Od nádraží vyjíždím na křižovatku a po žluté mířím k prameništi řeky Muldy, u nás zvané Moldavský potok. Po 231 km toku se Mulda u Dessau vlévá do Labe. Po chvilce jsem opět v sedle směr Dolní Moldava, čili se jede hezky z kopce. Skoro na konci vsi stojí po levé straně kostel Panny Marie. Od konce vsi na hranice s Německem už je velmi blízko. Po jejím překročení se projede mezi dvěmi pilíři, které kdysi nesly most dnes již zrušeného kousku trati Moldava - Holzhau. Po kousku této trati se vezu jen k první odbočce, od které stoupám podél bezejmenného přítoku Muldy, abych poté klesal podél Bystrého potoka až k obci Deutschgeorgenthal, což je obdoba Českého Jiřetína, který je od německého oddělen hranicí. Ještě však, než klesnu do Deutschgeorgenthalu, tak potkávám "Terezinu partu," která měla jet na Fláje, ale asi jsou občas jako já, který měním plány kolikrát za pochodu. V Deutschgeorgenthalu se chvíli zdržuji, abych poté přijel k přehradě Talsperre Rauschenbach. Ten napájí říčka Flöha, u nás pod názvem Flájský potok na stejnojmenné přehradě. S flájskou má společné i to, že je také na pitnou vodu. Při kochání na hektolitry vody koukám, kdo že mne to opět dojíždí. Zdá se, že Fláje definitvně nebudou, což se potvrzuje po již posledním rozhovoru. Poté se definitivně rozjíždíme na jiné směry. Ovšem smutno mi rozhodně nebude, u hráze mne dojíždí liberecký cyklista a tak nějak spolu pokračujeme podél toku Flöhy. V nejnižší části obce Cämmerswalde nám hatí plány parta, opravující silnici. Volíme variantu po cyklostezce, která vede ve svahu a dobře děláme. Najednou se objevuje krásné panorama Neuhausenu, které bych teda nečekal. Mají zde kromě kostela, také koncové nádražím tratě do Chemnitzu, která však svůj provoz začíná až v Olbernhau. Dominanta města je zámek Purschenstein, tyčící se nad městem. Neuhausen je dokonce i zapsán v Guinessově knize rekordů, díky největšímu louskáčku na světě, měřícím 3,86 metrů. Louskáčky mají zde i své muzeum. Kdo si chce prohédnout zámek, který není otevřen pro veřejnost, musí si trochu šlápnout do kopce, ale stojí to za to.
Liberecký kolega se mi kamsi ztratil, abych ho dojel při stoupání Mosteckou ulicí (Brüxer strasse), odkud je pěkný pohled na město. Mostecká ulice podle města Mostu, do kterého je z Neuhausenu 29 km. Můj další cíl byl vrch Schwartenberg. Kolega se ještě rozmýšlel, tak jsme se domluvili, že kdyžtak mne najde na vrcholu. 200 výškových metrů se zdolalo takřka samo, až jsem se sám divil. Na Schwartenbergu stojí horská chata, je tu spousta místa k venkovnímu posezení. Na vrcholu je kříž, i vyhlídková terasa s mapkou výhledu. Když vycházím z restaurace, spatřím kolegu a mávám na něj černým pivem, který jsem ochutnal. Chuťově celkem dobré, lehce karamelové, ale s chlazením to žádná sláva není. S kolegou se loučím definitivně poté, co dopije on své pivo a já se ještě kochám výhledy.
Teď mne čeká delší jízda z kopce na hraniční přechod do Mníšku, kde podél hranice sjíždím do Nové Vsi. Zde od přechodu do centra se jede do kopce, tak do toho šlápnu. Po chvíli zvěstuji za zády cyklistu na silničním kole. Chvíli jsem ve předu já, ale nad kostelem mne cyklista předjíždí. Já však se za ním držím na mém trekovém kole ještě docela dlouho, až ke křižovatce do Hory Svaté Kateřiny. Měl jsem takový pocit, jako by mi chtěl ujet, ale nedařilo se mu to.
Na třetí pokus nalézám otevřenou kavárnu v Nové Vsi, v 800 m n.m., kdo by to byl řekl. Jen ty zákusky tomu chyběly, co zrovna dnes nebyly. Dopíjím kávu a Kofolu a pevně rozhodnut odjíždím po červené značce ke Dřevařskému rybníku. Podle mladé dvojice putujícím stejným směrem odhaduji, že rybník je ke koupání. Snad poprvé na svých toulkách se přemluvím a nějakých 10 minut svého dnešního času mu věnuji. Ono totiž zde v horách o moc chladněji oproti nížině moc není. Od rybníka se pouštím po neznačené stezce pod Medvědí skálu, z které je prý výhled. Pujdu se na ní podívat, jestli mne ovšem nesežerou mouchy, které kolem mne krouží jako Sputnik. Ujet do kopce po lesní cestě jim nejde a mezítím zahučím po kotníky do bažiny. Na vrcholu opravdu skalka je. Na jejím nejvyšším místě naštěstí fouká vítr, takže mám chvíli od much klid a můžu se rozhlížet. Dnes je opar, ale za vyfoukaného počasí odsud musí být předaleká viditelnost. Zapomněl jsem dodat, že posledních pár metrů jsem stoupal již bez kola, opřeného o smrček. Kolo bez problémů v lehce nepřehledném terénu nalézám a jede se na Jedlovou.
Tam se od Medvědí skály musí cestou prudce dolů a od rozcestí Červená jáma je to už po modré značce jen kousek. Jak dlouho jsem se sem už chystal a najednou jsem konečně zde. Na vrcholu Jedlová u Chomutova, ve výšce 853 m n. m., kde stojí vysílač a výhled odsud není skoro žádný. František mi jistě promine, že mne sem chtěl vzít, ale dnes jsem se toulal už fakt blízko, neodolal a prostě sem přijel. Krom toho ale, že jsem si Jedlák mohl konečně odškrtnout, tu zas tak extra nic moc není. A proto jedeme dál. Po neznačené, nejkratší cestě sjíždím do Vysoké Pece. Cestou se ve svahu občas objevují výhledy na Chomutovsko. Už je to uděláno, už je to hotovo a já mířím na jirkovské nádraží, kde se tachometr zastavil na 62 km, 921 nast.m. a 897 m n.m.
Talsperre Rauschenbach, Neuhausen - louskáčky, pohled na město, Schwartenberg s výhledem,
Medvědí skála, Jedlová
Žádné komentáře:
Okomentovat