12.3. - Vatikán
Je neděle ráno a tentokrát vstáváme o 20 minut dříve oproti včerejšku. Nechceme opakovat nepříjemnou “dobíhačku. “ Na zastávce mizí úsměv ze rtů, je neděle a vlaky jezdí jinak. Tento detail zapomněl Alessandro do poznámek k odjezdům dopsat. Dnes jede vlak až v 9:53! Nu což, aspoň stihneme obchod s ovocem a zeleninou. Ten bychom nestihli, kdyby jel vlak, jak jsme si mysleli. A ještě v klidu koupíme jízdenku. Díky místní mladici víme, že jízdenky prodávají v každé trafice. Ve vlaku je prý cena vyšší, o kolik ale nevíme.
Do Říma přijíždíme za stejného slunečného počasí jako včera. Na Termini ještě kupujeme lístek do metra za 1,50 EUR, který platí 100 minut. Nám bude stačit desetina, abychom se svezli na zastávku Ottaviano, která je nejblíže Vatikánu. Stejnojmennou ulicí jdeme do zmiňovaného mikrostátu a s námi davy lidí. Proudy lidí, jako při prvomájovém průvodu, jsou přímo žněmi pro stánkaře a africké prodejce. Před vstupem na Piazza San Pietro nás ostraha řadí do třech vchodů. My vstupujeme z východního. Nejprve projdeme optickou kontrolou a později rentgenem. Nejde ani o ty kontroly, ale o zbytečné ozařování. Nepochopitelně nám byla zabavena termoska s čajem. Koho může ohrozit tato věc tedy nevíme. Svatopetrské náměstí se plní lidmi. Jsou zde rozsvíceny monitory a kamery. Že by se něco dělo? Naše tušení potvrzuje jeden mladík, ve 12 hodin bude projev papeže. Tak to máme štěstí. Jen nevíme, zda je to každou neděli či jinak. Stalo se. V pravé poledne se papež objevil v okně a začal promlouvat. Z toho, co jsem rozuměl, byla řeč o dnešní situaci ve světě. Všem lidem vzkázal, ať se modlí za oběti násilí, ale i za něj.
Po projevu se rozeznily zvony a my koukáme, kam se uchýlit ke svačině. Zvolili jsme dobrý čas, protože největší vlna turistů, kteří tu začínají tvořit pořádnou frontu do Svatopetrské katedrály, bude pryč. Po půl hodině stojíme ve frontě i my, spolu s poměrně velkou skupinou Japonců, kteří nechybí ani zde.
A sakra! Do katedrály se nesmí s nožem, což je pochopitelné, ale co s tím naším, kterým jsme před chvílí krájeli okurku!? Janča se sice zhrozila, když jsem ho při svačině vytáhl z batohu, ale nenapadlo mě, že i zde budou takové kontroly. Ještě k tomu ho máme půjčený s Alessandrovy kuchyně. Jaňula mi to sice vyčítá, ale kdo tvrdil, že správný muž má vždy nůž? No, při první kontrole nám na něj nepřišli, tak budeme věřit, že ani teď ne.
Nakonec ostrý nástroj kontrolou prošel a my po půl hodině můžeme vstoupit do vatikánského velechrámu. Také mám v plánu vystoupat na kopuli katedrály, kde je vyhlídka. Janča nejdříve váhá, ale když vidí mé odhodlání, neprotestuje. Už když jsme stáli tu frontu, tak Janina pochybovala, zda to stojí za to. I já chvíli váhal, ale nakonec jsme udělali dobře.
Přicházíme ke kase a platíme 6 EUR na osobu, což je za pěší výstup. Kdo chce jet výtahem, musí vytáhnout 8. Největší fór je, že výtah vás vyveze pouze do půli, kam je to pěšky sranda, a tam odsud už musí stejně pěšky všichni. A právě ta druhá půlka je nejhorší. Tato věž je první, kde pro mě byl větším zážitkem výstup, než výhled z ní. Byla to ale i tak pastva pro oči. Viděli jsme většinu známých památek, jen koloseum jsme museli hledat déle. Schovávalo se totiž za památníkem na Piazza Venezia. Není tedy divu, že na této straně vyhlídky bylo nejvíce lidí. Ještě k tomu se koukalo po sluníčku.
Sestup dolů je stejné dobrodružství jako výstup. Východ z věže vede přímo do katedrály. Ta je obdivuhodná. Zrovna se v ní odehrává modlící průvod. Když vidím opět ty Japonce, napadá mě, že nahoře jsme žádného nepotkali. Že by byli fakt tak líní, že kam se nemůžou vyvézt, tam nechodí?
Ve Vatikánu jsme strávili celý den a vůbec toho nelitujeme. Andělský hrad, kolem kterého procházíme, si necháme na zítra. Z mostu přes Tiberu je na něj pěkný pohled. Pod námi je podél řeky chodník a cyklostezka. Ulicí Corso Vittorio Emanuelle II. se vracíme na nádraží. Pořád musíme být ve střehu. Lidí jak v neděli, o rychlém přesunu nemůže být ani řeč. Cestou Janču zlákala nenápadná pizzerie. Na to, jak byla malá, byl výběr velký. Cena se pohybovala kolem 1,50 EUR za 10 dkg. Poručili jsme si celkem půl kila a bohatě nás to zasytilo. Spolu s námi tu seděl Argentinec a manželé z Chile. Ani majitel nebyl italského původu, ale na jeho řeči to nebylo znát.
Na vlak přicházíme akorát. Odjíždíme o hodinu dříve než včera, čili za světla.
K večeři si děláme file, které už je ochucené. To jsem u nás ještě neviděl. Usínáme opět za svitu měsíce.
