Výstupní místo je tím pádem jasné. Z Prunéřova mířím do centra Kadaně. Slunce praží už od rána, ale pořád lepší než déšť. Začátek naučné stezky je u mostu přes Ohři, od kterého je nádherný pohled na řeku a město. Stezka vede po levém břehu. Snáším kolo po schodech a loudám se po směru toku. Cesta ještě není po velké vodě suchá a kopřiv s trávou je také dost. Já dobrák si vzal ještě ke všemu sandále. Podjíždím most pod "Doupovskou dráhou" a stav cesty se nemění. Na protějším břehu spatřuji želinský kostelík, který jsem navštívil nedávno a po sléze se zjevuje i samotná obec. To už ale přijíždím k želinskému jezu, za kterým už pokračuji po asfaltu. Bodejť ne, silnička totiž vede k malé vodní elektrárně Želina. Předtím se ale kochám Havranní skálou na jejímž vrcholu jsem pozoroval Želinský meandr z výšky.
V Kadani se uvažovalo o stavbě vodní elektrárny již v roce 1903 a během pár let se tak stalo. Rekonstrukce želinské elektrárny začala v roce 1991 a o čtyři roky později byla opět uvedena do provozu. Podle mého názoru je to pěkná stavba.
Dále za elektrárnou pokračuje cesta podél bývalého náhonu. Zde je cesta suchá a ne tak zarostlá. Těsně předtím, než se Ohře ohne směrem k Nechranicím se chci pustit z lehkého svahu. Kolo se "šprajclo" o kámen a z lehkého svahu nastává těžký pád! Kamenem dostávám vedle pánve, řídítka jsou v hlíně a pod nimi... foťák!! Dobrý, přežil to. Teď ještě vyndat nohu z pod kola abych zjistil, že krom zad a odřeného lokte je vše dobré.
Cesta podél řeky se opět zhoršila. No jasně, když dál už naučná stezka nevede. Jen vyšlapaná cesta která končí kdesi a jet se po ní rozhodně nedá. Vracím se zpět k místu pádu a odsud vede ona stezka vzhůru do kopce, přesně tak, jak jsem po ní šel před lety. Už než jsem sem jel, jsem byl rozhodnutý, že to udělám jak minule. To znamenalo vytlačit kolo nahoru na silnici Kadaň - Nechranice. Leje ze mne ještě víc než doteď, ale přece se nebudu vracet tolik kilometrů zpět, když tohle byly jen 2 minuty dřiny. Každý, kdo zde jede autem si musí všimnout pohledu na Želinský meandr, který stojí rozhodně za zastavení. Ale ne všichni jsou tací, a jak by pak ta doprava tady asi vypadala, že.
Odsud volím svižnější tempo. Jednak jsem se už dost brzdil a také dráty a komíny nejsou zrovna romantické komíny. Ano, jedu kolem elektrárny Tušimice. Po pár kilometrech se přede mnou zjevuje kopeček Běšický chochol, ale ten je celkem daleko od silnice, což neplatí o Čachovickém vrchu. Vidím dokonce vyjetou cestu v poli. Přes toto pole se tedy pouštím pod vrchol, ale nečekejte nějaký Říp. Jde o menší kopeček, ale s pěkným výhledem na Nechranickou přehradu. A to jsem přesně chtěl.
Kolem Čachovické zátoky už je to na hráz kousek. Na ní se nakonec dostávám pouze po schodech od vsi Nechranice, v které je ve spodní části schovaná nenápadná náves s kapličkou. Původně jsem chtěl jet do Žatce přes Chbany, ale nakonec volím cyklostezku "Chmelovelo," se kterou se její tvořitelé chlubit nemůžou.
Vodní nádrž Nechranice je s rozlohou 1338 ha pátou největší u nás a také s nejdelší sypanou hrází ve střední Evropě - 3280 metrů. Zatopeny byly obce Běšiny, Chotěnice, Čermníky, Dolany, Drahonice a Lomazice. Postavena byla v letech 1961 - 68. Přezdívá se jí také Severočeské moře.
Jet po cyklostezce "Chmelovelo" znamená míjet bývalý zámeček ve Vičicích, polo rozpadlý kostel ve Stranné, obec Přívlaky, či "zahradní trpaslíky" ve Stroupči. Kvalita cesty se různí. Nejprve asfalt, poté kamenitá cesta a nakonec uschlé rozježděné bahno. Konečně vjíždím do Žatce a přemýšlím, jestli dojet domů na kole, či vlakem. Nakonec do sebe klopím pivo u Konopásků a při zatažené, bouřkové obloze odjíždím vlakem do Postoloprt. Odsud budu doma dřív na kole, takže ještě 7 km k dobru. Celkem mám tedy dnes ujeto 51,8 km. Z mraků nakonec nic nebylo, aspoň u nás v Lounech.
Havranní skála, VE Želina, Ohře ze silnice, v. n. Nechranice z Čachovického v.,
Nechranice - náves
Žádné komentáře:
Okomentovat