6.10.
– Do Vídně
na Bahnoramu
Přicházím na nádraží a jsem příjemně překvapen novou jednotku Railjet, která
bude od příštího roku vozit cestující až do Grazu. V 10.40 opouštím hlavní
město pln očekávání, jaký je rozdíl mezi naší a rakouskou jednotkou. Nepatrné
rozdíly jsem našel. Naše Railjety budou oproti rakouským přepravovat kola, což je dobrá zpráva.
Cestu polojasným, ale mlžným dnem, trávím nad knihou. Po 15. hodině brzdíme ve
Vídni-Meidlingu, kde se ocitám opět po týdnu.
Vlak do Itálie odjíždí až v půl osmé a tak mám čas jít navštívit jednu z rozhleden ve Vídni. Rozhodl jsem se pro Donauturm, na levém břehu Dunaje. Tam musím jet kus vlakem, konkrétně do stanice Floridsdorf. Když však ujdu necelý kilometr, tak se mi zdá, že věž je příliš daleko a tak se vracím. Útěchou mi bude rozhledna u hlavního vídeňského nádraží, říkám si. Wien-Hauptbahnhof je kupodivu nové nádraží a není ještě ani hotové. Zatím fungují pouze 2 koleje, pro příměstské vlaky. Doposud byl středobodem veškeré dopravy Südbahnhof, čili jižní nádraží. To mělo nevýhodu, že nebylo průjezdné.
Věž Bahnorama stojí těsně u nádraží a i když to nevypadá, tak přesahuje okolní domy. Nicméně do mé sbírky rozhleden se hodí. Vchod je kavárnou a po zaplacení vstupného 2,50 EUR se vyvezete proskleným výtahem až na vyhlídkový ochoz. Prosklený výtah není nic moc pro mne a tak při jízdě nahoru koukám do zdi. No, spíše do plechového rohu. Výhled je překvapivě pěkný. Od jihu na západ se zdvihají kopce Vídeňského lesa a jako na dlani je hlavní nádraží. Největší vídeňské dominanty se soustřeďují na severozápadě a odsud je to k nim pěkně daleko. V půl šesté opouštím Bahnoramu a popojíždím zpět na Meidling, kde budu vyčkávat na noční vlak do Itálie.
Společnost mi dělá dvojice manželů z Lince, kteří cestují do Říma. Vlak, který přistavují pouhých 10 minut před odjezdem, je dvoudílný. První část, se mnou, pojede do Milána a druhá do Říma. Dělící stanice by měly být Benátky. Je všední den a říjen a tak není zas tak divné, že mám v kupé místenku sám. Zatím mám dvě spolucestující, ty ale vystupují ve Wiener Neustadtu. Zhasínám kupé a venku je občas vidět nějaké město. V Brucku nad Murou přistupuje chlapík s arabskými rysy. Dáváme se anglicky do řeči a říká, že je Pakistánec, žijící zde již přes 10 let. Opouští mne v Leobenu a to už zaujímám pozici ležícího střelce. V těchto šikovných rakouských vozech se dají sklápět sedadla tak, že máte skoro postel.
Vlak do Itálie odjíždí až v půl osmé a tak mám čas jít navštívit jednu z rozhleden ve Vídni. Rozhodl jsem se pro Donauturm, na levém břehu Dunaje. Tam musím jet kus vlakem, konkrétně do stanice Floridsdorf. Když však ujdu necelý kilometr, tak se mi zdá, že věž je příliš daleko a tak se vracím. Útěchou mi bude rozhledna u hlavního vídeňského nádraží, říkám si. Wien-Hauptbahnhof je kupodivu nové nádraží a není ještě ani hotové. Zatím fungují pouze 2 koleje, pro příměstské vlaky. Doposud byl středobodem veškeré dopravy Südbahnhof, čili jižní nádraží. To mělo nevýhodu, že nebylo průjezdné.
