Pod Allgäuskými Alpami (2/4)

12.8. - Na nejvyšší průsmyk Německa

Vstáváme v 6 hodin, kdy nás budí hodiny kostela. Déšť stále neustal, tudíž se zatím přesuneme do "umyvárky," kde děláme očistu a vaříme snídani. Jenže prší i v 8, takže se podíváme po místních krámcích. Nejvíce Janču zaujímá obchůdek, kde mají kameny z různých zemí světa. Déšť stále trvá a tak ještě navštívíme Intersport. Tam si Janka kupuje legíny. Ty se jí totiž sakra hodí. Teplota nepřesahuje 15 °C. 

Ne nadarmo se říká, že desátá rozhodne. Stoupáme z Hittisau za mírného krápání. Výše za městem se otevřou pěkné výhledy na něj samotné. To se nám zarylo hlouběji do srdce, než bychom čekali. Loučíme se i z Bregenzským lesem a po zbytek cesty nás budou doprovázet Allgäuské Alpy, momentálně vlevo.

Na hranicích s Německem fotíme vodopád na hraničním potoce. Tuto situaci můžeme spatřit i u nás v údolí Labe, kde Klopotský vodopád padá na hranici ČR a Saska. 

Po nucené svačině v autobusové zastávce (déšť) brzdíme v obci Balderschwang, kde nás upoutává fotogenický kostel. Také se nám líbí hotel Kienles Adlerkönig. Jelikož je stále pochybné počasí a v menu objevujeme koláč a štrůdl, jdeme dovnitř. Usedáme do téměř prázdného, ale útulného interiéru. Servírky jsou oblečeny v pěkných krojích. Ze dvou se vyklubaly Slovenky, což vítáme hlavně kvůli lepší komunikaci. Objednáváme si capuccino a meruňkový koláč a za chvíli jsme mile překvapeni velikostí porce. Nápoj ve velkém hrnku, koláč dostatečně velký. Navíc obojí bylo výborné. 

Tento hotel bychom mohli nazvat "klouzačkový." Už zvenčí jsme si všimli malého tobogánu, zřejmě pro děti. Když jsem šel na záchod, překvapila mě klouzačka vedle schodů. Samo, že jsem ji použil. Než dojíme, vylézá sluníčko.

Kolem poledne se loučíme se sympatickou Slovenkou, která nás včas zastavila, než jsme napsali něco do knihy citátů. Tu jsme měli za knihu návštěv. Aspoň jsme to šéfové, jež se tam objevila, pochválili osobně. 

V 15:30 přichází další milník v naší cykloturistické kariéře. Ocitáme se na nejvyššm průsmyku Německa. Riedbergpass má sice jen 1406 m n.m., ale u nás má svou cenu. Němce zřejmě moc netáhne, když jsou v Alpách vyšší průsmyky. Soudíme dle toho, že nebýt tu cedule s názvem, neznalý by ani nevěděl, kde je. Na dohled je hora Riedberg Horn, na níž si brousím zuby. Pod ní je chata Grasgehren (1445 m), která překvapivě v 16 hodin zavírá. Kolem zmiňované hory vede dle mapy cyklostezka, čili se tam tudy vydáme. Dostat se pod Riedberg Horn znamená vystoupat ještě o 200 metrů výše. V sedle jsem toho moc neujel, sklon byl šílený. Společnost nám dělaly krávy. Dosud zahalené vrcholy hor se začínají odkrývat. Akorát včas. 

Jsme na nejvyšším bodě letoška dosaženým na kole. Tachometr ukazuje 1627 m n.m. Vrchol Riedberg Hornu je o 150 metrů výše. To je úplná sranda pokud jde o alpskou horu. Výšlap je opravdu snadný. Zde nikoho netrápí, že turistická cesta vede skrz ohradu s krávami. U nás by toto asi neprošlo. Krávy jsou dokonce i na vrcholu, to jsem tedy ještě neviděl. Jaňula je ve svém živlu. Můj živel je zase výhled do okolí, které se pomalu odhaluje. Západně je vidět údolí jímž jsme přijeli, na východě údolí řeky Iller a Allgäuské Alpy.

