Jaro ve Věčném městě 3/4

12.3. - Vatikán

Je neděle ráno a tentokrát vstáváme o 20 minut dříve oproti včerejšku. Nechceme opakovat nepříjemnou “dobíhačku. “ Na zastávce mizí úsměv ze rtů, je neděle a vlaky jezdí jinak. Tento detail zapomněl Alessandro do poznámek k odjezdům dopsat. Dnes jede vlak až v 9:53! Nu což, aspoň stihneme obchod s ovocem a zeleninou. Ten bychom nestihli, kdyby jel vlak, jak jsme si mysleli. A ještě v klidu koupíme jízdenku. Díky místní mladici víme, že jízdenky prodávají v každé trafice. Ve vlaku je prý cena vyšší, o kolik ale nevíme.
Do Říma přijíždíme za stejného slunečného počasí jako včera. Na Termini ještě kupujeme lístek do metra za 1,50 EUR, který platí 100 minut. Nám bude stačit desetina, abychom se svezli na zastávku Ottaviano, která je nejblíže Vatikánu. Stejnojmennou ulicí jdeme do zmiňovaného mikrostátu a s námi davy lidí. Proudy lidí, jako při prvomájovém průvodu, jsou přímo žněmi pro stánkaře a africké prodejce. Před vstupem na Piazza San Pietro nás ostraha řadí do třech vchodů. My vstupujeme z východního. Nejprve projdeme optickou kontrolou a později rentgenem. Nejde ani o ty kontroly, ale o zbytečné ozařování. Nepochopitelně nám byla zabavena termoska s čajem. Koho může ohrozit tato věc tedy nevíme. Svatopetrské náměstí se plní lidmi. Jsou zde rozsvíceny monitory a kamery. Že by se něco dělo? Naše tušení potvrzuje jeden mladík, ve 12 hodin bude projev papeže. Tak to máme štěstí. Jen nevíme, zda je to každou neděli či jinak. Stalo se. V pravé poledne se papež objevil v okně a začal promlouvat. Z toho, co jsem rozuměl, byla řeč o dnešní situaci ve světě. Všem lidem vzkázal, ať se modlí za oběti násilí, ale i za něj.
Po projevu se rozeznily zvony a my koukáme, kam se uchýlit ke svačině. Zvolili jsme dobrý čas, protože největší vlna turistů, kteří tu začínají tvořit pořádnou frontu do Svatopetrské katedrály, bude pryč. Po půl hodině stojíme ve frontě i my, spolu s poměrně velkou skupinou Japonců, kteří nechybí ani zde.
A sakra! Do katedrály se nesmí s nožem, což je pochopitelné, ale co s tím naším, kterým jsme před chvílí krájeli okurku!? Janča se sice zhrozila, když jsem ho při svačině vytáhl z batohu, ale nenapadlo mě, že i zde budou takové kontroly. Ještě k tomu ho máme půjčený s Alessandrovy kuchyně. Jaňula mi to sice vyčítá, ale kdo tvrdil, že správný muž má vždy nůž? No, při první kontrole nám na něj nepřišli, tak budeme věřit, že ani teď ne.
Nakonec ostrý nástroj kontrolou prošel a my po půl hodině můžeme vstoupit do vatikánského velechrámu. Také mám v plánu vystoupat na kopuli katedrály, kde je vyhlídka. Janča nejdříve váhá, ale když vidí mé odhodlání, neprotestuje. Už když jsme stáli tu frontu, tak Janina pochybovala, zda to stojí za to. I já chvíli váhal, ale nakonec jsme udělali dobře.
Přicházíme ke kase a platíme 6 EUR na osobu, což je za pěší výstup. Kdo chce jet výtahem, musí vytáhnout 8. Největší fór je, že výtah vás vyveze pouze do půli, kam je to pěšky sranda, a tam odsud už musí stejně pěšky všichni. A právě ta druhá půlka je nejhorší. Tato věž je první, kde pro mě byl větším zážitkem výstup, než výhled z ní. Byla to ale i tak pastva pro oči. Viděli jsme většinu známých památek, jen koloseum jsme museli hledat déle. Schovávalo se totiž za památníkem na Piazza Venezia. Není tedy divu, že na této straně vyhlídky bylo nejvíce lidí. Ještě k tomu se koukalo po sluníčku.
Sestup dolů je stejné dobrodružství jako výstup. Východ z věže vede přímo do katedrály. Ta je obdivuhodná. Zrovna se v ní odehrává modlící průvod. Když vidím opět ty Japonce, napadá mě, že nahoře jsme žádného nepotkali. Že by byli fakt tak líní, že kam se nemůžou vyvézt, tam nechodí?
Ve Vatikánu jsme strávili celý den a vůbec toho nelitujeme. Andělský hrad, kolem kterého procházíme, si necháme na zítra. Z mostu přes Tiberu je na něj pěkný pohled. Pod námi je podél řeky chodník a cyklostezka. Ulicí Corso Vittorio Emanuelle II. se vracíme na nádraží. Pořád musíme být ve střehu. Lidí jak v neděli, o rychlém přesunu nemůže být ani řeč. Cestou Janču zlákala nenápadná pizzerie. Na to, jak byla malá, byl výběr velký. Cena se pohybovala kolem 1,50 EUR za 10 dkg. Poručili jsme si celkem půl kila a bohatě nás to zasytilo. Spolu s námi tu seděl Argentinec a manželé z Chile. Ani majitel nebyl italského původu, ale na jeho řeči to nebylo znát.
Na vlak přicházíme akorát. Odjíždíme o hodinu dříve než včera, čili za světla.
K večeři si děláme file, které už je ochucené. To jsem u nás ještě neviděl. Usínáme opět za svitu měsíce.

