Slovinsko, Chorvatsko (1/4)

Na kole k moři? Už pár takových lidí bylo, kteří podobnou cestu podnikli. My na ně chceme nyní navázat. Bude to pro nás dobrodružství i přesto, že tam pojedeme "pouze" ze Slovinska. U moře už jsem jezdil před pár lety na Mallorce, ale to jsem si tam doletěl a kolo půjčil. Tato cesta bude pro nás oba něco nového. Ještě než se k moři vydáme, máme v plánu najet nějaké kilometry v Julských Alpách. Poté se vypravíme přes Istrii na ostrov Lošinj. Proč zrovna tam? Pojďte s námi prožít naše dobrodružství prostřednictvím tohoto blogu a dozvíte se to i spoustu jiného.

1.9. - Od Ohře k Sávě

Pršelo večer, pršelo v noci a nejinak je tomu i ráno v 5, kdy vyjíždíme z domova na vlak. Pršet by mělo minimálně celý dnešek, což tolik nevadí. Čtyřmi spoji se přesuneme na sever Slovinska ke známému Bledu, což zabere celý den. Cestou potkáme spoustu známých řek.

V půl šesté vyjíždíme z Loun. Těmi protéká Ohře pramenící v bavorských Smrčinách a do Labe ústící v Litoměřicích. V Kralupech se k nám přidá nejen Vltava, ale i Hesovi. Nebojte, nejedou s námi. Vezou se pouze do Prahy. 

Vltava, jak je známo, pramení na Šumavě a v Mělníku splývá s Labem. To pramení na opačné straně republiky v Krkonoších. Je jednou ze dvou dnešních řek, která se vlévá do moře. Labe konkrétně v Cuxhavenu do Severního moře. Kolem Labe jedeme v úseku Kolín - Pardubice. 

Ústí nad Orlicí. Přesněji řečeno nad Tichou Orlicí, pramenící v Hanušovické vrchovině. Ta u Týniště tvoří Orlici spolu s Divokou. V Labi končí v Hradci Králové. Ve Svitavách už jsme v povodí Moravy. Podél Svitavy pojedeme až do Brna, kde končí svou pouť ve Svratce. Tu pro změnu pohltí Dyje, kterou potkáme v Břeclavi. Ta má také dva prameny. Jeden rakouský a druhý český, v Českomoravské vrchovině. Nedaleko Břeclavi splyne s Moravou, pramenící na Králickém Sněžníku. 

Společně s Vídní přichází druhý evropský veletok, Dunaj. Pramen je v německém Schwarzwaldu a konec v Černém moři u rumunské Constancy. Mimo jiné přibírá pod bratislavským Děvínem Moravu. My zde přestupujeme na vlak do Villachu. Máme na to půl hodiny. Náš rychlík přistavují na to samé nástupiště, za což jsme rádi. Prakticky od Brna je stejné počasí, zataženo bez deště. 

Vyjíždíme ve 13:25 a čeká nás 4,5 hodinová jízda do jižních Korutan po notoricky známé trati přes Semmering. Dnes to ale daleká panoramata nebudou. Ve Wiener Neustadt stojíme z neznámých důvodů 20 minut. Přichází Semmering a s ním i déšť. V Mürzzuschlagu se k nám připojí řeka Mürz. Ta počíná svůj krátký tok v blízkých Mürzstegerských Alpách, aby za chvíli splynula s vodami Mury u Brucku. Řeka Mura je jedna z nejznámějších rakouských alpských řek. Pramení v Radstatských Taurech a u chorvatského Legradu vtéká do Drávy.

V dalším průběhu cesty se dost střídá počasí. Jsme zvědavi, jak bude nakonec na dnešní konečné. Opouštíme Štýrsko a vjíždíme do Korutan, což značí město Friesach in Kärnten. Za chvíli projíždíme kolem nejhezčího hradu Korutan. Tyčí se na štíhlém kopci a působí neskutečně dominantně. Hochosterwitz už mám dávno v hledáčku a snad na něj někdy dojde řada. 

