Thassos - perla Egejského moře 3/9

21.9. - Autobusový výlet do Limenasu

Příjemné teploty z večera jsou fuč a ráno hezky prší. Dva měsíce bez kapky deště musely někdy skončit a děje se tak dnes. Před pár dny suchá bouřka spustila rozsáhlý požár. Ten však byl již nyní minulostí.

U snídaně se vystřídaly palačinky s tousty, jinak se nic nezměnilo. My ale přemýšlíme, co dnes podnikneme. Rozhodujeme se mezi výletem na skútru či autobusem do Limenasu. Nejprve jsme zvolili první variantu, ale když jsme viděli další mraky, otočili jsme to na autobus. Na ten jsme přišli akorát. Jak říkala Andrea: "Nemávat na řidiče jako na pozdrav, ale od shora dolů a zastaví." Tak jsme také učinili.

Do Limenasu je to 40 km a uvidíme, jak dlouho potrvá cesta. Lístek stojí 5 EUR na osobu. Začíná jízda podél západního pobřeží. Pěkné výhledy jak na moře, tak na hory přerušuje hlášení průvodčího o přestupu v Prinosu. Ve zdejším přístavu musíme opravdu přestoupit do jiného autobusu. Také nám to mohl říct průvodčí hned. Z Korfu jsme zvyklí, že v autobusech chodí po autobuse zaměstnanec, prodávající lístky. Čili funkce podobná jako u nás průvodčí.

Déšť, který začal po deseti minutách jízdy, pokračuje i v Limenasu. Než jsme však prošli přístav, přestal. Jelikož v centru nic zajímavého není, vydali jsme se rovnou do historické části za městem, kde jsou archeologické nálezy. Kolem nich dojdeme cestou podél olivovníků, k půvabnému kostelíku na útesu. Pod ním je u moře restaurace. Od kostelíku je pěkný výhled na ostrůvek, kolem kterého plují trajekty do Keramoti. Po chvíli kochání pokračujeme. Dalším místem je "Ancient theatre," což je klasické starořecké divadlo. Zrovna prochází opravou a vysoký jeřáb tu kazí dojem.

Kolem bílomodré kapličky, stále do kopce, přicházíme ke zřícenině hradu "Medieval Castle." Podobá se našim hradům. Zde, vysoko nad městem už je od něj slušný výhled. Na dohled je i "Aténin chrám." Ten je naším dalším cílem. Respektive to, co z něj zbylo. Poté nás čeká vrchol, který není v mapě ani pojmenován. Výhled ze skalní vyhlídky je pěkný. Nejvíce vyniká pod námi Limenas. Na okolní hory a řeckou pevninu také není k zahození.

Po schůdcích scházíme do východní části Limenasu. Dokonce se chci nebojácně pustit zkratkou mezi včelí úly, ale od toho mě Janča odrazuje. Jdeme tedy jinudy. Centrum města je z ruky, proto jdeme po silnici směr Limenaria a zkoušíme stopa. Až dále za městem nám zastaví místní chlápek s jakýmsi pracovním autem. Po chvíli hovoru se dozvíme, že je jako Ferda Mravenec, čili práce všeho druhu. Vypráví nám, jak to bylo s nedávným požárem a ukazuje 2000 let staré olivovníky. Vysadil nás v Prinosu, odkud nám dle jeho informací pojede za chvíli autobus do Limenarie. Měl pravdu, za chvíli se sjely tři autobusy. Dokonce ani místní nevěděli pořádně kam který bus jede. Stačilo by přitom pořádně označit autobusy směrovkami. Z Prinosu platíme 3,10 za osobu.

Počasí se během dne zlepšilo a my ještě navečer šli navštívit naší pláž, na chvíli se vykoupat. Nejprve jsme se zdráhali, ale nakonec jsme do vody vlezli a nechali se houpat vlnami. Ty dnes byly obzvlášť vysoké. Usínali jsme za polojasné oblohy.

Thassos - perla Egejského moře 2/9

20.9. - Thassos nás vítá

Thassos nás vítá slunečným ránem. Je to příjemné probudit se do přijatelné teploty oproti Korfu, kde od rána bylo vedro. Dnes vyzkoušíme místní pláže a moře. Také se přesvědčíme, co znamená kontinentální snídaně. Tu máme v ceně zájezdu. Nakonec nám chutnala, ale přejezení jsme nebyli. Aspoň já ne. 

