Poohří, Fojtsko 3/6: Přes Libou do Aše

6.6.

Vstáváme v půl osmé a na nebi není ani mráček. To dosud ještě nebylo, co putujeme Poohřím. Loučíme se s Christopherem Langem, který se ještě přišel zeptat, jak se nám spalo. Jsme zvědavi, jak zužitkuje čistou maringotku. 

Už od rána můžeme jet v kraťasech, konkrétně směr Hohenberg. po zahřívací rovince, přišlo dlouhé stoupání do centra obce, kde nás čeká hrad. Byla to makačka hned na úvod. 

Na hradě je zrovna menší školní exkurze, ale nenarušuje nám naše kochání. Z jedné hradní bašty je pěkný výhled. Atmosféru hradu kazí pouze tartanové hřiště a basketbalový koš na nádvoří. 

Razítko jsme nikde nesehnali a tak sjíždíme zpět k Ohři. Než se s ní pro zatím rozloučíme, podíváme se ke Karolínině prameni. Jde o železitou minerálku, upravenou k veřejnému stáčení, ozdobenou altánkem. Ohře opouštíme na přechodu Dubina. Po cyklostezce se vyhoupneme nad údolí a za chvíli fotíme hezké panorama Hohenbergu s hradem. 

Další cíl je Libá a její opravený "zámkohrad." Od rybníka Kladivo je na něj pěkný pohled, jak dominuje nad městem. Nejprve se stavíme v obchodě, pak teprve šlapeme krpál k hlavní bráně. Není náhodou dnes pondělí, kdy bývá skoro všude zavřeno? Ano. Na tabuli je však číslo a telefonická domluva. Vytáčím tedy majitele a ten nám návštěvu schvaluje. jen si budeme muset půl hodiny počkat, než si dovezou dvě kozy. Stejně jsme chtěli pojíst. Po dvanácté hodině opravdu přijíždí majitel s ještě jedním pánem a pouštějí nás do interiéru a na věž. Z malých okének na věži je pěkný výhled na Libou a kde to okolní kopce dovolí, i dál. Vnitřek zámku je nově opraven ale ještě chybí vybavení. Chlapcům přejeme hodně zdaru v dalších pracích a pokračujeme do Aše.

Hned za Libou však začíná kapat a tak využíváme přístřešku na neudržovaném fotbalovém hřišti. Úkrytem je jedna ze střídaček. Nebylo to však nic vážného, tak po chvíli pokračujeme do Polné. ještě před ní musíme opět pod střechu, tentokrát autobusové zastávky. mraky nad námi nevypadají moc dobře. projíždíme Lipnou a za ní se noříme do lesa po neznačené, ale dobré lesní cestě. Společnost nám dělá Nebeský potok a železniční trať. Cestou lesem ke Třem znakům mírně kape a Janče pořád padá řetěz. Nakonec zjišťujeme, že je to gumou, namotanou mezi dráty a desetikolečko. Guma se uvolnila z pláštěnky na brašny. Vyřezat a vymotat gumu chvíli trvalo. Když už myslíme, že je po problémech, Janča padá z kola na rozcestí U Tří znaků. Naštěstí se nestalo nic, kromě špinavých věcí od hlíny.

Neustále plující mraky nás ženou do centra Aše. Brzdíme u Tesca, kde si dáme oběd a uvidíme, co ty mraky dále provedou. Neprovedly nic a tak sjíždíme k IC, kde kupujeme pohledy. Ty za pár minut končí v kaslíku a my budeme čekat, jak to bude s jejich doručením. Nejzápadnější město ČR je pěkně kopcovité a roztahané. My nesmíme opomenout nejzápadnější rozhlednu na vrchu Háj, která se řadí i mezi naše nejhezčí. Je také jednou ze tří u nás pojmenovanou podle Otto von Bismarcka. Výhled ze štíhlé krasavice je daleký a parádní. jen těch 140 metrů převýšení nebylo nic moc zdolat.

