Jeseník (2/4)

26.1. - Dvě vyhlídky nad Bílou Opavou

Druhý den jsme se vypravili za Videlské sedlo, kde se rozléhá povodí Opavy. První zastávku jsme měli v Karlově Studánce, lázních, kde se údajně dýchá nejčistší vzduch ve střední Evropě. S nadmořskou výškou 800 metrů je nejvýše položenou obcí okresu Bruntál. Počet obyvatel se pohybuje kolem 200.

Karlova Studánka se jmenuje podle Karla Ludvíka, který v bitvě u Aspern porazil Napoleona. První písemná zmínka o obci je z roku 1554. První zpráva o využívání zdejších pramenů k léčbě se datuje po roce 1620. Až v 18. století byly provedeny rozbory vody a roku 1785 došlo k založení lázní. Všech osm zdejších pramenů má vysoký podíl oxidu uhličitého, díky rašeliništím, která zabraňují odvětrávání. Léčí se zde především onemocnění dýchacího ústrojí.

 Umělý vodopád

 Slezský dům

 Knížecí dům

 Pitný pavilon 

Bílá Opava nad Karlovou Studánkou

Co se týče turistiky, největší atrakcí je nehezčí údolí Jeseníků, Bílá Opava. Jde o údolí hlavní zdrojnice řeky Opavy, jímž vede i stejnojmenná naučná stezka. Fascinující, ale náročná stezka vás provede přes kaskády, vodopády, ale i stromy ponechané svému osudu.

My s Jančou jsme tuto procházku již absolvovali, a v lednu je tato atrakce stejně neschůdná. Zvolili jsme tedy výšlap na Rolandův kámen. Od dolního parkoviště k němu vede místní modré značení. Cesta vede lesem a v jednom místě protíná sjezdovku lyžařského areálu. Trasa je dlouhá 1,5 km a zabere něco přes půl hodiny.

Rolandův kámen je skalní vyhlídka ve výšce 910 m n.m., opatřena železným zábradlím a dřevěným křížem. Skála je dost vysoká, aby z ní byl výhled do kraje, ale přesto již není kruhový. Pěkný pohled je do údolí Bílé Opavy směrem k Vrbnu a na Praděd.

Za celý pobyt v Jeseníku jsme právě zde měli nejvíce sněhu. Na Rolandův kámen tak nebylo snadné vylézt. Cesta na skálu byla dost ušlapaná a tím pádem místy klouzavá.

Zpět do Studánky jsme šli po silnici vedoucí z Videl. Nebylo čeho se bát, silnice se v zimě neudržuje, čili zde není žádný provoz. Kvůli tomu jsme si zajeli 7 km navíc přes Vrbno.

 Rolandův kámen

 

 

 Výhled na západ a Praděd

  

Druhým dnešním vyhlídkovým místem byl Zámecký vrch u Vrbna pod Pradědem. Start trasy jsme zvolili od restaurace Koliba po červené značce místního značení. Na rozcestí Pod Zámeckou horou jsme se rozhodli pro kratší a strmější cestu. Čekal nás kilometr prudkého stoupání. Občas se otevřely výhledy na Vrbno a údolí, kde se stýkají tři Opavy, Černá, Střední a Bílá. Dále už řeka pokračuje pod jménem Opava.

Zámecký vrch (854 m) byl donedávna známý pouze díky zaniklému hradu Fürstenwalde. Od roku 2012 sem turisté mohou vystoupat i z dalšího důvodu. Na podzim toho roku zde postavili vyhlídkovou věž. Dřevěná, šest metrů vysoká vyhlídka stojí na západním svahu Zámecké hory. O její stavbu se zasloužili představitelé z obecního úřadu v Ludvíkově, za přispění Moravskoslezského Krajského úřadu. Výhled je omezen stromy a soustřeďuje se na údolí Bílé Opavy a v ní obec Ludvíkov. Na severozápadě je údolí Střední Opavy a nad ním dominantní hora Orlík. Na východě se mezi stromy objevuje Vrbno pod Pradědem.

