Krkonoše - okolí Horního Maršova

Je konec června a vítr (spíš déšť) mne naposledy zavál do Krkonoš. Naposledy, co se týče neprobádané krajiny a něčeho nového, protože si myslím, že se ještě někdy vrátím.
Řečeno "schwarzeneggerovsky,"
"i´ll be back."
Základnou se stal penzion Pod Třešňovkou v Horním Maršově a byla to super volba.

Předskokani týdne snů - Bon Jovi
Ještě předtím však mne čekala akce akcí, co se týče hudby. Po dvaceti letech přijeli Bon Jovi a to jsem si nemohl nechat ujít. I přesto, že na toulání po Krkonoších budu mít o den méně, ale za tuhle cenu...
Koncert trval od 19 do 21:20 hodin a celou dobu mírně pršelo. První událost týdne byla za mnou a nastal přesun domů, protože ráno mne čekal odjezd do Krkonoš.

Z Hostinného přes Břecštejn (25.6.)

Deštivé intro
Vyjíždím z Loun, prší. Přestupuji v Litoměřicích a Lysé, prší! Začínám pochybovat, že se podívám do Lázní Bělohrad a okolí. V Chlumci nad Cidlinou, kde se do oné stanice přestupuje už o tom nepochybuji, už je to jasné, že se do Bělohradu nepodívám. Dojedu do Trutnova a tam se uvidí. Po dlouhé době jsem jel přes Červený Kostelec a Svatoňovice. Trať vede pod Jestřebími horami a je to pěkné svezení. Přijíždíme do Trutnova a kupodivu neprší. Přesedám tedy do "kufru," který jede do Vrchlabí, aby mne dovezl do Chotěvic.

Přede mnou potopa
Z Chotěvic přes kopec je Vestřev, kde má být zámeček Nové Zámky. Zámek je obehnán plotem a někde v půli areálu. Znamená to, že dovnitř se nesmí a ani není vidět ze silnice. Řeka Labe je opět mírně zvedlá a sem tam něco nese s sebou. Stopy po poslední potopě, která ještě zřejmě nedozněla jsou dosti patrné. Z obce Vestřev do Hostinného volím variantu přes kopec a u rozcestí Nad Dolní Olešnicí je pěkný pohled na Hostinné i Černou horu. Kdo však neví, kde je, tak jí nepozná, protože svůj vrchol skrývá v mracích. Ve slušném sjezdu do města mne přibrzdí následky rozvodnění řeky Labe. Záhy přijíždím na náměstí, které je u nás jedinečné. Radnici zdobí sochy obrů a dávají Hostinnému jedinečnost a okamžitou rozpoznatelnost.

Ještě jednou déšť
Z Hostinného volím cyklotrasu č. 4300 a pozvolných klikatěním se dostávám na Hubertovu výšinu, kde začíná opět mírně pršet. Na chvíli se schovávám pod přístřeškem, který při dnešním větru moc nepomáhá. Po deseti minutách pokračuji špatnou cestou do obce Čermná. Tou protéká stejnojmenná říčka, takže sem to bylo z kopce a do Vlčic samozřejmě do kopce, respektive přes něj. Kvalita cesty je stejně mizerná jako dosud a tak jsem rád, když už jsem ve Vlčicích. V obci je zámeček, kostel s kostelní bránou.

Břecštejn
Jazykolamní název hradu byl dalším mým cílem. Jelikož je to hrad, takže se jelo opět do kopce. Břecštejn leží nad osadou Hrádeček, je posazen na skále a mne touto pozicí hned uchvátil. Kolem skály vede na zříceninu cesta a do hradu se dá dostat bránou. Hrad je neveliký a mezi stromy jsem zaregistroval Zvičinu.
Na vrcholu stoupání z osady Hrádeček se zjevila gigantická Černá hora. Působila tak přitažlivě, že jsem se ještě víc těšil, až vyjedu na vrchol. Dnes to sice nebude, ale bude to. Aspoň to mám v plánu.

Kolem Úpy do Maršova
V Mladých Bukách jsem se ještě zastavil u kostela a poté klesl do údolí Úpy. Proti jejímu toku už mne čekal jen dojezd na základnu v Horním Maršově. S menší zastávkou ve Svobodě jsem dorazil do Maršova kolem 17. hodiny. To bylo celkem brzy, tak jsem se jel ještě podívat do Pece pod Sněžkou, abych zjistil, že je tam dost větrno a liduprázdno.
První den jsem tedy nakonec stihl ujet 55,4 km. 836 nast. m., 786 m n.m.

Hostinné s Černou horou, Vlčice, Břecštejn

Lví důl, Malá Úpa - království vodopádů (26.6.)

Druhý den ráno je opět pod mrakem a každou chvíli to vypadá na déšť, ale sedět na zadku nehodlám. Dokud nepřijde ceďák, tak mne nic neodradí. Dnes to na panoramatické jízdy není, tak se pojedu kouknout na pár vodopádů.

