Od ledovců k palmám 8/11: Železniční symfonie

7.7.

Je čtvrtek a my se definitivně loučíme s naší plážičkou a městem Colico. Nejvíce se nám bude stýskat po jezeru Como. Od všeho toho odjedeme vlakem do Tirana a bude to pouze předehra dnešní "železniční symfonie." Jdu koupit lístky a k mému překvapení stojí ještě o tři eura méně. Asi si tam průvodčí v Tiranu připočítal i přirážku. Platím tedy celkem 18,20 a ještě si musím označit jízdenky na nádraží. Paní děkuji za upozornění.

K naší radosti přijíždí nízkopodlažní souprava a tak nám odpadá tahání kol do vlaku. Jen dveře jsme netrefili správné. Kochat se kopci z jedoucího vlaku také není k zahození. Občas prohodíme pár vět s holčinou jedoucí též do Tirana za kamarádkou, s níž jsme jí opravdu potkali.

Z Tirana odjíždíme v 11:40. Je to jeden ze dvou spojů za den, který veze odkrytý panoramatický vůz. Původně jsem pro jistotu chtěl jet v 11, ale jsem rád, že nakonec padla volba na Jančinu variantu. Už je dost teplo, tak snad se trochu ochladíme jízdou. První kilometry tomu tak zatím není, ale ulicemi Tirana to ale jinak nejde.

Přichází Brusio a spiralovitý viadukt. Kus nad ním spatřím dva cyklisty. Jen tak tak stačím zaregistrovat českou vlajku a zavolat povzbuzující pokřik. Kluci měli stejné vlajky jako my. Kolem jezera a přes město Poschiavo jedeme chvíli po rovině, jinak to jsou nemilosrdné krpály. Elektrická lokomotiva táhne sedm vozů bez použití ozubnice. A to nyní přijde super paráda. Během chvíle se vyšplháme do takové výšky, z které je celé údolí jako na dlani. Úžasná podívaná. Přibližujeme se ledovcům po mostech, tunely a mnoha serpentinami.

Nejhezčí stanicí je Alp Grüm ve výšce kolem 2200 m n.m. Nad nádražím je horská chata a kolem spousta vodopádů řítících se z tajících ledovců. Následuje nejvýše položená stanice na trati, Ospizio Bernina, kterou známe z předešlých dnů.

Pak jsme začali klesat. Projeli jsme kolem lanovky na Diavolezzu, zakroutili se do Morteratsche, kde jsem feflexivně vyfotil vodopád, a pak už jsme v poklidu dojíždeli do Svatého Mořice. Tam hodinovou pauzu vyplníme procházkou k jezeru. Překvapil nás silný vítr.

Na prvním nástupišti nasedáme do vlaku směr Chur a jízda snů může pokračovat. Tentokrát bez panoramatického vozu, ale to vůbec nevadí. Na trati nás čeká většina z 55 tunelů na této trati pod ochranou UNESCO. Hned ten první, Albulatunnel je ze všech nejdelší. Že vede pod stejnojmenným průsmykem je z názvu patrné. Tentokrát trať nestoupá do takové výšky. Prví stanicí za tunelem je Preda. Pak už začíná ta správná show s tunely, mosty a okolními kopci. Některé tunely jsou zde řešeny spirálovitě ve skále, kvůli překonání převýšení. To musela být makačka! Nesmí chybět ani jízda přes Landwasser viadukt.

V Thusisu oficiálně tato unikátní trať končí, ale vlak pokračuje do Churu a i dále je co obdivovat. Třeba hrady v údolí Zadního Rýna nebo jeho soutok s Předním v Taminsu.

Nakonec nekončíme ještě ani v Churu. Dokupuji ještě lístek do Bad Ragaz, odkud pojedeme do Fläsche na již prověřené spací místo ve vinici. Chvíli se touláme lázněmi, abychom nakoupili a dobrali vodu. Při dnešních přesunech jsme se opět nepředali a náš účet jsme obohatili o 15 kilometrů.

Od ledovců k palmám 7/11: Den u jezera

6.7. 