Zpět jsme šli delší a schůdnější cestou. Byla to pohodlná procházka na závěr dnešního výletu.

 Zaniklý hrad Fürstenwalde a vyhlídková věž

 Výhled na Vrbno

 Výhled na Orlík

 Výhled do údolí Bílé Opavy

Jeseník (1/4)

25.1. - Ze Supíkovic do lázní
 

Zachtělo se nám s Jaňulou nadýchat nejčistšího vzduchu ve střední Evropě a tak jsme koncem ledna vyrazili na týden do Jeseníku. Základnu budeme mít v tomto sympatickém městě, odkud budeme podnikat výlety. Vzhledem k tomu, že je s námi i náš čtyřnohý parťák Gody, půjde o výlety pěší. 

Jako první jsme zvolili trasu mezi kopci Sokolského hřbetu, který patří Rychlebským horám. Túru začneme v obci Supíkovice, kam dojedeme autobusem. 

Po desáté hodině vystupujeme v horní části vsi a jako první se podíváme na bývalou vápenku. Vede k ní zelená značka. 

Vápenka stojí v bývalém mramorovém lomu. Byla postavena v roce 1856 a fungovala 52 let. Výšku má 14 metrů a průměr 7 metrů. 

Vracíme se po zelené do vsi a stoupáme po ní do lesa k rozcestí Pod Křemenáčem. V jeho svahu už vidíme náš další cíl, vyhlídku Hemberk. Ze 450 m n.m. se musíme dostat o 200 výše. Cestou se otevřou výhledy do Polska a na Otmuchowské jezero. 

Vyhlídka Hemberk se nachází u cesty, ve svahu Křemenáče, v 668 m n.m. Jedná se o jednoduchou dřevěnou stavbu s výhledem na východ. Jako na dlani jsou Supíkovice a Písečná, nad nimi Biskupská kupa a Příčný vrch. Vice na sever je vidět do Polska. Vyhlídka zde stojí teprve 5 let, ale má už zřícený přístupový můstek. I přesto jsme na vyhlídku vlezli a mohli se kochat pěkným výhledem zpříjemněným slunečním svitem. Teplota vůbec neodpovídá lednové a sněhu je také poskrovnu. Poslední kilometry nám zbývají po zelené značce, k rozcestí Pod Bílými kameny. Dále zelená pokračuje dolů na rozcestí U Divoké svině, my vzhůru na Bílé kameny. 

Jde o vrchol 675 m n.m., na němž jsou sice skály, ale určitě nejsou bílé. Spíše už nazelenalé od mechoviny. Výhled ale neposkytují žádný, jsou v hlubokém lese. Pouze o kus níže je v jednom místě vidět Králický Sněžník. 

Po modré míříme do sedla pod Klenem s magickou nadmořskou výškou 777 m n.m. Cestou nás překvapí ledovka, ale jinak stoupáme pohodlně. Pod Klenem je sympatické rozcestí v lese, kde na odpočívadle svačíme. Odsud je to jen kousek na známé Rychlebské stezky. 

Jsme v 630 m n.m. u potoka Lubina, od nějž je to do Lázní Jeseník pouhé dva kilometry. Před tím nás ještě čekají dvě skalní vyhlídky. První je kus nad námi a my k ní musíme nastoupat 120 metrů. Jdeme po pravém břehu potoka a poté to vezmeme přímo svahem na žlutou značku. Ta vede pohodlnou cestou k Sommerově skále. Výhled je pouze do údolí Lubiny a na protější hřeben "Rychlebek" se Sokolím vrchem. 