Nasedáme na naše oře a čeká nás jízda mezi alpskými lukami a pastvinami, co je ještě lepší, z kopce. Bude okořeněna občasným bahnem či protékající bystřinou. Nakonec se nečekaně brzy dostaneme na asfaltku. To už nám tedy nevadí, že sklon klesání se přiostřil. 

První v cestě nám stojí chata Alpe Zunkleiten v 1172 metrech. Níže výhledy zakryl les, čili jediným zpestřením bylo kličkovaní mezi turem, který se válel i přes silnici. 

Jsme ve Fischenu v kraji Allgäu, kam jsme klesli o 900 metrů. Podle řeky Iller pojedeme do Sonthofenu. Za nim už se poohlédneme po nějakém nocležišti. Sonthofen je sympatické město (což pod Alpami není nic zvláštního), kde se chvíli zdržujeme. Na konci města dobíráme vodu a potom už míříme na Bad Hindelang. V Sonthofenu se do Illeru vlévá Ostrach, kolem nějž nyní jedeme. Ale ne moc daleko, budeme se snažit utábořit. 

Pěkné místo nakonec nacházíme 2 km před Vorderhindelangem u nějakého hřiště kus od řeky. Ostrach je dost široká řeka aby nás jeji šumění uspalo.

Trasa:
Hittisau - Balderschwang - Riedbergpass - Riedberg Horn - Obere Bogenalp - Fischen - Sonthofen.
47 km, 918 m.př.

 Hittisau

 Hraniční vodopád

 Balderschwang

 Nejvyšší průsmyk Německa

 Riedberg Horn

 Výhled z vrcholu na západ, jih a sever

 Chata Alpe Zunkleiten

 Fischen

 Sonthofen

 Stanoviště u řeky Ostrach

Pod Allgäuskými Alpami (1/4)

Pro letošní srpnovou cyklodovču jsme tentokrát vybrali zahraničí, konkrétně jižní Bavorsko. To budeme střídat s rakouským Tyrolskem, ovšem první den zavítame do Vorarlberska. Našimi hlavními cíli bude nejvyšší průsmyk Německa a nejhezčí zámek Bavorska. Jízdu chceme zakončit pod nejvyšší horou Německa, kterou je Zugspitz. Kvůli počasí vyrážíme o den později a na 150 kilometrů budeme mít pět dní.

15.8.- I do Oberstaufenu nakonec Alexem

Kdy naposledy nám cestou na dovolenou pršelo? Už ani nepamatujeme. I na ten Island, když jsme jeli, bylo hezky. Dnes tedy vládne kovové nebe. Kolem Karlových Varů občas vysvitne slunko, jinak žádné zlepšení.

V Chebu musíme hodně máknout, aby nám neujel vlak do Marktredwitz, jedoucí z prvního nástupiště, nikoliv ze druhého, jak jsme se domnívali. V Marktredwitz nikam do podchodu nemusíme, což jsme rádi, ale zase musíme tahat kola do vlaku. Navíc je vlak do Norimberka narván, takže si cestu dáme na stojáka. Na rozdíl od Ivy Pazderkové se místo bavení cestujících musíme zabavit jejich pozorováním. Nebo můžeme pozorovat krajinu. Celkem je na co koukat. Smrčiny, Francké Švýcarsko, údolí řeky Pegnitz.

Z Norimberka nám to jede po 11. hodině, a malinká nejistota o přepravu kol byla lichá. Symbol v hlavičce vlaku v aplikaci nebyl, ale místa pro něj habaděj. Směrem k Mnichovu přibývá oblačnosti a postupně se rozprší.