Věž Bahnorama stojí těsně u nádraží a i když to nevypadá, tak přesahuje okolní domy. Nicméně do mé sbírky rozhleden se hodí. Vchod je kavárnou a po zaplacení vstupného 2,50 EUR se vyvezete proskleným výtahem až na vyhlídkový ochoz. Prosklený výtah není nic moc pro mne a tak při jízdě nahoru koukám do zdi. No, spíše do plechového rohu. Výhled je překvapivě pěkný. Od jihu na západ se zdvihají kopce Vídeňského lesa a jako na dlani je hlavní nádraží. Největší vídeňské dominanty se soustřeďují na severozápadě a odsud je to k nim pěkně daleko. V půl šesté opouštím Bahnoramu a popojíždím zpět na Meidling, kde budu vyčkávat na noční vlak do Itálie.
Společnost mi dělá dvojice manželů z Lince, kteří cestují do Říma. Vlak, který přistavují pouhých 10 minut před odjezdem, je dvoudílný. První část, se mnou, pojede do Milána a druhá do Říma. Dělící stanice by měly být Benátky. Je všední den a říjen a tak není zas tak divné, že mám v kupé místenku sám. Zatím mám dvě spolucestující, ty ale vystupují ve Wiener Neustadtu. Zhasínám kupé a venku je občas vidět nějaké město. V Brucku nad Murou přistupuje chlapík s arabskými rysy. Dáváme se anglicky do řeči a říká, že je Pakistánec, žijící zde již přes 10 let. Opouští mne v Leobenu a to už zaujímám pozici ležícího střelce. V těchto šikovných rakouských vozech se dají sklápět sedadla tak, že máte skoro postel.
7.10.
– Bevenuto in Italia
Když se budím, jsme již v Itálii. V klasické stanici, kde se pravidelně déle stojí. Tarvisio-Boscoverde je první italskou stanicí, na cestě z Rakouska, přes pohoří Karavanky. Zde přistupují 2 Italové, ale kde vystoupili, jsem ani nepostřehl. Venezia-Mestre a další prodleva. Tentokrát díky dělení vlaků. Definitivně se budím ve Veroně. Jakmile se rozjedeme, jsem ve střehu. Vidím staré známé domy a starou známou krajinu. Jsem opravdu už v Itálii. Ta mne však vítá stejným počasím jako u nás. Mlžný opar, ale předzvěst slunečna. V Peschieře ještě necháme předjet italský rychlovlak, který za 9 let změnil jméno z Eurostaru na Frecciabianca nebo Frecciarossa a potom už vstupuji na italskou půdu.
Jsem ve městě Desenzano del Garda a první kroky míří do nádražní kavárny. Ranní káva je vždy vítaným začátkem nového dne. Než si uvědomuji, že „un caffé“ je vlastně klasická italská káva, přistává přede mnou káva objemu našeho štamprlete. Když mumlám něco o „grande,“ paní mi připomíná, že musím chtít „Americano caffé.“ Ochotně mi malé kafe mění za velké, k tomu sladké pečivo a je mi dobře. Kupuji ještě „due francobolli“ na pohledy a jde se do města. Nad městem trůní hrad Castello Ricetto, který jdu omrknout jako první. Dnes je bohužel zavřený, tak si to namířím rovnou na Piazza Garibaldi. Tady je zajímavá pouze fontána a tak obracím kroky směrem k přístavu. Od hradu projdu malebnou a úzkou Via Castello a octnu se na náměstí Piazza Bagatta. Na jeho západním konci stojí Duomo Santa Maria Maddalena. Na náměstí stojí i galerie a za ní malý přístav. Na něj navazuje ulice Via Porto a větší přístav Desenzana. Bohužel celá ulice je jeden velký trh a to komplikuje hledání autobusové zastávky. Jdu podél pobřeží, až vyjdu na hlavní ulici, která vede z města. Tam se ptám děvčat a ty mne posílají rovně s tím, že za 15 minut bych měl k zastávce dorazit. To bude jen tak tak na odjezd autobusu. K zastávce přicházím po deseti minutách, ale zneklidňuje