projíždějícím vlakem.

Trasa:
Camp Weiss - Hard - Lustenau - Bendern - Balzers - Wartau - Fläsch.
81 km, 185 m. př., 565 m n.m.

Od ledovců k palmám 1/11: S Alexem do Lindau

Tímto sloganem lákají Švýcaři turisty na nádhernou horskou trať, která vás vyveze k ledovcům kolem Berniny a poté snese do italského Tirana. To zdobí kromě jiného i palmy. Pro letošek jsme moře odložili na září a tímto sloganem jsme se nechali zlákat i my. Pojmeme to však dobrodružněji. Jeden směr, konkrétně tam, pojedeme na kolech.

Znamená to, že nás s Janičkou čeká cyklodovolená v Alpách, a vlastně pořádná taková v zahraničí. Také by se cesta mohla jmenovat "Od jezera k jezeru." Máme v plánu si trasu prodloužit, ale to už bude záležet na okolnostech, z nichž hlavní je počasí.

30.6.

Pro nás již známým spojem v 6:00 z Mostu, začínáme naší cestu jízdou do Chebu. To co jsme si před měsícem podél Reslavy odšlapali na kole, si teď projedeme vlakem. Mám na mysli úsek Cheb - Marktredwitz. Cestujeme na Bayern tiket. Ten si kupujeme u průvodčího, automat není v provozu. Průvodčí mluví slušně česky, což mu chválíme. Platíme očekáváných 28 euro + 10 za kola. Na tuto jízdenku můžeme použít i rychlík společnosti Alex, což dnes vychází hned dvakrát. Na první, do Mnichova, čekáme hodinu.

V metropoli Bavorska jsme po třinácté hodině a zde si počkáme další hodinu. Přemýšlíme o návštěvě Marienplatzu. Hustým provozem se však dostáváme pouze ke Karlově bráně (Karlstor) a radši se vracíme na nádraží.

Odjíždíme ve 14:20 a v kupé s námi jede Chorvatka, žijící již léta v Německu a chlápek v klobouku, který je dost hovorný. Tématem je nejhezčí bavorský zámek Neuschwanstein. Oba vystupují v Buchloe a dále máme kupé pro sebe. Z neznámého důvodu stojíme asi patnáct minut před Kissleggem. Potom přijel vlak, takže křižování.

Co se týče počasí, tak nás na začátek moc nenavnadilo. Kolem Regensburgu pršelo, ale za Mnichovem už vládlo polojasné počasí, akorátní teploty. Ani v příštích dnech nehlásí vedra.

Lindau je jedním z mnoha měst na Bodamském jezeře. Je však specifické tím, že jeho centrum je na ostrově. Tam je i hlavní vlakové nádraží, kde končíme svou jízdu. Ta trvala necelých dvanáct hodin se čtyřmi přestupy.

Hned před nádražím je pěkný přístav. Z něj se posuneme na Marktplatz, kde se tísní kostel sv. Štefana na malém prostoru. Zde potkáváme první Češku. Když dotelefonuje, prosíme ji o vodu a prohodíme s ní pár vět. Pochází z Ostravska a sem se dostala přes školu. Pracuje v jedné kavárně.

Je po osmnácté hodině a tak ještě dnes o kus popojedeme po trase. Přejíždíme most oddělující ostrovní Lindau od pevninské a napojíme se na cyklostezku vedoucí kolem celého jezera. Občas se objeví pohledy na jezero i okolní hory. To vše je pod převážně zataženou oblohou. 

Po chvíli vyjíždíme do Rakouska a hlavního městě Vorarlberska, Bregenzu. Po pobřeží se jede parádně. Mezi silnici a jezero stačili vtěsnat koleje i cyklostezku. Centrum města si necháme na jindy, protože slunce je nízko a my budeme v tomto mumraji muset někde najít místo na stan. Počítám, že někde za Hardem by to šlo. Nakonec díky okolnostem zůstáváme na konci Bregenzu, kus od ústí řeky Bregenzer Ache do jezera. Celkem se nám zastrčené místo líbilo. Nejprve dáme koupel. Voda byla na první dojem studená, ale nakonec se to dalo. Terén v okolí byl mírně podmáčený, suché místo se však našlo. Nečekaně nám ale změnilo plány počasí. Pomalu ale jistě se přihnala bouřka a my nakonec rozbalili stan pod střechou kiosku. Stan se tam vešel akorát. Pršelo bohužel jen dvě hodiny. Bohužel proto, že po půlnoci šla kolem omladina na koupačku. Naštěstí se nezdrželi dlouho.
Dnešní úvodní trasa měřila 16 km.

