Island (8/13)

15.7. - Déšť na Dettifossu, ztráta v Husavíku

Už čtvrtý den není hezky a to se nám přestává líbit. Kovová obloha zatím zadržuje dešťovou nadílku, uvidíme co vydrží. Balíme stany, protože nastává přesun západněji. Nejdříve se ale vydáme kus na východ.

V plánu je dvojice vodopádů - Dettifoss a Hagragillsfoss. Na parkovišti už není skoro místo, ale to už víme, že tady se na počasí nehledí. Sotva se vydáme na kilometrovou cestu, začíná pršet. My jsme se ale pro jistotu vybavili pláštěnkami. 

Na rozcestí před Dettifossem spatřujeme ukazatel na Sellfoss. V tom mi svitne, že jsem tento vodopád v mapě viděl. Půjdeme s Jankou nejprve k němu i přesto, že Hesovi už jsou skoro u Dettifossu. 

Vodopad Sellfoss má tvar podkovy, ale na její vrchol se dostat nedá. Leda, že bych se brodil po pás ve vodě jako jeden maník. Voda je pod námi, voda nad námi, ale ještě ji nemáme v botách. Ani já, když jsem se zkoušel dostat co nejblíže k ohybu vodopádu. Skoky po kamenech jsem se dostal o kus dále, ale daleko to nešlo. 

Na půli cesty k Dettifossu potkáváme Marka s Bárou. Domlouváme se, že na Hagragillsfoss nepůjdeme. Dettifoss je podle mnohých pramenů nejmohutnějším vodopádem Evropy. Masa vody padá do hloubky 44 metrů a s pomocí větru stříká vodu vysoko nad kaňon. Zvýrazňuje tak sílu deště, jenž je už dost vydatný.

Na řece Jökulsá jsou cestou do Ásbyrgi jestě tři vodopády. Je podle nich vyznačená 30 km dlouhá pěší trasa. Silnicí vedoucí stejným směrem bychom chtěli jet do zmiňovaného města, ale stav vozovky je šílený. Vracíme se tedy stejnou cestou do Reykjahlídu. Tam ještě naposledy využijeme služeb kempu k osušení a vaření obědu. 

Naposledy si vychutnáme pohled z kempu na městečko a okolní hory. Reykjahlíd měl v letech 1724 - 29 na mále. Při explozi Mývatnu se valily proudy lávy na vesnici, ale nakonec se zastavily těsně před kostelem. Dodnes dává rozpukaná láva pěknou kulisu Reykjahlídu. 

Dále se přesuneme do Husavíku, kde přespíme jednu noc. To ale není samozřejmě jediný důvod. Cestou opět obdivujeme okolní hory, nejvíce masiv Kinnarfjöll. Ta lehce přesahuje 1000 metrovou hranici.

V Husavíku jsme v 19 hodin a první naší činností bude návštěva obchodu. Naší pozornosti nemůže uniknout krásný bílý kostel s červeným dřevem, postaven v roce 1907. Město čítá 2500 obyvatel, čili jde téměř o velkoměsto. Marek s Bárou zde mají na zítra objednané velryby. Nás s Jaňulou tu nic extra nečeká a tak dáváme za vděk tzv. "Horkým hrncům." Místo s názvem Hot spot je kousek od kempu a dá se zde naložit do jedné ze dvou kádí o rozdílných teplotách a za 300 ISK relaxovat. To je směšná cena na místní poměry. Vegetí se nám dobře, obzvlášť s výhledem na moře. Společnost nám dělají tři Slováci a tři Belgičané. Vydržíme tu krásnou hodinu a půl. 

Idylka skončila v kempu, kdyz jsem vlezl do sušárny a nabíječka baterky do foťáku byla prázdná! Nemůžeme tomu uvěřit, že na Islandu se něco někomu ztratilo. Nezbývá než se s touto situací vyrovnat a nenechat nic na lehkou váhu. Naštěstí máme foťák ještě jeden. Naši debatu zaslechli i naši krajané a také se podivili. Janča s Márou si myslí své.

"Bůhví, jestli ti to nečorli oni a teď dělaj mrtvý brouky."

Nevím, co si mám myslet. Možná na tom něco pravdy bude, když sondovali informace o horkých hrncích a poté se bavili, že tam půjdou po půlnoci, přitom jim říkáme, že mají do 23 hodin. Zřejmě "pražský vykukové."

Ani dnes neusínáme před půlnocí a tudíž necháváme za sebou den, jehož průběh zdál se poněkud nešťastný. Naděje ale umírá poslední a třeba se baterka zítra objeví.