Hlavní město Korutan je Klagenfurt, do něhož přijíždíme následně. Mezi ním a Villachem se rozlévá jezero Wörthersee, což je oblibená turistická destinace. 

Villach je naše poslední přestupní stanice. Protéká jím řeka Dráva. Její pramen jsem před dvěma lety navštívil. Je v Sextenských Dolomitech. Do Dunaje se vlévá u chorvatského Osijeku. Z hodinové prodlevy se stala pouze půl hodina, ale i tak se stíháme v klidu nalodit na vlak do stanice Lesce-Bled. Změnili jsme dopravce a na kvalitě vozů je to znát. Slovinské vlaky mají nepraktický způsob ukládání kol, ale zvládli jsme to. Co nás ale trápí více, je nelepšící se počasí. Navíc bude v osm už zřejmě tma. 

Míjíme Faaker See, projíždíme Karawankentunnel o délce 7,8 km a brzdíme v Jesenici. Jsme ve Slovinsku. Zajímavý pocit být zde po čtyřech letech znovu. Zde teče Sáva Dolinka, která se záhy spojí se Sávou Bohinjkou a už jako Sáva proteče celým Slovinskem a později se v Bělehradě vlévá do Dunaje.

Přichází vytoužená stanice Lesce-Bled, ale bledě vypadá i počasí. Sotva se přichystáme na jízdu, začne pršet. Nejprve čekáme na autobusové zastávce. Naštěstí je teplo. Potom se vydáme hledat nocleh, ale úspěch žádný. Pojedeme tedy směrem na Bled a snad najdeme nějaký plac pro stan i za tmy. Stalo se. Kus za Lesce jsme opravdu ucházející místo našli a mohli si za lehkého krápání postavit stan. Tímto zakončujeme první září, kdy máme na tachometru prvních 3,5 km tohoto měsíce.

 

 

2.9. - Blejski den

V noci déšť bubnoval na náš stan ještě dlouho, ale ráno byl naštěstí klid. Zjistili jsme ale, že protidešťová opatření na našich brašnách jsou nedokonalá. Některé věci včetně map navlhly. Docela mě to štve, ale my se s tím nějak popereme.
Náš Bledský den začíná v infocentru, kde poznáváme společenskou hru "člověk, neježi sa," tolik oblíbenou i u nás. Poté se plní Janče další turistický sen. Na vlastní oči vidí další scenérii z puzzlí svého dědy - Bledské jezero s ostrůvkem v něm. Mě to zase vrací o čtyři roky zpět, kdy jsme zde s Martinem Bidmonem končili putování Slovinskem. Kde jsem minule skončil, tam nyní pokračuji.

 

Přemýšlíme o návštěvě ostrůvku Blejski otok, ale prý je tam vysoké "jízdné." Po zeptání nám však 14 € nepřijde tak moc. Pojedeme tedy příští lodí. Lodí, kterou pohání lidská síla a to chce uznání. Cesta trvá kolem 10 minut a my máme zrovna štěstí na posádku zpod sopky Fuji. My už jsme však zvyklí je často potkávat. Kolikrát se převozník za den asi otočí?

Na Bledském ostrově to je romantické a útulné. Na jeho prohlídku máme 45 minut, hlasí nám převozník. Ten nás poveze tudíž i zpět. Paragon nám nedal, tak abychom neplatili znovu někomu jinému. Kostel a zvonice nejsou jednou stavbou, jak jsem se dosud domníval. Odděluje je úzká ulička. Na zvoničku i do muzea se platí 8 € vstupného.

Čas 45 minut utekl jako fotbalový poločas, když prohráváte o gól a potřebujete vyrovnat, a my se vezeme zpět. Tentokrát zbytek posádky netvoří pouze Japonci. Po vylodění zkoušíme teplotu vody, která je ucházejicí. Jaňula o koupeli nejen přemýšlí, ale i tak činí. Mně se v tomto zataženém počasí do vody vůbec nechce. Voda v jezeře dostavá své pověsti o teplotě 27 stupňů i v podzimních dnech.

