Island (10/13)

17.7. - Vodopádové perly Islandu

Pozdní usnutí znamená pozdní vstávání, což je dneska škoda, protože je po delší době polojasno. Snídat jdeme do nedaleké kuchyňky kde je spousta nádobí, ale žádné erární. O tom se přesvědčuji, když už se chystám na pánvi smažit vajíčka, ale chlápek, co s námi sdílí kuchyňku, se o ní hlásí jako majitel. Omlouvám se mu a chci mu ji vrátit, ale velkoryse mě nechá dokončit snídani. Se svou partnerkou přijeli Berlingem, kde mají neskutečně věcí, včetně matrací na spaní.

Vyjíždíme v poledne za prvním cílem dneška, jímž je nejvyšší islandský vodopád Glymur. Znamená to objet masiv Þóreyjartunguru po silnicích č. 518 a 520. Za sebou necháváme Husafell i okolní hory s ledovcem Eirísjökullem. Silnice 520 sice není asfaltová, ale nejede se po ní špatně. Útěchou za absenci asfaltu (přitom na 518 byl) jsou nám pohledy na jezero Skorradalsvatn a masiv Skarđsheiđi. Jediný Mára se nejen nemůže kochat, ale musí po této silnici řídit. Ale on měl své tři fotbaly.

Od Hvalfjörduru odbočuje ke Glymuru ze silnice č. 1 prašná cesta končící na parkovišti. Od něj vede k vodopádu turistická stezka dlouhá 4 km. Obouváme pohory a jdeme trochu protáhnout nohy. První 2 km ubíhají v pohodě. Před námi se objevují i jiné vodopády. V islandské krajině kde často prší, padá voda z kdejaké skály. 

Procházíme jeskyní a záhy přichází zlatý hřeb treku. Kus za jeskyní vede trasa pres řeku Botsná. Ne však přes most, ale přímo vodou. Islanďané si nedělali násilí s nějakou lávkou, napnuli přes řeku lano, položili kládu a turisté starejte se. Nebo je to tím, že jim lávku bere často velká voda.

Bára si na tuto akci netroufá, takže i Marek je z kola venku. Janče se moc nechce, ale když vidí, že se hodlám zouvat, jde do toho také. Holt nejvyšší vodopád Islandu je nějaký cíl. Taky jsem neměl radost ze zouvání bot, ale pro nohy to byl nakonec balzám. Dále vede cesta nekompromisně do kopce. Stoupá se pomocí lana, přechází se potok (tentokrát suchou nohou) a strž pod námi se více a více zvětšuje.

Vodopád Glymur má 198 metrů a my se dostáváme téměř do jeho výšky. Ze dvou různých vyhlídek jsou na něj úžasné pohledy. Nejvíce si vodopád užívají rackové, kroužící neúnavně kolem. Když vysvitne sluníčko, je dokonce vidět duha, tvořící se tříštící vodou o skály. Kromě hlavního vodopádu padají další tři v těsné blízkosti.

Cesta pokračuje nad vodopád, kde se přebrodí říčka a druhou stranou se dá sejít dolů. To my však již absolvovat nebudeme, vracíme se stejnou cestou, což znamená opět se brodit přes vodu. Ani tentokrát jsme nezaváhali. Po dvou hodinách pochoďáku přicházíme zpět k autu a dozvídáme se, že i naši kámoši nakonec vodopád viděli z oné druhé strany, kudy se přichází. To jsme rádi, že nikdo nebyl ošizen o tuto atrakci. 

S Jankou jsme navrhli jako přídavek vodopád Bruárfoss, který nám ukazoval druhý den Němec, jehož jsme potkali. Mělo by to být do Sellfossu stejně daleko jako původní cestou. Prochází to u všech členů posádky, čili nezbývá než vyjet. Objíždíme východně Esju, severně jezero Þingvallatn. Panoramata kazí občasný déšť.

