Běžkování ve Špindlu

Tak tu máme novou zkoušku mého sportovního umu. Kamarád Luboš nás vzal s sebou do jednoho z epicenter Krkonoš, Špindlerova Mlýna. Že vezmeme běžky byl nápad mé drahé polovičky a já nebyl proti. Nejdříve nás napadlo, že si lyže půjčíme tam. Cena 250 Kč na den mi přišla normální, protože jsem neměl potuchy, kolik by to mohlo stát. Pak mne napadlo se podívat na půjčovny v Lounech a to jsem zíral. Cena oproti Špindlu byla tak nízká, že i půjčení na víkend je pořád za méně, než na jeden den tam. Bylo rozhodnuto.

Prvních jedenáct

Opouštíme Novou Paku a je jasné, že za horizontem už budou vidět "Pražský hory," jak je nazývá můj kámoš Franta a netuším, že mu dám za hodinu za pravdu. Necháváme za sebou vrch Kozinec a je vidět, že Krkonoše nejsou vidět. Válí se po nich mraky. Přesto doufám, že si zítra zaběžkujeme a přitom se budeme kochat.
Hohenelbe se jmenuje německy Vrchlabí. Tam už je slušná nadílka sněhu. Posledních 11 km se budeme kroutit podél mladého Labe. Donedávna bezsněhé Krkonoše během pár dní dostaly tlustou bílou čepici. I přehrada Labská vypadá, jako kdyby tam žádná nebyla. Ve Špindlu už je to slušný nářez. Ze srážkového stínu Ohře za pár hodin v pravé zimě. Pěkný skok. Kolem poledního je ve městě slušný mumraj. Devadesát procent aut má pražskou poznávací značku! Ten Franta to fakt asi neříká jen tak.
Na odpoledne jsem nakonec vymyslel, že se půjdeme projít směrem k Labskému dolu. Je to nenáročná procházka do mírného kopce. Dále od centra "provoz" řídne a za Dívčími lávkami už potkáváme pár lidí, některých na běžkách. Vzorně ujeté stopy kopírují celou cestu až na kraj Labského dolu. Dvě stopy, pro obousměrný provoz, každá na jedné straně cesty. Prostředek slouží pro pěší. Já osobně si myslím, že je lepší, když je cesta prohrnutá celá. Ve stopě se hůře drží rovnováha. Sice jsem na lyžích najezdil zatím tolik, co Eskymák na vodním skútru, ale dovedu si to logicky představit.
Cestou jsou tři vodopády, které jsem v minulosti navštívil. Jediný přístupný v tomto počasí je Malý Labský. Scházíme k němu kus dolů k řece. Všude je tolik sněhu, že ani není vidět, kde je ještě pevnina. Janča se zdráhá pokračovat blíž k vodopádu. Nakonec však vidí mě, jak bez jakýchkoliv obav pokračuji a přistupuje na mou hru. Žasneme nad přírodou. Krásná situace. Při návratu po břehu... Vlastně jsem si myslel, že jdeme po břehu. Když najednou! Žbluňk! Zahučel jsem jednou nohou do vody. Asi jsme do teď měli štěstí, že jsme se nepropadli dříve. S jednou mokrou nohou to ale přeci vydržím.
Na začátku kamenité cesty Labským dolem je Pudlavský vodopád. Ten je dnes bez šance vidět. Je hluboko pod ledovým sněhem. Ušli jsme 5,5 km a je čas se vrátit, dále to nemá cenu. Cesta sice prošláplým, ale hlubokým sněhem, by neměla kvůli času význam.
Zpět se jde logicky lehčeji a také rychleji. Za šera přicházíme zpět do Špindlu, ale na Medvědíně se vesele lyžuje dál. Kdo by řekl, že malé odpolední protažení bude dlouhé 11 kilometrů. Večer slavíme narozeniny, které máme na přelomu ledna všichni tři.