Ještě hup do Billy a už šlapeme kolem obce krásná vstříc divočině a poslednímu dnešnímu cíli. Tím je nejzápadnější bod naší republiky. Nakonec usuzujeme, že lepší to bude přes Německo. Bereme to tedy přes osadu Neuhausen, kde zároveň doplňujeme vodu. Nejprve po silnici kolem hranic stoupáme a klesáme. Hlouběji do lesa, už po šotolině, sjíždíme k Újezdskému potoku. Zde postavili romantický dřevěný most. Jmenuje se Most přátelství, nebo také Most Evropy. Vzpomínám, jak jsme tudy projížděli předloni s Frantou Andělem. My tehdy byli na jednodenním výletě, ale dnes je to jiná situace. S Janičkou sem přijíždíme večer a nakonec se nám místo zalíbí jako další nocoviště. Místo je tu akorát na stan a koupel? Přeci Újezdský potok. Usínáme za rozmanitého zpěvu ptáků. V noci už to tak rozmanité není. Z lesa se ozývá štěkání. Ne však psí, ale prasečí. Janča spí jako dřevo, ale mě do spánku moc nebylo. Naštěstí štěkot po chvíli ustal.

 Apartmá č. 3

 Hrad Hohenberg a pohled od Dubiny

 Hrad a zámek Libá s interiérem a výhledem na město

 Aš - Goethovo náměstí

Bismarkova rozhledna na Háji

Most přátelství

Poohří, Fojtsko 2/6: Bavorským Poohřím

5.6.




Východ slunce ze Schneebergu by byl jistě zajímavý, ale nakonec spíme až do sedmi. Z verandy chaty sleduji, jak se v údolí válí mlha, stejně jako včera. Stan je suchý před devátou, tak ještě pohovoříme s cyklistou, který zrovna přijel celý uřícený a pak vyrazíme také na vrchol.
Na vrcholu nejvyšší hory Smrčin stojí budovy a televizní vysílač Wehrmachtu. Nic z toho však už není v provozu. Dokonce zakázali vstup i na rozhlednu Backöfele. Nás však ani prkna neodradili, abychom se rozhlédli z malé rozhledničky. Nejblíže, téměř na dosah, je Ochsenkopf s vysílačem. Dále jsou vidět všechny nejznámější vrcholy Smrčin. Když se povede výhled, jako před devíti lety, je vidět až na Klínovec.
Ještě vrcholové foto a můžeme zahájit sjezd. Dolů mažeme po luxusní široké silnici. Na té hlavní překonáme sedlo a brzdíme u odbočky k prameni Ohře. Upozorňuje na něj cedule u parkoviště. Asi po sto metrech do lesa se přijde k pěkně upravenému prameni. Odtud teče Ohře, třetí nejdelší řeka Čech a řeka, co provází celý můj život. Vyvěrá v žulové kolébce, která je složená ze dvanácti kamenů nesoucí jména měst, kterými protéká.
Nyní nás čeká cesta podél toku Ohře, většinou po cyklostezce stejného jména. “Eger Radweg“ začíná u Weissenstadtu. Dlouhým sjezdem vyjíždíme z lesa a právě pohled na toto město je první co vidíme. První obcí, kterou projíždíme je Weißenhaid. Před Voitsumrou zamykáme kola u zábradlí a jdeme se podívat na louku, kde se stýkají Nová a Stará Ohře.
Weissenstadter See je velká přehrada, sloužící spíše rekreačním účelům. Je to první vodní dílo na Ohři. První kilometry Oharské cyklostezky ještě nevyužíváme, protože si pamatuji, že tam bylo bahno. Hlavně ale chci vzít Janku k jedné atrakci, o které jsem minule neměl tušení.