                                          Svatopetrské náměstí

                                          Svatopetrská katedrála

                                          Svatopetrská katedrála - výhled

Jaro ve Věčném městě 2/4

11.3. - Antický Řím
 

V půl osmé nás budí kromě budíku i slunko, které nám svítí do pokoje. Chvíli po nás vstává i Saša, ale jen co si uvaří kávu, hned zase zmizí ve svém pokoji. Chystáme se na vlak, jedoucí v 9:02 ze zastávky v Pavoně. Ta je od naší základny dva kilometry, což jsme to vypočítali na dvacet minut. Ty nám nakonec málem nestačí, protože jen tak tak dobíháme vlak. To bylo zase něco pro Janču, která to tak nemá ráda. Nestihli jsme si koupit ani lístky, ale pokladnu ani automat jsme na zastávce neviděli. Čekáme na průvodčího. Jednou kolem nás sice projde, ale ke kontrole za celou dobu do Říma nedojde. Tím lépe pro nás. Na hlavním římském nádraží „Roma Termini“ jsem po dvanácti letech. Novinkou je pro mě společný východ ze všech nástupišť. Stejné je to i se vchodem.
Jako první se vydáme ke Koloseum. Už před nádražím nás odchytávají tradiční afričtí prodejci. Za ta léta však změnili druh zboží. Už nenabízejí tolik suvenýry, ale selfie tyče a petky s vodou. První náměstí v cestě je Piazza di Santa Maria Maggiore, kde je krásný kostel oné světice. Zde se prvně setkáváme s ozbrojenými vojáky. V Parco di Traiano, mezi stromy, registrujeme první zbytky staveb starověkého Říma. Po pár metrech je už z dáli vidět symbol „věčného města“ – Koloseum. Je tu spoustu lidí i přesto, že je březen. Před ním nás postupně odchytí dva mladící, nabízející služby průvodce. Slibují pouze desetiminutovou frontu oproti hodinové, výklad v angličtině a další věci. No jo panáčci, ale to byste nesměli chtít 27 € za osobu, místo 12. Radši tedy volíme individuální prohlídku s tou dlouhou frontou. Další nemilé překvapení čeká na konci první části „štrůdlu.“ Jsou tu rentgeny a kontrola jako na letišti. Jen to není tak přísné, svačina i pití se dovnitř brát mohou. I zde mají strach. Obavy z dlouhé fronty byly plané. Jestli jsme čekali tak 15 minut? Prohlídku začínáme logicky dole, ale časem zjišťujeme, že patra nejsou průchodná, což má za následek pár desítek metrů v nohách navíc. Obdivujeme stavitele i mohutnost stavby. Lidí tu není tolik, jak to vypadalo ve frontě. Zřejmě je to optický klam, jak se rozptýlili v prostoru. Chvíli se hřejeme na sluníčku v závětří, ve stínu je přecijen ještě chladněji.
Koloseum je již od 1. st. n. l. neodmyslitelnou součástí italské metropole. Nechali jej postavit tři císaři flaviovské dynastie, původně se nazývalo Flaviánský amfiteátr. Císařská rodina chtěla jeho výstavbou získat přízeň veřejnosti. Stavba Kolosea započala někdy po roce 70 a dokončena byla roku 80. Obrovský kamenný ovál je 189 metrů dlouhý, 156 metrů široký a 48 metrů vysoký. Celkem pokrývá plochu 6 akrů. Vešlo se do něj odhadem kolem 50 – 90 000 diváků. Ve své době byl největším amfiteátrem římského světa. Koloseum bylo určeno především pro gladiátorské zápasy a různá veřejná představení. Amfiteátr sloužil svému účelu po dobu téměř 500 let, tedy až do 6. stol.
Před Koloseem svačíme a pozorujeme cvrkot kolem. U vítězného oblouku stojí také vojenské auto s párem těžkooděnců. Japončíkům vůbec nevadí, že je budou mít na fotce společně s Koloseem, jak je vidno.