Vodopád Bruárfoss není snadné najít i když máme mapy, "gépéesky" a podobné věci. Autem jsme přijeli do jakési chatové osady, auto zaparkovali u cesty a dále musíme pěšky. Potkáváme skupinu Japonců, kteří vodopád také hledají. Menší háček je v tom, že musíme přelézt plůtek, tak aby na nás někdo nevyběhl, že mu lezeme na pozemek. Trochu klidu nám dodávají dva mladíci, vracející se od Bruárfossu. K němu nakonec dojdeme pomocí aplikace mapy.cz a rozcestníku, který jsme viděli níže u cesty. 

Bruárfoss je nejmodřejší vodopád, který jsme tu viděli. Jeho krásu tvoří voda protékající mezi kamínky a podkovovitý tvar. Tu idylku si vychutnáváme dobře deset minut, ale Japončíci nikde. Potkáme je při zpáteční cestě. Holt nemají mapy.cz, tak jsme je předběhli. Za nimi jde další chlápek s foťákem. Nečekaně frekventované místo.

Cestou do Sellfossu, na jedné zpevněné cestě, vidíme samoprodej rajčat. Nejsou sice tolik zralá, ale 300 ISK za kilový pytlík je lákavá cena. Za chvíli si je vezeme v autě. Toto se nám poštěstilo ojediněle.

Sellfossu se nakonec vyhneme a po silnici č. 1 jedeme na jih, konkrétně do Hamragarðaru. Tam je kemp, kde se na dvě noci utáboříme. Jenže to nebude tak snadné, jedeme do destě. Škoda, že ani vydařený dnešek nebude bez kapek. Copak může mít člověk radost z toho, že bude usínat za šumu Gljuárfossu?

Denně potkáváme dost cyklistů, i sólistů. Všichni mají můj obdiv, protože nyní vím, že Island je jedna z nejhorších zemí na cykloturistiku. Nezdravě častý déšť, vítr a zima mě utvrdily v tom, že zde na kole rozhodně jezdit nebudu, a to jsem nějaký cykloturista. Na jeden den si půjčit kolo, objet si trasu a pak ho vrátit, to třeba jo. Ale nic víc.

Když se déšť zmírní na krápání, je ten pravý čas postavit stan. Poté se odebereme do hlavní budovy, kde Marek s Bárou vaří večeři. Je tu doslova hlava na hlavě. Příčiny jsou dvě: plný kemp a špatné počasí. S Jančou tu vydržíme do té doby, než někdo připálí vajíčka, poté jdeme večeřet do auta. Tím končí dnešní zajímavý den, kdy jsme navštívili perly mezi vodopády. Škoda, že končí uplakaně. V suchu stanu a teple spacáku to ale není tak špatné.

 Hraunfossar

 Barnafoss

 Cestou z Húsafellu

 Masiv Skarđsheiđi

 Túra k vodopádu Glymur

 Glymur - nejvyšší vodopád Islandu

  Bruárfoss

Island (9/13)

16.7. - Loučení se severem

Kralupáci odchází v 9 hodin na velryby a my vstáváme vzápětí. Nebe má opět kovovou barvu a každou chvíli se chystá spustit. Už jsme z toho nevrlí, protože každá sranda má své hranice. Baterka se také neobjevila. Z rozmaru nás probouzí ženský hlas. Ten patří slečně obcházející stany, u nichž vybírá "kempovné." Dokonce mohu platit i kartou. To jsou zajímavé způsoby. 

Po snídani jdeme do města, ale kromě kostela a přístavu toho zde k vidění moc není. Přístav pěkně kontrastuje se zasněženými vrcholky hor v pozadí. Za chvíli začíná mírně pršet, takže jdeme hledat nějaký přístřešek, což je na Islandu občas oříšek. Když už jsme tu, počkáme na kámoše až jim skončí "Whale watching," což je na minutu přesně. V kempu ještě pojíme, sebereme věci ze sušárny a poté vyjedeme směr Akureyri, kde má Marek poslední ze svých fotbalů. 
Akureyri je největší město severního Islandu, avšak i přes toto zde není nic moc k vidění. Báře nabízíme, ať jde s námi do města, jenže i přesto jde s Márou na fotbal. S Jančou okoukneme přístav a zamíříme do Hofnu, o němž si myslíme, že je nákupním centrem, ale není tomu tak. Od přístavu jsou pěkné pohledy na město s horami v pozadí. Cestou do města slyšíme ze stadionu jásot. Domácí dali asi gól. 