V mapě jsme si všimli spousty vyhlídek, na jednu z nich si nyní vyšlápneme. Vybrali jsme si Ojstricu. S koly jsme vyjeli zhruba 50 výškových metrů pod vrchol a zbytek jsme si vyšlápli spolu s jinými turisty. Nahoře nás čeká skalní vyhlídka opatřená lavičkou. Z ní je parádní výhled na Bledské jezero, Bledský ostrov, Bledský hrad a město Bled. Jen horské pásmo (nejdelší v Evropě) Karavanek stále zahalují mraky. My jsme ale rádi, že neprší.

Jako před čtyrmi roky, ani dnes nepůjdeme dovnitř Bledského hradu. Těšíme se totiž na jinou atrakci. Je jí soutěska Vintgar u obce Spodnje Gorje. V té samé obci se schováváme před prvním dnešním deštěm. Společnost nám dělá mladík z Washingtonu, který míří tam co my, ale pěšky. Po patnácti minutách odchází, my chvíli po něm. Přijíždíme ho s tím, že se potkáme v soutěsce. Tam parkujeme kola u kasy, platíme 5 € vstupného na hlavu a vyrážíme za dobrodružstvím.

Soutěska Vintgar je nejznámější atrakce okolí Bledu. Protéká jí říčka Radovna, která zde vytváří krásné přírodní divadlo včetně peřejí a vodopádů. Poslední z nich se jmenuje Šum a celou soutěsku uzavírá. Ta je dlouhá 1,5 km a tam kde nešlo projít suchou nohou, vybudovali dřevěné chodníčky.

Počasí nás potěšilo, nepršelo. Díky tomu jsme si to mohli náležitě užít. Zajímavé je, že jsme nepotkali našeho "kámoše Amíka." Šance, že se mineme v soutěsce je minimální.
Nyní je čas přiblížit se Kranjské Goře. Nepojedeme však přes Jesenici ale mezi masivy Pokljuka a Mežakla. Míjíme Zgornje Gorje a Krnici, dále sledujeme tok Radovny do stejnojmenné obce. Jede se krásně. Mírně do kopce, s minimálnim provozem a mezi zalesněnými kopci, kterým žel bohu nejsou vidět vrcholky. Cestou stavíme u zříceniny farmy, která sloužila partyzánům ve 2. světové válce.

Z centra vísky Radovna nás čeká stoupák do sedla, přes nějž se přehoupneme do Mojstrany v údolí Sávy Dolinky. Při sjezdu ze sedla je pěkný pohled na Mojstranu sevřenou v údolí.

Po parádní cyklostezce jedeme směr Kranjska Gora. U jednoho odpočívadla, kde večeříme, je dokonce i informační panel s obrazovkou. Před obcí Gozd Martuljek končí naše dnešní trasa, protože se tu zjevil pěkný plac pro stanování. Pod cestou, vedle řeky. Ideální misto. Ještě si sjedeme do blízkého statku pro vodu, což byla chyba. V tu dobu začlo pršet a my lezli do stanu celkem mokří. Vyhlídky na zítřek tedy nic moc.

Trasa:

Lesce - Bled - Vintgar - Krnica - Radovna - Mojstrana - Gozd Martuljek.
45 km, 695 m. př. 

 3.9. - Skrz Julské Alpy
V noci pršelo hodně a já se pomalu loučím s Vršičem, který má být na pořadu dne. Jenže se neříká "ráno moudřejší večera" jen tak. Déšť je pryč a mraky se trhají. Nemá cenu čekat až stan uschne, tak to bude muset chvíli vydržet.
Jako první nás vítá Kranjska Gora a zároveň sluníčko. I hory už se přestaly stydět a svlékli ze sebe mračné šaty. Jejich vrcholky pocukroval první sníh. Sávu Dolinku jsme vyměnili za Pišnici, která napájí pěkná jezera, u nichž stavíme, ještě než začneme stoupat do hor.