Důl králů zvířat
Opouštím Horní Maršov, Temný Důl a dostávám se na křižovatku, kde se stékají Úpy. Já se pouštím proti proudu té menší. Za Spáleným Mlýnem odbočuji doprava do Lvího dolu. To nejsem v Africe, to jsem stále v Krkonoších. Původ názvu zdejšího místa neznám, ale jistě nějaký důvod má. Všímám si značky, ležící vedle silnice. Dozvídám se, že kus dál je cesta zavřená. Tak uvidíme. Třeba je položená, protože už neplatí. Že platí se dozvídám, když přijíždím za mírného deštíku k chodníku biskupa Doubravy. Nevím, co je letové pole, ale kvůli tomu je cesta zavřená. Jak já miluju tyhle zákazy. Podotýkám, že dolem vede cyklostezka. Pouštím se tedy po chodníku Biskupa Doubravy, který rozhodně není jako chodníky ve městě. Místy tráva, louže, kamení. Prostě normální lesní cesta. Na jejím vrcholu je posezení s výhledem na Sněžku. To se dnes v žádném případě nekoná. Sjíždím o sto výškových metrů níže k soutoku Jeleního potoka a Koulové strouhy, na níž má být vodopád. Cesta k němu však je nejsvízelnější ze všech doposud. Dvakrát se musí těžce brodit potok,abych zjistil, že potřetí to už fakt nejde. Navíc to vypadá, že kolem Koulové strouhy je špatný terén, takže sen o Koulovém vodopádu se rozplynul. Možná vede cesta někudy vrchem, ale to se mi nechce už zjišťovat.

Vodopádový hattrick u Žacléřských Bud
Vystoupám tedy zpět ztracené metry, objíždím Jelení horu, abych přímo u cesty spatřil Doubravův vodopád. K němu je přístup pro změnu velmi snadný. Po pár metrech přijíždím k Žacléřským boudám a pozoruji, kudy tudy k Závojovému vodopádu, který má být někde zde na Dobytčím potoce. Zřejmě tam vede cesta, která je naproti ceduli Žacléřské Boudy, kopíruje les a po chvíli se v něm ztrácí. Že tomu tak je jsem zjistil, když jsem nechal kolo u hromady klád přes cestu a vydal se po zvuku šumu vody. Objevil jsem pár vodopádků, abych objevil onen zmíněný až o kus dál v hlubším údolí. Ještě, že jsem šel kus podél toku ze zvědavosti. Vodopád je vidět ze shora. Sestoupit k němu se dá, ale je to namáhavé, obzvlášť po deštích.
Spokojen s kladným výsledkem opouštím les a mířím z kopce směrem k hlavní silnici na Horní Malou Úpu. Po zjištění situace a lokace třetího zdejšího vodopádu, se musím vrátit kus do kopce a podél Sovího potoka se dostat ke stejnojmennému vodopádu. Ten nacházím snadno. Je slyšet i vidět z cesty. Takže trojici vodopádů jsem našel a může se stoupat do Horní Malé Úpy.

Malá Úpa – řeka či obec?
Od Žacléřských Bud si nejdřív vyšlápnete serpentinu, sledujete jak jsou jednotlivé chaty a boudy rozesety po svazích kopců, aby se záhy před vámi zjevila Horní Malá Úpa s Pomezními Boudami. Zde na mne přišla menší únava a prokřehlost, tak jsem zvolil odpočinek v restauraci Lesní Zátiší. Tam jsem ještě víc vychladl, ale ještě mne čekal nějaký ten kopec, tak jsem se zahřál.
Malá Úpa se jmenuje nejen obec, ale i řeka pramenící ve svahu Czola, protékající Horní Malou Úpou, Spáleným Mlýnem a na rozcestí Křižovatka ústící do Úpy. Pramen „velké“ Úpy je v Úpském rašeliništi, čili je to spíše prameniště. Napadlo mne se podívat, jak vypadá pramen malé Úpy. Vyrazil jsem tedy do svahu Czola, který je součástí Lesního hřebene. Pod Pomezními Boudami je cesta, která se výše napojuje na červenou značku, která mne dovede na místo určení. Po necelém kilometru tlačení jsem míjel právě zrodivší se říčku Malou Úpu. Kus dál je cesta odbočující vpravo a po ní jsem se vydal. Po chvíli jsem narazil na potůček, podél kterého jsem vydal vzhůru do svahu, tentokrát už pěšky. Po deseti minutách jsem pramen opravdu našel a byl to pramen, jak má být. Voda vytékající ze země. Nadmořská výška byla zhruba 1200 m n.m. a kolem dokola ten den mlha.

Finální sjezd k soutoku
Do Horní Malé Úpy jsem se vrátil stejnou cestou. Stejnou cestou jsem pokračoval až k Mokrým Jamám, kde měla být nějaká cesta do údolí Malé Úpy, která pod Horní Malou Úpou změnila směr. Cestu, kterou jsem vybral byla slepá, tak jsem mohl jen sledovat tok říčky ze shora od jakési chaty. Vrátil jsem se tedy na hlavní silnici a po ní pokračoval podél Sovího potoka, který se dále vlévá do Malé Úpy. Další záchytný bod je Spálený Mlýn, který je i teď odpoledne zavřený. Následovala odbočka do Malé Úpy, kde je slavný kostel, ale tam se ještě chci podívat jindy. Nad Myslivnou přímo do Malé Úpy padá Stružkový vodopád. Zajímavé je na něm, že vypadá jak rozcuchané vlasy, každý pramínek vody má svou vlastní cestu po skále.
Míjím chatu Myslivna a za pár minut přijíždím k soutoku Úp a jsem rád, že jsem nezmokl a že už to mám za sebou. Počasí je stále zatažené, tak snad zítra už bude opravdu lépe.
V povodí Malé Úpy jsem dnes najezdil 46,4 km, nastoupal 1108 metrů a nejvýš jsem byl 1164 m n.m.