Jedeme do vsi Thusmühle, před níž se objevuje pěkné panorama obce Röslau. V Thusmühle před Ohří je odbočka vlevo. Po ní se po necelém kilometru dojede k romantickému místu. U mostu přes řeku je umělý vodopád Thusfall. Kus proti proudu je část toku svedena do náhonu, který zde vytváří tuto pěknou podívanou. Důvod se tu chvíli zdržet. Čeká nás městečko, které leží na Ohři, ale jmenuje se podle řeky, která se do ní vlévá na hranicích u vsi Rybáře (Fischern).
V obci Röslau toho tolik interesantního není, vyjedeme tedy nad ni. Zwöllfergipfelblick je zajímavé místo při cyklostezce a v překladu znamená Dvanácti vrcholový pohled. Vrcholů je odsud vidět opravdu dvanáct a každý je zde vyznačen na panoramatické desce. Omladina zde se bavící po chvíli odjíždí. Zda kvůli nám či bouřce nevíme, každopádně kovové nebe nás staví do pozoru. Déšť je hlavně severněji, nad Kornbergem, ale přesto zapláštěnkujeme sebe a hlavně brašny. Rozhodli jsme se pokračovat a dobře jsme udělali. Déšť nás dostihl kus za vsí, ale jako spása byl po ruce úkryt v podobě statku. Přeháňka trvá několik minut.
Pokračujeme, když už jen mírně kape. Po Ohraské cyklostezce jedeme přes Neudorf a Neumühle do Marktleuthenu. Na jeho náměstí je kašna, jejíž dno vypadá z každé strany šikmé. Dnes je tu ale hodně vody a tudíž neukážu Janče tento jev. Ukazuji ale na restauraci v rohu náměstí. Mají zde příznivé ceny a tak přichází chvíle něco pojíst a dobít baterku na Jančině elektrokole, které na této akci testujeme prvně.
V restauraci se zdržujeme přes hodinu. Pizza a pivko přišly vhod. Dokonce tu potkáváme krajana, žijícího v Mnichově. Zde byl za přáteli.
Na konci města je vysoký a pěkný viadukt. Za ním pokračuje cyklostezka po levém břehu. Místy je to pěkně do kopce přes les. Až do Hohenbergu je to samý hammer. Wendenhammer, Kaiserhammer či Schwarzerhammer je jen malý výčet na dvaceti kilometrech. Za posledně jmenovaným projíždíme kolem nenápadné přehrady, kde fotíme labutí rodinku.
Pomalu spekulujeme, kde dnes složíme hlavu. Když jsme vystoupali z Blumenthalu k obci Neuhaus, padne nám do oka pěkný placek na jedné zahradě. Jdeme se zeptat, ale nikdo doma. Za chvíli přijíždějí domácí na kolech, ale nedovolují nám u nich stanovat. Že je to zakázané víme, ale kdyby nám to dovolili... No nic, jedeme dále.
Napadlo mě sjet k Massemühle. Paní v prádelně prosím o vodu, mezitím si Janča všimne pěkného placu pod stromy, u potoka. Než stačíme něco říct, přijíždí pán a my se ho pohotově ptáme, zda si zde můžeme postavit stan. K naší radosti souhlasí. Dokonce nám ukazuje maringotku, v níž je ale spousta dřeva. Můžeme spát zde, jestli chceme. Nádhera! Za čtvrt hodiny je vyklizeno a vytřeno. K apartmánu č. 3 bude dokonce k dispozici i záchod, který nám ukazuje hodný pán záhy. Ukazuje nám další dveře. Že by i sprcha? Ne, to by byl velký luxus, podává nám vizitku. Jsme nadšeni. Další bonus je teplá voda na mytí, která měla být na vytírání, takže žádný studený potok. Radost mám také z toho, že nemusíme ráno čekat, až uschne stan. 

