Z Korutan přes Nockberge do Salzburska (2/4) - Pohořím Nockberge

Do srdce Nockberge

Do růžova vyspinkán se probouzím před sedmou a na obloze se honí zbytky mlhy, občas z ní zaprší. Pomalu se tedy balím a v 8 jsem na snídani, která právě začíná. Ta je formou švédských stolů, hodnotil bych ji tak za 3. Za tolik je zatím i počasí a tudíž nespěchám. Millstatt opouštím po deváté a stále nevím, kam dnes pojedu. Zda se spolehnu, že mlha se rozptýlí a zamířím do hor, či zvolím jistotu a objedu si jezero.

V půl desáté jsem v Döbriachu a rozhoduji se pro první variantu. Zaháním i myšlenky, zda není pozdě na 1300 výškových metrů na kole a dalších 500 pěšky na nejvyšší vrchol Nockberge. Millstattské jezero je v 600 m n.m. a v Radentheinu mám za sebou prvních 150 výškových metrů. Zde odbočuji na obec Kaning, kam je to dalších 250 metrů. Serpentina střídá serpentinu a pode mnou se otevírají pohledy do údolí Töplitzbachu, kde můžeme najít jezero Feldsee. V levém svahu stoupá silnice do Bad Kleinkirchheim, kde bych chtěl dnes skončit.

Nad Radentheinem odbočuji na silničku, kudy by to mělo být kratší k chatě Erlacher Bockhütte. Aspoň tak jsem to vyhodnotil. I chlápek, jehož jsem potkal se tomu diví, ale také potvrzuje, že je to jedna z možností. Že horší, zjišťuji až o něco později, ale ještě mám šanci to napravit. Sjíždím tedy po lesní pěšině zpět na silnici v místě, kde stojí Türkhaus.

Jsem v horské obci Kaning, kde je úžasný klídek. Pohled na kostelík v pozadí zdobí panorama ,,Knedlíkových hor,“ jak by se dal volně přeložit název Nockberge. Sluníčko už nějakou dobu hřeje, občas ho přikryje stoupající mlha z okolních kopců. Když vyšlápnu pár serpentin s 10 % sklonem nad ves, jsem už 1150 metrů vysoko. Na konci asfaltky začíná národní park Nockberge a také mýtná cesta, na níž auta platí 4 eura. Dnes je však závora zvednutá a automat nefunguje. Na ceduli je něco napsáno, ale na němčinu jsem chabý.

Vjíždím tedy do údolí Langalmtal, posetého horskými chatami. První je v 1280 metrech a jmenuje se Aichholzerhütte. Cesta má mírný sklon a slunce svítí tak půl na půl. Další chata Veidlhütte je opuštěná, živo je až u Petodnighütte ve 1480 m n.m. Zde už cítím úbytek sil a také by to chtělo svačinu, ale odpočívadlo nikde žádné. Zatím si dávám jeden řádek čokolády. Nakonec se rozhoduji, že posvačím u cesty. Nebyl to však dobrý nápad. Sotva vybalím svačinu, seběhnou se ke mně všechny krávy z okolí. Jsem z toho v šoku, ale nepanikařím. Balím všechno zpět a pomalu odcházím. Tur domácí se mě spíš bojí, ale pro jistotu jsem jim naházel dva krajíce chleba, kdyby si to rozmysleli. Nakonec svačím o tři zatáčky výše.

Svačina, ani další přísun čokolády mi nestačily. Silou vůle vyšlapu do 1630 metrů, kde stojí chata Erlacherhaus. Nad ní se vypíná impozantní a fotogenická hora. Nejprve myslím, že je to Rosennock, ale spíše to bude Predigerstuhl. První jmenovaný je nejvyšším vrcholem pohoří a mám v plánu si na něj vylézt. Vidina se však pomalu rozplývá, protože už mi dělá problém i tlačit. A to mi zbývá ještě 300 výškových metrů! U této chaty také končí cesta pro všechny motoristy, dále už musí každý po svých.

Nevím, co se to děje, takhle vyřízen jsem nikdy nebyl. Možná je to tím, že jsem dlouho nebyl na kole a také rapidním poklesem teploty. Odpočívám často a dlouho, odpočítávám každý metr. Vzdát to nechci, přeji si vydrápat se aspoň k chatě pod Predigerstuhlem, Rosennock definitivně zavrhuji.

Po 14. hodině přišel konec mého trápení a já stál před chatou Erlacher Bockhütte v 1930 m n.m. Grosser Rosennock je pocukrovaný špetkou sněhu, ona fotogenická hora je Predigerstuhl. Hned ulehám vysílením na lavici u chaty a odpočívám. Přímo před chatou sedí dva páry turistů, nepatřících k sobě. Asi tak na čtvrt hodiny usínám, vzbouzí mě lehký deštík. Z mraků, které se nahromadily z páry z okolních hor, jemně prší. Netrvá to však dlouho. Na povzbuzení si dávám horkou čokoládu a nějaký moučník, který bych přirovnal k vánočce. Apfelstrudlem zde nedisponují, škoda.

