Saským Švýcarskem po S154

Je začátek července a ten já zahajuji v Českosaském Švýcarsku, poprvé letos na kole. Hlavním cílem bude jízda po silnici S154 mezi městy Sebnitz a Bad Schandau, nabízející spoustu krásných panoramat, která se nedají vychutnat za volantem auta a tudíž kolo je dobrou volbou.

Vlakem se dovezu přes ona dvě města do Mikulášovic, kde začnu výlet výhledem z kostelní věže. Vstup na ni je jen po telefonické domluvě s místním učitelem, jenž má na starost i kostel. Kostel sv. Mikuláše je pěknou stavbou, výhled z věže však zabírá pouze Mikulášovice a blízké údolí. Vzdálenější kopce jsou vidět pouze vyjímečně. 

Přes Vilémov se dostanu nad Dolní Poustevnu od východu místo od severu. Divil jsem se, že jedu z Vilémova do kopce, ale poté následoval sešup do centra obce. Do Sebnitz jsem už opět klesal. 

Sebnitz je saské město na hranicích s Českou republikou. Centrum obtéká stejnojmenná říčka. To se hezky fotí ze zelezničního viaduktu kus od nádraží. Jinak se zde ale déle nezdržuji.

Začínám stoupat po silnici S154. Z 250 m n.m. mě vynese o sto metrů výše, odkud mírně klesnu do obce Lichtenhain. Ano, podle ní se jmenuje vodopád v údolí Křinice. Je to paráda, když jede člověk na kole a kdykoliv může zastavit a pokochat se výhledy na Labské pískovce, Lužické hory a částecně i na České středohoří. Silnice vlastně vede na náhorní plošině mezi říčkami Kirnitzsch (Křinice) a Sebnitz (Zebnice?). 

Přijíždím do obce Rathmannsdorf, kde mě zajímá místní rozhledna. Ta je kovová, volně přístupná a vstupné se platí. Jedno euro se vhodí do turniketu a vystoupá se pěšky nebo výtahem. Na vstupné se mohou použít i centy. Výhled je kruhový a daleký. Severně jsou vidět stěny s vyhlídkou Brand nad údolím říčky Polenz, na východě se zvedají kužely Šluknovska, Lužických hor a skalní seskupení Schrammsteine, jižně a západně stolové hory na levém břehu Labe. 

Radost z rozjímání mi zkazil zájezd německých důchodců. Vedle rozhledny si můžete dát vodní lázeň nohou. Mě přišla tuze vhod.

Pak už jen klesnu do Bad Schandau, dám si zmrzlinu a namířím si to směrem k Děčínu po Labské cyklostezce. Cestou se ještě stavím na pivě v Dolním Žlebu. V posledním českém městě na Labi jsem po páté odpolední, kde má trasa končí.

Trasa:

Mikulášovice dolní nádraží - Mikulášovice - Vilémov - Dolní Poustevna - Sebnitz - Lichtenhain - Rathmannsdorf - Bad Schandau - Dolní Žleb - Děčín.

60 km, 458 m. př.

 

 Mikulášovický kostel z výhledem

  Sebnitz - kostel Povýšení sv. Kříže

 Sebnitz

 Výhledy ze silnice S154

 Rathmannsdorfturm

 Výhled na sever a západ

 Bad Schandau

 Labe mezi Schandau a Děčínem

Vrcholy Českého středohoří 14. - Janský vrch, Dob, Dlouhá hora

Janský vrch (340 m)

Vrchol vysoký 340 m n.m. se nachází na Mostecku nad obcí Korozluky. Je výrazným kopcem, dominantně působícím hlavně od západu. Základní horninou Janského vrchu je leucitit, obsahujicí jediný světlý minerál leucit. Východním směrem pod vrchem Špičák u vsi Dobrčice je uzavřený lom, kde se na přelomu 80. a 90. let 20. století těžil porcelanit.

Národní přírodní památka zde byla vyhlášena v září 1951 ministerstvem školství, věd a umění. Předmětem ochrany jsou vzácná suchomilná a teplomilná rostlinná společenstva, rostoucí na výhřevném čedičovém podkladu. Lokalita je součástí I. zóny CHKO České středohoří.

Z vrcholové louky se otevírá pohled jižním směrem. Od Bořně přes Oblík, Milou až na Doupovské a Krušné hory.

Na Janský vrch nevede žádná značená cesta. Nejlepší přistup je z polní cesty mezi Korozlukami a Dobrčicemi.

Ve svahu Janského vrchu stojí zámek Korozluky. Postavit ho nechal na místě středověké tvrze F. V. Rajský z Dubnice v roce 1775. Jednopatrový zámeček byl v roce 1806 upraven klasicistně. Dnešní podoba je z roku 1870. Od roku 1994 probíhá jeho postupná rekonstrukce. Prohlídku je lepší domluvit telefonicky.

 Janský vrch od jihu

 Na vrcholu

Výhled na jihozápad, západ a Most

Dob (455 m)

Velmi krátký název patří vrcholu východně nad Dobrčicemi a jižně od Bíliny. Jde o zalesněný kopec, který je nejvyšším vrcholem Dobského hřbetu. Středem vrcholu probíhá hranice mosteckého a teplického okresu. 