Všude mraky občerstvení, fish and chips však nikde. Zrovna na ně dostala Jaňula chuť. Usedáme tedy do jedné z restaurací, ochutnat místní polévku. Každý jsme měli jinou a obě byly výborné. Jedna stála 1400 ISK, což jsme věděli, chtěli jsme přesto ochutnat. Vedle v pekárně kupujeme konečně nebalený chleba, ale stejně je to buchta jako ty předešlé. 

Po cestě na stadion slyšíme ješte dvakrát řev, takže si Mára přišel na své. Jdeme se kouknout na kus zápasu za plotem. Když však vidím stadion podobný našemu v Lounech, tak si říkám: "Kvůli tomuhle jsme neobjeli ostrov dokola, a popojížděním najezdíme X kilometrů navíc?" Aspoň, že fotbal skončil 6:3, že měli Marek s Bárou na co koukat. Respektive Marek. S Jančou se těšíme až naoplátku půjde Marek s Bárou třeba na Britney Spears.

Nyní přejedeme na jih a cestou se stavíme na vodopádech u Husafellu a na nejvyšším islandském. Cestou se podíváme do Glambaueru, kde je skanzen s roztomilými domečky, jejichž střechy jsou pokryty trávou. 

Glambauer je nejznámější zemské vlastivědné muzeum na Islandu a bylo zřízeno v typické stavbě z 18. a 19. století. Tyto domky byly obývány až do roku 1945.

O pár kilometrů dál je kostelík Viđimirskirkja, který je také porostlý trávou. Byl založen roku 1834 a je typickou ukázkou venkovského stavitelství 19. století. Kvůli deštivému počasí nevynikají tolik hory na sever od Varmahlíđu.

Dnešní konečná bude v Husafellu, kam je však ještě dlouhá cesta. Vidět můžeme lehce zvlněnou krajinu, vysoké hory, ledovcové řeky. Většinou je na co se koukat pokud silně neprší. Všechny rázy krajiny doplňují všudypřítomní koně.

Před půlnocí přijíždíme ke dvojici vodopádů - Hraunfossár (Lávové vodopády) a Barnafoss. Mysleli jsme, že je navštívíme až zítra, jenže nedalo nám to. Navíc tu není ani noha. Jediná nevýhoda je špatné světlo.

Dnes jsme původně uvažovali zkusit stanování na divoko, avšak Marek se zbytečně bojí a už je stejně pozdě. Vyspávat někde mimo kemp do dopoledne se nám nechce, čili nabíráme směr kemp Husafell, kde si nacházíme místo v zadní části kempu.

  Husavík

 Cestou do Akureyri

 Akureyri

 Cestou z Akureyri do Glambaueru

 Glambauer

Viđimirskirkja

Island (8/13)

15.7. - Déšť na Dettifossu, ztráta v Husavíku

Už čtvrtý den není hezky a to se nám přestává líbit. Kovová obloha zatím zadržuje dešťovou nadílku, uvidíme co vydrží. Balíme stany, protože nastává přesun západněji. Nejdříve se ale vydáme kus na východ.

V plánu je dvojice vodopádů - Dettifoss a Hagragillsfoss. Na parkovišti už není skoro místo, ale to už víme, že tady se na počasí nehledí. Sotva se vydáme na kilometrovou cestu, začíná pršet. My jsme se ale pro jistotu vybavili pláštěnkami. 

Na rozcestí před Dettifossem spatřujeme ukazatel na Sellfoss. V tom mi svitne, že jsem tento vodopád v mapě viděl. Půjdeme s Jankou nejprve k němu i přesto, že Hesovi už jsou skoro u Dettifossu. 