Další atrakcí starověkého Říma je Forum Romanum. Tam nás překvapivě čeká opět rentgen. Ještěže Palatino je součástí, takže do třetice to nebude. Uspořádat si prohlídku „Fora“ a Palatina, abyste se nenaběhali, dnes není snadné. Doporučuji si nejprve vystoupat na Palatino, a pak si prohlédnout Forum Romanum. Zde už není takový nával lidí. Výhled na Řím je opravdu parádní a mandarinky na stromech v palatinských zahradách k nakousnutí. Kdyby se tu směli trhat a nebyly tak vysoko, hmm…
Jeden z průvodců nám říkal, že Palatino je nejvyšší vrchol Říma, ale při výhledu z něj jasně vidíme, že tomu tak není. I tak je výhled úžasný! Panoramatický pohled na centrum města doplňují vzdálenější hory. Slunce máme v zádech, čili ideální podmínky pro focení.
Scházíme do Fora, abychom použili východ na západní straně areálu, jak píší v mapě. Tam odsud jsme posláni zpět tam, odkud jsme do areálu vešli. To nenechávám bez komentáře směrem k paní, která jednosměrný vchod hlídá. To víte, nohy už bolí a každý krok navíc nepotěší. Použijeme východ na Piazza di Colosseo. Díky bezpečnostním opatřením funguje jen jeden vchod a východ, tím pádem je mapa v areálu nepoužitelná.
Forum Romanum je jednou z nejstarších dochovaných částí antického Říma. Jednalo se o jakési centrum tehdejšího města, tedy veřejný prostor srovnatelný s dnešními náměstími. Na Foru se konaly trhy, byla zde místa, kde vystupovali komedianti, stejně jako tehdejší politici. Kolem dokola se nacházely význačné baziliky, chrámy, vítězné oblouky a jiné důležité veřejné budovy. Z této dávné krásy se dochovaly jenom trosky, ale i ty působí impozantně a nádherně.
Ulicí Via dei Fori Imperiali jdeme na Piazza Venezia, kde každého musí zaujmout budova s názvem Vittoriano. Cestou k ní na ulici obdivujeme umělce, kteří sprejovými barvami tvoří úžasné obrazy za pár minut, většinou s motivem Kolosea. Tito chlápci si jistě pár drobných zaslouží, na rozdíl od nic nedělajících žebráků.
Památník Viktora Emanuela II. V Římě oslavuje sjednocení Itálie. Dominuje Benátskému náměstí, jednomu z center města, ovšem spatříte ho i z mnoha dalších míst italské metropole. Jedná se o stavbu pro Italy velmi důležitou, ale také značně kontroverzní a v době vzniku nezřídka kritizovanou. Památník byl na Benátským náměstím slavnostně odhalen v roce 1911 a má tu připomínat spojení, ke kterému došlo v roce 1870. Prvním italským králem se tehdy stal právě Viktor Emanuel II.
Nic dalšího se už do dnešního dne nevejde a my míříme na nádraží. Naše utahané nohy to jen vítají. Na Piazza della Republica jsme za půl hodinky a ještě si stačíme pochutnat na výborných hranolkách z jednoho občerstvení na Via Nazionale.
Na nádraží jsme 40 minut před odjezdem vlaku, jdeme se ještě podívat do metra, jak se zítra dostaneme do Vatrikánu. Nohy už nás bolí slušně, a tak vítáme, že nás vlak je přistaven už 20 minut před odjezdem.
V půl sedmé, již za tmy, opouštíme Řím. Ze zastávky v Pavoně nás čekají ještě oné dva kilometry na základu. Ty si zpestříme zastávkou v obchodě s ovocem a zeleninou, který obsluhují dva chlápci natalské národnosti. Mají však bohatý výběr, přijatelné ceny a přátelské jednání.