Tak jak to zatím vždy bylo, síly se mi vrátily a já přemýšlím, na jaký kopec si vylezu. Vítězí Predigerstuhl, kam je to od chaty 50 minut chůze. Jde se dobře, únava je přiměřená, nohy trochu bolí. Za prvním rozcestím se musím vyhýbat potůčkům vody, razící cestu všude možně. Potom přichází strmější část výstupu svahem, který zanedlouho pohltí stín. Ani jsem se nenadál a jsem těsně pod vrcholem, odkud mi připomíná Vysokou holi v Jeseníkách. Vrcholový kříž je na jižní hraně hory, ale pokud mě oko neklame, tak vrchol by měl být uprostřed, kde nyní stojím. Je zde mohyla z kamenů. No nic, jdu tedy až ke kříži. Ten je asi přes tři metry vysoký a je od něj impozantní výhled jižním směrem. Erlacher Bockhütte se jeví jako krabička zápalek, pod ní padá Langalmtal, kterým jsem se vydrápal nahoru. Jižně se tyčí zbytek Gurktalských Alp, za nimiž jsou vidět ostré zuby Karavanek. Západněji vykukují Gailtalské Alpy a přímo přede mnou se kulatí Grosser Rosennock s 2440 m n.m. Škoda, že jsem ho nepokořil, ale třeba zde nejsem naposledy. Za Rosennockem se bělají štíty Vysokých Taur, konkrétně Reisseckgruppe a severněji Hafnergruppe. Obě patří do podskupiny Ankogelgruppe, která je Vysokým Taurám podřazená. Díky dvoudenním dešťům se pokryly sněhovou dekou a já abych zvažoval výjezd na Hochtor. Severně a východně výhled zpestřují samé ,,noky.“ Plattnock, Pfannock, Mallnock a Klomnock, to je výčet těch nejvýraznějších.

Před pátou hodinou mám dokocháno a zahajuji sestup. Ten mi trvá 25 minut. Poté se loučím s paní domácí a čeká mě dlouhatánský sjezd. Rozhodl jsem se sjet zpět do Döbriachu, kde přespím a zítra si dám kolečko kolem jezera. Po tom dnešním mi instinkt říká: ,,zejtra se šetři, zajeď se podivat na Someregg, klášter Millstatt a do těla si dej zase pozejtří.“ Ano, se svým instinktem si tykáme.

Rozhodl jsem se ho poslechnout. U chaty Erlacherhaus zjišťuji, že odsud je to na Rosennock 2,5 hodiny, přitom z hořejší chaty časově ušetřím pouze 15 minut. Tak aspoň sem někdy vezmu Janču s Godym a dáme si to odsud.

Cestou dolů se předjíždíme se suzuki s SPZ Spittalu. Nejprve mě pustí, když vidí, že jedu po šotolině rychleji. Mě předjíždí již nad Kaningem, když si fotím horu Mirnock a poté mě ještě pouští v prudkých ulicích. Naposledy se míjíme na silnici do Radentheinu. V něm musím projet hodně serpentin, abych se dostal na silnici k jezeru. Tam už je to pohodička, při níž musím občas šlápnout.

Jsem v Döbriachu a je čas se poohlédnout po spaní. Nejdříve okouknu, kolik stojí zdejší kempy. Je jich tu šest! V prvním chtějí 12 euro, což je ještě únosná cena. V druhém je prázdno, mrtvo. Pár aut tu stojí, ale jejich majitele nevidím. Zde by to teoreticky šlo, uvidíme dál. Ve druhém kempu na mě vyhrkne chlapík cenu 34 euro!

,,Za 35 euro jsem měl dneska penzion se snídaní!“ povídám mu s údivem v tváři.

,,Aha, za jednu osobu, tak to by bylo za 22,“ odpovídá.

Stejně je to hodně, loučím se s ním a jedu do čtvrtého. Tam chtějí 15 ,,vočí.“

Další postup bude takový, že se pojedu podívat na dvě odpočívadla u jezera a když budou nevyhovující, půjdu si ustlat do prázdného kempu. Kdyby náhodou jsem se tam bál, nebo mě někdo vyhodil, šel bych se podívat ještě do dvou dalších kempů. Vyjel jsem tedy k jezeru a obě odpočívadla jsem shledal jako nevyhovující. U toho prvního jsem se aspoň vykoupal. Voda byla osvěžující a určitě to bylo lepší, než mýt se v onom prázdném kempu pod kohoutkem. Sprchy a umývárny jsou tam samozřejmě zamčené.

Místo mám tedy vybrané a můžu vařit večeři. Vhodné místo na to je před jedním obchodem. Potom přijíždím do kempu a nic se oproti večeru nezměnilo. Vybírám si tedy nejméně nápadné místo a již za tmy stavím stan. Nakonec se tedy dnešní den povedl, i když to vypadalo hodně špatně. Usínám za hvězdné, ale chladné noci.

Trasa:

Millstatt – Döbriach – Radenthein – Kaning – Erlacher Bockhütte – Kaning – Radenthein – Döbriach.

58,8 km, 1362 m. př.

 Do Kanningu

 Kanning

 Na Erlacher Bockhütte

 Erlacher Bockhütte a Predigerstuhl

 Predigerstuhl a výhled na východ, jih a západ (Rosennock)

Nockalmstraße

Velice chladné ráno o čtyřech stupních, tolik ukazuje můj teploměr. Navíc jsem se často budil. A to mě dnes čeká nejnáročnější trasa, konkrétně po tzv. Nockalmstraße. Balím mokrý stan a vyrážím na trasu s tím, že na prvním možném odpočívadle si dám snídani. Ve stínu bych se načekal, než by mi stan uschnul, udělám to někde na trase.