 Ve vlaku do Marktredwitzu

 Začátek v Lindau

 Lindau

Bregenz

Český les vs. Slavkovský

Historická chvíle v mé rozhlednové epoše přišla 18.6. 2016. Po třech návštěvách nepřístupné Dyleně jsem mohl konečně vystoupat na ochoz bývalé vojenské věže a rozhlédnout se do kraje. Dyleňská věž byla totiž několik let i rozhlednou. K dopravě na Chebsko jsem opět použil RegioShark a z něj vystoupil v Kynšperku, jelikož jsem si nevšiml, že na "Mariánky" z Chebu nejede osobák, ale Rx.
Z Kynšperka do Podčeskoleské pánve to znám dobře. Kolem Slavkovského lesa nížinou, občas do kopce. Já zvolil variantu přes Kamenný Dvůr, Návrší, Tuřany a Velkou Šitboř. Po hlavní silnici jsem přejel do Dolního Žandova, odkud jsem si zvolil cestu po CT č. 2023 přes Brtnou. Již od rána nebyl pochyb o pěkném počasí a hlavně dalekém výhledu. Nejprve jsem pochyboval o správném výběru trasy, ale po chvíli se terén i sklon zlepšil a já si mohl výšlap více užít. V 750 m n.m. je v lese pěkné rozcestí s odpočívadlem nazvané Liščí farma. Na Dyleň tudíž chybělo necelých 200 výškových metrů. Po žluté značce a následně po signálce jsem se nezadržitelně přibližoval na vrchol druhého nejvyššího vrcholu Českého lesa. Chvíli jsem pochyboval, zda vůbec dnes opravdu otevřeno je, ale v cílovém stoupání jsem nemohl přehlédnout skupiny, mířící tam kam já.
Nadmořská výška Dyleně je 940 metrů. Na jejím vrcholu stojí bývalá vojenská věž. Po pádu železné opony z ní udělali rozhlednu a nyní slouží jako vysílač rádia Egrensis. Díky tomu přestala být veřejnosti přístupná. To se ale změnilo loni, kdy byla po letech otevřena. Letos, právě dnes je také možnost její návštěvy. Kromě výstupu na ochoz bylo k mání muzeum radiokomunikace a dva stánky z občerstvením.
Co se týče výhledu, jsme měli dnes štěstí na daleký. Po Kotli u Rokycan je toto má druhá rozhledna, z které vidím současně Krušné hory a Šumavu. Druhé jmenované pohoří ale už dosti mlhavě. Krom toho, že jsem si užíval výhled, jsem se mírně přel s jedním návštěvníkem o tom, kde je Zvon a Havran. On ale byl "přítulný" skoro ke všem na ochozu.
Hlavní bod dneška mám za sebou a může se pokračovat. Další program byl trochu otevřený a nakonec jsem zamířil do Lázní Kynžvart. Tam jsem jel přes rozcestí U Alexe, Vysokou a Starou Vodu. Ve Vysoké stojí za zmínku zřícenina kostela. Pak už jsem jen přejel hlavní plzeňskou silnici a přijel jsem k zámku. Ten už mě prvně zaujal svou sytou okrovou barvou. Dnes jsem se ale moc nezdržel, spíš mě zajímalo město samotné a nad ním hrad.
Ze sympatického náměstíčka jsem vyjel po hlavní silnici ke hřbitovu a po žluté značce zamířil na hrad. Hned v lese se cesta prudce zvedla a tak jsem spíše tlačil. Po chvíli jsem zjistil, že by sem dalo dostat i ze silnice na Kladskou. Překonal jsme po pěkné lávce potok a zamkl kolo u stromu, i když asi nebylo třeba. Nikde nebyla ani noha, takže tím pádem ani ruka.
Z hradu ve výšce 824 m n.m. toho již moc nezbylo, ale i tak se mi tu líbilo. Nejzachovalejší byla válcová věž. Hrad Kynžvart je z počátku 13 století. Později se zde usídlil rod Hartenberků, který odsud podnikal loupežné nájezdy a tak ho nechal Jan Lucemburský ve 14. století vyplenit.
Z Českého lesa jsem se dostal do lesa Slavkovského a nyní bych rád pokořil jeho nejvyšší vrchol, jenž je nedaleko. Jedu kus po žluté a potom spojovací lesní cestou na lepší lesní cestu. Od rozcestí Pod Vysokým sedlem si to zkrátím po žluté a modré na Vysoké sedlo. Cesta je ale podmáčená, jen tak tak se vymotám téměř suchou nohou.
Vysoké sedlo je už ve výšce 900 m n.m. a na vrchol Lesného tedy zbývá něco přes kilometr a přes 80 výškových metrů. Odsud na vrchol vede překvapivě kvalitní cesta, místy dost prudká, ale zvládám to v sedle.
Lesný (983 m) je nejvyšší vrchol Slavkovského lesa. Vrchol je bez výhledu a opatřen altánkem. Z jednoho místa je mezi stromy vidět Dyleň a pohoří Smrčiny. Zdržuji se jen na svačinu a už pokukuji po nějakém vlakovém spoji, přestože je teprv 13 hodin. Vypadá to na rychlík v půl třetí z Kynšperka, tak hurá dolů z kopce.
Jízda, která mě čekala přes Lazy, údolím Malé Libavy do vsi Zlatá byla neuvěřitelná. Stav silnice sice nebyl nic moc, ale ta příroda Slavkovského lesa, jenž se měnila každý kilometr... Chvíli údolí pode mnou, chvíli les, chvíli mladé listnáče. Jen na palebné postavení Smrkovec mi nezbyl čas.
Na mě ale v Kynšperku k mé radosti zbyla místenka na kolo, tak jsem požadovaným vlakem mohl odjet. Když už člověk jede na známá místa, chce to obohatit o nějaká neznámá, ať je z čeho vstřebávat zážitky a co hodnotit.