 Vodopád Sellfoss

 Vodopád Dettifoss

 Horké hrnce

Island (7/13)

14.7. - Krátery a pseudokrátery

Včera jsme se dohodli, že s Janičkou vstaneme dříve a odskočíme si na Kraflu, než se Hesovi vyspí. Krafla je vyhaslá sopka z jejíhož vrcholu je prý bezvadný výhled. V devět hodin nás budí opět vedro. Když rozepínáme stan, Mára si myslí, že už jsme zpět. Je opět vtipný. Ani my takto brzy nevstáváme. A po tom dlouhém včerejšku tuplem ne.
No nic, na Kraflu vyrážíme i tak. Druhá půlka party si udělá mezitím procházku do městečka Reykjahlíđ.
Pod Kraflu je to 10 km. Auto parkujeme u kráteru Víti, což je v překladu Peklo. Jsme ve výšce 500 m n.m a vrchol Krafly je přímo nad námi. Pod parkovištěm je nějaká geotermální stanice. Tato oblast je vulkanicky vysoce aktivní a shromažďuje se v ní geotermální energie zemské kůry. Této energie mají Islanďané na rozdávání, ale bohužel jsou daleko od Evropy, čili se to nikomu nevyplatí ji tahat az na starý kontinent.
Kráter Víti je naplněn azurově modrou vodou a kolem dokola vede okružní stezka, která je plná pěkných výhledů. Nejprve mě zaráží, že nevidím nikoho jít na vrchol Krafly, ale zanedlouho víme proč. Cestu na vrchol sopky kříží parní potrubí a tam je vstup zakázán. Nahoře je ještě ke všemu nějaký vysílač. Musíme se tedy spokojit pouze s procházkou po hraně kráteru, což je ale také pěkný zážitek. Aspoň budeme dříve v kempu a můžeme pak všichni vyrazit za dalšími cíli. I ve svahu kráteru Víti jsou solfatarová pole, ale už mi ta síra začíná smrdět.
Další část dne, po obědě a deštíku, jedeme všichni do městečka Skúturstađir, kde jsou pseudokrátery na jezeře Mývatn. V překladu "Komáří jezero," nebo "Jezero muchniček" je nejznámějším jezerem na severu Islandu. Jeho romantiku kazí obtížný hmyz - muchničky - který v hejnech dokáže kroužit nad hlavou a znepříjemnit život nejednomu návštěvníkovi. My jsme jich tu naštěstí tolik nezažili.
Zdejší pseudokrátery jsou přírodní zajímavostí první třídy. Rozžhavená láva zde protékala bažinou a vznikající bubliny rozstřikovaly horkou hmotu do okolí, čímž vytvořila jakési pseudokrátery - bez spojení s magmatem.
Celá okružní trasa mezi těmito výtvory přírody zabrala půl hodiny. Poté se přesuneme do oblasti nejznámějšího solfatarového pole na Islandu, pod horu Námafjall, kde je místo s názvem Hverarönd. Pozoruhodnou ďáblovu kuchyni (jak to nazvali v průvodci) tvoří sirné a bahenní prameny. Síra tu smrdí všude a já už jí začínám mít plné zoubky.
S Janinou jsme si všimli cesty na vrchol Námafjall (ani nemusel Marek navádět Báru, ať nám ji neukazuje) a jasně, že si chceme nahoru vyběhnout. Je tedy jasné, že Marek a spol. s námi nejdou na tuto interesantní horu, přesahující 400 m n.m.
Cesta vede zprvu prudčeji, ale pod vrcholem nás čeká ještě horší úsek, kde musíme lézt po čtyřech. Na vrcholové plošině jsou také sirné výpary. Námafjall má tři vrcholy, z nichž nejvyšší je opatřen betonovým sloupem. Od něj je opět pěkný výhled do okolí. Mývatn s Vindbelfjallem, Bláfjall, Búrfell a dále vyšší zasněžené hory.
Píši Markovi, že půjdeme po hřebeni, ať nás nabere autem na silnici. Jistě to bude lepší varianta, než tím srázem zpět. Menší problém je s blížícím se deštěm, ale nakonec to nestálo ani za řeč. Pak už jedeme do kempu, kde nakonec zůstaneme ještě jednu noc. Dnes jsme nikde nezmokli, což bych hodnotil jako úspěch. 