Po žluté a modré po chvíli přijdeme na nejvyšší bod dneška, který je nad Večerním pramenem. Než však ochutnáme zdejší vodu, rozhlédneme se ještě jednou ze skalní vyhlídky. Zkratkou jdeme na Heckelovy skály, kde je o mnoho hezčí výhled než z předchozího místa. Vidíme zde pouze jednu skálu, ale z ní je úžasný pohled na Praděd, Klín, Keprník a Šerák. Dále je pod námi Jeseník a přilehlé obce, přímo před námi je vidět Priessnitzovo sanatorium. K němu se dostaneme již za chvíli. 

Po modré značce nejprve míjíme Smrkový a Vilémův pramen, zastavíme se u Rumunského a nejdelší zastávku děláme u pramenu Slovanského. Nejlahodnější voda ze všech, co jsme pili! Tu si odnášíme nakonec i s sebou. 

Jsme u konce túry dlouhé 14 kilometrů a do města se svezeme autobusem. Ten jede za 10 minut, to je krása. Je nám už totiž dost zima, nejvíce Godymu. Za nemalé jízdné (2 x 16 Kč + 8 za psa) se svezeme až před barák a za setmění přicházíme do našeho útočiště.

Trasa:  
Supíkovice, bus – Stará vápenka – Pod Křemenáčem, rozc. – Hemberk, rozhl. – Bílé kameny – Pod Klenem – Sommerova skála – Pod Jehlanem, rozc. – Heckelovy skály – Rumunský pramen – Lázně Jeseník. 
14 km, 689 m. př.

 Stará vápenka v Supíkovicích

 Hemberk a výhled na východ

 Bílé skály

 Sommerova skála

 Heckelovy skály s výhledem

 Zlatý chlum a Česká Ves z Lázní

Priessnitzovo sanatorium

Kýšovický vodopád

Nejvyšší vodopád Krušných hor mi dlouho unikal. Když jsem jel poprvé Prunéřovským údolím, nevěděl jsem o něm. Když jsem tudy jel podruhé, nenašel jsem jej. Druhý lednový víkend jsem ho chtěl konečně objevit. Janina nebyla proti a tak jsme mohli vyrazit na odpolední výlet.
"Z Chomutova je to 20 minut autem a potom dva a půl kiláku pěšky," říkám Janče.
Jde tedy o snadný výlet, který zvládneme v riflích a v botaskách. Obzvlášť když není sníh.
Za oněch 20 minut jsme z Chomutova v "Myší díře," jak se nazývá místo v údolí Prunéřovského potoka mezi Křimovem a Výsluním. Je zde restaurace, ale parkování stojí stovku. Necháme auto u popelnic na druhé straně. Teplota klesla z -1 na -4, ale pocitově je nám fajn.
Cesta za vodopádem začíná mezi chatkami a poté se ponoří hlouběji do údolí. Potok, les, občas skála. To je charakter okolí zhruba dvou kilometrů naší trasy. Najednou se cesta mění v pěšinu, což nám přijde normální. Když jsme přišli k místu, kde potok teče přímo pod svahem a nebylo kudy dál, začali jsme pochybovat, zda to normální bylo. Vodopád je dle navigace kousíček a my se musíme vrátit. Je zde sice kmen přes vodu, ale v první řadě je namrzlý. Tím pádem odpadá otázka, zda to zvládne pejsek.