Doubravův vodopád, Soví vodopád, Údolí Sovího potoka, Stružkový vodopád

Na střechu republiky (27.6.)

Nevím kdy se zrodil v mé hlavě nápad na zdolání Sněžky na kole. Asi když jsem tam byl dvakrát pěšky a pokaždé potkal po jednom cyklistovi. Ono by se to totiž oficiálně nesmělo. Nejsnazší cesta je z Pece přes Richtrovy Boudy, Výrovku, Luční Boudu a pak přes Polsko. Já však jsem zvolil variantu jinou.

Cvičný výjezd na Pomezní boudy
Proč bych se trmácel do Polska, jel zpět přes Luční Boudu a pak znovu jel tudy další den na Sněžku? Spojím to dohromady a snad to časově zvládnu. Dnes je už polojasno, takže ideální stav.
Vyjíždím z Horního Maršova kolem 8:30. Nadmořská výška mé základny je 577 m n.m. Je červen a všední den, takže cyklobus si můžu jen domyslet a na Pomezní Boudy si vyšlápnout sám. Jedu nejrychlejší cestou, čili Křižovatka na soutoku Úp, Spálený Mlýn, serpentina nad Žacléřskými Boudami a jsem rázem tam, kde včera odpoledne. V Horní Malé Úpě - 1035 m n.m. Ani to moc zatím nebolelo. Zrovna sem přijel autobus s pár turisty. Ono totiž se mezitím celkem zatáhlo. Podle mne to je tím, že se odpařují kopce a tím vznikají mraky. Pozoroval jsem to loni v září kolem Luční Boudy dvakrát a dnes opět. Na hranicích potkávám cyklistu docela nalehko, jak bagáží tak oblečením. Prý taky jede na Sněžku,ale přes Jelenku, no fuj! Když si představím ten kopec přes Svorovou horu... Ale bůhví, co čeká mne u severních sousedů.

Do Kowar = ztráta výškových metrů
Nedá se nic dělat,ale když chci vidět podhorské městečko Kowary, musím z kopce a počítat se ztrátou pár stovek metrů. Jak jsem vychladl, tak je mi docela zima. Ono je 8 stupňů a to není žádná hitparáda pro jízdu z kopce. Po chvíli stavím a kochám se pohledem do česko-polského vnitrozemí a na okolní hory. Vidět jsou Vraní hory a poznávám i Chelmiec, výrazný kopec v dálce v vysílačem na vrcholu.
Nevysvětlitelným způsobem meškám odbočku, která mne má snést ke kaskádám Jedlice a ocitám se na křižovatce hlavních silnic do Lubawky a Jelenie Góry. Naštěstí to nemělo vliv na cestu do Kowar a druhý z těchto směrů je pro mne ten správný. O kus níže chci pro změnu odbočit do obce Podgórze, avšak cesta v mapě končí u plotu jakési fabriky. Vracím se a do Kowar dojíždím po hlavní silnici, abych si všiml, že se udělalo polojasno, oteplilo se a výškoměr má o 500 metrů méně. Achich ouvej! Ale co, zvládl jsem i jiné strasti.

Podkrkonošská mezihra v Kowarech a Karpaczi
Výškoměr se nakonec zastavil na čísle 450 m n.m. Bylo tomu, když jsem projel pěknou ulici 1. máje, kolem kostela a zastavil u vlakového nádraží. To bylo ještě v horším stavu než v Horním Slavkově. I zde už vlaky nejezdí, ovšem pozor, ve Slavkově se blýská na lepší časy. Ale to bych se přesunul do Slavkovského lesa a já chci na tu Sněžku, takže pokračuji po silnici do obce Ściegny. Cestou se přede mnou hezky tyčí Krkonoše a v dáli staré známé místa jako Sněžné Jámy, Polední kameny či Pielgrzymy. Sněžka odsud vypadá jako nepřekonatelná hradba.
V obci Ściegny se posilňuji na očekáváné stoupání, které přichází záhy po minutí cedule Karpacz. Zde už jsem byl loni, ale jel jsem z druhé strany. Klikatící uličky mne vynesou až na náměstí Obránců míru, kde stojí dva kostely. Odsud začíná přehlídka dřevěných domků různých tvarů a typů, takže stoupání ani moc nebolí. Mezitím u parčíku odbočuji k vodopádu Lomnice, jak je napsáno v mapě. Po prohlídce přehrady na Lomnici a okolí si upravuji informace na přehradu Lomnice a divokou říčku pod hrází.Vodopád mi totiž nic nepřipomínalo.
Ulice se opět kroutí všemi směry a přede mnou se zjevuje hotelový kolos Golebiewski, který jsem tolikrát pozoroval z vrcholků Krkonoš. U hotelu mne oslovuje místní zaměstnanec. Ptá se mne odkud jedu a sám dodává, že jel okruh Karpacz - Poreba - Harrachov - Vrchlabí - Svoboda - Horní Úpa - Kowary - Karpacz, což dělá 160 km. Tak to je úctyhodný výkon. Poslední stoupání k hranicím Karkonoskiego Parku Narodowego mne přivádí k Divokému vodopádu (Dziki wodospad), abych zjistil, že i toto je blaf. Respektive, že se nejedná o přírodní vodopád, ale o hráz malé přehrady na říčce Lomnici.
Kousek nade mnou registruji dolní stanici lanovky na Kopu a to je vstupní brána do Národního parku. Jsem 750 m n.m.