Snídacím místem se stala autobusová zastávka v Patergassenu. Akorát začalo vycházet slunce zpoza kopce a hned jsem odložil čepici. V protějším směru čeká nějaký mladík na autobus, na můj vkus moc dlouho. Třeba měl bus zpoždění. V této obci mají dokonce i Billu. To bude asi tím, že leží na křižovatce hlavních silnic. Dělám zde menší nákup a dokonce mě prodavačky pouštějí na svůj soukromý záchod.

Přijel jsem do údolí řeky Gurk, podle níž se jmenuje tato část Alp. V Gurktalských Alpách také pramení a klikatou cestou teče na východ od Klagenfurtu, kde se vlévá do Drávy. Do Ebene-Reichenau je to rovinka, stoupání mě čeká až odsud. Gurk se odkloní na východ, odkud přitéká, a já mířím na sever, kde začíná ona Nockalmstraße. Ta odbočuje z hlavní silnice vedoucí na výšinu Turracher Höhe, kterou jsem měl původně také v plánu. Děje se tak v 1100 m n.m., což je slušný základ. Hned se začíná silnice zvedat a nestydí se ani za svých 10%. Za chvíli se objeví krásný pohled na svah, v němž stoupá silnice na Turracher Höhe. Za další chvíli už se objeví oblé vrcholy Nockberge.

Další, co se objevuje je mýtná brána. Jsem ve 1300 m n.m. Koukám na ceny a nestačím se divit, za auto je poplatek 19 euro.

,,To stojí tolik? To je víc než na Brenneru,“ říkám paní v budce, když zrovna nemá, koho by skásla.

,,Silnice je hezčí a delší než na Brenner a je soukromá,“ odpovídá na mou námitku.

Pokračuji se přesvědčit, zda je to pravda. Záhy vjíždím do národního parku Nockberge, který byl vyhlášen 1.1.1987 o velikosti 183 km². Od července 2012 je také biosférickou rezervací UNESCO.

Ve 1450 m n.m. projíždím první zatáčkou, označenou číslem 52. Tolik mě jich tedy čeká na třiceti kilometrech Nockalmstraße. O 250 metrů výše leží první chata, Priesshütte. To už ubývá lesa a panoramata začínají nabírat na kráse. Potkávám auto s pražskou značkou, staršího chlápka pozdravím. Ptá se mě, zda jedu až nahoru. Nevím, co čekal, ale odpovím mu normálně, že jo. Drží mi palce a po chvíli mě předjíždí.

Co se týče profilu, i dnes sklon atakuje 10 % hranici a místy se nestydím ani tlačit. Celkem jsem strkal dvakrát po padesáti výškových metrech. Nejsem tak vyčerpán jako předevčírem, ale nohy tedy cítím. Ono se také jinak šlape na asfaltu, než po šotolině. Cyklisty jsem potkal pouze dva.

Těsně pod vrcholem, v 1900 m n.m., je krásné jezírko Windebensee. Je u něj i parkoviště, momentálně celkem plné. Kolem jezírka vede cesta, u níž jsou i odpočívadla. Škoda, že vítr čeří hladinu a že se v něm neodráží okolní hory. K prvnímu průsmyku zbývá 120 metrů. Těsně pod ním potkávám starší cyklistku jedoucí také na těžko. Má zajímavou bagáž, přijde mi, jako když naházela na kolo všechny možné batohy, co doma měla a vyrazila. Bydlí v německém Freiburgu a sem vyrazila také na pár dní na cykloturistiku. Chvíli spolu debatujeme a přitom mi ukazuje své mapy. Má celkem čtyři a všechny byly pravděpodobně vyrobeny před jejím narozením.

Schiestelscharte je první ze dvou průsmyků na Nockalmstraße ve výšce 2024 m n.m. Toto místo je ale spíše známé pod pojmem Glockenhütte, podle stejnojmenné chaty. Ta zase dostala jméno podle zvoničky, pod níž stojí. Wunschglocke, neboli Zvon přání, je symbolem Nockalmstraße. Překlad jsem si našel až později a tudíž už se nedivím, že si každý na zvon zazvonil. Mě spíše zaujal výhled od ní, který sahal až k Vysokým a Nízkým Taurám, ale určitě by nebylo od věci si zazvonit, aby mi zbytek dovolené neubývalo hezkého počasí ani sil. V kiosku u chaty jsem si nechal dát razítko, které si paní hlídala jako oko v hlavě. Byla z toho nějaká nervózní, že chci po ní razítko dvakrát. V chatě mají můj oblíbený apfelstrudel, nechám se zlákat a trochu si u něj odpočinu. Když jsem si ho objednával, servírka na mě vrhala divné pohledy. Nakonec jsme se ale domluvili.

