Když jsme loni jeli ze Slovinska přes Rakousko,
zaujala mne krajina kolem Semmeringu, kde se trať neskutečně kroutí a klesá.
Už ze shora se před cestujícími otevře úchvatný pohled do údolí kolem
Gloggnitzu, do kterého po pár minutách vlak sjíždí a pokračuje k Vídni.
Tento úsek je na koridoru Vídeň – Villach. Parádní podívanou dotváří hrady a
kopce. Na dvou z nich jsem spatřil rozhledny. Když jsem později doma
brouzdal po mapě a zabrousil k Brucku nad Murou, padla mi do oka soutěska
u městečka Pernegg, v údolí řeky Mury. Ta mimochodem pramení
v Taurech a přes Rakousko míří do Slovinska a přes chorvatskou hranici. na chorvatsko-maďarské hranici u Legradu poté splyne
s Drávou. Soutěska Bärenschützklamm, pod českým názvem Medvědí, má výchozí
bod v Mixnitzu, kde je vlaková zastávka osobních vlaků. Spočítal jsem si,
že se sem dá podniknout jednodenní výlet. Takhle podobně se rodí nápady na
výlety.
Rozhodil jsem sítě a v nich uvízli další čtyři členové výpravy,
jejíž datum jsme stanovili na první říjnový den. Největší radost jsem měl
z toho, že se sešla po devíti letech naše stará tříčlenná parta
z cest do zahraničí, já a dva ostřílení cestovatelé. Kolega Karel a expert
na Korfu, Vašek z Kralup. Jako čtvrtý se přidal Marek, již prověřený
z cesty po Norsku a poslední člen kvintetu byl Vláďa z Ostrova, který
je zase Vaškův známý. Trasa by měla měřit 13 km a po zdolání soutěsky se
vrátíme přes kopec Rote Wand, který přesahuje 1500 m n.m.
Všichni jsme se shodli na tom, že pojedeme nočním vlakem „Metropol“ do Vídně.
Tam jsme byli v 6.17 a za čtvrt hodiny jsme měli přípoj v podobě IC
směr Benátky. S ním jsme po 8. hodině v Brucku nad Murou, kde je
akorát půl hodiny čas zajít do pekárny a po ránu potěšit žaludek horkou kávou.
Elektrická souprava bez vlakové čety vyjíždí kolem 8.39 a má konečnou
v Grazu. My vystupujeme na 2. zastávce, Mixnitz–Bärenschützklamm. Nebe
je zatažené a vzdálenější vyšší kopce se do něj noří. Mixnitz je sevřený
v údolí Mury skalnatými, ale lesnatými kopci, jejichž výška nedosahuje ani
2000 m n.m. Procházíme vesnicí a po chvíli odbočujeme vlevo k rozcestníku,
odkud je to do soutěsky hodinu a půl chůze. I v Rakousku platí nesmyslný
systém vzdáleností časově, místo kilometrově. Procházíme malebnou ulicí, kde
stojí pěkný dům, s kamenným přízemím a dřevěným patrem. Před ním stojí
socha medvěda. Ten je prvním cílem našich foťáků. Ulice nás vyvádí
z Mixnitzu. Nejprve vede po rovince a sem tam kolem domů. Asi tak po
kilometru se začne zvedat. Na začátku lesíka stojí Bräuner Mühle, kde jsou
propagační materiály, hlavně o soutěsce. Když se jdeme podívat dovnitř, tak nás
chlápek, zřejmě majitel, vykazuje. Aspoň tak nám to líčil Vláďa, který umí
nejlépe z nás německy. Už cestou sem dostal cejch největšího baviče.
Míjíme první osvěžovnu na trase a za chvíli začíná vodní divadlo. Nejníže
položený vodopád na Mixnitzbachu se jmenuje Kaskadenfall. V již
žloutnoucím listí se vyjímá velmi pěkně. Překonáváme první lávku, nad kterou je
nejhezčí vodopád spodní čísti soutěsky. Pak se prudce zatočíme do kopce a
přicházíme k vyhlídce, s obrázkem svaté, možná Panny Marie. Z ní
je pohled do údolí a na nejbližší štíty. Potok zůstal hluboko pod námi a my si
říkáme, kde je nějaká ta pokladna, když vodopády už byly tři. Potom jdeme dlouho
úsekem, kde se nic neděje. Náhle se napojujeme na lesní cestu. Před námi se
odkryje špičatý vrchol Hartenkogel, osada Bauer im Burgstall a horní Mixnitz.