Stairway to heaven (schody do nebe)
Rušno u lanovky je takové decentní a já obhlížím terén. Zjišťuji, že i zde je pokladna, kde se platí vstupné 5 Zlotých do parku, kdo z Čechů je nemá zaplatí 100 Kč. Docela nepoměr, ale o to mi nešlo. Otázka spíš zněla, co s kolem, které v parku vítané zrovna není a tak se prám: Proklouzne Pepino mezi kadibudkami? V tomto případě jednou, s "financem" uvnitř. Operace se zdařila, "financ" podlehl. Lépe řečeno nemůže vidět všude.
Za první zatáčkou nasedám na kolo abych se přibližoval rychlostí zhruba 6 km/h k vrcholu. Po čase se začala cesta nejen zvedat, ale i zhoršovat, tak sesedám a tlačím. Míjím odpočívadlo se čtyřmi polskými turisty mladého věku. Ptají se mne, jestli jedu nahoru s kolem (rowerom). A já nevědíc k odpovědi jak se řekne polsky velbloud, jen odpovím "no jo." Na horšícím se úseku, kde se už stavaři cesty nezabývali rovnáním kamenů, je to už fakt dřina. Kameny jsou poházeny jak se jim zachtělo a ručník má pohotovost. Nedovedu si představit, kdyby bylo 20 stupňů. Vlastně dovedu, ale nechtěl bych je.
Konečně přichází rozcestí Bialy Jar a už přijatelná nadmořská výška 1234 m. Chvíli se kochám pohledem do nížiny, Zlatým potokem, který tak opravdu vypadá mezi žlutavým kamením, ale hlavně odpočívám. 130 výškových metrů k horní stanici lanovky už opět zvládám v sedle. Vrch Kopa, 1377 m n.m. a k Slezskému domu v Obřím sedle je to už opravdu blízko a Sněžka už nepůsobí jak hradba, ale jako magnet.

Je to tady!
Obří sedlo a 1400 m n.m. Zde stála kdysi Obří bouda. Dnes je tu jen Dóm Slaski, čili Slezský dům a hustota turistů ucházející, což je pro výjezd na kole důležité. Po nabrání sil na závěrečný výjezd sedám na kolo a vyrážím. Na to, že jedu po kočičích hlavách se jede celkem dobře. Mě cesta celkem ubíhá dobře, protože pozorovat lidi, tvářících se, jako kdyby kolem nich projížděl Elvis Presley je celkem zábavné. Ono holt na Sněžku se na kole moc nejezdí. Občas jsem se ale dočkal i povzbuzení. V místě, kde Jubilejní cesta obtáčí Sněžku se i trochu zvedá, takže musím dvakrát odpočívat. Odpočítávám poslední desítky výškových metrů a musím se naposledy přemáhat při posledních metrech k vrcholu. 1602 m n.m. svítí na výškoměru a to znamená vítězství nad nejvyšší horou ČR a Krkonoš.  
Cesta přes Bialy Jar a Kopu byl lepší než loni z Horního Karpacze a přes Stawy. Bylo to sice méně prudší, ale horší cesta. To jsem ale sem nejel, ale pokračoval jsem z rozcestí Pod Sněžkou na Luční boudu, Výrovku, Rennerovky, Hříběcí Boudy do Strážného a Špindlerova Mlýna.
Na Sněžce byli i dva němečtí cyklisté, mluvící trochu česky, kteří mi udělali vrcholové foto. Ti jeli přes Jelenku a Svorovou horu, uf! Ale zase tolik nenastoupali. 
Zakotvil jsem v nepěkné Poštovně Anežka a díky vysokohorským cenám i  teplotě jsem trojboj "pivo, káva, oplatka" zredukoval pouze na kávu a oplatku. Údaje na hydrometeorologické stanici ukazovaly 0,5 m/s sílu větru a 4 stupně teplotu. Ještě, že mne hřeje ten vítězný pocit.
Po občerstvovacím intermezzu sjíždím zpět k Obří boudě. Proč já vždy, když jedu někam do hor mam takový zimy. Minulý týden u Kadaně jsem potil krev a teď tohle. Zimní doplňky by se hodily, o tom žádná.