Moře si necháme na odpoledne, nyní vyrazíme do centra města Limenaria. Tam je to klasika - taverna vedle taverny, proloženo obchůdkem se suvenýry. Také jsme si nějaké koupili. Nechápeme, jak se můžou mimo sezónu všechny ty taverny uživit. Uvidíme večer, až sem zajdeme. Do centra města to máme 1,5 km, takže žádná dálka. 

Thassos je nejsevernější ostrov v Egejském moři a řecka vůbec. Má kolem 3000 stálých obyvatel. Hlavním městem je Limenas/Thassos, kde je i přístav spojující ostrov s pevninou v Keramoti. Nejvyšší horou je Ypsario (1206 m) odkud je daleký kruhový výhled. Ta je jedním z největších taháků ostrova společně s "Diovým okem" a antickou částí v Limenasu. O dalších památkách a zajímavých místech zde bude ještě řeč. 

"Všechny pláže jsou písčité" se píše všude v průvodcích, ale že v mělčině jsou kluzké skalní tabule jsme se dozvěděli až od delegátky Andrey. My šli vyzkoušet jednu takovou, ležící asi 800 metrů směrem na Tripiti. Ta nebyla špatná, ale měli jsme respekt z ježků. Válení na pláži byla náplň našeho prvního odpoledne na ostrově od nějž si slibujeme velké zážitky.

Od naší pláže před apartmány je pěkný pohled na Limenariu a nad ní dominující zámeček Palataki. Ten je položený na skále nad přístavem. Jihozápadně se táhne řecká pevnina zakončena bájnou horou Athos. Severně nad městem je pár nevýrazných kopců, dále potom dominantní hora Ai Matis (809 m) s vysílačem. 

Večer si otevíráme krétské víno a pozorujeme hvězdy. Všude kolem je plno dalších světýlek, patřící městům a obcím na pobřeží. Dnes se tu sedí příjemně.

Thassos - perla Egejského moře 1/9

Při výběru dovolené k moři jsme opět sázeli na "Last minute." Jen s tím rozdílem, že termín jsme zvolili zářijový místo červencového. Tak dlouho jsme vybírali mezi Ibizou, Kanáry a Madeirou, až nám padl do oka ostrov Thassos. Ano, je to úplně jinde, ale když jsme viděli tu vesnickou atmosféru, dali jsme jí přednost před rušnými turistickými destinacemi. 

V pondělí letíme na kousek pevniny na severu Egejského moře, o níž jsme ještě ve čtvrtek nevěděli že existuje. Letošní dovolenou tedy strávíme na ostrově, který bychom za den objeli za jeden den i na kole. Oproti loňskému Korfu jsou zde vodopády a vyšší hory.

19.9. - Velká cesta na malý ostrov

Vše bylo sbaleno a my mohli vyrazit na cestu - ta bude hodně pestrá. Než vybalíme v Limenaríi naše bágly, vystřídáme pět dopravních prostředků. Autobus za pět minut sedm stíháme akorát. Ze Stodůlek je na hlavní nádraží dlouhá cesta. Když k tomu přibyde pár minut zpoždění, stihneme tak akorát koupit jízdenku na vlak do Brna, v kterém za pět minut odjiždíme. 

Jízdenky na zpáteční cestu z Vídně musíme tedy koupit v Brně. Tam také nejsme včas, ale rezervu máme slušnou. Ve 12 hodin odjíždíme do Tuřan na letiště a tudíž máme do začátku odbavení ještě půl hodiny. Počasí zůstává stejné z předešlých dní - je zataženo. Dnes budu mít jednu "leteckou premiéru." Budeme mít mezipřistání v Ostravě. Let tam potrvá 25 minut. 

Na Letišti Leoše Janáčka nás vítá déšť. Z letadla vystupujeme všichni protože proběhne úklid a dobrání paliva. V letištní hale je stejná nouze o občerstvení jako v jihomoravské metropoli. Odlétáme v 16:15 a teprve ve výšce 11000 metrů vidíme slunce. Kromě toho i úžasnou skladbu mraků. Na chvíli se pod námi zjeví Dunaj, ale jinak je stále vidět "bílý mlíko." Mraky se trhají až nad Řeckem, ale my přistáváme v Kavale do deště. Jelikož do toho svítí slunce, tak se vytvořila pěkná duha. 