Dnes je stejné ráno, jako to předešlé, jen den bude odlišný. Dnes nás čeká velké nic nedělání, protože jízdenky na vlak z Tirana máme až na zítra. Strávíme tedy celý den u jezera Como a ve městě Colico. Dohlížet na to vše bude dominantní hora Monte Legnone s 2612 m n.m., která nás upoutala už včera.

Plán je najít vyhovující kemp, tam se upíchnout hned ráno, ať nemusíme tahat všechny věci s sebou. Přespali bychom jednu noc a zítra odjeli. Místo kempu jsme ale našli veřejnou pláž, jenž byla dokonce gratis a také se nám líbila. Tím pádem se změnil plán a dnešní den strávíme zde a poté se odebereme na "naší" plážičku.

Nejprve jedeme snídat na promenádu na břeh jezera. Pomalu se tu probouzí život a i okolní hory dostávají živější barvy. I ty palmy se tu také našly. Další činností dneška bude nakoupení došlých zásob. Mimo jiné kupujeme mandlové mléko, které je sladké a je to jedna z mála věcí, co v přepočtu stojí stejně jako u nás. Cena je 1,90.

Pak už následuje vytoužený a zasloužený relax. Zaujímáme polohu pod stromem a strávíme zde prozatím tři hodinky.

Je po 14. hodině a jdeme někam na oběd. Sympatická restaurace v uličce mezi pláží a promenádou má siestu, čili zavřeno. Myslel jsem, že těchto podniků se to netýká, kam mají pak chodit na oběd ti, což mají polední siestu v zaměstnání? Usedáme tedy na promenádě na terase jiné restaurace. Janča si konečně mohla dát vytoužené špagety a já zvolil neitalské jídlo - Texburger. Při placení nás zarazila položka "servizio - 2 eura," a to hned dvakrát. Asi si počítají rovnou spropitné, tak to máme aspoň vyřešeno.

Pokračujeme na pláži, kde se zdržujeme do sedmi hodin. Za celý den zde nebylo narváno. Možná je to tím, že Italové mají prázdniny až od srpna.

Večeříme opět na promenádě, ale tentokrát o kus dále, protože zde probíhá nějaká akce. Místo na pláži nám nikdo nezabral, ani zde nikdo není. Je to zajímavé, že na takovém pěkném místě jsme nepotkali za dva dny ani nohu. Za celý den jsme najezdili 6 kilometrů po městě Colico.

Od ledovců k palmám 6/11: Sjíždíme k palmám

5.7.

Druhé ráno u jezera bylo hezčí, než první. U Bodensee nás probudilo auto majitele kiosku, ale zde pouze ptáci. Klidná hladina poschiavského jezera a nad ní vrcholky Alp, jenž některé pokrývá sníh, je jistě idyličtější ráno. Vše toto je zalito ranním sluncem. Přál bych vám to vidět. Snídat budeme u jezera v Miralagu. Pitná voda tentokrát není na zastávce, ale v parčíku o kus vedle.

První atrakcí dneška je viadukt v Brusiu. Trať se tu točí spirálovitě a pro oko diváka je to pěkná podívaná. Na jeden vlak jsme si tu počkali a mít jednou tolik vozů podjede sám sebe. Tudy pozítří také pojedeme.

Už jsme klesli o 1500 výškových metrů a ještě stále nejsme u konce. Z nynějších 800 metrů nám zbývá do italského Tirana ještě 400. Cestou do něj potkáváme ještě pár míst, kde vlak jede vedle silnice, nebo rovnou po ní jako tramvaj. Campocologno je poslední obcí ve Švýcarsku a za ní vjíždíme do Itálie! Ta je naší pátou zemí na naší cestě.

V Tiranu také projíždí vlak skrz náměstí a za chvíli skončí jízdu na nedalekém nádraží, kam míříme i my. Potřebujeme totiž pár informací. Mimo jiné se dozvídáme, že jízdenka k jezeru Como stojí 12 EUR i s kolem, což je pro nás dobrá cena. Rozhodujeme se tedy, že pojedeme do Colica na kolech a zpět společností Trennord. Italské dráhy už zde neprovozují žádné vlaky.

