Sedloňův blog: Rakousko (Vachau, Kahlenberg)

Loni touto dobou jsme byli v Rakousku, pod Vídní na vodopádech Myrafälle. Letos nás napadlo jet do Rakouska opět. Tentokrát vynecháme Alpy a podíváme se k evropskému veletoku Dunaji. Na ní leží krom jiného i největší rakouský klášter.
Z původních pěti členů se zmenšujeme na čtyřčlennou partu se zajímavým složením. Na výběru míst jsme se domluvili s Pavlem Vernerem, s kterým už jsem byl v Hohensteinu v Sasku. Pepu Kredbu znáte z výjezdu do Nedamova a "rifloturistu" Marka již netřeba představovat.
Ve středu večer najíždíme na ubytování do Břeclavi. Penzion z loňska se osvědčil, takže netřeba dělat změnu. Ta ale nastává, po příchodu do recepce. Dnes jsme odkázáni na barák asi deset minut chůze od původního. Nejprve si dáme k večeři pizzu a tekutý chléb, pak teprve se odebereme na penzion. Ten nás překvapil svým luxusem v porovnání s cenou. Jediná vada byla poloha pokoje s okny na hlavní ulici.

7.4. - Melk, Dürnstein, Krems

Ráno se budíme v pět, abychom stihli osobní vlak do Vídně odjiždějící před šestou. Celkem nás čeká hodina a půl jízdy. Cestou se mi daří zachytit východ slunce nad Malými Karpaty. Na novém nádraží Wien Hbf přestupujeme na IC směr Bregenz. Tam by jistě bylo také hezky, ale my dnes máme jiné cíle. Za Meidlingem jedeme dobře 15 minut tunelem. Dráha se zřejmě už nevešla mezi městskou zástavbu.
V St. Poltenu jsme za půl hodiny jízdy. Tam hledáme na tabuli náš vlak, ale nenacházíme ho. Jediné místo, kde ho Pavel našel, bylo u pokladen. Jdeme tedy na čtvrté nástupiště a uvidíme. Na pragotronu ale píši vlak další. Ještě divnější je hlášení, že vlak zde končí. Když přijíždí, cestující nevystupují. Po dotazu Pavla, průvodčí souhlasně přikyvuje, že to je vlak v 9:05 do Melku. Asi se holt stala v St. Poltenu technická chyba.
Po sedmnácti minutách jízdy jsme zabrzdili ve městě Melk. To se záhy ukázalo, jako okresní, přesto, že na to nevypadá. Co však nás zajímalo, byl klášterní komplex, řadící se mezi největší v Rakousku. Nejprve jsme prošli sympatické centrum a následně vystoupali ke klášteru. Tam jsme překvapivě narazili na Japončíky. Tady bychom je nečekali. První nádvoří, druhé nádvoří a nakonec vyhlídková terasa. To byla naše prohlídková trasa. Do zataženého počasí nám trochu poprchávalo, ale pláštěnky jsme nemuseli vytahovat.
Je kolem poledne a přesouváme se o kus dál, ze západní části údolí Vachau do východní. Opět musíme přes St. Polten. Tam přistupujeme na motorák do Kremsu. Dle délky jednotky usuzuji, že je bez průvodčího. Místy se trať pěkně kroutí. Zajímavým místem je město Herzogenburg, jehož kostelní věž převyšuje budovy i okolní terén. Další atrakcí je klášter Göttweig na 425 m n.m. vysokém kopci. Ten však Pepa zaspal. Před nádražím v Kremsu opět mrholí, ale my musíme najít stanoviště autobusu do obce Dürnstein. Vlak tam totiž jezdí jen v sezóně a ještě k tomu je soukromý. V autobuse platíme 2,70 za jízdu tam, ta trvá patnáct minut. Již zelenající se údolí Vachau nám připomíná Portu Bohemicu ve Středohoří jen místo Labe zde teče Dunaj.