Jdeme naštěstí jen pět minut a objevujeme lávku i s turistickou značkou. Tak tady je ten zádrhel. Odsud pohodlně dojdeme k místu, kde je na stromě šipka a KV, čili Kýšovický vodopád. Ten je ve svahu na druhém břehu. Nevidíme však žádnou lávku nebo aspoň kládu přes potok. Zato vidíme, že z místa, kde jsme zůstali bezradně stát, stačilo vyběhnout po svahu a byli jsme u vodopádu. Vracet už se tam nebudeme.
"Copak v létě. Zul bych boty a tradá přes vodu," říkám Janče.
"Tak dem. V Jeseníku takhle léčí Priessnitzovou metodou normálně. Na chvíli strčíš nohy do ledárny a pak je jim teplo."
Tyto věty jsem slyšel od Janky a tudíž jsme to šli zkusit. Janina šla první s Godym v náručí a uspěla. Hodil jsem jí všechny boty a vykročil také. Nebylo to těžké, ale chvíli mě zimou bolely nohy. Ještě by to chtělo ten ručník.
Vodopád byl vidět už zespoda, ale pro lepší snímky a úplnou podívanou jdeme až k němu do prudkého svahu. Zapínám foťák a zjišťuji, že mám velice slabou baterku. Není tedy všem patáliím konec. Chvíli zahřívám baterku v ruce, což pomáhá. Na těch pár fotek to stačí.
Nakonec vše dobře dopadlo a my jsme se vydali zpět k autu. Prunéřovský potok už jsme nebrodili, vydali jsme se po pravém břehu až na modrou značku, po ní už to bylo jasné. Přidali jsme do kroku, začala padat tma.
U chatek jsme viděli policejní auto. Někdo se totiž podíval na zoubek (nebo spíše na zámek) jedné z chat. Chlápek povídal, že během týdne je to podruhé. To už je velká smůla.
Na tak krátké trase se toho stalo až dost a my jsme byli rádi, že máme výlet úspěšně za sebou. Kýšovický vodopád byl vysší, než jsem si myslel, a předčil naše očekávání.

Vrcholy Českého středohoří 8. - Oblík

Oblík (509 m) 
 

Oblík je kopec na jihu středohoří, který neodmyslitelně patří ke krajinnému panoramatu města Louny, jako Ještěd k Liberci nebo Vesuv k Neapoli. Jedna z těchto dvou hor je dokonce z Oblíku za daleké dohlednosti vidět. Vrchol je jižní bránou do Českého středohoří a spolu s Ranou jsou nejznámějšími vrcholy této části pohoří. Najdete ho severně od Loun, u vsi Mnichov.
Oblík je vysoký 509 m n.m. a má tvar podle jména - oblý. Je také bezlesý. Kopec byl utvořen čedičem a vděčí za svůj zrod vulkanické činnosti spadající do závěru třetihor. Současně s ním vznikly na jedné tektonické linii i sedlem oddělené vrchy Srdov a Brník, které se tyčí za Oblíkem v téměř dokonalém zákrytu a činí spolu s ním jednu z nejlepších ukázek lineární erupce v Českém středohoří. Tento liniovitý původ má vliv i na protáhlý tvar hory. Od severovýchodu však působí jako dokonalá špička.

O lidském osídlení Oblíku svědčí nález spony z keltského období. Kultovní význam nepozbyl ani v období středověku, o čemž vypovídá záznam z roku 1506 o vysvěcení kaple. Ta sice zanikla za třicetileté války, avšak již v roce 1667 zde byl vztyčen dřevěný kříž. K němu byly pravidelně pořádány svatojiřské poutě a tak stavba nové kaple, zasvěcené právě svatému Jiří, na sebe nenechala dlouho čekat. Její počátky jsou datovány rokem 1675 a doložena je zde ještě k roku 1787. Před polovinou 19. století však tato památka, jejíž základy můžeme na vrcholu pouze tušit, opět zanikla.
V roce 1967 byl prohlášen Oblík za národní přírodní rezervaci. Se sousedními vrchy Srdov a Brník je navíc zařazen i do soustavy Natura 2000 jako evropsky významná lokalita určená k ochraně stepních společenstev. Součástí jeho ochrany je i regulace porostu, zajišťovaná v minulosti přirozeným způsobem pastvou skotu a ovcí.
Z vrcholu se nabízejí daleká panoramata. Dokonalému kruhovému výhledu brání pár stromů, které přeci jen na vrcholu jsou. Na jihu jsou vidět Louny, před nimi Stříbrník a za nimi Džbán. Západně uvidíte Ranou, Milou, Doupovské a Krušné hory s Klínovcem. Ty spatříte i na severu společně s Dlouhou horou. Směrem na východ se na obzoru rýsuje Milešovské středohoří, Říp, Kokořínsko a na začátku zmiňovaný Ještěd.