Čeká nás 700 metrů převýšení a horská příroda, která nám doufám bude brát dech. Zatím však stoupáme lesem, takže pohledy na horské štíty jsou jen dílčí. Připomíná mi to Dolomity. Jak tvarem, tak i barvou. Stoupáme pod horskou skupinou Martuljške Gore, která je nejsevernější skupinou Julských Alp. Tyčí se v ní druhá nejvyší hora "Julek," Škrlatica (2740 m).
První horskou chatou cestou na Vršič je Mikov dom na Vršiču v 1080 m n.m. Je sice otevřeno, ale je tu klid. Nakonec se domlouváme, že poobědváme už zde. Líbí se nám ta atmosféra i poloha chaty. Obědvá se tu příjemně. Slunko nad námi, hory za námi, dobré jídlo před námi. Oběd za 6 - 7 €, to je pohádka.

Dalším místem k zastavení je "Ruská kapelica." Stojí sice kus od cesty, ale díky parkovišti a stánku se suvenýry ji nelze přehlédnout.

"Koča na Gozdu" už je ve 1226 m n.m. a zde jsme původně chtěli obědvat. Zvolili jsme dobře, není odsud takový výhled. O 100 metrů výše přijíždíme k pěknému výhledovému místu. Pozornost je upřena na horu Prisanik a její skalní otvor ve tvaru obráceného srdce, čehož jsme si všimli už dříve. Jmenuje se "Prednje okno," což jsme se dozvěděli z informační tabule. V těchto výškách už skupina kolem Škrlatice nepůsobí tolik respektuhodně.

Nad chatou Tonkina koča se nachazí další výhledové místo, tentokrát do údolí Pišnice. Ten přikrášlují kamenní mužíci. Zde už Janča nasazuje rukavice. Slunko se střídá s mraky a teplota je kolem 10 °C. Erjavčeva koca je poslední chatou na této straně Vršičské cesty. Je hezky schovaná v lese, tím pádem bez výhledů. Na průsmyk chybí 90 výskových metrů. 

Ty zdoláváme po 15. hodině a ocitáme se v 1611 m n.m., na nejvyšším průsmyku Slovinska, na Vršiči. Na to, že je neděle byl provoz slušný, ani motorkáři nás moc neštvali. Holt Vršič není Stelvio. Ale přeci mají něco společné. I na Vršič jsou serpentiny očíslované a opatřené nadmořskou výškou. Uzavřel se výhled na sever, ale otevřel se na jih, do údolí Soče. Pěkné výhledy jsou také z blízké chaty Tičarjev dom, stojicí o 9 metrů výše.

Prcháme z 9 °C do nížiny, do tepla. Ani cyklistů jsme moc nepotkali a s touto odpolední hodinou už to asi lepší nebude. Ani tento průsmyk nelze sjet v kuse, musíme občas zastavit a pokochat se úžasnými pohledy na hory a údolí. Na jih se klesá do větší hloubky než na severu a hustota serpentin tomu odpovídá. Potkali jsme i linkové autobusy, ale nebylo to příliš často.

 

Zhruba v 800 m n.m. přerušuje náš sjezd odbočka k prameni Soče. Místo, které bych rád viděl. Jaňule se nejprve nechce, ale pak souhlasí. Po chvíli si zase říkám já, zda se na to nevyprdnout. Stoupáme totiž o 100 metrů výše a nohy už jsou unaveny. I u pramene Soče stojí "koča." Zde zamykáme kola a musíme ještě 15 minut pěšky, jak píší na ceduli. Po pěti minutách přicházíme k soustavě kaskád a vodopádů na řece Soče, úžasné místo. Jen mi nejde do hlavy, že kus pod pramenem je tok tak silný. Než se dozvíme pravdu ještě si zapochodujeme nelehkým terénem. 

Poslední úsek cesty je jištěn lany, což je moje první taková zkušenost. Pouze v jednom místě jsem měl zárodek strachu, jinak zajímavá zkušenost. Na Jelenci to bylo horší. Ještě se musíme vyhnout párku turistů popíjejícího "plzničku" a můžeme se podívat na ten zázrak přírody.
 