Přes Obří důl, cesty je půl
Nějak se mi nechce vracet přes Luční boudu a Výrovku, i přes to, že by mne čekal neskutečný sjezd, po kterém by mne ale možná odsekávali. Obřím dolem se to nesmí, je to horší cesta, ale zas je to kratší a je tam Úpský vodopád. 
Prostě vyhrála varianta A. Holt místy potlačím. Tak tomu také je jedu a tlačím tak střídavě. Cestou míjím vodárnu pro Sněžku a bývalou Kovárnu. Také jsem potkal svačící pražáky, co mne fotili u Slezského domu a já je na Sněžce. Zastavuji se až u kapličky v Obřím dole. Zde za závorou je cesta k tomu vodopádu. Nenápadně tedy jdu po cestě do hloubi Obřího dolu. Míjím naštěstí momentálně neobydlenou chatu a narážím na vodnatější potok. Uvidíme jak ho přebrodím v sedle kola. Bylo to se ztrátou kytičky, opět mam vodu v botách, jako v předchozích dnech. Kousek za brodem zamykám kolo a zbytek dojdu pěšky. 
Dolní Úpský vodopád opravdu stál za ten risk i tu námahu v podobě vyšplhání k nejvyššímu stupni vodopádu. 

Všechno dobré, i konec dobrý 
U kapličky opět šlapu do pedálů a míjím stará známá místa z loňska jako Bouda Pod Sněžkou, Bouda v Obřím dole, soutok Úpy s Modrým potokem nebo na protějším břehu Chata Pod Studničnou, jejíž útulnost jsem poznal loni. I dnes je tam docela živo. To se nedá opět říct o centru Pece. Měl jsem o jejím ruchu v červnu jiné mínění.

Závěr cesty už je tradiční podél Úpy až do Maršova.
72 km byla dlouhá dnešní cesta, při které jsem nastoupal 1701 metrů.

Pohled do česko-polského vnitrozemí, Kowary, Karpacz, Bialy Jar, Na Sněžce,
Dolní Úpský vodopád

 

Černá hora (28.6.)

Dnes je stejné počasí jak včera a na řadě další krkonošský gigant, Černá hora. Ta je už o něco nižší než Sněžka, má 1299 m n.m., ale nepočítám, že to půjde samo.

Vrchem do Těsného dolu

Do Janských Lázní se mi nechce přes Svobodu nad Úpou. Už to tudy znám a do Těsného dolu bych musel do kopce. Takhle to vezmu vrchem a budu do něj klesat.

Hned v Maršově jsem nasadil laťku vysoko a prudce vystoupal k rozcestí Na Pražačce. Cestou se otevřely pěkné výhledy na Rýchory a Maršov. Potom už mírným stoupáním jsem dojel k Modrokamenné Boudě ve svahu Světlé hory. Odsud jsem už klesal do Janských Lázní. Po pár serpentinách jsem se dostal k hotelu Večernice a to znamenalo, že zanedlouho zabrzdím u Těsného dolu.

Těsný (Klauzový) důl je údolí Černohorského potoka, který je napájen z největšího krkonošského rašeliniště (Černohorského) s mnoha kaskádami a pár vodopády. Dnes po velké vodě uzavřen z důvodu bezpečnosti. To je mrzuté, ale vidět to chci. Budu přece opatrný. A tak zamykám kolo a pouštím se na druhý břeh potoka, kde ještě nedávno byla lávka. Mělo by tu být 5 vodopádů v dolní části. K Soutěskovému se mi nechce, ten už je daleko. Voda tu udělala pěknou paseku. Nánosy větví a popadané stromy. Nicméně krása kaskád a vodopádů zůstala. Zjišťuji, že zdejší podloží je odlišné od ostatních údolí, ale nejsem geolog, tak nevím co je to přesně za materiál. Nejznámější vodopád Těsného dolu je Kotlový ve spodní části, kam vede i naučná stezka.

Na Zlatou vyhlídku

Prohlídku Těsného dolu jsem zvládl, nadchla mne a mohl jsem pokračovat k krasojízdě. Další cíl je Zlatá vyhlídka s rozhlednou nad Janskými Lázněmi, kterými však ani neprojedu. Postačí mi silnice do Černého Dolu. Když podjíždím Černohorský expres, což je lanovka na Černou horu, tak registruji vpravo ve svahu padající vodu. Jdu na průzkum a objevuji dva vodopády, vysoké asi 2 metry. Těžko říct, jestli tu jsou odjakživa, či je vytvořila velká voda, ale jsou věrohodnější než včerejší polské. V mé podrobné mapě však nejsou. 

Hofmanovy Boudy jsou na vrcholy stoupání silnice do Černého Dolu. Zde je i odbočka na Zlatou vyhlídku. Netrvá to už dlouho a jsem ve výšce 807 m n.m., abych se mohl rozhlédnout z jediné rozhledny této výpravy. Výhled však je omezen stromy a já poznávám Zvičinu, mezi stromy Kozinec a Góry Stolowe v Polsku. 

Purkhybl 

Pod tímto názvem si člověk může představit cokoliv, ale je to název zaniklého hrádku pod Černým Dolem. Ze Zlaté vyhlídky se pouštím lesní zkratkou na cyklostezku č. 4301, která mne cestou necestou dovede pod tento hrádek. Cestou se otevírají výhledy k Českému ráji, lepší než z rozhledny.

Dorazil jsem na soutok Čisté a Smrčinového potoka, nad nímž je ostroh a zaniklý hrádek Purkhybl. Zaniklé hrady nenavštěvuji tak často, ale už kvůli tomu názvu jsem se sem vydal. Ptám se paní, ptám se pána a ten mi ukáže cestu. No, cestu. Mezi částečně ořezanými stromky nějaká cestička patrná je. Hrad patrný je také podle skalky a menšího příkopu. Mírně ošlehán větvemi se vracím k domku, kde jsem nechal kolo, rozloučím se s pánem a mířím vzhůru "nejen" do Černého Dolu.