mne pohled na jízdní řád, podle kterého by na této zastávce bus stavět neměl. To by byla smůla. Autobus jede téměř na čas a na zastávce staví. To jsem rád, že nemusím šlapat takovou dálku do Sirmione pěšky. Po chvíli se snažím rozpovídat italsky a pochopil jsem, že trh tam je každé úterý. Takže jsem měl jen smůlu, že dnes zrovna úterý je. Pak jsme debatovali o fotbale a o práci. Když jsme projeli skoro celý úzký jezerní výběžek a přijeli do centra městečka Sirmione, musel jsem vystupovat. Výběžek z jižního břehu jezera Lago di Garda měří 4 km a většinu zabírá Sirmione. Sotva opustím autobus, hlásí se ke mne starší pán, že je také nádražák, ale už v penzi. Před lety byl vlakem v Praze. Asi k něčemu ta studie italštiny opravdu byla, když toto vše jsem pochopil. Po chvíli jsme se rozloučili a já šel do epicentra městečka, které také stráží hrad. Jmenuje se Rocca Scaligera a je štíhlejší, než ten v Desenzanu. Má také dominantnější věž a dokola vodní příkop. Hrad je přístupný turistům a z věže je pěkný pohled na město a okolí. Nebýt oparu, výhled by několikanásobně zkrášlovali okolní hory. Městečko Sirmione i dnes překypuje turisty a v typických úzkých uličkách je místo akorát na vyhnutí. Nejzajímavější dům stojí na náměstí Piazza Flaminia. Je pokrytý fialovým a žlutým kvítím a je cílem spousty fotografů, včetně mne. Na nejsevernějším cípu výběžku se nachází lokalita s názvem „Grotte di atullo.“ Jsou to pozůstatky římské vily, které má nyní pod ochranou archeologické muzeum v Sirmione.
Před 13. hodinou vyplouvá jezerní trajekt do Gardy, kam se potřebuji dostat, kde mám zamluvené ubytování. 45 minutová jízda stojí 9,80 EUR. Mám jistotu, že nejsem na moři a tudíž nehrozí houpání ve vlnách. Cestou do Gardy jsou 2 zastávky a po půl druhé připlouváme do přístavu v Gardě. Přesnou mapu města nemám, ale mám napsané ulice, kudy se mám pustit k penzionu La Lanterna. Sice jsem trochu zabloudil a musel se zeptat, ale nakonec jsem na svou základnu dorazil. Jen od severu, místo od jihu. Přivítala mne mladá trojice. Majitel Francesco, jeho partnerka, coby servírka a ještě jedna dívčina, kterou jsem potom již neviděl. Vybrali mi pokoj s výhledem na horu Boschi della Rocca, na jejímž vrcholu je kostel sv. Jiří. Ten však z města vidět není. Pokoj byl celkem útulný a s balkónem. Postel ustlaná klasicky italsky. Podobný způsob se ale používá ve všech přímořských státech v Evropě. Po zabydlení jsem šel okouknout město. Mám štěstí, že nemusím pěšky. Dopoledne a odpoledne krouží po celém městě městský autobus, který je dokonce gratis. V centru Gardy už toho tolik zajímavého není. U hlavní silnice stojí kostel Panny Marie a po břehu, kolem přístavu musí být jistě pěkná procházka. Zpět na Laternu jsem se vydal před stmíváním. Na zastávce u autobusového nádraží jsem se potkal z jednou starší paní. Řekl jsem si s ní pár vět a nakonec měla stejnou výstupní stanici jako já. Večer jsem trávil sledováním televize. Obzvlášť mne zaujmula stanice Radio Italia TV, kde hrají jen italské písničky. Na zítra hlásili nejlepší počasí a sice polojasno, tak uvidíme ráno.
Desenzano - hrad, pohled na město, Via Castello, Přístav a Piazza Bagatta
Sirmione - hrad, výhled z věže na město, dům na Piazza Flaminia, jezerní tajekt
Garda - město s Bosci della Rocca, centrum města, přístavní promenáda, kostel Panny Marie
8.10.