Městečko je obehnáno zbytky hradeb a nad ním dominuje z dáli viditelná zřícenina Dürnstein. Nejdříve si projdeme město. Do zdejšího kláštera chtějí vstupné 3,50. Je zajímavé, že v Melku se na nádvoří neplatilo nic. Nám se nezdá, že by za to ty peníze, tak jdeme o dům dále.
Výstup na hrad znamená dostat se o 120 metrů výš. Dvaceti minutový výšlap je celkem do prudkého kopce. Pomalu se pod námi začíná rýsovat údolí Vachau. Hradní zřícenina je volně přístupná. Kdysi byl na ní vězněn Richard Lví Srdce. Nám slouží k obdivování a krásným výhledům.
Jsme 324 m n.m. a zdaleka ne na konečné metě. Ze 120 metrů nad údolím se vyšplháme o dalších 200 metrů výše. Na můj návrh navštívíme rozhlednu na vrchu Schlossberg. Bude má první letošní i první dolnorakouská. Chvíli stoupáme strmě, chvíli mírně, ale pořád po hřebeni mezi údolími.
Starhembergwarte je pěkná kamenná rozhlednička, stojící osamocená ve výšce 564 m n.m. U ní jsou jen dvě lavice se stoly. Rozhledna je volně přístupná s dobrovolným vstupným 50 centů. Výhled je omezen stromy, je vidět pouze na jižní stranu. V pozadí vykukují vrcholy Alp. Za dobu, než se pokocháme a vydíváme sem dorazí ještě jedna rakouská dvojice mužů, jinak nikdo. Kus dál po trase, pod rozhlednou, je restaurace, která je dnes ale zavřená.
Vracíme se zpět do Dürnsteinu, kde čekání na autobus krátíme půllitrem Zwettleru na zahrádce jedné restaurace na hlavní ulici, ale parametrů městečka, čili příjemná atmosféra.
Autobusem se vracíme do Kremsu, kde se hodinu projdeme po centru města. Také nejde o žádnou megalománii. Nejzajímavějšími památkami jsou Steiner tor, Dominikánský kostel a hrad Gozzoburg, který už téměř splynul se zástavbou. Odsud už jedeme přímým vlakem do Vídně, na zastávku v části Spittelau. Kupujeme jízdenku na MHD, která platí 24 hodin a popojedeme metrem tři zastávky na Alser Strasse. V této části Vídně budeme dnes nocovat. Hotel je menší, zastrčený, a shodli jsme se, že cena odpovídá komfortu. Za nocleh jsme platili 20 euro. Černoch, co sháněl nocleh pro sebe se dozvěděl cenu 59 - 69. To je celkem palba. Večer jsme odkoukali šlágr evropské ligy Dortmund - Liverpool a šlo se spát.

Východ slunce na Malými Karpaty

Klášter Melk

Dürnstein zřícenina a město

Starhembergwarte a výhled do údolí Vachau

8.4. - Leopoldsberg, Kahlenberg

Ráno vstáváme o hodinu později než včera a na programu jsou dva dominantní kopce nad Vídní. Jelikož máme jízdenku MHD, zkoušíme i místní tramvaj. Potom ještě metrem a vlakem se dostáváme do Nussdorfu, odkud nás čeká výstup na Leopoldsberg. Nejprve si dáme procházku podél Dunaje. Cyklisté se tu prohánějí jako vítr. Vede tudy totiž Dunajská cyklostezka.
Přicházíme do Kahlenbergerdorfu, kde následujeme červenou značku. Ta nás přivádí ke schodům na Leopoldsberg, jenž se střídají s prudším chodníkem, což je lepší než po kamenech či kořenech. K odpočinku jsou po cestě lavičky a místa ke kochání.
Na vrcholu Kahlenbergu je kostel sv. Leopolda. Ten kryje zeď, ale její vrata jsou zavřená. Vrchol je tedy opuštěný a my si ho pouze obejdeme a rozhlédneme se z vyhlídky. I za pošmourného počasí je Vídeň jak na dlani. Obzvlášť vyniká protékající Dunaj. Kopce pohoří Wienerwald zakrývá Kahlenberg, na který se vydáme nyní.