Je před 13. hodinou a já se chystám na sjezd o 500 výškových metrů níže. Zrovna se jako na potvoru zatáhlo, beru si tedy druhé triko a bundu. U potoka Leobenbach to zase svlékám, protože to co jsem si sjel, si zase vystoupám. Čeká mě druhý dnešní cíl, který je v podobné výšce jako předchozí. Když vidím, jak vysoko silnice je, jdou na mě mrákoty, ale ono to nějak půjde. Společně se mnou stoupají dva cykloturisté, o něco mladší než já. Ti však nejsou tak naložení a tudíž jim to jede rychleji. Cestou nahoru se otevírají zase jiné pohledy, obzvlášť na klikatící silnici, kterou už mám za sebou. Těsně pod vrcholem míjím zaparkovaný autobus s celým zájezdem. Před busem mají pěknou občerstvovací stanici. Vedoucí mi tleská a nabízí mi kávu.

,,Díky, ale už jsem měl na Glockenhütte,“ odpovídám.

,,Ale bábovku bych si dal,“ si říkám už jen pro sebe.

Té asi nemají na rozdávání.

Je po třetí hodině a já konečně přijíždím na průsmyk Eisentalhöhe ve 2042 m n.m., který je nejvyšším bodem Nockalmstraße. Stojí na něm chata a je východiskem pěších túr do okolí. Také si jednu kraťoučkou udělám, ale nejprve si musím odpočinout a nabrat síly. Chata Eisentalhöhe není tak vybavená a navštěvovaná jako předešlá, ale rozhodně je od ní hezčí výhled. Oproti Glockenhütte není tolik sevřená horami ani zahlcena lidmi.

Je čas vyrazit na vrchol Königstuhl. Předtím však na zábradlí rozvěsím stan, aby uschnul, než se vrátím. Dnes je však více mraků, tak uvidíme, jak to půjde. Časově by to mělo být nahoru 1,5 hodiny, ale myslím si, že to zvládnu za méně. Nejprve si trochu zastoupám. Ze sedýlka už vidím, kolik cesty mě ještě čeká. Vypadá to jako dálka, ale čas a vzdálenost hovoří jasně, není čeho se bát. Jdu dlouho po rovině, nepotkávám téměř žádné lidi. V cestě mi stojí ohrady a také pár potůčků, z nichž se dá pít. Dobře jsem to tedy odhadl, že nemá cenu sebou tahat láhev s vodou. V Alpách je výhoda, že se můžu kochat panoramaty i za chůze. Líp ta chůze ubíhá a člověk se nemusí zdržovat na vrcholu tak dlouho.

Tak jsem to spočítal dobře, že na Königstuhlu u kříže budu za hodinu. Stojím na třetím nejvyšším vrcholu Gurktalských Alp a zbylé dva mám na dohled. Východně Eisenhut (2441 m) a západně Rosennock (2440 m), částečně přikrytý Predigerstuhlem, na němž jsem byl předevčírem. Samotný Königstuhl je vysoký 2336 m n.m. a zajímavý tím, že leží na trojmezí Korutan, Salcburska a Štýrska. Krajinu zahalily mraky, i tak je výhled úžasný. Od západu na sever se schovávají v mracích Vysoké Taury, na něž navazují Taury Nízké. Od Gurktalských Alp je odděluje řeka Mura. Výhledu od východu na jih vévodí Gurktalské Alpy s oblými horami. Za nimi vykukují štíty Karavanek. Je zde kromě vrcholové knihy i razítko, ale ve značném rozkladu. Při troše šikovnosti ale jde otisknout. Nejenom, že jsem tu celou dobu sám, ale ani nikoho nevidím přicházet. Strávil jsem tu velice záživnou půlhodinu.

Cestou dolů jsem přeci jen potkal dva turisty, nezávisle na sobě. Ten první se asi dočká na vrcholu trochu sluníčka, budiž mu to přáno. Asi si může dovolit jít na Königstuhl takhle pozdě, když je tu autem a má ubytování jisté. To mě nyní čeká jeho hledání, ale nebojím se neúspěchu. Snad to bude se suchým stanem, který vidím stále viset na zábradlí. Nakonec se to povedlo tak na 70%.

Nabírám plné flašky vody a zahajuji sjezd o zhruba 1100 metrů níže do obce Kremsbrücke, kde budu shánět místo na nocleh. Samozřejmě, že mi není nejtepleji. V patnácti stupních a vychladlý, to jen tak někomu není hej. Nakonec to byl celkem hezký sjezd. V Kremsbrücke je docela klid, ale údolí je celkem úzké, uvidíme, jak dlouho budu ,,flek“ na spaní hledat. Zkusím sjet do Leobenu o tři kilometry níže. Tam narážím na ceduli ,,camping – 3 km,“ bezva! Jedu mírně do kopce po silničce, která by mě vynesla zpět na Nockalmstraße a cestou sleduji, kde by se dalo přenocovat, kdyby kemp selhal. Přijíždím k ceduli kemp, šipka ukazuje na plac, kde není zhola nic a nikdo. To mi vůbec nevadí, hlavně, když mám kde rozdělat stan. Jdu se koupat do řeky, dokud jsem ještě trochu rozehřátý, stan stavím až potom, ještě za světla. Večeři vařím už potmě.

Den v Nockberge na Nockalmstraße mohu zhodnotit jako velmi vydařený. Nebyla to už taková dřina, jako předevčírem a hlavně jsem si užil krásné a daleké výhledy. Tuto silnici bych doporučil každému milovníku cyklistiky a hor. Ještě není tak známá a brázděná davy motorkářů či motoristů. Usínám za silného svitu měsíce, který zanedlouho přejde v úplněk.