- Malcesine, nebbia sulla Monte Baldo
Vstávám kolem osmé hodiny a jdu se podívat, jak vypadá snídaně v penzionu La Lanterna. Takový menší „Švédský stůl,“ ale dalo se tam vybrat. Takové hody jako na Mallorce to ale nebyly. Počasí stejné jako včera a tak přemýšlím o náhradním programu za tůru po návrší Monte Baldo. Do oka mi padlo městečko Malcesine, ležící severně od Gardy, též na břehu jezera. Jízdenka stojí překvapivě nízkých 3,50 EUR a jízda trvá asi 45 minut. Vystupuji v centru města a pozoruji na protějším břehu, jak se rozpouští mlha, která pohltila okolní kopce. Nejhezčí pohled je na tuto scenérii z přístavu. Potom se propletu úzkými uličkami k místnímu hradu „Castello Scaligero.“ Je dominantnější než jeho „kolega“ v Sirmione. Je to hlavně tím, že je na nejvyšším místě ve městě.
Vstávám kolem osmé hodiny a jdu se podívat, jak vypadá snídaně v penzionu La Lanterna. Takový menší „Švédský stůl,“ ale dalo se tam vybrat. Takové hody jako na Mallorce to ale nebyly. Počasí stejné jako včera a tak přemýšlím o náhradním programu za tůru po návrší Monte Baldo. Do oka mi padlo městečko Malcesine, ležící severně od Gardy, též na břehu jezera. Jízdenka stojí překvapivě nízkých 3,50 EUR a jízda trvá asi 45 minut. Vystupuji v centru města a pozoruji na protějším břehu, jak se rozpouští mlha, která pohltila okolní kopce. Nejhezčí pohled je na tuto scenérii z přístavu. Potom se propletu úzkými uličkami k místnímu hradu „Castello Scaligero.“ Je dominantnější než jeho „kolega“ v Sirmione. Je to hlavně tím, že je na nejvyšším místě ve městě.
Po prohlídce hradu mířím ke stanici lanovky na Monte Baldo a ptám dámy
v pokladně, jaké je nahoře počasí. Odpověď „brutto“ a webkamera jak
z prádelny, mluví za vše. Na Monte Baldo dokonce vyváží i kola. To by se
mi také líbilo. Od stanice lanovky stoupám ulicemi nad město s tím, že
odněkud se otevře pohled na město. Stalo se tak v horní partii ulice „Via
Monti.“
Z kopců se stále páří, ale slunko se neukazuje. Pojedu se tedy podívat do městečka Torri del Benaco. Autobus jede akorát za pár minut, ale jízdenka je dražší, než jsem jel z Gardy až sem. Důvodem je zakoupení lístku u řidiče, místo v pokladně. V Torri del Benaco je zřícenina hradu, která se nachází vedle pěkného přístavu. Z něho je viděl na protilehlém břehu dominantní kopec Monte Pizzocolo Sera a vedle ní vpravo menší kopce Monte Castello di Gaino. Kdyby bylo bezmlží, to by byly panoramata. To je asi tak vše, co může Torri del Benaco nabídnout a jelikož je čas, vyrážím do Gardy pěšky. Jde se docela dlouho a teprve po tom, co obejdu Monte Luppia, se objeví Garda s místní dominantou, kopcem Rocca Vecchia.
Chvíli se ještě projdu po městě, abych se usadil v kavárně naproti kostelu a dal si „Americano café.“ Když čekám na autobus před nádražím, tak opět potkávám paní, co se mnou jela už včera a vystupuje na stejné zastávce. Dnes už se bavíme více. Než však stihnu pochytit její jméno, když se představuje, tak odletí neznámo kam. Říkám jí, že italsky se jmenuji Giuseppe. Zrovna tak se jmenuje její manžel. Dál už se dnes nic zajímavého nestalo a tak mne čeká poslední den ve slunné Itálii, ale tato pověst se zatím ani omylem nenaplňuje. Vlastně ano. Večer jsem měl v dole v restauraci půllitr piva Peroni, jehož cena 3,50 EUR mne zaskočila, ale nezrujnovala. Ještě předtím jsem si odestlal znovu dokonale ustlanou postel. Tentokrát jsem to ale tolik nepřeháněl.
