Sedloňův blog: Sobotní noc na Havranu

Už je to tu zase. Franta Anděl vymýšlí cyklotúru do Českého lesa a opět v ní figuruje kopec Havran. Tentokrát se tam chystáme strávit noc. Pojede nás celkem 5. Franz, Josef, Tomáš, Jana a Frantův syn Kuba. Takže jsme usoudili, že se to musí povést, když pojedou 2 Andělé. Já s Janou jedeme z Rakovníka a zbytek se přidá v Plzni.
Je 10 hodin a konečně se Janča seznamuje s Andělem. Mezitím Tomáš, dychtivý po pivu, přeskočí na první nástupiště plzeňského nádraží, rovnou ke stánku. Koleje nekoleje, žízeň je veliká. potom už se rozjíždíme s menším zpožděním, jak je v současnosti v Plzni zvykem. Rekonstrukce nádraží je veliká a prý bude dlouhodobá.
Planá u Mariánských Lázní je naší přestupní stanicí. Do Tachova budeme pokračovat Regionovou. Jelikož už se blíží poledne, tak sháníme nějakou restauraci. Moc na výběr tady teda v sobotu není. Co mne dostalo nejvíc, bylo zavřené infocentrum v turistické sezóně! "To jste Tachováci moc nevychytali." Nakonec se usazujeme v restauraci u řeky a téměř všichni si dáváme kulajdu (až na Jančinu česnečku). Pak už konečně šlapeme do pedálů. Knížecí alejí se dostáváme do Světců, kde je opravená jízdárna. Dnes je tu ale svatba, takže se dlouho nezdržujeme a tak první klidné místo je přehrada Lučina, k jejíž hrázi vystoupáme za půl hodiny. Stále se držíme CT č. 2171 a ta nás přivádí do Milířů. Zde jsme si už jednou pivko dávali v místní hospůdce. Obec Milíře je v krásné poloze nad údolím Lužního potoka a je viditelná z mnoha stran a míst. Stále spíše stoupáme, ale houpavým terénem, abychom to neměli tak lehké. Dohoupeme se do Lesné, kde je konečně občerstvovna. Pouze ale v podobě "sámošky," jak jinak, našich občanů z východní Asie.
Mezi Lesnou a Starou Knížecí Hutí se najednou vynořil Havran, který jinak z moc míst nebývá vidět. Pak už jsme nerušeně pokračovali k jedné z dnešních atrakcí. Jedeme velmi blízko německých hranic a stavíme nejprve v Zadním Zahájí, které je tím pádem zaniklou obcí. Ještě, že tu zbyl aspoň ten rybník. Dva kilometry po žluté značce by měla být zřícenina zámku. Cesta vede mírně do kopce, po lesní cestě, která se hlouběji mění v lesní pěšinu. Starý zámek tu opravdu je a značně chátrá. Je dokonce prorostlý stromy, což je dáno polohou v lese. Nejvíce se dochovaly podzemní sklepy, takže jsme se museli pohybovat opatrně, pokud jsme v nich nechtěli skončit. Je to vlastně jediné nové místo na naší dvoudenní trase. Všechno ostatní už většina skupiny zná.
Franta se synkem jeli ještě okouknout Přední Zahájí, které je až na hranicích a ty mají procházet dokonce kuchyní hostince. Jedu tedy za nimi, zbytek výpravy čeká u rybníka. Tomáš je mírně nervózní, že nestihne na Zlatém Potoce pivko. Hned za hranicemi na německé straně stojí restaurace, ale nic nenasvědčuje tomu, že by měla skrz něj procházet hranice. Buď to později upravili, či původní zbourali.
Tomáš nakonec napřed nejel a s Janou na nás čekají a potom se suneme dále k cíli. Přes zaniklou obec Stoupa se dostáváme k asi nejhezčímu rybníku Českého lesa. Huťský rybník už se mi zalíbil při prvním výletu na Havran. Rádi bychom se na tomto romantickém místě s Janinou zdrželi déle, ale zavírací hodina na Zlatém potoce se blíží. Nakonec přijíždíme půl hodiny před ní, což je 17. hodina. Po mém dotazu se potvrdilo, co jsem si myslel. Otevírací doba není konečná. Obsluhující zde dokonce nocují. Chvíli jsme zde poseděli a téměř všichni si pochutnali na koláči s malinami a ostružinami.