Trasa:

Bad Kleinkirchheim – Patergassen – Ebene Reichenau – Glockenhütte – Eisentalhöhe – Innerkrems – Kremsbrücke – Leoben.

61,5 km, 1522 m.př.

 Bad Kleinkirchheim

 Ebene Reichenau

 Nockalmstraße

 Windebensee

 Glockenhütte

 Nockalmstraße

 Eisentalhöhe

 Na Königstuhl

Königstuhl a výhled na východ a jih

Z Korutan přes Nockberge do Salzburska (1/4) - Salzburg, Spittal, Millstättersee

Je září 2019 a to je ideální doba vyrazit opět na kole do rakouských alp trochu potrápit tělo a potěšit oko i duši. Hlavním bodem programu bude méně známé pohoří Gurktálské Alpy, konkrétně jeho podskupina Nockberge. Dále se podle počasí vydám přes Vysoké či Nízké Taury k Salzburgu. Společnost nebudu mít žádnou a spaní si povezu po delší době sebou. Akce se kvůli počasí scvrkla z deseti dnů na osm a to ještě počítám s jedním deštivým dnem. Uvidíme tedy, jaká bude skutečnost.

Den první: Zpomalený přesun přes Salzburg

Budík zvoní před čtvrtou, protože odjíždím z Lovosic rychlíkem v 5 hodin na Prahu. Loučím se s Janičkou, která byla tak hodná a odvezla mě do Lovosic. V Praze mám dvacet minut na přestup a poté už frčím do Českých Budějovic. Díky neukázněnému kamioňákovi ze Srbska je omezená doprava v Uhříněvsi, kde se zdržíme přes deset minut. Po jeho vjezdu na přejezd a následnému střetu s vlakem zůstaly na přejezdu zlomené závory a ostatní spoušť.

Venku dnes vládne deštivé počasí, které má být i v celém Rakousku a má trvat do zítra. Mezitím jsme nečekaně dohnali zpoždění a v Českých Budějovicích jsme na čas, v 9 hodin. Mám zde tedy celou hodinu, než se posunu dále na jih. Mezitím si jdu koupit místenky na kolo do rakouských vlaků, ale tam nastává komplikace. Ze Salzburgu je volná kapacita až v 18:12, což znamená čtyři hodiny čekání v Mozartově městě. Co se dá dělat, aspoň se do něj konečně podívám.

Do Lince přijíždí vlak zpožděný, a jelikož se točí zpět, vyjíždíme také s deseti minutami, které si vesele vezeme celou cestu.

,,Ten alois z mezinárodky mi prodal místenku bez kola na ten railjet z Lince!“ říkám si potom, co se podívám jaký vůz a místo mám.

No nic, zajdu si v Linci pro ,,hot chocolate“ a pojedu do Salzburgu osobákem. Stejně tam budu ,,čumákovat“ do šesti hodin. Tak se také stalo a já si užívám kochací jízdu, trvající přes dvě hodiny. V hlavním městě Salcburska budu po třetí hodině a zkusím zajít do pokladny, zda náhodou po čtvrté hodině nebude přeci jen jedno volné místečko.

Nebylo, a tudíž jsem vyrazil do města, konkrétně k zámku Mirabell. Tam bylo slušně ,,přejaponcováno“ a také tam bylo dost ,,přičmoudlíků“ posedávajících po lavičkách. Zámek samotný je docela hezký, ale hezčí je nádvoří plné zeleně a květin.

Zámek Mirabell je neoklasicistní palác s přilehlými zahradami, je součástí historického centra Salzburgu a je zapsán na seznamu UNESCO. Přepychový zámek dal postavit v roce 1606 knížecí arcibiskup Wolf Dietrich pro svou milenku Salome Altovou podle francouzského a italského vzoru. V roce 1710 byl zámek barokně přestavěn a dostal své současné jméno. Nynější neoklasicistní vzhled je z roku 1818, kdy byl obnoven po požáru. Zámecká zahrada je formována geometricky. Od italského sochaře Ottavia Mosta jsou zde čtyři skupiny soch z roku 1690. Z roku 1730 pocházejí další skulptury se starořeckými mytologickými náměty.

Krásně je také u řeky Salzach, odkud jsou hezké pohledy na pevnost Hohensalzburg, Kapuzinerkloster, Amalie-Redlich-Turm a okolní hory, z nichž stoupá podešťová pára. Obzvláště vynikají Gaisberg a k Berchtesgadenským Alpám patřící Salzburger Hochthron. Projížďka kolem řeky byla také fajn, řekl bych, že jsem užitečně strávil dvě hodiny čekání a mohl si připsat prvních deset kilometrů dovolené.

Přicházím na nástupiště a vlak do Spittalu je už přistaven. Ani jsem nepostřehl, že zde začíná, tím lépe. Čeká nás jízda kolem Berchtesgadenských Alp, poté dechberoucím úzkým údolím řeky Salzach, kdy se z jedné strany tyčí výše zmiňované pohoří a z druhé vápencový masiv Tennegebirge. Vše končí dominantním hradem Hohenwerfen na levé straně řeky. To už se ale kvůli nízké oblačnosti začíná stmívat a tak se s panoramaty pomalu loučím. Pomalu se také loučím s cestujícími, kteří posupně vystupují. Nejvíce jich opouští vlak v St. Veitu, kde přestupují na Zell am See. Odsud stoupáme do údolí Gasteinertal a rázem je Salzach hluboko pod námi, také hezký pohled. Naposledy mě ze sedadla zdvihá pohled na již osvětlené město Bad Gastein na horním konci údolí. Poté vjíždíme do tunelu a tím překonáváme hlavní alpský hřeben, a zároveň Vysoké Taury. Pak už klesáme do údolí Mölltal, které je zalito nízkou oblačností.