Vodopad Sellfoss má tvar podkovy, ale na její vrchol se dostat nedá. Leda, že bych se brodil po pás ve vodě jako jeden maník. Voda je pod námi, voda nad námi, ale ještě ji nemáme v botách. Ani já, když jsem se zkoušel dostat co nejblíže k ohybu vodopádu. Skoky po kamenech jsem se dostal o kus dále, ale daleko to nešlo. 

Na půli cesty k Dettifossu potkáváme Marka s Bárou. Domlouváme se, že na Hagragillsfoss nepůjdeme. Dettifoss je podle mnohých pramenů nejmohutnějším vodopádem Evropy. Masa vody padá do hloubky 44 metrů a s pomocí větru stříká vodu vysoko nad kaňon. Zvýrazňuje tak sílu deště, jenž je už dost vydatný.

Na řece Jökulsá jsou cestou do Ásbyrgi jestě tři vodopády. Je podle nich vyznačená 30 km dlouhá pěší trasa. Silnicí vedoucí stejným směrem bychom chtěli jet do zmiňovaného města, ale stav vozovky je šílený. Vracíme se tedy stejnou cestou do Reykjahlídu. Tam ještě naposledy využijeme služeb kempu k osušení a vaření obědu. 

Naposledy si vychutnáme pohled z kempu na městečko a okolní hory. Reykjahlíd měl v letech 1724 - 29 na mále. Při explozi Mývatnu se valily proudy lávy na vesnici, ale nakonec se zastavily těsně před kostelem. Dodnes dává rozpukaná láva pěknou kulisu Reykjahlídu. 

Dále se přesuneme do Husavíku, kde přespíme jednu noc. To ale není samozřejmě jediný důvod. Cestou opět obdivujeme okolní hory, nejvíce masiv Kinnarfjöll. Ta lehce přesahuje 1000 metrovou hranici.

V Husavíku jsme v 19 hodin a první naší činností bude návštěva obchodu. Naší pozornosti nemůže uniknout krásný bílý kostel s červeným dřevem, postaven v roce 1907. Město čítá 2500 obyvatel, čili jde téměř o velkoměsto. Marek s Bárou zde mají na zítra objednané velryby. Nás s Jaňulou tu nic extra nečeká a tak dáváme za vděk tzv. "Horkým hrncům." Místo s názvem Hot spot je kousek od kempu a dá se zde naložit do jedné ze dvou kádí o rozdílných teplotách a za 300 ISK relaxovat. To je směšná cena na místní poměry. Vegetí se nám dobře, obzvlášť s výhledem na moře. Společnost nám dělají tři Slováci a tři Belgičané. Vydržíme tu krásnou hodinu a půl. 

Idylka skončila v kempu, kdyz jsem vlezl do sušárny a nabíječka baterky do foťáku byla prázdná! Nemůžeme tomu uvěřit, že na Islandu se něco někomu ztratilo. Nezbývá než se s touto situací vyrovnat a nenechat nic na lehkou váhu. Naštěstí máme foťák ještě jeden. Naši debatu zaslechli i naši krajané a také se podivili. Janča s Márou si myslí své.

"Bůhví, jestli ti to nečorli oni a teď dělaj mrtvý brouky."

Nevím, co si mám myslet. Možná na tom něco pravdy bude, když sondovali informace o horkých hrncích a poté se bavili, že tam půjdou po půlnoci, přitom jim říkáme, že mají do 23 hodin. Zřejmě "pražský vykukové."

Ani dnes neusínáme před půlnocí a tudíž necháváme za sebou den, jehož průběh zdál se poněkud nešťastný. Naděje ale umírá poslední a třeba se baterka zítra objeví.