V Mnichově máme na přestup 20 minut, což je na takové nádraží akorát. O pár minut později a nesehnali bychom tak dobrý flek na kola. Stejně jako loni do Lindau, i dnes pojedeme na jih Bavorska společností Alex. Urvat kupé pro sebe? Bylo bláhové si to myslet. Do Kemptenu s námi "sharují" kupé dva Němci a Angličan. V následující stanici, Immenstadt, se vlak dělí na dvě poloviny. Zadní pojede do Oberstdorfu.

V 15:18 přichází Oberstaufen, čili naše výstupní stanice. Počasí se nezlepšilo, mrholí. Neužijeme si tudíž toto zajímavé městečko, jak bychom chtěli. Jen si vyfotíme kostel a mažeme z kopce dolů. Oberstaufen stojí nad údolím Weißbachu a z jihu působí dominantně. Cesta údolím je příjemná, jenom nevynikají vrcholy hor zahalené do mraků.

Po pěti kilometrech brzdíme ve vsi Krebs. V mapě je totiž namalovaný vodopád. Ten vůbec nevypadá špatně. Je sice umělý, ale fotogenický. Padá pod mostem rovnou z malé přehrady. Vodním tokem mu je Weißbach. Mezi stupni se na skále vytvořily tzv. hrnce. Sestup k jeho patě je trochu krkolomný, ale vyplatí se. Pěkný pohled je na vodopád také z mostu, přímo nad ním.

Poslední obcí v Německu je Aach, vjíždíme totiž do Rakouska. Po překonání hranic navštěvujeme skromný sympatický obchůdek, který provozuje starší pán. Jsme ve spolkové zemi Vorarlberg. Vrcholy napravo patří jestě do pohoří Bregenzský les (Bregenzerwald). V obci Reifensberg odbočíme z hlavní silnice a do Hittisau pojedeme po vedlejší. Nemělo by to být tudy tak houpavé. Cestou se otevírají pěkná panoramata i přesto, že jsou mraky nízko.

Už ho vidíme před sebou, očekávané městečko Hittisau. Ani ještě netušíme, jakou bude hrát dnes důležitou roli. Sjezd a výjezd k řece je otázkou padesáti výškových metrů. Je po šesté hodině a jako první navštěvujeme market. Poté se přesuneme ke kostelu, kde pod stromem rozbalíme vařič a začíná proces večeře v podobě plněných těstovin. Jenže začíná mrholit, tak se radši přesouváme pod střechu. Než dovečeříme, déšť zesiluje. Jsme rádi, ze jsme dojeli aspoň sem. Při obhlídce okolí jsem objevil zajímavé věci. Za rohem pod schodištěm je dobré místo pro nocleh a naproti přes silnici je záchod a sprcha. Náhle se nemusíme bát, kde dnes přenocujeme. Záleží ale co déšť.

Prší už hodinu a my se přesouváme k "umyvárce." Janka zprvu nebyla nadšená z nocoviště, které jsem objevil, ale když viděla to počasí, nakonec souhlasila. Jediný malý zádrhel je v tom, že nefunguje sprcha, jinak je tu ale úžasné zázemí. Již za šera se neviděni neslyšeni přesouváme pod schody. Tam si v klidu rozesteleme a za zvuku deště, ale i projíždějících aut usínáme po desáté hodině.

Trasa:

Oberstaufen - Krebswasserfall - Aach - Riefensberg - Hittisau.

19,5 km, 322 m. př.

 Údolí Weißbachu

 Krebswasserfall

 Aach

 Reifensberg

 Krumbach a údolí Bolgenachu

 Hittisau...

 ...a nocležiště v jeho centru

Drtinova rozhledna, Milada

V pátek 21.7. otevřeli další novou rozhlednu Miladu, což ve mně a Lubošovi vyvolalo nápad vydat se na jednodenní výlet, který jsme podnikli tři dny po jejím otevření. Jelikož se jedná o oblast kolem přehrad Orlík a Slapy, přidáme k tomu ještě jednu čerstvou u Chotilska, která mi také chybí do sbírky.