Na vrchol nevede žádná značená cesta. Nejlepší přistup na něj je z polní cesty mezi Dobrčicemi a Žichovem.

Samotný vrchol výhledy nenabízí. Pouze mezi stromy je vidět Děčínský Sněžník. Z jižního svahu je daleký výhled na Lounské středohoří, Doupovské hory, město Most a Krušné hory.

 Dob a Dobrčice

 Na vrcholu

 Výhled na jih a severozápad

 

Dlouhá hora (483 m)

Nad obcí Kozly severně od Loun se táhne výrazná hora. Název Dlouhá dost napovídá o jejím tvaru. Tato čedičová hora má 400 metrů dlouhý vrcholový hřeben. Ze severní strany je zalesněný, převážně smrky. Jižní strana je holá, porostlá trávou a keři stepního charakteru s výskytem teplomilných rostlin.

Na vrchol nevede žádná značená cesta. Nejlepší přístup je z polní cesty mezi obcemi Kozly a Jablonec. Z ní odbočuje nahoru další cesta. Po ní narazíte na přijemné posezení v podobě dřevěných lavic a stolu stojících na severní hraně vrcholu.

Výhled je díky holému jižnímu svahu od východu na západ. Při procházce po hřebeni se místy objeví i výhledy na sever. Když se povede viditelnost, jsou vidět i Jizerské hory s Ještědem. Nedaleký Číčov paradoxně zakrývají stromy. Dohlédnout lze i na Džbán, město Louny, Doupovské a Krušné hory.

 Dlouhá hora od jihu

 Na vrcholu

 Výhled na východ, jih a západ

Vrcholy Českého středohoří 15. - Ressl, Široký vrch

Ressl (413 m)

Tento nejzápadnější vrchol Českého středohoří měl v minulosti spoustu jmen: Rössel, Rýzl, Ryzel, nebo také Koňský vrch. Ze všech kopců obklopující město Most je také nejvyšší. Morfologicky výrazný Ressl pochází z třetihor a řadí se do tektonické linie mladších znělcových vulkanitů jakými jsou Bořeň, Zlatník, Špičák či blízký Hněvín. Dále je dokladem vypreparovaného průniku znělcové lávy do slepenců s ostrohrannými úlomky hornin v sopečných vějířovitých kanálech. Ty jsou časté v severních Čechách z doby mladších třetihor.

Ressl je poprvé zmíněn roku 1290 jako osada se vším příslušenstvím a vinicemi patřící oseckému klášteru. Až do 17. století se ve svahu kopce pěstovala vinná réva, to už byl Ressl majetkem města Mostu. V 19. století byl zalesněn a sloužil jako městský revír. Na začátku 20. století byl vrchol oblíbeným cílem výletů a proto zde byla postavena rozhledna. Dřevěná trámová věž však vydržela pouze v letech 1912 - 1945. Poslední stavební činnost zde proběhla v letech 1957 - 1958, kdy byl vybudován přírodní amfiteátr. Ten je však dnes zarostlý dřevinami.

Na Ressl se za procházkami chodí do dneška. K sezónímu občerstvení slouží bistro v budově bývalého statku. Město Most společně s mosteckým muzeem zřídilo naučnou stezku, bylo upraveno i malé jezírko. Výhledy zalesněný vrchol nenabízí.

 Ressl od jihozápadu

 Ressl od východu

 Částečný výhled z východní hrany

 Bývalá restaurace na vrcholu

 Jezírko na vrcholu

Široký vrch (386 m)

Nejnižší ze tří vrcholů na severozápadním okraji města Most je charakteristický televizním a rozhlasovým vysílačem. Ten stojí vedle hotelu Širák. Obě stavby se nacházejí uprostřed smíšeného lesa, kterým je pokryt celý Široký vrch. Tudíž i tento kopec je bez výhledu. Jediné místo, odkud lze pozorovat krajinu je vinice na východním svahu.

Vinice na Širokém vrchu byla založena až v roce 1988. Sazenice odrůdy Kerner byly přivezeny ze sousedního Německa, odkud odrůda pochází. Vyšlechtil ji známý šlechtitel August Karl Herold ve Weinsbergu v roce 1929 křížením odrůd Trolínské a Ryzlinku rýnského. Druhá část dnešní vinice Matčina byla vysazena v roce 2004, v témže roce byla obnovena vinice na Hněvíně. Byly zde vysazeny odrůdy Ryzlink rýnský a Chardonnay. Vinice Matčina je kvůli svažitému terénu velmi náročná na ošetřování. Zvláště obtížná je sklizeň hroznů do nůší, neboť nosiči je musí vynášet až k hornímu okraji vinice, kde je sypou do valníku. Pod vinicí Matčina byl vybudován vinný sklep, který sloužil až do roku 2002 jako prodejna vína a burčáku. Dnes je sklep využit jako sklad.