 

 Pod Oblíkem od Mnichova

 Cesta na vrchol od Mnichova

 Na vrcholu

 Výhled na východ, západ a Louny

 Kaple v Mnichově

 

Vrcholy Českého středohoří 7. - Ostrý u Milešova

Ostrý u Milešova (535 m)

Ostrých je u nás celá řada. V každém pohoří najdeme minimálně jeden. V Českém středohoří jsou dokonce čtyři.
Ostrý o kterém je řeč nyní, se nachází nedaleko Milešova, při silnici do Vlastislavi. Vypíná se vlevo tímto směrem a od silnice vede na jeho vrchol modrá značka.
Ostrý je sopečného původu. Je zarostlý smíšeným lesem a na jeho vrcholu se tyčí zřícenina hradu stejného jména. Z geologického hlediska vrch představuje kuželovitý suk z olivinického bazaltu. Na příkrých svazích se vyskytují skály a mrazové sruby s hrubou sloupcovou odlučností, kamenná moře a balvanové proudy.
Hrad Ostrý řadíme k mladším hradům na českém území. Vybudován byl totiž až na sklonku husitských válek. Předpokládá se, že byl založen až někdy po roce 1432, kdy došlo k rozdělení společného majetku dvou bratrů z rodu Kaplířů ze Sulevic. Jméno hradu Ostrý, německy nazývaného Scharfenstein (Ostrý kámen), se v souvislosti s Václavem Kaplířem objevuje v písemných pramenech poprvé roku 1436. Jako pustý je uváděn od roku 1565, kdy už nevyhovoval tehdejším nárokům na bydlení.
Hrad byl vystavěn na skalnatém vrcholu, kolem kterého stoupala pozvolně přístupová cesta. Ta byla v západním svahu pod skalnatým hřebenem přehrazena první, dnes již nedochovanou branou. Hrad měl celkem čtyři brány, z nichž se dochovala pouze třetí.
Z vrcholu jsou daleké výhledy do kraje. Severně dominuje Milešovka s Kletečnou a za nimi se schovávají Krušné hory. Na východě je vidět Lovoš, Sedlo a Ronov. Nesmí chybět ani Říp a Hazmburk. Za daleké viditelnosti by možná byl vidět Ještěd.

 Ostrý od jihu

 Zříceniny hradu

 Výhled na sever...

 ...východ...

...jih

Vrcholy Českého středohoří 6. - Zvon

Zvon (653 m)

Takto pojmenovaný vrchol najdeme mezi Kostomlatami a Milešovem. Někdy je také uváděn jako Francká hora. Zvon je jedním z trachytových kopců centrálního Milešovského středohoří, se snadnou dostupností, přesto není tolik turisticky znám. Nevede na něj totiž turistická značka.Auto lze nechat na rozcestí Pod Březinou, nebo na něj dojet autobusem. Pěší výstup zahájit po cestě s názvem Okružní cesta, kterou kopíruje červená s modrou a později zelená značka. Na rozcestí pod vrcholem Malá Francka se lze vydat na vrchol po pěšině. Pod jménem Francká hora byl Zvon do roku 1993 veden jako SPR s tématem: Příkrá znělcová homole se suťovými lesy s lípou na svazích.Takto ho znají především horolezci. V úbočí a na vrcholu této hory se nacházejí zajímavé skalnaté útvary (mrazové sruby, kamenná moře, skalnaté výklenky včetně skalnaté věžky). K nejzajímavějším skalním útvarům patří mohutná jižní stěna - Hlavní masív, která je vysoká asi 30 metrů.

Údolí Žalanského potoka je dalším místem u nás, kde lze na jaře spatřit bledule.
Výhledy z vrcholu Zvonu jsou omezené. Na jednom místě se otevírá pohled na Milešovku a na jiném zase na jih. 
 

Zvon

 Cesta na vrchol

  Skály na vrcholu

Výhledy z vrcholu