Černý Důl, Čistá

Centrum Černého Dolu čítá kostel sv. Michala, radnici s infocentrem, muzeum podzemí Krkonoš a celkem pěkné náměstí. Po krátké debatě se sympatickou pracovnicí infocentra o zdolávání Sněžky na kole objíždím náměstí a začíná stoupání na Černou horu.

Ve výšce 845 m n.m. je Hornická naučná stezka Berghaus a nad ní 2 vodopády na říčce Čisté, což znamená, že stoupání je zde celkem prudké. Kousek výš je rozcestí Údolí Čisté a zde se rozhoduji pro kratší variantu. Místo přes Hrnčířské Boudy a Lučiny jedu do prudšího kopce po žluté značce na rozcestí Luční svážnice, abych se dostal pod Kolínskou Boudu. Zde už jsem 1100 m n.m. a to už je dobré.

Černo na Černé hoře

Počasí i přes den kopíruje včerejší a proto je opět více mraků než včera, ale aspoň je tepleji. Václavák je rozcestí pod vrcholem Černé hory s odbočkou na Černohorské rašeliniště. Odsud tlačím kolo do velmi prudkého kopce, abych se ocitl pod Černou Boudou. Od ní je starý známý pohled na nejvyšší hory pohoří. Jak vidíte, tak na Černé hoře a v jejím okolí je vše černé, dnes i téměř mraky. Ale občas slunko vysvitne.

Od Černé Boudy už je to na vrchol jen kousíček a já si vychutnávám dobytí Černé hory a hezky se projíždím po jejím skoro plochém vrcholu. Brzdím až u rozhledny, která je zavřená. 

"Ty maj štěstí, že jsem tu byl už loni, jinak by dostali jmen," říkám si pro sebe, protože mít v červnu něco zavřené je prostě hrubá chyba. Po svačícím procesu potkávám spolubydlící z penzionu, kteří jsou zde na lovu motýlů. Kdo mne vyfotí na vrcholu je okamžitě jasné.

Jako bonus Vavřincův důl

Na Černé hoře se už déle nezdržuji, vše podstatné jsem viděl loni. Jedu zpět na Václavák a od něj kousek do kopce po Thámově cestě k Vlašským Boudám. Odsud jsem se původně chtěl pustit Vavřincovým dolem, ale když vidím jaká cesta tam vede, tak volím trasu po asfaltce přes Hlušiny a ocitám se v dolní části Vavřincova dolu. Že to byla sakra dobrá volba se přesvědčuji po stavu cesty v dole po povodni. 

Zamykám kolo ke stromu a vydám se ke třem vodopádům, které tady mají být. První je na Tipltově potoce, který ve vlévá záhy do potoka Vavřincova. Další dva jsou kousek od sebe a jenují se Vavřincové. Jsou nedaleko nad soutokem, což vítám, protože už toho mám za dnešek dost.

Teď už zbývá jen spustit se na hlavní silnici z Pece a lehce šlapat do Horního Maršova.

Že v Krkonoších to není o najetých kilometrech, ale o nastoupaných metrech, dokazují dnešní čísla.

44,1 km, 1214 nast. m., 1282 m n.m.

Těsný důl, Zlatá vyhlídka, Černý Důl, vodopád na Čisté, na Černé hoře,
Vavřincův vodopád

Lysečiny, Albeřice, Rýchory (29.6.)  

Předposlední den výpravy je přede mnou a zbývá poslední, zeměpisně nejvýchodnější trasa. Nad Temným Dolem se zvedá Dlouhý hřeben, který nad Malou Úpou přechází v hřeben Pomezní. V jeho východním svahu jsou rozesety chalupy a domky Lysečin. Nad ním se zdvihá Albeřický vrch, za kterým leží obec stejného jména. Pak tu máme nejvýchodnější tisícovku Krkonoš, která se jmenuje Dvorský les a je součástí Rýchor. Zde všude bych chtěl dnes být.

Lysečinská poezie

Dnes je o něco lépe než včera, z čehož mám radost. Opouštím Maršov a zanedloho mne vítají Dolní Lysečiny. Míjím dva rybníky na Lysečinském potoce, který dal také místním obyvatelům nedávno zabrat, a přijíždím na malou náves, jestli se tomu tak dá říkat, k penzionu Zvonička. Zde se odbočuje na Albeřice, ale já směřuji, už po horší cestě do Horních Lysečin. Ono vlastně není poznat pořádně kde končí Dolní a začínají Horní. Hustota různých typů obydlí je jedno na kilometr čtvereční, ale jinak to vypadá romanticky. 

Ve výšce 775 m n.m. stojí u cesty v lese kaplička Narození Páně. Její interiér je jedinečný s pěknými malbami. Odsud už je to jen 200 výškových metrů k Lysečinské Boudě.

V ráji Pink Floydů

Lysečinská Bouda je ve výšce 958 m n.m.a já jsem rád, že jsem už na vrcholkách a že chvíli bude od kopců klid. Skupina cyklistů zrovna odjíždí a já vcházím do Boudy. Tam mne vítá Roger Waters se svou kapelou. Ne, že by tam přijeli na pivo, ale jejich hudba zněla z CD přehrávače. Po navázání řeči s majitelem zjišťuji, že zde mají malý Fan club Pink Floyd a pořádají zde koncerty. To musí mít srnky a zajíci radost.