Rozhledna Milada

Tato sympatická rozhledna stojí na vrcholu Krchov ve výšce 489 m n.m. u obce Přední Chlum, kousek od hráze orlické přehrady. Stavba je dřevěná, s čtvercovým půdorysem, vysoká 30 metrů. K rozhledně vede červená značka ze Solenice a zelená z Hřebenů. Obě značky se potkají v Předním Chlumu a na vrchol vedou společně. Na rozhlednu se platí 50 Kč a je zde možnost malého občerstvení. 

Rozhledna svou výškou převyšuje blízký vysílač, čili ten nenarušuje nádherný kruhový a daleký výhled. Úžasný je pohled na kopcovitou krajinu Sedlčanska a na klikatící se přehradu Kamýk (foto 3). Vidět je i orlická přehrada (foto 4), ale ne její hráz. Na dosah je kostel na Makové hoře a obec Krásná Hora nad Vltavou. Jižnímu pohledu vévodí Šumava. Bezpečně poznávám Boubín a Bobík (foto 5).

Drtinova rozhledna

Rozhlížení má na Besedné (496 m) dlouhou tradici. Na počest významného rodáka Františka Drtiny z nedalekého Hněvšína byla dne 11. července 1926 slavnostně otevřena nová dřevěná rozhledna na vrchu Besedná (496 m), který se nachází nedaleko Živohoště. Drtinova rozhledna byla 22 m vysoká, ve tvaru husitské hlásky. Postavili ji místní turističtí nadšenci na Besedné, kam právě František Drtina rád chodil. Ve 20. a 30. letech patřila rozhledna k oblíbeným turistickým cílům. Vzhledem k působení prof. Drtiny v Masarykově vládě a jeho syna Prokopa v Benešově vládě, nebyla tato rozhledna s tímto názvem komunisty příliš politicky vhodnou a nechali ji tedy v roce 1967 strhnout.

Nová rozhledna byla otevřena o velikonoce v roce 2015. Je dřevěná, 21 metrů vysoká a konstrukce je totožná s rozhlednou na Boubíně. 

Besednou najdete nad obcí Chotilsko, jihovýchodně od Nového Knína. Vrcholem prochází zelená značka od severu k jihu. Parkoviště se nachází na jižní straně, odkud je to k rozhledně půl kilometru. 

I z této rozhledny je daleký kruhový výhled na okolní kopcovitou krajinu. Na severu lze zpozorovat obec Slapy (foto 5) a vysílač Cukrák (foto 4). Jihovýchodně se tyčí Javorová skála a severozápadně se táhnou Brdy. Také lze zahlédnout okolní rozhledny, např. Veselý vrch či Neštětickou horu (foto 6).

Island (13/13)

20.7. - V teplých krajinách

Spalo se nám celkem dobře. Než jsme přistáli v Norimberku, slunko hřálo už přes okénko. Z venčí to bylo úplně cítit - slunce, teplo, léto!

Útokem bereme metro na nádraží a na něm vlak do Hofu. Žel bohu odjíždí až z 21. koleje, což je rozhodujicí, vlak jsme nestihli. Počkáme tedy dvě hodiny na další a mezitím posnídáme. 

V 9:37 odjíždíme z Norimberka a do Chebu pojedeme dvě hodiny. Ve vlaku kupodivu všichni usínáme. Kupodivu proto, že až tolik pohodlné vozy nejsou. Budime se akorát před Marktredwitzem.

Cheb! Čechy! Domovina! Jak jsme se těšili s Jaňulou domů... Z euforie nás trochu vyvedl Vietnamec v rychlém občerstvení před nádražím. Nejprve nás nenechal domluvit a poté neposlouchal, co mu říkáme. Ale závitky místo kuřecího mi tolik nevadí. Dále už se nic zvláštního během cesty do Mostu nestalo. Tam nastalo loučení s našimi "spolubojovníky." Boj to totiž někdy byl.