Geotermální stanice pod Kraflou

Kráter Víti

Krafla

Solfatarové pole pod Kraflou

Jezero Mývatn a pseudokrátery

Hverarönd

Námafjall s výhledem

Island (6/13)

13.7. - Dimmuborgir, Hverfjall

Po čtyřech hodinách nás vyhání ze stanu vedro, ale aspoň je sluníčko. Dokonce i Marek s Bárou nemohou vedrem spát. Všichni se ale cítíme celkem odpočatí.
Dnes vypadá nebe proměnlivě a nás čeká místo Dimmuborgir, což je v překladu "Temné hrady." Jsou to fantastické lávové útvary. Geologicky se jedná o pozůstatky lávového jezera, v němž se hromadila tuhnoucí láva. Když se protrhla hráz, jestě tekutá láva odtekla a zanechala za sebou tyto bizarní tvary. Vytvořila dokonce Gotickou katedrálu, jak se jeden z útvarů jmenuje. Mezi těmito fascinujícími formacemi vede značená cesta. Všude je jinak chráněné území, což jsme nevěděli a v klidu se na jednom místě usadili s úmyslem svačit. V půli nás pokárala průvodkyně jedné skupiny, trochu jsme se styděli. Omluvili jsme se a hned vystřelili. Chtěli jsme tam zároveň počkat na naše kámoše, než se vrátí. Místo toho jsme je nabrali cestou a šli posvačit ke vchodu.
Odsud je i pěkný pohled na celé místo. V dáli dominuje stolová hora Bláfjall a severně nižší a bližší kráter Hverfjall. Na ten si brousíme zuby nyní.
Rovnoměrný kráter vznikl během několika dní, studenou expanzí sopečných plynů. Cesta k němu vede Temnými hrady a pokračuje průchodem krásné skalní brány. Ješte chvíli procházíme mezi ztuhlou lávou, ale později už jdeme po cestě.
Cesta na vrchol nebude ale sranda. Prudký svah pokrytý sopečným pískem dá zabrat. Co je ale horší, že od jihozápadu se žene déšť. Postupujeme pomalu a stojí to dost sil. Jsme rádi, že jsme nahoře. Převýšení bylo 150 metrů. Jáma uprostřed kráteru je tedy pořádná. Začíná pršet, takže zařadíme vyšší rychlostní stupeň. Navíc fouká vítr a tudíž se proti němu nedá fotit. Za okamžik je čočka od kapek. Výhledům na východ vévodí hory Búrfell, Bláfjall a Vindbelfjall. Na západě je to jezero Mývatn s pseudokrátery.
Dáme si půl kolečko po hraně kráteru, což ale nebude po rovině, protože vodorovností kráter nevyniká.
Sice prší, ale i tak si to snažíme užít. To "Hesojc" si udělají pár fotek a peláší k autu. Když jsme na severním okraji, vidíme je už dole na cestě. Sestup severní stranou je opravdu pohodlnější, než by byl tam, kudy jsme lezli nahoru.
Cestou k autu už slušně mokneme. Pět tisíc sloupců na mé nové bundě povoluje až ke konci. To je slušná výdrž si myslím. Když procházíme Dimmuborgirem přestává pršet. V umývárně kempu pak obložíme vše co se dá mokrými věcmi a jdeme dělat večeři. Dnešek ještě nekončí.
Večer se chystáme na teplou koupel. Ne však pod sprchou v kempu, ale na termální koupaliště. Mývatn nature baths je obdoba Modré laguny, která je slavnější a dvakrát dražší. Chystáme se tam na 22. hodinu. Po tom nedostatečném spánku už jsem unaven a oslaben. Takový předvoj zvýšené teploty. Doufám, že se tam prohřeju. Cestou ještě stavíme u tzv. Modrého jezera, do něhož vytéká voda o teplotě 100 stupňů, ale postupně od zdroje je chladnější. pro jistotu je tam ale zákaz vstupu.
Vstupné je i tak vysoké - 4300 ISK. Ale jsme tu třeba jen jednou za život. Teplota vody je 36 - 40° C, je namodralá, mazlavá a je cítit sírou. Nakonec jsem se prohřál tak, že jsem tu div neusnul.
Do kempu se vracíme po půlnoci a já jsem stále vyjeven z toho věčného světla. Zítra budou na programu další atrakce v okolí.