Přichází vytoužený Spittal an der Drau, kde má jízda vlakem končí. Bohužel nekončí déšť a to už je vážná situace. Naštěstí kemp není tak daleko, vydám se tedy do něj. Ale vůbec nemám radost z toho, že budu rozdělávat stan v dešti. Ale co, s Jančou jsme hned první noc v Lesce u Bledu také stavěli stan za deště. Loni v srpnu, při pobytu v Loferu druhý den také pršelo a v Rivě na Gardě to samé. V obou případech jsem měl sice ubytování, ale do Rivy jsem se musel přesunout z Rovereta.

Vlítnu do kempu a vidím prostorný přístřešek, pod nímž vegetí mladý pár cykloturistů. Najednou je optimismu na rozdávání. Během chvíle mě napadlo ustlat si pod střechou na lavici a také je povzbuzující vidět, že v tom nejsem dnes sám. Navíc to jsou Angličané, takže si s nimi můžu poklábosit. Jedou z rodného Londýna do Benátek. Stylem ,,lážo plážo“ jezdí kolem 50 km za den, po čemž není divu, že na to potřebují šest týdnů. Ale což, klidně bych se takhle coural, když by to bylo na kole a nemusel bych do práce.

Poprvé na svých cestách si vařím lečo a během toho se pevně rozhoduji, že přespím na lavici pod střechou. Pokud je to jen trochu možné, nechce se mi rozbalovat stan v mokru, a to i jen třeba po dešti. I Londýňanovi se to zdá jako ,,good idea,“ jenže oni už mají rozdělaný stan a jsou zabydlení. Navíc je kemp skromný a o nějakém hluku se nedá mluvit, natož aby toto někomu vadilo. Ulehám po půl jedenácté, pozdě v noci mě budí nějaký šramot. Něco mezi liškou a vlkem se přišlo podívat, zda v igelitce Angličanů není něco dobrého. Stačilo se na lišku upřeně zahledět, zatleskat a byla fuč.

,,To by sis holka stejně nepomohla“ říkám si a raději dávám igelitku s varnou konvicí na stůl.

 Zámek Mirabell

 Nábřeží Salzachu

Nábřeží Salzachu, pevnost Hohensalzburg

Plačící oblaka nad Millstättským jezerem

Čekal jsem už po šesté ranní ruch v kempu, avšak první lidé se začali probouzet až k sedmé hodině a to ještě moji noví známí z Londýna. Přibližně hodinku mírně prší a poté dokonce vylézá slunko. Tak to by byla senzace, kdyby jim ta předpověď nevyšla a místo 0,5 mm srážek by bylo aspoň skoro zataženo.

Odjíždím po deváté, kdy slunko sice není, ale neprší. Jelikož mám dnes nenáročnou trasu do Döbriachu, odkud chci zítra vyjíždět do hor, zajedu si k soutoku Drávy a Lieseru. Jedu po proudu Drávy, přes obec Schüttbach a poté přes most proti proudu. Podle stavu vody na soutoku mají asi i zde s ní problém. Koryto není zaplněné celé. A nebo je vymleté z jarního tání sněhu. V mapách.cz je značený vodopád, přitom se jedná pouze o splav. To se tedy autoři aplikace těžce netrefili.

Přijíždím do centra Spittalu, kde je hezký renesanční zámek Porcia, postavený v 16. století ve stylu italského palazza. Název pochází od šlechtické rodiny Porcia, která zámek koupila v roce 1662. Až do roku 1918 zde pobýval princ Johann Ferdinand z Porcie, ministr Leopolda I. a jeho 13 potomků. V roce 1930 získalo město Spittal zámeckou zahradu a v roce 1951 i budovu. Dnes je v zámku muzeum lidové kultury.

Hlavní náměstí Hauptplatz je spíše ulice, náměstí se podobá pouze Neuerplatz. Zde má být největší modelová železnice v Rakousku, ale na vyhledané adrese nic není a google píše, že je trvale uzavřené. No nic, aspoň můžu vyrazit dále po trase.

Po hlavní silnici do Seebodenu se mi nechce a tak sjíždím k řece, přejíždím most a za chvíli zjišťuji, že cesta po druhé straně řeky je pro pěší a pro kolo není zrovna vhodná. Vracet se mi nechce a tak těch pár kilometrů vydržím. Chvíli jdu, chvíli jedu, přitom se zvedám vysoko nad řeku. Ta je ale vidět pouze na jednom místě. Trápení končí na křižovatce pod dálničním mostem.

Přijíždím do části Seebodenu s názvem Seespitz a skutečně zde najdeme špičku jezera. To je stále zahaleno nízkými mraky a o pohledu s okolními kopci nemůže být zatím ani řeč. Když se zde usazuji a svačím, začíná dokonce opět pršet. Schován pod stromy sleduji, jak na východní straně jezera prosvítá sluníčko. Za chvíli přestává pršet a já už netrpělivě očekávám zlepšení počasí. Teplota se pohybuje kolem 15 stupňů. Voda v jezeře není takové kafe, jak jsem čekal. Bude mít tak kolem 20 stupňů.