Čeká nás cesta údolím Valtelina dlouhá 70 kilometrů. Protéká jím řeka Adda a u Colica ústí do jezera Como, kde bude i naše konečná. Údolí začíná v Bormiu, pod průsmykem Stelvio. Po pěti kilometrech brzdíme v Bianzone u pizzerie, kde se najíme a odpočineme. Oproti Švýcarsku je to zde balzám pro peněženku. Pizza stojí kolem šesti EUR. Než však začneme s jídlem, sedají si k nám dva Němci – motorkáři. Jeden z nich vyndavá cigarety. „Please no smoking, we´ll eating. Thank you, i´m sorry.“ Po Jančině prosbě se nejprve chlápci odeberou k vedlejšímu stolu a po chvíli dokonce odjíždějí. Po jídle ještě odpočíváme v křesílkách a také opět dobíjíme. Zakončíme to zmrzlinovým krémem.

Jsem zvědav, jak bude cesta utíkat. Jisté je, že pojedeme z kopce. Na cestě klesneme o posledních 200 metrů. I proto jsme se rozhodli pro cestu zpět vlakem. Cyklostezka není jednotvárná, ale i přesto by se nám nechtělo pozítří tou samou cestou zpět. Chvíli jedeme po asfaltu, chvíli po šotolině. Chvíli lesem, chvíli otevřenou krajinou. Chvíli vedle řeky, chvíli vedle silnice. Po cestě je dost odpočívadel a u většiny se dá dobrat pitná voda. Asi třikrát jsme nedávali pozor a sjeli z cyklostezky. V Sondriu jsme skončili skoro až v centru města. Cestu nám také spestřovali vesnice a okolní vysoké hory. V jejich svazích jsme také registrovali vesničky.

Za Morbegnem se zatáhlo a blížící se přeháňka na sebe nenechala dlouho čekat. Nejprve v dáli osvětlovalo podešťové slunce hory někde nad jezerem Como a u Delebia jsme museli zůstat v tunelu a počkat až přejde déšť. Za tu dobu se kolem prohnali asi tři cyklisté. Copak jim je to jedno, když se pak doma převléknou. Ještě než dokapou poslední kapky, pozorujeme duhu ve směru fronty, čili směr Tirano.

Do Colica nám chybělo pět kilometrů. Ve městě jsou při nejhorším tři kempy, tak uvidíme. Ještě, než však vjedeme do města, kus od cyklostezky jsme objevili pěkné místo, krásné místo! Nenápadná písečná plážička. Sice neudržovaná, ale my si jí hned vybrali pro nocleh. Nejprve postavíme stan a než přijedeme z večeře tak uschne. Ani se moc nebojíme ho tu nechat.

U nádraží se ptáme mladíka na otevřený obchod. Po osmé hodině prý žádný už otevřený není. To samé nám tvrdí důchodci před vinárnou. Tak si dáme holt podruhé dnes pizzu, v jednou podniku na hlavní ulici.

K našemu stanu přijíždíme už skoro za tmy a za komářích ataků si dáváme nejlepší koupel dovolené. Díky nadmořské výšce 200 m n.m. je i logické, že voda bude nejteplejší. Jezero Como stále svírají hory i městečka. Za tmy se všechny hezky rozsvítí. V noci se zvedl celkem silný vítr, ale jinak jsme spali dobře.

Trasa:
Miralago - Brusio - Tirano - Bianzone - Sondrio - Morbegno - Colico.
96 km, 160 m. př., 968 m n.m.

Od ledovců k palmám 5/11: Z Engadinu do Poschiava

4.7.

Chladná bývají rána takovýchto výškách a výjimkou není ani Horní Engadin, jak je pojmenováno údolí Horního Innu. Janičce se moc z vyhřátého spacáku nechce, ale za chvilku už cítí sluneční paprsky na našem stanu. Pěknou podívanou je pro nás pohled na vrcholky hor, osvicené ranním sluncem.

Snídat jedeme opět na nádraží protože je to jistota zdroje vody. Tu nakonec mají v každé vsi. Je to jednoduché svést horskou bystřinu a prostřednictvím kašny mít pitnou vodu.