 Labe ve Špindlu

 Labe nad Špindlem

 Malý Labský vodopád

 Labský důl

 Špindlerův Mlýn

 Špindlerův Mlýn - kostel sv. Petra

                                                    Špindlerův Mlýn od kostela sv. Petra

Druhých jedenáct

Poprvé jsem stál na běžkách před čtyřmi lety, když jsem byl s Martinem Knížkem a Jardou Veselým na výletě v saském Jöhstadtu. Po projížďce parním vlakem jsme obuli běžky a po místních běžeckých trasách jsme chtěli lyžovat. Moc mi to nešlo. Odrážel jsem se špatně, často jsem padal. Prostě mě to otrávilo a od té doby jsem to nezkoušel. Druhý den jsme všichni blili. Já to teda jen tak tak ustál, ale asi jsme chytli nějakého vira.
Dnes má přijít běžkařská náprava. Když je vám hnacím motorem a hecířem vaše partnerka, tak to by se nemělo odmítat, natož dělat úšklebky. Plán má být následující - vyvezeme se busem na Špindlerovku a pak si dáme projížďku přes Petrovy Boudy do Špindlu. Z postele jsme se kupodivu vykopali už po sedmé, takže jsme stihli druhý ranní bus.
Loučíme se s Lubošem, který bude přes den chytat lelky a možná trochu horský bronz. Usmálo se na nás totiž štěstí. Po týdnu zmizely z kopců mraky a vysvitlo slunko. Na autobusovém nádraží nejprve tápeme. Když se chceme zeptat na správné stanoviště busu, narážíme na němčinu. Nakonec ale bus po jejich navigaci nacházíme a usedáme do překvapivě poloprázdého vozidla. Postupem času se ale na dalších zastávkách bus nakonec naplňuje. Nevím, jestli má tento stroj speciální pneumatiky, ale jízdu na Špindlerovy Boudy zvládá bezvadně.
Jsme tu! Já po dvou a půl letech, Janička prvně. Úžasné počasí dnes JE! Všude kolem bílá krása, až to bodá do očí. Na východě Malý Šišák, na západě Vysoké kolo, na severu mlha... Tam je Polsko. Na jihu Labský důl, nad nímž trůní Zlaté návrší a Medvědín. Jdu si nazout běžky...
Janča nám hapala a to ještě nestojí na běžkách. Ono v lyžařských botech, na udusaném sněhu, se může lehce přihodit podobný pád. Prdýlka jí bolela ještě týden. Konečně nazouváme lyže a jde se na věc. První cíl bude Petrova Bouda. Když koukám, jak je to vysoko, tak o sobě začínám pochybovat, ale rozhodně se nevzdám. První metry vedou do kopce. Lyžím se sice říká běžky, ale já spíše jdu. Aspoň, že to neklouže.
Nádherná zímní atmosféra všude kolem nás. Čím výše jsme, tím lépe vynikají panoramata. Za vrcholem Čihadla se svezeme dolů. Po upravené cestě to jde. Můžu brzdit, ale je to křečovité. V sedle Przelecz Dolek začíná stoupání k Petrovce. To bylo podobné jako od Špindlerovky, a za chvíli máme za sebou prvních 2,5 km.
Petrova bouda před pár lety vyhořela. Bohužel lidská vypočítavost se nezastaví ani před objektem historického významu. Západně, prudce nahoru, se jde na Mužské a Dívčí kameny, dále pak na Vysoké kolo. My chceme jít přes Moravskou Boudu, mimo jiné i kvůli Krkonošskému kyselu. Nakonec dáváme přednost přírodě, před kusem žvance. Svačinu máme stejně svou a aspoň se pokocháme pěkným výhledem. Tam nás navnadili manželé. Konkrétně na Ptačí kámen. Ten je kilometr po modré značce.
Upravená cesta končí, musíme si vystačit s vyježděnou stopou mezi stromy. Ale díky bohu za běžky! Pěšky bychom se asi pěkně bořili ve sněhu, jako loni na Šumavě. Na Ptačí kámen spíše stoupáme. Mezi malými stromy se občas otevře výhled, ale já jsem nejvíce zvědavý na ten z vyhlídky.
Jsme tu, na skalní vyhlídce Ptačí kámen, ve 1310 m n.m. Lyže zapichujeme do sněhu a jdeme si zaskákat po kamenech. Jasně, že skála pod sněhem nevynikne celá, ale pěkné místo to rozhodně je. Už jen díky tomu výhledu. Místy brání kruhovému výhledu stromy, ale jinak krasavice! Severně Mužské kameny, východně Malý Šišák, dále Kozí hřbety, Špindlerův Mlýn, Zlaté návrší, Labský důl, jen Labskou Boudu nevidíme. Rozhodli jsme se tu posvačit, ale pěkně jsme u toho vymrzli.
Dále z nás na chvíli budou "skopčáci," jelikož budeme pokračovat už pouze z kopce. A co se týče běžkování, tak pro mě z prudkého kopce. Občas projedu nerovnou stopou bez možnosti vyrovnávat a nemilosrdně padám. Po druhém pádu s lamentováním zouvám lyže a zbytek k Brádlerovým Boudám dojdu pěšky. Jančulinda je statečnější a hlavně zkušenější, tak dojíždí až k dílčímu cíli. Máme za sebou 5 km. Před chatou nějaký pár chytá bronz, jinak je tu klid. Zato uvnitř to žije.
Další kilometr, už ale po opět upraveném povrchu, sjíždíme k Medvědím Boudám. Křečovitý výraz doplňují vykulené oči, kterými se snažím také brzdit, takový je to "prďák." Na kole bych to sjel s rukou v kapse, ale jako běžkař - elév nic moc. Zastavujeme u chaty a zjišťujeme, že zde otevřeno není. Mezitím pozoruji dva sjezdaře, jak výborným stylem dojeli až k nám. Bodejť ne, z lyžařky se vyklubala Lucie Výborná.
Předchozí sjezd byl jen zahřívacím. Teď pojedeme celých 2,5 km ze stejně prudkého kopce. Je jasné, že v půli už mě bolí všechny svaly na končetinách. Nakonec sjíždím až k Medvědímu kolenu, aniž bych si rozbil to své. To je pro mě úspěch. Odsud však musíme po silnici. Nejprve jdeme pěšky a po chvíli si nakonec nazouváme lyže a kousek musíme trpět provoz. Ze silnice odbočujeme u Dívčích lávek (8,5 km).
Nejlepší úsek jedeme nakonec. Soudím podle sebe a mého umu. Sice je tu dost lidí, ale držet nohy ve stopě a v mírném klesání se jen odrážet hůlkami mi vyhovuje. Janík mě už nehlídá, je kdesi ve předu a hned přichází poslední pád a asi nejhorší. Byl na tvrdou zem a málem jsem si to koleno nakonec rozbil! Do cíle jsem ale dojel po svých. Jedenáct kilometrů v podobě mé běžkařské satisfakce dopadlo dobře a rozhodně se mi to nezprotivilo jako poprvé v Jöhstadtu.