Na malém kavalském letišti jsme hotovi brzy a už se nás ujímá delegátka Andrea, pak nás posílá do příslušného autobusu. Již za tmy přijíždíme k přístavu v Keramoti. Thassos své letiště nemá a tak se na něj musíme dostat trajektem z pevniny. Plavba trvá 45 minut. Všude kolem je plno světýlek. Jak na pevnině, tak na ostrově. 

Hlavní město Thassosu je Limeria, kde také kotvíme my. Naposledy přesedáme a zbývá dojet autobusem na druhý konec ostrova. Cestou ještě vysadíme na třech místech účastníky zájezdu a po deváté hodině místního času konečně přijíždíme na západní okraj města Limenaria kde strávíme dovolenou v Penzionu Giannikis. Původně jsme si přáli pokoj s výhledem na moře, ale nakonec jsme rádi za pokoj s částečným výhledem. První varianta by znamenala možný ruch z restaurace.

Frýdlantsko 3/3: Trojzemím přes Lužické hory

4.9.

Trasa:

Arnoltice - Bulovský potok, rozc. - Kunratice - Bogatynia - Opolno Zdrój - Václavice - Grabštejn - Hrádek nad Nisou - Kopaczów - Trojzemí - Kristýna - Hartau - Carlsfried - Lückendorf - Petrovice - Jablonné v Podještědí.

Vstávám v šest hodin, bez budíku a tak vyjíždím o hodinu dříve oproti plánu. Třeba se rezerva bude hodit. I dnes se projedu podél Bulovského potoka, ale před Višňovou odbočím do Minkovic a Kunratic. Odsud se stočím do Polska, konkrétně do Bogatyny. Tam jsem se zrovna trefil do jediné pěkně ulice. Staré hrázděné domy kolem potoka dávaly tomuto místu pěknou atmosféru.

Další v cestě jsou bývalé lázně Opolno - Zdrój. Dnes však tady bylo mrtvo. Jediné, kde se něco dělo byl kostel. Po pár kilometrech Polskem přejíždím po polní cestě do Čech a nestačím se divit. Co vše dokáže "polskej dobytek" vyhodit do lesa je neuvěřitelné!

Ve Václavicích se po delší době svezu z kopce. Výšlap přichází až na hrad Grabštejn. Na ten se kvůli armádě musí složitě po cestě. Mezi hradem a parkovištěm stojí totiž vojenský objekt. Na Grabštejně si neplánovaně vylezu na věž a rozhlédnu se do kraje. Hezky je vidět Zittau, Lužické a Jizerské hory, jen Ještěd zakrývá Velký Vápenný.

Sjíždím k Nise a podél ní šlapu do Hrádku. Zde nic k vidění není, tak se pojedu podívat naposledy k Polákům. Oldřichov s Kopaczówem dělí státní hranice a potůček. Podél hranic jedu k silničnímu přechodu a za chvíli brzdím u Trojzemí. ČR, Německo a Polsko se stýkají tam, kde Lužická Nisa a Oldřichovský potok. Místo je pěkně upraveno. Abych si ho mohl vyfotit i z německé strany, zouvám boty a brodím Nisu. Ještě dlouho potom se mé nohy cítí svěže.

Kolem jezera Kristýna přejíždím hranici do Hartau a zbývá mi už jen přejet Lužické hory a dostat se do Jablonného. Čeká mě 200 metrů převýšení. Cestou se stavím ještě na dvou cílech. Prvním je bývalý skalní hrad Karlsfried. Jeho zbytky stojí nedaleko od silnice na vrcholu skály. Po červené ho objedu a vylezu si na něj z druhé strany. Hezčím cílem je vyhlídka Fuchskanzel (Liščí kazatelna). Od hrádku pokračuji po značce kousek na kole, kousek pěšky. Výšlap se vyplatil. Z upravené vyhlídky je výhled na Hrádek, Zittau a částečné Jizerské hory.