Trasa:
Schneeberg - Pramen Ohře – Weißenhaid – Voitsumra – Weissenstadt – Bödlas – Thusfall – Röslau – Neudorf – Marktleuthen – Kaiserhammer – Neuhaus – Massemühle.

 Stanoviště na Schneebergu

 Schneeberg a výhled na Ochsenkopf

 Pramen Ohře

 Weissenstädter See

 Thusfall

 Zwöllfergipfelblick a výhled na Schneeberg

Viadukt v Marktleuthenu

Poohří, Fojtsko - 1/6: Za pramenem Ohře

I přesto, že jsme chtěli původně na jižní Moravu, nakonec jsme se rozhodli pro tuto oblast. V plánu máme Cheb, pramen Ohře, Aš, nejzápadnější bod republiky, Bad Elster, Vysoký Kámen a spousty dalšího. Kromě kol s sebou bereme stan a brašny, plné užitečných věcí, obzvláště jídla. Jelikož jsme s nákupem rezervace na kolo otáleli, už na nás nezbylo místo. Proto vstáváme již ve čtyři hodiny a z Loun odjíždíme už v půl šesté. S jedním přestupem v Mostě jsme v půl deváté v Chebu.
 

Fojtsko (německy Vogtland) je historické území na rozhraní českého regionu Ašsko v okrese Cheb a tří německých svobodných států Bavorsko, Sasko a Durynsko. Název území pochází od fojtů, rychtářů (německy Vogt). Proto jsme se rozhodli pojmenovat naší dovolenou takto.  

4.6.  

Na chebské nádraží nakonec přijíždíme v počtu osmi cyklistů v jednotce RegioShark. Jde o vlakovou soupravu, která byla loni předmětem stížnosti jedné starší cestující. Ta cestovala osobním vlakem do Chomutova, ale vlakvedoucí přišel z následující informací: „Budeme mít zpoždění, protože na trati chcíp žralok.“ Cestující byla dopálená, že přijede pozdě a ještě si z ní dělá průvodčí srandu, tak nelenila a napsala stížnost. Bylo jí odpovězeno, že žralok je lidový název jednotky RegioShark.