"Jsme opravdu na Islandu." Říkali jsme si často s Jančou. Postupně se dojem zhoršoval, způsobený převážně počasím. Osm dní deště, to už je opravdu síla. To ani ta zima a vítr tolik nevadily. Kvůli počasí jsme museli postupně oželet Hafragilsfoss, Vestmanneyjar, Dyrhólæy, Systrafoss a neužili si Dettifoss, Skógafoss a vyhlídku z Perlanu. 

Další faktor byly ceny, neskutečná drahota. Kam se hrabe Švýcarsko či Norsko. Jen pro příklad (vyděl čtyrmi na české koruny): chleba - kolem 700 ISK, jídlo v restauraci - kolem 2000 ISK, 1 l nafty - 180 ISK, jogurt Skyr - 150 ISK, 500 g rajčat - 450 ISK, magnetka - 900 ISK, ligový fotbalový zápas - 2000 ISK, noc v kempu - kolem 1600 ISK. Jediné, co by aktuálně bylo levnější by bylo máslo.

Krajina je tu pěkná, což asi tak vnímáme, protože je jiná. Jen ty lesy nám tu chyběly. Ale i přesto vše jsme snažili užít si to. S Jankou jsme ovšem usoudili, že jedna návštěva nám bohatě stačila. Jestli někdy změníme názor, těžko říct.

Island (12/13)

19.7. - Poslední den za Atlantikem

V šest hodin mi Janča oznamuje, že neprší. Ani tomu nechci věřit. I přesto si dáváme ještě dvě hodiny do oka a v osm už pro jistotu vstáváme. Když máme vše sbaleno, jdeme k autu, ale tam se ještě spí. Uděláme zatím očistu. V devět už se scházíme v koupelně všichni. 

S Jankou chceme prozkoumat vodopád Gljúfráfoss, který nám dvě noci šuměl u hlavy. Jaňula dostává nápad jít k patě vodopádu, což znamená zout boty a vydat se jeskyňkou a vodou přímo pod něj. Jenže ta je ledová a kvůli větru stříká přímo proti objektivu. Zkoušíme to aspoň k horní hraně vodopádu, ale tam nás brzdí pro změnu neschůdný terén. 

Marek myslel vážně, že nechá stan zde, že ho nebude tahat zpět domů. Přesně ten stan, který málem skončil před třemi lety v propadlišti norských dějin, a v kterém jsme spali při dobývání Stelvia. Když jsem se byl ze zvědavosti kouknout do jeho stanu, nezdál se mi jeho stav tak žalostný, aby museli spát v autě a stan vyhazovat. Nicméně přeci jen zůstal po našem odjezdu na zídce kempu na pospas všem.

Motor auta se nestihl ani zahřát a my brzdíme u dalšího vodopádu v této oblasti. Jmenuje se Seljalandsfoss a je charakteristický tím, že se dá obejít celý dokola. Již při jemném dešti vyrážíme spolu s davy turistů v pláštěnkách na tuto přírodní atrakci. Seljalandsfoss je úžasný vodopád. Štíhlý pás vody padá přímo na vodní hladinu. I zde platí, že vítr žene vodu proti vám. Je skvělé projít se mělkou jeskyní za vodopád a vše pozorovat ze zadu. Okružní trasu jsme však neabsolvovali, vrátili jsme se tou samou zpět.

Vyrážíme směr Reykjavík. Jelikož se počasí nelepší, škrtáme si z itineráře i ostrov Vestmanneyjar. Neuvidíme tedy nejhezčí fotbalové hřiště světa, ani papuchálky. Místo toho strávíme zbytek dne v hlavním městě. Času budeme mít habaděj, odlétáme až v 1:10. 

V Reykjavíku neprší, což je dobrá zpráva. Prvním bodem programu bude balení věcí do krosen. To provádíme pro jistotu pod střechou obchodního centra. Po posledních nákupech v Bonusu se odebereme do "Vínbudínu." Tak se jmenuje specialni obchod s alkoholem. Do této kategorie patří i piva od "desítky" výše. Jediný místní tvrdý alkohol se jmenuje brenivín, ale je dost drahý a prý ani není dobrý. Kupujeme pouze pivo.