 Široký vrch od jihozápadu

 Na vrcholu

 Částečný výhled na sever

Beskydy - základna Ostravice (7/7)

Švarná Hanka a Černá Ostravice

Nejhezčí počasí nakonec platilo poslední celý den, který jsem měl k dispozici ve středním Beskydí. V plánu byl hřeben Grúně nad Starými Hamry a poté sjezd podél Černé Ostravice od pramene k soutoku s Ostravicí Bílou. 

Byla neděle a po ránu byl všude klid. Cestou k přehradě Šance jsem potkal pouze jednu cyklistku. Kolem přehrady jsem vyrazil po pravém břehu směr Jamník. Jel jsem houpavým a klikatým terénem. Občas se otevřely výhledy na přehradu i Smrk. 

Z Jamníku mě čekalo nejvyšší převýšení, ale celkem to odsýpalo. Těch 200 výškových metrů mi ani nepřišlo. U restaurace Charbulák mě čekalo milé překvapení. Udělalo se polojasno a konečně se vyčistil vzduch, což značí daleké výhledy. Východně se totiž vynořila již známá silueta Malé Fatry. 

Pochválil jsem hospodskému hezkou polohu chaty, zároveň jsme prohodili pár vět. Dozvěděl jsem se, že vodopády jsou bez vody kvůli suchým rokům. Pramen Černé Ostravice prý také už není co býval, uvidíme. Příjemný chlápek.

Další příjemné lidi jsem potkal směrem na Švarnou Hanku. Parta Slováků v čele s protřelým turistou brázdící jako Československo tak i Alpy. Když už Slovák jezdí radši do Alp, než do Tater, to už je co říct. Jen potvrdil má slova. O co jsou Slováci lepší než třeba Rakušané, že mají dražší lanovky než tam? A také v Alpách se turisté rozptýlí, kdežto Tatry jsou malé.

Z nejvyššího bodu hřebenu byl senzační výhled nejen na onu Fatru, ale konečně jsem mohl zahlédnout rozhlednu Čartak a vpravo Vysokou ve Vsetínských vrších. Na druhou stranu můj zrak hleděl na Lysou horu. 

Po výšlapu následovala odměna v podobě gulášovky na Švarné Hance. I tato chata je položena na hezkém místě. Poté už jsem stoupal mírně, směrem na Bílý Kříž. Tam byla další občerstvovna. Chata Sulov byla zrovna v rekonstrukci, tak přes cestu zřídili aspoň posezení pod střechou. Nad strání byl další hotel, Kysuca, ležící těsně za hranicí. Co mě však zajímalo nejvíce, byl pramen Černé Ostravice. Byla to upravená dřevěná studánka, ale že se jedná o pramen této řeky tu nikde nepsali. Ale podle ikony na mapě je to ono. Ještě jsem se pro jistotu podíval na jednu zdrojnici o kus níže, ale tam vůbec nic. 

Času bylo dost, tak jsem si udělal malou odbočku k slovenské hoře Suĺov. Za ní měla být Vlčí skála a u ní vyhlídka. Něco tam bylo, ale kdybych sem nejel, o moc bych nepřišel.

Do údolí jsem nejel po cyklostezce, ale po zelené značce. Vede přímo podél Černé Ostravice. Je to jistota, že to bude jen z kopce a ještě se pokochám řekou. Obojí mi vyšlo. 

U sotoku Ostravic už jsem byl loni, teď přišel čas podívat se do Starých Hamrů. Čekal jsem od této obce více, než jen pár baráků. Ke kostelu a pomníku Maryčky Magdonové jsem musel sjet mimo silnici. V přehradě Šance se mi zdálo, že je málo vody. Tam, kde měla být už vodní plocha, teče pouze řeka.

Po pravém břehu přehrady už se mi nechtělo, tak jsem jel přes Samčanku po hlavní silnici. Byla sice neděle, ale provoz byl ucházející. 

Trasa:
Ostravice - Jamník - Švarná Hanka - Bílý Kříž - Suľov (903 m) - Údolí Černá, rozc. - Černá - Staré Hamry - Semčanky - Ostravice - Frýdlant - Ostravice.
68 km, 980 m. př.

 Hotel Charbulák

 Výhled od Kozleny na Lysou horu a Javorníky

 Švarná Hanka a výhled na Malou Fatru

 Pramen Černé Ostravice

 Černá Ostravice pod Bílým Křížem

 Soutok Černé a Bílé Ostravice

 Kostel ve Starých Hamrech

Přehrada Šance

V pondělí jsem si ještě před mým odjezdem vyjel k vodopádu na potoce Mazák. Dal jsem mu přednost před výjezdem na Butořanku, protože byl opar a moc bych z vyhlídky neviděl. 

Osm dní v Beskydech jsem toho viděl dost nato, že bylo jedno z nejhorších počasí, co jsem na cyklodovolených u nás měl. Zase kdyby bylo pořád slunečno, asi bych neviděl tolik vodopádů. Na Lysou horu se nakonec nedostalo, ale ona se nepropadne do země, takže příště na ni určitě dojde řada.