Po návštěvě IC a společné “zahajovací“ fotce před Špalíčkem naše první kilometry vedou k Ohři a na Zlatý vrch. Tam stojí vyhlídkový altán. Nadmořská výška je 484 metrů, takže žádná drasťárna. Dokonce se dá vyjet po točitém schodišti až k altánu. Výhled je značně omezen. V dáli je vidět Slavkovský les, Dyleň a pod námi centrum Chebu. Než odjedeme, chvíli se bavíme s pánem. Ten zavzpomínal jaké to bylo, když putoval na kole do Santiaga de Compostella.

Sjíždíme opět k Ohři a podél ní k Vávrově lávce. U ní postavili vyhlídku na centrum Chebu, fotbalové hřiště a řeku Ohři. Dále se chytáme cyklostezky vedoucí na hráz přehrady Skalka. Vystoupáme ke stejnojmennému sídlišti a vlakové zastávce. Podél hlavní silnice vede cyklostezka přes Pomezí až k hranicím. Krátký úsek vede i kolem přehrady.

První německé město Schirnding jen projedeme. Cyklostezka „Röslau Radweg“ vede sice podél kolejí, ale přesto se stoupá a klesá. Hned za městem děláme první přestávku na svačinu na pěkném posezení.

V Arzbergu vládne typická sobotní atmosféra. Dále se trasa odklání přes ves Röthenbach a tak otevírám mapu. Do oka mi padne kóta jménem Wartberg. Hnes si vzpomenu, jak jsem tam chtěl jet už kdysi, ale nebyl čas. Janina s menší změnou trasy souhlasí, čili šlapeme do Grafenreuthu. Od silnice pod vsí už je vrchol vidět. Ještě ale chybí sto výškových metrů.

Z rozhledničky v 638 m n.m. Není kruhový výhled. Vidět je Slavkovský les, Dyleň, Kösseine a Platte. Za ostatními výhledy se musí popojít za lesík. My popojdeme do trávy a dáme si odpočinek.

Přes Wampen se přibližujeme k dálnici, před níž nás ukazatel svede na luxusní cyklostezku do Wunsiedelu. Na to, že je sobota tu není takový provoz. Na Marktplatzu si dáváme výbornou kopečkovou zmrzlinu. Do IC se nepodíváme, mají v tuto hodinu zavřeno.

Schneeberg už je na dosah, ale cesta na něj i k prameni Ohře bude ještě nelehká. Stoupáme do Göringsreuthu a Hildenbachu. Za ním opravují silnici a my musíme tedy terénem. Normální silnice začíná zase nad Vordorfem, kam to byl pěkný padák. Z dáli nás neláká pouze vrchol Schneebergu, ale i sousední skalní vrchol Rudolfstein. V mapě je značen jako výhledový, stavíme se i tam. Za Maierhofem najíždíme na šotolinovou cestu a prudší stoupání. To se však dá zvládnout ještě v sedle. Na cestě již odbočující k vrcholu už musíme tlačit a je to pěkná dřina. Vše z nás ale opadá, jakmile dorazíme do 866 m n.m., pod skalní stěnu. Ta má strukturu jako na sebe naskládané vdolky. Po vydýchání si tento dezert jdeme užít. Kamenné schody na vrchol střídají železné o počti 31 stupňů. Na vrcholu je upravená skalní vyhlídka se zábradlím. Na tomto pěkném místě jsme kupodivu sami. Zpěv ptáků ruší muzika z nedalekého Weissenstadtu. Výhled je omezen stromy na severovýchodní stranu. Jinak je vidět Slavkovský les, Dyleň, Platte, Kösseine,Weissenstädter See a pochopitelně Schneeberg.

“Tlačink“ ještě neskončil. Cesta na Rudolfsattel není sice do prudkého kopce, ale je samý kámen. Dva kilometry jsme zdolali za dvacet minut.