Ještě mě čeká trochu stoupání, ale do horního Lückendorfu už se jen vezu. Tímto stylem to vydržím ještě do Petrovic. Do Jablonného jsem sice musel párkrát šlápnout, ale už to není žádná divočina.

Můžu tak v pohodě odjet vlakem ve tři hodiny a déšť, co slibovali tak pozorovat pouze za okny.

 Kunratice

 Bogatynia

 Hradní věž na Grabštejně a výhled na Jizerské hory

 Zittau

 Trojzemí

 Karlsfried

Liščí kazatelna a výhled do Německa

Frýdlantsko 2/3: Frýdlantským výběžkem

3.9.

Trasa:
Arnoltice - Bulovský potok, rozc. - Višňová - Pohanské kameny - Černousy - Habartice - Zawidów - Arnoltice - Bulovka - Dolní Řasnice - Jindřichovice - Andělský vrch - Nové Město p. Smrkem - Hejnice - Frýdlant - Frýdlantská rozhledna - Bulovský potok, rozc. - Arnoltice.

91 km, 572 m n.m.

Dnes bude na programu detailnější průzkum frýdlantského výběžku. Pravděpodobně tu bude panovat podobná atmosféra jako v sousedním, šluknovském.

Vyjíždím za zataženého počasí, podél Bulovského potoka. Jede se hezky, mírně z kopce a lesem. Kromě dvou kopečků jsem se do Višňové téměř nezapotil. To se však změnilo, když jsem stoupal k Pohanským kamenům. Údajně jde o místo pohanských slavností slunovratu. Na vrcholu skalního seskupení je železná plošina - zřejmě vyhlídka. Výhled však zarostl stromy.

Přes centrum Višňové mířím k Černousům. Zde se zastavím na poslední vlakové zastávce u nás a vyšlápnu si do horní části obce. Zde mě překvapuje pěkná kaple a opravený zámek. Z něj je nyní hotel. Zkratkou po lesní cestě přijíždím do hraniční obce Habartice, na níž navazuje polský Zawidów. Tam mají dva kostely. Jeden krásný gotický a druhý zřícený. Respektive z něj zbyla pouze věž. V našich Habarticích není nic a tak jedu zpět do Arnoltic.

Druhá a náročnější část dneška začíná v Bulovce. Přes kopec a po špatné silnici se ocitám v Krásném Lese. V Dolní Řasnici se chvíli zastavím u již nefungující kovárny. Zde jsou obce roztahané a většinou navazují jedna na druhou. To vím ze svého působení v Hejnicích.

Po delší době se dostávám na horizont, který zdobí větrná elektrárna. Pak následují Jindřichovice pod Smrkem. Největší atrakcí je na kraji ležící "Žijící skanzen." K němu náleží i větrný mlýn. Ještě stojí za zmínku historická budova školy v centru obce.

Před Dětřichovcem nelze přehlédnout u silnice stojící zříceninu kostela sv. Jakuba. Zachovala se pouze obvodová zeď. Následuje nemilosrdné stoupání pod Andělský vrch. O něm jsem před hodinou dočetl, že je nejvyšším vrcholem Frýdlantské pahorkatiny, takže je jasné co bude následovat. Podle mapy a instinktu nebylo těžké vrchol najít, ani vystoupat na něj. Je to totiž téměř plochý kopec na hranicích s Polskem. Nadmořská výška je 572 metrů. Jinak na vrcholu není nic. Do Nového Města to byl pohodový sjezd a jelikož mě zde nic neupoutalo, pokračoval jsem do Libverdy. Zde už registruji zvýšený počet bikerů, kteří se vydali na "Singl trek pod Smrkem."

V Ludvíkovicích mě čeká opět stoupání. Vydechuji až na vyhlídce Pekelné sázky. Název díky krásnému pohledu do údolí Peklo. O kus dále stojí další zajímavost - Obří sud. V něm je restaurace a od něj pěkný pohled na západní Jizerské hory. Já mám na toto místo neblahé vzpomínky. Když jsme zde byli se základní školou na výletě, jaksi mi v restauraci zapomněli vrátit drobné. Když jsem jim to po pěti minutách čekání připomněl, dělali zapomnětlivce. Později se ukázalo, že jsem nebyl sám, kdo byl opomenut. Většina z nich však utrpěla újmu. Další důvod, proč jsem rychle odsud prchl, byla nezdravá koncentrace lidí.