Malcesine - město od východu, přístav, Porta Siresina, hrad a výhled na Malcesine a Lago di Garda,
Torri di Benaco - hrad, přístav, pohled na Monte Pizzocolo
9.10. - La cittá di Romeo é Giulietta
Po ulici Via Roma se dostávám k hradu Castelvecchio. Ten sloužil k obraně města od řeky Adige. Leží na jejím pravém břehu a najdete v něm muzeum. Řeka Adige sem teče až z Ötztallských Alp, kde pramení. Dále protéká Bolzanem, Trentem a vlevo od jezera Garda se dostává do Pádské nížiny. Po 410 kilometrech, v Benátském zálivu končí v Jaderském moři. Je po Pádu 2. nejdelší řekou Itálie a s Pádem je spojena několika kanály.
Před nádražím začíná Viale Roma po které se odebírám do centra. Cestou potkávám na můj vkus dost černochů. V jednom z autobusů městské dopravy vidím za volantem ženu, také nezvyklé. Pomalou chůzí dokráčím na Piazza dei Signori a zpět na nádraží. Daří se mi dokonce slušné noční snímky. Když se vrátím zpět do Verony, zbývá jen hodina do odjezdu nočního vlaku do Vídně. Ten přijíždí před 23. hodinou. Když dorazím ke kupé, zírám. Kupé plné Arabů a vyznačené místenky jen dvě. Otráveně hledám jiné místo. Nakonec se usazuji v posledním, kde jsou dvě místenky, ale cestující jen jeden. Akorát nechápu systém místenek. Tak buď jsou povinné a nebo ne. A ne aby se do kupé nacpala arabská náplava a vesele si jela bez místenky. Cestující, mladík, nejprve hovoří anglicky, ale potom se představuje jako Francesco z Milána, jedoucí za holkou do Vídně. To však ještě není vše. Po chvíli si přisedá divná cestující. Ale má tepláky a dvě igelitky, tak snad brzy vystoupí. Kdepak chlapečku. Když s někým telefonuje, tak mluví německy. Když se jí ptám zda jede do Vídně, tak kouká jak kdyby právě přistála na Venuši a i po druhém dotazu nereaguje. Vypakuji jí tedy tašky ze sedačky a dělám si pohodlí ve stavu "ležmo." Sousedka si ustele taktéž a potom se směje, nikdo neví čemu. Ve Vicenze nás staví do pozoru průvodčí, která přišla usadit dva mladé Japončíky. Při následné kontrole jízdenek se mne, ptá, proč nesedím na svém místě. Podle mne docela hloupý dotaz, když musela kolem onoho kupé projít. Na mou odpověď kývne a nic neříká. Prostě bordel. Hůř je na tom naše "kámoška." I na průvodčí kouká jak "tydýt," když jí říká o jízdenku. Na druhou otázku už reaguje. Ale čert ví, co měla za jízdenku, když jí průvodčí říkala něco o Tarvisiu. Potom tak nějak usínám. Přijíždíme do Benátek a narušitelka odchází neznámo a nenávratně kamsi. Francesco si natáhne nohy naproti, Japonka se schoulí na sedačku, jejímu mladému klopím sedačku a sám se uvelebím na dvě sedačky. Takhle je nám dobře až do rána.
10.10. - Voda, která utekla
Svítá, už den se probouzí... Kupodivu do jasně modrého rána. Údolní mlha sice zahaluje Neustadt, ale zde nahoře, v okolí Semmeringu je azuro, které nebylo ani tam, kde být mělo. V pozadí se tyčí masiv Schneebergu, kopce a hrady kolem trati se jasně třpytí od ranního slunce. Ve Wiener Neustadtu, jak jsem tušil, je po po srandě. Mlha všude kolem. Uteklo to jako voda, jak to tak bývá. Francesco se se mnou loučí slovy "Ciao Joseph" a každý si jdeme svou cestou. O přestupní prodlevu si jdu sehnat něco teplého do žaludku a potom pokračuji EC Vindobona až do Prahy, kde přestoupím na autobus. Je pátek a tak busy praskají ve švech, ale to už vydržím. Další návštěva Itálie nebude mít určitě již takovou prodlevu, jako bylo nyní, 9 let.