 Bazilika sv. Marie

 Koloseum

 Forum Romanum od Kolosea

 Vítězný oblouk

 Forum Romanum

Piazza Venezia

Jaro ve Věčném městě 1/4

Je teprve březen a už vyrážíme s Janičkou do světa, a to doslova. Věčným městem bývá nazýváno hlavní město Itálie. V Římě a okolí strávíme pět dní. V Itálii jsem byl již několikrát, ale prvně se budu přesouvat letadlem.
Letiště Ciampino leží jižně od Říma a v jeho volíme i ubytování. Přes booking.com jsme si vybrali jeden pokoj v Pavoně, u chlápka jménem Alessandro. V Římě plánujeme strávit dva dny, zbytek v jeho okolí. Nejvíce se těšíme na sluníčko a „dvacítky.“

10.3. - Castel Gandolfo
 

Čas 3:15 je pro mě normální vstávací čas do práce, dnes ho se mnou musela absolvovat i Janka, kvůli brzkému odletu našeho letadla. Za hodinu na nás čekal kámoš Pavel Verner, o němž bude letos ještě zmínka. Byl tak hodný, že nás odvezl na letiště do Prahy. Tam jsme byli lehce před pátou, a měli tak ještě 15 minut čas do dvouhodinového předodletového limitu. Ten jsme nakonec díky absenci velkého zavazadla nakonec dodržet. Nejprve posnídáme a poté se teprve odebereme ke kontrole.
Hodinu a půl před odletem trávíme korzováním před odletovým „gatem.“ Otevřeno mají ale pouze v „Duty free shopu,“ kde nás nic moc neoslovuje. Pouze vyzkoušíme pár parfémů.
V 6:30 se otevírá brána do Boeingu společnosti Ryan Air, který nás „odnese“ na italské letiště v Ciampinu. Priřadili nám první řadu, takže než se zavřou dveře, fouká tu jako v tunelu Blanka. Cesta potrvá dvě hodinky. Vzlétáme za deště, ale brzy se dostaneme nad mraky a hřeje nás vycházející sluníčko. Mraky pod námi jsou jako peřina. Hned bych ulehl, ale musím se spokojit s opěradlem. Budím se nad Alpami. Ty pokrývá ještě dost sněhu. Brzy je vystřídají Apeniny.
V půl deváté jdeme na přistání, což znamená, že jsme let zkrátili o 20 minut. Na letišti hledáme půjčovnu aut. Přes internet jsme neuspěli (kvůli absenci kreditky), a tak to chceme zkusit přímo. Nakonec nám radí jeden pán, že nás tam doveze autobus. Je to tak, po dvou minutách jízdy se ozývá „car rental.“ Společností je tu hodně, jsme zvědavi, jak uspějeme. I první přepážky po nás chtějí 60 € za půjčení na den. To se nám zdá hodně, zkoušíme to vedle - 90! Zároveň se ptají, co máme za kartu. „Debetní.“ Chvíli si jí prohlížejí, ale stejně je to pro nás hodně. U třetí a čtvrté rovnou říkám, že chceme půjčit auto, ale nemáme kreditku. Rázně odmítají. Zklamaně odcházíme a volíme variantu B.
Vracíme se pěšky k letišti, odkud pojedeme na nádraží v Ciampinu. Autobus tam zrovna stojí. Kupujeme u řidiče lístek za 1,20 € a během patnácti minut jsme u vlaku. Tam chvíli bojujeme s automatem na jízdenky a nakonec odcházím k okýnku. Do odjezdu vlaku směr Castel Gandolfo zbývá hodina a něco, jdeme obstarat něco k jídlu. První do rány nám padl supermarket u nádraží.