Na zbytek odpoledne se opět rozdělíme. Mladší část party půjde opět do bazénu a my s Jančou půjdeme podruhé zkusit štěstí na kostelní věž. Jako příznivec dalekých výhledů platím dvakrát 900 ISK a za chvíli už se vezeme na vyhlídkový ochoz kostela Hallgrímskirkja. Po schodech se běžný turista neprojde. I přes zatažené počasí je výhled na město pěkný. Více ale zaujímají okolní hory včetně Esjy, která se tyčí na severu. 

Od Marka máme fajn tip na jeden gastronomický zážitek. Za ním musíme do ulice Laugavegur v centru města. Když už se nám zdá, že jdeme dlouho, ptáme se v infocentru v téže ulici. Prý ještě pět minut chůze. Zároveň nám hošan přeje "Have a nice soup." Restaurace Svarta Kaffiđ se nachází v ulici Laugavegur, č. p. 54.

Vešli jsme dovnitř a spatřili útulnou restauraci s komorní atmosférou. Zrovna se pro nás uvolnilo místo, nemuseli jsme tedy čekat. Kvůli čemu, že jsme sem přišli? Kvůli polévce v chlebu. Já si dal masovou, Janička houbovou a obě byly k sežrání. Jedna porce se skládá z menšího bochníku (jediný na Islandu, který se podobal našemu), kterému je odkrojena čepička a vydlabán vnitřek. Obojí se podává s porcí. Ve vydlavaném chlebu se podává polévka. Chlebový "talíř" je možno sníst také, pokud je ještě místo v žaludku. Pochutnali jsme si náramně. Polévka stála 1800 ISK. Jen ta třetinka piva za 800 ISK zkazila trochu celkový dojem, ale co...

Začalo jemně krápat a my máme ještě hodinu času. Vyrazíme na Perlan, což je poslední místo v "Reyku," který jsme chtěli vidět. 

Pelan je stavební památkou na vrchu Öskjahlíđ, kde byly desítky let předtím zásobníky horké vody. V budově je restaurace, kavárna a několik obchodů. Terasa poskytuje výhled do kraje k čemuž slouží šest teleskopů. My jsme si výhledu moc neužili, protože Reykjavík zahalily dešťové mraky. 

Sraz s Markem a Bárou máme u benzínky naproti Kringlanu (tam co minule), kam dorazíme nakonec trochu mokří, ale do odletu ještě stačíme uschnout. 

Na letišti jsme čtyři hodiny před odletem. Marek jede vrátit auto, my s Jančou hlídáme bágly. Nakonec jsme nemuseli tak dlouho, předávka auta proběhla rychle.

S krosnami nás posílají na přepážku s nadměrnými zavazadly. Nechápeme proč, ale hned nám je tam zrentgenují, což je na jednu stranu dobře pro případný problém. Při další kontrole si namátkou vybrali mě a provedli jakýsi stěr mých věcí i mě. Potom už můžeme vyčkávat na odlet. Mezitím si procházíme krámky v odletové hale, kterých se mi zdá na Island moc. Před jednou hodinou už jsme usazeni v opět poloprázdném letadle. 

V Keflavíku je nezvykle tma. Na to nejsme zvyklí. Zrejmě to bude těžkými mraky. Když jsme nad ně vzlétli, potvrdilo se to. Daleko na východě bylo červené nebe, chystající se na východ slunce. Zaujímame polohu ležícího turisty, jak jen to jde.

 Gljúfráfoss

 Seljalandsfoss

 Reykjavík - Sun Voyager

 Ulice Laekjargata

 Jezero Tjörnin

 Hallgrímskirkja a výhled na Reykjavík

 Perlan z kostelní věže Hallgrímskirkja

 Perlan a výhled na kostel Hallgrímskirkja