Z kopců se stále páří, ale slunko se neukazuje. Pojedu se tedy podívat do městečka Torri del Benaco. Autobus jede akorát za pár minut, ale jízdenka je dražší, než jsem jel z Gardy až sem. Důvodem je zakoupení lístku u řidiče, místo v pokladně. V Torri del Benaco je zřícenina hradu, která se nachází vedle pěkného přístavu. Z něho je viděl na protilehlém břehu dominantní kopec Monte Pizzocolo Sera a vedle ní vpravo menší kopce Monte Castello di Gaino. Kdyby bylo bezmlží, to by byly panoramata. To je asi tak vše, co může Torri del Benaco nabídnout a jelikož je čas, vyrážím do Gardy pěšky. Jde se docela dlouho a teprve po tom, co obejdu Monte Luppia, se objeví Garda s místní dominantou, kopcem Rocca Vecchia.
Chvíli se ještě projdu po městě, abych se usadil v kavárně naproti kostelu a dal si „Americano café.“ Když čekám na autobus před nádražím, tak opět potkávám paní, co se mnou jela už včera a vystupuje na stejné zastávce. Dnes už se bavíme více. Než však stihnu pochytit její jméno, když se představuje, tak odletí neznámo kam. Říkám jí, že italsky se jmenuji Giuseppe. Zrovna tak se jmenuje její manžel. Dál už se dnes nic zajímavého nestalo a tak mne čeká poslední den ve slunné Itálii, ale tato pověst se zatím ani omylem nenaplňuje. Vlastně ano. Večer jsem měl v dole v restauraci půllitr piva Peroni, jehož cena 3,50 EUR mne zaskočila, ale nezrujnovala. Ještě předtím jsem si odestlal znovu dokonale ustlanou postel. Tentokrát jsem to ale tolik nepřeháněl.
Malcesine - město od východu, přístav, Porta Siresina, hrad a výhled na Malcesine a Lago di Garda,
Torri di Benaco - hrad, přístav, pohled na Monte Pizzocolo
9.10. - La cittá di Romeo é Giulietta
Sen o Monte Baldu se ve čtvrtek ráno definitivně
rozplynul, po tom, co jsem koukl z okna. Pořád mlha, pořád opar. Takže náhradní
plán byl navštívit hlavní město stejnojmenné provincie, Veronu. Ta leží v
regionu Veneto, česky Benátsko.
Snídaně byla
téměř stejná jako včera a po ní nastalo loučení a odjezd městským autobusem.
Franceskovi a spol. jsem vše patřičně pochválil a mohlo se vyrazit. Rozhodl
jsem se, že do Verony pojedu celou cestu autobusem, že nepojedu do Peschiery a
odsud vlakem. Cena lístku mne opět překvapila, tentokrát mile. 3,90 EUR. Ještě
před odjezdem jsem se zapovídal s paní, tak lehce nad 50 let. Byla to
Rakušanka, také na sólo pobytu v Gardě. Dokonce byla od Grazu, tak jsem jí
vylíčil, jak jsme byli nedávno v Mixnitzu. Pochválila, že znám celkem její okolí.
Tak řeka Mura se pamatuje lehce. Paní jela jen 2 zastávky, do muzea porcelánu.
Tam nastoupili pro změnu 4 Skotky, žijící v Anglii, věkem už kolem 60 let. To
je na tom cestování zajímavé. Ta pestrost. Obzvlášť v cizině.
Ani už nevím, jak dlouho jsme jeli do Verony, ale na čas jsme nepřijeli. Přes
město se to táhlo. Co jsem nepochopil, proč jsme museli jet centrem. Nicméně
prohlídka mohla začít. Nohy se mají nač těšit, i přes to, že jim odlehčím a
krosnu nechám v úschovně. 6,90 EUR za 7 hodin není zrovna optimální cena.
"Zlatý Oslo." Aspoň, že svítí sluníčko, které i přes opar slušně
hřeje.