 Vodopád Sellfoss

 Vodopád Dettifoss

 Horké hrnce

Island (7/13)

14.7. - Krátery a pseudokrátery

Včera jsme se dohodli, že s Janičkou vstaneme dříve a odskočíme si na Kraflu, než se Hesovi vyspí. Krafla je vyhaslá sopka z jejíhož vrcholu je prý bezvadný výhled. V devět hodin nás budí opět vedro. Když rozepínáme stan, Mára si myslí, že už jsme zpět. Je opět vtipný. Ani my takto brzy nevstáváme. A po tom dlouhém včerejšku tuplem ne.
No nic, na Kraflu vyrážíme i tak. Druhá půlka party si udělá mezitím procházku do městečka Reykjahlíđ.
Pod Kraflu je to 10 km. Auto parkujeme u kráteru Víti, což je v překladu Peklo. Jsme ve výšce 500 m n.m a vrchol Krafly je přímo nad námi. Pod parkovištěm je nějaká geotermální stanice. Tato oblast je vulkanicky vysoce aktivní a shromažďuje se v ní geotermální energie zemské kůry. Této energie mají Islanďané na rozdávání, ale bohužel jsou daleko od Evropy, čili se to nikomu nevyplatí ji tahat az na starý kontinent.
Kráter Víti je naplněn azurově modrou vodou a kolem dokola vede okružní stezka, která je plná pěkných výhledů. Nejprve mě zaráží, že nevidím nikoho jít na vrchol Krafly, ale zanedlouho víme proč. Cestu na vrchol sopky kříží parní potrubí a tam je vstup zakázán. Nahoře je ještě ke všemu nějaký vysílač. Musíme se tedy spokojit pouze s procházkou po hraně kráteru, což je ale také pěkný zážitek. Aspoň budeme dříve v kempu a můžeme pak všichni vyrazit za dalšími cíli. I ve svahu kráteru Víti jsou solfatarová pole, ale už mi ta síra začíná smrdět.
Další část dne, po obědě a deštíku, jedeme všichni do městečka Skúturstađir, kde jsou pseudokrátery na jezeře Mývatn. V překladu "Komáří jezero," nebo "Jezero muchniček" je nejznámějším jezerem na severu Islandu. Jeho romantiku kazí obtížný hmyz - muchničky - který v hejnech dokáže kroužit nad hlavou a znepříjemnit život nejednomu návštěvníkovi. My jsme jich tu naštěstí tolik nezažili.
Zdejší pseudokrátery jsou přírodní zajímavostí první třídy. Rozžhavená láva zde protékala bažinou a vznikající bubliny rozstřikovaly horkou hmotu do okolí, čímž vytvořila jakési pseudokrátery - bez spojení s magmatem.
Celá okružní trasa mezi těmito výtvory přírody zabrala půl hodiny. Poté se přesuneme do oblasti nejznámějšího solfatarového pole na Islandu, pod horu Námafjall, kde je místo s názvem Hverarönd. Pozoruhodnou ďáblovu kuchyni (jak to nazvali v průvodci) tvoří sirné a bahenní prameny. Síra tu smrdí všude a já už jí začínám mít plné zoubky.
S Janinou jsme si všimli cesty na vrchol Námafjall (ani nemusel Marek navádět Báru, ať nám ji neukazuje) a jasně, že si chceme nahoru vyběhnout. Je tedy jasné, že Marek a spol. s námi nejdou na tuto interesantní horu, přesahující 400 m n.m.
Cesta vede zprvu prudčeji, ale pod vrcholem nás čeká ještě horší úsek, kde musíme lézt po čtyřech. Na vrcholové plošině jsou také sirné výpary. Námafjall má tři vrcholy, z nichž nejvyšší je opatřen betonovým sloupem. Od něj je opět pěkný výhled do okolí. Mývatn s Vindbelfjallem, Bláfjall, Búrfell a dále vyšší zasněžené hory.
Píši Markovi, že půjdeme po hřebeni, ať nás nabere autem na silnici. Jistě to bude lepší varianta, než tím srázem zpět. Menší problém je s blížícím se deštěm, ale nakonec to nestálo ani za řeč. Pak už jedeme do kempu, kde nakonec zůstaneme ještě jednu noc. Dnes jsme nikde nezmokli, což bych hodnotil jako úspěch. 

Geotermální stanice pod Kraflou

Kráter Víti

Krafla

Solfatarové pole pod Kraflou

Jezero Mývatn a pseudokrátery

Hverarönd

Námafjall s výhledem