Celkový pohled na Dimmugorgir

Hora Bláfjall

  Mývatn s Vindbelfjallem

 Dimmuborgir

  Kráter Hverfjall

Kráter Hverfjall

                Mývatn s Hverfjallu                 

 Modré jezero

Island (5/13)

12.7. - Přes Reykjavík na sever

Když se vzbouzíme a otevíráme stan, vidíme poprvé kovovou oblohu a dešťové mraky. Místo snídaně radši sbalíme stan. Tu si dáme až popojedeme z této cesty, která připomíná tankodrom. Do auta to bylo jen tak tak a do Hrauneyjaru jsme přijeli relativně za sucha.
Nabereme směr Reykjavík, kde vyzvedneme naše kámoše. Cestou se ale ještě stavíme na vodopádu Hjálparfoss, ke kterému je ze silnice půlkilometrová odbočka. Začíná sice krápat, ale čedičové přírodní divadlo je na dohled od cesty. Hjálparfoss je nízký širší vodopád padající z čedičového stupně. Tato hornina je tu zastoupena bohatě. Vodopád je na řece Fossá a má dvě ramena.

V Reykjavíku jsme ve 13 hodin za občasného deště a proto zajíždíme v kempu až před stan. Tam naložíme věci a popojedeme o kus dál, před bazén. Tam půjde kralupská polovina strávit odpoledne. Lounská půjde na prohlídku města a po deváté večer, po fotbale, nás Marek naloží a přesuneme se na sever.

S Janičkou nejdříve míříme k pobřeží a ulicí Sæbraut jdeme na západ. Přicházíme ke "slunečnímu plavci." Sun Voyager se jmenuje replika vikingské lodi, která stojí na pobřeží. Jsou od ní pěkné výhledy na Esju, což je oblíbená hora obyvatel Reykjavíku. Že je loď také lákavou turistickou atrakcí se přesvědčujeme záhy. Ještě stačíme udělat společné foto, než se vyřítí plný autobus turistů. Jedna paní mě docela zaskočila, když jsem sahal pro foťák.

"It's mine," říká s ledovým klidem.

"Neni," odpovídám překvapeně.

No, chvíli mi trvalo, než jsem pochopil tento žert.

Harpa se jmenuje futuristická stavba k níž přicházíme nyní. Je to konferenční a koncertní centrum. Budova tu stojí jen pár let. Jelikož je venku zima, rádi se půjdeme dovnitř zahřát. Hřejí nás i fotografické knihy a v nich krásné obrázky islandské krajiny.

Nejhezčí ulicí Reykjavíku jsme zhodnotili Lækjargata. Krásné dřevěné domy a budovy různých barev. Je zde i infocentrum, kde mají systém jak na poště. Vybereš si sekci (ubytování, dopravní spojení, turistika, atd.), zmáčkneš a vyjede lístek s pořadovým číslem. Sekce na památeční razítko tu samozřejmě nebyla. Nakonec ho ale stejně neměli.

Cestou k jezeru Tjörnin si všímáme veřejných WC. Jsou grátis a hlavně hustě rozmístěny. Příklad by si měli vzít třeba v Římě. Jezero Tjörnin je krásným a klidným místem hlavního města. Jeho panoramaty s horami v pozadí momentálně kazí jeřáby. Vede odsud ulice k nejznámější sakrální stavbě města, kostelu Hallgrímskirkja. Kostel dominuje městu a z jeho věže se naskýtá výhled na město a okolí. Ten můžeme mít za 900 ISK, ale dnes tuto možnost nevyužijeme. Je totiž nízká oblačnost. Do kostela je jinak vstup volný. 

Co se zbývajícím časem? V mapě jsem našel nákupní centrum Kringlan, odsud 2 km daleko. Tam určitě bude teplo. Je, ale my si ho neužijeme. Otevřeno mají pouze do 19 hodin, čemuž se podiví leckterý Evropan, nejen my. Holt to není žádné Palladium. Počkáme tedy na benzínce, na autobusové zastávce. Budeme čekat hodinu, což trávíme nákupem občerstvení na pumpě a následnou svačinou.

Ve 21:30 přijíždějí konečně Hesovi, plni dojmů. Fotbalový zápas byl gratis, platil ho jeden ze sponzorů. Zajímavá věc. Domlouváme se, že pojedeme přes noc až do Akureyri, což je dle navigace 5 hodin. Markovi na ujetí trasy stačí malá pepsi, takže vyrážíme hned. Kousek za Reykjavíkem stavíme hned dvakrát kvůli vodopádům. Dále se kocháme horskými panoramaty jaké nabízí třeba Esja či Skardsheiđi. Pěkné pohledy jsou i na fjord Hvalfjördur. Pokud vyloženě neusneme, tak se můžeme kochat prakticky celou cestu. I počasí se zlepšilo. Cestu si krátíme např. prozpěvováním. Sem tam vidíme u cesty auto, vedle stan. 