Trasa:
Kynšperk - Tuřany - Velká Šitboř - Dolní Žandov - Liščí farma - Dyleň - Vysoká - Stará Voda - Kynžvart - hrad Kynžvart - Pod Vysokým sedlem - Vysoké Sedlo - Lesný - Lazy - Zlatá - Kynšperk.
61 km, 1108 m.př., 983 m n.m.

Dyleň od severu, vrchol Dyleně s výhledem na Krušné hory a Smrčiny, Kynžvart, 
zřícenina hradu Kynžvart, na vrcholu Lesného, Slavkovský les u Laz, Kynšperk

Poohří, Fojtsko 6/6: Údolím Ohře přes Loket

9.6.

Slibovaný déšť se v noci nekonal, a my se vyspinkali do růžova. Nemusíme už podruhé balit stan. Po snídani ještě prohodíme pár slov s panem domácím. Loučíme se s ním a on se může těšit na další hosty. Jedním z nich má být Kolumbijec.
Ránu vládne zatažené počasí. V pivovarské prodejně kupujeme suvenýry. Ale až poté, co ukážu Janičce krytý most přes Ohři. Z Kynšperka svištíme po "šestce" podél řeky. Idylku po novém, rovinatém úseku narušuje Jančino přední kolo. Něco tam nepatrně skřípe, a to stačí, aby byla Janča nervózní. Ptáme se party cyklistů, kterou potkáváme zanedlouho. Předpokládáme, že mají s kotoučovými brzdami zkušenost. Problém nám po delším zkoumání vyřešili. Avšak ne zcela a ne na dlouho.
Před Citicemi se cyklostezka na chvíli odklání od řeky, čili přichází kopec. Do města na soutoku Ohře a Svatavy už přijíždíme opět s řekou. Zase z kola vychází pískání a nás dojíždějí ti bikeři, ale už jen dva. Dle jejich rady jedeme k odborníkovi, kus od centra. Za dvě minuty je definitivně po problému a Janička se může kochat tím, čím já při mé první návštěvě tohoto města. Zámkem a Starým náměstím. Hoši nám i poradili, kde můžeme poobědvat. Restaurace Koruna na Starém náměstí a jeho terasa vypadají solidně. Již před vykouknuvším sluncem se schováváme pod slunečník. Samotná restaurace je v budově, ale v patře. Personál se tedy slušně naběhá. Bikery chválíme i za doporučení restaurace a můžeme se posunout dále.
Hned za Sokolovem je Královské Poříčí. Tam si ze zámku udělali obecní úřad. O kus dál stojí Statek Bernard. Mě se celkem líbí, ale Janina moc unešená není. Pak už se ponoříme do lesa v pravém slova smyslu. Budeme kopírovat hranici CHKO Slavkovský les. Od vysokého viaduktu silnice R6 až po Staré Sedlo je území chráněno jako PP Údolí Ohře.
Přijíždíme k jedné z perel na Ohři. Že ale mou drahou polovičku zaujme natolik, jsem nečekal. Stojí vedle mě v amfiteátru u řeky a kouká na tu krásu. S jiskrou v oku si prohlíží Ohři, nad ní most do centra města a v neposlední řadě mohutný hrad na ostrohu. Loket je pro Janču fascinující místo, kde se musíme zdržet déle. Vylezeme si na skálu u amfiteátru a necháváme se unášet.
Jedeme do centra, i když vlastně nejprve tlačíme kola. I kolem dvou nudících se cikánů, kteří pozorovali na střídačku nás i dělníky stavějící pódium. Projíždíme náměstím a na druhé straně města se napojujeme zpět na CT, pokračujeme v krasojízdě po lepší lesní cestě. Přejíždíme menší skupinku dětí, z níž se později vyklube velká skupina o počtu kolem dvaceti mrňat věku pod deset let. Na starost je má pět učitelek! Tomu říkám adrenalin. Čelo pelotonu dojíždíme na mostě u Svatošských skal. Jako dobrý skutek dneška volíme pomoc dětem (nebo učitelkám?) se snášením kol ze schodů na silnici k občerstvovně.
Svatošské skály. Také Jančou opěvované místo. K tomu kochání si ještě osladíme život něčím dobrým. Turistický ruch je tu v plném proudu a to je teprve čtvrtek.
Zbylých deset kilometrů do Karlových Varů jsou trochu svižnější, jelikož chceme stihnout vlak z Horního nádraží. Trochu nás zabrzdí nový úsek cyklostezky, když se před Doubím po novém mostě přenáší na druhý břeh řeky. Do centra krajského města se tedy jede kolem Varyády.
Žralokem jsme přijeli a tak s ním i odjedeme. Naše dvě kola se ještě k pěti do vlaku snad vejdou, ale ostatní nastupivší po trase do Mostu už to mají těžší.
Skončilo šestidenní putování třemi státy. Počasí k nám bylo laskavé a srnci milí, že nás „pouze“ budily. Největší nehoda, ta s objektivem měla nakonec také kladný dopad. 

Krytý most v Kynšperku

 Ohře v Dasnicích

 Zámek Sokolov

 Statek Bernard

 Loket

 Svatošské skály

Nový most na "šestce" před Doubím

Poohří, Fojtsko 5/6: Odšťavňovač, Vysoký Kámen, Luby

8.6.