Svatý Mořic zatím vypouštíme a z Celeriny míříme rovnou k Pontresině zdolávat další průsmyk. To co jsme včera naklesali si dnes vystoupáme, takže nic hrozného. Za Celerinou najíždíme na cyklostezku, která nás dovede pouze do Pontresiny, dál musíme po běžné silnici. Ale dnes je pondělí, takže by provoz nemusel být tak hrozný. Chvíli se aspoň svezeme po šotolinové cyklostezce, ne zrovna po rovině. Pontresina je také fotogenické město. Jedna z hor v pozadí je Mouttas Muragl, kam vás doveze pozemní lanovka.

V Pontresině projíždíme městem a tak se můžeme pokochat soutěskou pod silnicí do centra. Za městem zase padá ze skály mohutný vodopád. Ten bude k vidění i v Morteratschi, kam odbočujeme z hlavní silnice a kilometr si zajíždíme. Tip mám od Pavla Klicpery, jenž zde byl před týdnem. Morteratsch je také zajímavý tím, že se zde naposledy zakroutí Rhétská dráha, než v poklidu klesne do St. Moritze. Odsud je také východisko turistických tras na Morteratschský ledovec. Nám stačí bohatě meruňky, vodopád a pohled na Piz Berninu, kterou už poznáváme. Měří 4048 m a právě v jejím svahu je onen ledovec. Vodopád padá odkudsi z hor a vlévá se do Berniny. Ano, i řeka proudící údolím se tak jmenuje.

Stoupáme serpentinami do dvoutisícové výšky a více vyniká Morteratschský ledovec. Dále kopírujeme železniční trať, kde často potkáváme vlak. Vyjíždíme do části Švýcarska, kde vládne italština, takže něco pro mě.

Další zastávkou je lanovka na Diavolezzu. Původně jsem chtěl vyjet na kolech k jezeru v 2500 m n.m., ale jako vždy jsem měl velké oči. Pak jsem nápad přetransformoval na výjezd lanovkou na vrchol Diavolezzy. To by se Janině líbilo, ale ne za 33 fr. Na celodenní výlet bych to dal, ale jen tak nahoru a dolů ne. Aspoň se kocháme při svačině. Lanovka vede i na protější kopec, Piz Lagalb.

Ještě cítím nohy ze včera a tak poslední desítky metrů na Berninapass tlačím očima. Ani jsem v tom fofru nepostřehl, že Janča jede pořád naboso. Nejprve míjíme Černé jezero, do kterého stéká pramen Berniny. Větší je ovšem Bílé jezero, Lago Bianco, které už je v průsmyku a je zdrojem jiného toku, mířícího do údolí Poschiavo. U jezera je zastávka a hospic. Obojí nazvané Ospizio Bernina. Samotný průsmyk je o kus výše. Tam se vydáme hned, co zkontrolujeme mladíka, který se přiřítil nahoru a záhy vlezl do ledového jezera. Přežil to, tak můžeme vyjet.

Berninapass, italsky Passo dell Bernina je o 15 metrů vyšší, než včerejší Albula ale o stejný počet procent horší. Respektive, víc se nám líbilo na Albule. Zde je ale samozřejmě také krásně!

Ve 2330 metrech je už chladněji, čili se opět oblékáme. Kochání nám trochu kazí nízké mraky, zakrývající okolní hory a záběr autobus, jenž zastavil v průsmyku a vůbec nepůsobí romanticky. Po chvíli však odjíždí. Ještě společné foto a můžeme jet také.

Chvíli nepojedeme podél trati, ta si vede svou cestou. My teď budeme počítat serpentiny až do Poschiava. Z 2330 metrů celkem klesneme do 400, kde údolí uzavírá italské Tirano. Tam ale bude ještě dlouhá cesta. Pod křižovatkou na Livigno se terén trochu narovná a my si odpočineme se zmrzlinou v ruce a s nohami nahoře. Relaxujeme u jednoho penzionu v křesílkách vedle potoka. Popsal bych je jako proutěné polootevřené kabinky s polštářem a dekou s výhledem na hory.

Za dalších pár kilometrů se otevře pohled do hlubokého údolí a městečko, které se podle něj jmenuje. Poschiavo vypadá jako město ze stavebnice a my už se vidíme, jak jím za desítky minut projedeme. Zde opět vidíme vlak, který houká v protějším svahu.