Malá Úpa - perla Krkonoš

Tak jsme dokoncertovali a já vyrážím na další cestu. Přes rozcestí Cestník pokračuji do Malé Úpy, které se dosud mé kroky a kola vyhýbala. Cesta vede ve svahu Pomezního hřebene a čekám, kdy se otevřou nějaké výhledy. Nedočkal jsem se. Přijíždím tedy na náves v Malé Úpě, kde to dnes žije. Je pěkně a je sobota, takže není divu. Dominantou je kostel sv. Petra a Pavla, který je čtvrtý nejvýše položený u nás (975 m n.m.). Po chvíli kochání obracím svůj stroj zpět k Cestníku, kde stále mají sraz cyklokrosaři. Ještě jednou pozdravím "Pink Floyd house" a klesám a klesám do Horních Albeřic, nad kterými se otvírá pohled na Albeřické údolí. 

Panoramatická jízda z Albeřic na Rýchory

Je 11:30 a já potkávám dvě turistky, mířící na Sněžku. Dam se ptám, kde se nachází vápenka a v duchu jim držím palce, ať to stihnou. My jsme loni vráželi z Pomezních Bud v 10 hodin a bylo do přes Obří důl do Pece tak akorát.

Vápenka je nepřehlédnutelně u cesty a za ní je Albeřický lom z jeskyní. Plánek ukazuje zatopení jeskyně do půli, ale zřejmě po deštích je zatopena téměř celá. Celý lom působí docela mysticky a to svítí sluníčko.

Na rozcestí Horní Albeřice mne po delší době čeká a kopec, a jaký. Ze 720 m n.m. do 1003 metrů na Rýchory. Nad obcí je Albeřická vyhlídka a až k ní celou cestu tlačím, protože cesta je kamenitá a prudká. Z vyhlídky jsou Albeřice jak na dlani a nad nimi Světlá a Černá hora, Dlouhý hřeben, Sněžka a Albeřický vrch. 

Dále mne čeká jízda po vrcholu Čepelu, kde se jede velice dobře. Cesta se zlepšila i srovnala a já se opět rozhlížím, Tentokrát k sousedům do Polska. Rozcestí Roh hranic odpovídá svému názvu. Státní hranice zde vytváří opravdový roh. Odsud se cesta opět mírně zvedá, aby záhy klesla k Rýchorskému kříži. Zde severní panorama doplňují Vraní hory s Královeckým Špičákem, na který bych se letos také rád podíval. U lavičky potkávám pěšího turistu, bývalého nádražáka a cykloturistu. Dnes má benzínku a chodí spíš pěšky.

Super zákusek na Rýchorské boudě

Od Rýchorského kříže je už nedaleko Rýchorská bouda. K té stačí už jen vyjet menší kopec přes rozcestí Kutná. Třetí významný vrchol ve třech dnech je pokořen. Slavím to kávou a dobrým, nezvykle velkým zákuskem v podobě jablečného koláče. Nezvykle velkým hlavně ke své ceně. Opět si nechám pořídit vrcholové foto a studuji kudy dolů.

Vyhrává varianta Suchým Dolem, což znamená vrátit se k Rýchorskému kříži a spustit se po neznačené cestě.

Závěr u svaté Anny

Předtucha špatné cesty Suchým Dolem se potvrdila, ale dolů se dá sjet cokoliv. Cesta se mění v silnici a přivádí mne na křižovatku k penzionu Zvonička v Dolních Lysečinách, kde už jsem dnes byl. 

Ještě je hodně času, tak se podívám ke kapli sv. Anny, která je v lese nad Temným dolem. "Překvapím" jí opět ze shora a tak mezi rybníky odbočuji do prudkého kopce po cyklostezce č. 26 a nastává opět "tlačink." Cestu na kraji lesa kříží modrá značka, ale to ještě není ta správná. Má barva je zelená. Ta přichází o pár metrů výš. Nejdřív přehlédnu odbočku zelené značky a končím v lese kdesi u chat. Po návratu zpět už odbočuji správně, po zelené, po lesní cestě, prudce z kopce. 

Kaple sv. Anny stojí ve svahu a je od ní pohled na Světlou horu. Vede k ní neobvyklá křížová cesta, pro mne zas něco nového. Podél ní se octitám na silnici v Temném Dole.

V Horním Maršově jsou 2 kostely a oba se jsou zasvěceni Panně Marii. To jsem ještě nezažil. Jeden z nich je hřbitovní a dnes mne zajímá, jelikož jsem ho zřejmě loni přehlédl.

Má Krkonošská mise končí a zítra už se pojede do vnitrozemí. Dnešní kilometrově i časově nejkratší trasa měla 34,3 km a nastoupal jsem 962 metrů a nejvýš jsem byl u Cestníku, 1024 m n.m.

Horní Lysečiny, Lysečinská bouda, Malá Úpa, pohled od Albeřické vyhlídky a Rýchorského kříže, u Rýchorské boudy, kaple sv. Anny

Úpská trasa (30.6.)