Projdu kolem autobusového nádraží a první cíl v cestě je Porta Nuova (Nová
brána). Jedna z bran bývalého opevnění města. Ulicí Corso Porta Nuova jsem
vykročil směrem do centra. Cestou jsem potkal sympatickou... pekárnu a po
chvíli došel na Piazza Pradaval. Celkem zelené náměstí, v němž stromy svírají
fontánu se sousoším. Už z dálky jsem zahlédl nějakou velkou kamennou bránu.
Jmenuje se Portoni della Bra a je branou na největší veronské náměstí Piazza
Bra. V jeho prostředku stojí Arena di Verona. Je podobná římskému koloseu, ale
není tak vysoká. Amfiteátr římské říše je symbolem města a v létě se zde koná
známý operní festival. Dále se na náměstí nachází radnice - Palazzo Barbieri a
Gran Guardia, budova pro úkryt vojáků za špatného počasí. Dnes však konečně
vylezlo sluníčko a tak je hned veseleji.Po ulici Via Roma se dostávám k hradu Castelvecchio. Ten sloužil k obraně města od řeky Adige. Leží na jejím pravém břehu a najdete v něm muzeum. Řeka Adige sem teče až z Ötztallských Alp, kde pramení. Dále protéká Bolzanem, Trentem a vlevo od jezera Garda se dostává do Pádské nížiny. Po 410 kilometrech, v Benátském zálivu končí v Jaderském moři. Je po Pádu 2. nejdelší řekou Itálie a s Pádem je spojena několika kanály.
Přecházím
most Ponte Scaligero a po levém břehu měním směr ke kostelu sv. Jiří. Odsud
vynikám dominantnost hradu. Kostel sv. Jiří (San Giorgio) obklopují stromy
parku Cesare Lombroso u ohybu řeky, která svírá historické centrum Verony. Já
však odsud stoupám po schodech k hradu Castel San Pietro. Z jeho teras je
krásný pohled na centrum Verony a obzvlášť vynikají věže kostelů a náměstí.
Nebýt stále trvající opar, jistě i v pozadí města by se našla nějaká silueta
kopce. Pod hradem je schované divadlo Teatro Romano, ale to je momentálně v
rekonstrukci. Ponte Pietro přes řeku Adige a potom hned vpravo. Pak už dojdete
k Veronské katedrále. Ta je bohužel také pod lešením. Počet lidí začíná houstnout,
protože se blíží epicentrum Verony. Nejhustší je to na Piazza Erbe. Ještě více
prostoru berou místa pro stánky. Jinak je to ale pěkné místo. Nad náměstím se
zvedá vysoká věž Torre dei Lamberti. 84 metrů vysoká věž, slouží i k výhledu na
město a okolí. Stojí tu už od roku 1172 a její 2 zvony se jmenují Marangona a
Rengo. Ty ohlašovaly požár či nepřítele. Věž vyrůstá ze soudní budovy Palazzo della
Ragione. Arche Scaligere je monumentální pohřební komplex v gotickém
stylu, rodiny Scala. Leží vedle náměstí Piazza dei Signori, pár kroků od Piazza
Erbe. Jak se tak kochám, tak najednou začíná pršet.
To tu ještě tak scházelo. Odcházím tedy po Via Capello, směrem k řece. Najednou
mi se mi do cesty postaví dům. Juliin dům. Vcházím dovnitř a nechápu, jak kolem
toho můžou lidi tak blbnout. Vždyť příběh Romeo a Julie nebyl ani pravdivý!
Krom toho je tu "přejaponcováno." Brána domu a průchod do atria
jsou popsány miliony milostných vzkazů, monogramů a srdíček. Pod kamenným
balkonkem stojí bronzová socha dívky, jejíž ňadra denně osahají stovky,
možná tisíce lidí, spíše chlapů. Ve víře v nekonečnou lásku. Je čas
pokračovat. Déšť neustává, tak vyndavám pláštěnku. Prší ještě asi tak půl
hodiny. Nohy už mám také uchozené a vše podstatné už jsem vlastně viděl, tak se
vracím na nádraží.