Lázně Libverda, krásné to místo. Nádherně upravená kolonáda v centru obce, to si nechám líbit. Občas vykouknuvší slunko ještě přikrášlý atmosféru.

Pak to přišlo! Z kopce jsem se snesl do Hejnic. Městečko pod Jizerskými horami, kterému dominuje klášterní komplex. Vjel jsem do města, kde jsem byl naposledy před pěti lety, ale důležité momenty jsem prožil před 21 lety. To jsem opustil zdejší lesnické učiliště s výučním listem v kapse. Bylo to fajn zavzpomínat na studijní léta. V areálu učiliště se zase tolik nezměnilo, ale v centru ano. Navštívil jsem cukrárnu Jana, kterou vlastní bývalý kuchař z učiliště. Ne, že bych ho poznal, jen jsem se rozpovídal. Tak jsem se trochu poptal.

Všechny atrakce už mám za sebou, tak zbývá dojet na základnu. Podél Smědé do Frýdlantu je to sranda. Z města si vyjedu na rozhlednu, což je o sto výškových metrů. V chatě se sice točí a vaří o celý hřebík, ale rozhledna je již přes půl hodiny zavřená. Nechápu. Naštěstí už jsem zde byl, takže to není taková újma.

Do Arnoltic nejedu po hlavní, nýbrž opět přes Bulovský potok. Tady je to prostě krásné!

 Bulovský potok

 Pohanské kameny

 Kaple v Černousech

 Gotický kostel v Zawidóvě

 Skanzen v Jindřichovicích

 Zřícenina kostela v Dětřichovci

 Andělský vrch

 Vyhlídka Pekelné sázky

 Lázně Libverda

Hejnice

Frýdlanstko 1/3: Chrastava, Heřmanice, Frýdlant

Začalo září a já se rozhodl vyrazit do kraje mých studentských let. V Hejnicích jsem se učil na lesnickém učilišti a do jejich okolí jsme vyráželi na praxi do lesa. Nemálo případů bylo, že se "vejtřaska" cestou porouchala a my ten den neuřízli ani větvičku. V Jizerských horách jsem byl před pěti lety a nyní ve třech dnech prozkoumám frýdlantský výběžek.

2.9.

Trasa:
Kryštofovo Údolí - Chrastava - Vítkov - Curia Vítkov - Lysý vrch - Heřmanice - Dětřichov - Frýdlant - Harta - Meandr Smědé - Bulovský potok, rozc. - Arnoltice.
52,8 km; 777 m.př.; 621 m n.m.

Kryštofovo Údolí je krásná obec pod Ještědským hřebenem. Ta se pro dnešek stala mou výstupní zastávkou. Do vsi samotné jsem musel ještě z kopce. Kostel i orloj už jsem viděl dvakrát a tak jsem sjížděl k Lužické Nise. Tu jsem potkal až v Chrastavě, kam to bylo přes kopec. Zde se do ní vlévá říčka Jeřice, která v roce 2010 udělala pěknou paseku.

Zdržel jsem se pouze v IC a už jsem pelášil k Vítkovu. To mi ale dlouho nevydrželo, za chvíli se silnice začala zvedat. Celým Vítkovem jsem nakonec vystoupal z 300 m n.m. do 500. Vlevo se točily větrníky na Lysém vrchu. Nejprve jsem si zajel k místu zvaném Curia Vítkov. Ten je volně inspirovanou replikou velmožského dvora z 12. století. Dvorec se skládá z opevněné "nobility" na návrší a přilehlé osady řemeslníků.

Místo jsem si prohlédl i přesto, že dnes nebyl návštěvní den. Podlezl jsem závoru, protože jsem myslel, že je proti autům, a nerušeně dojel zhruba 200 metrů k bráně. Když už jsem zde byl, po areálu jsem se podíval. Pak jsem musel vystoupat sto metrů k bývalé obci Vysoký a na nejvyšší bod dneška - Lysý vrch. Na něm stojí dva stožáry, pár větrníků a zřícenina větrného mlýna. Ten mě zajímal nejvíce. Z vrcholu jsou i dílčí výhledy.