Prameny Ohře jsou ve skutečnosti dva. O prameni Staré Ohře ví málokdo a ten nás čeká jako první. Cesta k němu je pěkně z kopce. U pramene Staré Ohře (Alte Eger) je chata, ale samozřejmě zavřená. Ani toto místo s námi nikdo nesdílí, čehož využijeme k hygieně. Toho zase využívají komáři. Pramen teče z kovové trubky do dřevěného koryta. Obojí je dílem lidských rukou. Dále voda přepadává do rybníčka a následně teče do lesa, odkud už putuje vlastní cestou.
Jako poslední nás dnes čeká pramen Ohře, jak ho všichni znají. Po cestě nahoru, po silnici dolů. Všímáme si značky pramen Ohře 1,1 km po turistické. Mylně si myslím, že k němu musíme ještě kus z kopce. Když už klesáme podezřele dlouho, otevírám mapu. Zjišťuji, že jsme špatně. Radíme se co dál. Pramen Ohře necháme na zítra a pojedeme stanovat na vrchol Schneebergu. To je pro mě silná motivace, nocleh na nejvyšší hoře Smrčin. Sice to bude 300 výškových metrů, ale dnes posledních. Metry přibývali pomalu, ale nakonec jsme stanuli na vrcholu v půl deváté. Kromě stanu jsme si stačili uvařit večerní kávu. Stoly kolem vrcholové chaty je totiž dobré zázemí.

Trasa:

Cheb, žst. – Zlatý vrch – vodní nádrž Skalka – Pomezí – Schirnding – Arzberg – Grafenreuth – Wartberg, rozc. – Wampen – Wunsiedel – Vordorf – Rudolfstein – Rudolfsattel – Pramen Staré Ohře – Schneeberg.

 Start v Chebu

 Cheb ze Zlatého vrchu

 Přehrada Skalka a kostel v Pomezí

 Výhled z rozhledničky na Wartbergu

 Wunsiedel

 Rudolfstein a výhled na severovýchod

 Na Rudolfsattel

Pramen Staré Ohře

Z Ústí do Mostu (Bílinou i Středohořím)

Řeka Bílina je jednou z nejzajímavějších řek u nás. Pramení ve Slepičí stepi nad Kalkem, napájí Jirkovskou přehradu, pod Krušnými horami teče v rourách a za litvínovskou chemičkou už klidně pluje pod Českým středohořím. Také je někdy nazývána "řeka mučednice." Její pramen je pitný, ale střední tok byl v minulosti velmi znečištěn. Nyní už tomu tak naštěstí není a tak musí snášet pouze to potrubí. Než vznikly uhelné doly, byla na jejím toku ještě jedna přehrada, Dřínov.
S Tomášem jsme se vydali poznat jednu ze dvou pěkných částí. Tím je úsek z Bíliny do Ústí nad Labem. Výlet jsme naplánovali proti proudu řeky, abychom se spíše přibližovali k domovu. První kilometry hustou ústeckou dopravou jsme měli oči na stopkách, ale v Trmicích už jsme byli jako v jiném světě. CT č. 3071 vede kolem zámku, kde je Muzeum modelové železnice. Za Koštovem trochu stoupáme. První zastávka je ve výšce 142 m n.m. u Královského pramene. Zde už je ta správná romantika s meandrující řekou a zelení kolem. Ze Stadic nejedeme kolem pomníku Přemysla Oráče, ale stále po CT. Její povrch se na chvíli horší na prašnou cestu. Za Hliňanami je ještě jeden podobný úsek a u Brozánek najíždíme zpět na asfalt. Stále podél řeky projíždíme kolem Malhostického rybníka, který také vypadá sympaticky. Za jeho koncem je přes Bílinu romantický kamenný mostek se zříceninou mlýnu. Ve Rtyni je první delší zastávka u místních potravin. Na návsi vyniká kostel sv. Martina.
Za Rtyní se řeka kroutí ještě více a s ní i silnice. V Kozlíkách opouštíme CT č. 3071 a v Hradišti prozatím i řeku Bílinu. Po červené sklouzneme do Bžan, kde chce Tom omrknout zatopený lom Karolína. Zde se dnes rybaří. To bych nebyl já, abych nevymyslel nějakou zkratku. Tato vede po silničce dále do kopce až do Lhenic. Místo vracení se do Bžan z kopce a potom zase stoupat. Byl jsem líný se koukat do mapy, tak mi to vyšlo jen na půl. Na rozcestí jsme sjeli do Mošnova, místo do Lhenic. Nevím jak Tomáš přišel na to, že do Kostomlat se přijede po rovině. Od Bíliny pod Milešovku to logicky moc nejde. Bylo tomu tak. Z 250 m n.m. jsme vystoupali do 380. Zde ve velkovsi Tomáš očekával otevřenou hospodu. No, bylo to jen tak tak. Ta návsi byla zavřená, tak Tom nabral kurs vietnamský obchod. Samozřejmě, chlazené pivo žádné. Když už jsme opouštěli po žluté značce Kostomlaty, najednou se před námi zjevil Kozel. Kreslený a na zdi budovy. Velký a malý v nás celkem zasyčely.
Nejsnáze do Bíliny je to po nedokončené silnici kolem Mrtvého vrchu. Místy to byl pěkný padák, místy je už silnice asfaltová. Na kraji Bíliny jsme se dozvěděli, že celý úsek bude hotov v druhé polovině letošního roku.
Ještě je relativně čas a tak do Mostu místo po hlavní silnici jedeme zkratkou, ale za to horší cestou, přes Braňany. Musíme ale zdolat nejméně šest serpentin k osadě Kaňkov, pod stejnojmenným kopcem. Ten je vyhlídkový a na vrchol vede červená značka. My ale padáme do Braňan. Tam odsud mírně do kopce kolem Špičáku točíme kola do Rudolic. Vyjíždíme na mosteckém nádraží, u čtvrtého nástupiště. Motorák domů přijíždí zanedlouho.