 Špindlerovka

  Nad Špindlerovkou

   Nad Špindlerovkou

 Ptačí kámen s výhledem do Labského dolu

 Brádlerovy Boudy

Medvědí Boudy

Arménie, Náhorní Karabach, Gruzie

V zimním čase je čas na změnu. Jelikož se moc necestuje, není o čem moc psát a tak oživím svůj blog o cestopisy mého kamaráda Martina Bidmona, který se svou osvědčenou partou podnikl předloni cestu do netradičních zemí. Jelikož já se tam asi těžko podívám, tak jsem se po domluvě s ním rozhodl, že to tu trochu spestřím.
D očtete si o dobrodružstvích z trochu jiného soudku a stylu. První díl je z putování po Arménii a Náhorním Karabachu. Ve druhém díle jsou příběhy ze sousední Gruzie. 

Cleany, Flye

Dnes bych měl zajímavý tip pro cyklisty ze širokého okolí Mostu na odpolední projížďku do hor. Do toho patří i Louny, z kterých jsem vyrazil já. Sice Klíny a Fláje zná každý, ale třeba netuší, že se dají z nížiny objet za jedno odpoledne. Pikantní na tomto výletu bylo jeho datum. 3.12.! Je zapotřebí slunečno a teplo. To jsem ráno vyhodnotil, že by to tak mohlo být a nebál se vyjet.