Vlak jede až
za necelých 6 hodin, tak nejprve usednu do nádražního Mc Donald´s. Otevřu si k
tomu knihu a ono to nějak uteče. Když se setmí a tlačí mne židle, projedu se
trochu do Brescie. Jenže osobní vlaky tím směrem provozuje soukromá společnost
a to s jízdenkami na FS není možná kombinace. Projedu se tedy aspoň do Vicenzy,
abych nějak strávil čas. Před nádražím začíná Viale Roma po které se odebírám do centra. Cestou potkávám na můj vkus dost černochů. V jednom z autobusů městské dopravy vidím za volantem ženu, také nezvyklé. Pomalou chůzí dokráčím na Piazza dei Signori a zpět na nádraží. Daří se mi dokonce slušné noční snímky. Když se vrátím zpět do Verony, zbývá jen hodina do odjezdu nočního vlaku do Vídně. Ten přijíždí před 23. hodinou. Když dorazím ke kupé, zírám. Kupé plné Arabů a vyznačené místenky jen dvě. Otráveně hledám jiné místo. Nakonec se usazuji v posledním, kde jsou dvě místenky, ale cestující jen jeden. Akorát nechápu systém místenek. Tak buď jsou povinné a nebo ne. A ne aby se do kupé nacpala arabská náplava a vesele si jela bez místenky. Cestující, mladík, nejprve hovoří anglicky, ale potom se představuje jako Francesco z Milána, jedoucí za holkou do Vídně. To však ještě není vše. Po chvíli si přisedá divná cestující. Ale má tepláky a dvě igelitky, tak snad brzy vystoupí. Kdepak chlapečku. Když s někým telefonuje, tak mluví německy. Když se jí ptám zda jede do Vídně, tak kouká jak kdyby právě přistála na Venuši a i po druhém dotazu nereaguje. Vypakuji jí tedy tašky ze sedačky a dělám si pohodlí ve stavu "ležmo." Sousedka si ustele taktéž a potom se směje, nikdo neví čemu. Ve Vicenze nás staví do pozoru průvodčí, která přišla usadit dva mladé Japončíky. Při následné kontrole jízdenek se mne, ptá, proč nesedím na svém místě. Podle mne docela hloupý dotaz, když musela kolem onoho kupé projít. Na mou odpověď kývne a nic neříká. Prostě bordel. Hůř je na tom naše "kámoška." I na průvodčí kouká jak "tydýt," když jí říká o jízdenku. Na druhou otázku už reaguje. Ale čert ví, co měla za jízdenku, když jí průvodčí říkala něco o Tarvisiu. Potom tak nějak usínám. Přijíždíme do Benátek a narušitelka odchází neznámo a nenávratně kamsi. Francesco si natáhne nohy naproti, Japonka se schoulí na sedačku, jejímu mladému klopím sedačku a sám se uvelebím na dvě sedačky. Takhle je nám dobře až do rána.
Verona - Porta Nuova, Portoni della Bra, Arena di Verona, Castelvecchio, panorama Verony,
Torre dei Lamberti, Piazza Erbe.
Noční Vicenza
Torre dei Lamberti, Piazza Erbe.
Noční Vicenza
10.10. - Voda, která utekla
Svítá, už den se probouzí... Kupodivu do jasně modrého rána. Údolní mlha sice zahaluje Neustadt, ale zde nahoře, v okolí Semmeringu je azuro, které nebylo ani tam, kde být mělo. V pozadí se tyčí masiv Schneebergu, kopce a hrady kolem trati se jasně třpytí od ranního slunce. Ve Wiener Neustadtu, jak jsem tušil, je po po srandě. Mlha všude kolem. Uteklo to jako voda, jak to tak bývá. Francesco se se mnou loučí slovy "Ciao Joseph" a každý si jdeme svou cestou. O přestupní prodlevu si jdu sehnat něco teplého do žaludku a potom pokračuji EC Vindobona až do Prahy, kde přestoupím na autobus. Je pátek a tak busy praskají ve švech, ale to už vydržím. Další návštěva Itálie nebude mít určitě již takovou prodlevu, jako bylo nyní, 9 let.
Žádné komentáře:
Okomentovat