Je neděle ráno a tentokrát vstáváme o 20 minut dříve oproti včerejšku. Nechceme opakovat nepříjemnou “dobíhačku. “ Na zastávce mizí úsměv ze rtů, je neděle a vlaky jezdí jinak. Tento detail zapomněl Alessandro do poznámek k odjezdům dopsat. Dnes jede vlak až v 9:53! Nu což, aspoň stihneme obchod s ovocem a zeleninou. Ten bychom nestihli, kdyby jel vlak, jak jsme si mysleli. A ještě v klidu koupíme jízdenku. Díky místní mladici víme, že jízdenky prodávají v každé trafice. Ve vlaku je prý cena vyšší, o kolik ale nevíme.
Do Říma přijíždíme za stejného slunečného počasí jako včera. Na Termini ještě kupujeme lístek do metra za 1,50 EUR, který platí 100 minut. Nám bude stačit desetina, abychom se svezli na zastávku Ottaviano, která je nejblíže Vatikánu. Stejnojmennou ulicí jdeme do zmiňovaného mikrostátu a s námi davy lidí. Proudy lidí, jako při prvomájovém průvodu, jsou přímo žněmi pro stánkaře a africké prodejce. Před vstupem na Piazza San Pietro nás ostraha řadí do třech vchodů. My vstupujeme z východního. Nejprve projdeme optickou kontrolou a později rentgenem. Nejde ani o ty kontroly, ale o zbytečné ozařování. Nepochopitelně nám byla zabavena termoska s čajem. Koho může ohrozit tato věc tedy nevíme. Svatopetrské náměstí se plní lidmi. Jsou zde rozsvíceny monitory a kamery. Že by se něco dělo? Naše tušení potvrzuje jeden mladík, ve 12 hodin bude projev papeže. Tak to máme štěstí. Jen nevíme, zda je to každou neděli či jinak. Stalo se. V pravé poledne se papež objevil v okně a začal promlouvat. Z toho, co jsem rozuměl, byla řeč o dnešní situaci ve světě. Všem lidem vzkázal, ať se modlí za oběti násilí, ale i za něj.
Po projevu se rozeznily zvony a my koukáme, kam se uchýlit ke svačině. Zvolili jsme dobrý čas, protože největší vlna turistů, kteří tu začínají tvořit pořádnou frontu do Svatopetrské katedrály, bude pryč. Po půl hodině stojíme ve frontě i my, spolu s poměrně velkou skupinou Japonců, kteří nechybí ani zde.
A sakra! Do katedrály se nesmí s nožem, což je pochopitelné, ale co s tím naším, kterým jsme před chvílí krájeli okurku!? Janča se sice zhrozila, když jsem ho při svačině vytáhl z batohu, ale nenapadlo mě, že i zde budou takové kontroly. Ještě k tomu ho máme půjčený s Alessandrovy kuchyně. Jaňula mi to sice vyčítá, ale kdo tvrdil, že správný muž má vždy nůž? No, při první kontrole nám na něj nepřišli, tak budeme věřit, že ani teď ne.
Nakonec ostrý nástroj kontrolou prošel a my po půl hodině můžeme vstoupit do vatikánského velechrámu. Také mám v plánu vystoupat na kopuli katedrály, kde je vyhlídka. Janča nejdříve váhá, ale když vidí mé odhodlání, neprotestuje. Už když jsme stáli tu frontu, tak Janina pochybovala, zda to stojí za to. I já chvíli váhal, ale nakonec jsme udělali dobře.
Přicházíme ke kase a platíme 6 EUR na osobu, což je za pěší výstup. Kdo chce jet výtahem, musí vytáhnout 8. Největší fór je, že výtah vás vyveze pouze do půli, kam je to pěšky sranda, a tam odsud už musí stejně pěšky všichni. A právě ta druhá půlka je nejhorší. Tato věž je první, kde pro mě byl větším zážitkem výstup, než výhled z ní. Byla to ale i tak pastva pro oči. Viděli jsme většinu známých památek, jen koloseum jsme museli hledat déle. Schovávalo se totiž za památníkem na Piazza Venezia. Není tedy divu, že na této straně vyhlídky bylo nejvíce lidí. Ještě k tomu se koukalo po sluníčku.
Sestup dolů je stejné dobrodružství jako výstup. Východ z věže vede přímo do katedrály. Ta je obdivuhodná. Zrovna se v ní odehrává modlící průvod. Když vidím opět ty Japonce, napadá mě, že nahoře jsme žádného nepotkali. Že by byli fakt tak líní, že kam se nemůžou vyvézt, tam nechodí?
Ve Vatikánu jsme strávili celý den a vůbec toho nelitujeme. Andělský hrad, kolem kterého procházíme, si necháme na zítra. Z mostu přes Tiberu je na něj pěkný pohled. Pod námi je podél řeky chodník a cyklostezka. Ulicí Corso Vittorio Emanuelle II. se vracíme na nádraží. Pořád musíme být ve střehu. Lidí jak v neděli, o rychlém přesunu nemůže být ani řeč. Cestou Janču zlákala nenápadná pizzerie. Na to, jak byla malá, byl výběr velký. Cena se pohybovala kolem 1,50 EUR za 10 dkg. Poručili jsme si celkem půl kila a bohatě nás to zasytilo. Spolu s námi tu seděl Argentinec a manželé z Chile. Ani majitel nebyl italského původu, ale na jeho řeči to nebylo znát.
Na vlak přicházíme akorát. Odjíždíme o hodinu dříve než včera, čili za světla.
K večeři si děláme file, které už je ochucené. To jsem u nás ještě neviděl. Usínáme opět za svitu měsíce.
Svatopetrské náměstí
Svatopetrská katedrála - výhled
Žádné komentáře:
Okomentovat