Začínám tam, kde jsme s Jančou skončili naposledy, čili v Litvínově. Nejprve musím dávat pozor, abych trefil silnici na Klíny, což se daří lehce. Výškové metry ubíhají rychle. Za chvíli jsem ze 310 na 400 m n.m. na rozcestí Před Kolibou. Pěknou silnicí lesem se vyhoupnu do Horní Vsi (550 m). Aut jezdí minimálně a tak se v zatáčkách není čeho bát. Mezi stromy je vidět Meziboří a Loučná. Napadlo vás, že Meziboří, jako mezi bory, lesy? Že Loučná je nejvyšší vrchol okresu Most je celkem známá věc.

Sedlo (700 m) je část Klínů a lyžařský areál Klíny leží v části Rašov (750 m). Odsud vyniká pěkně Loučeňská hornatina a pod ní Šumné údolí. Pak teprve jsou Klíny samotné. Tam, na hranici 800 m n.m., si dávám oddech, pak pokračuji kolem Flájské obory k přehradě stejného jména. Zde potkávám také jednoho cyklonadšence.

Jsem už na dohled největší dnešní atrakce, Puklé skále. Za ní jedu ze silnice zkratkou na červenou značku a pak už zbývá dojet po vrstevnici a pěkné cestě k místu, kde opírám kolo a odsud si vyšlápnu na vrchol. Přehlédnout by se místo nemělo, je tu bílý nápis na kameni. Nečekejte však žádnou cestu. Na vrchol si musí každý najít cestu sám. Puklá skála má kótu 840 m n.m. a je z ní pěkný výhled především na přehradu Fláje, dále do údolí Flájského potoka a do Německa.

Nyní mne čeká jízda krušnohorskou krajinou. Teploměr ukazuje 8 stupňů při slunečném počasí. Ideál. Lesem i loukou vede má devíti kilometrová cesta po silnici do obce Dlouhá Louka. Ta je mým nejvyšším bodem dneška. 30 metrů pod 900 se zastavil výškoměr. Z paloučku se rozhlédnu na České středohoří, nasadím rukavice, čepici a svištím z kopce. Zastavím se až v Oseku, kde jsem o hodinu dříve, než jsem plánoval, ale nakonec dále již nepokračuji. Sednu na vlak a 42 km, 895 nast. m. je za mnou. Takováhle projížďka zahřeje na srdci každého milovníka kola,hor či obojího.

 Šumný důl z Klínů

 Fláje

 Puklá skála s výhledem na Fláje

 České středohoří z Dlouhé Louky

Klášter v Oseku

Nepomucko

Poslední letošní výlet za hranice kraje se bude odehrávat jižně od Plzně, v kopcovitém Nepomucku. Krajem pod Zelenou horou a Štědrým. Cíl je zatím neurčený. On vlastně i start jsem nakonec změnil. Místo obce Srby si vyšlápnu už z Blovic. Abych se brzy vrátil, tak i brzy vyjíždím. Prvním Plzeňákem jsem v západočeské metropoli v 8 hodin. Zde si počkám půl hodiny, abych se svezl se svým kámošem Pavlem aspoň vlakem, když už nám letos nevyjde vyjížďka.
Ještě, než přijedeme do Blovic, začíná pršet. Pěkný začátek, jen co je pravda. V listopadu nic pěkného. Letos se mi to ale vlastně ještě nepoštěstilo, co jsi pamatuji. Chvíli se kryji pod přístřeškem, ale pak jedu do města, kde počkám až déšť přejde úplně. 

První kilometry pošlapu do kopce, po silnici č. 117, na Kotousov. Odsud už jsou slušné výhledy. Déšť si ještě nedá pokoj a tak se schovávám v zastávce pod vsí Bzí. Tam se vydávám, když přejde déšť. Krom něj bojuji s větrem, ale odpoledne by měl být mým spoluhráčem. 
Bzí se mimo jiné jmenuje i hora, kus od vrcholu Jezevčí skály (608 m). Zde je Žižkův kámen s pamětní deskou na místo vyhlášení Husitského manifestu dne 17.9.1419 Václavem Korandou starším. Místo s pěkným výhledem, mimo jiné i na hrad Radyni, si lidé ozdobili lavičkou a posezením. V lese je také nepřehlédnutelná skála. Na tu jsem ale nelezl, tak nevím, jak je to s výhledem. Odsud to vypadá, že spíš žádný není.
Z dnešního počasí nemám radost i pro to, že nyní pojedu po cestách, takže očekávám rozbahněný terén. Ten mne čeká zrovna teď. Lesem po CT č. 2150 jedu přes Částkov do Svárkova. Po CT o dvě čísla nižší objedu návrší Čihátka a zde se otevře výhled na Nepomucko. Jízda po lesních cestách byla sice krátká, ale nebylo to bez ztráty kytičky. Kolo je lehce od bláta a nohavice postříkané. 
Z obce Březí se zhoupnu nad Žinkovy. Cvaknu panorama a klesnu do centra. V Žinkovech je velký rybník na Úslavě a veřejnosti nepřístupný zámek. Ten jsem vždy chtěl vidět. Líbil se mi už na fotkách, líbí se mi i ve skutečnosti. Potštejn je veden jako zřícenina, jde však o zaniklý hrad. Zbyla pouze díra po studni. Po žluté značce jsem kus vyjel, zbytek došel.