Zázrak to opravdu je. Nejhezčí pramen jaký jsem dosud viděl. Podobá se vývěrům v Moravském krasu. Azurové jezírko ve skále, z něhož vytéká řeka Soča ne horem, ale spodem. Okamžitě se řine do údolí a vytváří ony kaskády a vodopády. Voda je samozřejmě pitná. Byla zde kdysi i kniha návštěv, ale tu si někdo zřejmě přivlastnil. Od pramene je pěkný pohled do údolí a na masiv Razoru.

Po nádheře, kterou jsme si málem nechali ujít usedáme na terase chaty Koča pri Izviru Soče vychutnáváme si výborný štrůdl. Posilněni a nabiti dojmy necháme pustit svá kola do udolí Trenta do stejnojmenné sympatické obce. Nejhezčí je samozřejmě kostel.

 

Sedmá hodina se blíží a když si myslíme, že už nás nic nepřekvapí, zjeví se pěkný kaňon řeky Soče u té samé obce.

To už jsme klesli do 400 m n.m. a okolní hory působí opět giganticky.

Jsme kus před Bovcem a zde bychom chtěli někde zakotvit na noc. Variantu, co jsem měl připravenou vypouštíme, protože se nám to zdá technicky složité. Řeka je totiž hluboko pod námi. U obce Kal-Koritnica zkoušíme odbočit po polní cestě a dojet k remízku na konci pole. Objevujeme úžasné místo pro nocleh, čili neváháme a stavíme stan. Soču slyšíme stále hluboko pod námi. Jsme nízko, ale nejtepleji není. Ta okolní krása nás však zahřívá dokonale.
Z Kranjské Gory až sem jsme projeli 50 serpentin přes průsmyk Vršič. Číslováno v tomto směru. To je rozdíl oproti Stelviu, kde jsou čísla z každého směru na vrchol zvlášť. To co jsem před 24 hodinami odepisoval, se uskutečnilo a předčilo naše očekávání. Největší podíl na tom má pramen řeky, která nás nyní uspává.

Trasa:
Gozd Martuljek - Kranjska Gora - Vršič - Trenta - Koča pri Izviru Soče - Soča - Kal-Koritnica.
54 km, 998 m. př.


4.9. - Přesun do Chorvatska

Dnes vstáváme už v 7, poněvadž musíme ještě zmáknout 40 km do Mostu na Soče. Tam nám jede o půl jedné vlak, kterým se přesuneme na chorvatské hranice. Tam budeme pokračovat na vytoužený ostrov Lošinj, už zase v sedle. Krásné ráno nás také povzbuzuje k časnému odjezdu. Vycházející slunko ozařuje vrcholy hor, ale teplota zde v údolí je kolem 10 °C. Dnes tedy stan opět neuschne. 

První kilometry vedou přes údolí Koritnice, která se za chvíli stane Sočou, a stavíme se v Bovci. Jednak potřebujeme doplnit proviant a druhak se nám městečko líbí na pohled. Obzvlášť ve spojení s okolními horami. Kousek pod Bovcem je lanovka na známou horu Monte Canin na slovinsko-italských hranicích. 

Tempo je sice svižnější, ale neošidíme se o to, abychom se mohli občas zastavit a pokochat. Jako třeba před Žagou, kde se před námi zjevil vodopád Boka. Zároveň jsme zde potkali jiné cykloturisty - dálkaře, mířící z Chorvatska do Villachu. Jsou to Slováci a už se vracejí domů. K vodopádu je to 15 minut, které by nám mohly chybět, tudíž si vodopád fotíme pouze z cesty a pokračujeme. No, pouze. Vidět byl dost zřetelně.