Nejsnáze do Heřmanic je to po modré značce. Ta sice vede lesem ale celou dobu se klesá, takže jde se na to. Cesta je překvapivě dobrá. Po kilometru se dokonce přidá i cyklostezka. V Heřmanicích mě zajímá rozhledna z roku 2012. Měla být ve tvaru penisu, ale díky nedostatku financí připomíná "pouze" okurku. Výhled je kruhový a daleký. Nejdominantnější jsou Jizerské hory. Na západě poznávám Hvozd a tudíž Lužické hory. Severně je polská nížina.

Ještě než se vydám na cestu do Dětřichova, zastavím se u Kodešovy skály, která má znaky sloupkovitého rozpadu čediče. Přes Dětřichov a Větrov klesám do Frýdlantu. Na zámku už jsem byl a tak mířím rovnou na náměstí. Tam stojí krásná radnice. Jako vždy mě honí mlsná a já si vybírám útulnou kavárničku v Kostelní ulici. Jde o neobyčejný podnik, protože zde mají bezlepkové zákusky. Celou dobu mého pobytu se zde zdržuje i paní v historických šatech. Dozvídám se, že peče v Dolní Oldříši chleba. To by mě docela zajímalo a tak uvidím, zda mi zítra vyjde čas.

Ještě není tolik hodin, pojedu se ještě podívat na Hartu. Tam vede zelená značka a po ní se pustím i já. Nejprve podél Smědé, poté po poli a nakonec do pěkného krpálu. To jsem si zase jednou vybral cestu. Kolo jsem musel doslova vynést. Pojmem Harta je pojmenován skalnatý břeh, který řeka obtéká ze tří stran. Okružní trasa je vyznačena žlutou značkou. Místo na mě působilo malebně a klidně.

Bytná z ubytovny v Arnolticích už mě shání, tak musím šlápnout do pedálů. Po zelené značce dojedu až k rozcestí Bulovský potok. Až na jedno místo, kdy jsem přednášel kolo přes potok, to nebyla špatná jízda. Bulovský potok a okolí, to je krása! Tudy se někdy projeďte. Dále po zelené už to bylo do Arnoltic kousek, ale přes kopec. Tam jsem „vyfásnul“ chatku v areálu turistické ubytovny a dnešek byl u konce.

 Curia Vítkov

 Větrný mlýn na Lysém vrchu

 Heřmanická rozhledna a výhled na východ

 Frýdlantská radnice

Harta

Podkrkonoší 6/6: Česká Skalice

Trasa:
Šeřeč - Zlíč - Babiččino údolí - Ratibořice - Česká Skalice.
12,6 km; 77 m. př.

Co jsme viděli:
Česká Skalice - město působení Boženy Němcové. Původně renesanční radnice přestavěna v roce 1863 do nynější podoby.

Co jsme zažili:
Úplně jsme zapomněli poslat pohled z Babiččina údolí a tak se vracíme ještě jednou na toto pěkné místo. Druhým lákadlem byly koláče a buchty, které jsme včera oželeli.
V Babiččině údolí vše ožívá až před desátou hodinou a tak jsme si museli ještě chvíli počkat. Koláč ve tvaru srdce a jablečná buchta mi chutnali. Jančin frgál byl prý také dobrý, jen se jí nelíbil poměr těsto - mák.
Příjemnou projížďkou lesem do České Skalice jsme zakončili naše šesti denní putování Podkrkonoším. Počasí jako tradičně nezklamalo. Že pršelo třetí den? S nějakou kapkou se počítat musí a toto málo nám plány nezhatilo. Až na můj stojan, jsme neměli žádný defekt. Újma na majetku byla jedna moje ztracená bota. Nejhorším momentem pro nás bylo asi stanování na Břecštejně. Za šest dní jsme našlapali 243 km a že to nebyla žádná selanka. Podkrkonoší je totiž stejně kopcovité, jako jeho vyšší soused. Promítne se to hlavně v součtu nastoupaných metrů. Ty výhledy a scenérie ale za to určitě stojí.

 Naše nocoviště u Rozkoše

 Česká Skalice

 Na Markoušovickou rozhlednu

Pod Čápem