Millsttatské jezero (Millstätter See) je druhé největší jezero Korutan o rozloze 13,28 km². Je dlouhé 11,5 km a dosahuje maximální hloubky 141 metrů. Název jezera pochází z latinského ,,mille statuae,“ (tisíc soch) protože vévoda Domicián Korutanský nechal po svém přijetí křesťanství naházet do jezera sochy pohanských idolů. Jezero vzniklo údolním ledovcem ve Würmském období. Vlévá se do něj na třicet potoků, z nichž největší je Riegenbach. Jediným odtokem je Seebach, který je přítokem Lieseru.

Pokračuji do Millstattu, kde mám v plánu omrknout klášter. Během čtyř kilometrů jízdy sem se plány razantně mění, opět začíná pršet. Schovávám se na autobusové zastávce, ale není mi zrovna nejtepleji a brzy vychladnu. Navíc déšť zesiluje a nehodlá jen tak polevit. Oblékám si tedy pláštěnku a pojedu se ohřát do nějakého podniku. Vyhrává Café Columbia, kde si poroučím krásně vypadající zákusek s horkou čokoládou. Servírka vidí, jak jsem zmrzlý a tak mi zapaluje aspoň svíčku.

Po dvou hodinách už mě nebavilo v lokále sedět a tak jsem odjel, přestože venku stále prší. Zajel jsem si pod přístřešek v parku a usoudil, že by se zde dalo přenocovat. Než dotelefonuji se svou polovičkou, zavřou mi Billu. Jediná otevřená Billa v Korutanech (snad) a já si ji nechám zavřít. Ale nutné to nebylo, spíš jsem se chtěl ohřát. Napadá mě, že bych mohl zkusit nějaký penzion. Vydávám se směrem k radnici, za níž spatřuji nenápadný Gasthof Nockalmwirt. Cyklisté jsou zde vítáni a dokonce mají nocleh od 30 euro se snídaní, no to mě podrž. Jdu dovnitř, kde mě vítá starší chlápek s manželkou, oblečenou do hezkého (asi místního) kroje. Sdělují mi dvě dobré zprávy. Mají volno a ubytují mě za 35 euro, což beru všemi 20, protože i prsty na nohou mám studené. Dostávám útulný jednolůžkový pokoj s terasou, kterou zřejmě nevyužiji, ale to vůbec nevadí. Mé srdce plesá!

No, co se nestane před devátou hodinou. Ano, přestává pršet a mraky se trhají. Ale což, musel bych jet do kempu potmě, stavit stan v mokru a cítím, že tělo se potřebuje zahřát. Tím skončil den, kdy jsem ujel závratných 21 kilometrů.

Trasa:
Draufluss Camping – Schüttbach - Spittal an der Drau – Seebach – Seeboden – Millstatt.
21 km, 215 m. př.

Spittal - Brückenstaße

Spittal - Neuer Platz

 Spittal - zámek Porcia

 Soutok Drávy a Lieseru

Lieser nad Spittalem

Cesta kolem jezera

Po výjezdu do srdce Nockberge jsem se usídlil v kempu a další den měl v plánu pohodovější trasu kolem jezera. Noc v kempu proběhla bez problémů a tudíž ho mohu v klídku opustit. U jakési hlavní budovy jsou opět zaparkovaná auta a line se odtud vůně vaření. Jídelna tedy funguje zřejmě i tak.

Odjíždím snídat k odpočívadlu, u nějž jsem se včera koupal. Náramně se mi tu líbí. Občas pozoruji, jak se mlha povaluje po vrcholech Vysokých Taur či Nockberge. Fidlátka balím před desátou a jedu si užít jízdu podél Millstatterského jezera. Ta však po jižním břehu rozhodně není po rovině. Poprvé se vyvezu ke Gasthofu Laggerhof, odkud je hezký výhled na Döbriach a okolní hory, jako třeba Mirnock. Následuje sjezd lesem a výjezd opět vyhlídkovému místu. Je jím komplex Strandbad Spittal. Odtud je zase jako na dlani Millstatt. Následuje ještě krátký výjezd a poté více méně už jen sjíždím do Seebodenu, kde už to znám. Půjdu si tedy nakoupit a další bod programu bude výjezd na hrad Sommeregg.

Stoupám silnicí na Schlossau, kde se onen hrad nachází. Zanedlouho je také vidět. Nebyla to zrovna pohodička, musel jsem vystoupat 160 metrů. Snad to bude stát za to. Kolo parkuji pod hradem a na nádvoří je to jen pár schodů. Na nich potkávám zajímavé chlápky z Grazu. Jeden z nich má úžasnou aplikaci Peak finder. Nastavíte mobil jako na focení a na displeji se objeví siluety a názvy hor či kopců. No úžasné! Hradní nádvoří i vyhlídková věž jsou kupodivu zadarmo, platí se jen 6,50 euro do muzea. Výhled z věže je kruhový a většinou daleký. Na severu se blízko zvedá masiv Nockberge, kde vévodí Hochpalfennock. Východně jsou vidět hory Mirnock, Wöllaner Nock, Döbriach a Millstatterské jezero. Na jihu vykukuje hora Goldeck a za ní se táhnou Karavanky. Na západě se tyčí již sněhem pocukrované Vysoké Taury, přesněji jejich podskupina Ankogelgruppe.