Trasa:
Ústí n. L., žst. - Trmice - Stadice - Malhostice - Rtyně - Sezemice - Velvěty - Lbín - Hradiště - Bžany - Mošnov - Kostomlaty - Bílina - Braňany - Rudolice - Most.
49 km, 701 metrů převýšení

 Trmice

 U Královského pramene

 České středohoří od Hliňan

Mostek přes Bílinu a zřícenina mlýna

 Rtyně

 Údolí Bíliny od Hradiště

 Bílina ze serpentin na Braňany

Braňany, Kaňkov, Bořeň

Pod Haltravským hřebenem

12.5. - Pod Haltravským hřebenem

Po kolikaté v Českém lese a je stále co nového objevovat. Dnes to budou zaniklé obce pod Haltravským hřebenem. Vyrážíme klasicky na dva dny a tentokrát budeme nocovat v obci Rybník, místo tradiční Halže. Prvně snad co pamatuji, hlásí déšť. My se s tím ale nejak popereme.

Hlavní město Chodska se stane výstupní stanicí. Nejprve se stavíme na polévce, v IC a napojujeme se na CT č. 3, po které mimo jiné dojedete až do Mnichova. Cesta tam je dlouhá 260 km. Nám však stačí úsek do Havlovic, odkud po žluté přejedeme do Trhanova. Po ní to nebyla špatná jízda. Počasí je zatažené, ale zatím neprší a tak můžeme pokračovat na Výhledy. Bez objížďky přes Klenčí je to přes Chodov hodně do kopce. 250 výškových metrů na čtyřech kilometrech. Na Výhledech je rozcestí turistických tras na Čerchov a na Haltravský hřeben. To vše v 700 m n.m. My z hlavní silnice odbočujeme až v Černé Řece. Po lesní silničce a po zelené přijíždíme do Jindřichovy Hory. Tam jsme registrovali jediný barák, kde zrovna chlápek sekal trávu. Ve Staré Huti jdeme omrknout budovu nedokončené dráhy. Později jsme tápali, kudy tudy chtěli natáhnout z Domažlic koleje, když jsou kolem hory. Dále nás čekala mrtvá ves Nemanice. Proviantně nevybavení chlapci doufali, že zde bude otevřený krám. Bohužel tomu tak nebylo. Nakonec jsme trochu změnili trasu a jeli do Lískové, kde už uspěli. Typická hraniční obec. Vietnamci, benzínka, i něco pro hříšné cestující se tu najde.
Pokračujeme Bavorskem, konkrétně vískou Höll. Následuje zahřívací kopec. Jelikož jsme klesli až nad 500 metrů, musíme zpět nahoru. Do Untergrafenriedu je stoupání 14 %. V něm překracujeme zpět hranici, za níž byla před sedmdesáti lety obec Lučina. Zbylo tu z ní ale celkem dost, oproti jiným. Proč tyto vsi zanikly jsem již vysvětloval dříve. Odkryté pozůstatky staveb dostaly popisky a tak se dozvídáme, že zde byla sklárna či pivovar. Zbytky kostela sv. Jiří najdeme o kus dál na návsi, kam se přesunujeme vzápětí. Nadšeni pokračujeme podél hranic, klasicky po bývalé signálce. Občas narazíme na ceduli připomínající další zaniklou obec. Houpavou jízdou přijíždíme do Hraničné, kde stojí baráky po bývalé rotě. Hoši se jedou podívat a to byla chyba. Tomův sjetý zadní plášť neodolal a inkasoval díru. Tomáš byl odkázán, aby to v tom mrholení opravil. Jelikož s námi stejně nechce na Ebene, přejeme mu hodně zdaru a dále jedeme ve dvou. Tom až vymění duši, tak se přesune do Rybníku, na základnu.
My tedy dále šlapeme ve stopách pohraničníků až k Dianinému Dvoru. Do bahnitého terénu se nám nechce, tak si ruiny fotíme pouze z cesty. V bývalé Švarcavě svačíme a nabíráme síly na poslední výstup.
Jsme dnes podruhé v Bavorsku, akorát okres Cham vystřídal Schwandorf. Ze Schwarzachu pomalu stoupáme do Stadlernu. Hora Ebene se začíná nořit do mlhy. Ve Stadlernu jsme už v 700 n.m. Nacházíme zde křížovou cestu na Kalvarienberg. Z více variant na hrad Reichenstein a vrchol Ebene volíme nakonec tu po turistické značce. Cesta vede mezi borůvčím a skalkami, což se nám líbí. Líbí se nám i kvalita cesty, na horském kole sjízdná v pohodě. Místy je sice stoupání prudší, ale pořád se dá zdolat v sedle. Na chvíli opouštíme turistickou značku, abychom se na ní vrátili pod hradem. Na něj je to kilometr úzkou cestou mezi stromy a kořeny. Jelikož je deštivo, jsme mokří od listí.
Zřícenina Reichenstein se tyčí ve výšce 840 m n.m. Zbyla tu pouze věž. Soudě podle plochy, hrad nemohl být moc velký. Dnes v těchto výškách je hustá mlha, doplněná slabým mrholením. Proto se moc nezdržujeme a pokračujeme ještě o kus výše. Mezitím píše Tomáš že už je v teple penzionu a že vedeme nad Norskem 6:0. Samé dobré zprávy.
Při hranicích z naší republikou stojí vrchol Ebene, na jehož vrcholu, v 894 m n.m. stojí od roku 1984 rozhledna Böhmerwaldturm. Je dřevěná s krytým ochozem, na kterém opět nejdou otevřít okna. Dnes je nám to ale jedno, všude kolem je bílá tma. Jinak je to asi jediný mínus této stavby. Vstup je volný, platí se akorát dalekohled.
Nedávno jsem četl, že z Ebene do bývalého Václava vede zkratka, že se nemusí složitě odjíždět přes Železnou. Tuto variantu chceme zkusit i my. Bügellohe se jmenuje zaniklá ves u hranic. Vede k ní z Ebene turistická značka a pěkný „padák.“ Klesli jsme zhruba o 100 výškových metrů. Rozpadající barák v tomto počasí působí mysticky. Hranici přecházíme jako za starých časů, kdy si emigranti takové počasí vybírali nejčastěji. Lesní cesta nás opravdu dovedla na silnici u bývalé roty Václav. Odsud už zbývá sjet k Radbuze do Mostku a pohodlně dojet do Rekreačního střediska Rybník, kde už nás čeká již usměvavý Tomáš.

Trasa:
Domažlice - Havlovice - Trhanov - Výhledy - Jindřichova Hora - Nemanice - Lísková - Höll - Lučina - Hraničná - Schwarzach - Stadlern - Reichenstein, zříc. - Ebene - Václav - Mostek - Rybník.
57 km, 1061 metrů převýšení