Po ránu mě napadá výrok Bolka Polívky z filmu Dědictví: „To je svině to prase.“ Díky štěkání jsme se budili a aspoň po rozednění spali pár hodin v kuse. Sranda je, že jsme později zjistili, že to bylo štěkání srnce. Po sedmé hodině mě vyhnalo ze stanu pro změnu slunko, které se opíralo do stanu. Poprvé snídáme na pařezech místo stolku.
První dnešní cíl je rozhledna na Markneukirchen Bergu, nad stejnojmenným městě. Z místa noclehu nás čeká padesát metrů převýšení, žádný drasťák. Tato rozhledna je také Bismarckova, ale jeden primát má. Byla pojmenována jako první. Konkrétně dva roky po jeho smrti, což bylo v roce 1900. Rozhledna je volně přístupná od 9 do 17 hodin, vstupné se neplatí. Z deseti metrové cihlové věže je výhled na Francko, Fojtsko a Čechy. Za jižními výhledy se musí na kraj kopce, pod stromy, které brání ve výhledu z rozhledny. Tam uvidíte Zelenou horu, Háj či Kornberg. Vidět je i kopec Wirtsberg, na který se vydáme nyní.
Zpět přes Alte Schanze a Papiermühle se dostáváme na silnici č. 21, ta nás z 550 m n.m. vynese do vsi Landwüst. Tou se propleteme po značkách a vystoupáme až do 663 m n.m., kde od roku kdy Maradona získal titul mistra světa v kopané stojí zajímavá stavba. Devět metrů vysoká rozhledna získala pro svůj vzhled přezdívku "Zitronenpresse" (Odšťavňovač citronů). Kruhový výhled je nejen z rozhledny, ale i z kopce samotného. A protože má stavba otevíratelná okna, dáváme přednost fotografiím právě z ní. Jedno z nich spadlo Janče málem na nohu. Vidět je téměř to samé co z Bismarckovy rozhledny. Potkáváme zde turisty z Chebu. Ti si sem dali z Lubů pochoďák. Chvíli si povídáme, a pak pokračujeme definitivně do Čech.
Padákem po modré značce, špatnou cestou, sjíždíme k Haarmühle, abychom vystoupali do hraniční obce Wernitzgrün. Po poledni opouštíme už naposledy Německo.
Kupodivu po lepší silnici než v Sasku, pouštíme kola k rozcestí Pod Vodárnou. Odsud pojedeme na jednu z očekávaných atrakcí naší dovolené - Vysoký Kámen. Začínáme pěkně zostra. Stoupání přes 10 % na prvních stech metrech. Není ale divu, z 590 m n.m. se musíme vyšplhat do 770 metrů. Zbytek cesty má ale nakonec mírnější sklon.
Vysoký Kámen (773 m n.m.) splnil naše očekávání. Možná proto, že Janička žádné očekávání neměla. Fantasticky vypadající skalní vyhlídka s dalekým výhledem. Vysoký Kámen je nejzápadnější výspou Krušných hor, ale ty z něj paradoxně vidět nejsou. Nejvíce vyniká Chebská pánev, Slavkovský les, Dyleň a Smrčiny. Během naší návštěvy, a ta byla docela dlouhá, jsme tu potkali dva Čechy a čtyři Němce. Svačit na takovém místě je přeci zážitek!