Po hodině a tři čtvrtě přicházíme teprve ke vchodu Medvědí soutěsky. Je zde
velký plac a roztomilá Hans-Kerrlhütte, která je zároveň pokladnou. Parametry soutěsky
jsou: délka 1400 metrů, převýšení 350 metrů, celkem 164 žebříků, ať už
horizontálních, či vertikálních. Zvládnout by se soutěska měla za 90 minut. Že
soutěska vznikla a v roce 1978 byla vyhlášena za chráněnou přírodní
památku má na svědomí Rakouský alpský spolek, sekce Mixnitz. Vstupné jsme
zaplatili 3,50 EUR a šlo se na věc.
Pak teprve začla ta pravá paráda. Nejprve jsme míjeli nenápadné kaskády a
posléze vystoupali po dřevěných schůdkách, zasazených do země. Pak už nás
čekala nemilosrdná cesta, těžkým terénem. Nejpve se šlo po žebřících mezi
stromy, mírně nad tokem potoka. Pak stromy zmizely a všude kolem byly jen skály
a voda. Terén, který následoval by zvládl pouze trénovaný horolezec. Všem ostatním je tu k dispozici turistická stezka. Když jsem
viděl, jak se před námi zvedají žebříky, které mnohdy atakovaly sklon 90
stupňů, musel jsem se pořádně nadechnout. Procházeli jsme i takovými úseky, kde
byla skála široká 2 metry. Kus výše jsme pro změnu prolézali pod převisem skály. Vše bylo
ozdobeno spousty vodopády. Místy se pod námi odkrývala hluboká propast soutěsky
a úseky, které jsme už měli za sebou. Euforii začal trochu brzdit déšť, který
se přece jen spustil, podle předpovědi, těsně pod chatou Diensthütte. To už
jsme byli v 990 m n.m. a všichni jsme byli rádi, že si můžeme oddechnout a
posvačit. Chata byla sice zavřená, ale aspoň tu byly lavičky.
Pak následovala ještě krátká pasáž mezi skalami, již za mírného deště. Na ten
jsme byli ale připraveni. Poslední výškové metry nás ještě dost zahřály, šlo se
po prudkých žebřících. Ty byla jedinou slabinou, jinak parádního zážitku. Místo
plochých stupňů, byly zatlučeny dvě oválná dřívka, na které se muselo místy
dávat pozor, aby člověk nešlápl blbě. Horizontální byly ještě horší. Nepochopil
jsem, proč na lávkách byly zatlučeny stupně, když se šlo vlastně vodorovně.
Když cedule na stromě hlásila, že Jausenstation je 10 minut, už jsme se těšili,
že se chvíli schováme pod střechu. Jausenstation je horská chata, ve výšce 1209
m n.m. Tam jsme na chvíli zavítali a dali si polévku a pivo. V chatě bylo
velmi útulno a tak se nám ani nechtělo do toho deště, který neustával, ale nic
jiného nám nezbývalo.
Bylo jasné, že na Rote Wand se dnes nepodíváme. Cestu zpět jsme zvolili po
značce, která by nás podle rozcestníku měla dovést na parkoviště
v Mixnitzu za 1:45 hod. Jelikož už pršelo hodinu, bylo mokro a nesnadný
terén, který serpentinovitě klesal severně nad soutěskou, tomu také nepřidal.
Místy se muselo jít opatrně. Byly jsme hodně rádi, že jsme byli zpět na nádraží
v Mixnitzu a vlakem v půl sedmé nastoupili cestu k domovu. Po
přestupu do Railjetu v Brucku, jsme usušili mokré věci a bylo nám zase
dobře.
Po příjezdu na Wien–Meidling jsme měli spoustu času do odjezdu zpátečního
nočního vlaku do Prahy, tak jsme popojeli na Wien–Westbahnhof, kde jsme
brouzdali po obchodech a poté zabrali dobré fleky ve vlaku. Měli jsme velké
štěstí, že cestující, zakoupivší místenky do našeho kupé je nechali klidně
propadnout a nedostavili se. Tím jsme získali více prostoru a lépe se v noci
spalo. Za Prahou jsme zůstali opět sami s Karlem a přes Ústí nad Labem
byli v půl osmé v Lounech. Tam skončil náš vydařený výlet,který mírně
pokazil déšť, ale zavládla celková spokojenost.
Už jsem to někde psal, ale tohle byl asi nejhezčí výlet, co jsme v roce 2015 měli. Jeli jsme přes http://www.topsleva.cz/slevy/medvedi-stezka a nemělo to chybu. Ta příroda celkově v Rakousku je krásná a tohle bylo top. Už teď hledáme další místa poblíž, ať objevíme něco nového.
OdpovědětVymazatAno Ládiku, v Rakousku je to super. Dík za přečtení :)
Vymazat