Na nádraží ochutnáváme zvláštní ovoce, něco mezi jablkem a hruškou. Jmenuje se to nashi. Navštívíme městečko Castel Gandolfo a přilehlé jezero. Toto místo jsme vybrali už dopředu, protože se nám líbila jeho poloha. Město na kopci je sice v Itálii běžná věc, ale jezero sevřené kopci je velkým lákadlem.
Zastávka se nachází v polovině mezi centrem a jezerem. My nejprve scházíme k jezeru Lago Albano. Vybereme si silničku tak úzkou, že ani auto se v zatáčkách nevytočí na jeden pokus. Na břehu následuje půlhodinový relax. Potom jdeme o kus dál, zeptat se na půjčení auta či kola. Na to druhé jsme odkázáni nahoru do města.
Nádražní ulicí se vyšplháme až na okraj hradeb. Odtud je pěkný výhled na jezero a nad ním dominantní vrchol Monte Cavo. V jeho svahu je městečko Rocca di Pappa. Na těchto místech jsme nyní chtěli být tím půjčeným autem. Zde je ale také krásně. Společné foto nám pořizuje „naháněč“ jedné restaurace. Podle způsobu focení vypadá, že to tu dělá často.
Centrem Gandolfa je v Piazza della Libertá (Náměstí svobody) a Porta Romana (Římská brána). My tu strávíme pěkné odpoledne, jelikož jsou tu zajímavé krámky a kavárna. Posezení u kávy je příjemné, ale ve stínu, v němž je v tomto měsící ještě chladněji. V informačním středisku, v podobě budky alá trafika, se dozvídáme, že půjčovna kol je pouze v Albanu, které je nedaleko. Uvidíme v příštích dnech.
Kolem třetí hodiny nabíráme směr Pavona, kam je to cca 4 km, v našem případě pěšky, protože autobus jel za dlouho. Z centra Gandolfa scházíme po úzké silnici a chodnících, které nejsou také zrovna nejširší. Později na vrcholu kopce vyniká město, ozářené odpoledním sluncem.
Do Pavony přicházíme před pátou hodinou, i když jsme byli domluveni s Alessandrem na šestou. Nejprve ale marně hledáme nás penzion. Ulice Via delle Viole je správně, ale č.p. nikde. Cedule penzionu také nic. Pomoc se nám snaží jeden Rumun, žijící zde již 15 let. S jeho pomocí nakonec dům nacházíme, náš budoucí hostitel zrovna telefonuje na balkoně.
Ubytování, jenž nám ukazuje sympatický Ital, bych nečekal. Regulérně nás ubytoval u sebe doma v pokoji, který byl zjevně dětským pokojem. Ale má to své výhody, najdeme tu vše, co potřebujeme. Hlavně zařízenou kuchyň. Tomu říkám důvěra!
Posledním úkolem dneška bylo zajít do obchodu pro zásoby. Pak už jsme se mohli zabydlet v prvním patře jakési bytovky, odkud se dají pozorovat západy slunce a dominantní Castel Gandolfo. Usínáme za svitu měsíce. Dnes byl slunečný den, ale chladný vítr nám nedovolil svléci se do trika.

 Nad Prahou

 Let do Říma

 Monte Cavo a Rocca di Papá

 Lago Albano

Castel Gandolfo

Krušné hory (Velký Špičák, Mědník)

Je neděle pět hodin ráno a my vstáváme, lépe řečeno se přemlouváme vstávat, tedy pokud jde o mě.

V 6:22 už sedáme do vlaku, a že to bylo těsné J

Frčíme směr Most, kde přestupujeme na Chomutov. Tam máme dost času, proto se přesunujeme na autobusové nádraží chůzí loudavou. Máme v plánu jet do Kovářské. Nakonec však záměr měníme a jedeme dřívějším busem, do naší nové výchozí stanice Černý Potok (zase ŠvarcbachJ). Před devátou jsme na místě.