První nás vítá San Carlo, které přímo sousedí s Poschiavem. V něm samotném je další zajímavost na této trati. Vlak projíždí náměstíčkem, kolem kostela a poté těsně vedle silnice. My jsme si tento moment nenechali ujít a pořizujeme jízdní fotku.

Dnes jsme chtěli dojet k jezeru Poschiavo, což se právě stalo. Vypadá to, že tentokrát to nebude lehké sehnat nějaké místo pro stan. Jezero zabírá téměř celý prostor v údolí. Jedeme po silnici a na druhém břehu se rýsuje nějaký plac. Objedeme jezero před Miralago a jdeme se tam podívat. Z blízka už nevypadá plac tak dobře ale nakonec se nám nabízí terasovitá louka hned vedle. Neváháme a bereme. Z cesty je sem sice z jednoho směru vidět, ale běžci či chodci nás maximálně jen pozdraví.

Následuje další večerní očista v jezeře. Už je o něco teplejší, než včerejší, ale stejně tam vydržím tak půl minuty. Místo bych zařadil mezi nejhezčí nocoviště, sevřené alpskými štíty s kulisou jezera. Už jsem se lekl, že po měsíci budou koncertovat divočáci, ale bylo to jen připomenutí, že i zde lze na ně narazit. Ještě stále jsem žil v domění, že to je divoké prase. O tom srnci jsem se dozvěděl později.

Trasa:
Samedan - Celerina - Pontresina - Morteratsch - Berninapass - Poschiavo - Miralago.
55 km, 650 m. př., 

Od ledovců k palmám 4/11: Náš první společný průsmyk

3.7.

Otevíráme oči v sedm hodin, kdy už je déle po dešti a počasí tomu odpovídající. Zatažené nebe, kouřící kopce, prostě ze stanu se moc nechce. Když balíme mokrý stan, na moment přeci jen slunko vykoukne, že jako bychom s ním mohli počítat. My s ním počítáme dvojnásob, jelikož dnes nás čekají hory a v nich je počasí nejdůležitější faktor. První bod programu bude snídaně a nabíjení v Tiefencastelu. Postupně jsme si zvykli na slušné zázemí švýcarských nádraží. Bylo kde se umýt, nabrat pitnou vodu i dobíjet.

Když se konečně vydáme na cestu, počasí se rapidně zlepšilo a to je skvělá zpráva. Stoupáme z 850 m n.m., a když necháme za sebou obec Alvaneu objeví se před námi železniční most. Ano, je to on, který se objevuje všude, když se píše o Rhétské dráze. Nejprve se mi nechtělo odbočovat a zajet si tak, ale ve výsledku jsem byl rád, že jsme pod Landwasser viadukt jeli. Vše o této trati se dozvíte na informačních tabulích. Koukám do jízdního řádu a za patnáct minut pojede vlak. Tak to bude foto se vším všudy. Vlaky nakonec projeli dva, každý jedním směrem. Pěkná podívaná na vlak, který přejede vysoký most a zmizí v tunelu. Už se těším až budeme v tom vlaku sedět my.

Za Filisurem začíná už nemilosrdné stoupání na průsmyk, tak jak to už znám. Serpentiny, silnice nad srázem, burácející řeka. Dnes konkrétně Albula. V Bergünu už jsme ve 1300 m n.m. a začíná pravý horský svět. Preda je poslední vsí před průsmykem. Zasněžené vrcholy se začínají přibližovat, nádhera! Už i Jaňula zapomněla na tu cestu tunelem a užívá si to. Když nežasneme nad horami tak pro změnu nad staviteli této horské železnice. Ta spleť kolejí, mostů a k tomu silnic je úctyhodná. Další kdo žasne jsou cyklisté Engadinského Radmaratonu, když je Janka přejíždí. Občas se zdrží focením a pak mě vždy dojede. Je to fajn, když se můžu soustředit na šlapání a odfotí to někdo jiný. Ale jistě, že se také pokochám. Jeden ze závodníků měl asi v půli kopce nějaký problém s nohami, tak jsme mu nabídli pomoc, ale asi je statečný či to nic nebylo, pokračoval dále.

Lai dá Palpuogna se jmenuje krásné horské jezero už ve výšce kolem 2000 m n.m. Zde už mi docházejí síly, což je buď únavou či řidším vzduchem. Tím, že to přichází náhle bych si tipnul druhou variantu. Poslední metry jsou pro mě těžké, a dnes hlavní fotografka byla taky ráda, že jí vydržela baterka.