Hrad postavil v letech 1252–1259 Půta ze Žinkov z rodu Drslaviců. V 1. polovině 15. století již hrad nebyl obýván a pustl. Začátkem 16. století se jednalo již o zříceninu. Z tohoto hradu se dochovaly pouze základy okrouhlé věže a místy i obvodové hradby. 

Nyní se budu přibližovat k Nepomuku. Silnice vede kolem Nového rybníka, nad nímž je rybník Vražedný. Už z dálky se na Zelené hoře staví na obdiv dominantní zámek. Centrum města jen prolétnu, zde už jsem se zdržoval předloni při Svatojakubské cestě. Přes místní část Dvorce, kde je vlakové nádraží, sjedu podruhé k Úslavě. Opustím ji v Srbech a čeká mne dlouhá jízda do kopce. Nad kostelní věží ve Vrčni pozoruji vynikající vrch Štědrý, podle kterého se jmenuje Přírodní park.
Už jsem se stočil a jedu po větru. V malé vsi Zahrádka mne zaujme Palackého náměstí. Před Čížkovem se otevře další pěkné panorama s dominantním vrchem Štědrým. Přes Čížkov je to stále do kopce a pouze cyklistu se železnými nervy nerozhází pokračující stoupání do Železného Újezdu. Abych toho neměl málo, vyšlápnu si ještě k rozhledně Na Skále. Dostal jsem se do maximální dnešní výšky, 673 m n.m. Bohužel je už rozhledna zavřená. Funguje od dubna do října. 
Nové Mitrovice, obyčejná obec s pěkným kostelem, už mne moc nezdrží. O to se postará Spálené Poříčí. Zdejší zámek a náměstí si zaslouží malou pozornost objektivu. Podle prvotního plánu do Mirošovic nakonec nebudu pokračovat. Kopců už bylo dost, tak se skutálím podél Bradavy do Nezvěstic. Ta zde ústí kam jinam, než do Úslavy. Ta se dříve jmenovala Bradlava. Cedule ve městě upoutává na tvrz. Půjdu se tedy podívat. 
Stavba se datuje současně s první zmínkou o obci, což bylo ve 14. století. Toto místo se dosud nazývá "Pod Zámečkem". Jedním z prvních majitelů byl pravděpodobně Aleš z Nezvěstic.
Pomalu se přesunu na nádraží, na osobní vlak z Horažďovic. Vidím však přijíždět spoj z Blovic, tak sedám do něj. V nohách mám 62 km a 865 nast. m.