Zhluboka se nadýchneme horského vzdoušku a vyfotíme si pěkný kostelík, který je však nyní ve špatném světle pro náš Pentax. Za kostelem se vydáváme proti proudu vodního toku Černé vody, dokud nenarazíme na žlutou značku, která nás dovede blízko našemu prvnímu dnešnímu cíli, jímž je Velký Špičák. Je to 965 metrů vysoká hora, severně od Kovářské.
Když se žlutá prvně stáčí vlevo, my pokračujeme rovně – na jih, jsme v 880 m n. m. Míříme přímo pod našeho krasavce. Počasí nám přeje, je senzačně! Mírným terénem se přibližujeme k bouli, která má svou západní stěnu prorostlou nefelinitem, horninou podobnou čediči, stejně jako tomu je v Českém středohoří. Proto si na něj Pepča vzpomněl. Na samotný vrchol jsme se už museli doslova škrábat, šutry pod nohama nám teď spíše pomáhaly, tvořily opěrné body pro naše nohy.
Velký Špičák je nezalesněnou vysokou kupou, jejíž vrchol je zdálky výrazný a vystupuje z hřbetu Krušných hor. Vrchol je nezalesněný, ačkoliv na jeho úpatí a na severovýchodním úbočí jsou vzrostlé lesy. Vrcholová plošina je téměř 100 metrů dlouhá. Na nejvyšším místě stojí dřevěný kříž.

„Dnes je fantasticky vidět,“ zhodnotí to nahoře můj parťák  „Giuseppe“.  Na   sever   můžete  spatřit  horu 

Scheibenberg, Bärenstein se stejnojmennou obcí, či Pöhlberg. Na východ se ukazuje přehrada Přísečnice   a Jelení hora. Na jihovýchod jsou tu větrné elektrárny u zaniklé obce Rusová. Jih zkrášluje Mědník a vzdálenější Doupovské hory. A konečně západní strana patří Kovářské, Klínovci a Fichtelbergu.

Sice je ještě zima, ale sluníčko už pěkně hřeje, a tak  na tomto krásném místě zůstaneme o něco déle.
Pak už máme nakročeno ke druhé polovině našeho dne, čímž je nezaměnitelný Mědník spolu s vesničkou Měděnec, které vévodí kostel Narození Panny Marie.
Seběhneme a opět po žluté turistické značce dojdeme krásnou, pomalu se probouzející, přírodou až na rozcestí „U Šachty,“ kde měníme barvu na modrou a ani nemusím psát, jakým směrem, protože Mědník je vidět už z dálky. Úžasně modrá obloha skvěle zdůrazňuje Kapli Neposkvrněného početí Panny Marie, krása!
Mědník (též Měděnec) je 910 metrů vysoký vrch v Krušných horách, pod jehož jižním svahem se rozkládá bývalá hornická obec Měděnec.

Po kochací svačince pod vrcholem se jdeme podívat na ten rozhled nahoru. Fouká tu, nejsme tu sami, ale je to fajn, vřele doporučujeme.

Na severní straně je nejbližší dominantou Velký Špičák, východněji se rozkládá přehrada Přísečnice s Jelení horou. Jihovýchodním směrem lze vidět západní část Podkrušnohorské pánve s komíny elektráren, doly, ale také plochu Nechranické přehrady a v údolí Ohře ležící Kadaň. Pohled jižním směrem skýtá výhled Měděnec a Šumburk. Za řekou se vypínají Doupovské hory, za nimi dokonce Slavkovský les. Západním směrem leží Meluzína, Klínovec a Fichtelberg.
Scházíme dolů, „blejskneme“ kostelík, a potom se jdeme občerstvit do jedné hospůdky, kde mají, mimo polévky a čaje, také turistické razítko. J Restaurace Mědník slouží i jako infocentrum.

Autobusem ve tři sjíždíme do Klášterce, odkud vláčkem pokračujeme do Mostu. Zde si koupíme perník v nádražním kiosku, neodolatelný Irish Cream v automatu a už se necháváme vézt vláčkem až k nám do Loun.

Text: Jana Mourková

 Černý Potok

 Cesta na Špičák

 Velký Špičák a výhledy

 Mědník s kaplí Panny Marie

 Výhled na sever a jihovýchod (Měděnec)

Kostel v Měděnci

Petrohradské skály

Letošní vánoce jsme s Jankou pojali netradičně - v duchu našeho koníčku. Místo sledování pohádek (sice hezké, ale známe je i pozpátku) jsme vzali auto (nikoliv naše) a vyrazili na odpolední výlet, nejen vyhládnout na večerního kapra. Jelikož budeme trávit vánoce na Rakovnicku, napadly mě Petrohradské skály u stejnojmenného městečka na jihu lounského okresu.