Kolem čtvrté hodiny jsme zdolali náš první společný průsmyk a ani jedno ze zmiňovaných paliv teď nebudeme dlouho potřebovat. Albulapass leží ve výšce 2315 m n.m. a stojí tu menší hospic. Jdeme se podívat po suvenýrech a poté se kochat. Frmol je tu přiměřený. Počasí se čím dál více zlepšovalo a tak si to užíváme za polojasného počasí. Bundy jsme si oblékli, ale čepice a rukavice zůstali v brašnách.

Průsmyk opouštíme s větrem v zádech, nejprve po delší rovince. Klesat začneme asi až po kilometru. Dlouhé klesání si neužijeme, pouze 600 výškových metrů. Po zasloužených serpentinách se objeví údolí řeky Inn, kam máme namířeno. La Punt Chamues je obec přímo pod námi a po chvíli se údolí rozevře více i s okolními štíty. Ty pokrývá sníh celoročně a vpravo registruji horskou skupinu Berninagruppe se stejnojmenným vrcholem, jenž je nejvýhodnější čtyřtisícovkou Alp. Zatím ji ale nepoznám.

Brzdíme u řeky Inn, která pramení nedaleko nad Malojapassem a v Pasově ústí do Dunaje. S touto řekou jsem se již seznámil loni v červnu při akci na Stelvio. Nás teď ale zajímá, kde si dáme něco k jídlu a kde dobijeme baterii elektrokola. Vítězí hospůdka u nádraží v Beveru. Poroučíme si polévku, která je výborná a zase tolik nestojí, jak bychom čekali. Dorazíme se ještě nanukem.

První úkol večera jsme splnili, teď čeká druhý. Sehnat flek na spaní. Jedeme dál po trase, ale daleko nedojedeme. U Samedanu je zajímavý lesík, tak ho jdeme okouknout. Nakonec místo oba schvalujeme a po ušlapání vysoké trávy stojí stan za chvíli. Místo pro mytí také netrvalo dlouho sehnat. Poslouží k tomu jezírko nedaleko. Vlezu tam po kolena a víc si netroufám. Za okamžik mi tuhnou nohy! Ono holt v 1700 m n.m. už není o co stát. Nakonec jsme to nějak zvládli a usínali s blaženým pocitem dobytí dvoutisícového průsmyku. Na to, že byla sobota tam takový mumraj zase nebyl a motorkáři také nešíleli. Zvláštnost byla, že prvně jsem registroval minimum německých motorek. Převažovali místní. Asi i na ně je tu drahota.

Trasa:

Tiefencastel - Surava - Landwasser viadukt - Filisur - Albulapass - La Punt Chamnes -
Bever - Samedan.

61 km, 1516 m. př., 2315 m n.m.

Od ledovců k palmám 3/11: Proti proudu Rýna

2.7.

Dnes nás nikdo sice nebudí, ale balíme v sedm. Slyšíme totiž traktor, který jistě jezdí po vinici. Když snídáme u stolku, kde jsme včera večeřeli, míjí nás traktorista aby doplnil zásoby postřiku, čili chemie. Taková sprška by byla nemilá. Kus od nás zase chlápek s manželkou dělají protrhávku v jiné vinici. No, pracuje se zde vesele.

Přes půvabnou ves Maienfeld sjíždíme zpět k Rýnu a lesem se přibližujeme k Landquartu. V lesíku přejíždíme rodinku, kterou táhne poník. V Landquartu není nic moc zajímavého kromě soutoku stejnojmenné řeky s Rýnem. Od chlápka na nádraží se dozvídám o velkém úspěchu fotbalistů Wallesu. Porazili Belgii a jsou v semifinále Mistrovství Evropy v kopané. Poté ještě stavíme na benzínce a pokračujeme do Churu.

Hlavnímu městu kantonu Graubünden dominují paneláky. Ty vidíme již z dálky. SPZ místních aut nejsou podle okresů, nýbrž podle kantonů. Čili nyní bude nejčatější GR. Do centra města dnes nezajíždíme, necháme si ho na cestu zpět, když zbyde čas. Ten nakonec nezbyl.