Stejnou cestou jedeme zpět k Vodárně a pokračujeme po silnici do Horních Lubů. U Golf Clubu je rozhledna U Strejců, kterou chceme navštívit. Ta mi jediná chybí v Karlovarském kraji. Nejdříve ovšem opět prudce stoupáme. Při sjezdu potkáváme onu partu pěšáků z „odšťavňovače.“ Dnes je středa a moc rušno tu tedy není. Když fotím rozhlednu, říká mi Janča, že nemá schody. Toho jsem si zatím nevšimnul a jsem z toho zaražen. Jdeme se zeptat na stav věci do přilehlé restaurace, kde mají pár jejích suvenýrů. "Stavba byla ve špatném stavu, tak radši strhli schody, ale jestli se cítíte..." Jako příznivec rozhleden to musím zkusit. Janča leze se mnou, ale až nahoru to nakonec neriskujeme. Schody jsou opravdu špatné. Výhled není daleký. Kolem jsou vyšší hory. Nejlepší pohled je na bouřku, která se žene od východu. Počkáme pod střechou v restauraci, a pak uvidíme. Mezitím dobijeme baterku kola i tu naší. Dáme se zlákat jahodovými knedlíky. S paní je pěkná debata. Dokonce nám na cestu přibaluje svatební koláčky, které s manželem nejedí a nám prý přijdou vhod. Strávili jsme tu něco přes hodinu a déšť nikde. V Kynšperku, kam máme namířeno, má pršet kolem deváté. Dnes to vypadá na penzion. Na ten si ale ještě chvíli počkáme, protože jsem vymyslel neobyčejnou trasu kolem přehrady Horka.
Projedeme centrem kopcovitých Lubů. Nad nimi začíná klesání do Libockého údolí. Tam je krásný klid. Zřídkakdy projede auto mířící do Kraslic či opačně, občas se objeví nějaké stavení. Ve vísce Libavské Údolí stojí pěkná dřevěná kaplička působící mystickým dojmem. Bohužel je za plotem, takže ji fotíme pouze ze silnice. Na rozcestí Leopoldsberg Hamry odbočujeme na lesní asfaltku, která by měla vést kolem přehrady. Jenže mírný asfalt střídá prudší lesní cesta. Ta zdaleka nevede podél vody, ale vysoko nad ní. Z přehrady nevidíme zatím nic. Do toho všeho začíná mírně kapat. Druhá část povrchu cesty je ještě méně kvalitní, což má za následek druhý Jančin pád. Příčinou je větev ve výšce ramen, která ji shazuje jako bidlo rytíře z koně. Konečně se otevírá i nějaký ten pohled na vodu.
Kolem 18. hodiny konečně přichází sjezd a vysvobození v podobě silničky u hráze. Tady se musíme chvíli vydýchat a uklidnit. Pak už jedeme k vytouženému cíli - Kynšperku. Štěstí s ubytováním jsme zkoušeli už v Kaceřově, ale zde nic moc není. Kdo to tu nezná, může být při příjezdu od Krušných hor zmatený z cedule „Kačerov.“ Místní hoši, obdivující naše bagáže, nám radí pár penzionů na začátku Kynšperka. Prý někdy také vyrazí takhle na cykloturistiku. Na jeden penzion opravdu narazíme hned z kraje města. Na plotě je nápis penzion a obrázek jahody. To podle jména majitele, jak v zápětí zjišťujeme. Za příznivou cenu se ubytujeme a den jdeme zakončit „ve větším stylu“ do minipivovaru Zajíc. Tam díky omylu číšníka máme každý malé světlé jako pozornost. Po upozornění nám totiž přinesl požadované tmavé a to světlé nechal také na stole. 