Nepřipraveni, bez mapy, jsme radši nechali auto u pole mezi Chotěšovem a Petrohradem, že půjdeme odsud pěšky. Vodítkem nám měla být zelená značka, o které jsem se domníval, že vede pod Petršpurk, tudíž kolem skal. O lokalitě jsem se dozvěděl s časopisu Turista a věděl jsem, že se pod hradem nacházejí.

Po zelené jsme šli celkem dlouho a různě se kroutili. Dokonce jsme si vylezli na nějaké skály, o nichž jsme si mysleli, že to jsou ony, ale nebyly. Šlo se tedy dále a do cesty se nám postavily další. Mimo to jsme sem tam viděli samostatné balvany v lese. Zřejmě tedy bohatá oblast.

Když už se krátil čas, málem jsme si střihli, zda jít dál, či se vrátit. Janča chtěla pokračovat, tak jsem dal přednost jí, bez stříhání. Ujdeme dvacet kroků a na stromě rozcestník "Petrohradské skály." Zavládlo nadšení a šlo se na průzkum. Pěkné skalní seskupení, to se musí uznat. Žulové skály a roztroušené balvany nebudou úplně neznámé, když je tu ohniště. Pomalu jsme vystoupali až na vrchol skal, odkud jsme viděli zříceninu Petršpurk. Ta se zjevila mezi stromy, čili žádný daleký, natož rozsáhlý výhled to nebyl. Petrohradské skály jsou vhodné k trempingu, ale i k boulderingu. Bouldering je druh lezení provozovaný bez lana na malých skalních blocích nebo nízkých skalách několik metrů nad zemí.

K autu jsme šli raději stejnou cestou – po modré značčce. Tam jsme byli kupodivu rychleji, než jsem čekal. Čtvrtá hodina se blížila a s ní i tma. I taková vánoční procházka má co do sebe.

Manětínsko (Žebnický vdp, Chlumská hora, Víska)

Tak přeci se ještě v prosinci cyklisticky urodilo. A to směrem na Plzeň. Kvůli nekončícím a otravným výlukovým činnostem jsem využil cyklonosiče kámoše Luboše při jeho cestě do Plzně. Nevím, co pořád může SŽDC na té trati opravovat. A ani to není vidět, že by tam bylo něco opravené, to je na tom největší sranda. Nechápu to (a nadávám) nejen já! Že ano, pane Korbel.

No nic, sundám v Plasech kolo z nosiče a vyjedu vstříc dnešním cílům. Teplota je na začátek prosince ucházející, "Punťa“ se zatím schovává za mraky. Koukám, že (asi) díky novému pivovaru zvelebili okolí kláštera. Za prvním cílem se projedu až na konec Plas, proti proudu Střely. Tam kde se do ní vlévá Žebnický potok, se nazývá údolí Peklo. Já pokračuji po silnici, co vede do vsi Žebnice a sleduji modrou značku i poté, co se ponoří do lesa. Zhruba po půl kilometru, kdy cesta i značka odbočí doleva, se ve skalní rozsedlině schovává Žebnický vodopád. Dnes je však už pokrytý ledem, ale i tak je půvabný.

Dále má moje cesta rychlý průběh. Sjedu do Pekla, projedu kolem studánky Prelátka (lidé sem chodí pro pitnou vodu), podjedu trať a poté už stoupám do obce Korýtka. Tam si dám v autobusové zastávce svačinu a sjíždím do Plání, abych mohl proti větru vystoupat ke Hvozdu. Těžká, těžká to byla jízda. Pak jsem ale opět klesal do Manětína. Zvolil jsem vedlejší silnici, a nejen proto, že hlavní byla uzavřena.

Přijíždím k Manětínskému potoku ve stejnojmenném městě. Potok dobře znám, prožili jsme spolu už pár dobrodružství, většinou brodících. Dnes ho však nechám plavat do Střely, i město oželím, protože mě čeká výšlap na Chlumskou horu, jejíž vrchol sahá až do 651 m n.m. Volím kratší trasu, po zelené značce. Nejprve jsem se obával sklonu a terénu, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen. V sedle jsem vyjel až pod vrchol a odtamtud už k vyhlídce vyběhl po svých. Na kótě 609 m n.m., což ale není nejvyšší místo Chlumské hory, je vyhlídka. K rozhlížení se můžete i posadit a sdělit dojmy do vrcholové knihy. Já toho moc ke sdělování neměl. Výhled není až takový, jaký jsem čekal, ani na jakou stranu jsem čekal. Ale pěkné místo to je, to se popřít rozhodně nedá. Na nejvyšším bodě je druhá vyhlídka.