Cesta podél Soče není jen rovina. Místy se terén zvlní. Jako třeba před Kobaridem. Soča se objeví sice občas, ale stojí to za to. Určitě by za návštěvu stála italská kostnice nad Kobaridem, ale čas ubíhá. Fotíme si tedy kostel a pokračujeme dále. Kus za městem si nakonec kostnici fotíme z povzdálí, samozřejmostí je horská kulisa v pozadí. 

Konečně vidíme Tolmin. To už jsme téměř u cíle. Do Mostu ale přes něj nepojedeme. Vezmeme to přes Volče, abychom k Soče spadli ze severu a mohli se tak pokochat pohledem na široce rozlitou řeku se stále azurovou vodou. Odsud je to na nádraží ještě dva kilometry a my na něj přijíždíme přes most nad řekou Idrijca. Nakonec jsme zde půl hodiny před odjezdem. V pokladně chci jízdenku do Buzetu, ale tu mi výpravčí prodat nemůže, protože už je v Chorvatsku. Buzet je první stanice v Chorvatsku, vlak tam končí a ještě ho provozují Slovinci, takže se divím, proč takováto u nás možná věc zde nejde. Kupuji tedy lístek do Rakitovce.

Vlak do Nové Gorice přijíždí tři minuty zpožděný. Je to stejná souprava, jakou jsme se vezli před čtyřmi lety do Murské Soboty, což znamená zvedat kola vysoko do dveří. Jaňula brašny sundala, mně se podařilo uhájit kolo s plnou polní. Děkujeme průvodčímu, že i přesto nám s koly pomohl. Nova Gorica je půl hodiny krásné jízdy a je konečnou. Většinu cesty jedeme podél Soče. Ta se za Novou Goricou stáčí do Itálie a do Jaderského moře. 
Nova Gorica a Gorizia jsou rozděleny státní hranicí. Jelikož jde o Itálii, překonáváme blízkou hranici a jedeme do centra na zmrzlinu. Jenže mobil je "kaput" a město se zdá velké. Nakonec dojiždíme na náměstí po dvou zeptáních a to si ještě myslím, že jsme si zajeli. Nicméně zmrzlinu jsme našli na pěkném náměstí Piazza della Vittoria. Jemu dominuje kostel sv. Ignáce. 

Je domlsáno a my se vracíme na nádraží. Tentokrát už lépe. Na nádraží ještě dobijeme baterku do kola a vyčkáme vlaku do Sežany. Celková hodina a čtyřicet minut uplynuly a my se jdeme nalodit na ten samý vlak, jímž jsme přijeli. To vědět... Tak jsme v tom teple ale určitě nečekali. 
Ve 14:44 vyjíždíme směrem na Sežanu, kam pojedeme hodinu. Po deseti minutách stojíme ve stanici Prvačina, kde se vlaky budou křižovat. Průvodčí se u nás ani neohřáli a už budou přesedat na protijedoucí vlak. Prvačina stojí na návrší a za ní se zdvihá pohoří Trnovski Gozd. 

Později se pod námi zjevuje Braniška dolina. 

Pak už jen dlouze a mírně stoupáme do Sežany. Tam máme na přestup pouze pět minut, ale nádraží není velké. 
Vlak do Buzetu je jiný, ale kola musíme stejně opět tahat. Interiér je pohodlný, lidí je tu pár, průvodčí jsou dva. Chlápkovi vysvětlujeme problém s jízdenkou do Buzetu a on chápavě pokýve hlavou. Kolegyni ukazuje naše jízdenky, zřejmě zácvikářka. Do Buzetu nás v pohodě nechají jet. Když jdu hledat záchod, nejprve najdu kuchyňku. To je tedy sranda. Pro mě nevídaná věc. 
V Rakitovci nastupuje slovinská policistka a kontroluje cestujícím doklady. Díky obsazenosti vlaku je to hotové za pět minut. Při průjezdu do Chorvatska si na hranicích všímám ostnatého drátu. Pak se najednou vynoříme nad hlubokým údolím a pod námi vidíme Buzet.

 

Trasa:
Kal-Koritnica - Bovec - Kobarid - Voljče - Most na Soči.
49 km, 371 m. př.