Sjíždíme do Akureyri a to je balzám na oči. Úžasné scenérie okolních vysokých hor a v pozadí moře. Za chvíli už jsme ve druhém největším městě Islandu. Akureyri čítá 15 000 obyvatel, což je na islandské poměry velkoměsto. Míjíme centrum soustřeďující se kolem přístavu a pokračujeme do kempu. Ten je až za městem. My tam přijíždíme ve 4 ráno a všude kolem ticho. Nakonec se ale domlouváme, že to protáhneme až do Reykjahlídu, kde zůstaneme více dní. Ta hodina navíc nás nevytrhne.

V půli cesty nás trkne do oka cedule "Goðafoss." Ten jsme také chtěli vidět. Je 4:30 a my neodoláme šumu padající vody. Kdo by také odolal, když v tuto dobu tu není ani noha. Prostě idylka. Goðafoss vyniká šířkou a členitostí. Skjálfandafljót se jmenuje řeka, na které vodopád teče. 

Po páté hodině přijíždíme konečně do kempu v Reykjahlídu. Jeví se sympaticky, jako celé městečko. Jsme u jezera Mývatn, kde chceme strávit následující dva dny. Nejdříve však jdeme dohnat spánkový deficit.

 Hjálparfoss

 Nad Reykjavíkem

 Hvalfjörður

 Cestou na sever

 Akureyri

 Goðafoss

Island (4/13)

11.7. - Procházka snů Duhovými horami

Probouzíme se, když už je venku čilý ruch. Než Janička skočí do auta pro věci, připravuji snídani. Zapovídám se s českým párem, stanujícím vedle nás. Dozvěděl jsem se dost užitečných věcí. Tak jsem se do hovoru zabral, že jsem místo míchaných vajec udělal vločky. Chybička se vloudila, ale dala se napravit.
Na túru, na níž se těšíme dlouho, vyrážíme po 11 hodině. Začneme hned z ostra, protože jako první nás čeká výstup na Blahnúkur (943 m). Vzhledem k výšce Landmannalaugaru (592 m) to ale nebude takový drasťák. Zadarmo ale také ne. Tato "Modrá hora," jak se jmenuje v překladu, je vlastně vidět z kempu. Celá, od paty po vrchol. Je vidět i klikatící se cesta, po níž nyní půjdeme. Na český název Modrá hora nás přivedli Jedni Izraelci, kteří na ni také jdou a říkali jí "Blue mountain."Jak tak stoupáme vzhůru, otevírají se nové a nové (hezčí) pohledy na okolní barevné hory. Je to vážně úžasné, že někde na zemi může být takovýto přírodní jev a nejedná se o rostliny. Toto zbarvení způsobuje hornina s názvem ryolit. Je paradoxem, že cestou na vrchol potkáváme Číňana, v jehož zemi se takovéto hory také nacházejí. Je na něm trochu vidět, že je to turistický nováček. Ono je vůbec k podivu, že mu režim v jejich zemi umožnil vycestovat sem. Další paradox je, že Blahnúkur jako jediná hora je modrá (jak říká ostatně název), spíše šedá (myška).

Cestou na horu nás míjel jeden turista za druhým, někdy i za třetím, ale na vrcholu jsme sami. No to je idylčička. Na vrcholu je překvapivě železná výhledová růžice. Vidět je opravdu daleko. Zpaměti poznáváme akorát Heklu (1491 m) a blízkou horu Brennisteinsaldu (855 m), která je jen přes údolí a je nejlepší ukázkou barvitosti zdejších hor. Ve výhledech do dáli převažují zasněžené hory. Zde se ale se sněhem také setkáme. 