Slézám zpět ke kolu a pokračuji po lesní cestě. Jízdu mi ulehčují zamrzlé louže, ale místy je stejně bahno. Chtěl jsem jet po polní cestě přímo do Vísky, ale naštěstí jsem přijel do Chlumu. Za prvé jsem byl zablácen jen mírně a za druhé jsem se mohl pokochat panoramatem Vladaře a okolí. Vše je pěkně vyfoceno a popsáno na tabuli před vsí. Odsud už pojedu po silnici.

S Lubošem máme sraz v "Havraním Kameni" a tak profrčím Novosedly a přijedu do Vísky. Ta čítá šest domů a o kus dále hřbitov se zříceninou kostela sv. Petra a Pavla, který je mým posledním dnešním zastavením. Zbyly zde pouze obvodové zdi. Jsem tu jen já a jedna paní, která přišla na hrob.

Má trasa se chýlí ke konci, ale ještě se zapotím. Ze Stvolen mě čeká krátký, ale prudký kopec. Pak už nerušeně přijíždím na Pluhovské náměstí v Rabštejně, kde nenalézám Luboše. Po patnácti minutách čištění kola klackem a vychladnutí mu volám. Bloudil díky objížďce u Manětína.

Četnická stanice v Rabštejně. Místo, které mám rád. Je to podnik, kde je útulno a příjemně i přesto, že se tu dnes netopí. Jsme totiž první a asi jediní dnešní zákazníci. Velký hrnek latté a čokoládový koláč zahřály tělo i duši.

To bylo vše z dnešního výletu, kde jsem i přes několikátou návštěvu tohoto kraje navštívil ještě nenavštívené. Bývalý pracovník Lesního závodu Teplice nejprve mě a pak sebe dovezl domů a mohlo se bilancovat.

Trasa:

Plasy – Peklo – Žebnický vdp. - Peklo – Korýtka – Hvozd – Manětín – Chlumská hora, vyhl. - Chlum – Novosedly - Víska – Stvolny – Rabštejn.

36 km, 751 m. př.

 Plasy

 Žebnický vodopád

 Chlumská hora a výhled na jih

 Vyhlídka na Vladař u Chlumu

 Kostel ve Vísce

Rabštejn

Bydyšín - Bautzen

S kamarádem Lubošem jsme v říjnu podnikli autovýlet do Saska. Při něm jsme navštívili rozhlednu v bývalé vodárně v obci Drehsa a poté se odebrali do prvního velkého města na toku řeky Sprévy. Normálně sem o autovýletech nepíši, ale toto město mě nadchlo, tak vás s ním seznámím a podělím se o pár fotek.

Budyšín (německy Bautzen) je saské okresní město na řece Sprévě (Spree) a je neformálním hlavním městem Horní Lužice. K Lužické menšině se dnes hlásí asi 5 - 10 % obyvatel. První písemná zmínka o Budyšínu je z roku 1002. V roce 1075 získal území Budyšínska český panovník Vratislav II. Po válce byli na území města vězněni političtí vězni. V místní vagónce VEB Waggonbau Bautzen byly vyráběny osobní vozy řad A a B. Tyto vozy jezdily ještě v roce 2013 na některých rychlících u nás.

Historické centrum, obehnáno hradbami a obtékáno Sprévou, nejlépe vynikne z mostu přes řeku na silnici č. 111. Součástí hradeb je i bývalý hrad Ortenburg. Hlavnímu náměstí (Hauptmarkt) vévodí radnice a konkatedrála sv. Petra (St. Petri Kirche). Tu využívá jak evengelická, tak katolická církev. Další pěknou památkou je zřícenina kostela sv. Mikuláše na hřbitově (St. Nikolai Kirche). Kostel je postaven na okraji hradeb a je z něj pěkný pohled na meandrující Sprévu. Pěkným vyhlídkovým objektem je věž staré vodárny (Alte Wasserkunst). Výhled na centrum a řeku Sprévu pod hradbami je působivý.

 Centrum města z mostu

 Věž Wasserkunst a výhled na město

 Hlavní náměstí

 Kostel sv. Petra

Kostel sv. Mikuláše a pohled na Sprévu