Hrad Sommeregg je poprvé zmíněn v roce 1187. V době feudalismu a nevolnictví byl sídlem svrchovaných pánů ze Sommereggu. Dále byl v minulosti sídlem dynastií Graben a Khevenhüller. Dnes zde najdeme mučírenské muzeum.

Sjíždím do Seebodenu a pokračuji do Millstattu. O hodně sympatičtější je vidět město ozářené slunce, místo skrápěné deštěm. Mohu se tedy podívat do místního skvostu, jímž je klášter. Ten patří mezi nejreprezentativnější románské stavby v Korutanech. Založen byl zřejmě roku 1070 Benediktiny. V roce 1469 převzal klášter Řád rytířů sv. Jiří a v roce 1598 přešel do rukou jezuitů. K definitivnímu zrušení došlo za Josefa II. v roce 1773. Dnes je zde klášterní muzeum.

Potom se na chvíli plácnu na nábřeží, kde si zároveň usuším stan. Dva lidi se mě ptali, zda-li zde budu stanovat, musel jsem je rozesmutnit. Ono by snad nevadilo, či co? Přemýšlím i o koupeli, ale do vody je od kola daleko, zkusím to v Döbriachu. Tam jsem kolem páté hodiny a po delším hledání nakonec místo na koupel najdu. Jedná se však o krátký proces, čeká mě ještě cesta do kopce se zástavkou v Radenthenu.

Prvních 150 výškových metrů ze 400 mám za sebou a v centru Radenthenu se stavuji v kavárně doplnit kalorie. Tady se mlsá parádně oproti Belgii, tam aby takovýhle podnik člověk pohledal. Odjíždím přesně v 18 hodin, kdy zavírají. Nabírám směr Bad Kleinkirchheim, kde bude má dnešní konečná. Vedle silnice vede cyklostezka, což je bezva. Brzy se otevře výhled na Lunz am See s jezerem. Za další chvíli potkávám slovenský pár, prý tu pracují. Poznal jsem je ale jenom podle auta.

Před sedmou hodinou mě vítá roztahané lázeňské město Bad Kleinkirchheim, kde je mimo jiné i krásný dřevěný evangelický kostel. Nastává historická chvíle, jelikož zde není žádný kemp, ani opuštěný, budu poprvé spát sám za městem či v přírodě. Nevím, kdy se to ve mně zlomilo, ale to, čeho jsem se donedávna bál, je pro mě najednou samozřejmost. Po delším hledání jsem našel vhodné místo kus od fotbalového hřiště u potoka. Bez náznaku strachu jsem rozdělal stan a mohlo se jít spát.

Trasa:
Döbriach – Seeboden – Sommeregg, hrad – Seeboden – Millstatt – Döbriach – Radenthen – Bad Kleinkirchheim.
51,7 km, 982 m. př.

 Millstättersee

 Millstatt - klášter

Hrad Sommeregg a výhled na sever a jih

Vrcholy Českého středohoří 24. - Husův vrch, Ve Chvojkách

Husův vrch (266 m)

Severovýchodně od Bíliny leží na stejnojmenné řece obec Hostomice. Nad ní se zvedá nenápadný oblý vrchol Husův vrch s 266 m n.m. Na jeho úbočí byla v roce 1989 vyhlášena přírodní památka a rozloze 4,7 ha. Jejím předmětem je ochrana teplomilné vegetace a v republice ojedinělý výskyt hlaváčku jarního. Tento kopec je také významnou archeologickou lokalitou.Nahoře stojí vysílač a díky holému povrchu je Husův vrch výborným výhledovým místem. Na severu se táhne pásmo Krušných hor, na východě a jihu se zvedají kužele Českého středohoří. Ještě před ním lze hledět do údolí řeky Bíliny. Západním směrem je obec Hostomice, elektrárna Ledvice a poslední zbytky středohorských kopců jako Bořeň či Zlatník.

 Cesta na Husův vrch

 Vrchol

Výhled na západ, do údolí Bíliny a na Milešovku 

Ve Chvojkách (382 m)

Na jižním konci Teplic v části Nová Ves se zdvihá do 382 m n.m. vrchol Ve Chvojkách, dříve zvaný Jalovčiny. Poznáte ho podle velké vodárenské věže, která je zásobována vodou z Flájské přehrady. Na vrcholu také najdeme pomník Hanse Kudlicha z roku 1888, připomínající zrušení roboty v Rakouském císařství o čtyři roky dříve. Jde o největší pomník svého druhu v severních Čechách. Na kamenech jsou nápisy německé, avšak na pomníku samotném jsou psány dvojjazyčně (česky a německy), dnes už jsou téměř nečitelné.Vrcholem prochází modré místní turistické značení. Od pomníku je částečný výhled na severovýchod, kde je vidět velká část Teplic a Krušné hory. Na jihovýchodě je vidět České středohoří s dominantní Milešovkou a Kletečnou. Za dobré viditelnosti se severovýchodně objevují Lužické hory.

 Vrchol Ve Chvojkách od východu

 Vodárenská věž, pomník Hanse Kudlicha

Výhled na České středohoří s Milešovkou a Kletečnou