 Trhanov

 Jindřichova Hora

 Budova nádraží nedokončené dráhy

 Lučina

 Kalvarienberg

 Na Reichenstein 

 Reichenstein

 Ebene

Bügellohe

13.5. - Od Radbuzy ke Mži

Ráno pokračuje mrholící počasí, což chce Tomáš vyřešit rázně. "V Hostouni to házim na vlak." My s Frantou však věříme v lepší počasí. Nakupujeme ještě něco málo na cestu u Van Duyena a v půl deváté vyrážíme, to už pršet přestalo. Nejkratší je to do Hostouně přes Ostrov a Mutěnín. Cestou musíme překonat 640 m n.m. vysoké sedlo. To znamenalo přes 100 výškových metrů. Přichází Hostouň a Tomáš místo na nádraží, míří do obchodu pro Vincentku i přes to, že zase poprchává. To však trvá jen chvilku. Dokonce vidíme v dáli i modré nebe.
Sjíždíme ještě kus k Radbuze a projíždíme Štítary. Tudy jsem už jel předloni. Přes kopec se převezeme do Tasnovic, kde nás zajímá již z dáli viditelný kostel nad vsí. Frantovi se nahoru moc nechce, ale obchod tu žádný není, tak nakonec jede s námi. Na 467 m n.m. vysoký kopec vede dobře sjízdná cesta, po které vede i modrá značka. Na vrcholu bývalo hradiště. Dnes tu lze obdivovat kostel sv. Vavřince a k němu přilehlý starý hřbitov. Krásné klidné místo, které ale nenabízí výhledy. Jen mezi stromy lze spatřit Starý Herštejn.
Blíží se dvacátý kilometr a kontrolka chlapcům hlásí rezervu stavu tekutin. Je pátek dopoledne a já věřím, že v jedné z dalších obcích bude minimálně obchod. Nejprve ale pochybím v navádění a nechtěně se ocitáme v Oplotech. Ještě k tomu je to do kopce. Do toho bychom ale stejně jeli, si myslím. Horší, ale naprosto nefrekventovaná silnička nás dovede do Chřebřan a odsud do Mířkova, kde parkujeme u samoobsluhy. Ta by nás nejspíš minula, jet původním směrem na Hašov. Následuje i bojová porada. Do Holýšova na vlak to nestihneme, abychom byli ve 14 hodin v Plzni. Druhá možnost je Stříbro. Časově to vypadá slibně, tak jedeme. Ale zprvu pouze já s Frantou. Tomův druhý defekt nás poslal napřed okouknout vyhlídku v Semněvicích, která Toma stejně nezajímá.
Chřebřany, Mířkov, Křakov. Nic pro ráčkující. Pak už přicházejí Semněvice, kam je to pochopitelně opět do kopce. U silnice na Mezholesy postavili za vsí odpočívadlo, houpačku, tak proč k tomu také nepostavit vyhlídku. Tak to vidím aspoň já. Tyto novodobé pseudorozhledny spíše kritizuji, ale tahle se mi líbí. I výhled stojí za to. Sedmihoří v celé své kráse. Na dohled jsou i dominanty Českého lesa Čerchov, Zvon i Ebene. Spekulujeme, že za dobré viditelnosti by byl možná vidět i Ostrý. Fanouš mimo jiné svým dalekohledem zahlédl Toma, jak šlape Semněvický kopec, při čemž jistě nadává. Včera to bylo pro změnu na počasí. Ono holt občas se nezadaří.
Tom nás dojel, takže můžeme pokračovat, zase do kopce. Já nic jiného, než vlnitý terén ani nečekám. Cestou do Velkého Malahova dokonce i fouká mírně proti. Zde se vyžívali snad v těch názvech se Ř. Další v pořadí projíždíme Zhoř. A to jsou zde v okolí ještě Prostiboř, Střelice, nebo Sekyřany. Ze Zhoře do Mileva a dále k Úhlavce se konečně vezeme dlouho z kopce. Čas, kterého jsme měli na rozdávání se už nečekaně krátí. Přejíždíme "dé pětku" a už nám ukazuje své věže kladrubský klášter. Ten je ale mimo město, takže pro vizitku si tam určitě nesjedu. 25 minut na 4 kilometry je slušná rezerva, ovšem nesmí před námi být další kopec. Na nádraží ve Stříbře (Ř už opravdu naposledy) jsme nakonec pět minut před příjezdem vlaku. Ten má dvě minutky zpoždění, takže jen tak tak stačíme pokladní vysvětlit, že potřebujeme jen rezervaci na kola. Jako režisté za zavazadlo platit nemusíme. Když přebírám jízdenky, vlak už je v nádražní zatáčce.
Vše se zadařilo a my jsme mohli v klidu usednout na svá místa v multifunkčním vagóně rychlíku do Plzně. Hromy blesky od Toma teď pro změnu létaly na účet obchodu v Kladrubech, kde neměli vychlazené pivo. A má pravdu. Bude ho teď muset nahánět v Plzni, kde je na to deset minut času. Pak už solidně zaplněný rychlík s námi opouští Plzeň a my dorážíme před 16. hodinou do Žatce.

Trasa:
Rybník - Mutěnín - Hostouň - Tasnovice - Sv. Vavřinec - Oplotec - Mířkov - Semněvice - Velký Malahov - Zhoř - Kladruby - Stříbro, žst.
49 km, 624 nast. m.

 Údolí Radbuzy - pohled nad Ostrovem

 Mutěnín

 Štítarský kopec

 Český les od Oplot

Rozhlednička Semněvice a výhled na Sedmihoří