 Výhled z Hory Bzí

 Hora Bzí

 Žinkovy a zámek

 Potštejn

 Vrčeň a Štědrý

 Úslava v Srbech

 Čížkov

 Zámek ve Spáleném Poříčí

Tvrz v Nezvěsticích

Kalek - Malý Háj

Podzimní Krušné hory letos podruhé. Tentokrát ale bez kola, spoléhat budeme na své nohy. Původní plán sice byl vzít si kola, ale bez nich si to také nebude špatné. Díky už dlouho trvající výluce mezi Mostem a Jirkovem máme méně času na přestup na autobus, který za normálních okolností hezky navazuje na vlakový spoj. Nakonec přijíždíme jen tak tak. Autobus jede z nádraží za deset minut, ale pak mi dochází, že by měl jet od nádraží vlakového. Koukneme na jízdní řád a je to tak, nemusíme běžet na autobusák. Spoj přijíždí za 5 minut.
Cestou na vrcholky hor máme postaráno o zábavu, protože mi nejde rozepnout zip u pravé kapsy na kalhotách. Normálně bychom to nechali být, ale já si tam dal peníze. Jiná dvojice, cestující s námi, nám půjčuje kapesní nožík a my peníze vysvobozujeme spodem. V Zákoutí nás dvojice opouští a my dojíždíme do Kalku sami. Venku nás udeřilo neuvěřitelné teplo! Dole bylo také jasno, ale zdejší čistý vzduch nebrání slunci, aby ukázalo svou sílu. Na začátek listopadu slušná teplota.
Původní plán do Údolí Načetínského potoka měníme na Jančin návrh a vydáme se po hřebeni, po sluníčku. Nebudeme schovaní v údolí, když je dnes tak slunečno. Stoupáme nad Kalek po cestě, která je značená mimo jiné i cyklotrasou č. 23, což je Krušnohorská magistrála. Po dvou kilometrech po krásné asfaltce přicházíme k Volárenskému rybníku. Ten je také krásný. Na tichém a romantickém místě jsme sami. Ono celkově jsme nepotkali moc lidí a turistů už vůbec. V rybníce je rašelinní voda a ta z něj pokračuje jako Gabrielin potok ke Gabrielině Huti.
Ještě jdeme kus po náhorní plošině a za bývalou Volárnou, kde zbyla jen studánka, scházíme k rozcestí Telčský potok. Ten tudy protéká. Pramení pod Lesnou a Telčským údolím míří do Načetínského potoka. Soutok je pod bývalou Gabrielinou Hutí.
Sešli jsme do údolí, což znamená, že další kroky povedou do kopce. Vodní přehlídka pokračuje Rudolickým rybníkem. Ten je také napájen vodou z rašeliniště. Bezejmenný potok po pár metrech ústí do Telčského potoka.
Za chvíli se vynoříme z lesa a už je vidět kostel v Malém Háji. Krajinná dominanta, viditelná z mnoha míst. Přicházíme do Rudolic. Ta čítá pár domků, z nichž jeden právě přišli okouknout kupci. My svačíme u stolu na křižovatce a hledíme na náš další cíl, vyčnívající severovýchodně nad námi.
Ještě nás čeká 60 metrů převýšení. Sledujeme modrou značku směrem na Lesnou, ale po chvíli ji opustíme. Stoupáme kolem samoty a kolem nízkého lesa. V trávě nacházíme ceduli pro běžkaře. V zimě jim asi bude chybět. Obcházíme les a po chvíli jsme na nejvyšším místě dneška.
Eduardova skála je jedna z méně známých míst této části Krušných hor. Má nadmořskou výšku 902 m n.m. a je z ní pěkný výhled do kraje. Na vrcholu je patník. Díky vysoké nadmořské výšce je výhled daleký. Doupovské hory, Klínovec, Fichtelberg a Schwartenberg. Malý Háj je samozřejmostí.
V Malém Háji je zastávka, z které by měl jet autobus. Po delším studování jízdního řádu však zjišťujeme, že sem bus jezdí velmi málo. Ten co máme nalezený my, jede ze zdola, pouze z odbočky na Malý Háj, čili pod Svatou Kateřinou. Musíme tedy ještě pár kilometrů, ale nyní pouze z kopce. Nepůjdeme se již podívat ke kostelu, od kterého také není špatný výhled.
Máme v nohách 12 kilometrů a zastávka Malý Háj, rozcestí je naší konečnou. Autobus přijíždí celkem přesně. Do Litvínova přijíždíme pouze my dva a malý školák. Ten je celkem plachý, protože mu řidič nabízí žákovskou průkazku, ale on radši sedí mlčky v rohu. Janča se tedy toho jde ujmout a průkazka končí v rukou chlapce. Na něj čeká na nádraží děda, takže bůhví, odkud dojíždí vlastně do té školy.

