čtvrtek 21. září 2017

Slovinsko, Chorvatsko (4/4)

11.9. - Deštivý návrat domů

Hrůza, děs, zmar a panika! Tak by se dalo popsat pondělní ráno. Když jsme se do něj probudili, opět pršelo a situace už začínala být kritická. Musíme totiž ujet 100 kilometrů do Rijeky, odkud nám zítra v poledne jede vlak. Nestihnout ho znamená velké komplikace při návratu domů. Nejenom, že spojů z Rijeky jezdí málo, ale dále máme na vlaky ve Slovinsku a Rakousku místenky. Úplně hraniční to ještě není. Stačí, když se dnes dostaneme lodí na ostrov Krk, což znamená 50 km na trajekt do Meragu.
No, bylo to dlouhé a napínavé, avšak konce deště jsme se dočkali před desátou hodinou. Na nic nečekáme a hned vyjíždíme. Jenže se posuneme pouze o pár metrů. Mé zadní kolo je měkké. Patnáct minut práce to spraví. Ještě hodit pohled na poštu a můžeme se, ač neradi, loučit s Nerezine. Bylo to tu moc fajn, i když počasí nebylo zrovna výstavní.
Začíná stíhací jízda. "Pošušňání" bude hlavně výjezd do 350 m n.m. a bonbónkem sjezd do města Cres. A co nebe? Stále zatažené, musíme být pořád ve střehu. Sem tam totiž spadne kapka.
Kopcovitých 39 km do Cresu zvládáme ve slušném čase 2,5 hodiny. Ve městě koupíme šalvějový med, posvačíme a pokračujeme do nedalekého Meragu na trajekt jedoucí ve 14:30. Ukazatel píše 14 km, ale to se mi zdá hodně. Horší je ale profil trasy, pojedeme opět přes kopec, do 300 m n.m. Už mě to přestává bavit, obzvlášť když začíná pršet. Když už jsme klesli o 200 metrů níže, čeká nás ještě poslední stoupáček. To už jsem mírně nevrlý. Do přístavu sjíždíme za mírného deště a skutečně to bylo těch 14 km.
Kupujeme lístky na loď za ty samé ceny co naposledy. Chlápek v pokladně nás popohání, že loď odplouvá za 5 minut. To ale nemusí, kvůli dešti se popoháníme sami. Jen se divíme tomu času. Je totiž teprve 14 hodin.
Trajekt opravdu vyplouvá ve 14:10. Cestou míjíme jiný, zřejmě ten, co má plout v těch půl. Ve Valbisce, na ostrově Krk, jsme za 25 minut. Prší ale stále. Ukrýváme se pod střechou benzínky. Brzy nás doplní druhý cyklopár, který s námi jel z Meragu. Ti však po chvíli odcházejí k pokladně a kupují opět lístky. Že by se zase vraceli zpět? Nevíme. Navrhuji přesunout čekání do protější restaurace a dát si něco dobrého. Jdu to omrknout a rovnou prohodím pár slov s oněmi cyklisty. Jsou to Američané na čtyřměsíční dovolené. Lístky si kupovali na ostrov Pag. Jinak to z Cresu prý nejde. S Jaňulou jsme si dali zákusek s capuccinem. Sotva jsme jednou kousli, přestalo pršet. Hned se nám mlsá veseleji.



Po 16. hodině vyjíždíme. Po 53 km po Lošinji a Cresu pokračujeme na Krku. Není to taková podívaná jako na oněch dvou, ale zase je přijatelný terén. A myslím, že priority jsou dnes jiné než kochání. Od moře si vyšlápneme do pouhých 150 m n.m. Neděláme zajížďku přes město Krk a ani nejedeme přes Malinskou. Chceme hlavně najít nocoviště a pokud možno už nezmoknout. Brzdíme až po dvaceti kilometrech u obchoďáku na kraji Omišalje. Tam nakoupíme něco k jídlu a pojedeme omrknout místo, které jsme si vytipovali pro nocleh.
Z hlavní silnice odbočujeme na obec Pušća a hned za křižovatkou se pustíme doprava na kamenitou cestu. Ta nás vede dolů směrem k moři. Po dvou kilometrech přijíždíme na místo snů. Čekal bych leccos, ale travnatou plážičku ve stínu stromů tedy určitě ne. Jsme nadšeni. Naproti přes vodu je už vidět Rijeka. To už zítra zvládneme doufám bez problémů. Přes Rijeku totiž přechází dešťový mrak a je stále zataženo.
Z trasy jsme dnes ukrojili neuvěritelných 80 km a na zítřejší půlden nám zbývá něco přes 20.