 Bismarckova rozhledna a výhled na Markneukirchen

Rozhledna na Wirtsbergu a výhled na Český les

Vysoký Kámen a výhled na jihovýchod

Rozhledna u Strejců a výhled na západ

Přehrada Horka

Poohří, Fojtsko 4/6: Přes Trojmezí zas do Aše

7.6.

Další slunné ráno je zde, a tak se nenecháme pobízet ke vstávání. Na to, že jsme v lese, k nám proniká dost slunečních paprsků. Ještě, než opustíme naše další skvělé nocoviště, půjdeme se podívat na nejzápadnější bod ČR. Minule jsme k němu s Frantou jeli na kole, ale dnes zamykáme kola u stromu a jdeme pěšky. Chůzí tam i zpět (Janičce na boso) nám to zabere přes půl hodiny. Toto tiché místo si vychutnáváme plnými doušky.
Domluvili jsme se, že na Trojmezí pojedeme také Německem. Za prvé známe signálky, za druhé pojedeme jistě po lepším povrchu. Přestože prvních pět kilometrů jedeme šotolinou, za sympatickou vsí Fassmannsreuth, kde se ale napojujeme na silnici. Vesnice působí větší než ve skutečnosti je tím, že jsou domky rozesety ve větších vzdálenostech od sebe. Je zde i fotbalové hřiště.