Sestup jižním svahem je namáhavější, než jsme čekali, ale zvládáme ho. Sestupujeme na dno hlubokého údolí, prakticky mezi dva dominantní zdejší kopce. Samozřejmě, že tudy teče řeka, Brennisteisöldukvísl. Přes ní tu není most, čili budeme brodit. Toho se zhostila Janka, mě se sundavat boty nechtělo. Zvolil jsem tedy přeskakovací způsob. Nebylo to nejlehčí, ale bylo to suchou nohou. V době naší svačiny přišel k řece i onen Číňan a také zvolil způsob po kamenech. Většina lidí ho pozorovala a po úspěšném zdolání mu nezapomněli zatleskat.
Jít dále do hor, což chceme, znamená vystoupat ve svahu Brennisteinsaldy, kolem sirných výparů. Nad nimi jsme potkali dva bikery v místě, kde odbočuje cesta na Brennisteinsaldu, která je také turistickým tahákem. Bikery jsme viděli už zezdola, jak nesou kola na ramenou. Když je oslovíme, vyklubou se z nich Češi.
"Ono je to možná pěkný na pohled, nosit kola na rameni, ale jinak nic moc," odpovídá vyšší z nich na náš dotaz.
Zjišťujeme jejich trasu a ta je kupodivu stejná jako naše, a to není žádný med pěšky, natož na kole. Od řeky, ze 650 m n.m., se postupně vyšplháme až do 950 metrů. Že se otevírají další úžasné výhledy netřeba v této bezlesé krajině ani zmiňovat. Na bezejmenném rozcestí opustíme červenou značku (dálková trasa do Skógaru) a budeme odbočovat na východ, k hoře Skálli. Jdeme po hřebeni a připadáme si jako v Hrubém Jeseníku. Občas jdeme po hraně údolí a pod námi se zjeví sněhová jáma.
Na naší trase se dostáváme nad 1000 m n.m., konkrétně na vrcholu, který je bezejmenný, aspoň podle aplikace mapy.cz. Před chvílí vrchol zdolali naši krajané s koly na ramenou. Nevím, zda jim není kolo spíše přítěží. Nahoru to byl totiž pěkný stoupák po sněhovém poli. Poté následuje chůze po náhorní plošině k hoře Skálli, připomínající Říp. Tuto horu obcházíme severovýchodně a za ní nás čeká těžká překážka. Zbytky sněhu na severní straně nás zabrzdily v postupu vpřed. Nejprve jsme se divili dvěma turistům, proč obcházejí sníh horem, ale pak jsme to pochopili. Hluboký zmrzlý sníh, který úplně neroztál, tu vytvořil tvrdou kolmou stěnu. A to je tedy sakra oříšek. jsou v něm ale vyšlapané stopy, takže naděje tu je. Janča šla první a měla výhodu v tom, že měla rukavice. Mohla se tedy přidržovat sněhové stěny. Díky tomu to zvládla dobře. Odsud je vidět, že svah je pokrytý celý, tudíž voláme na turisty, že si stejně nepomohou, ať jdou radši za námi. Nyní se vydávám i já na nebezpečný úsek. Každou stopu si ještě dopředu prošlápnu. Uklouznutí by znamenalo dvoumetrovou jízdu po ledové hraně s dopadem na kamenitý svah. Uf, zvládl jsem to také. Dole pod námi vidíme opět bikery, odpočívají. Vrtá nám hlavou, jak zvládli oni tento úsek! Ještě počkáme až sejdou i kolegové. Ti mají hůlky, takže to mají o něco snažší. Vyklubali se z nich Holanďané.
Dole jsme ještě zastihli naše krajany a ti říkali, že je jiní Češi (naši sousedé z kempu) varovali, že je to nebezpečné, tak to objeli jinudy. Vůbec to nebyl zbabělý čin, jak si jeden z nich myslí.
Cestou do kempu musíme překonat ještě jeden skalnatý vrchol s pěkným výhledem a poté už definitivně klesáme a vychutnáváme si poslední výhledy na Duhové hory z výšky. Pohledy na Blahnúkur vůbec nejsou stereotyní, odsud má zase trochu jiný tvar. V údolí nás přeci jen čeká ještě jeden bonbónek. Musíme překonat řeku Brennisteisöldukvísl. Lehčí to máme v tom, že se zde řeka dělí na mnoho menších ramen a je tudíž snáze překonatelná. Já volím opět způsob přískokem, Janinka v posledním úseku zouvá boty.
Do kempu přicházíme kolem 21. hodiny, kdy už se začíná ochlazovat. Zde na Islandu je každý nadmořský metr znát. Janka tipuje, že je v noci tak 5 stupňů.

 

Vzhůru na Blahnúkur

 Kemp v Landmannalaugaru

 Cestou na vrchol...

 ...Blahnúkuru

 Na vrcholu

 Výhled z vrcholu

 Pod Brennisteinsaldou

 Blahnúkur z jihu

 Brennisteinsalda, Blahnúkur

 Skálli

 Cestou pod vrchol Skálli

 Pod horou Skálli

 Okolí Landmannalaugaru