Poslední den maršovské mise nasměřuji k domovu podél řeky Úpy. Rád bych podél ní dojel do Jaroměře, ale uvidíme, jak mi to půjde. Rozloučím se s majiteli penzionu, kde to bylo víc než fajn. Útulné, čisté prostředí. Příjemní a ochotní majitelé. Bylo tam hlavně teplo. Po některých ubytováních posledních měsíců je toto příjemné zjištění. Takže penzion Pod Třešňovkou v Horním Maršově doporučuji všem.

Kvapíkovým tempem do Trutnova

Dnes je po dešti a já v 9 hodin definitivně opouštím Horní Maršov v podmračeném počasí. Projíždím Svobodu, abych v Mladých Bukách sjel z hlavní silnice a podél řeky jel silnicí vedlejší. Zde není také už nic nového zajímavého a tak pokračuji Kalnou Vodou a ocitám se pod mostem v Trutnově. Zde začíná městská část Horní Staré Město a já zde stavím u místního kostela sv. Václava. Že jedu stále podél řeky připomíná Úpská ulice. Koryto řeky je také postiženo nedávnými záplavami. Přes celé město podél řeky vede souběžně cyklostezka, stezka pro bruslaře i chodce. Míjím nejhezčí zdejší most nazvaný Nádražní, což naznačuje, kde stojí. Za ním už se pomalu dostávám z centra města, které už jsem si prohlédl loni a tak pokračuji dále z města přes Poříčí.

Pod Jestřebími horami

U nádraží se Úpa stočila z jihovýchodního směru na severovýchodní, aby se za Poříčím vrátila do původního směru a zařízla se opět do údolí, tentokrát pod Jestřebími horami.

Další v cestě stojí obec Bohuslavice. Obec si zvěčňuji pouze ze silnice k nádraží a pokračuji dále po proudu. V Suchovršicích si připadám jak na Ohři. V obci jsou dvě dřevěné lávky a krytý věšadlový most, vše jak na západočeské řece. 

Ve 12 hodin vjíždím do Úpice, kde je má první delší přestávka, i díky tomu, že v muzeu a infocentru zároveň, mají polední pauzu, do kterých se často perfektně trefuji. Zatím se posilním a prohlédnu pěkné městečko, v kterém je nejzajímavější kaple sv. Michala. Zároveň zjišťuji, že až do Jaroměře to dnes asi nebude.

Obec Havlovice je celkem rozsáhlá a nachází se před Babiččiným údolím, do kterého se záhy ponořím.

Památka z Babiččina údolí

Na okraji obce stojí bývalý mlýn a za ním Havlovický rybník. Potom se už nořím do lesa, do údolí Úpy, kudy vede slušná lesní cesta, takže se jede dobře. Řeka je většinou hlouběji pode mnou, až na rozcestí Pod Boušínem se díky boušínské dřevěné kryté lávce se cesta přiblíží k řece.

Rozcestí je pojmenováno podle samoty Boušín nad údolím řeky, kam se vypravuji podívat. Od boušínské lávky je to jen kousek ke Slatinskému mlýnu pod Červenou Horou, kam se dnes nepodívám, i přesto, že je tam zřícenina hradu. Červenou barvu ale ještě neopouštím. V Babiččině údolí je i Červený most přes řeku Úpu. Jedu stále podél řeky a po dřevěné lávce se střídají barvy a já brzdím u mostu Bílého. 

To už jsem v epicentru Babiččina údolí a přijíždím k Viktorčinu splavu a za ním Starému Bělidlu. Obojí i mnohé další zde znají všichni z románu Babička od Boženy Němcové. Ví to jistě i spousta lidí, co se sem dnes v neděli přišli podívat. Zapomněl jsem podotknout, že se udělalo krásné polojasné počasí.

V ratibořickém zámku mne zdržuje pokladník, který kdesi lítá a krátí mi čas, který mám pro dojezd do České Skalice na vlak. Nicméně jsem se ho dočkal a pelášil do 4 km vzdálené České Skalice. Jenže na půli cesty, kterou míjí turisté často roztahaní přes celou cestu. Jeden takový přede mnou uhýbá vpravo, kam uhýbám i já. Prudké zabrzdění na lesní cestě a naloženého kola má za následek pád přímo střemhlav. Ani nemám v tom fofru čas se rozčílit a vynadat chlápkovi, že kvůli němu mám teď sedřené koleno, bok, zápěstí a loket. I přesto, že jsem mohl se vším počítat a nejet jak splašený, tak doufám, že ho blechy koušou doteď. Tempo spěchu do České Skalice se nemění a já přijíždím 10 minut před odjezdem. Rány si léčím až ve vlaku a to, že jsem podél Úpy nestihl dojet zbylých 11 km k soutoku mne zas tolik nemrzí.

Trutnov - Nádražní most, Suchovršice, Úpice - kaple sv. Michala, Boušínská kaple,
Viktorčin splav

 

Těžko určený vrchol týdne a měsíce, snad i roku...?

312 krásných a drtivou většinu suchých km jsem za šestidenní toulání po východních Krkonoších najel, to je jasná věc. Ovšem otázka zní, co bylo vrcholem týdne. Jestli vymodlený koncert Bon Jovi v Praze, či dobytí Sněžky. Bon Jovi už přijet nemusí, ale na Sněžku můžu klidně každý měsíc, takže záleží na individuálním posouzení.