Trasa:
Nerezine - Cres - Merag; Valbiska - Bajčići - Omišalj - Krčki most.  
82 km, 1214 m. př.



12.9. - Setkání v Rijece 

Celou noc nespadla ani kapka. Sotva však vstaneme a chystáme se balit, začne krápat. To už na mě jdou téměř mdloby. Naštěstí přestává, ale i tak snídani odkládáme a radši se přiblížíme Rijece, našemu cíli. Žaludky potěšíme aspoň broskví.
Brzy přijíždíme na "Krčki most," což je most mezi pevninou a ostrovem Krk. Most je 1,5 km dlouhý a platí na něm přísná hmotnostní pravidla. Jakmile je překročen stanovený limit, rozsvítí se červená, dokud se zatížení nevrátí do povolené normy. Zde jsme rádi nějakou minutu ztratili, jde o pěkné technické dílo.




Do obce Kraljevica si trochu zastoupáme. Přehoupneme se přes hřebínek a už pro změnu svištíme do Bakarace, který se skrývá v zátoce. Do Rijeky to nebude přímo a už vůbec ne po rovině. Opět stoupáme. Tentokrát objedeme záliv, v němž se choulí městečko Bakar a vystoupáme až do 150 m n.m., kde začíná opět neúnavný déšť. Už mě to fakt nebaví!