Pak už zbývá jen popojet k rozcestí Pod Havranem a pro některé z nás začíná notoricky známé stoupání po panelech, jejíž sklon ke konci atakuje hranici 20 %. Je k 18. hodině a ještě zde potkáváme turisty. Přístřešek s prosklenou stěnou bude k noclehu jako stvořený. Jen zašupovací dveře chybí k dokonalosti. Nejprve poprvé stoupáme na vyhlídkovou plošinu o gigantických rozměrech, momentálně kvůli výhledu. Ten je fantastický, jak už jsem psal v minulém článku. Akorát jsme dnes neviděli Šumavu.
Tomáš se chopil úkolu zatápěče, což on ovládá a zanedlouho už plápolá oheň. Další výstup je ve znamení západu slunce. To zapadá kolem čtvrt na devět a je to pěkná podívaná. Mohlo to dopadnout všelijak. Při dešti bychom tu nebyli, nebo mohlo být pod mrakem, ale nám bylo dopřáno polojasné nebe.
Do třetice všeho dobrého a my jdeme nahoru, když už je všude tma tmoucí. Pozorujeme světýlka ve městech a obcích. O dost více je jich v Bavorsku. Rozhodně větší krása je pozorovat jasné hvězdy, kterých je nespočet. Spoustu věcí si dovedu představit, ale nekonečný vesmír ani trochu. Kouzlo okamžiku dokresluje padající hvězda, která je naším dnešním darem a znamením, že jsme tu správně.
My s Janinou jsme nakonec rozdělali stan a klukům necháváme celý "kvartýr." Ono tam totiž pěkně táhne a někdo by to určitě odnesl, kdybychom tam spali všici. Už ani nevím v kolik jsme usnuli, ale před šestou už jsem slyšel, že někdo z našich je vzhůru. Pokud chceme vidět i slunce východ, musíme vylézt z brlohu. To se nám daří a za chvíli stojíme už počtvrté na plošině. Životadárné slunce si dává na čas a my se zahříváme pobíháním po železném ochozu. V 6:15 vylézá slunko vlevo od Rozsochy. Na vrcholu jsme ale jediní. Frantu už to asi nebaví, pořád lítat nahoru a Tom si to vychutnává z prvního patra. O Kubovi ani nemluvím, ten je ještě zachumlaný ve spacáku.
Po snídani jdeme zbytečných půl kilometru k hraničnímu kameni 13/12. Čekali jsme nějaký historický hraničník, ale nic takového se nekonalo, takže jsme zase vyšlápli půl kilometru zpět. V 8 hodin opouštíme Havrana a kolem Šelmberku jedeme přes Ostrůvek. Prý unavený Kuba s Tomem nám unikají houpavým terénem, kterým mi přijde, že stoupáme výš, než abychom klesali do vnitrozemí. Křižovatka u PR Farské bažiny je klíčová. CT č. 2171 zlákala Toma s Kubou a dali se po ní. My jsme se však nenachali nachytat a pokračujeme na silnici a po ní do Lesné. Až zde nám došlo, že ti dva zřejmě jedou jinudy. Setkáme se tedy v Tachově. Přes vísku Písařova Vesce se dostáváme do Studánky. Cestou opět vynikají Milíře. Pak už konečně sjíždíme do Tachova. Přjíždíme k Lidlu a na nádraží, ale Kuba s Tomem nikde. Objevují se až po deseti minutách.
Rozhodli jsme se popojet vlakem do Plané a odsud jet ještě na kole do Mariánských Lázní. Menší zádrhel je v tom, že budeme muset většinu trasy po hlavní silnici. Nejprve vyjíždíme z města a do Chodové Plané použijeme cyklostezku, kopírující onu hlavní silnici. Zde chtějí hoši skočit na jeden Chodovar, ale v restauraci mají zavřeno a do pivovaru se jim nechce. My to s Jane máme jistý. Dáme si na kolonádě oplatku a to nám bude stačit ke spokojenosti. Není hlavní silnice jako hlavní silnice. Tato, č. 230, je díky blízké silnici 1. třídy klidnější. Tak se jede celkem dobře, i když mírně do kopce. Na kolonádu sice nedojedeme, ale oplatku si dáváme. Zaujali nás čokoládové oplatky z příchutí chilli papriček, i přesto, že jsou až z Luhačovic. Fasujeme 4 krabice různých druhů a vracíme se z kopce na nádraží, odkud už pojedeme v půl jedné domů.
Jsme rádi, že už sedíme, ale Tomášovi to ještě nestačilo. Vystupuje ve Všeboři a pojede se podívat na zatopený most v jesenické přehradě, zatímco my pochrupujeme při kolébavé jízdě vlaku. My zatím v Chebu seženeme něco k obědu. Já s Giovannou jsme nakonec zajeli do Tesca na čínské nudle a po 14. hodině jsme všichni vyrazili směrem na Most, kde jsme se rozloučili.