V Oberprexu jsme na vrcholu stoupání, pak už jen klesáme k Trojmezí. Dnes už jde o normální turistický přechod, ale dříve se tu stýkaly hranice ČSSR, NDR, NSR. Místo je pěkně upraveno. Chvíli se tu zdržíme. Mile nás překvapilo, že zde měli ve schránce turistické razítko. Pro mě má toto místo ode dneška také zvláštní nádech. Po pěti letech častého focení jsem zde s objektivem mého Nikonu udělal poslední tři fotky. Svou zbrklostí jsem ho shodil z kola, že se rozbil na tři kusy. Už jsme byli odkázáni na zbytek dovči bez focení, což bychom také přežili. Když tom Janinu napadlo jet do Aše a koupit objektiv nový. První změna trasy je zde.

Jako cestu do Aše volíme variantu přes Hranice, nikoliv nejkratší po signálce. To totiž nemusí být zdaleka nejrychlejší. Projíždíme rozcestí U Lenka, což jistě nebyl pán, co tam zrovna seděl, a za chvíli míjíme ceduli s názvem obce Trojmezí. Hranice jsou také pěkně kopcovitou obcí s opraveným náměstíčkem. V Aši jsme tedy po necelých 24 hodinách zpět. Jediné elektro zde, je u Tesca. Takže musíme přes město a přes kopec. V Expertu mají zrovna náš fotoaparát, to je dobrá zpráva. Samotný objektiv však nikoliv, pouze na objednávku. Tak to je smůla. Pak Janče opět svitne v hlavince. „Nemohli byste nám prodat ten z foťáku a doobjednat si ho?“ „Tak to se musíte domluvit se šéfem, ten přijde za deset minut, zněla odpověď. Čekáme pouze pět a hned mu jdeme sdělit náš problém s prosbou. Kupodivu nám žádost nezamítne a jde se podívat co s tím.
„Není to ale levná záležitost, víte to?“
„Víme.“
„Můžu vám ho tedy prodat za 2999 Kč.“
„No to bereme! Stejně bychom si ho museli koupit.“
Možná by se později sehnal levnější, ale pouze o pár stovek a my můžeme mít tento a hned! Jen skočím do bankomatu, protože platit kartou nelze, a náš problém je vyřešen. Ještě teď tomu nevěříme, že jsme uspěli. Poobědváme v tom samém podniku co včera a zároveň dobíjíme baterie. Já i telefon novou nabíječkou. Tu starou jsem totiž naposledy viděl ve žraloku, když jsem ji použil. Tu jsem si v tom obchodě koupil rovnou také. Po pár týdnech se ta původní našla v zastrčené kapse.

Dále nás čeká jízda z kopce dlouhá devět kilometrů do saských lázní Bad Elster. První zastávkou je Podhradí, kde je zřícenina hradu. Také pěkné místo. Hranice přejíždíme v Doubravě. V Bad Elster protéká řeka Weisse Elster (Bílý Halštrov), který je však černý jako bota. Pramení nad Aší, v podobě rašelinného toku. Významem je Halštrov v Německu něco jako u nás Vltava. Město není nic moc, ale lázně jako celek jsou tradičně pěkné. Chceme si natočit nějakou minerálku, ale Moritzquelle už má zavřeno. Uspěli jsme až o kus dál. Do cyklolahve nám sice nechtěli natočit, ale ochutnat ze skleničky jsme mohli. Je šest večer a my pokračujeme v trase do Schönlindu. Objevil jsem totiž v mapě místo „Alte Schanze,“ což je hradiště Staré Šance. Do Schönlindu je to samozřejmě přes kopce plus železniční trať. Za Schönlindem se dáme k Papiermühle a po polní cestě pod Staré Šance. Cestou nakrmíme koníky mrkví a o kus dál v potoce provádíme další večerní očistu. Nahoře v lese u odpočívadla si dáme večeři a jdeme se mrknout po nějakém místě pro stan. Nějak jsme ty Šance nenašli. Ani nic, co by tomu odpovídalo či se podobalo. Stanujeme na kraji louky u lesa. Včerejší epizoda s divočáky byla jen předehrou. Dnešní štěkání budí tentokrát i Janču a spaní probíhá v hodinových intervalech.

 Nejzápadnější bod republiky

 Trojmezí

 Hranice

 Podhradí

 Bad Elster

 Nad Schönlindenem

U Starých Šancí