Snažíme se před ním prchnout z kopce, ale nakonec nás provází celou Rijekou. Tam nás většinou kryjí stromy a my se snažíme už být na nádraží. V tom spěchu ale stíhám vnímat okolí. Při příjezdu do Rijeky jsem si připadal jako v Ústí nad Labem. Ty vysoké paneláky ve svahu mi ho silně připomínaly. Při průjezdu centrem jsem si rázem vzpomněl na město Most. Když jsme konečně zastavili u nádraží, můj dojem se potvrdil. Rijeka je ošklivé město. Jasný případ bolševického stylu.
Je krásných 10 hodin, 2 a půl hodiny času na vlak. Opravdu jsme to zvládli, i když to nebylo suchou nohou. Sotva jsem otřel kapky deště, orosilo se mi čelo. Do Lublaně je výluka!
"Zase tolik přeci nezlobíme," nenacházím už slov.
Naštěstí nám kola do autobusu vezmou. Cena nás taky potěšila. 9 € jízdenka do Lublaně a 5 € za každé kolo. Zbylý čas strávíme vytouženou snídaní a čekáním na odjezd. Jestě si ale odskočíme na tržnici pro nějaké ovoce. Kupujeme nakonec čtvrt velkého melouna. Půlku z toho spořádáme hned na místě.
Déšť zesílil, čili se radujeme z úspěchu. Nechce se mi rozbalovat vařič na vaření čaje, jdu poprosit výpravčího. Ten mi nabízí pouze horkou vodu z kohoutku. Takhle tady vaří čaj? To nemají ani blbou konvici? Musím ten vařič nakonec stejně rozbalit.
Když (si hezky) dojídám svačinku, přijíždí naším směrem další cyklista. Samo, že jede také do Lublaně. Zeptáme se ho, odkud je, pokračujeme v angličtině, ale rozhovor už končíme rodným jazykem. Podobný nadšenec jako my se jmenuje Vojta a je z Olomouce. Do Rijeky přijel na kole... z Olomouce. Dokonce s námi pojede až do Villachu. Osm dní neslyšel češtinu, teď si to může vynahradit.
Ani jsem nestačil vypít čaj a řidič dává pokyn k naložení kol do autobusu, konkrétně do kufru. Vojta tam cpe kolo i s bágly, já ty naše sundavám. Musíme sundat i přední kola. Nu což, hlavně že jedeme. Vyjíždíme na čas a za stálého deště.
Chvíli trvá, než se vymotáme z města. První stanicí je Opatija-Matulji, ležící o 200 výškových metrů výše. Ještě, že jsme nejeli do Illirské Bistrice, jak jsem původně myslel. Ty kotáry už stačily. Z Opatije vyjíždíme se zpožděním kvůli chytrákovi, který zaparkoval auto před nádražím a autobus nemohl projet. Naštěstí ho výpravčí našel v hospodě hned vedle.
Z poslední chorvatské stanice Sapjane už máme pouze pět minut zpoždění. Vystoupali jsme až do 400 m n.m. a to bychom si tedy dali do těla jet tudy. Ještě menší zdržení na hranicích kvůli pasové kontrole a můžeme vjet do nejvyspělejší země bývalé Jugoslávie.
V Illirské Bistrici přesedáme na vlak. S těmi koly a bágly je to samozřejmě o něco delší. Mám za to, že odjezd je ve 13:37, ale nikoliv. Ve 13:23.
"Hlavně, že do toho furt čumim," pokárám sám sebe za tento přehmat.
V teple vlaku se povezeme do slovinského hlavního města. Za okny pozorujeme deštivou krajinu. V Lublani brzdíme před 15. hodinou. Zde budeme mít půl hodiny na přestup do rakouského Villachu. Vojta musí za tu dobu sehnat lístky, pokud se chce s námi svézt. To se mu daří.
EC Sáva není výchozím vlakem, přijede z chorvatského Vinkovci. Na nástup budeme mít tři minuty, což je minuta na kolo. Kdybych nebyl znalý, název Beljak na odjezdové tabuli by mě zmátl. Je to totiž slovinsky Villach, což tam na střídačku píší také. Mému otci by se to však hodilo, když kdysi cestoval do Benátek a nemohl je na tabuli najít.
"Liberec, Brno, Venezia, Bratislava... A kde jsou ty Benátky?" Divil se nahlas.
Mírně zpožděný vlak sebou veze opět onen nepraktický prostor na kola. Těch se nakonec nakládá více. Když EC Sáva, tak samozřejmě údolím Sávy. Na poslední kus cesty si k nám přisedne pochybný týpek, co si říká Nik. Je to kluk z Ostravy typu "všude byl a od všeho má klíče." Zvědavi na něj moc nejsme, ale konverzace s ním není až tak hrozná. Všiml jsem si ho už dříve, jak poletuje po vlaku. Bůhví, zda má jízdenku a neschová se.
Přichází Villach, odchází déšť a s ním i Nik, krásná kombinace. Jen ta teplota by mohla být vyšší než 10 °C. Zahříváme se večeří, o níž se dělíme i s naším spolucestovatelem. Pršet přestalo téměř na minutu přesně, dle Vojtovy aplikace. Po něm se rozejdou mraky a objeví se pocukrované vrcholy Dobratsche a Karavanek. Krásná podívaná. My se však musíme podívat po nějakém noclehu. Jedeme společně i přesto, že se tu Vojta ještě zdrží.
 




Nocleh jedeme hledat směrem k soutoku Drávy a Gailu. Je po 18. hodině, teploměr ukazuje jednomístnou číslici a Janička nasazuje rukavice. K večeru se dokonce ukázalo i slunko a ozářilo pocukrované Karavanky. U soutoku žádné místo nenacházíme, popojedeme tedy ještě do vsi Maria Gail. Ta pěkně vyniká díky kostelu a horám. 


Před ní už by se možná kempovat dalo, ale zkusíme se ještě podívat dále. Ptáme se chlápka na kurtech, ten nás odkazuje na fotbalové hřiště. Tam je ale zamčeno, tak nevíme, co tím myslel.
 


Za vsí už žádný plac není a dál už se nám nechce, vrátíme se na prvotní místo. Tím je cestička v malém lesíku, ale poblíž silnice. Tu poslední noc to ale vydržíme. Budík řidíme na šestou, Vojta může vesele vyspávat, ten nikam nespěchá. My máme jízdenky na vlak v 7:16.