U jednoho domu v Domatu nejprve svačíme a potom Janka odpočívá. Já musím vyměnit ucházející duši. Myslel jsem, že asi zlobí ventilek, ale přece jen byla píchlá. Mezitím přijíždí pan domácí, ale jen mě pozdraví a prohodí pár slov.

Tamins leží na soutoku Předního a Zadního Rýna. Kromě spleti těchto řek se zde proplétají silnice i koleje. Centrum obce, stranou tomuto mumraji, vypadá malebně a dominuje jí kostel. Do Bonaduzu si opět trochu šlápneme do kopce a Rýnskou cyklostezku vystřídá Graubündenská.

S těmi dušemi to nebude jen tak. Zase mám měkké zadní kolo. Stavíme na odstavném pruhu silnice a jdu opět měnit. Další zádrhel je v pumpičce, která nehustí. Tak to je už vážnější problém. Hned na první dobrou nám staví dva švýcarští mladíci v moderním autě, ale pumpičku nemají. Jako naschvál jezdí víc motorkářů než aut. Najednou se objeví dva cyklisté, což by měla být jistota. Manželský pár z Andermattu dělá kolečko kolem obou Rýnů a nás dnes zachraňuje půjčením pumpičky. Nejde to s ní však tak, jak s tou mou, nožní. To se doladí cestou. S velkými díky se loučíme.

Pokračujeme podél Zadního Rýna, údolím posetým hrady a zříceninami. Ve vsi Rothenbrunner překvapivě nacházíme benzínku, kde dofukujeme moje kolo. Jedeme po šotolinové cyklostezce.

Další záchytný bod je v šestiset metrové výšce město Thusis. Na začátku města vidíme cykloobchod, jdeme se optat na pumpičku. 50 fr je však zbytečně moc. Budeme spoléhat na zbytek kilometrů bez defektu, což by s mými dvouvrstvými plášti mohlo vyjít. Ve městě máme další zastávku na doplnění zásob i žaludků. Nemusíme ale spěchat, mezitím co nakupujeme přežene se déšť.

Ještě se chceme přiblížit kus směrem k Albulapassu. Jak o nějaký kilometr, tak hlavně výškový metr. Zadní Rýn měníme za říčku Albula, která ústí do Rýna kus pod Thusisem. Po vedlejší silnici, mimo tunel, kam stejně s koly nemůžeme, stoupáme dále po trase. Za chvíli jsme v 800 m n.m., což jsem nečekal. Albula burácí hluboko pod námi, což by tím pádem odpovídalo. Místo dalšího stoupání klesáme k Solisbrücke. Cestou projíždíme dva tunely, z čehož je Janina dost otrávená a radši by mi sem místo sebe poslala Anděla. Né strážného, ale mého kamaráda Frantu. Vadí ji neohleduplní řidiči, ale já si to nemyslím. Oba jsme spíš byli zaskočeni tím hlukem v tunelu.

Solisbrücke je most přes soutěsku Albuly. Vede po něm fantastická železniční trať ze Svatého Mořice do Churu. Hladinu přehrady Solis obdivujeme při výšlapu do Alvascheinu (970 m). Když do horské vsi dorazíme začne pršet. Z euforie nás vyvede majitelka skromného penzionu u zastávky. Cena 100 fr za oba nás šokuje. Říkáme jí, že je to na nás moc, ale ona jen pokrčí rameny. Chvíli čekáme v zastávce a když se déšť zmírní, sjíždíme do Tiefencastelu. Tam už je nám celkem zima a my stále nevíme, kde přenocujeme. Bereme první, co nám přijde do cesty. Tím je odbočka za město, k několika domkům. Tam však není nikdo, koho se zeptat na postavení stanu. Nakonec nacházíme ucházející místo na opuštěném parkovišti s pískovým podkladem. Sotva stihneme postavit stan a udělat očistu, déšť opět sílí a dlouho nepolevuje.   

Trasa:

Fläsch - Maienfeld - Landquart - Chur - Tamins - Bonaduz - Rhäzüns - Thusis - Sils - Alvaschein - Tiefencastel.

70 km, 730 m. př, 977 m n.m.