 Kalek

 Volárenský rybník

Telčský potok

 Rudolický rybník

 Malý Háj

 Eduardova skála a výhled na Malý Háj

Hora Sv. Kateřiny, Schwartenberg

Pohodlně na Máminku

Tak nakonec si letos dopřeji ještě jednu rozhlednu. S Janičkou vyrazíme k Hudlicím, na novou rozhlednu Máminka. Na trasu vyrazíme z Rakovníka. Nejdříve se svezeme po CT č. 303 a pak začne kopcovitější část.
Dnešní počasí je mlžné a tak doufáme, že je pouze údolní a o 300 metrů výš, až se budeme rozhlížet, už bude slunečno. Začínáme na 320 m n.m. Na CT do Roztok už jsem nejel dlouho, ale zdá se mi, že zde bylo více asfaltu. Na trati je nyní výluka a díky náklaďákům je cesta rozježděná a zablácená. Do Roztok ještě o nějaké metry klesneme.
CT 303 nevede pouze do Roztok, ale pokračuje dále na Karlovu Ves a my po ní. Tuto cestu už jsem jednou také jel, takže vím, že je lesem do mírného stoupání. 6 km do Karlovy Vsi, z 250 m n.m., vede kolem Třech pramenů. Sem se sjíždějí pro vodu lidé až z Plzeňska. Ještě před nimi je zajímavá samota, zřejmě milovníků Indiánů. Stojí tu totiž totem.
Projíždíme Karlovu Ves, ale na vrcholu stoupání jsme až nad ní, do 480 m n.m., mezi kopci Zadní Hrobce a Špička. Krušnou horu už vidíme před sebou a na ní i rozhlednu. Znamená to, že výhled bude do mlžného kraje.
Klesáme do údolí, do vsi Karlov. Zde nejprve svačíme, tím pádem i chladneme. Nás však čeká ještě 200 výškových metrů, takže se nebojíme, že bychom mrzli, i když ještě kus klesáme k potoku. Pak se po hlavní silnici noříme do lesa, míjíme CT č. 0053 a již jsme pod Krušnou horou. Kde přetíná silnici žlutá značka, odbočujeme i my. Dojedeme na rozcestí Na Vartě. To už jsme v 500 m n.m.
Na novou rozhlednu vyznačili i novou turistickou cestu. To je bezva, nebudeme bloudit. Zbylých 100 výškových metrů zvládáme stejně pohodově, jako zbytek trasy. Znamená to, že Máminku řadím do kategorie rozhleden, se snadnějším výjezdem. Na naší trase snad nebyl metr prudkého stoupání.
Kolem rozhledny jsou různé informační tabule. Na některých schodech jsou jména sponzorů. Ale jen těch, kteří přispěli více než 1000 Kč. Výhled musí být úžasný, jak upozorňuje 53. schod, protože i dnes, za mlhy je pěkný. Nejbližší významný kopec je Velíz nad Kublovem. Opačným směrem jsou Nový Jáchymov a Hudlice. Názvy Krušná hora a Nový Jáchymov tu nejsou náhodou. Mají také hornickou minulost, jako město v pohoří Krušné hory.
Další cíl jsou Hudlice, kde mají razítko a ostatní suvenýry k rozhledně. Po hřebeni Krušné hory a po modré značce se dostaneme k Novému Jáchymovu. Pak už zbývá do rodiště Josefa Jungmanna pár kilometrů. Upomínkové předměty mají v jedné restauraci. Ptáme se radši na cestu, protože Hudlice není zrovna obec na rovině a bloudit do kopce nechceme.
Zpět nakonec nepojedeme. Sjedeme do Berouna a odsud vlakem domů, i přesto, že je výluka. S přepravou kol by ale neměl být problém. Hudlice opouštíme Jungmannovou ulicí. Projíždíme údolím, nad nímž se rozptyluje ves Trubská. Skoro jako alpské scenérie. Jungmannovou ulicí pokračujeme i Záhořanami a nakonec do Králova Dvora ani nedojedeme. Na konci Záhořan, pod kopcem s vysílačem, se dáme doleva a přes ještě jedno stoupání se dostaneme do Berouna. Do centra přijedeme jižně pod Městskou horou. Zde jsme v cíli, po 48 km, 630 nast. m. Na kola měli připravenou dodávku, ale byla malá frekvence, tak jsme se vešli do busu.

 Samota pod Třemi prameny

 Krušná hora od severu

 Máminka

 Hudlice

 Velíz

Z Máminky po modré