Trasa:
Pušća - Krčki most - Kraljevica -Bakarac - Rijeka.
31 km, 358 m. př.


13.9. - Od Vysokých Taur k Středohoří
 

V šest hodin je ještě šero, teploměr zůstal ma stejné číslici jako večer. Spolu se stanem balíme i půl kila vody, která se nachytala kvůli údolní mlze, a můžeme potichu opustit toto místo. Vojtu jsme nevzbudili, to jsme rádi. Kolem jezdící auta nás nakonec výrazně nerušila.
V 7:16 odjíždíme railjetem směr Linz. Je to paráda, že do hornorakouské metropole jedeme přímo. Většinou se musí přestupovat v Solnohradu. Mlha zatím trvá, takže jen tušíme nalevo Gailtálské a napravo Gurktálslé Alpy. Zatím se v klidu nasnídáme a pokocháme se údolím Drávy.



Mezitím vlak nabere cestujicí ve Spittalu nad Drávou. Poté se zvedneme nad údolí Mölltal a za chvíli se ocitneme nad mlhou. Hned je na co se koukat. Vrcholy Vysokých Taur se třpytí ve slunečním svitu. 



Poslední zastávkou na "slunečné straně Alp," jak bývají někdy nazývány Korutany, je Mallnitz. Následuje dlouhý tunel skrz hlavní hřeben Vysokých Taur, za nímž se vynoříme v Salcbursku, konkrétně v Bad Gastein. 


Když trať začne klesat, mlha opět zalije krajinu. Rozpustí se až před Salzburgem, mezi Berchtesgadenskými Alpami nalevo a Tennengebirge vpravo. Na druhé jmenované pohoří navazuje slavná Solná komora.
V Salzburgu stojíme 20 minut, jdu protáhnout tělo pro svačinu. Do Linzu už je to jen hodina jízdy nížinou, občas se vpravo objeví vrcholy Hornorakouského předhůří.
První dnešní přestupní stanice je Linz, kde máme krásných 20 minut. Anton Bruckner stojí na 1. nástupišti. Ne tedy onen rakouský skladatel, ale vlak, jenž je po něm pojmenován. Kdyby zde však rodák z blízkého Ansfeldenu stál, mohli jsme mu opožděně, o devět dní, blahopřát k narozeninám.
Již notoricky známou tratí z Linze do Prahy jsme opustili dunajskou nížinu a vystoupali do oblasti Mühlviertel. Po hodině jízdy už se ukázala Šumava a Novohradské hory. Domov volá! Cestou do Prahy se rozhodujeme, zda jet z Holešovic hned za tři minuty, nebo hodinu počkat a mít to v klídku. V tom přemýšlení jsem opět prošvihl Velký Blaník ve vlnité Benešovské pahorkatině. Nakonec přijíždíme dříve než tři minuty před odjezdem "pseudo spěšňáku." V klidu se tedy nalodíme na poslední vlak této dovolené.
Je to vždy přijemné, vracet se do naší lounské kotliny s jedinečným Českým středohořím. Taury to nejsou, ale nedám na něj dopustit.
 

Tuto dovolenou bych označil za naši nejpestřejší. Kolo, hory, moře. Byl to blažený pocit dojet si na svých kolech k moři, i když to bylo kus vlakem. Člověk si připadal, jako že si ho více zaslouží.
Nejdůležitější faktor počasí byl tentokrát rozpačitý. Ve Slovinsku jsme to čekali, ale ty poslední deštivé dny v Chorvatsku trochu zkazily celkový dojem. Nikdy bych neřekl, že v Chorvatsku takhle dokáže pršet.
Tři kilometry chyběly k celkové metě 500 ujetých kilometrů, což je slušná porce. Když se přičtou ty nastoupané metry, rozhodně nejde o žádnou selanku. Pokud jsi dočetl až jsem, tak to vlastně víš.

2 komentáře:

  1. To je krásný :) my také chtěli jet do Chorvatska ale tahle situace nám to moc nepřeje

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme. Ano, je ted horší doba, ale cykloturistice se stanem moc nebrání.

      Vymazat