Mírně klesneme do mělkého sedla a pak už zbývá deset minut do pokoření vedlejšího vrcholu. Tam už živo je. Je tu spousta atrakcí. Lanový park, vyhlídková restaurace, kostel sv. Josefa, vysílač a také rozhledna Stefaniewarte, dokonce i vysoká škola. Nejprve jdeme na rozhlednu. Přesto, že jsme v Rakousku, na frekventovaném místě, mají dnes zavřeno. Otevírací doba je skromná. Víkendy a svátky od května do října. Škoda. Fotíme si aspoň pěknou stavbu ve výšce 484 m n.m., která je věnována korunní princezně Stefanii. Byla manželkou korunního prince Rudolfa, jenž byl synem Franze Josefa a císařovny Sisi. Za informaci děkuji Pavlovi. Výhled na Vídeň je od restaurace je téměř stejný jako z předešlého kopce, jen vrcholy Wienerwaldu jsou vidět lépe. Jsme rádi, že slibovaný déšť se nekoná. Jdeme na autobusovou zastávku, odkud se svezeme k metru. Cestou potkáváme stánek se suvenýry. Jdeme s Markem dovnitř a to je chyba. Chlápek nejprve napomene kamaráda, aby za sebou zavřel, což stejně chtěl udělat. Pak se nás ptá odkud jsme. Když zjistí, že z Čech, začne mi tam německy z metru něco hustit o Edwardu Benešovi a Hitlerovi. Vůbec ho nezajímá, že třeba německy neumím. Pepa si chtěl původně koupit pohled, ale když to slyšel, radši ani nevstoupil. Já se ze spárů maniaka dostal po dvou minutách.

V 10:30 sjíždíme autobusem k metru, počáteční stanici Heiligenstadt. Nakonec se domlouváme, že se pojedeme podívat ještě na národní fotbalový stadion Ernsta Happela v Pratru. Opět je to s přestupem. Zastávka se jmenuje symbolicky Stadion a je na fialové lince. Fotbalový stánek je vidět už z dáli. Před ním jsou v lajně seřazeny kamenné míče. Na hřišti hraje hlavně rakouská reprezentace, občas si tu kopne místní klub Rapid. Kapacita je 49 800 diváků a kolem hrací plochy je atletická dráha. Nejprve nás lákají k prohlídce stadionu otevřenými vraty k trávníku. Když jimi vejdeme, ocitáme se před mříží. Za ní si fotíme stadion zevnitř. Pak absolvujeme kolečko, zda tu nebude nějaký „fan shop.“ Ten jsme nenašli, ale zato jsme objevili další otevřená vrata, tentokrát na tribunu. „No co, v nejhorším případě nás jenom někdo vyhodí.“ Stoupáme po schodech až do 19. řady. Odsud už se dá pořídit solidní snímek stadionu. Spokojeni se vracíme na metro a definitivně míříme na hlavní nádraží. Tam jsem udělal zase jednou dobrý skutek, když jsem dvojici mladých lidí daroval jízdenku MHD, která platí ještě do 20 hodin.

Vracíme se o dvě hodiny dříve a dobře jsme udělali. Když opouštíme Vídeň, už vydatně prší. Jelikož je pátek, očekáváme nával. Kolem Pálavy ještě volně dýši, ale v Brně nastává invaze vysokoškoláků. V Praze se dělíme na tři party. Mára jede do Kralup a já jdu na autobus, jelikož bych byl rád doma dřív. Sice jsem si postál, ale účel to splnilo. Zbytek výpravy jel vlakem. Tak skončilo třídenní dobrodružství kolem Dunaje, zase v trochu jiném složení.